Recenze a literární studie

Recenze na sbírku Srdcový střelec

VODÁK, V.:/=M.Vacík/: LM 1984, č.7.
KŘÍŽ, J.P.: Brněnský večerník 12.6. 1984.
PAVELKA, J.: Literární měsíčník 1985. č.4.
KOVÁŘÍK, M.: Klubový zpravodaj – Český fonoklub Jonáš 1984/85, č.1.
zri /=RIEGER, Z./: Nové knihy 1984, č.21.
pb /= BÍLEK, P./: Květy 1984, č.23.
vln / = NOVOTNÝ, V./: Zemědělské noviny 26.5.1984.
VYBÍRAL, Z.: Tvorba 1984, č. 35. Příloha Kmen.
VYBíRAL, Z.: Dvě mladé české poezie. Tvorba 1989, č.25.

 

Recenze na sbírku Názorný přírodopis tajnokřídlých

BÍLEK, Petr: Generace osamělých běžců, Praha 1990, + Tajnokřídlý svět, Nové knihy, 1990. č. 8, s. 2
BLAHOTA, Jiří: Miroslav Huptych, Názorný přírodopis tajnokřídlých, Květy 1, 1990. Č. 13, s. 41
GARDAVSKÝ, Vladimír: Tak pojďte dál, Amatérská scéna 27, 1990, č.10, s.21
JANÁČEK, Pavel: Dům o mnoha poschodích, Iniciály 1, 1990, č. 3, s. 34 – 35
KŘÍŽ Jiří, P.: Příběhy srdcového střelce. Obrys 10, 1990, č. 3, s. 21 – 22
MACURA, Vladimír: Něco mezi nebem a zemí, něco vzletného neboli ptáci, LitN 1, 1990, č. 5, s.5
PÍŠA, Vladimír: Mít Ikarova křídla, Severočeský deník 1,1990, č. 21, s. 5
PŠENICOVÁ, Zuzana: Vyznavač ptakoismu. O knize básní a koláží M. H., Več. Praha 36, 1990. č. 45, s. 6
SVOBODA, Richard: Textová a výtvarná chirurgie, Rovnost 105, 1990, č. 79. s. 5
ŠIBRAVA, Václav: Ve znamení ptactva, Lidová demokracie 46, 1990, č. 139, s. 5
TRÁVNÍČEK,Jiří: Kniha chytrostí, a pro potěchu, ROK 1, 1990, č. 2, s. 63- 64
VACÍK, Miloš: Kolik příležitostí má poezie, Tvorba, 1990, č, 16, s. 14
VANČA, Jaroslav: Básníkův ptačí dušezpyt, ZN 46, 1990, č. 65, s. 11



Recenze na sbírku Tarot a trakaře

STANĚK, Jiří: Tvar,1998, č.12, str.22
RULF, Jiří : Reflex, rubrika Tak pozor, 1997

 

Recenze na sbírku Noční linka důvěry

IVO HARÁK, Brloh pod bludným kamenem, Tvar 2012

MARKETA KITTLOVÁ, Koláž ze zpackaných životů, www.iliteratura.cz, 2012

PAVEL KOTRLA, Osudy na hraně, Texty 2013

ZBYNĚK VYBÍRAL, Poezie v láteření, Psychoterapie 3-4, 2013

 

Recenze na sbírku List za listem

F.X. HALADA, Když rozum zůstane stát na křižovatce, Tvar 4/2016, str.3

IVO HARÁK, ...A co na to říká kritik, Tvar 4/2016, str. 3

 

 

Recenze na knížku Kdo pije vlčí mlíko

Rychlý, Jiří: Tvar 2006, č.10, str. 21
Honzák, Radkin , Praktický lékař 1/2006
Taktéž v internetovém časopise PSYCH@SOM (Psychosomatická medicína)
http://www.lirtaps.cz/psychosomatika/psomweb2005_6/recenze_1_605.htm

 

 

Recenze na sbírku Noční linka důvěry

Poezie v láteření

Zbyněk Vybíral

Miroslav Huptych: Noční linka důvěry. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2012. (Ve sbírce je vložen plakát se zhruba sto padesáti gregeriemi a aforismy.)

„Jaký kus ticha si kdo ukrojí / s takovým půjde spát.“ Sbírka Noční linka důvěry vydaná v roce 2012 nakladatelstvím Pistorius & Olšanská vznikala – alespoň zčásti – za služeb autora na lince důvěry a v krizovém centru. Huptych pracoval dlouho se středoškolským vzděláním (zdravotní bratr), sbíral zkušenosti na patologii,pracoval na psychiatrii, dlouho v krizovém RIAPSU a posléze v terapeutické komunitě pro léčbu drogově závislých. Zároveň byl vždy literátem, básníkem, kolážistou, sběratelem a neúnavným čtenářem starých literárních časopisů, svého druhu literárním pábitelem (oprava pravopisu mi slovo změnila na „vábitelem“), organizátorem v pražské básnické a prozaické komunitě. Tedy: byl a stále je. Absolvoval psychoterapeutický výcvik, vystudoval arteterapii na Jihočeské univerzitě, dnes je předním arteterapeutem s vlastní originální metodou a šéfredaktorem časopisu Arteterapie. Neznám nikoho jiného, kdo by tak těsně propojoval téměř celý svůj produktivní život psychoterapii, další formy pomoci druhým s ustavičnou uměleckou tvorbou, v Huptychově případě každodenní. Až se chce napsat s tvorbou „všedodenní“, protože jeho všední den vždy patřil (do) umění: dnes sklízí plody své neuvěřitelně systematické a pilné všednodenní práce (brzká předranní vstávání, aby ho rodina netušila): vystavuje koláže (včetně zahraničí), stojí za řadou editorských počinů – spoluuspořádal např. Antologii české poezie. Sám je řazen mezi nejvýznamnější české současné básníky. (Právem.)

První část sbírky, čtyřiatřicet básní, nabízí příběhově poetickou paletou s barvami lidské samoty. Lidské touhy navázat spojení. A když to nejde, vylije si zlost volající na terapeutovi: Tys „…mě svýma kecama dorazil / kreténe!“ Básník vytváří hvězdnou oblohu poetična nad rozpojováním a odpojováním se. Nad ubližováním. Nad smrtí, šílenstvím paranoidních hlasů a vidin. Nad agresí. Nad lidským dnem. Nad „ani-nedutáním“ dítěte, jehož rodiče se hádají, vraždí, rozcházejí. Nad touhou po sexu a po lásce. Nad přivoláváním smrti, která odvede nejníže zbitého do milosti snů. Je to noční linka. Je o strachu. Všechny příběhy, které básník přetavil do slok (které svlékl z bolesti žité a navlékl do bolavého obleku Poezie; nikoliv do bolestínství), jsou poznamenány tmou, svítí jim na cestu k uchu naslouchajících měsíc a Luna chrání balancující, aby se nezabili pádem do němoty.

Zliterárňujícím prvkem je kromě jiných prostředků (jako jsou tropy, tretky, slovní brože, rytmy, aluze, odkazy, obrazy, rčení…), které autor bravurně ovládá, drobný příběh. Nemyslím příběh jako anekdoty či anekdotické situace; spíš mám na mysli příběh částečně tušený a skrytý, který je více za básní, než v ní; ale nebyl by za básní, kdyby zároveň nebyl v ní. Myslím příběh zároveň dostatečně naznačený na to, aby se nás dotkl. Takový, jaký uměl do veršů vložit Holan a Seifert, Holub, Šiktanc, Mikulášek. Takové příběhy tvoří žebra české poezie minulého století, která právě Huptych dostal příležitost naservírovat na prkýnko století tohoto. Možná na máry. Ale ony se ukazují, že se hodí za taneční parket pro živý rej! Dnes se daří klipu, skeči a tajtrlíkování, žebra byla příběhům zpřelámána. I pro tuto resuscitaci je zvláště první oddíl Noční linky důvěry tak silný (a tak tradiční).

Huptychův příběh v básni je přitom nejenom tradičně lyricko-epický (více lyrický), ale je také náležitě, místy, bizarní (ženě začaly růst na prsou macešky), je kolážový, a přitom je v něm i ona próza zdánlivě bez ozdob. Báseň vznikla při volání osamělých lidí. Takto tvořil příběh Seifert např. v Halleyově kometě – příběh ze vzpomínky. Je zde všední den (či spíše noc), věcnost a poučenost historií poezie. To, co Huptych dělá s různými a rozdílnými tradicemi v české poezii – může připomenout činění Jana Švankmajera. Poezie a umění vévodí skutečnosti, ta ustoupila, je zkřížená s nepravděpodobností, nebo je z ní vydestilována nepravděpodobnost. Copak náš život není často – nepravděpodobný? Hlavní Huptychův nástroj tvoří téměř celoživotně koláž. Reprezentujíc jeho produkci mimo poezii (kalendáře tvořené kolážemi, knižní ilustrace, koláž jako terapeutická technika) se nemohla neobtisknout i do kadlubu literárního a poetického. On se totiž autor sám již dávno stal koláží, takže nemůže nepsat i poezii – kolážově. Je možné sledovat jednotlivé elementy shlukující se do často zvukomalebných sousloví, např. figurky: sjezd preclíkářů, pitvání plukovníků, klobásníka, profesora povětrnosti, drnohryzy, tajnosnubné brebtaly (=aluze na Huptychovu třetí sbírku). V myslích bláznících a někdy blábolících volajících v prvním oddílu se promenádují „suity kmocháčků“ a vůbec: „stará Bela“. Někdy jsou malebnost opakovaných a rytmizovaných zvuků, refrénovitost a ozvěny užitých slov výraznější: „Ale co s jinovatkou? / Jít jinam?“ nebo „Skutečnost je skotačivá“ nebo „a holečkové / co tě nechali na holičkách“; jindy se ovšem zvukovosti autor nepřizpůsobí, vyhne se lacinému či nabízejícímu. Koláž a poetičnost totiž není vše. Důležitější je výpověď. Koláž hodně svádí k tajtrlíkování, rozvernosti či rozšafnosti v básnění – a Huptych se ho nebojí. Patří k němu, dává mu prostor, směje se, zesměšňuje, křiví, opičí se, maskuje (se), tančí, vtahuje nás do (slovní a příběhové) maškarády. Když čteme, jsme na hostině Literatury. Tančíme na márách. Kolem láteří opuštění a básníkovi v jejich slzách cinkají verše. Tmelem mezi verši je komičnost – ale je hodně vážná, je to vážná komičnost soustředěného kejklíře. Ale to všechno jsou jen nástroje, to je jen breviář, jen útržky a výstřižky života. To by ještě nebyla velká poezie, kterou Huptychova tvorba, zdá se mi, je. Cosi to bláznění umocňuje. Do básní mu nahlíží smrt, bilance, zúčtování, prázdno existence, strach a děs, škleb nad marností; básně jsou věnovány osudům s jejich křižovatkami a kolejemi, jež jako by nešlo odklonit. Zejména ve druhé části sbírky to nejsou jen cizí volající, kteří se přiblížili k uchu básníkovu bizarním příběhem, ale je to básník sám: „Odedávna se předbíhám / myšlenkami na finále /Jitro otvírám s vědomím / že se již připozdívá“. No ano, připozdívá se. A Huptych toho nejenom udělal tolik, ale stále tvoří!

Miroslav Huptych, mohu-li to vyzradit, je hodně tolerantní člověk. Jeho široké srdce obsáhlo přátelství s tolika literáty a známosti s tolika protichůdci, že to až zaráží. Neznamená to ale, že Huptych nemá názor, a že je tohoto názoru jeho poezie ušetřena. Naopak. Jeho poezie unese i fízla, poseru a hajzla. Báseň mu poslouží jako literární nosič k tomu, aby na něj nahrál, co si myslí o vymydlených lebkách nebo škatulkářích, kteří přišívají diagnózy horkou jehlou. V podstatě vyšla sbírka o životě. Vyšla z krizové intervence, z psychoterapeutického nastavení – ale nenechala se odborností svázat. Naopak. Předhodila toto nastavení, tuto zkušenost literární komunitě jako jednu z možných realit. Je to sbírka sur-reálná, surrealistická, sbírka surová, sbírka = pocta SURu (české psychoterapii), sbírka o životě, jehož součástí je vždy smrt, sbírka karnevalově rozstřikující imaginaci i usebraně bilancující – v nezbytné sebeironii. „Stálo za to mlet pantem.“

Pročítal jsem sbírku opakovaně, mnohé básně čtyřikrát, tři čtyři jsem slyšel přečíst autora. Prožil jsem si nad ní moc hezké večery (a někdy i noci) – s nočním „linkem“ na Huptycha, naladěn na něj s důvěrou, že na žádné stránce ne že nelže, ale že neselže. (Jako básník s ontologickým citem.) A on ve své páté básnické sbírce možná že lhal, ale neselhal.

P.S. Podstatnou a samostatně ucelenou část sbírky tvoří zaznamenané sny (jedním slovemkrásné) a vnořený arch s gregeriemi / aforismy.

Časopis Psychoterapie 3-4/2013

 

Brloh pod bludným balvanem

Ivo Harák

Miroslav  Huptych: Noční linka důvěry, Pistorius & Olšanská, Příbram 2012, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 104 stran

Známe-li blíže celou uměleckou tvorbu našeho autora - včetně tedy jeho koláží - , dobře víme, jak a čím je zvláštní svět jeho děl: sestávající jakoby z několika uzavřených částí, přece však jsoucích ve vztahu a poměru takovém, že se navzájem rozvíjejí i podvracejí (jako když na nás z nádherné květiny, k níž si toužíme přivonět, vykoukne nevábné a možná nemyté pozadí) tak, že nikdy nemůžeme mít úplnou jistotu, co všechno se ještě skrývá pod povrchem a kterým směrem vlastně máme příběh oné fiktivní reality číst (a zdali nám není nabízeno více směrů a vrstev).

