Arte fejetony

/Byly publikovány v časopise Arteterapie  v číslech 8-17/

 

Miroslav Huptych 

O Janu Skácelovi

 

   Před lety jsem připravoval výbor z veršů básníka Oldřicha Mikuláška. Zašli jsme v Brně s přítelem Ludvíkem Němcem na Mikuláškův hrob. Seděli jsme na náhrobku, na počest básníka jsme upíjeli z lahve moravské víno, kterému věnoval tolik jiskrných veršů, a náhodně otvírali knížku a četli si jeho básně. Přišlo nám podivuhodné, že skrz nepředvídaně nalezené verše jakoby básník s námi vedl rozhovor…

    Šeřilo se, už jsme skoro na čtení neviděli, vítr na cestičce sebral chumel listí a v zašumění jsme už skoro rozpoznávali jeho hlas…

   V tomto naladění jsem si řekl, vždyť tady někde musí ležet taky Skácel. Na brněnském Panteonu jsou hroby uspořádány do kola, snad třicet hrobů. Nevím, počet odhaduji. V šeru už byly náhrobky nečitelné. Řekl jsem Ludvíkovi, neříkej mi, který to je, jestli to uhodnu… Kráčeli jsme kolem hrobů. U jednoho mě napadlo se zastavit a jít se podívat blíž… Náhoda jedna ku třiceti vyšla.

   V životě jsem zažil větší nepravděpodobnosti. Vždycky ustrnu, říkám si, vždyť tohle již nemůže být pouhá náhoda, třeba opravdu něco existuje, co má náš osud v rukou. Nyní mě napadá, že „To“ si se mnou hraje, občas mi něco předhodí a „To“ se „pobaveně“ dívá, jak si s tím poradím. Po chvíli překvapení pomine a zastavený rozum se zase rozeběhne se svými racionalizacemi a vysvětlivkami a mě přejde trnutí. Obávám se, aby „To“ mé otrnulosti neuštědřilo pořádnou ránu, jiskrnější a rozsvěcující lekci…

   Vyprávěl mi syn jednoho významného spisovatele, že jezdil s rodiči v šedesátých letech do Budislavi u Litomyšle, kde je spisovatelský dům, založený Karlem Čapkem. Malý Martin obcházel přítomné spisovatele s památníčkem a žadonil po nich obrázek a věnování. Požádal také o obrázek Jana Skácela. Druhý den mi notes vrátil a místo kresby tam měl počmáranou stránku. Malého Martina tím Skácel naštval. Přičítal to jeho mrzoutství a vypitému vínu, kterému spisovatelé holdovali nejen v nočních hodinách.

   Mohu se po letech pokusit o interpretaci této „skáceloviny“. Lze přijmout dětskou hypotézu opilecké zlomyslnosti, ale také je možné uvažovat o tom, co tou čmáranicí mezi úhlednými obrázky doprovázené psanými moudry chtěl Skácel sdělit? Jestliže smysl takových dětských památníčků je, že si po letech můžeme připomenout toho, kdo se nám tam „zvěčnil“, čím tedy promlouvá k dospělému majiteli notesu Skácel? Představuji si bezradného básníka, jak listuje památníčkem a jeho rozpaky nad prázdnou stránkou…

   Čmáranice může být osobní výpovědí o momentální náladě, může komunikovat negací s ostatními obrázky, které se mohou z určitého úhlu jevit jak nevěrohodné a směšné. Ve snaze namalovat něco opravdového na to básník postupně rezignuje a začmárá to jako nepovedené, co nechce, aby bylo památníčkem uchováno v paměti. Samozřejmě může být řada dalších příčin, které daly vzniknout čmáranici, a bylo by možné o nich dál fantazírovat. Stačí, že čmáranice je mezi ostatními obrázky něčím neobvyklým, lze ji vnímat jako zapamatovatelný „básnický počin“. Ve čmáranici jsou totiž latentně přítomny všechny kresby světa… Je v ní přítomna „výpověď“ o zamotanosti, zašmodrchanosti, bludišti, o nejednoznačnosti, složitosti a zároveň o jednoduchosti a prostotě skoro až dětské, protože čmáranice je na počátku našeho výtvarného projevu… 

   Jako arteterapeuti se občas setkáváme s neobvyklým výtvarným projevem. Při interpretaci je zapotřebí velké opatrnosti a citlivosti, protože zacházíme se zobrazením zážitků, které mohou být pro klienta velmi bolestivé. Je možné artefakt a jeho smysl přirovnat k motýlu. Toho lze na louce provázet, pozorovat jeho let, opatrně se přiblížit, ale běda motýlu, když ho chceme chytit do ruky a prohlédnout si ho pěkně z blízka…

   Jak jinak skácelovskou úvahu zakončit než básní Jana Skácela, která napovídá, že bezdětný básník to s tou čmáranicí v památníčku nemyslel zle.

