Gloret

Gloret

Literární skupina Gloret je přátelské seskupení bezmála dvacítky autorů, kteří se scházeli ke společným pořadům v průběhu 70. a 80. let minulého století. Sborník je především výborem z nejlepších veršů zúčastněných básníků, kteří jsou v převaze: M. Huptych, Z. Lebl, Z. Šimanovský, J. Wunderlin, Z. Rieger, J. Salaquardová, J. Kukaň, A. Marhoul, L. Brožek, J. Macháček, Z. Trojanová, z prozaiků jsou zastoupeni P. Verner / ve sborníku má verše/ J. Souchop /taktéž zastoupen verši/, L. Němec, J. Kejha a A. Berková a z literárních kritiků do sborníku přispěl J. P. Kříž a P. A. Bílek. Verše jsou doplněny autorskými vzpomínkami na dobu přátelského setkávání, dobovými fotografiemi a ilustračními kolážemi M. Huptycha. 
Editorsky knihu připravil M. Huptych a J. Macháček 

Knihu vydalo v roce 2010 nakladatelství Dauphin 

Knihu možno zakoupit v internetovém knihkupectví Kosmas http://www.kosmas.cz/knihy/153204/gloret/

miroslav huptych,
zdeněk lebl,
zdeněk šimanovský,
alexandra berková,
josef kejha,
pavel verner,
josef souchop,
ludvík němec,
jiřina kalabisová-salaquardová,
jiří p. kříž,
jiří kukaň,
jarmila taliánová-wunderlin,
zdeněk rieger,
alois marhoul,
lubomír brožek,
jan macháček,
zuzana trojanová,
petr a. bílek

 


 

Miroslav Huptych

 

Bylo mi sedmnáct let a svět byl mladý. V zaniklém časopise Mladý svět vyšel inzerát: Club 69 hledá začínající autory. Vstup jedna báseň. Dostavil jsem se na místo první schůzky v LŠU na Žižkově. Dole u vchodových dveří postával mladík s dlouhými lesklými vlasy, u kterého jsem si chvíli nebyl jist, zda to není dívka, protože si každou chvíli přetíral rty něčím, co jsem pokládal za rtěnku (později mi svěřil, že je to jelení lůj, kterým si musí rty mastit, protože mu hrozně praskají…). Byl to Zdeněk Lebl. Inzerent a zakladatel klubu Zdeněk Šimanovský posadil mladé adepty do kroužku, z gramofonu se linul šanson Hany Hegerové (Lásko prokletá), a pak nás vybídl hlubokým hlasem: „A nyní přečtěte, co jste přinesli…“ Když přišla řada na mě – nic jsem s sebou na čtení neměl – Zdeněk pravil přísně: „Ale vždyť v inzerátu bylo uvedeno, že si každý má přinést báseň!“ A já jsem se koktavě omlouval, že jsem to pochopil tak, že vstup do klubu bude tak jedinečný a krásný – prostě jedna báseň…
Tento omyl jako by předznamenal moje očekávání od sdružování s básníky… 

Jednou v noci jsem se vzbudil ze snu, v kterém jsem byl nešťastným básníkem, jenž v noci bloumá podloubími starého města, s intenzivním wolkrovským prožitkem „těžké hodiny“… Zvláštní je, že přes překážkovou dráhu let si stále vybavuji silný rozervanecký pocit nenaplněnosti a marnosti hledání… Tu noc jsem napsal svoji první básničku. Pak v rychlém sledu jsem popsal verši první sešit. Teprve nyní jsem začal také básně číst. Holana, Halase, Skácela, Mikuláška… Prožitek z veršů byl tak mocný, že mě vyháněl toulat se do polí (v jedné kapse Skácelovu Smuténku, v druhé flétnu). Četl jsem si na posedu v polním remízku za Prahou básně, díval se na západy slunce, pískal si k tomu na píšťalu… Byl jsem halasovsky „nešťastně šťasten“… Mladická trápení, touha po lásce se náhražkově sytila slovy básníků, která ji samozřejmě nemohla utišit. Naopak, činila představu lásky ještě tajuplnější, ostatně obraznost básníků v tomto ohledu je nevyčerpatelná… Dodnes se mi vybavují pocity, které jsem měl při západu slunce na stohu sena z četby Monologů Milana Kundery, a tak básnický svět proměňoval moje vnímání… Nyní bylo jiné stmívání, jiná byla jinovatka, jinak krákal havran, jinou barvu měl modřín… Z nedostatku dívčí něhy jsem se zamiloval do veršů, fantazie mi nabízela, že mě skrze četbu provede romantickými končinami, kam bych se za jiných okolností asi nikdy nedostal. 

Na Žižkov do klubu, pro který později Zdeněk Šimanovský našel ve slovníku název Gloret (modřínová pryskyřice), jsem docházel necelé dva roky, než jsem šel na vojnu. Vystřídalo se tam víc než tucet mladých autorů, setkání se změnila na literární semináře, které vedla Helena Kádnerová-Kupcová (od devadesátých let učí na Literární akademii). Kromě dvou Zdeňků se seminářů zúčastňovala Johana Melcerová (později odešla do rakouského kláštera a slehla se po ní zem), Olda Stehlík (dal se k jehovistům), Irena Kodešová (později pracovala v novinách – její manžel se oběsil, nyní mě napadá, jak asi je těžké být manželem básnířky, hned mě napadli další tři manželští nebožtíci básnířek, s kterými se osobně znám… ale ostatně i manželky básníků si užijí své), Eva Černá-Hauserová (známá autorka sci-fi a feministické literatury), občas přišla půvabná básnířka Markéta Hejná, která v té době měla za sebou řadu básní publikovaných v Divokém víně. Já jsem Divoké víno zastihl v konečné fázi, pár čísel před tím, než bylo zakázané. Byl jsem na několika pořadech v divadélku v Nerudovce, poslal jsem do DV básničky, ale Petr Cincibuch mi je vrátil se zdvořilým „…pište dál“. To oba Zdeňkové byli úspěšnější, publikovali v DV verše i povídky, Zdeněk Lebl se ve velmi krátké době propracoval mezi několik „prominentních“ básníků, kteří byli zařazeni do posledního nástěnného kalendáře Divokého vína. Teprve při pokusu Františka Beneše a Ludvíka Hesse v roce 1974 resuscitovat DV v podobě dvou Almanachů mladých autorů se mi podařilo otisknout několik básní, společně s gloretskými Zdeňkem Riegerem, Zdeňkem Leblem, Lubošem Brožkem a Jirkou Kukaněm. 

Ještě jako učeň třetího ročníku v Tesle Hloubětín jsem se seznámil s Lubošem Brožkem. Pracoval jako radiomechanik ve stejné budově, kam jsem chodil na praxi. Měl na starosti „oživovat“ čerstvě vyrobené vojenské vysílače. Vysílače se oživovaly řadů dní a on u toho měl spoustu „prostojů“, které věnoval četbě. Zahlédl jsem v jeho rukou knihu veršů, a tak jsem se ho začal vyptávat. Dozvěděl jsem se o podivuhodných knihách: o Lautréamontových Zpěvech Maldororových, o Srdcerváči Borise Viana, o Ladislavu Klímovi… a o malostranské hospodské bohémě, s kterou mě Luboš ještě stačil seznámit, dřív než jsem odjel narukovat do Domažlic k pohraniční stráži. 

Na vojně jsem dlouho nepobyl, po půl roce jsem byl zpátky v Praze. Hlídat hranice proti „narušitelům“ se mi nechtělo, trochu jsem zasimuloval, trochu mi pomohla náhoda, že ošetřujícím posádkovým lékařem byl doktor, který měl rád poezii, a když viděl na mém stolku kupu básnických sbírek, vytušil odkud vítr fouká – ohledně mých zdravotních potíží – a řekl mi v soukromí, když jsme jeli na „přezkum“ mého zdravotního stavu do vojenské nemocnice v Plzni: „Neboj, pomohl jsem jiným z vojny, pomůžu i tobě.“ Takže s krásnou diagnózou neurastenie jsem byl svobodný. Už jsem se do Tesly nevrátil. 

Nastoupil jsem do nemocnice na Bulovce jako sanitář. Pracoval jsem zpočátku jako žurnální sanitář na různých odděleních, na interně, porodnici, chirurgii… Pak jsem dostal nabídku pracovat jako pitevní sanitář na prosektuře. V té době jsem četl prokleté básníky, expresionisty (básně patologa a expresionisty G. Benna v překladu Ludvíka Kundery) a ta práce mi přišla neobyčejně zajímavá. Na tomto oddělení v šedesátých letech pracoval můj oblíbený básník Miroslav Holub. Dokonce jsem po něm „zdědil“ starou remingtonku, jak mi sdělila zdejší lékařka: „Na týhle starý mašině Mirek psal ty svoje básničky…“ 

Prostředí nemocnice bylo nesmírně inspirující. Jako sanitář, později jako student večerní střední zdravotnické školy (obor zdravotní sestra) jsem důvěrně poznal většinu oddělení nemocnice. Asistoval jsem při porodech, na chirurgii při převazech po operacích, pečoval na interně o umírající, viděl na dětské hematologii v Motole umírat děti na leukémii. Rození, boj o život, uzdravování a umírání, četba a psaní básní, mejdany se sestřičkami, denní kontakt v márnici s pražskými funebráky, tahy po libeňských hospodách s nemocničními zřízenci, s kumpány, kteří prolezli kdekterý kriminál, a schůzky s literárními přáteli – z toho všeho byl neuvěřitelně peprný koktejl, který jsem si užíval dlouhých sedm let. 