  Tato otevřenost je ovšem vyvažována druhou tendencí (ostatně výše naznačenou) platnou také pro literární tvorbu čerstvého šedesátníka Miroslava Huptycha: znesnadňující poněkud vnímání jeho děl. Míním jí totiž snahu o jakousi myšlenkovou a zejména obrazivou uzavřenost určitých textových pasáží. Porovnáme-li onu část jeho nejnovější knihy, v níž se tak děje z nezbytí daného žánrově (aforismy, gregérie - ty mne pak svojí posunutou imaginativní obrazností baví mnohem více), s básněmi, začasté se nám zdá, jako by také tyto byly složeny z několika takovýchto zdánlivě uzavřených celků ("Pořádně nakopnutý chameleón po sobě zanechá na obloze stopu v podobě duhy;" "obrůstání mechem má tu výhodu/že můžu žít na hromádce s kapradinou" - v prvním případě se jedná o samostatnou gregérii, v tom druhém jde o součást delšího básnického textu).

  Sbírka Noční linka důvěry "vznikala během doby, kdy byl (…) autor zaměstnán v Krizovém centru a na Lince důvěry. Jeho inspirací byly situace a lidské příběhy samoty, beznaděje, zoufalství, s nimiž se setkával každý den." - Můžeme se dočíst na přebalu knížky; naštěstí Huptych nepropadá obecně (také čtenářsky) oblíbené lyrické melancholii, nebojí se ony smutnovážné věci našeho života doplňovat humorem stejně černým jako bizarním. Humorem věru nápaditým. Shazujícím všechno příliš definitivní a rozumně uměřené a přehodnocujícím tak myšlenková a estetická klišé: "Často se konec básně/jakož i života/nepovede/v takové formě/aby se makovice vysemenila/srdce zatetelilo/a obzor zůstal blankytně modrý."

  Takovým je koneckonců sám náš básník - na straně jedné poučený a sečtělý (pozadím mu stáli surrealisté i Skupina 42, Hrabal i Vyskočil, Wernisch i T. R. Field), na té druhé nebojácně imaginativní v rozvíjení představ vznikajících na základě souvislostí metaforických a metonymických, představ vycházejících z obrazné tkáně básně, z básnických etymologií a realizovaných metafor i z dosti složitě "vyspekulovaných" konotací.

  U těchto představ (jak samotného jich utváření, tak i vzájemného propojování) hraje důležitou roli optika posunutá směrem ku nadreálnému - děje se tak nikoli z básníkova volního gesta, ale z povahy a podstaty pojednaného příběhu, jeho vnějšího světa, ale především z vnitřního ustrojení bytostí v něm účastných. (Realistickou motivací tohoto posunu mohl býti - zejména v první části sbírky - fakt, že mluvčími básní bývají tu osoby psychicky deprivované ano narušené. Existence větrem času orvané a na úskalích života ztroskotané se takto domáhají kontaktu a vyslyšení: ve světě, pro nějž je Bůh hodnotou velmi nepravděpodobnou a kontakt s ním nemožný. Linka důvěry nahrazuje tu zpovědnici, ale také přítele.) Karikatury umožňují přesnější poznání tím, že zvýrazňují některé rysy portrétovaného - jsouce zároveň jeho charakteristikou, příběhem; i výpovědí o něm.

  Domnívám se, že obrazy lidského osamění (včetně onoho erotického) nejsou o nic méně jímavými - naštěstí v nich nejsme zajatci umně vyráběných klišé, papírových slz. Přečtu-li si: "Televizním ovladačem/se pokoušela/kamsi dovolat;" je to pro mne nikoliv už jenom svědectví o vykolejené mysli jediné lidské bytosti, ale bilance daleko důsažnější - totiž zpráva o naší společnosti, o nás normálních, kteří se dennodenně domáháme společenství a sdílení, jenomže namísto toho docilujeme toliko vyplňování času (a osamění mezi) prefabrikovanými slovy i příběhy. Čiré šílenství pletoucí si ovladač s mobilním telefonem je tedy nakonec moudřejší a smysluplnější našeho domněle normálnějšího úsilí převádějícího vnitřní prázdnotu ve vnější samotu.

  Zde a jinde hraje v Huptychově poezii důležitou roli výmluvný a mnohoslibný detail; který tím, co zdánlivě zůstává skryto pod povrchem, říká více, než se na první pohled zdá.

  Bohužel jsou tyto detaily občas doplňovány poněkud nepatřičnou (byťsi napadenou) intelektualizací, která zhusta bývá více efektní než efektivní: "Mnohokrát si můžu opakovat/že nejsem popelnice/přesto se budu cítit/v lepším případě/jako vrchovatý popelník/a v horším/jako kukavůz;" Pro pomíjivý život jepic/je tvůj úsměv Kosmovou kronikou." - Toto se mnohem lépe zdaří aforistické a gregérické sevřenosti - ta však, aplikována v básních, vede, jak jsme již pravili, k jisté mozaikovitosti především těch, které nesdělují ucelený příběh mluvčího a zároveň hrdiny básně.

  I v oněch příběhových nás ovšem občas zarazí vnějškové hodnocení, díky němuž dopředu víme to, co bychom zprvu raději jen tušili -a rozluštili teprve posléze, po přečtení celého textu a jeho následné interpretaci: "Matka je zlá hysterka/a bojí se bráchy/kterej je línej schizofrenik." -  protože takto je to sice snazší pro autora a povrchního čtenáře; ale pro mne až příliš bezpracné (a tedy i poněkud nudné), neboť nevyžadující pečlivějšího obeznávání ani skutečné spoluúčasti (a tedy nakonec méně působivé). Chtělo by to tedy více důvěry k čtenáři: Že tento bude poučeným i bedlivým, otevřeným a vidoucím.

  Takovému se však stanou problémem postavy a příběhy, které Huptych takříkajíc plně obmýšlí; ne jen eviduje, ale do důsledků vymýšlí, vytváří v nich a skrze ně dalekosáhlé koncepce (Volám z bytu plného knih a obrazů). Zde už je přítomna ona estetizace (vnášení domněle vznešeného a literárního do textu), nikoli však subverze (jež by tuto viděla jako uvědomovanou si a reflektovanou: "hledí (...) uhrančivými smaragdovými zraky" - tady je vážně bráno to, čemu jsme se jinde chutě zasmáli). Místo, aby se šlo nad slovo a za obraz, začíná se vysvětlovat a filozofovat: "Vina je vytesaná/a lítosti déšť/začíná tisíciletou/vyhlazovací práci."

  Problém ovšem nastane také tehdy, pokud se Huptych obrací (jak bychom řekli: pod tlakem doby) k politizování. "Tupohlavost a omezenost/jde ruku v ruce/se znovu vyhrabanými dogmaty." Tady má pravdu, ale nemá báseň. Uchyluje-li se k přímému konstatování (po vzoru publicistiky) namísto toho, aby své sdělení oděl v obraz a symbol.

  Oč více je nám sděleno ve verších: "Všechny proměny oblaků/loučí motovidel třezalek/jsou zázračné." Několikeré čtenářovy aktivita je zde zapotřebí: poznat věci v jejich stavu, proměnách i vzájemných vztazích, poznat je a zhodnotit. Poznáním básně pak lépe poznat sebe.

  Velmi působivý příklad bytí na samém dně (str. 17), takového, jemuž už nezbývá síly ani na sebevraždu, ale ještě je jí dost na činnou spoluúčast ve světě (příznačně: nikoliv lidí, ale ptáků), zůstává bohužel zasut oním knižním dopovězením: "Vzdychla/v půl čtvrté ráno/když za okny vykřikl/první jitřní pták." - chápu: text to koneckonců kompozičně svírá, efektně pointuje, zdůrazňuje to symbolickou platnost některých motivů; jenomže: paradigma nehledanosti, všednosti, mluvenosti je proťato a roztříštěno uměleckou kultivací.

  Nerad bych však k našemu autorovi byl přespříliš přísný. Míním, že se vlastně takto jenom opět a jinak pokoušel pohlédnout do možných záhybů lidské duše bytující v těle obmývaném časem stejně uplývajícím jako ulpívajícím. Bytující v těle, kotvící ale v duchu - poddaném rozumu i chimérám, vzpomínkám i představám, hře i snu: pohleďme jenom na ony snové záznamy podobné ožívajícím a rozžívajícím se obrazům - nadobyčej dynamickým, proměnlivým a přece vnitřně soudržným, tajuplným stejně jako výmluvným. "Jdu po ulici a dívám se pozorně do zorniček lidí. Vidím se v nich. Na obraze v zorničkách mi místo rohů roste květina. Roste rychle, jako když se vztyčuje had." Jedna představa je ke druhé asi v témže poměru jako květina ku hlíně, med ku květině a nakonec snad i k té hlíně. Čím rozlehlejší fantazií disponujeme, tím přesněji a důsledněji myslíme.

  Miroslav Huptych nemá zapotřebí se nám připomínat množstvím svých děl. Námi recenzovaná kniha je jeho teprve pátou sbírkou. Buďme vděčni za osobnost působící spíše intenzitou básnického slova - intenzitou, za níž je krom talentu vidět také práce. Leč práce v jeho případě neznamená upracovanost. A onen talent velí: nedávat najevo, jak jsme se občas při psaní nadřeli. Ale dát, dávat najevo, že nás to převelice baví - a pokusit se tento pocit zprostředkovat čtenáři, pokusit se jej u něj (za jeho spolubytí v básni) vyvolat: Což se Huptychovi daří dokonce tehdy, píše-li (nevážně, závažně) o věcech velmi vážných.

Časopis Tvar/2012 

 

Koláž ze zpackaných životů

Miroslav Huptych: Noční linka důvěry. Pistorius & Olšanská, Příbram, 2012, 104 s.

Miroslav Huptych (* 1952) vydal čtyři básnické sbírky – Srdcový střelec (1984), Zvěrokruh (1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (1989) a Tarot a trakaře (1997) –, ale je známý i jako výtvarník a ilustrátor. Huptychovo slovesné umění je úzce propojeno s jeho uměním výtvarným. Ilustrace podbarvují a doplňují textový obsah jeho děl a jsou jejich plnohodnotnou součástí.

Sbírka Noční linka důvěry obsahuje texty, v něž se přetavila Huptychova zkušenost z práce v Krizovém centru a na Lince důvěry. Jde o poměrně staré texty – Huptych na této pozici pracoval v letech 1991–2001. Básně jsou prokládány zápisy snů, které jsou datovány do stejného období. Mezi napsáním a vydáním básní tedy uběhla poměrně dlouhá doba – a nutno dodat, že od publikace Tarotu a trakařů, poslední Huptychovy sbírky, dělí Noční linku důvěry patnáct let. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů (Noční linka důvěry, Co si voda mele). První oddíl obsahuje texty, které básnicky zpracovávají osudy lidí, s nimiž se Huptych za svého působení v krizových poradnách setkal. Formou syrových zkratek vypovídá Huptych o zpackaných životech, o zoufalství lidí, které potkala nějaká životní tragédie a kteří se nemají o svou beznaděj s kým podělit: „Chtěla jsem volat kamarádce / ale máme teď ve škole písemky / a tak šprtá / Musela jsem to jenom někomu říct / když tu není máma“. Básně mají dialogický charakter a zachycují většinou okamžik, kdy se dosud poklidně plynoucí život najednou zadrhne: „Večer jsem uléhala ještě normální / A v šest jsem se vzbudila / A kolem šlehaly plameny“. Autor je v básních většinou přítomný jen jako němý svědek těchto dramat, jako někdo, ke komu se lidé se svým zoufalstvím obracejí. Ale přesto nezůstává zcela nad věcí; tyto osudy jej poznamenávají a tíží.

Druhý oddíl je tematicky o něco pestřejší. V první části setrvává Huptych více či méně v pozadí a spíš jen zapisuje příběhy, s nimiž byl konfrontován; v druhé části již reflektuje svoji účast na těchto příbězích a tematizuje mimo jiné složitou roli zpovědníka, který je částečně vnímán jako ten, jehož úkolem je nejen poradit, ale zároveň odlišit dobro od zla. Huptych pokorně přiznává, že to není v jeho silách (ani v silách člověka jako takového): „Přál bych si ležet na mramorovém stolci / dvě stě let bez pohnutí / a pozorovat pohyb hvězd / Snad bych za tu dobu přišel na to / komu / a proč / odpustit“. Ve světle prožitého (respektive vyslechnutého) touží Huptych po jednoduchém, průzračném bytí, prostém konfliktů a frustrace z nenaplněných tužeb: „Neboj / přestal jsem svírat / držet / a chtít / kde co...“

Stěžejním tvůrčím postupem, který se prosazuje hned v několika rovinách sbírky, je koláž. Ve sbírce se prolíná několik uměleckých forem. Básně jsou prokládány výtvarnými kolážemi – a tyto fantaskní, psychedelické obrazy zase korespondují se zápisy snů, jež tvoří další svébytnou rovinu díla. I sny jsou vlastně koláží asociací, podivně se vyvíjejících situací, absurdit. A konečně se princip koláže projevuje i na rovině textové. Básně jsou často směsicí replik z rozhovorů z Linky důvěry, nezodpovězených otázek, příběhových fragmentů. Autor navíc často pracuje s ustálenými slovními spojeními, která buď vsazuje do neobvyklého kontextu, nebo osamostatňuje jejich části, a tím získává nový, nekontextualizovaný význam („Hřeji si večeři na prsou“ nebo „Ze sněhu se vyhrabávají strýčkové / vhodní do každé příhody“). Kolážovost sbírky završuje páskou převázaný, do tvaru obálky složený a do knihy vložený plakát, na němž jsou vytištěny aforismy a tzv. gregerie, tedy jakési krátké výpovědi či momentky, zpřítomňující či reflektující – často humornou formou – skutečnost.