 

Malá nádraží

 

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

 

Vždycky jsme malinko smutní

na malých nádražích,

kde nikdo nečeká.

 

Najednou máme bílou duši z bezu,

najednou je v nás příliš z člověka.

 

 

 

Miroslav Huptych

O krmení labutí a hledání souvislostí

 

   Na nábřeží Vltavy jsem se při fotografování seznámil s mladým manželským párem studentů. Krmili vltavské ptactvo ve velkém stylu. Z malého auta vytahovali pytle s rozkrájenými chleby a k jejich nadílce se slétala ptačí žoužel snad z celé Vltavy. Dozvěděl jsem se, že každé ráno navštíví několik supermarketů, kde dostávají staré pečivo, které doma rozkrájí a před polednem jsou s plnými pytli u řeky. Tento program mají den co den, celou zimu. Dozvěděl jsem se od nich také, že mají přerušené studium medicíny, dopoledne krmí, odpoledne se učí…

   Co má krmení ptactva společného s arteterapii? Na první pohled – nic. Avšak hledání souvislostí je podstatou interpretací v arteterapii. Společně s klientem si prohlížíme artefakt a hledáme spojitosti namalovaného s jeho životem. Čím je obrázek méně konkrétní, tím mají naše představy a fantazie víc prostoru. Ke krmení labutí v souvislosti s arteterapií mě napadá…

   V arteterapii dochází taktéž k sycení potřeb klienta. „Krmíme“ ho pozorností, zájmem o jeho osobnost, zajímají nás jeho starosti a problémy. V horším případě také nepřiměřeně sytíme pomáhající profesí své touhy po moci a můžeme dávat „sežrat“ klientům, to že víme víc, že rozumíme tajemnému, že jsme „sežrali Šalamounovo…“

   Krmení ptáčků v zimě patří k bohulibé činnosti. Předpokládám u takových „krmičů“ větší všímavost k potřebám nejen lidí. Tuto všímavost potřebuje také arteterapeut. Nemám tolik na mysli soucit a obětavost, jako spíše vnímavost a citlivost pro přehlížené a zdánlivě nepodstatné záležitosti života. Svatý František, patron těch nejchudších a nejbědnějších, ptáky nejen krmil, ale také s nimi rozmlouval…Dnes by jistě dostal psychiatrickou diagnózu. 

   Hejno labutí, kachen, racků a potáplic je ve svém hemžení u mola „malebné“.  Je to vlastně „živý obraz“.

   Ptáky má smysl přikrmovat pouze v zimě, kdy si sami těžko hledají potravu. Podobně arteterapie má asi největší význam a smysl, když je člověk „ne-mocný“, když se skrze malování chce dobrat sebepoznání, porozumět lépe svému životu.

   Nakonec ještě jedna a už velmi vzdálená souvislost, která mě napadá ve spojitosti s příjmením onoho ještě nedostudovaného medika, který se mi představil jako Holka. A věru, je v tom krmení ptactva cosi „holčičího“. „Klukovské“ by bylo spíše ptáky střílet, což by byla klukovina vypovídající o archetypu „věčného lovce“. V kurzech arteterapie bývá skoro vždy totální převaha žen, muži jsou v tomto oboru „vzácní ptáci“.  A přitom se nedá říci, že malování by byla ženská záležitost. V historii výtvarného umění je totální převaha malířů. Snad také proto, že po celá staletí malování souviselo s mistrovským cechem malířů, kam ženy neměly přístup. Dnes je malířek požehnaně, ale určitě mezi výtvarníky není takový nepoměr mužů a žen jako mezi arteterapeuty. Na konferencích a seminářích to odhaduji tak 1:5. Čím to? Snad kvůli tomu, že v arteterapii ani tolik nejde o originální umění, svébytný výtvarný výraz jako spíše o to, co se dá z obrázku vyčíst a jak namalované souvisí s životem autora. A zde zřejmě nachází uplatnění ženská citlivost a empatie, zájem a péče o druhé, což nakonec souvisí s tím krmením labutí.