Spolu s Lubošem Brožkem jsme sepsali Manifest prosekturismu. Měl to být nový literární směr, který těžil z nemocničního prostředí, byl to eklektický kříženec surrealismu a se všemi dalšími ismy. Manifest jsme četli přátelům v malostranské hospodě U Malířů (tenkrát to ještě byla hospoda III. cenové skupiny). Irena Kodešová a Johana Melcerová pak četly prosekturistické básně (měly slibné názvy: Soulož na pitevním stole, Evropou kráčí mrtvoly, Miláčku, pojď ke mně se skalpelem atd.). Nevím, zda na nás někdo z hostů přivolal příslušníky VB, ale přišla hlídka a začala náš stůl perlustrovat. Když se ptali Luboše, kdeže pracuje, rozhodil rozjařeně ruce a recitoval nějakého prokletého básníka: „Ó nikdy nebudeme pracovat, ó toulavé vlny…“ Naštěstí razítko zaměstnavatele v jeho občanském průkazu dohledali, protože za nepracování se tenkrát dával paragraf za příživnictví. 

V roce 1974 jsme společně se Zdeňkem Šimanovským a Zdeňkem Leblem publikovali verše v Mladém světě v rubrice Místenka na Pegase. Pak jsme byli společně pozváni na setkání mladých básníků do Strážnice. Tam jsme se seznámili se Zdeňkem Riegerem, tam se poprvé mihla i Jiřina Kalabisová (Salaquardová) – rázem jsme se do ní spolu se Zdeňkem Šimanovským zamilovali. Zdeněk v té době začal pracovat v DILIA a podařilo se mu vydat tři literární pásma z veršů gloreťáků (Konečná větru, Heliogramy a Homo ludens). Zdeněk Rieger si našel zaměstnání psychologa až v Klatovech, léta jsme si pilně psali dojmy z čtení básnických sbírek. Zdeněk byl velký znalec poezie současníků a aspiroval na to, že by se mohl stát kritickým duchem skupiny Gloret. 

V roce 1977 jsem poslal básničky do celostátní literární soutěže „Literární Louny Konstantina Biebla“. Na setkání účastníků soutěže v Lounech (1978) jsme se seznámili s přáteli, s kterými jsme se pak intenzivně stýkali až do konce osmdesátých let. Byla to Saša Berková, Josef (Pida) Kejha, Ludvík Němec, Zuzana Trojanová (bohužel předčasně zemřela v roce 1979), Pavel Verner a Alois Marhoul. V roce 1978 jsme začali na Bulovce cyklostylem vydávat časopis Lékořice. Vydali jsme asi 10 čísel. Zde jsme publikovali verše a povídky gloreťáků. Vydávání časopisu skončilo mým odchodem z nemocnice v roce 1980. Kromě publikování textů přátel jsme pořádali v klubovně buloveckého zámečku besedy se spisovateli. Na besedy jsme pozvali spisovatele M. Holuba, J. Šotolu, B. Hrabala, I. Vyskočila a další. 

Někdy kolem roku 1973 redaktor Mikrofóra Jiří Tušl začal vysílat pořad Mikropoetické fórum. Někteří gloreťáci tam poslali texty a byli jsme pozváni na setkání autorů Mikropoetického fóra do Harrachova. Zde jsme se seznámili s mladou básnířkou Jarmilou Taliánovou, s Blankou Albrechtovou, Honzou Čerychem, Heřmanem Chromým, Marií Šmuclerovou-Kafkovou, Janou Rathouskou a dalšími básníky. Všichni jmenovaní měli později samostatné pořady v klubu v Michalské ulici. Zde Jiří Tušl pravidelně každý pátek uváděl básníky a prozaiky, kteří své texty posílali do rozhlasu. Samostatné pořady tu měli členové Gloretu Jiří Kukaň, Zdeněk Rieger, Zdeněk Lebl, Zdeněk Šimanovský, Luboš Brožek, Alois Marhoul, Jarka Taliánová. 

Od začátku osmdesátých let jsem pracoval na Psychiatrické klinice II. Fakultní nemocnice v Kateřinkách. Prostředí psychiatrických léčeben mě přitahovalo zvláštními osudy pacientů. K mé tehdy oblíbené četbě patřila kniha prof. Vladimíra Vondráčka Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Chtěl jsem se potkat s podivuhodnými případy, které on popisoval ve své knize. Nastoupil jsem na uzavřené oddělení, takzvaně „neklidové“. Na toto oddělení přiváželi sebevrahy, schizofreniky v akutních stavech, pacienty v těžkých depresích nebo naopak v mániích. Zde jsem pracoval až do konce osmdesátých let a prožil tam nespočet setkání s neobyčejnými lidmi. Svět na psychiatrickém oddělení byl sám pro sebe, bylo tam zcela jiné ovzduší než na jiných odděleních nemocnice. Politika sem doléhala vzdáleně, v některém ohledu se mohl zdát svět za mřížemi ve svých přetvářkách nepřirozenější a bláznivější. Personál i pacienti se vyjadřovali na tu dobu naprosto svobodně. Ostatně se tam často před perzekucí schovávali pronásledovaní spisovatelé, např. Egon Bondy nebo Vít Kremlička a jiní. Na tomto oddělení jsem také nabral nejvíc inspirace pro knížku Názorný přírodopis tajnokřídlých. 

Stejně jako v sedmdesátých, tak i v osmdesátých letech bylo minimálně příležitostí k publikování. My, začínající autoři ze sedmdesátých let, jsme přicházeli do středních let a pořád jsme patřili k mladým a začínajícím, ostatně Saša Berková napsala v Pentameronu, že jsme jedni z nejstarších mladých začínajících autorů ve střední Evropě. Vzpomínám si, že jsme spolu se Sašou Berkovou napsali koncem sedmdesátých let oficiální dopis předsedovi svazu spisovatelů Josefu Rybákovi, kde jsme ho žádali o zřízení časopisu pro mladé umělce (podepsalo to cca 15 autorů). Odpověděl funkcionářským ptydepe a odkazoval na to, že mladí mají dost prostoru v Dílně Literárního měsíčníku. Na nějakou otázku Tvaru ohledně naší generace, kterou P. A. Bílek nazval generací Osamělých běžců, jsem našel pojmenování „přidušená generace“. Jedna z mála možností, jak zveřejnit své verše, byly pořady Zelené peří Mirka Kováříka. Byly to inspirativní básnické večery v Rubínu (bývalý Orfeus), zvlášť velké úspěchy měl Mirek se čtením povídek Saši Berkové. 

V osmdesátých letech jsme pravidelně jezdívali na chalupu J. Pavla Kříže v osadě Koburk na Vysočině, kde jsme se setkávali s moravskými básníky, prozaiky a kritiky. Z Prahy tam jezdil V. Macura, P. Janoušek, Z. Lebl, Saša Berková, Z. Šimanovský, P. Verner, J. Macháček, jednou tam byla Božena Správcová, z Plzně jezdil J. Pida Kejha, Míša Pánková a z Kdyně folková skupina Potemník. Za moravské bardy nejčastěji jezdil Ludvík Němec, Jiřina Salaquardová, Josef Souchop, Jindřich Zogata, Jiří Pavelka a také jednou přijel Jan Skácel. Z ciziny se setkání zúčastňovali i bohemisté, např. Peter Bugge z Dánska, Christiane Brenner z Mnichova nebo Dick Nilsson ze Švédska. Kromě popíjení jsme tam kuli pikle na vydávání časopisu, což se koncem 80. let J. P. Křížovi a J. Pavelkovi nakonec podařilo vydáváním revue ROK (Revue otevřené kultury). Byl to výsledek mnohaletého setkávání a tento zdlouhavý proces by se dal metaforicky přirovnat k „hovnostrku“ – což byl klacek, který měl na suchém záchodě v patře chalupy J. P. Kříž. Na zdi byl napsaný návod, jak tímto „hovnostrkem“ udržovat záchod v provozu… Ohledně popíjení je zvlášť pamětihodný brněnský Jindřich Zogata, který z nesrozumitelných důvodů nikdy nechtěl přijet střízlivý a po cestě nutil osádku auta zastavovat na panáky u hospod (a také během víkendu nikdy nevystřízlivěl). Jindřich také proslul výrokem „naopak“. Když se motal na silnici, někdo ho přátelsky upozornil: „Dej si bacha, jede auto…“ A on lakonicky odpověděl: „Naopak, on ať si dá bacha!“ Slovo „naopak“ se stalo na dlouho našim pořekadlem, kterým jsme zaklínali a ukončovali všemožné diskuze. Na jedno setkání u J. P. Kříže jsem z Prahy přivezl prasečí hlavu. Symbolizovala nám hlavu Ivana Skály, tehdejšího předsedy Svazu spisovatelů. Vařili jsme z ní do rána polévku, takzvanou hellovku (Karel Hell bylo původní jméno Ivana Skály). Polévka nakonec nebyla k jídlu a skončila na hnojišti. 