Huptychovy básně jsou na první pohled apoetické a zemité, ale hned na ten druhý v nich objevíme hravost a také radost z poezie, z veršování. Asociativní jazyková komika a aktualizování ustálených slovních spojení představují pro básně oživení a odlehčují jejich občas ztěžklou atmosféru, která je daná především jejich tematikou, ale zároveň bývají často významově vyprázdněné, banální, nebo prostě nedokážou oslovit dostatečně naléhavě: „Svěřím vám / že bych nevěnoval tolik námahy / vyhnání kapra z kapradí / a kukačky z milenčina kukuče / kdyby mi nehrozilo / že sám už brzy zakukám“. Nejsilnější tak zůstává Huptych v první části sbírky, kde se drží v pozadí za výmluvnými příběhy svých klientů a kde jeho básně občas připomenou civilní poetiku Petra Hrušky, a v těch básních druhého oddílu, v nichž dokáže umné veršování využít ve prospěch závažnější básnické výpovědi.

© Markéta Kittlová   internet www.iliteratura.cz 

http://iliteratura.cz/Clanek/30385/huptych-miroslav-nocni-linka-duvery

 

 

Osudy na hraně

Miroslav Huptych: Noční linka důvěry (Praha: Pistorius&Olšanská 2012)

Miroslav Huptych (*1952) byl mezi básníky vždy můj tajný čtenářský tip. Proto mne trochu překvapilo, že se na jeho poslední sbírku neobjevilo více recenzí. Dobrých sbírek v poslední době bylo ale prostě tolik, že se na všechny pozornost nedostane. Přesto právě Noční linka důvěry by neměla uniknout čtenářské veřejnosti a jen tak bez povšimnuti zapadnout. Huptych není autorem, který by své sbírky chrlil. Projdeme-li si jeho bibliografii, vidíme jen pár vlastních titulů, vlastně až do této chvíle to byly čtyři básnické sbírky, poslední pak vydaná již v roce 1997. K nim nyní přibyla pátá. Na šedesátníka to není rozhodně mnoho. Nezapomínejme ale, že v literatuře je přítomen průběžně stále. Mnohem častěji se s ním však setkáváme v roli editora a výtvarníka, ostatně i tuto sbírku doprovází jeho koláže.

Jedním z důvodů, proč mne Huptychova poezie láká, je skutečnost, že není básníkem katedrovým nebo básníkem úzce spjatým s akademickým prostředím, kterých máme v české poezii v poslední době povícero, ale že je to muž praxe. Právě jeho zkušenost z práce Krizovém centru a na Lince důvěry z let 1991-2001, kdy verše sbírky vznikaly, do jeho sbírky vstoupila ráznými a rozhodnými kroky. Asi to chtělo čas, vstřebat tyto dojmy. Možné i proto vychází s takovým odstupem. Sbírka je členěna do dvou stejně rozsáhlých oddílů (Noční linka důvěry a Co si voda mele). Výraznější mi připadají básně z prvního oddílu, kde jsou zachyceny ve větší míře osudy jiných a osoba samotného básníka zde zůstává spíše v pozadí. Zaznamenány jsou útržky hovorů, jejich rekonstrukce a posuny, cizí osudy. Často až surreálné obrazy vybočující z běžné skutečnosti a přesto z ní vyrůstající. Důležitou roli zde mnohdy hraje noc, prostor ztišení a důvěry, kdy slova znějí jinak. Často ze samoty a často do samoty. Jako už tolikrát jsme svědky magické moci slov, rituálu zpovědi a důvěry v naslouchajícího. Lidská dramata, hádky, rozpory, vychýlené vztahy, to vše na krok od propasti. Práce s posuny ustálených rčení a slovních obratů. To vše proloženo záznamy snů. Oddíl druhý pak více koncentrován na osobu básníka. Důležitý rozměr obou části představuje vnímání uplývajícího času a vyrovnávání se s osudem. Ne náhodou první část obsahuje poměrně časté obrazy smrti.

Celou tu dobu jsem si uvědomoval, jak blízká je autorovi technika koláže, která se neomezuje pouze na jeho výtvarný projev, ale organicky proniká i do textů. Na vizuální podobu sbírky pak navazuje i neobvyklý doprovod ve formě vloženého skládaného plakátu. Už někde od Koláře, který se mi při čtení také stále připomínal, nejenom v souvislostech s kolážemi, mám takovou poezii ukotvenou v civilnosti rád. Není divu, že místy jsem pak nalézal styčné body s poezií Petra Hrušky, hlavně v prvním oddílu, ale třeba i s pozdním Šotolou. Myslím si, že sbírka čtenáře potěší. Básníka představuje v dobré formě. Nečekejte však žádné výrazné experimenty a novinky, spíše utvrzení výrazu a rukopisu a zralou básnickou výpověď, která zaujme silnou obrazností.

Pavel Kotrla

blog básníka a kritika

http://kotrla.com/pmpro/

http://kotrla.com/pmpro/

 

 

Recenze na sbírku List za listem

 

Miroslav Huptych: List za listem, Pistorius & Olšanská, Praha 2015

Padání do ticha

*****

Získala si mě ta tichá, nejtišší Huptychova knížka, list… za listem, i na přeskáčku. Vždy na protistraně vůči sobě: básnický text a (jeho) fotografie. Jako by se vzali. Do básně: „Miláčku / naše noc bude delší než si kohouti / umí představit,“ slibují si — jak vidno — ještě mladí, do sebe schoulení milenci na kamenném parapetu jakéhosi domu. Budoucího? Žel, obrátí život list: „Miláčku / naše noc bude delší / než si spáči v postelích / umí představit,“ hecují se — v podobné pozici — už jako zkušení bezdomovci, z nichž stoupá smrad „jak z rozpáraných krys“.

A schválně: zakryji rukou text a ocitám se na pláži poseté stopami ptáků, jak jsem to u moře vídal nesčetněkrát. — Dokud se pod dlaní… nepozdvihnu k pointě: „Báseň o nebesích / nelze podepsat jinak / než ptačími křížky“! Nebo naopak, napřed si bez fotky opakuji: „Řeč větru a sněhu je jasná / Kdo po sobě zanechal stopy / musí se vznášet.“ Jde o kóan? Ale pak se dlouho dívám na stráň s rotundou, před kterou kdosi do sněhu — pro někoho — vyšlapal své srdce.

Tak „list za listem / do ticha padá“… a co bylo dříve? Fotografie, ujišťuje nás básník, kolážista i arteterapeut v jednom na záložce. Pro své výtvarné fotomontáže i psychoterapeutické účely jich „nafotil přes sto tisíc“, některé však, z nejrůznějších důvodů (např. pro samostatnou výstavu), jako by nemohl dále rozpracovávat. A tu jsme u relativnosti tvrzení, co je vlastně v řádu poezie dřív. Zda spíše budoucí verš či strofa: nerodí básníka i jeho Eurydiku… A hle, ani z výstavy „nic nebylo“, když v tom mu vytanula slavná Černá bedýnka Ludvíka Aškenazyho: „Tento spisovatel se v roce 1960 nechal inspirovat fotografiemi z různých časopisů a napsal k nim básně.“ V záležitosti autorských fotografií Miroslava Huptycha a jeho textů k nim, však nejde o pouhé projikování do dané předlohy, ale daleko více o podprahové dobírání se „vnitřního modelu“ (Teige), vyvolaného jeho básnickým před-vědomím. Čímž nabíhá až meditační efekt: „Plamen si vzal své / a racek vydávající se za fénixe / se zachechtal / svému odrazu na hladině,“ čteme v pietním textu počínajícím „Šel jsem po obřadu k Labi / za Poděbrady // Vítr rozfoukával Tondův funus“; meditační efekt usebrání (potažmo sfumata), vypůsobený — protentokrát — i bělostným oparem řeky, rozvibrované (boštíkovsky?) vlnkami.

Nefabuluji? Nejde pouze o výměnu původních Huptychových opor? Kdysi mu přece k vertikalitě posloužila znamení zvěrokruhu (Srdcový střelec, 1984), později se vynořily tarotové karty (Tarot a trakaře, 1997). Může být, ovšem jen částečně, přechodově, byť nechybí ani obvyklá autorova kolážová imaginativnost (démoni „spící v tajenkách křížovek“, hvězda „závislá na mešním víně“); jenže už v následné Noční — lince důvěry (2012), odrážející se od tragiky lidských osudů, nešlo nezaznamenat vyrovnávání složky osobně-výpovědní s tou služebnou, otevírající se. A s tím související oprošťování, dokonce programové („Přál bych si jednoduchost / nikoliv snadnost“). Ne bez příčiny, bez symboliky, začíná proto List za listem modlitbou, metaforicky vystřelenou vzhůru tahem divokých hus: „Daruj mi let / a pozornou všímavost / ke všemu co jsi stvořil / Věnuj mi dobrý protivítr / i jiná protivenství / která mi poskytnou srdnatost a kuráž / abych již nepochyboval / že tětivou tvého luku / je moje samota // a cílem / nekonečná svoboda“.

Sochy, cesta parkem, hřiště, hřbitov, zavřená vrata chrámu, koleje končící v křoví, výloha obchodu, zasněžený komín, oprýskaná zeď, pasoucí se kráva či zastřelený holub… zkrátka již žádný mrak přecházející v zobák dravce, ale náš privátní, ba svatý svět, v němž: „Dost bylo klanění na všechny možné / i nemožné strany // Nebe se uklání trávě“. A stejnou privatizací prochází i nynější Huptychův rukopis, že si snad místy pomyslíme i něco o snadnosti: „Avšak z každé mizérie / může cosi vyrůst“. Leč stydno je — záhy — před slunečnicí, vyrostlou ze základů domu ztichlého popelem.

Zdeněk Volf

Host 2016/6


KDYŽ ROZUM ZŮSTANE STÁT NA KŘIŽOVATCE                                

Postavy holčičky a muže držících se za ruce, bíle namalované na asfaltu cesty v parku. Holčička je energicky nakročená, na hlavě má veselou mašli, muž v klobouku je roz­pačitě nahrbený, a navíc napůl zapadaný podzimním listím. Jistě, velký vede za ruku tu malou. Jenže ono to vypadá spíše tak, jako by dítě dospělého z čehosi vyta­hovalo. Vytáhne ho ale? Té šustivé mar­nosti je taková hromada a muž je tak starý a zmatený...

Básník, výtvarník a fotograf Miroslav Huptych komponoval svou sbírku List za listem jako soubor fotografií s poetickými komentáři. Báseň k této fotografii značky cesty pro pěší zní takto: „List za listem padá / vteřina vteřinu osedlává / a zbude pěna / Avšak dodnes cítím stisk té malé ruky / která se nechala odvážně vést/pod mračnem plným trakařů / napříč letokruhy “. Básník už dávno nikoho za ruku nevodí, nikdo ho odnikud nevytáhne. Pomáhají jen vzpomínky, a ty musí zápasit s úzkostí z pomíjivosti a ne­milosrdnou představou blížící se smrti. Co dělat, „Když rozum zůstane stát na křižo­vatce“ cest, které všechny vedou ke konci? Kde a jak má člověk hledat smysl života, když „hrklo v něm poznáním / že všeho do času"?

Snad to má nějaký účel samo o sobě. „Daruj mi let / a pozornou všímavost / ke všemu co jsi vytvořil„... tětivou tvého luku / je moje samota / a cílem / nekonečná svo­boda." Snad člověk unese osamocený po­hled „... zpříma vesmíru do očí", když už tu není žádný cíl, ke kterému by se mohl up­nout. „Koleje končí v roští", a vůbec to není hezký pocit. Ovšem právě teď něco začíná, něco důležitého, k čemu bude člověk po­třebovat veškerou svoji odvahu. „Teprve nyní začne / opravdová jízda / za horizont událostí". Ovšem „Zmůžeme něco / když nás merčí oko uragánu?"

Jistá možnost by tu byla: „Snivá se můžou nakýblovat / na loď bláznů" a básněmi a fotografiemi zachycovat svět kolem sebe. Třeba tu v jejich díle po nich něco zůstane. Ale i tato naděje je dosti pofidérní: „sakra / kdo má zapotřebí zanechávat po sobě / stopy?" A tak „Směju se sám pro sebe / a do jámy / padám".

„a pozornou všímavost / ke všemu co jsi vytvořil" - Huptych je fotografem skutečně znamenitým; jeho citlivé oko dokáže spo­lehlivě zachycovat a vysekávat ze světa ob­razy, které mají potenciál poetického významu. Někdy jsou to významy gro­teskní. (Jako třeba v případě fotografie roz­cestníku, na kterém je pod směrovkami „Hřbitov" a „Hřiště" připevněna cedule „Silnice se udržuje pluhováním".) Jiné fo­tografie, třeba dramatický záběr ležící, od holubů zadělané sochy mrtvého anděla z pomníku Palackého v Praze, mají pate­tický nádech. Pozoruhodný je snímek trávy, který byl pořízen od země, z pohledu hmyzu. Z trávy se změnou perspektivy stá­vají gigantické stromy, tvořící protiváhu nebi. Mnoho fotografií je věnováno lid­ským dramatům a situacím. Bezdomovec sedící na zemi na zastávce tramvaje před hospodou U českého lva, pokřikující cosi na dvě staré ženy, které postávají opodál... „Ty jsi ještě neviděla ožralýho lva?/Co asi dělá lev u napajedla? / Řve jako tygr! /Ale kdybys mě vzala domů / budu jako beránek"...Havrani ve sněhové vánici na oranici, bezdomovec s nákupním vozíkem, míjející žena s kočár­kem, divoce oprýskané zdi, vyvrácený kří­žek u pole s kukuřicí, bota zapadaná sněhem: soubor Huptychových černobílých fotografií hraje většinou na temnou, smutnou notu, která rezonuje i jednotli­vými básněmi jako základní nálada sbírky. Pravda, i jaro se tu mihne, v podobě roz­kvetlého stromu. Ovšem i ono, zbaveno přirozené barevnosti, vypadá vážně a po­smutněle.