Krmení labutí a arteterapie. Krmení arteterapeutů a labuťterapie?

Konec hledání souvislostí.

Když jsem si doma hodně vymýšlel a přeháněl, říkali mi: nebuď labuť.

 

 

fotografie viz   Reportáž o krmení a zabíjení racků http://www.huptych.cz/fotogalerie_23.php

 

Miroslav Huptych

Skákejte

 

   Přišlo mi příliš fádní fotit přátele a známé v navyklých fotografických pózách. Začal jsem fotografované přemlouvat k výskokům. Většina mi nakonec vyhověla s příslibem, že jim ve Photoshopu přidělám křídla a oni budou podobní ptákům, ba dokonce andělům… Takto jsem získal do svého fotoarchivu desítky skákajících. Když jsem si na monitoru prohlížel fotografie, překvapilo mě, jak způsob vyskakování vypovídá o povaze a temperamentu. Nejpravděpodobněji je to tím, že při výskoku ztrácíme kontrolu nad výrazem tváře a gesty. Vzhledem k tomu, že mám nejvíc nafocené skákající básníky a psychoterapeuty, což jsou sami o sobě „divní ptáci“, nemá můj vzorek dostatečnou sociologickou výpovědní hodnotu… Moc by mě například zajímalo, jak skáčou policajti, politici, popeláři nebo lehké ženy. Podařilo se mi přemluvit k výskoku šéfredaktora Instinktu, který se shodou okolností jmenuje Skočdopole, a byl jsem udiven razancí jeho skoku, určitě patří k těm nejtemperamentnějším v mojí „sbírce“. Jen nevím, jestli to skákání nemá Petr po předcích v genech…

Přemýšlím nad tím, zda by se dalo usuzovat z toho, jak kdo skáče, na jeho schopnosti. Je pravděpodobné, že ten, kdo skáče vysoko, uvolněně a má u toho rozjásaný výraz, bude zřejmě extrovert, kdežto introvert s křečovitým výrazem ve tváři se sotva odlepí od země. Extroverti budou nejspíš „ranní ptáčata“ a dál doskáčou na profesním žebříčku. Dobří skokani se asi hodí na šéfovské posty, protože je těžké si vyskakovat na někoho, kdo skáče lépe…

Otázkou je, zda psychiatr, který pěkně skáče, je také dobrý psychiatr? Psychiatři by zřejmě měli ovládat „skoky do nitra“, svého i pacientského.

   Ale to už jsem asi hupsnul do příliš velké abstrakce, lepší by bylo rovnou požádat svého psychiatra, že mu párkrát vyskočíte a on si z provedení vašich výskoků může udělat věrohodný obrázek o stavu vaší mysli.

   Ostatně již Jaroslav Hašek našel pro charakteristiku fízla geniální figurku Pepka Vyskoče. Napadá mě, že tento mečící obecní blb byl možná probuzeným archetypem v myslích fanoušků vykřikujících: „Kdo neskáče, není Čech!“

Co má tato úvaha o skákání společného s arteterapii?

Asi nic, trochu jsem si odskočil od tématu, i když by nemuselo postrádat zajímavost malovat pomocí výskoků na zeď…

Téma této malůvky? Samozřejmě, že na zeď patří čert… 

A namalovaný čert na zdi, to už je přece skvělé téma pro arteterapeutickou interpretaci…

fotografie viz básníci:           http://www.huptych.cz/fotogalerie_1.php

 

 

Miroslav Huptych

Radobýl

 