Ludvík Němec mě někdy kolem roku 1980 seznámil s Oldřichem Mikuláškem. Několikrát jsme společně s Ludvíkem a Oldřichem Mikuláškem putovali po brněnských vinárnách. Začínalo se v poledne v kavárně U Očků (u brněnského rozhlasu), pokračovalo po dalších vinárnách a končilo v baru kina Venuše, kde si Oldřich dával na závěr po nespočetných sklenicích vína panáka vodky. Oldřich už tenkrát chodil o francouzských holích a jednou už po půlnoci se s námi loučil dojemně: „A víte co, hoši, já si do těch holí vyvrtám dírky a budu na ně pískat jak Marsyas na fujaru…“ 

V roce 1983 po letech povolili O. Mikuláškovi pořad v Praze ve Viole. Pořad měl název Noční květiny. Oldřicha přivezl do Prahy jeho „sekretář“ (jak ho O. M. představoval) Zdeněk Drahoš, tenkrát student, který psal o O. M. diplomovou práci (v devadesátých letech se pak stal ředitelem brněnské televize). Mikulášek se u nás ubytoval, pak jsme jeli na Národní a Oldřich se rozhodl, že po více jak deseti letech navštíví Klub spisovatelů. Doprovázel jsem ho se Zdeňkem Drahošem. Když vstoupil do klubu, hned u dveří seděl věčně ožralý básník Oldřich Vyhlídal, který vykřikl: „Mikulášek! Co ty tady děláš?“ Mikulášek jen mávnul berlí, jako když odhání dotěrný hmyz, a pokračoval v cestě do sálu. Překvapivé bylo, že se skoro nikdo k němu nehlásil, v klubu vysedávali už úplně jiní spisovatelé, než s kterými se znal z dřívějška. Večer v narvané Viole byl nádherný, verše četl Radovan Lukavský (na můj vkus až příliš pateticky), ale Oldřich byl spokojen a publikum též. Při závěrečném potlesku O. M. povstal od stolu z první řady a kynul francouzskými holemi v potlesku neustávajícímu publiku…
Po pořadu jsme několika taxíky jeli k nám domů, kromě O. Mikuláška řada gloreťáků a přátel (Saša Berková, Z. Šimanovský, Z. Lebl, L. Brožek atd.). Mohlo nás tam být kolem patnácti, Oldřich si nechal nalít víno, ochutnal nachystané chlebíčky a pak začal zpaměti recitovat Agogha, krále smutku. Agogh je sbírka, kterou napsal začátkem sedmdesátých let a vyšla až na konci osmdesátých let. Recitoval bez zakolísání hodinu, možná hodinu a půl… Což po skoro celodenní konzumaci vína byl podivuhodný výkon. Všichni přítomní byli naprosto vykolejeni, byl to pro mě jeden z nejsilnějších básnických zážitků. A nejen pro mě, když jsem přišel do koupelny, seděl tam na okraji vany Luboš Brožek, tekly mu slzy a cedil mezi zuby: „Kurva, to je básník, kam se všichni sereme…“ 

Když Oldřich Mikulášek v červenci roku 1985 zemřel, vypravoval jsem se na pohřeb. Překvapilo mě, že to ráno na našem karlínskem dvorku, kde jsem se pokoušel pěstovat květiny, vykvetla jediná růže – žlutá. Hned jsem si vzpomněl na verš z Mikuláškovy velebásně Utrpení starého Werthera: „žel živý dost,/ abych se mohl sledovat/ na závratné dráze k vlastní spalovně/ a vlastní popelnici,/ ve které by se vyjímala květina/ velmi žlutá, řečeno hýřívá –/ ale napadne to vůbec někoho ?…/ a z rána ještě orosené tichem,/ říkám, co když umřu,/ paní,/ zdalipak koupíte žlutou růži na mou rakev…“ I utrhl jsem růži a vezl ji do brněnského krematoria. Stál jsem tam vzadu, vedle mě Jiřina Salaquardová, a pak mi to přišlo hloupé, chlapovi dávat růži, dal jsem ji Jiřině, a ta ji na rakev donesla. Pak mě spolu s Jiřím Pavelkou v nějaké vinárně zasvěcovali do tajů brněnského literárního života a již za tmy dovedli k Mikuláškům, kam jsem byl pozván Zdeňkem Drahošem, který se o Oldřicha staral až do konce. V bytě bylo už jen pár smutečních hostů, paní Věra Mikulášková, která mi říkala, že mě měl Oldřich moc rád a že do mě vkládal velké naděje… Pak tam byl jejich syn s manželkou a Jan Skácel. Též popili moravského vína a zpívali moravské lidové písničky. Byl jsem dojat tím, jak krásně zpívala Mikuláškova snacha Marcela Mikulášková, navíc byla ještě krásná a vedle ní básník Skácel naprosto falešně prozpěvoval… Přišlo mi dojemné, že tak velký lyrický básník zpívá falešně v kontrastu s krásným hlasem půvabné ženy. Jako by sestupoval z básnických nebes a říkal: „No a co, přece nebudu krásně zpívat na tryzně za kamaráda…“ Mezi zpěvem jsem si s Janem Skácelem povídal, pamatuji se, že jsem mu říkal, jak na mě silně zapůsobila jeho báseň Učitel druhé smrti. Říkal mi: „Víte, moje žena moc poezii nečte, ale tuhle báseň považuje za jednu z mých nejlepších…“
V roce 2005 jsem dostal od Miloše Voráče z Petrova sbírku básní Korále okolo hrdla, kterou napsala Marcela Mikulášková, Mikuláškova snacha. Bezmála do její předčasné smrti o tom, že píše verše, nikdo nevěděl. Prý se rozvedla, začala pít a pak ji našli mrtvou v noční tramvaji… Měsíc před tím dala sbírku do nakladatelství. Skvělou sbírku, dělá čest Mikuláškovu jménu.
Přetiskuji báseň věnovanou Oldřichu Mikuláškovi.

 



Drozd hebkoperý

Druh učí se také od druha: dobří pěvci odchovávají výtečné žáky, hudlaři kazí celá pokolení.
A. E. Brehm: Život zvířat
 

Dlouho do noci
zpaměti recitoval Agogha
krále lítosti a smutku

(Možná to ví jen křehoučký ptáček
ve večerním křoví
když zpívá, brka všech per svých
zaťata v hrdle a pohroužena v krvi)


Jako když hořící prostěradla padají do studny
jako když objevíte v borovém lese
hromadu melounů
a kufr podprsenek

jako když křeslo pluje po řece moravského vína
až to jeden z nás nevydržel
odešel do koupelny sednout si na vanu
a opile opakoval: Kurva to je básník
kam se všichni na něj sereme
kam se sereme

Vezl jsem do Brna
žlutou růži řečenou hýřivou
jediná vykvetlá na mém záhonu to ráno
Růži v igelitovém sáčku
sáček v porodnickém kufříku
Ale nakonec jsem se zastyděl
Chlapovi kytku

Až pozdě po půlnoci
vzala Luna růži do zubů

Z nějaké knajpy jsme vyšli
Ludvík Němec nesl obezřetně v natažené ruce
popelník

a shora do něj padaly
okvětní lístky žluté růže řečené hýřivé

aby také nepadaly
když Oldřich Mikulášek
hrál
na svou francouzskou berli
jak na fujaru
(sám Marsyas mu do ní dírky vyvrtal)

(– Už přikrývají křídly ptáci
žal přikrývají peřím svým
Pár mrtvých kůstek – píšťaliček
už nezahřejí peřím svým a pod křídly je pohřbívají –)


(Názorný přírodopis tajnokřídlých, 1989)



 

Začátkem osmdesátých let nás J. Pavel Kříž pozval na vyhodnocení jihomoravské literární soutěže Halasův Kunštát. Do trabantu Pidy Kejhy se nás naskládalo pět, Saša Berková, Míša Pánková, Zdeněk Lebl a já. Seznámili jsme se v Kunštátu s Ludvíkem Kunderou, v soukromém rozhovoru jsem mimo jiné chválil jeho překlady Hanse Arpa pro časopis Světová literatura. Mělo to za následek, že jsem si začal s L. Kunderou dopisovat a později jsem byl vyzván, abych se podílel svým příspěvkem na vydání knihy ke stému výročí narození H. Arpa. Kniha Hommage a Arp vyšla v roce 1986 v západoněmeckém nakladatelství. Moje báseň Vejce a koláž tam vyšla v kontextu evropských literárních ctitelů Hanse Arpa, za Čechy tam byl kromě Ludvíka K. zastoupen Jiří Kolář, Ladislav Novák a Miroslav Holub. S Ludvíkem Kunderou jsme si čile dopisovali až do konce osmdesátých let, Ludvík u nás několikrát přespával na svých cestách do zahraničí. Ludvík také uváděl tři moje výstavy koláží, první v roce 1987 v brněnském klubu Na Křenové, druhou v Malé výstavní síni Československého spisovatele 14. listopadu 1989 pár dnů před revolucí a tu poslední v Olomouci na festivalu Poezie bez hranic v roce 2002. 