Poezie Huptychovy poslední sbírky je tradiční, dalo by se říct až starobylá, zako­tvená v paradigmatu první poloviny dvacá­tého století. (Což je po básníkově minulé civilní, zcela „současné" sbírce Linka důvěry překvapivé.) Autor se neštítí velikých slov, mihne se tu Ofélie, tu Ikaros, tam zase ráj srdce. Poetika je cítit autorovým generač­ním souputníkem Šiktancem: „Štrádoval si to s troubením a cinkáním / dobře namazaný Orloj / a bác ho / kdyby jen polámané ru­čičky—“. Některé mýtotovomé básně („Na konci světa", „Podal jsem si žádost o místo pegasa") připomenou Holuba, obraty jako „polepšovna bicyklů“ zase Nezvala a surre­alismus.

Mezi výborné verše - „náhrobní kámen / už ze srdce nespadne“ - se však bohužel často mísí i poněkud nehluboké lamento­vání nad nespravedlností světa: „Šíbři si z velkoměstského bahna / uplácali / vozy vily , kariéry / dokonce i nemanželské děti". Poně­kud přebytečné a taktéž nehluboké mi připadá i divišovské siláctví v pointách ně­kterých básní: „protože klackovitost a roš- ťáctví /je legitimní vůli přežít v zemi / kde ošemetník ošoustovi / ruku myje", zatímco verše jako „Neboť ten starý sadař/ odedávna / roubuje na lásku / smrt" zase už leží za hra­nicí přemoudřelosti. Nicméně skvělých básní - „Zatímco se kluci dívají", „List za listem padá", „Jsem stará lavička", „Možná je náš osud nalinkován", „Když padne kosa na kámen", „Teprve chyba" - je ve sbírce ne­málo.

Přiklonit se tak radikálně k tradičním způsobům básnění vyžaduje odvahu, autor může počítat s nařknutím z epigonství. Podle mého názoru si Miroslav Huptych dokázal ohlídat, aby hranici epigonství ne­překročil. A že do naší poezie touto sbírkou nepřinesl nic moc nového? Ale proč by měl? Některé vynikající texty dokazují, že i dnes je možné psát takovýmto tradičním způsobem a že to nese krásné a důležité ovoce... Škoda jen těch banálnějších kusů, které sbírku rozřeďují. Zde měl zasáhnout editor. Ze nezasáhl, je pro naši poezii ty­pické.

F.X. Halda  

Tvar 4/2016, str. 3

 

 ....A co na to kritik

 

Než ovšem cokoli pronese, měl by vysvět­lit, na co vlastně. Co hodlá komentovat, vy­světlovat, doplňovat - a hodnotit. Inu, když on se mu ten název jaksi sám nabídl: Po přečtení poslední z básní sbírky (ten text se totiž jmenuje „Co tím chtěl básník říci?“). Její pohrávání si s významy stejně jako existenciálními situacemi či zdánlivě k nepatrnosti ohmatanými symboly („Po­slední list?/List na rozloučenou?... Kdo jsem? / Strom? List? Vítr?") jej upozorňuje na stejně výmluvnou i (nedořečeností) ote­vřenou fotografii na straně protilehlé: Zeď nebo cesta věznící, stín holých větví - na nich jako v něm: poslední orvaný list. A ze­jména na básníkovo a fotografovo před­znamenání celého díla: „... vzpomněl jsem si, že se mi kdysi moc líbila knížka Ludvíka Aške- nazyho Černá bedýnka. Tento spisovatel se v roce 1960 nechal inspirovat fotografiemi z různých časopisů a napsal k nim básně. Po­kusil jsem se o něco podobného se svými ne­upravovanými fotografiemi. Snad bylo pro mě malou výhodou, že jsem měl mnohé snímky spojené se situací, náladou a pocity při jejich vzniku."

Tolik Miroslav Huptych; známý nám zatím zejména jako arteterapeut, básník a výtvarník - autor koláží. Přičemž o něm rozhodně nelze říci, že by trpěl nadpro- dukcí či sklonem k podbízení se recipien­tovu vkusu. Ba smím snad tvrdit, že mne na jeho tvorbě (také výtvarné; k níž při­stupuji ovšem jako zaujatý amatér) lákala právě ona otevřenost, která se dožaduje naší disponibility a kreativity: vnímatele tvůrčího. Pokud mluví jako básník, pro­mlouvá svým textem, otázkami, které nám tento přináší, tichem stínu tisknoucího si „ukazováček na rty". Ne dořečením, výkla­dem, výchovou.

Ostatně tato otevřenost sbírky List za listem je podmíněna také tím, že jsou ku vzájemnému zrcadlení proti sobě posta­veny básně a fotografie. Nejsou to snímky zevně dokonalé, avšak bohaté významem: jako když se na zdánlivě nezajímavém místě zasekne film - a my jsme do kina do­razili právě v této chvíli. Abychom ze zře­telného uhadovali předchozí i budoucí příběh věcí a lidí, plynutí a smysl, abychom si na přesvětleném okénku (které už už začne hořet) všímali symbolné platnosti detailů předtím nepovšimnutých. Co mají společného? - snad mlčenlivé povědomí o cestě, která kdysi mohla být poutí, o ab­surdních paradoxech, které s sebou přináší život (a kdoví, s čím přijde smrt?) a jimiž se činí patrnějším, o plynutí, uplouvání a ulpívání (o dění se, v němž socha praská a trvá prach).

Nejlépe a nejsvobodněji mi v nové Hup- tychově knize je tam, kde mají vazby mezi básnickým textem a výtvarným doprovo­dem podobu jakési zprostředkované inspi­race a interpretace, nikoli bezprostřední provázanosti mezi látkovými zdroji. Kde se navíc počítá s rozsáhlejšími intertextovými vazbami, táhnoucími se přes několik strá­nek (dodávám ještě, že za texty - totiž zna­kové systémy - pokládám v tomto případě také fotografie). Tehdy jsem i hodně nahlas pronášel cosi o gesamtkunstwerku, v němž úhrn převáží nad detaily.

Nicméně Huptychův tvůrčí naturel, zdá se, přece jen tíhne k jisté parcelaci: ve foto­grafiích k bizarnímu kontrastu, v textech k vrstvení promluv, maxim, gregerií - které by mohly státi samy o sobě - do zdánlivě ab­surdních slepenců. Myslím, že slovo slepe­nec je tu velmi příhodné, neboť: jednotlivé složky nejsou rozmělněny ku své nepa­trnosti, ale mezi ostatními zůstávají viditelné; co se zprvu zdá beztvarým, nevzhledným, nabývá při bližším ohledání (a vybroušení) smyslu a krásy.

Poněkud ostražitým jsem byl k řadě termínů již ohmataných a na můj vkus nad míru (řekněme: ... na to, abych si je uměl zpředmětnit) abstraktních. Tady však Miroslav Huptych nalézá jeden z ta­nečních parketů svého básnění, totiž dvorků, na něž takováto slova co krmi předhazuje tamo žijícím tvorům: „Cíl při­tahuje směrovky / jako mršina masařky." (Ani představivost tedy nepřichází zkrátka; byť konfigurace jí stvořená doža­duje se jistého násilí na naší zkušenosti.) - Myslím, že právě patřičné látkové roz­pětí mezi tvůrčím vztlakem a k sobě na­hloučenými vrstvami vytváří půvab Huptychovy poezie. Jeho volba by však, přestože prochází kontrolou básníkova in­telektu, neměla působiti dojmem pouhé efektní hříčky se slovy: „Vnitru každé myš­lenky je cosi podvratného / cosi / co z řádu dělá neřád." Je na básníkovi: vycítit, za- slechnouti možnosti slov, jich touhu po sblížení, potutelnost, s níž se (podobno v tom listí každoročně padajícímu) pomě­řuje a proměňuje velké a sošné s všedno­denním, bizarním a nutí nás dále a hlouběji domýšlet děje zdánlivě jednou provždy definitivní směrem k možnostem dalšího rozvití: „...překlady veršů /psaných na vodu / v podobě sněhové vánice." „Náhoda utírá sochám nudle."

Přemýšlení cestou k poslednímu (přes­tože nad ní nevyhrajem, můžeme se jí po- šklebovat, můžeme o ní zkrátka hovořit - možná je to lépe, než kdybychom dělali, že smrti není) přivádí Miroslava Huptycha ku zřetelnější intelektualizaci verše, patrné zejména z pasáží poněkud ukázněnější me- taforiky: „Báseň o nebesích / nelze popsat jinak / než ptačími křížky"; „Nebe se uklání trávě." - Aby se ovšem takováto těžko- myslnost v posledku nestala trudomyslností, bude zapotřebí úsměšku byťsi na­křáplého (tedy vpádu jiného modu básnění): „Člověče nezlob se / je hra na hřbi­tov/jako stvořená."Vždyť nakonec se mož­nosti setkávají v otázkách pro filosofy a blázny: „Bylo dřív jablko nebo jabloň?" Třeba nás přinutí domýšlet se z obrazů k realizacím alespoň mentálním: „jak ocho­čit vzducholoď / jak se proměnit v letní bouřku." - Podle vzoru: Dokud tu jsme (zda­lipak?; a kde vlastně?), buďme - a užívejme si to!

Jenom si nemysleme, že nám k tomu postačí obraznost bez zkušenosti, vítr v plachtách bez kormidla tradice. Neboť pasáž: „Snivci se můžou nakýblovat / na loď bláznů;" se přece odehrává jak za přímé rea­lizace této představy, tak také za jejího uko­tvení v tradici literární i výtvarné (nikoliv pouze domácí). Hovoříme-li o vazbách in- tertextových, o souborném uměleckém díle, myslíme tím mimo jiné schopnost ta­kového díla vtahovat do svého silového pole objekty rozličných galaxií.

A co k tomu může dodat onen kritik? - Že u nejlepších textů (a zase nehovořím jenom o básních) vlastně není důležité ana­lyzovat jednotlivé stavební prvky, obrazy, ale uskutečnit je. A do výsledného celku potom vstoupit tak, aby se potenciální pří­běh rozžil námi nejen co pozorovateli, ale účastníky. Od Zdeňka Rotrekla vím, že bás­níkovým názorem je verš, nic jiného. Kriti­kovi nezbývá, než překládati do jazyka toliko primárně modelovaného (bez se­kundárního modelování s aspiracemi este­tickými). Bude-li však živě účasten v pitvaném mase, třebas do jeho krve pře­jde něco z jeho tepu a tepla, „...a vidím vše / co zašlo za roh."

Ivo Harák

Tvar 4/2016, str. 3

 

Literární studie

 

Petr. A. Bílek „Generace“ osamělých běžců (nakl. Československý spisovatel 1991) 