Nedávno jsem si s kamarádem udělal výlet na Radobýl, což je kopec (bývalá sopka) mezi Lovosicemi a Litoměřicemi. Zde napsal K. H. Mácha svou poslední báseň s názvem Odchod z Čech. Když ji za soumraku dopisoval, netušil, že za pár dnů odejde nejen z Čech, ale i z tohoto světa. Strávili jsme s kamarádem na Radobýlu v podzimním slunečním odpoledni několik hodin. Ani jsme moc nemluvili, dívali jsme se na krásné panoráma Českého středohoří a mysleli si na svoje. Já jsem mimo jiné přemýšlel nad tragickým osudem básníka, který měl pohřeb v den plánované svatby. Uvažoval jsem, zda by se nedaly najít nějaké souvislosti s arteterapií. Spíš než ta skutečnost, že K. H. M. při svých putováních po „hradech spatřených“ také hrady maloval, mě napadlo, že by se jeho osobnost možná dala zařadit do kategorie lidí „záchranářů“. Po požáru psal rodičům, že z Radobýlu běžel k požáru, který vypukl na okraji Litoměřic ¾ hodiny a přesto byl u něj jako jeden z prvních. Z toho bych usuzoval, že se ostatní litoměřičtí občané se k ohni tolik nehnali. Mácha přece mohl sedět na kopci, pozorovat požár, napsat pak báseň třeba s názvem „Oheň v Čechách…“ Neuhnal by si nemoc, která měla souvislost s hašením ohně, a kdovíjak dlouho by ještě žil. Císař Nero pro inspiraci k básni prý nechal zapálit Řím… Obětavost a ochota pomoci je výraznou vlastností všech lidí v pomáhajících profesích tedy i arteterapeutů. Smysl pro poezii, všímavost k detailům a obrazné myšlení umožňují bohaté asociace. Košatá fantazie je předpokladem nejen pro tvorbu básníka, ale i pro práci arteterapeuta. Ten pracuje nejen se štětcem, ale jeho pracovním nástrojem je taktéž řeč. Je-li sečtělý, umí-li formulovat své myšlenky, daří se mu naladit se na své klienty a lépe formuluje otázky, které vedou klienty k porozumění jejich problémům. Asi není náhodou, že mezi mnohými arteterapeuty, kterých si vážím a vím, že pracují dobře, jsem se vyptáváním dobral toho, že nejen malují, ale že také psali, anebo ještě píšou básně anebo je aspoň rádi občas čtou.

Ještě bych se rád zmínil o historii Radobýlu. Svou kariéru začal jako sopka, pak byl možná ostrůvkem, když se v Čechách rozlévalo moře. Z vykopané keramiky z doby bronzové usuzují archeologové, že se zde mohlo nacházet kultovní místo nebo signalizační stanice.  V 17. století byl na něm vztyčen velký dřevěný kříž, který symbol křesťanství inzeroval široko i daleko. Pak zde vznikl lom a bezmála půl kopce bylo proměněno na štěrk, který leží v podloží mnoha cest a silnic severních Čech. Za druhé světové války byla v podzemí Radobýlu budovávána tajná továrna Richard určená k výrobě raket V2. Co asi vězňů zahynulo při otrockých podmínkách v jeho nitru…. A tak mě napadá, že historie tohoto vršku by mohla být též metaforou lidského nitra. Tam se přece též soptí, rozlévá moře klidu, někdy se tam vztyčují znamení víry, jindy se boří. V mnohých nitrech umírají básníci s přechodem do praktického života a o to víc se tam těží štěrk slov, která trousíme na svých cestách. Možná je tam i tajná továrna, kde se autoagresivně pracuje k vlastnímu sebezničení… A zároveň odtamtud může být úžasná vyhlídka do krásné krajiny, kterou stojí za to poznávat…

 

 

Miroslav Huptych

Krása jako lék

 

„A protož srdci nic příhodnějšího není, jako dobré, čisté a jasné povětří. Protož kdož maje mdlé srdce, posilniti je, aneb při dobré moci a síle dlouho zachovati chce, ten přidržej se zdravých a veselých pokojův a obydlí, totiž která na zelené, utěšené louky, čisté potoky, veselé zahrady, spanilé a libé vyhlédnutí mají. Též také nemalú pomoc srdci dává patření na veselé a spanilé malování, klenoty, drahé kamení, zlato, prsteny, pěkné koflíky, ozdobné pokoje, pěkné šaty. Nade všecky věci máš se všelijakého smradu varovati, jakožto nejhlavnějšího nepřítele srdce a libých vůní, pokudž nejvíce můžeš, přidržeti se.“ (J. Kopp, Regiment zdraví, 1536)

 

   Domnívám se, že se málo zdůrazňuje krása, prožitek krásy jako něco, co může prospívat nejen našemu srdci, ale především duši, kterou nejen osvěžuje, ale zajisté i léčí. Krásu si spojujeme se světlem, které vniká do zachmuřené duše a projasňuje ji. Je-li pro nás krása opravdu výjimečná, duše se rozechvívá štěstím…To pak má snahu vzlétnout, povznášet se nad vše nízké, špinavé, nad smrady tohoto světa.