Kunštátská literární soutěž inspirovala J. Pidu Kejhu k tomu, že inicioval vznik podobné literární soutěže v Západních Čechách. Husarský kousek se podařil, povedlo se mu také najmenovat do literární poroty kamarády. Porotci pro prozaiky byli Ludvík Němec, Zdeněk Šmíd a Pavel Verner a poezii hodnotila Saša Berková, Míša Pánková, Josef Hrách a já. V této sestavě (během let trochu obměněné) jsme do Františkových Lázní jezdili až do roku 1988, dokud se zvěsti o tom, co se tam děje a kdo, komu a za co uděluje literární ceny, nedonesly až na Svaz spisovatelů do Prahy, což mělo za následek, že z Prahy přišel na západočeskou pobočku, která se spolupodílela na organizaci soutěže, příkaz, aby Berková a Huptych už nebyli do poroty jmenováni. Spolu s námi do Františkových Lázní jezdili v pozdějších ročnících kamarádi Honza Macháček, Zdeněk Lebl, Karel Uchytil a Zdeněk Rieger. Na programu a organizaci soutěže se podílela místní básnířka Alena Vávrová. Tato františkolázeňská podzimní setkávání pro nás byla v osmdesátých letech velkým happeningem, celý rok jsme se na to těšili. Kromě soutěžících i porotci četli své práce, náš texťák měl název „S hroší kůží na trh“. Duch soutěže je jistě krásně literárně zachycen v povídce Saši Berkové Pentameron. Tam také naše čtení začal svými písničkami a hrou na kytaru doprovázet místní rodák Víťa Cais, který později v devadesátých letech nesčetněkrát hrál svoje songy na našich básnických pořadech i na mých vernisážích. Někdy začátkem osmdesátých let při Středočeské lidové konzervatoři vznikl dvouletý seminář pro adepty literárního řemesla. Kurz vedl doc. Antonín Jelínek, který byl v sedmdesátých letech vyhozen z Karlovy univerzity. Navštěvoval jsem ho spolu se spisovatelkou Zuzanou Kočovou. Antonín Jelínek zval na besedy spisovatele L. Fukse, V. Nepila, J. Muchu, I. Vyskočila a řadu dalších. Seminář jsem navštěvoval také s Karlem Uchytilem a tam jsme se seznámili s básníkem Honzou Macháčkem, který v té době pracoval jako ekonom v nakladatelství Československý spisovatel. Honza od roku 1983 pořádal v závodní jídelně Svazu spisovatelů, která byla v suterénu oné věhlasné budovy (bývalé nakladatelství Fr. Topič, nyní banka) na Národní třídě, básnické pořady. Na chodník umístil poutač „Poezie v podzemí“. Mohl tam přijít z ulice kdokoliv, a vlastně i kdokoliv se přihlásil, mohl číst, což v té době také nebylo úplně obvyklé. Opět tam četli své básně gloreťáci a vedle toho řada jiných autorů (Jirka Rulf, Sylva Fischerová, J. Hřebejk a další). Víckrát o těch večerech zazněly kontroverzní verše, byl zmiňován Palach, denunciován národní umělec Ivan Skála… V tomto prostoru naprosto fantasticky zafungovalo, že pod svícnem bývá tma… 

V osmdesátých letech jsme společně trávili Silvestry. Zval nás Pida Kejha na svou chalupu v Horních Polžicích, byli jsme na Supím potoku u Lokte, na Svatoboru u Sušice, v Horním Těšově na Šumavě, jednoho Silvestra jsme slavili u Míši Pánkové v Rožmitálu pod Třemšínem. Poslední Silvestr v roce 1989 jsme oslavili v Železné Rudě. Kromě starých kamarádů se tohoto Silvestra zúčastnil též Michael Třeštík s rodinou. Tam jsme dojatě poslouchali novoroční projev Václava Havla, na ranní vycházce jsme viděli, jak pohraničník bruslí na Černém jezeře, a to byla krásná tečka za bývalým režimem. V osmdesátých letech jsme společně trávili Silvestry. Zval nás Pida Kejha na svou chalupu v Horních Polžicích, byli jsme na Supím potoku u Lokte, na Svatoboru u Sušice, v Horním Těšově na Šumavě, jednoho Silvestra jsme slavili u Míši Pánkové v Rožmitálu pod Třemšínem. Poslední Silvestr v roce 1989 jsme oslavili v Železné Rudě. Kromě starých kamarádů se tohoto Silvestra zúčastnil též Michael Třeštík s rodinou. Tam jsme dojatě poslouchali novoroční projev Václava Havla, na ranní vycházce jsme viděli, jak pohraničník bruslí na Černém jezeře, a to byla krásná tečka za bývalým režimem. Poslední kolektivní vzepětí gloreťáků souvisí s koncem režimu v listopadu 1989. Hned v prvních dnech se u nás doma sešlo několik literátů (P. Rút, J. Dědeček, A. Berková, Michael Třeštík, Petr Bartůněk, Pavel Verner a další) a psali jsme otevřený dopis Svazu spisovatelů, kde jsme žádali Svaz spisovatelů, aby se distancoval od policejní zvůle. Ještě před Vánoci roku 1989 jsme se sešli v rozšířenější sestavě v bytě Petra Bartůňka, abychom připravili první valnou hromadu Obce spisovatelů. Zde také vznikl název nové organizace, která měla nahradit Svaz spisovatelů. Kuriózní bylo, že jsme potřebovali připravit na valnou hromadu stanovy nové organizace, ale neměli jsme žádný mustr, podle kterého bychom to udělali. Tak Vladimír Macura odjel domů přeložit stanovy estonských spisovatelů a my jsme na něj čekali u vína, a abychom si to čekání zpestřili, založili jsme literární spolek Mamut, který měl být kolektivním členem nově vzniklé organizace. Pro potěšení přepisuji stanovy tohoto spolku. Spolkový pozdrav mamutů byl: „Nezmrzni!“ Ještě delší čas jsme se tímto pozdravem častovali… Spolek Mamut by mohl být „oficiálním“ následovníkem pozvolna rozvolňujícího se Gloretu. Avšak zůstalo jen u přátelské taškařice… 

Poslední kolektivní vzepětí gloreťáků souvisí s koncem režimu v listopadu 1989. Hned v prvních dnech se u nás doma sešlo několik literátů (P. Rút, J. Dědeček, A. Berková, Michael Třeštík, Petr Bartůněk, Pavel Verner a další) a psali jsme otevřený dopis Svazu spisovatelů, kde jsme žádali Svaz spisovatelů, aby se distancoval od policejní zvůle. Ještě před Vánoci roku 1989 jsme se sešli v rozšířenější sestavě v bytě Petra Bartůňka, abychom připravili první valnou hromadu Obce spisovatelů. Zde také vznikl název nové organizace, která měla nahradit Svaz spisovatelů. Kuriózní bylo, že jsme potřebovali připravit na valnou hromadu stanovy nové organizace, ale neměli jsme žádný mustr, podle kterého bychom to udělali. Tak Vladimír Macura odjel domů přeložit stanovy estonských spisovatelů a my jsme na něj čekali u vína, a abychom si to čekání zpestřili, založili jsme literární spolek Mamut, který měl být kolektivním členem nově vzniklé organizace. Pro potěšení přepisuji stanovy tohoto spolku. Spolkový pozdrav mamutů byl: „Nezmrzni!“ Ještě delší čas jsme se tímto pozdravem častovali… 

Spolek Mamut by mohl být „oficiálním“ následovníkem pozvolna rozvolňujícího se Gloretu. Avšak zůstalo jen u přátelské taškařice… 

Zakládací listina spolku Mamut 
Hejno českých spisovatelů Mamut je hejnem českých spisovatelů
Členové se mezi sebou oslovují mamute – mamutko
1) Členem nesmí být nikdo jiný kromě nás
2) Nejsme výběrová organizace, jsme organizace vybraná
3) Naším cílem je přežít a nezmrznout
4) --------------------------------------------------------
5) Všichni spisovatelé nám budou odevzdávat dvě procenta z honorářů bez ohledu na jejich výši
6) Trváme na odstranění všech jam ve městě
7) Bod číslo 4) je tajný
8) Jednou do roka jsme ochotni poskytnout zámek Dobříš SČS (Svaz československých spisovatelů), pokud nám ho půjčí Colloredo Mansfeld
9) Konkrétní program máme, ale co je komu do něho
10) S bodem číslo 4) v žádném případě nesouhlasíme
Podepsáni včetně nepřítomných: Lebl, Kejha, P. A. Bílek, Macháček, Hořava, Lukeš, Berková, Rulf, Janoušek, Macura, Třeštík, Huptych, Verner, Kasal, Bartůněk, Němec, Salaquardová.

Podepsáni všichni kromě Vernera, Verner se bojí.