TAJNOKŘÍDLÝ SVĚT MIROSLAVA HUPTYCHA
„Nadechni se a leť“, nabádá v roce 1978 Karel Sýs. „Odplivnu si a poletím“, jako by mu v básni Poklesky otců odpovídal Miroslav Huptych (1952, prvotina Srdcový střelec, 1984). A tento nahodilý detail charakterizuje diametrálně odlišné chápání života i tvorby.
V mikrosvětě Huptychovy první sbírky může vzlétnout ten, kdo spatří pravdu. Ale k tomu, aby se člověk mohl pohybovat v prostoru mezi iluzí a pravdou, mezi realitou a snem, mezi legendou a současností,je třeba křídel. Křídel, která existují, ale nejsou nám dána. Odhodláme-li se je napodobit, máme šanci přiblížit se ideálu (vzlet), ale riskujeme i ztrátu možnosti vrátit se zpět do skutečnosti (pád). Jednotícím prvkem Huptychovy prvotiny, která je jedním z dokladů onoho „sebrání básní“ (podtitul Verše z let 1971-1981) stylově i tematicky ne vždy sourodých, je právě životní pocit člověka, který se odhodlal k odhazování iluzí jako k prostředku pro vzlet k ideálu.
Poetika jeho prvotiny je založena na epických postupech, v nichž lyrické odbočky pouze dokreslují klíčové (a zlomové) situace, na nichž se příběh odráží od reality k symbolu, od záznamu k podobenství. Lyrický subjekt většiny básní je nejen programově antiiluzívní, ale stejné tak i antilyrický. A to i za cenu gesta, hyperboly, vědomého zjednodušení. Situaci raději nadsadí a stylizací vyhrotí až do absurdity, než aby se na místě řešení problému uchyloval do bezpečných zákoutí lyrické neurčitosti kdy báseň zaplní „slaďoučká mlha / co všechno zahalí / zlyrizuje“ (K problému…).
Svět básní Huptychovy prvotiny je světem modelových problémových situací. Ale už tady je to ucelený svět, a ne snůška – byť jakkoli problémových postřehů. Svět založený na posunu od reálií k symbolům, od legend ke skutečnosti. Svět, kde „v knihovnách se zahrabávají delfíni / zatímco mloci úřadují“, ale svět zřetelně spjatý s realitou, pod jejíž povrch se je možné podívat právě onou groteskní optikou: „Ale kapříci jsou klidní / mají namířeno do divadla / na premiéru: Ze života žížal a červů“ (Potopa). Vše se nakonec v realitu stejně obrátí, kruh se uzavře, ale vědomí souvislostí je najednou jaksi hlubší než na samém počátku.
Srdcový střelec je založen a v tom se nezapře poučenost na tvorbě J. Préverta a M. Holuba na stylizovaném posunu a na výsledné pointě. Ale už zde si Huptych ověřuje princip koláže útržků vět a slov, vyzkoušený meziválečným surrealismem a poválečným Josefem Kainarem a především Jiřím Kolářem. A hlavně si uvědomuje možnost a váhu slova, komunikace, porozumění.
Cyklem Zvěrokruh ale také dokazuje, že jeho ambice směřují i k postihování hlubších, do jedné básně nevtěsnatelných souvislostí. „Řekl jsem sůl, /ne slzy“; nejde mi o hledání výsledných, jakkoli dojemných stavů a tvarů, ale jde mi o hledání prostředků k dalším cestám, k objevování nových hodnot, k tvorbě. I zde se kruh uzavírá; básní Střelec se v zobecnělé podobě vrací úvodní příběh Vilém Tell. Navíc tu ale je – a proto nutně vyčnívá báseň Srdec. Vše se vrací, uzavírá, ale na Srdce se stále ještě čeká. Protože nepřichází. Jenže dokud se čeká, zbývá vždycky naděje. Nu a zatím „Sněte /pod lípou / kde jsem do kůry vyřízl / třinácté znamení“. Protože údělem básníka je nejen snít, ale také ona pro život nezbytná znamení tvořit a objevovat.
Z říše křídlatých do říše tajnokřídlých – tak by se dal charakterizovat posun od Huptychovy prvotiny ke sbírce Názorný přírodopis tajnokřídlých (1989). I u ní podtitul Verše z let 1981 – 87 naznačuje dobu zrání. Huptych se ještě více přiklonil – na rozdíl od většiny básníků stavějících také na symbolickém vyznění celku, pro něž je obvyklým postupem popis – k vyprávění. Převypravuje příběhy, události, scény, obrazy, ale už nespoléhá na jediného lyrického vypravěče; své skladby komponuje na principu konfrontace celé škály výroků, pořekadel, věčných pravd a aforismů, ale i dobových zpráv. Básně staví na paralelismu, na paradoxní záměně, jež je rozvíjena tak jako v prvotině ad absurdum, ale a to je rys zcela nový – ad moralitatem.
Huptychův svět je vystavěný na navazování. Sloužil-li zvěrokruh v prvotině jakožto rám, slouží charakteristiky ptáků, převzaté převážné z Brehmova Života zvířat a stojící na místě mota každé z básní, jako arch papíru, na němž teprve autor hledá výslednou podobu koláže. Od citátu se odráží k vlastní konstrukci svébytného světa básně, ale citát mu neustále slouží jako podklad, pozadí, pevný opěrný bod. Huptychovy básně by bylo většinou možné číst i jako křížovku a postupně odhalovat, na co všechno autor navazuje. Je však zcela zřejmé, že toto navazování není samoúčelné, že – tak jako v prvotině kontrast dobové legendy a dnešní reality – směřuje k uvědomování si nových odstínů, které dala tradičním barvám, tónům a slovům právě naše současnost. Tak je v již uvedeném úryvku konfrontován s dobovou realitou Kantův morální imperativ v básni Káně supovitá, tak se tentýž motiv vrací i ve Flétňákovi: „máte v sobě morální zákon / zatímco většina místo hvězd vidí zrní“ Minulost se tak stává jedním z hlasů polyfonních, ale k monotematičnosti směřujících skladeb.
Otázky pravdy, etických zásad, lásky jakožto citu, možností porozumění a hledání tvoří tematická jádra většiny Huptychových básní. I v tom je blízký Zuzaně Trojanové. Liší se ale tím, že své odpovědi nezakládá na přání a na formulaci programu, ale na důvěrné a velice střízlivé znalosti dobové reality. „Pravdou chceš léčit / tenhle uhozenej svět / /S takovejma je kříž / jdou rovnou do kurtů / a na samotku“ – tak jako by v Bažantu obecném jeden z časových mluvčích odpovídal nadčasovým touhám Zuzany Trojanové. Samota dostala podobu samotek. Ale je to jen jeden z mluvčích, jeden z možných úhlů pohledu. A Huptychova druhá sbírka je také o variabilitě těchto hledisek a pohledů o tom, jak málo stačí, aby se z pravdy stala lež. „O to však jde: Aby se už jednou říkalo / vlku vlk a nikoli vlčák / huse husa a ne labuť/ aby se počítalo 1/ s více možnostmi / 2/ s každým / jednotlivcem/ / Jakmile se totiž jednou začne skutečnost / zaokrouhlovat / zhusta to končívá odkrouháváním“(Buřnák obecný). Etické hodnoty dnešního světa vystupují na povrch z obrazů, které zachycují člověka v podobě zvířete (sféra jevové reality) a člověka jakožto člověka (dosud spíš ve sféře ideálu). Huptychův svět je jedno velké panoptikum, v němž každý hraje svou roli a na scénu vstupuje s předem zvolenou maskou. Ke krutým paradoxům tohoto světa patří fakt, že morální čistotou prosvítají především promluvy duševně chorých. Ve světě, který si sám leckde setřel hranici mezi realitou a absurditou, mohou totiž pravě tyto „čisté duše“ odhalovat nové pohledy na zcela archetypální otázky. I tento orbis pictus je ale ohraničený – a tím i nutně stylizovaný a deformovaný – zdmi budov, mřížemi, ošetřovateli, lékaři, Plegomazinem. Blázinec tu hraje roli světa, což ovšem není zdaleka totéž co svět, který se jeví jako blázinec.
„V hlavě mi zuřivé vlaje / černá vlajka svědomí /zaražená žerdí v srdci“, říká Huptychův hrdina z básně Havran. A za ním jako by opět stál autorský subjekt posedlý etickým ideálem čistoty, jehož nemožnost si neustále uvědomuje, a přece se k němu s fascinovaným úžasem znovu a znovu vrací. Nebezpečí náhle odhalené pravdy, etika hledání (kam až může člověk dojít a jak se přitom zachovat k ostatním lidem), láska v podobě rozechvění a uvědomění si vztahu, úzkost (v tom nejobecnějším slova smyslu, o osud člověka vůbec, ne o své plešatění a stárnutí), postavení básníka a jeho možnosti v dnešním světě – to vše jsou problémové situace, v nichž se v hluku „cizích“ hlasů pohybuje lyrický subjekt, který celým tímto světem bloudí. Bloudí a hledá, a proto se i pokouší definovat. Základním výrazovým prostředkem se proto kromě symbolického principu celku básně stává predikativní metafora: něco je něco. Právě ta odráží úsilí definovat podstatu jevů a věcí, a ne na základě přirovnání něco je jako něco nově popisovat jejich jevovou podobu. „Básnička je vodotrysk / který prozrazuje přítomnost / podzemních velryb“ (Chřástal kropenatý). Ale také: „Báseň je dar teroristy / protože se může v kterémkoliv okamžiku / proměnit v nůž a říznout do srdce“ (Lžičák). Svět se jeví jako snůška kontrastů (krása a pravda, křik a zpěv. tvorba a láska), jejich postavením vedle sebe obvykle na základě teze a antiteze, vznešeného ideálu a přízemní reality – vzniká nejen jazyková hříčka, ale i paradoxní objev myšlenkový: „A máte pravdu: je načase se pro něco zapálit / v krematoriu je už pozdě“ (Křepelka). Toto je právě ona grotesknost, nabízející své plody v časech relativizace hodnot, kdy se dostává slova nejen představám, ale i jakoby prázdným gestům, která, jsou-li uchopena a pochopena důsledně a tedy i doslova , jsou schopna překlenout i zdánlivé nehybné bažiny statu quo.
I v Huptychových básních je cítit vědomí samoty, nemožnosti dokonalého porozumění a naplnění ideálu. Je v nich ale v míře nemenší i vědomí omezenosti každého do sebe uzavřeného vlastního světa, včetně světa umění a možností jeho recepce: „Tady chcíp Pegas! / /I slétli se Nohové / z břicha rvali noetiku / vyklovávali z hlavy sofismata / srkali metafory žvýkali kantilény / mlaskali jambicky chlemstali realisticky“ (Noh šedohlavý). Dnes více než kdy jindy je těžké naslouchat druhému, natož jej chápat. Na to je těch pár slov málo: „Na rány jitrocel / ale slova?“…
A přece je používá. Nemazlí se ovšem s kudrlinkami básnických přívlastků, nečeká na přílet čistého andělíčka metafory. Huptychova poezie nemusí dbát na vnějškové zdání poetičnosti textu. Proto snese nejen onen nezvalovský česnek, ale i slova daleko štiplavější, která však z básně nevyčnívají, nepřehlušují svou nahotou a „odvážností“ ostatní. Je to poezie, která snese i život Nejen proto, že se jako prostý záznam reálných životních situací tváří. Huptychova autentičnost nespočívá vůbec v tom že by se vyhýbal stylizacím. Naopak právě díky těmto stylizacím působí jeho básně tak sevřeným dojmem. Jejich významová mnohovrstevnatost se odvíjí od základního předpokladu: od volby těch pravých „reálných“ životních situací a scén, jež jsou schopny nejen ilustrovat, co všechno se na světě děje, ale jež jsou schopny především vést vnímatele k objevování hlubších, symbolických významů, jejichž konkretizace už plně závisí na jeho zkušenostech životních i literárních. Ukazuje se, že zatímco metaforický princip obraznosti vede sice k jiskřivému objevování nových souvislostí a pohledů i na věci notoricky známé, ale vždy zůstává u popisu světa, jak se nám jeví, může symbolický princip obraznosti – je-li jeho tvůrce skutečně schopen dojít dál než k povrchním alegoriím – dnes mnohem spíše odhalovat hlubší souvislosti tam v podzemí, ve formulování odpovědí na otázku, jaký ten svět skutečně je. Co ale znamená být vůbec (a dnes obzvláště) básníkem? I to je otázka z těch základních. „Údělem spisovatele je křivdit“, řeší si problém po svém druhý pražský chodec Karel Sýs. Nemusíme jej brát doslova, ale onoho „co když to tak myslel“ se jen tak nezbavíme. „Bejvávalo / že když si smrt brousila kosu / básník jí plival do ksichtu / nikoliv na brousek“ (Noh šedohlavý), pamatuje ovšem lepší časy Huptych. Neboť být básníkem se mu jeví jako úděl, jako povinnost jednat v určitých dobách právě tak, aby i nadále platilo, že „pokud se narodí dítě / v domě / kde na komíně klektá zobákem básník / dostane rabátko do vínku / tak jemný sluch / že rozumí šepotům / i kvílení“ (Čáp bílý). A současný básník ví, že je třeba mít křídla, že je nutné směřovat k ideálu: „Asi budu doopravdy pták / protože si trvám na křídlech / i kdyby jimi měl být uzlík na holi“ (Sokol lovecký). Ví to, a přitom tak často „sice mává perutěmi / ale neletí / ovívá intelektuálním vějířem Velkomožné“ (Holubi).
A právě na základě traumatu plynoucího z rozporu mezi tím, k čemu jsme jako lidé předurčeni, a tím, jak skutečné jednáme, se rodí další podoba autorského subjektu: básník – moralista. Báseň nemůže svět změnit, ale může přispět k jeho nápravě tím, že vysloví pravdu v pravý čas a v podobě co nejkoncentrovanější. I za cenu, že rozpory hyperbolou vyhrocuje a nachystanou pointou ohromuje. Takové jsou Huptychovy ptakorysmy, tedy vzletné myšlenky, které vzápětí ryjí zobákem v zemi (opět ta křídla, to sepětí letu a pádu!). Zde už není prostor na asociativní prolétání od motivu k motivu, na etické poměřování někdejších představ (citáty, aluze) s dnešním jevovým stavem. Zde není prostor na vědění jednotlivých loutek hlasů, na postupnou krystalizaci symbolických významů. Zde jde o to, říci co nejvíce na co nejmenším prostoru. A ptakorysmy dokládají, že jejich autor co říci má a že navíc i ví, jak to říci.
Čtu si jeho ptakorysmus „Pořád se u básníků tolik mluví o křídlech, zatímco mnohem víc potřebují pořádné lokty.“ Nepůsobí na mě tentokrát schopností paradoxu, ale spíše nutkáním přiznat si opět po konfrontaci s jevovou realitou i že je to vlastně pravda. Vždyť už v roce 1973, kdy se jednadvacetiletý Huptych v Místence na Pegasa Mladého světa ptal: „Až nám taky jednou / nateče překotně do bot / zdalipak necháme po sobě / klidné místo / kde by se odrazila / cizí tvář“, si v tomtéž čísle Josef Peterka poznamenal tři jména, jejichž „básničky, ty pohádky plné pravdy, zaklepou na dveře jakoby samy od sebe“ (O úmyslech aneb Tři kamarádi). Ta jména zněla: Huptych, Lebl, Šimanovský. Jenže protože nejspíš klepali křídly, mělo do té doby, než ti za dveřmi vezmou ono klepání na vědomí, uplynout ještě více než deset let…



 

Český dekameron – Sto knih 1969 – 1992

Vladimír Křivánek a kol.
Scientia, spol.s.r.o., pedagogické nakladatelství , Praha 1994