   Moje nejčerstvější zkušenost s objevováním a viděním krásy je spojená se zakoupením digitálního fotoaparátu. Pořídil jsem si ho v dubnu, což je velmi příznivý měsíc pro čerstvého majitele přístroje. V přírodě začíná všechno pučet, zelenat se, hnát do květů. V prvních květnových dnech jsem se opakovaně vracel na rozkvetlý Petřín, kde jsem se motal přiopilý vůněmi a krásou. Na Újezdě pod Petřínem jsem také na stanici tramvaje náhodně vyfotografoval své první „zrcadlení“ – v okně tramvaje se zrcadlila rozkvetlá protilehlá stráň. Od té chvíle jsem si začal všímat, co vše se zrcadlí ve výlohách, v oknech domů, na kapotech aut, v dopravních zrcadlech a samozřejmě ve vodě všeho druhu. Od jezer až po louže. V létě jsem, asi jako jeden z mála, vítal deštivé počasí a říkal si jen houšť a co nejdéle. Potřeboval jsem mít Prahu plnou velkých louží. Po dešti jsem radostně pobíhal od jedné louže k druhé, obcházel je dokola, a díval se, co vše pěkného se v nich zrcadlí… Fotoaparát mě přiměl k daleko větší všímavosti. Jsem stále udiven, co krásných záběrů se nabízí, opravdu na každém kroku. Stačí jen vidět, udělat v hledáčku výřez a zmačknout spoušť. Je neuvěřitelné, kterak obyčejné věci můžou zkrásnět a stát se podivuhodnými fotografiemi. Věděl jsem, že už Leonardo da Vinci obdivoval staré zdi, inspirovaly ho ke snění. Vladimír Boudník v podání Bohumila Hrabala chodil po ulicích se štaflemi a přitloukal k zvlášť povedeným skvrnám obrazový rám a okolostojícím čumilům vykládal o novém vnímání krásy. Uvědomil jsem si, že staré zdi jsou vlastně „smejváky“, se kterými si déšť a vítr dal spoustu práce.

   A tak mě napadá, jak málo se v arteterapii pracuje s fotografiemi. Určitě by bylo zajímavé vyslat klienty fotit na zadané téma po městě. Pak jim umožnit, aby z nafocených snímků mohli deset fotek vybrat, vytisknout, položit před sebe a moci hovořit o tom, proč právě tyto fotky…  Byla by to výpověď o stavu jejich duší. Obrazným zprostředkováním a zpracováním našich pocitů a zážitků, jakkoliv mnohdy smutných, vznikají artefakty, které můžeme často vnímat jako krásné. Jako by tvorba bolesti dala nový smysl, očištěný od pocitů viny.

   Kterýsi klasik pravil, že nejkrásnější věci jsou na světě zadarmo. Léčba krásou? Zdravotní pojišťovny by zajisté zatleskaly. Jasně, naučte se vidět kolem sebe vše krásné a budete se cítit mnohem lépe. Kdoví, možná se jednou dočkáme, že namísto léku nám v lékárně na náš recepis vydají krasohled…

 


Miroslav Huptych

 Co je malé, to je milé…

 

 Na Letné jsem z tramvaje zahlédl vývěsní štít KASÍNKO. Po cestě jsem uvažoval nad tím, co všechno zdrobňujeme a proč. Vše, co souvisí s malými dětmi, se zdrobňuje přirozeně: postýlka, židlička, čepička atd. Co však vede majitele herny a baru k této podivuhodné zdrobnělině? Kasínko jistě není zřízeno pro děti ani pro trpaslíky. Napadá mě, že majitel, ač zřejmě nebude znalcem Freudových nebo Berneových teorií, se snaží názvem působit na infantilní část osobnosti hráčů. Kasínko přece nemůže být tak nebezpečné jako velké kasino. V Kasínku se dají prohrát jen malé sumičky, ale když budeš mít štěstíčko, tak se budou penízky jen sypat… A ještě ti ke hře uvaříme zdarma kafíčko