 

Mamutí nerealismus (Mamut Macura je povinen přeložit dokument do estonštiny)
Jediný malíř, kterého uznáváme, je Zdeněk Burian
Přibíráme čestné hosty, ať chtějí nebo nechtějí
Ale hlavně chceme ty dvě procenta: někteří autoři nepochopili závažnost situace a s placením otálejí
Se svým prohlášením počkáme: mamut umí čekat, i když ne dlouho
Svou moc nemáme zakotvenou v ústavě, ale realizujeme ji a naopak
Prověrky budou probíhat podle postoje k bodu 4)
Žádáme okamžité odstranění všech knih E. Štorcha z knihoven, jakož i školních osnov do doby, než komise
ve složení M. Huptych díla přezkoumá
Nech Kopčema, mamute chlupatá!
Čteno nahlas a dešifrováno, ať už bude následovat cokoliv
Naší zásadou je přesná formulace
Dneska jsme si zamakali. Je to kus chlapský práce
Mamut nepíše pro lidi,
lidi jsou však povinni to číst
Mamuti do čela mamutích podniků, ať už jsou jakkoliv velké
Když má každej jinej názor, tak to platí
Sjezd vyjádřil podiv na tím, že někteří z nás ještě nejsou šéfredaktoři
Pijem jen mamutí krev
Vánoce oslavíme, až uznáme za vhodné
Chceme mít své mamutí orgány
Nemáme sjezdy: máme schůze, protože mamut chodí pěšky
Své fízly si volíme sami,
protože jsme hejno, máme slety
Mamutí hnízdo se mění, protože mamuti táhnou. Mamut je furt na tahu
Nežili jsme zbytečně: něco po nás zůstane
Tyto materiály dáváme neprodleně rozmnožit a jednu kopii
dáváme zakopat do základů Národního divadla, aby měly příští generace zprávu o tom,
že tu byla civilizace
Očekáváme, že naše poselství, vyslané do vesmíru, zachytí nějaká mamutí civilizace
Do příštího mamutího sletu vypracujeme podrobné dějiny MMH (Mezinárodní mamutí hnutí), ať už bylo
nebo ne
Mamuti všech zemí, rozejděte se!
Konec konců nemusí všechno za každou cenu platit 

 

V devadesátých letech se pozvolna naše cesty rozcházely, otevřelo se nespočet možností vydávání knih, z některých z nás se stali postupně redaktoři, šéfredaktoři, ředitelé, profesoři… Konečně nám začali vycházet knížky bez cenzury. 

Já jsem odešel z psychiatrické kliniky hned z kraje devadesátých let pracovat do nově otevřeného Krizového centra RIAPS (Regionální institut psychosociálních služeb), které fungovalo pod Záchrannou službou. Zde pracoval také jako vedoucí oddělení pro rodinu a mládež gloreťák Zdeněk Rieger. Zdeněk Šimanovský se jako radní Prahy 3 na začátku devadesátých let zasloužil o to, že bývalá budova jeslí byla přidělena pro účely vzniku tohoto Krizového centra. Zdeněk Šimanovský později vystudoval dálkově další vysokou školu (psychologii) a začali jsme se po letech potkávat v RIAPSu, kde jsme se občas střídali ve službě na Lince důvěry. 

Koncem devadesátých let navštívila naše řady (po Karlu Uchytilovi a Zuzaně Trojanové) další smrt… Odešel Vladimír Macura, neobyčejně vzdělaný a laskavý člověk, který se zaslouženě po revoluci stal ředitelem Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Napsal do Literárních novin velmi pochvalnou recenzi na moji knížku Názorný přírodopis tajnokřídlých. Když jsem se nedávno prohraboval starou korespondencí, našel jsem jeho dopis z 23. srpna 1991. Psal v něm: „…teď už ti můžu prozradit, že jsem Tě navrhoval na cenu Jaroslava Seiferta – dostal jsem v tom smyslu dotazník od poroty, nevím, co s mým návrhem učinili, ale ať už budou jmenovat kohokoli, věz, že pro mne jsi se svým Názorným přírodopisem tajnokřídlých jediným vážným kandidátem Ty...“ Samozřejmě se našlo dost jiných kandidátů, ale já si toho Vladimírova ocenění považuji víc, než kdybych ho dostal od nějakých neznalců, kteří se potřebují ptát, komu cenu dát… A Vladimír byl znalec nad jiné, ale i výborný spisovatel. Podařilo se mu po skvělé povídkové knížce S něžnými drápky až v roce 1993 konečně vydat román Občan Monte Christo, který měl napsaný už v osmdesátých letech a který tehdy nakladatelští cenzoři nepustili do tisku. Kdyby tenkrát vyšel, jistě by to byla literární událost, avšak začátkem devadesátých let se sem valilo spousta nových titulů jak ze samizdatu, tak ze světové literatury, a tak tato skvělá kniha už nezaznamenala větší ohlas. Bylo pro mě velkou ctí, když se na mě Vladimír obrátil, abych jeho knížku ilustroval kolážemi. 

Předloni v červnu přišla další jobovka: umřela Saša Berková. Znali jsme se a potkávali bezmála třicet let. Saša byla velmi energická a emotivní, v mnohém jsme si notovali, ale také občas docházelo mezi námi k nedorozuměním. Když jsem pracoval na Psychiatrické klinice, často jsem z práce zamířil na Vinohrady, do ulice U Vodárny 4. Po cestě jsem koupil láhev vína a dlouho do noci jsme vedli řeči o literatuře a životě…
A další ztráta: loni v březnu zemřel Pavel Verner. Byl to zarputilý bojovník, přesto, že ho režim vyhnal od novinařiny do stavebnictví, nevzdal to, večerně vystudoval průmyslovku, stal se stavbyvedoucím, bral docela na tu dobu slušný plat. Ale pamatuji se, že za mnou chodil a chtěl, abych mu od psychiatrů sehnal nějaké léky, které by zaháněly únavu, aby mohl ještě po práci na stavbě po nocích psát román. Tenkrát jsem mu řekl větu, kterou mi později několikrát připomněl, protože prý pro něj byla iniciační. Když takhle u piva naříkal, že nemá čas psát, řekl jsem mu: „A kdo ti brání, aby sis našel nějakou zašívánu, hlídání nebo kotelnu, kde si budeš moci psát, co budeš chtít? Ale asi to psaní nemáš tolik rád, abys pro něj něco obětoval…“ A Pavel se brzy nato rázně rozhodl, odešel z místa stavbyvedoucího na místo nočního hlídače na stavbě. Tam, kde dělal dřív šéfa, tam nyní dělal toho nejposlednějšího s mizerným platem, ale konečně začal psát vytoužený román Dranciáš. Na práci nočního hlídače na stavbě zlanařil oba gloreťácké Zdeňky – Lebla a Šimanovského. Byla to literární trojice nočních hlídačů, kteří hlídali víc hvězdy než panely, které by svedli nepozorovaně ukrást leda mimozemšťani. 

Letos u příležitosti vydání knížky veršů Jirky Kukaně jsme se sešli v nebývalém počtu v Krytovém divadle Orfeus Radima Vašinky. Tam někde v tom přátelském klokotání v protiatomovém krytu se zrodila myšlenka na společnou knížku přátel, kteří jsme se v sedmdesátých a osmdesátých letech stýkali.
Řekli jsme si, vybereme každý cca 200 veršů z toho, co jsme za těch 30–40 let napsali, připojíme k tomu pár vzpomínek nejen na Gloret, ale i na naše setkávání s ostatními literárními přáteli… 

V osmdesátých letech s námi chodil do kurzu tvůrčího psaní Lidové konzervatoře Karel Uchytil a pak se s námi zúčastňoval nejrůznějších společných akcí. Protože měl nakažlivý úsměv, říkala o něm Berková, že by krásného Uchytila měli namlýt a dělat z něj antidepresiva. V kalných ránech, po všech těch bujarých večírcích, kdy všichni byli zmuchlaní, s kruhy pod očima a s žaludkem na vodě, přicházel Karel, ve světlém obleku, nažehlený, s úsměvem od ucha k uchu, a tu a tam někomu dal herdu do zad, řka: „Žijeme, volové, žijeme…“ Žel, jeho život skončil předčasně. Jel jsem s ním na pořad, který jsme měli mít s Plzeňáky v Karlových Varech. Karel řídil svou novou Dacii a sotva jsme vyjeli za Prahu, přehlédl dopravní značku a střetli jsme se s náklaďákem. Snažil jsem se ho oživovat podle praktických instrukcí ze zdravotní školy, ale zemřel mi pod rukama dřív, než dorazila sanita… V kalendáři bylo 11. listopadu 1987.



Havran
(Karlu Uchytilovi) 

Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane! Havran dí: „už víckrát ne“.
E. A. Poe: Havran 

Snadno též se ztratí hroby neoznačené pomníkem či deskou. Rez pokryje číslo na železném čísláku k nerozeznání a je konec.
E. A. Hruška: Romantické Olšany
 


1. Noc udeřila den za uši
z čumáku se řine tma
tma lepkavá tma funerální

Noc si přetáhla přes hlavu černou punčochu
noc tiše vklouzla do smolných dřeváků
noc obula si rakve

dupe na schodech

Lampa je sasankou
která se ve tmě rozvíjí
jasným hlasem můry volá:
Kde jste mé bekyně
ke mně lišajové
ááá pěkně vítám pane
smrtihlav
Sanitky hasiči strážníci
houkají jak na lesy
Černý nákladní furgon
poštovní auto smrti jede tiše

Černý balíky složte támhle dozadu
všecky jsou adresovaný na Věčnost
to se nedá splíst

Z krematoria stoupá černá stuha dýmu
a převazuje nebesa
Copak je bůh nějaký adresát?
– Tady mi podepište příjem
za to já nemůžu že mu někdo ukrad sako
reklamace na hlavním –



2. Tak vy byste rád prodal svoje tělo
k vědeckým účelům?
Hm – a co je na vás zajímavého?
A kolik byste za sebe chtěl jak se ceníte?
Poslyšte nechcete raděj u nás umejvat
oblíkat mrtvoly?