Názorný přírodopis tajnokřídlých
Knížka básní, aforismů, a koláží, jejíž výchozí metaforou, inspiračním zdrojem i jednotícím přístupem je paralela života lidí a chování ptáků, jak je vylíčil A. E. Brehm v díle Život zvířat.
Druhá Huptychova sbírka má podtitul Verše, aforismy, koláže z let 1981 – 1987; po hledání nakladatele pro tento neobvyklý a vydavatelsky náročný básnický projekt (koláže původně barevné, rozsah básní dvojnásobný a stovky aforismů) ji vydalo nakladatelství Čs. spisovatel roku 1989. Jak postupně básník pracoval na svém projektu člověko-ptačího univerza, rozrůstal se nejen počet básní s tématem či motivem ptáka a množství aforismů, ale začaly početně nabývat a umělecky se osamostatňovat i koláže, z nichž autor uspořádal průběhem let řadu samostatných výstav. Knížka je přísným autorským výběrem básní, aforismů i koláží, jimž ale neprospěla černobílá reprodukce. Verše, aforismy i koláže z chystané sbírky publikoval autor v Tvorbě, Kmeni, Tvaru, Iniciálách, Reflexu, Mladém světě i jinde. Při své práci na sbírce a tvorbě koláží propadl Huptych kouzlu starých obrázkových časopisů a kuriózních tisků z minulého století, ve kterých vedle nechtěné humorné archaické dikce nacházel i zdroj poezie. Z tohoto zájmu, doplňujícího práci na vlastní sbírce, vznikla i prémie Klubu přátel poezie Černá slepice (ČS 1990), sbírka lidových pověr, magických formulí a zaříkávadel.
Huptych patří k autorům, jejichž literární start byl zkomplikován stagnací let sedmdesátých, první verše publikoval v Mladém světě v druhé polovině 70, let, byl jedním z autorů, které v těchto letech záslužně propagoval Miroslav Kovářík ve svém recitačním pořadu Zelené peří, na prvotinu čekal téměř až do poloviny 80. let (Srdcový střelec, 1984). Jeho poetika, která druhou sbírkou nabyla plasticity a výraznosti, je ovlivněna v originálním zobrazení předmětného světa u Jacquese Préverta: některými rysy má blízko k racionalistické „antilyrice“ Brechtově a básnické tvorbě Holubově, citem pro absurdnost životních situací i humornou nadsázkou se podobá poezii Oldřicha Wenzla a v řadě postupů využitých ve druhé sbírce nalezl Huptych učitele v Jiřím Kolářovi. Charakteristickými rysy jeho poezie jsou konkrétní předmětná obraznost, smysl pro humor, ironii, sarkasmus a absurditu, inklinace k aforistickému vyjadřování, hravost a smysl pro hru v rovině jazyka i stavby básně, snaha demaskovat iluze ostrým viděním světa a zároveň nostalgicky posmutnělá touha po životě žitém naplno, s lačnými smysly, okouzlenýma očima a romantickým vzmachem. Huptych ve svém povolání zdravotníka důvěrně zná prostředí nemocnic - psychiatrických léčeben, porodnic i patologií, což se promítlo i do jeho sbírky, kde právě takováto prostředí jsou častá; zobrazována s hlubokou znalostí a s porozuměním pro lidské utrpení, stávají se až určitou základní prostorovou metaforou celé knihy a bývají umělecky nejzdařilejší.
Sbírka ve své definitivní knižní podobě obsahuje čtyřicet osm básní, pět koláží a necelou stovku aforismů, kterým autor v souladu s poetikou své knihy říká „ptakorysmy“. Každá báseň je pojmenována podle jednoho druhu ptáka, je dokonce připojen i latinský ekvivalent jeho jména, aby o to výrazněji vynikla hra na vědeckou systematičnost ptakočlověčí říše. Každá báseň je uvedena citátem z Brehmova Života zvířat nebo z Názorného přírodopisu ptactva od P. Jedličky (1870). V některých případech jako motta využívá autor i citáty z chorobopisů, z policejního protokolu o zadržení narušitele nočního klidu, v jednom případě vkládá jako prvek montáže autentické úryvky z dopisů vojáka z fronty první světové války, které psal své ženě. S těmito nepoetickými texty nakládá autor různě: úvodní citáty jsou mu zdrojem inspirace, bývají často prvotním impulsem pro rozvíjení básně, citáty úředního stylu uvnitř básně se stávají zdrojem humoru, ironického výsměchu a sarkasmu, citáty dopisů z války dávají básni nový, tragický rozměr. Úvodní citáty autor vybírá s pochopením pro zajímavost, neobvyklost některých ptačích zvyků, způsobů lovu či různorodosti podob ptačího světa, zvýrazňuje rysy absurdity, archaizaci textu, bezděčný humor sto let starých přírodovědeckých knih. Samotná báseň pak vůči úvodnímu citátu mívá různý vztah: nejčastěji je rozvedenou analogií života ptáků a lidí, paralelou lidské a ptačí situace; někdy je báseň postavena na kontrastu a její vztah k citátu je řešen kontrapunkticky: jindy je ptačí motto pouhou záminkou pro volné básnické asociace a obtížně lze nalézt nějakou logickou spojnici mezi výchozím mottem a básní.
Básně jsou budovány různými způsoby. V některých je jméno ptáka z výchozího textu nahrazeno slovem jiným (např. Čáp bílý, Husa divoká): čáp = básník, husa = pravda. Touto prostou záměnou vycházejí Huptychovi velmi neobvyklé, často humorné či parodistické asociace: „Není pravdou / že básníci nosí ženám děti / sic je to pěkná a prastará legenda //Avšak pokud se narodí dítě / v domě / kde na komíně klektá zobákem básník / dostane robátko do vínku / tak jemný sluch / že rozumí šepotům / i kvílením. – Pravda divoká se živí zrním a osením a činívá na polích škody // Z této pravdy divoké / pochází naše krotká / – pravda domácí – / která v dlouhodobém zajetí / nejen změnila barvu / ale také ztratila na schopnostech těla i ducha“. V jiných básních se vztah mezi výchozím citátem či pojmenováním ptáka komplikuje nebo uvolňuje a řada básní je pak složena ze sledu volně řazených drobnějších básní (Havran polní, Holubi). Některé básně nově umělecky aktualizují stabilní představu o jmenovaném ptákovi – předsmrtný zpěv labutě – Labuť černá, negativní a funerální symbolika a asociace v případě havrana (Havran polní); Některé pasáže básní jsou charakteristické hrou se slovy, obměňují jedno výchozí slovo a vytvářejí k němu řadu neologismů („Namaloval jsem mapu Ptakystánu / s hlavním městem Ptakohradem / Hodlám se co nejdříve prohlásit / Ptakomilem Dobrotivým / a ptákovinu ustanovit / jako hlavní dorozumívací prostředek / mezi bláhovými ptakovíny / a zbrklými ptakovidly / Přitom všem nesmím však zapomenout / na svého milovaného ptakoře / taktéž ptakuzie bez pohlazení neusne“)i nebo jedno slovo asociuje řadu významů – Trója – Trojský kůň – trojčit, čtverák – čtvrtit: „V zoologické zahradě v Tróji / jedna kobyla povila / dřevěného houpacího koně // Byl označen cedulkou: Trojské hříbě / Equuleus Troianus // Všichni z toho trojčili / jenom ředitel / známý čtverák / byl smutný // – Nedá se nic dělat / nesmíme připustit opakování historie! – // A nařídil / hříbě rozčtvrtit“ (Jespák bojovný).
Základem knihy je obraz či motiv letu, který se objevuje v různých významech, většinou však symbolizuje touhu člověka překonat bariéry všednosti, neschopnosti přírodních i lidských zákonů – u Huptycha jde často o ikarovský let nezdařený, tragický, nebo o fiktivní iluzi (viz Flétňák, Luňák černý). Do autorovy sympatie s blázny, somnambuly, milenci, svobodnými ptáky ve volné neporušené přírodě se promítá romantická touha žít život bez falše, zábran a předsudků, bez diktátu ideologie, peřiny zvyku či umrtvujícího stereotypu „života praktického“: „Tehdy na pažit občanské průkazy položí / a nikolivěk občané / ale poletuchové rozpaží ruce / a každým mávnutím / pozvednou se nad nivy / a mávaje pak jimi / od předu k zadu / shora dolů / vznesou se ještě výše / zároveň pohybují se / vpřed" (Kur domácí). Huptych straní nepraktickým bytostem, jako jsou blázni, milenci, klauni či děti, lidem vytrženým ze zaběhnutých stereotypů, a jeho poezie, poučena ve své hravosti tradicí básnické avant3 gardy (dadaismem, expresionismem a poetismem) i texty Jiřího Suchého, se přímo dovolává svého Jana Křtitele – J. Préverta (viz jeho úvodní báseň Vojákovo volno). Ve sbírce můžeme číst polemiku s Brechtovým pojetím poezie i obdivné básně věnované Janu Skácelovi a Oldřichu Mikuláškovi. Podle autora blázni, básníci, podivíni, zamilovaní a děti jsou těmi skutečnými ptáky v našich životech. Přes předmětnost obraznosti a deziluzivní tón řady básní patří Huptych svým základním naladěním mezi romantiky, posmutněle či ironicky obzíraje devastovanou přírodu, klece ideologie i pasti národní malosti, demagogii chytráků a zaslepenost hlupáků, dějiny opakující se v nesmyslném řetězu násilí, existenciální determinanty, jež jsou klikatou cestou z porodnice na patologii, vytváří svérázné ptačí univerzum z lidských příběhů, pozoruhodnou básnickou voliéru lidských osudů.
„Z černé gramofonové desky vesmíru
se line groteskní hudba
A když už není u kliky gramofonu
bůh
a když už nám zbývá
jen nekonečné černé vědomí
je pták na nebi
jehlou
která se zaryvá…“
 

autor textu Vladimír Křivánek 

LITERATURA
BÍLEK, Petr: Generace osamělých běžců, Praha 1990, + Tajnokřídlý svět, Nové knihy, 1990. Č. 8, s. 2
BLAHOTA, Jiří: Miroslav Huptych, Názorný přírodopis tajnokřídlých, Květy 1, 1990. Č. 13, s. 41
JANÁČEK, Pavel: Dům o mnoha poschodích, Iniciály 1, 1990, č. 3, s. 34 – 35
KŘÍŽ Jiří, P.: Příběhy srdcového střelce. Obrys 10, 1990, č. 3, s. 21 – 22
MACURA, Vladimír: Něco mezi nebem a zemí, něco vzletného neboli ptáci, LitN 1, 1990, č. 5, s.5
PÍŠA, Vladimír: Mít Ikarova křídla, Severočeský deník 1,1990, č. 21, s. 5
PŠENICOVÁ, Zuzana: Vyznavač ptakoismu; O knize básní a koláží M. H., Več. Praha 36, 1990. č. 45, s.
SVOBODA, Richard: Textová a výtvarná chirurgie, Rovnost 105, 1990, č. 79. s. 5
ŠIBRAVA, Václav: Ve znamení ptactva, Lidová demokracie 46, 1990, č. 139, s. 5
TRÁVNÍČEK,Jiří: Kniha chytrostí, a pro potěchu, ROK 1, 1990, č. 2, s. 63- 64
VACÍK, Miloš: Kolik příležitostí má poezie, Tvorba, 1990, č, 16, s. 14
VANČA, Jaroslav: Básníkův ptačí dušezpyt, Zemědělské noviny 46, 1990, č. 65, s. 11