 Je však dobře známé, že výherní automaty umějí spolykat tolik korunek, až náruživým hráčům místo dloužků narostou astronomické dluhy, a nakonec jim zůstanou pouze očička pro pláč. Vida, zdrobnělina dlužníka se nepoužívá. Ani instituce, které s nimi mají co do činění, nezdrobňujeme (zkuste to u banky, policie, soudu, vězení). Nezdrobňuje se ani ústav pro léčbu závislostí (hezké by bylo blázineček), kde může arteterapeut s gamblery terapeuticky pracovat. V rámci terapie, kdy si klient uvědomuje, že k dospělosti patří také odpovědnost za vlastní život (i za to, jak nakládá s penízky), by mohla zaznít tato výzva: „Pepíčku, vezměte si barvičky, natočte vodičku a namalujte kasínko, které vás přivedlo do takových problémečků, že jste se pokusem o sebevraždičku málem přivedl do hrobečku…

 Při cestě tramvají jsem se bavil snahou zdrobňovat vše, co jsem spatřil z okna. Hůře se zdrobňují lumpárny (vraždička?) než věci lidem milé (jídlo, láska, majetek). Záležitosti kolem smrti jdou také hůře miniaturizovat (rakvička a hrobeček jen pro děti, kmotřička smrt pro všechny, ale pouze v pohádkách). A zkuste najít takový ekvivalent pro nemoc, smrt, pohřeb, exhumaci, krematorium… Říkal jsem si, zda jde zdrobnit psycholog nebo psychiatr, snad se dá s jistým nactiutrhačstvím říct oběma doktůrek. Vzhledem k tomu, že doktoři arteterapie v Čechách se dají spočítat na prstech jedné ruky, mají to arteterapeuti dobré, zatím jsem neslyšel obrat arteterapeutíček. Ale kdo maličkých chce najít, jistě vymyslí aspoň malůvkáře nebo najde potměšilý výraz… barvičkář.

 

 

 

Miroslav Huptych

Arteterapie s kameny

 

Motto: Dichanek (staročesky dychanek, hadí kámen; asi hadec, serpentin nebo serpentinový mramor; dýchánkem zván proto, že dle domnění lidu prostého kol kamene toho hadi se shromažďují a naň dýchají), jest barvy rozličné, a nejvíce zelené a černé; na něm had vypsán ploský. Ten jed pudí, vítězství dává a mila činí. Lapidář rukopisu vodňanského (XIV. století)

 

Arteterapie s kameny je již docela rozšířenou technikou. Klienti vybírají z hromádky kamenů takové, které jim připomínají členy rodiny, přátele nebo členy skupiny. Na podložce je pak sestavují do různých konstelací. Tato technika má oproti namalovaným obrázkům s obdobným zadáním (např. Začarovaná rodina do zvířat) výhodu, že s kameny-figurami lze pohybovat jako na divadle, čímž se interpretační proces dynamizuje. Kreativně je možné do kamenů promítat další nejrůznější významy, mohou symbolizovat problémy, mezníky důležitých událostí v životě apod.