Na rakvi sedí funebrák: máš mindrák?
mindrák?


3. Na zarostlém hřbitově chovanců bohnického blázince
jsme se líbali
Náhrobek byl stolem pro víno
a víno výtahem do oblačných oranišť
Kde romantický rozsévač rozhazoval slova
Kabala Zen Eucharistie
Víš že Tao se nachází i v odstřiženém nehtu?
i v třísce
i v tomhle knoflíku no jasně i v zipu
především však v koánu: ...víš-li kam uvnitř
tíhne loutna
nač trápit se zvukem strun?

Říkali jsme: Co kdybychom si pustili plyn
to by bylo krásné
při milování umírat...


Zatímco jsme ze svých těl strhávali
roušky tajemství
pouštěly nám stromy výživný kyslík
s ptačím zpěvem

Ti dole
blázniví podzemníci
natáčeli periskopy květin
a šmírovali

O pár dnů později na mejdanu
odešla s kýmsi vedle do pokoje
a zamkla
snad abych nešmíroval 

Ó ty krutá Irenie!
Díky vřelé díky za tvou milosrdnou přítelkyni

(Já opravdu nevím co pro tebe můžu udělat
jestli chceš... pomilovat...)


Ó ty krutá Irenie! 

(Slyším se jak koktám: Děkuju… si hodná ale já… nemůžu
já ji pořád ještě miluju...)

Ó ty krutá Irenie! 

(Ještě slyším smutný smích nad ránem
smích který skoro vzlykal: Tak se běž bodnout
tys ale pořádnej osel...
)

Na rakvi sedí funebrák: dostals na frak?
na frňák?



4. Má jemně zkažená Irenie
z vína a z poezie prokletých básníků
vymyslela nový literární směr: prosekturismus
A hned psala nekrofilní manifest
– Soulož na prosektuře –
A já se k němu ve vinárně U malířů hlásil
jako se hlásí hořící varhany k vodě


 

5. Žebra nůžkami na drůbež
když se vyřežou z těla orgány a odloží na vozíček
vybírá se obyčejnou kuchyňskou naběračkou
šarlatová tekutina z hrudníku
Tmavá hladina nitra
odráží zářivky nad stolem
i nahnutou tvář

– Ještě mi prosím vás zvažte mozek
no jasně edém jako Brno!


Nádory infarkty embolie
žádné Tajemství smrti
po heroické bitvě lymfocytů
zmasakrované bojiště

Staří Egypťané při balzamování mrtvých
vkládali do jejich těl
místo vyňatého srdce
z kamene vytesaného skarabea
aby při posmrtném soudu
srdce nemohlo svědčit proti nebožtíkovi –

Tady než zpátky všechno zašijí
občas se jim popletou vozíčky s orgány...
Tak co k tomu řeknete Slavný soude?


6. Na rakvi sedí funebrák: už sis natrhal hřbitovní kvítí?
vaříš magorák? magorák?

Kdepak jste?
Kde jsou mé košíčky?
A mé koše rozkoše?
A mé cirkusy?

Kde jsou mé zámořské plavby? A kde je všechno mé a mé a mé...

Kdo to tady mečí? 

Na rakvi sedí funebrák: ujel ti motorák?
motorák?

Chtěl bys všechno vygumovat
na bílém slonu Hardtmuth KOH-I-NOOR
vrátit se zpět?

Jenže je to všechno už poněkud zamrzlé
Shora se můžu dívat
jak pod ledem
mrtví jeleni plují
jak zespodu parohama kreslí
výhružné rýhy


7. Na rakvi sedí funebrák: kup si montgomerák!
přijde severák! severák!


Kdopak mi to nanosil do postele sníh?

Kdopak mě to vlídně upozornil
že gauč má ty samé rozměry
jako hrob?


8. Na rakvi sedí funebrák: musíš být chytrák! kdepak dobrák! chytrák!

Jakmile jitro zabrzdí u postele
ty naskoč
potřes vosím hnízdem v hlavě
a do útoku!
Svět je slaďoučká kořist
nachystaná jen pro tebe
Urvi si kam dosáhneš a sahej vysoko
čapni modré z nebe
a uvař v něm prvního votroubka

Každej se nechá vopískovat
jen musíš vědět
z který strany na něj s tunelem

Pro někoho je tejden: sedm trpaslíků
ale ty každý ráno povíš: čau lásko!
pokaždý jiný Sněhurce


9. Na rakvi sedí funebrák: z tvý lodě je vrak?
vrak?


Kam pádluješ v té truhle
truchlivče?

Ke dnu?

Byly dny
kdy jsem se plavil nazdařbůh
vplétaje červenou nit bolesti
do lan
kterými se napínají plachty
i tak to dost bolelo
když plavčík v hrudním koši
vykřikl: Země prsních bradavek a klínů na obzoru!

Byly dny
kdy jako racek chechtavý
hnal jsem se za každým
odhozeným vajglem
Na rakvi sedí funebrák: vytřela ti zrak?

zrak?



10. Někdo si svaří v duši
zlé víno
a koření
hřebíčkem rakvářským

Někdo zatleská svému živobytí
a vidí: z mršiny se vznese hejno much
a do vzduchu tetují
černý podpis smrti
Nejhůř k ránu
když člověk drží minuty ticha
za své sny
a čeká na záchranku jitra
Co vám svěřit
vy světlounké chloupky v uchu psychiatra?
Vylít vaničku nitra?

...áá tady máme to utopené dítě!
Copak to svírá v pěstičkách?


Ruce pryč dejte ty pracky pryč!
Nechte mě nedotýkejte –

...notak notak!
Pochopte laskavě
že sebevražda je nepřiměřená sebeobrana!
Vy chcete s životem boxovat anebo hrát na piáno?
Stačí otevřít skříň
přejet prstem po klávesách ramínek
vysoké cé: svatební
může však zaznít hlouběji: šaty do rakve!

Pak už je pozdě na bychy
když černým fixem
ti na stehno píší: jméno příjmení narozen
a datum s křížkem

Pak už je pozdě na: jednoutovšechnonapíšu

Když na nohu ti černým fixem píšou
smutný nápisy
je pozdě na bychy –


11. Když na vsi někdo umřel
pan řídící učitel nasadil jehlu do drážky
a z propastí tlampačů vzlétali
zvonihlásci
bim bam bim bam

Černý ptáček Umíráček na okno zaťukal
jako by chtěl ze skla
písek vyzobat bim bam
padaly švestky za plotem bim bam bim bam

Na starobylém velocipédu se širokými ráfky
přijížděl kůžičkář
zvonkem na řidítkách vyzváněl
– krááličíí kužéé krááličíí...


 

Když někdo na interně umře tři sestřičky nad ním stojí

já ti oči zatlačím
já ti bradu podvážu
já ti sejmu prsten

A pak se jedna vrátí
pětkrát škrtne než si zapálí
a koktá: pořád... budu slyšet... ten dutý zvuk
na zadním schodišti... Havrani
za nohy ho táhli... bim bam hlava na schodech


Pověz nám srdce
jaké zvíře v tobě přebývá?

– já žába kuňkalka
já zajíček ušáček...

Malým zvonkem vyzváněl kůžičkář
– krááličííí – kužéé krááličííí – 

ptám se a ptám
a je tam celá zoologická zahrada
a neusínám

Na konce svých vlasů
připoutám trudný myšlenky
budu se točit jako kolotoč
točit dokolečka až udělám bác

Na rakvi sedí funebrák: blbneš nakvadrát!
nakvadrát!
 


12. ...usínat ve tvých vlasech
usínat v hebkém moři
Tisknout se k sobě
spi už spi miláčku schoulený
tvůj dech poslouchám
malinký vítr
který se o rameno láme
a do klíční jamky jde spát

Tam za zdí
noc udeřila den za uši
z čumáku se vyřinula tma
tma lepkavá tma funerální

Noc si přetáhla přes hlavu černou punčochu
noc tiše vklouzla do smolných dřeváků
noc obula si rakve

dupe na schodech


13. Jak to říci?
Jak...
když bolest bere rydla a řeže
posmrtnou masku v zimostrázu

Je jistě rozkošné když věty umí tančit kankán
Ovšem nevylhaná věta
může mít ten samý dopad
jako kopanec do rozkroku

Na rakvi sedí funebrák: pochcal tě mrak?
mrak?

Očistná lázeň bolesti?
že teprv majoránka rozemnutá v prstech zavoní?
Ale kdo dnes nebere oblbováky?
Raděj to zaspat! Raděj na to nemyslet!
Tam na dně hryžou proudy hrany kamenům
Raděj to zaspat
raděj to zaspat

A kdo nás probudí?
Havárie? Havrani?