Recenze na sb. Názorný přírodopis tajnokřídlých

Literární noviny 3.5.1990
napsal Vladimír Macura 

Něco mezi nebem a zemí, něco vzletného – neboli PTÁCI
Miroslav Huptych byl dosud znám nepočítáme-Ii četné publikace časopisecké a jiné (včetně proniknuti do prestižního západoněmeckého sborníku – Hommage a Hans Arp) – vlastně zatím jen jedinou knížkou. Jeho debut Srdcový střelec (vydaný v Mladé frontě roku 1984) shrnul, jak bývá u začátečníků nuceným zvykem, výběr z tvorby celé jedné dekády, ale současně – a to bývá mezi debutanty nové – na sebe upozornil na první pohled osobitým hlasem. Zcela vynikal nad běžný mládežnický lyrický průměr pojímáním poezie nikoliv jako dekorativní výpovědi, ale jako sdělení tvořeného přetlakem, natolik naléhavého, že přitom nutně i výbušného a neučesaného. Hned druhý text sbírky přinášel v záznamu půlnočního hovoru dvou adeptů múzy šokující vizi „Velké Básně“, která se neobejde „bez kaluží krve“ a „bez špinavých ponožek“: „My jsme si představovali tu Báseň / jak stojí ve špinavých ponožkách /od krve / a vyhazuje do vzduchu / jako žonglér / dýky / Stačí / aby jediné slovo proklouzlo mezi prsty / a – – –“ Manifestačně formulovaná explicitní poetika je dokreslena poetikou implicitní: noční scéna této disputace o poezii je budována okázale neromanticky: „Ze zaparkovaných stromů / jak z lahví sodovky / stoupaly obláčky kyslíku“. „Z našich úst / vyplouvaly koberečky kouře / s bíločernými pasažéry slov“, které vzápětí „zatahují do remízy“, je tu vítr, který „otravuje / půlnoční trávu. Tedy žádná idylická krajina konvenčních poetických nálad, ale spíš strohý zápis s přesně nadávkovanou racionalitou a lyrismem, docela věrný odlitek teze, že báseň se rodí kdesi na půli cesty mezi banálností a ranou do srdce. Zhruba tam někam asi míří i význam metafory obsažené v titulu: Srdcový střelec.
Snad i pro tu vážnost jsme nacházeli Miroslava Huptycha již v první knížce ve všech hlavních směrech takového, jak ho známe dnes. Už tehdy se ustálila jeho představa, že poezie není tolik aktem stvoření jako spíše vidění, interpretace, že je objevována (spíš než vytvářena) kdesi na styku věcí známých, na hraně vedle sebe ležících frází, obyčejných útržků vět, textů již daných a zdánlivě dávno vyčpělých. Můžeme tu sledovat zrod montážovité výstavby básně z relativně samostatných „záběrů“ různé, často vzájemně příkře kontrastující provenience, zájem o techniku jednoduchého porušení algoritmu konvenčního textu, která by vedla ke groteskní proměnám informace. Ale je tu patrná i zcela protichůdná tendence: úsilí po dosaženi celistvosti na jiné úrovni, nostalgie po systematice a encyklopedičnosti, pro moderního básníka dosažitelné snad již jen cestou hry (to diskrétně prozrazuje například závěrečný cyklus Zvěrokruh, básně vázané na motivy Zodiaku]. Do třetice nám v Srdcovém střelci neujde nápadný důraz na motivy ptáků a křídel: je tu „velký černý pták“, potápějící křehkou loďku dětských snů (v básni Poškolák), je tu pták, který „na větévku krve usedá (Denní příběh), jsou tu labutě v milostné básni Ambrózie nebo celá ptačí galerie v Prévertovském intermezzu.
Všechny tyto tři linie postupně zesilují, pročišťují se a nakonec představují v úhrnu tři principy, o které se teď opřela nová Huptychova knížka Názorný přírodopis tajnokřídlých. Tentokrát již nejde o sbírku básní v pravém smyslu slova, předem daný racionální plán již plně ovládl kompozici celku. V tomto racionálním rozvržení není ostatně Miroslav Huptych v současné české literatuře „oficiálně vydávané“ nijak ojedinělý: podobné pokusy nepřímo polemicky vystupovaly proti pociťované přílišné parciálnosti prózy (viz například rozsáhlý epický cyklus Zena Dostála, opírající se obdobně jako Huptych ve svém debutu o uzavřenost a univerzálnost zvířetníku) i poezie (Jaroslav Čejka například před časem komponoval řadu svých básní do cyklů her, přírodních zákonů apod. – mimochodem dokonce se z toho hlediska k Huptychovu inspiračnímu podnětu výslovně přihlásil). Huptych na zcela racionální osnově seskupil téměř půl stovky básní na ptačí téma: každá z nich nese v titulu označení příslušného druhu (české i vědecké, ale vesměs odkazující, nemýlím se, k názvosloví platnému před lety) a závažné motto, někdy excerpované z Jehličková Názorného přírodopisu ptactva (jehož název je v titulu Huptychovy knihy zřetelně parodován), ale především a nejčastěji z ornitologických svazků Brehmova Života zvířat.
Přes tento encyklopedicky systematický půdorys nepředstavuje Názorný přírodopis tajnokřídlých v žádném případě prosté vyplnění poetického cvičného úkolu na dané téma. Huptych se nepodrobuje diktátu vlastní konstrukce tak mechanicky, aby jen vhodně vyplňoval předem vyhrazený volný prostor. Je divoký a nevypočitatelný ve způsobech, jimiž se od výchozího tématu odráží. Někdy sice využívá konvenčního ptačího emblému, jindy si buduje nový symbol sám – často i za pomocí zacíleně významově přehodnoceného citátu ze stařičkého přírodopisu (volavka jako symbol smrti, flétňák). Ale často bývá napojení básně na výchozí motiv jen zcela volné a v podstatě tajemné, a právě ta tajemnost, šifra paradoxu plně nevyložitelná, se stává tematickým klíčem k celku (Rorýs alpský nebo-li podhorní]. V jiných případech je zase ptačí téma včleněno do básně souběžné v několika významových kontextech. Tak třeba v delší básni Holubi se titulní motiv obráží svou věcnou stránkou ve všednodenní historce z domu, pod jehož střechou holubi sídlí a lze tam tedy chodit pro trus, který „květinám… prospívá“, ale i stránkou metaforickou: v obraze staré ženy, nyní již mrtvé, která mívala ve zvyku čekat v přízemí na příchod listonoše; holubi se vzápětí stávají znakem dopisů z první války na půdě nalezených, ale i (opět s využitím tradiční emblematiky) metaforou lásky, která tento dům (v doteku se smrtí ) hodlá pro sebe zabydlit…
Ta nenaprogramovatelná, složitá básnická reakce na předem naorganizovaný podnět racionální konstrukce současně prozrazuje, že racionalita kompozice je pouze zdánlivá, v jádře paradoxní, podobná racionalitě „jisté čínské encyklopedie“, o niž hovoří s odvoláním na Rorgese Michel Foucault ve svých Slovech a věcech. A skutečně Huptychova racionální osnova je na první pohled více z rodu racionality bestiáře než racionality přírodopisu, je podřízením až pedanticky budovaného logického rozvrhu nespoutané imaginaci.
Huptych se sice připravuje k napsáni básně s nástroji téměř vědeckými, provádí rozsáhlé rešerše, studuje, excerpuje, kompiluje a systematizuje, ale všechno to slouží především k odhalení křehkosti berliček, o něž se racio opírá. Projevuje se to i v posílení koláže, která byla v debutu přítomna jen v zárodečné formě. Vývoj v tomto směru má u Miroslava Huptycha paralelu i v probuzených zájmech výtvarných (výstavy v Chebu, Jablonci, Brně, Praze, Bratislavě). Jako básník směřuje ke koláži slovesné a jako výtvarník usiluje o koláž neverbální, obrazovou, a možná ještě přesněji – koláž výtvarná je pro něho jen roztříštěním poezie do sfér záslovních.
Je v tom stále ještě cosi z tradic avantgardních, ale tak či onak pro básníka let osmdesátých (který i se navíc hlásí k Jiřímu Kolářovi) už uvolnění nových prostorů imaginaci neznamená pouhou estetickou rozkoš, ale vrchol v konečném významovém zhodnocení. Huptych nazývá sice koláž výtvarnou chirurgií, ale je to jen bonmot postihující počáteční fázi zpřístupňování vnitřku objektu a disjunkci jejich částí. V důsledcích jde u něho především o budování nového celku, schopného generovat nové významy a obnažovat dosud nečekané souvislosti. Platí to i o kolážovité technice výstavby jeho básní. Racionalitou se prostě uvádí do pohyb imaginativní svět a z jeho vnitřních vztahů se rodí významový proces, v němž jsou odhalovány nové sdělné možnosti textů již zdánlivé hotových a nehybných, významově vyhodnocených.
Tak se v Huptychově poezii přetvářejí do nového celku nejen ústřední citáty z Jehličky a zvláště Brehma (například takové jako vstupní motto z básně Kozlíček stepní: „Jakási dáma vložila si jej za ňadra, a když byl se zotavil, vzala do úst rozpuštěný cukr a nechala ho ssáti. tak byl odchován, až mohl býti dán do klece.“), ale i výstražné citáty z chorobopisů, lékařských zpráv, dopisů. Programově je tím rozšiřován svět poetična. Poezie není pro Huptycha umělou oblastí mimo běžnou lidskou praxi a zkušenost, ale naopak ona sama je lidskou praxí a zkušeností: v neustálém pohybu, ve věčném neustrnutí, v bezpodmínečném stálém významovém obnovování.



Recenze na sbírku Tarot a trakaře


Časopis Reflex 1997, rubrika „Tak pozor", napsal JIŘÍ RULF 

Teprve třetí básnická sbírka Miroslava Huptycha (45) – nepočítáme-li texty z jeho kalendáře Zodiac – se jmenuje Tarot a trakaře (vyd. Mladá fronta). To, že Huptych publikuje tak málo, svědčí o jeho úctě k paní Poezii, kterou nelze navštěvovat každý den. To, že název jeho první (Srdcový střelec z roku 1984) i třetí sbírky odvolává se ke karetní hře, je zase důkazem toho, že Huptych vnímá život i poezii stále stejně – jako riziko, jako partii, v níž více, než by se nám zdálo vhodné, záleží na náhodě. Nicméně – jak praví básník, „srdcové eso/ je trumf/ a má svoji váhu/ i když s ním hraje mrtvý/.“ To srdcové eso zůstává navzdory různým módním vlivům, které se ani básnění nevyhýbají, také hlavním trumfem Huptychovy poezie – je romantikem do morku kostí, romantikem, kterého nikdo nevnutí do blazeované pózy, k zívání nad světem, v němž teď a tady žijemé. Právě pro toto gesto vnitřní angažovanosti se nová Huptychova sbírka stává dalším potvrzením jeho významného místa v generačním snažení Tarot není ovšem karetní hra, v níž by jeden usiloval o výhru nad druhými. Je to karetní hra výkladová, jejímž účelem je meditace nad jednotlivými listy. A tady možná začíná tak trochu Huptychův problém. Neboť nebyla mu dána trpělivost a nervní a nervózní dikce jeho veršů vede ho k mnoha odbočkám a podlehnutím vnějškovým názvukům, které prostor meditace znepřehledňují. Nedostatek přesnosti, tak by se možná dal ten problém nazvat. Rozhodne-li se ovšem básník „prstem malovat v rozlitém víně/ vinohrad“, pak rádi na problém zapomeneme.
Nelze se nezastavit také u výtvarné stránky knihy, která je rovnocennou protiváhou textu. Huptych je dnes i uznaný výtvarník a jeho barevné koláže jsou podobně jako texty také vlastně meditací. Dvě z nich vidíte. I ony jsou romantického rodu – ale i tady se chce dodat, že těch rozervaných mračen nebo hvězd v pozadí snových výjevů je možná příliš mnoho.

 

 

DVĚ MLADÉ POEZIE ČESKÉ

Zbyněk Vybíral

 