Přemýšlím nad mnohovýznamovostí kamenů a nad asociacemi, které mě v souvislosti s nimi napadají. Jako první je na řadě kámen na srdci a úleva, když spadne. Možná to souvisí se závazkem napsat pro Arteterapii tuto úvahu. Což ovšem může také být kamenem úrazu, když nebudou nápady. Kdybych tak byl šťastným majitelem kamene mudrců, možná by stačil i hromový kámen, který prý měl tvar klínu, barvu křišťálu, nacházel se zaklíněný na stromech po bouřích. V domě, kde uchovávali takový hromový kámen, se nemuseli obávat ohnivého kohouta, a proto mohli mít i sladké spaní. Mně však tato úvaha sladký spánek nepřináší, na mysl přicházejí ledvinové a žlučové kameny, které jsou antipody léčivých kamenů. Těch je celá plejáda, pomáhají snad od všech nemocí a lidských nešvarů. Kuriózní až dojímavé léčebné návody se lze dočíst v Lapidáři rukopisu vodňanského, z něhož jsem si vypůjčil motto. Také jsem uvažoval o tom, že by bylo hezké začít úvahu tím, že Číňané nazývali přirozený magnet milujícím kamenem, a přitažlivost železa u tohoto kamene zobecnit na tajuplnou přitažlivost kamenů. Vždyť jsou odedávna spojovány s láskou v podobě kamenů vsazovaných do prstenů. Tyto kameny jsou podle báje symbolem Prométheovy skály, kam byl za trest připoután jako potrava pro orla za to, že přinesl lidem oheň. Veledůležitý oheň pro vývoj lidstva však lidé vykřesali z kamene zvaného krásně pazourek (snad že dřív lidé neměli ruce, ale pazoury?). Ostatně kameny nesloužily pouze ke hrám dětí a stavbám příbytků, oltářů a soch, ale hodily se k lovu, boji, kamenování proroků a nevěrných žen. V mnoha pohádkách, pověrách, bájích (Orfeus), ale i v Bibli (Lotova žena) se z různých důvodů nedoporučuje otáčení pod hrozbou zkamenění. Napadá mě souvislost s psychoterapií (analytickou), ale i arteterapií, kde otáčení se do minulosti je významným aspektem sebepoznání. Hrozbu zkamenění lze v této spojitosti vnímat jako to, že tyto retrospektivní pohledy jsou mnohdy velmi bolestivé a nesnadné. Kameny též sloužily jako mezníky k vyznačování majetnických nároků na polnosti, jakož i v podobě hraničních kamenů vymezovaly nároky vladařů. Náhrobní kameny v podobě pomníků stojí na konci životních poutí, jeden aforista vtipně poznamenal, že se podobají těžítkům a mají bránit nebožtíkům v návratu.

Při četbě kroniky obce, kde máme chalupu, jsem narazil na zajímavou a mně neznámou profesi. V soupisu domů z dvacátých let minulého století uváděl kronikář též profesi chalupníka. Vedle rolníků, řemeslníků a továrních dělníků tam bylo uvedeno „odstraňovač zvětralých kamenů“. Vzhledem k tomu, že máme za humny Adršpašské skály, pochopil jsem, k jakému pracovišti se tato nezvyklá profese vztahuje.

Napadá mě, že psychoterapeuti a arteterapeuti jsou také podobnými odstraňovači zvětralých kamenů. A pravděpodobně jsme pracovali dobře, když po terapii klient řekne: „To se mi ulevilo…“

                              


Miroslav Huptych

Arteterapie na sněhu

 

Byl jsem před týdnem se snoubordující dcerou já nelyžující otec na horách. Protože bylo sněhu jako šafránu, mohl jsem chodit na túry a užívat si krásných výhledů na Krkonoše. Na resty, které jsem nechal opuštěné v Praze, jsem mohl pouze vzpomínat a jen některé šlo polaskat obmýšlením za chůze. To byl i případ této arteúvahy.

Jakpak je to s využitím sněhu v arteterapii? Klienti by mohli modelovat svoje rodiny v podobě sněhuláků, také by se daly zpracovat témata – já a můj partner, matka a dítě, sněhová královna, ostatně i volné téma – moje nálada, současnost, problém atd. by ve sněhu nemuselo vyjít špatně.

Napadlo mě, že jsem mnoho let neviděl zamrzlá okna s ledovými květy. Šlo by tu zmrzlou krásu vytvářet cíleně? Kdyby venku mrzlo, až by praštělo, možná by šlo na skleněnou desku nalít vodu, třeba i štětcem zapouštět barvy, něco na způsob „smejváků“… Navrhuji pro tento způsob akčního akvarelu název „zamrzáci“. Pokud to někdo vyzkoušíte, budu potěšen, když mi sdělíte, jak to dopadlo, případně zdali vznikly obrazce, které by bylo možné interpretovat podobně jako u smejváků, kdy se díváme a ptáme: „Copak se nám to vyplavilo z nevědomí?“ Zde bychom se ovšem tázali: „Copak nám to v nevědomí zamrzlo?“

Šlo by na sníh malovat? Asi ano, se stříkačkou a s kbelíky obarvené vody…Možná i se štětcem, dokonce si vybavuji chabé pokusy o tvorbu na sněhu při malé potřebě…Avšak monumentální by byla tvorba pomocí sněžných děl…Dovedu si představit, že by po celé sjezdovce každé dělo stříkalo jinak obarvenou vodu a sjezdovka by byla jeden velký barevný artefakt….