(Kolony aut stály tiše uprostřed listopadových polí
přikryl jsem mrtvého přítele dekou
Silnice plná skla
suchá tráva kolem krajnic
v čerstvém oraništi vůně hlíny
a havrani)
– kužéé krááličíí kužééé –


14. Do měst přilétají pterodaktylové
usedají na společné antény
a krákorají

Porucha bude na mém přijímači
V hlavě mi zuřivě vlaje
černá vlajka
zaražená žerdí v srdci


15. Přiviň se miláčku i ve spánku
celým tělem
ať přes kůži cítím
jak tvá krev píše
Braillovým písmem

Letos jsem nestihl zrýt záhony
shrabat listí
Dívám se často na náš ubohý karlínský dvorek
Kromě holubů a vrabců
snad jen pár sýkorek
Avšak minulý týden
na lípu pod okny
kde se vzal tu se vzal:

přiletěl a do kůry kloval

strakapoud

(Názorný přírodopis tajnokřídlých, 1989)

 


 

Zdeněk Lebl

 

Ozvěny, které se nevrací…

Když mě Mirek Huptych opakovaně vyzval, abych coby zakládající člen Gloretu – který se obdobně jako se VŘSR slavila v listopadu, jmenoval Club 69 (podle roku svého počátku) – marně jsem šátral v chátrající paměti, snaže se zahnat do houfu předávno rozprchlé gangliové buňky…

Kdo mě zná, a to jste všickni – je mu jasné, že je to dílem největším a nezpochybnitelným Práce C2H5OH, tedy alkoholu, kterýžto jsem vrchovatě konzumoval pod heslem: Panáka tam zazděte, na opici nehleďte! No a to, na co jsem si ještě z předetanolové doby vzpomněl, popsal už Mirek. Beztak se naše vzpomínky protínají, takže se můžou klíďopíďo dublovat v mé interpretaci.

Takže navazuji: Stál jsem tam na Žižkově u té „lidušky“, když tu ke mně plaše přistoupil vyhublej klučina, který i bez vousů nápadně připomínal Jimiho Hendrixe. Podal mi studenou ruku v úrovni prsou, takže jsem si chvíli myslel, že ji má kratší, a drobet zapochyboval, zda v Clubu nebude takových víc… Byl jsem totiž dost pyšnej na to, abych si myslel, že jsou po stránce básnictví na mě všichni krátký!

Nevím, jestli mezi heterosexuály může tak nahonem přeskočit nějaká jiskřička kamaráčoftu, ale mezi Mirkem a mnou se něco takového odehrálo, a tak hned po klubové introdukci jsem si znovu namastil pysky (byl mrazivý leden) a v poetickém rozpoložení jsme doputovali na Můstek do vinárny U Tří bílých beránků. Vytáhl jsem sešit pečlivě a úhledně přepsaných básniček a Huptych k nim vtěloval svá stanoviska sedmnáctiletého kritika. Vtom – aniž bychom si cokoli objednali – přitančil rozněžnělý vrchní se dvěma bílými dvojkami a že je to pozornost podniku. Což o to, podnik to byl čistej, ne moc drahej, jenže plnej buzerantů (dnes se jim říká gayové), což jsme zjistili díky bližšímu ohledání a vtíravému očnímu kontaktu natěšených hostů – včetně personálu – kteří si jistojistě mysleli, že v tom jedem s nima…