Nenormalita dnešní nejmladší české poezie spočívá v tom, že z ní, zahnány do jednoho houfu, vykukují vlasaté hlavy jen o málo starší než dvacetileté vedle lysin se čtyřmi křížky. U tohoto konstatování se dosud většinou končívá. Ale v poznání mladé poezie je potřeba se dostat dál. Tvoří vůbec mladí jednu poezii? A copak mohou, když nejsou ani jednou generací? Abychom se pohnuli z místa, přijměme (třeba jen pracovně) hypotézu, že se v současnosti v pásmu nejmladší poezie české nacházejí dvě básnické skupiny, volná sdružení: autoři opravdu mladí a vedle nich básníci zpravidla již bohatých zkušeností, středního věku, nazývaní mladými z logiky, jakožto souhrnu knih. V ohradě s cedulí „Pozor, nejmladší“ jsou zčásti ze zvyku chápat v posledních dvou desetiletích všechny, kdo vydají první sbírku a není jim přes magických čtyřicet, jako mladé, zčásti jistě i proto, že poezii mladou myšlením a výrazem píší, že s věkem mladými vytvářejí odlišná díla v básnickém vývoji. Že jejich koncepce lyriky (a u některých i epiky) a dialektická východiska tvorby (já a svět kolem mě) jsou novými. Prvotiny jim vycházejí časově značně pozdrženy a často pečetí strastiplnou pouť po soutěžích, přílohách novin, klubových recitacích, nakladatelstvích. Některým se dokonce vlastní knížka stává výsměšným křížem na Golgatě. Máchovská sudba za léta vyprchala z duše, koná se zmrtvýchvstání pobloudilého občana – podstatou nebásníka a s glejtem v kapse odchod z Pegasovy stáje.
Mluvme o těch, kdo však koni nepřestávají sypat tištěného obroku. Miroslav Huptych vydal v prvotině Srdcový střelec verše až třináct let staré, tři časové vrstvy se skrývají v prvotině Jiřiny Salaquardové Já, Kryštof Kolumbus a Zdeněk Lebl je s Ženou na pravoboku vpuštěn do literatury s básničkami (rodu ženského) starými tak, že některým by v nakladatelství ke křtu mohli vydávat rovněž občanský průkaz. Je to generace Zuzany Trojanové – měla to být generace přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Díky pozdrženým vydáním jejich prvotin v průběhu celé následné dekády, kterou měli někdy v roce 1980 otevřít, zdají se být rozptýleni mezi nejmladšími. V květnu loňského roku se Huptych v Kmeni zeptal, jsou-li generací nevýraznou, nebo jenom přidušenou ve svém raném rozletu, či chceme-li: při ladění. Nebyli zakazováni, jen je ti, kdo rok co rok rozhodovali o tom, nevydávat časopis pro mladé, přidusili. Vždyť kolik kyslíku a kde měli? Když takovou dobu lapala po dechu malá místnůstka Dílny v nevětraném bytě Literárního měsíčníku… K tomu přistupovala opatrnost a pochybená měřítka na úroveň a náplň debutu v nakladatelstvích. To je potřeba také vědět. Preference knižního debutu řekněme svého času G. Veinerové (rozhlížíme se jen po tomto desetiletí) před, řekněme, Leblem nevysvětlí neexistující časopis, ale existující vydavatelská libovůle a preferování neproblémové lyriky. Připomenu, čím naši dekádu Trojanová otevřela: poezií o civilizovanosti člověka, poezií existenciálního rozměru, vývojově právem modernějšího a jinak skeptického, než s jakým operovala poezie druhé poloviny šedesátých let. Po smělém, ale osamoceném výkřiku Marcely Chmarové v roce 1974 zahájila navíc poezie Trojanové impozantní tažení mladých básnířek českými osmdesátými lety, ofenzívu, která se zdá být jed ním z nejvýraznějších rysů celého desetiletí. Myslím na Bratršovskou, Salaquardovou, Fischerovou, Antošovou, na ty v první řadě, ale kolik dalších autorek tu ještě je a kolik básníků nám z nich vyroste! Přidáme-li k nim Alexandru Berkovou v próze (jedna z těch léta čekajících), je to celý nájezd Amazonek; ještě nikdy tak početný nebyl. Trojanová akcentovala i kritičnost vůči mužům. Člověk civilizovaný se v její, Huptychově, Salaquardové poezii začíná stávat určující polárkou jejich nočního básnického bdění, když ve společenském dění převládala tma a v ní strašila chrastidla zakázkově angažované poezie. Dnes, kdy otevíráme okna a v místnostech se zvedá prach (pomalu a ztěžka zatím, ale přece) z dogmat zkresleně chápaného socialistického realismu, dnes se právě poezie této generace, s jejím apelem na humánní neposlušnost existence člověka, jeví jako předobraz uzdravování socialistického myšlení a jednání. Jako paprsek, možná nepatrný, snad přidušený, ale nezadušený, paprsek, který ukazoval směr ke globalismu a všem lidem vlastním hodnotám, kritériím a cílům. Vysvitl před několika i více lety, bereme-li data vzniku básní, data utváření poetiky, občanských postojů a proti literárních ambicí. Toto poslední je někdy nepopulární a nepříjemné vyslechnout. Ale je to tak. Hodnota literárního díla je závislá na talentu, nápadu, pracovitosti, vytrvalosti, ale i na občanském přesvědčení autora. Z křivé duše se nezrodí rovná láska. Mají nejroztodivnější zaměstnání. Ale jen na pohled. Prostě jsou zaměstnáni mezi obyčejnými, literaturou se neživícími a neživenými spoluobčany. Huptych o sobě s úsměvem přiznává, že je sestřička. Salaquardová, nechť se nezlobí, sedí na úřednické židli, Lebl vede sklad. Je jich, co do počtu, asi jako apoštolů, těch, co za něco stojí. Dávno měli mít v literatuře výrazné hlasovací právo. Vždyť jsou z ročníků 49 až 56! Padesátým letům nestačili porozumět, rozumy brali v letech šedesátých. Pak psali verše. Pak volali po časopise. Zhruba před deseti lety. Napsali na Národní třídu i na ÚV SSM. Nedávno mi Huptych v dopise skládal zbraně pročasopiseckého nadšení: „Paradox je v tom, že tenkrát jsme pro časopis hořeli a byli připraveni k „boji“. Jenže nikdo s námi nechtěl bojovat, naše hlasy se ztrácely v šedivé hmotě bohorovného nezájmu. Když už je časopis pro mladé (po tom všem škemrání a ňafání) povolen, většina z nás už zmoudřela a vychladla. Většinou si uvědomujeme, že nejdůležitější je pracovat na knihách. Knížka je individualistická, časopis je kolektivní. Nejspíš se po časopise prahne, když se hledá, právě proto jsou časopisy nezastupitelné právě pro začínající autory, kteří se potřebují někde otrkat a vzájemnou konfrontací nalézat sama sebe. Tím nechci říct, že my jsme se už našli, to nacházení sama sebe je poněkud groteskní. Člověk přistihne své ,já‘, namíří na něj pistol: ,Teď mě povedeš ke světlým zítřkům, kus cesty to jde a pak se zas někde vypaří a člověku je zase jenom blbě… Prostě jsme dospěli do stadia, kdy se bez časopisu obejdeme.“ Zajímavé jsou kotvy jejich poetik. Nejvýraznější z nich je spustili mnohem níž než do předchozí generace: k Prévertovi, Jeffersovi, Skácelovi, Kolářovi, Holubovi. Jaroslav Čejka se v knížce Návod, jak (ne)sbírat básně přiznává, že mu totální metaforu společenských her duchovně ovlivnilo seznámení se s Huptychovým Zvěrokruhem. Někdy kolem roku 1978. Proč vlastně vyšly tyto dva básnické cykly v opačném pořadí? Ten, jenž byl hotový, až v roce 1984? Berková povídky, Huptych a Lebl básně psali souběžně s tvořením Čejky, Holoubka, Šimona, Pelce… Není divné, že na ně nenavazují, nýbrž se s nimi konfrontují. Jsou mezi těmito staršími mladými samozřejmě i členové doprovodu střední generace – Chum, Marhoul, Hrabal a někteří další. Nerad bych jim křivdil, i oni možná dokáží svou svébytnost, a třeba žáčkovskou, nebo šimonovskou, proč ne? A co básník Lubomír Brožek? Což to není spojovací článek jediného řetězu české poezie, v němž souvislosti pořád ještě předčí rozdíly? Kdo ví, jaká stať bude výsledkem pohledu na generační skupiny sýsovsko-žáčkovskou a huptychovskou za deset let? Vrstevnice na mapách jen naznačují předěly, neznamenají: zde jsou nepřekročitelné zdi. Vrstevnice, obepínající v literatuře Černíka, Sýse, Žáčka, Peterku, Cincibucha, Šimona, Čejku, Pelce přetínají nejedny verše mladších básníků, jejichž cesty vedou skrze ně, kolem nich, mimo ně nebo s nimi. Přec jen se však střelka Huptycha nebo Salaquardové zdá mířit jinam. K jižnímu pólu hřejivé komunikace, síly v člověku, k ukrývanému, ale přítomnému patosu. K básním o měkkém humanismu, který je jejich osobní podstatou. A to je jiný cíl než ironický nadhled Sýsův či Žáčkův, hraničící někdy s antihumanismem, než proklamativní svědomí Černíkovy poezie, než kauzální manifesty Peterkovy, než vyvozované hledané lidství Cincibuchovo nebo Pelcovo. A pak jsou tu ti vlasatější. Ročníky 57 až 67, knižně se z nich představili a rázem se do současného kontextu vepsali především Fischerová, Antošová, Andrássy, ale i Slunská, Burianová, Pivec a Toman. Ostatně obruče almanachů praskají před rozpínavým významem několika dalších (Kasal, Staněk, Kupková). Jsem přesvědčen, že v brzké budoucnosti budeme hodnotit zejména jejich autentičnost založenou na upřímnosti jako přínos, významem téměř devizový. Bylo by jako soli znovu potřeba termínů realismus, angažovanost, poezie všedního dne, společenská funkce literatury. Byly však zprofanovány, nikdo by jim nevěřil, nikdo by nevěděl, o čem novém se chce mluvit. Mladší mladí básníci mají na to rozhýbat setrvalý proces dvou posledních dekád mnohem bouřlivěji než jejich starší souputníci. Především jim se zřejmě otevře časopis Iniciály. Nebojme se zdůraznit, dvakrát podtrhnout všechno progresivní, s čím přicházejí. Loni v Kmeni jsem rozebral autentičnost Antošové a Andrássyho – jistě nedostatečně. Uvědomme si, že pojmový, odborný (i neodborný) slovník nás, kritiků, odpovídá svou setrvalostí setrvačníku sedmdesátých let. Zbygniew Bauer ve stati Hodnotový mlýn (přetištěná z polštiny vyšla v Literárním týždenníku 27. Ledna letošního roku) přirovnává kritické kondotiéry, vždy ochotně, zaběhaně a naučeně povyšující recenzními pamflety slátaniny na literaturu, k tenistům z finále Antonioniho Zvětšeniny, kteří „jsou natolik pohlceni hrou, že si vůbec neuvědomují zmizení míčku“. Neztrácí se i nám s příchodem nejmladší české poezie míček z raket natrénovaných literárně-kritických termínů? Mladá poezie se, aspoň doufám, nerozjíždí na setrvačník. Termín realismus bude potřeba oprášit, bez něj se neobejdeme. Nebo raději rovnou vykoupat. Lázeň odborné i zanícené diskuse by mu jenom prospěla. Očistu rozhodně potřebují termíny dialektický a metafyzický, i když si myslím, že více než očistu od zakalujících účelových výkladů potřebují naši všeobecně vyšší vzdělanost, abychom je vůbec mohli používat a rozumět si. Rázná a horlivá pometla „teoretiků“ zastříkala nánosem nejen slova jako spirituální, mystika, mýtus, existencialismus, vypjatý subjektivismus, ale i další hodnotící slova z interpretační výbavy (skepse, deziluze). Budeme se k jejich podstatě prodírat možná lesem překážek, ale musíme věřit, že cílem je mýtina vykácených nepravd. Co se shrnujícího označení dosavadního místa a úsilí mladé české poezie týče, respektive snažení nejlepších jejích představitelů, o kterých zde byla řeč, prozatímní termín nicméně vynesen byl. V Šaldově stati O nejmladší poezii české (1928): „Poezie myšlení, rozuměj: životního zneklidnění a znepokojení myšlením a myšlenkami; a může to být poezie velmi krásná.“ Šalda tento výklad pronesl nad Josefem Horou. Horovi bylo třicet sedm let. Vedle Seiferta, Nezvala, Biebla, Závady, Halase – „starší mladý básník“ v nejmladší poezii české. Básník s osmi vydanými sbírkami. – Ale to jen tak mimochodem. Podstatné je, že termín „poezie myšlení, životního zneklidnění a znepokojení“ nám nakonec spojuje nejtalentovanější autory obou mladých soudobých poezií, které jsme zde, počínaje titulem, pracovně od sebe dělili. Líbí se mi ta Šaldova slova čím dál víc. Novum neshledávané ve formě, originalitě, vázanosti či nevázanosti veršů, lexiku a vůbec básnění, nýbrž v myšlení. Ať myslí jinak, zneklidněně a znepokojeně, Jiřina Salaquardová, Miroslav Huptych, Svatava Antošová, Sylva Fischerová a druzí, kteří všichni – vyjmenované nevyjímaje – teprve budoucím dílem dokážou, pevně věřím, svou svébytnost. A zřejmě individualističtější než jejich středně generační předchůdci. 

(Tvorba 21, 1989, č. 25, 21. 6., s. 3)



Recenze na knížku KDO PIJE VLČÍ MLÍKO ANEB JAK SE LÉČILO ZA STARODÁVNA, NAPSAL RADKIN HONZÁK

publikovaná v časopise Praktický lékař 1/2006
Taktéž v internetovém časopise PSYCH@SOM (Psychosomatická medicína)
http://www.lirtaps.cz/psychosomatika/psomweb2005_6/recenze_1_605.htm

Kdo pije v mládí vlčí mlíko, bude velmi silný.

Při svém amatérském bádání po terapeutických postupech minulých civilizací jsem sice dospěl až do Babylonu, odkud jsem si kromě poučení „Oko za oko“ odnesl také návod, jak léčit ústřel (stačí 30x opakovat zaříkávadlo rista pista sista xista a bolesti pominou), ale tak systematickou sbírku, jakou předkládá autor, mohu jen závidět. Okouzlen poezií zaříkávadel a léčebných návodů propátral stovky dobových materiálů počínaje léčebnými příručkami, národopisnými časopisy a konče smolnými knihami, utřídil, v pramenech dle možnosti doplnil i lokalitu návodu a otisknul. Některé z praktik mají logiku, „S prstouch křeče přejdou, dyš si starej děda mákne na holku“, jiné nesou náznaky pečeti empirie, Kůra z borového dřeva na prach stlučená a zasypána uzdravuje vlka v zadku z chůze přišlého, zvláště aby s tou kůrou stříbrný klejt a kadidlo smíchal“, většina je však z ryzí oblasti bílé magie, „Říkání na boule: Ty boule vošklivá, nedělej se veliká, a zmísej (=zmiz), jdi do díry, kde krtek reje, ať tě tam co nejdál zareje a zmísej a nerost víc, jako neroste kvítí na sítí, ajť ta boule víc neroste nic. Bůh Otec, Syn a Duch Svatý. Amen nikdá.“ Ve vysvětlivkách se mimo jiné dovíme, že „nároky“ jsou varlata (těžko však uvěřit, že odtud je odvozeno i rčení „má velké nároky, nemá na to nároky.“)
Sbírka logicky začíná těhotenstvím a cirkumpartálním obdobím (Novorozenci nechá se obličej oblízat psem, aby dobře viděl; když se děvčátko protáhne pánskými kalhotami, nebude nestydaté; děcku se má nalíti na hlavu kořalka, aby nemělo rezavé vlasy), pokračuje šestinedělím (Dokud není šestinedělka vychoděná do kostela, nesmí ani do síně; lehko by se někoho lekla a ztratila by mateřský pokrm; také k máchadlu vyběhnout, sousedky hned ji ženou domů: „Jedinej, vosobo, nejseš šest neďál kolem, chceš, aby tě tam hastrman stách! Ježíš Marjánkou! Ty nemáš, vosobo, rozum žádnej! Kam to lezeš!“ České Kladsko), dětskými chorobami (Pokouší-li se o dítě psotník, dej mu něco červeného na hlavu a podej mu užívat nastrouhaného alabastru s vodou) a posléze probírá další neduhy a choroby (Ječné zrno se ztratí, plivne-li kdo nemocnému 3x znenadání do oka). Zajímavá je parciální záměna rolí:“Hubená žena stloustne, přelehne-li na manželovo místo.“ Za zvláště moudré lze považovat epidemiologické opatření: Nejprve dobré, aby člověk, může-li býti, nebyl tam, kde je mor.“
Laická doporučení posléze střídají rady lékařské (Koňák jako všeobecný lék) a končí vcelku optimistickým pitavalem knih smolných, kde soudy snad přihlédly více k dobré vůli čarodějek, než k jejich přečinům vůči požadavkům církve a „také toto doznání vzavše v potaz konšelé litoměřičtí patrně neuznali Lidmily čarodějkou; zachovali ji při životě a propustili z šatlavy (1633), či jinou nechali na pranýři tři hodiny státi, potom s dostatečným napomenutím, aby se toho víckrát nedopouštěla, vězení toho, v němž zůstává, osvobozena má býti (1641).“ 
Poetický text provázejí poetické koláže autora a pokud s biskupem Hradilem skutečně jednou založíme České království, v němž mám přislíbenou hodnost správce zdravotnictví a čarodějnictví, bude mým prvním činem udělení vědecké hodnosti Miroslavu Huptychovi, už jen za vynikající literární rešerši, která několikanásobně předčila bohaté sbírky profesora Vondráčka (jež jsem měl tu čest vidět skutečně na vlastní oči, tenkrát ještě bez reportérů TV).
Osobně si myslím, že by tato knížka měla stát vedle Harrisonovy učebnice interny, Hugova velkého lékařského slovníku, posledního vydání repetitoria a posledního vydání učebnice příslušného oboru v knihovně každého lékaře, nikoli jako ironický pohled na minulost, ale jako memento, jak budou na naši vědu a praxi nahlížet generace příští (pokud se toho dožijí), a také jako naděje, že naše (často mylné) počínání jednou posoudí Bůh stejně milosrdně, jako litoměřičtí konšelé čarování paní Lidmily… MUDr. Radkin Honzák, CSc.