A co obarvovat rampouchy? Bylo by třeba vystihnout moment odpoledního odtávání, kdy by bylo třeba posypat střechu barevnými pigmenty a spoléhat na noční mráz... Už vidím v ranním slunci ty nádherné pestrobarevné střechýly…

A co lít barvy do louží a nechat zmrznout? Možná by šlo vhodnou stříkačkou barevně zasněžovat stromy v zahradě? Představte si to…na každém stromě by byl jinak barevný sníh. Zatímco byste po celonočním barevném zasněžování zahrady spokojeně usínali na gauči, sousedům a kolemjdoucím by přecházel zrak a zároveň by jejich rozum zůstával nevěřícně stát…

Může jít arteterapie touto cestou? Zajisté! Arteterapie si může jít, kudy chce a nevyšlapané cesty jsou pro ni jako stvořené…

 

 

Miroslav Huptych

Všechno je koláž

 

   Slovo koláž je odvozeno z francouzského „collage“ a znamená lepení a klížení. Výraz „collage“ užívají Francouzi taktéž v lidovém pojmenování konkubinátu. Zdá se mi, že jakási „nepatřičnost“ je i podstatou výtvarné koláže. Přiblížením a slepením dvou a více různých výstřižků dostáváme výsledek, který proměňuje realitu. Čím jsou výstřižky protikladnější, tím se stává vzniklý artefakt „zvláštnějším“. Nechci se rozepisovat o historii koláže, spíše uvažuji o obecném principu „sdružování“ různého.

   Koláž je překvapivé setkání. Koláž je jedinečný výběr z nekonečna možností. Koláž je nápaditá. Koláž je sestra metafory.

   Prvním předpokladem výtvarné koláže je výběr výstřižků a jejich následné sloučení. Když se obecně zamyslíme nad „výběrem“, přivede nás asociace k Darwinově teorii o výběru druhů. Příroda si „vybírá“, které jedince spojí (vytvoří, zkolážuje), aby tak vznikly nové druhy s větší šancí na přežití. Příroda je kreativní, vynalézavá, zkouší nejrůznější cesty a výsledkem je neuvěřitelná druhová pestrost. Výběr se uplatňuje v nejrůznějších oblastech našeho společenského a osobního života. Neustále jsme životem stavěni před nejrůznější volby. Z tohoto pohledu se jeví volby a výběr vlády, jako vznik koláže z jedinců různých stran. Pokud se z tohoto hlediska zamyslíme nad našim myšlením, dojdeme k poznání, že naše myšlenky, názory a životní postoje jsou výsledkem nepřeberných jednotlivých vlivů. Náš mozek je nevyčerpatelným zdrojem jednotlivých zkušeností a vědomostí. Pokud formulujeme myšlenku, skládáme ji (slepujeme) z rozličných paměťových stop. To jsou ty výstřižky, kterých má kolážista plné šuplíky. A tak se stává naše řeč přepestrou koláží toho, co život dal.   

   Koláž je dynamická, o tom nás přesvědčuje filmový střih, na divadle je to změna scény, prozaici a básníci vědí, jak textu prospívají škrty. Výtvarná koláž je v tomto ohledu podstatně jednodušší. Její působivost a snad i oblíbenost má původ v dětské hravosti. Děti také slučují ve svých hrách a výrocích to, co pak dospělé překvapí svou neotřelou objevností. Spojit dohromady zdánlivě neslučitelné má za následek údiv a překvapení.

   Domnívám se, že údiv a překvapení jsou navýsost terapeutické. Pokud jsou vyvolané tvůrčí činností, je možné mluvit o arteterapeutickém účinku. Přeskupování výstřižků, nové poskládání, proměňování původní materie, toto vše je „velkou hrou“, kterou provádí arteterapeutický klient nejdřív na papíře. Téměř vždy potřebuje podobné zásahy i ve svém životě. Takto se stává tvorba koláže metaforou pro změny v životě. I zde je nutné leccos přeskupit, odstřihnout, odhodit do koše. Rozhýbání a pospojování zdánlivě nemožného se stává tvůrčím činem. Deprese je nehybná, bezvýchodná, zakonzervovaná. Tvorba koláže jistě není lékem na těžké deprese, ale stříhání a trhání má v sobě cosi z řešení, které předvedl Alexandr Makedonský, když ťal mečem do gordického uzlu.