Gloreťácká zima přešla v jaro, léto, ba i podzim a my toho – pohříchu nejčastěji jen ve třech se Zdeňkem Šimanovským, který vše pořád řídil – stihli dost na to, abychom si mohli namlouvat, že máme světu co říct! Občasné společné výlety byly poezie sama, mám-li té vzpomínce obrátit kapsy – krásné slovo bylo pro mě personifikací života jako takového. Gloret bylo všechno kolem mne a já se nebránil vybičovávat se k novým a novým básničkám, s nimiž jsem šupajdil za Mirkem, který jim čas od času homologovanou síťkou vychytával mouchy – tedy pokud jsem na to byl ochoten přistoupit (byl to jediný člověk, kterého jsem nepodezříval z machrování, protože byl až dojemně upřímnej) – kteroužto etymologicko-entomologickou činnost jsem mu rád vracíval.
Protože mi poezie učarovala natolik, že jsem jí byl promáčený i promaštěný (ty přívlastky si odporují, poněvadž omastek nepustí k tělu vodu a na zmáčeným těle se mastnota neuchytí a skane k zemi…, ale takový byl už holt můj postoj ke slovu a ději), setkávání s veršovnými blázínky pro mě byla jedna velikánská paleta veršů, v níž jsem namáčel všednodenní štětečky – abych to kainarovsky zbásničkoval – a zadělával si tak na potencionální nevšední vzpomínky. A stejně si myslím, že jsme tehdy byli tak trochu kasta, my gloreťáci, a i ve stínu oficiózních postaviček, které se opíraly o pěticípou, jsme se hřáli na výsluní zájmu. Tedy pokud ti kolem nás neměli vybité baterky…
K tomu měrou nemalou přispěl redaktor rozhlasového Mikrofóra Jirka Tušl, jemuž jsem tenkrát poslal celkem čtyři poetické dopisy (podle ročních dob), které – jak říkal – jej inspirovaly k založení Mikropoetického fóra – tribuny mladých autorů. Jirka mě delegoval k setkání básníků ve Staré Roli u Karlových Varů a já tam v roce 1973 jako jediný z naší grupy třímal gloreťácký prapor. Byl jsem obklíčený zážitky a emocemi, vždyť ještě dva dny předtím jsem strávil rušnou „nerybovu“ noc na záchytce U Apolináře, když jsem po ztrestání flašky stocku s kamarádem Vaškem B. recitoval po bytech u příležitosti „Vítězného Února“: „…Samuil Maršak: Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři…“ Protože jsem svou produkcí chtěl obohatit i podniky veřejného stravování, šli jsme si pro potvrzení na OO VB Praha 7. Leč tam pro náš nápad měli pramalé pochopení, možná i proto, že jsem jim pozvracel schody až do sklepa – kam jsem chtěl vtulit obsah malé strany…
Ale už tři měsíce nato jsem v ostravské celonárodní soutěži Generace potěžkával cenu coby absolutní vítěz a s gloreťáckou vlajkou u srdce mně tu palma vítězství vyrostla i v roce 1974 a o rok později.
Jakousi domovskou stanicí se pro některé z nás stal Klub v Michalské – semeniště poezie i hudby, kam Jirka Tušl zval známé i neznámé autory a muzikanty. Měl jsem tu několik pořadů, které mezi čtoucími najdou své pamětníky.
Jestli jsme tu ochutnali pár skleniček, nezřídka jsme pak pokračovali v laskavých vinárnách po celém území hlavního města. Stav ani pozdní hodina mně nedovolovaly dopravit se do dvacet kilometrů vzdáleného bydliště, takže jsem nikdy neodmítl Mirkovo pozvání, abych se vyspal na pitevně. Přesněji řečeno v Nemocnici na Bulovce, kde Mirek skalpelem rozmlouval s nebožtíky. Ať už jsme spali přímo na prosektuře nebo v nedaleké ubytovně, pokaždé nás Mirek nafutroval polévkami „pytlíkajdami“, kterých měl snad stovky, takže mu nedělalo problém hodit do hrnce tři čtyři pytlíky, až v té směsi stála lžíce, neboť tam bylo soli jako v Mrtvém moři!
Jednou, když jsem potřeboval být dřív doma, stopnul Mirek nákladní avii s funebráky, co mu vozili nehybný příděl. Sám si sedl na kraj sedadla a že vystoupí u tramvaje. Funébr říznul zatáčku a Mirka, jak byl vmáčknutý v kabině, bylo najednou půl venku. Jeden z havranů ho v poslední chvíli zachytil, aby nespadl pod projíždějící auto, a okomentoval to slovy: „Vole – málem jsme tě hodili dozadu k rakvím…“ Jiný řekl, že mají fušku na Zbraslavi, takže je nezabije, aby mě těch pár kiláků dovezli k nám domů. To jsem s díky odmítl – představa, že vystupuju v Líšnici čp. 35 z pohřebáku, jehož potetované osazenstvo se k nám hrne na kafe, byla úděsná.
(Co do Gloretu – právě s Mirkem Huptychem jsem trávíval nejvíc času, který už dávno přesáhl gloreťácké mantinely. Nejvíc jsme jezdili na Bezděz – holt Mácha táhnul romantické duše, a táhne doposavád. Jen s jedním rozdílem: jestliže před dávnými lety byl Mirek tahounem, jaký byl na vrcholu natošup a všechny (šlo-li nás víc) utahal, tisíce bídných cigaret a hubený pohyb mezi počítačem, kuchyní a wécéčkem z něj udělal tak trochu lenochoda. Když jsme si – tuším před třemi lety – zopakovali pěší anabázi z Dubé na hrad, zdecimovaný Huptych se uložil ve stejnojmenné vesnici u rybníka do trávy a z posledních sil zašeptal, ať pozdravuji vlašt…, vlastně káňata nahoře, a pak mu řeknu, co je tam nového. Nového nahoře nebylo nic, avšak dole jsem natrapíroval spícího Huptycha s povalenou lahví vyžahnuté desítky. Hynku, Viléme, Huptychu…)
V onom období snění a bezbřehé poezie jsem hltal Holana, Jesenina i Shakespearovy sonety. Překvapoval mě Ščipačov, ale také Cincibuchovo Panenství, Prouzovo Ubližování či Peterkova Krušná. V té době se Josef Peterka jakožto externí redaktor Mladého světa ještě neprofiloval v roli bolševika, jak jsme ho – žel – nemohli nevnímat až do Listopadu, než zmizel v propadlišti veršů a zapomnění… No nic.
Do líšnických strání jsem si nosil Šiktance, Šotolu, Palivcova Síta, všechny dostupné Mikulášky… Věděl jsem, že někde v pozadí stojí K. H. Mácha a čeká, co to se mnou udělá. Ale nejvíc, úplně strašně moje básnivá dušička žrala a „žila“ neskutečně opravdové existenciální skvosty Josefa Kainara!
Jenže já vyznával i pozdějšího slovenského ministra kultury Miroslava Válka – odštkával jsem si jeho „Obilie žltne/ slama na klobúky krásne dozrieva/ale ja stále chodím s nepokrytou hlavou/ plnou trápenia“. A dobrovolně jsem se nechal srážet k zemi verši Rusa Alexandra Kušnera: „…Divan je sešlý na pohled/ klobouk i džbán jsou bez odlesků/ a na všem leží tíha let/ jak tlapa zvířecího stesku.“
Setkáním třetího druhu pro mě byl Zdeněk Rieger – člověk vzdělaný, moudrý, tichý, jako by nechtěl vyplašit stejně moudré a tiché verše, inu poučený psycholog. Jednou – chytřejšího kamaráda nemaje – jsem za ním jakožto za jediným gloreťákem-doktorem přišel v delikátní věci. Po jakémsi všivém styku s jakousi kdesi jsem si uhnal filcky, kteréžto bestie nešlo utopit ve vaně. Ve své psychokanceláři někde Na Poříčí mě Zdeněk nejdřív chlácholil, že to k poezii tak trochu patří a obohacuje ji to o nové zážitky – to abych neupadal do deprese, že už mi to zůstane – až mi nakonec poradil: „Kup si Nerakain, to je zahubí!“ Byla to rada jedna báseň a já od té doby vím, že psychologové mají své nezastupitelné místo mezi námi hříšníky. Rozžehnal jsem se s těmi tvorečky bez „záslzu“ a Riegrova poezie mi v té době hned připadla taková živočišnější…
Josef Peterka, na jehož předtajemnická léta v zbolševizovaném Čs. svazu spisovatelů vzpomínám se sympatiemi, uspořádal myslím v pětasedmdesátém setkání v moravské Strážnici, kde jsme na náměstí zašpérovaném hesly jako Se SSSR na věčné… či Závěry toho a toho sjezdu splníme na 100 %, namalovanými na obrovitých panelech, objevili mezi netěsnými spoji sochu osvoboditele T. G. Masaryka… Byla to divná doba i pro Gloret, který se však měl rozrůst o nové přírůstky.
Na záchodě v baráku, v němž jsme básnicky zasedali, přitočil se ke mně chlapík s fouskem a s tím, že ho za mnou posílá Petr Skarlant, aby mě vyhledal, že prý máme podobnou poetiku. A tak jsme se, močíce, představili a já dodnes nevím, jestli ho Skarlant poslal taky na ten záchod, ale jistý je, že básničky Jirky Kukaně – neboť on byl ten ulevující si mladík – mně vždycky pasovaly a já toho kluka mám od tý doby rád.
A nejen proto. Jirka se tehdy zabýval telefony a já na něm jeden, takový béžový, vymámil. Chtěl jsem ho vyměnit za můj starý černý v archivu Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jsem si na protest proti komoušům u vesla válel šunky a napsal fůru básniček do sbírky Žena na pravoboku (vyšla až v roce 1988).
Protože ty barevný drátky a bužírky byly pro mě portugalskej městys, něco s něčím jsem pospojoval, zauzloval a… a když jsem zvedl sluchátko, chvílemi se ozývalo regulérní vysílání rádia Svobodná Evropa (což s komunistickým ministerstvem nebylo právě kompatibilní) a do toho povely jako: „Nahrávej, nahrávej, pusť smyčku, jde to lokalizovat?...“ Jinak šumění, pískání, vrčení, dudlání… Myslím, že jsem se nechtě naboural na nějaký odposlech, ať už v domě (kde skutečně existoval) nebo centrálně. Bál jsem se to tehdy Kukaňovi říct, abych ho nenamočil do nějakého průseru stran pořízení přístroje, takže – Jiříku – až teď…
Ale to nebylo mé jediné netypické setkání se „štvavým“ vysíláním, které jsem dennodenně vehementně poslouchal a trávil u něj (a Hlasu Ameriky) dlouhé hodiny, ba kus mládí. Jednou, když jsem si chtěl podmalovat náladu ku psaní veršů, upadl mi reproduktor stereomagiče a urval se drátek. A zase: půjčenou pájkou jsem cosi připájel k čemusi a ono to hrálo. K mému překvapení však ten reprák fungoval jako rádio a hádejte, co se z něho linulo? No zase ta Svobodná Evropa! Nedlouho potom jsem mamince vyměňoval šňůru u žehličky a po nestandardních zkušenostech byl připraven na všechno…
Nesčetněkrát reprízovanou roli v mém životě hrál další Gloreťák – Lojza Marhoul. Hodnej, způsobnej, morálně bezúhonnej kluk z Čisovic, k němuž to i dnes mám přes kopec tři kiláky, ale z důvodu rozvinutého kapitalismu, a s tím spojeného nedostatku času uprostřed existenčního shonu, vídáme se poskrovnu. Ne tak před pětatřiceti lety! To jsem jej sekýroval a ve jménu vesnické poezie mi máloco, co tehdy psal, bylo recht. Lojza mi odpustí, když napíšu, že jeho chtíč se onehdy odbýval toliko na papíře a ženy se mu nevyhýbaly jen v představách. Ale vařit teda uměl všechna čest!
Jednou jsem ho vyzvedl doma a mašírovali jsme na Skalku u Mníšku. Fakt, že jsme vedli učené dišputace na téma matičky Poezie a fotili se s olbřímými bolševníky v rukou, byl jen předzvěstí toho, co jsem Lojzovi řekl: „Hele, dokavaď si pořádně nezašukáš, bude z tvých veršů odkapávat jen jalové sperma!“ A tak se stalo, že čisovický poeta za mnou do Líšnice přes kopečky už nenosil kilogramy nových básniček, jak bývalo jeho zvykem, ale čím dál sevřenější útvary, které mluvily jasnou řečí a navíc se vešly do kapsy flanelové košile. A to také byla svébytná vstupenka do naší gloreťácké společnosti a Lojzík, hotelovou školou v Mariánkách posvěcený výtečný kuchař, si nás nikdy nemusel kupovat delikatesami a la Marhoul, jimiž je pověstný daleko za hranicemi čisovické zahrady, na níž každoročně pořádá poetické sezení.
Pár dní potom, co byla ustavena Charta 77, jsem místo nemocného spoluvesničana jel do Krkonoš na výběrovou týdenní rekreaci. Býval jsem blahé paměti obdařen schopností pamatovat si nejen všechny básničky, co jsem jich kdy napsal sám, ale i majstrštyky „mých Gloreťanů, kteří mi rozumějí“. Kulturní referentka jménem Zita pořádala seznamovací večírek a každý kraj si měl něco připravit. Já zašátral v gloreťácké paměti a vytáhl několik básnických es, která jsem pospojil do jakéhosi pásma, že lidi z našeho turnusu ani nedutali.
Namátkou střípky básniček: „…v čase, kdy postele slouží přesčasy“ (M. Huptych), „…upoutaný na žíněnce vedle čekající ženy“ (Z. Rieger), „…Tedy se mírně rozstonáme/ abychom spolu leželi“ či „jsi bolest mlčky přitakaná/ na tisíc způsobů“ (já), které prozatím způsobily jen tichý úžas nařvaných mamin a omezených soudruhů manželů. Ale když jsem na pódiu zaúpěl: „Tak pojď ty můj býčku Pojď miláčku (M. Huptych), tváře se jim potáhly barvou zapadajícího slunce, a nebylo to od jejich odpoledního padání na sjezdovce pro začátečníky. Jenže když jsem byl u veršů Zuzany Trojanové: „Ach, rozdat poklopec! / ach, líbat dívku snědou“, dva páry znechuceně (nebo nažhaveně?) odešly. No a když před koncem produkce ještě zazněly veršíky Lojzy Marhoula: „(Dokud nám stačí šťáva)/ Jen tůrujem své malé stroje ve zdech vlhkého nepokoje“, pěkně pokrkonošsku opálená Zita (prsa č. 4, hloubka citů jako ta Charta – 77), právě když zástupci Jihomoravanů dávali Za starú Breclavú, vyložila si výstup na Parnas české poezie jakožto ostentativní balení její dryáčnické osoby. A tak vygradovaná poezie kamaráda Lojzy přesně oslovila erotogenní zóny roztoužené kulturní referentky a doprovodila mě do Zitina mansardového budoáru pod střechou. Co bych vám (Jarko, odpusť!) vyprávěl víc…
Třebaže nás oficiálové těch demokraticky přesmutných a politicky žluklých časů jaktěživo nepustili k lizu, Gloret hrál I. ligu, o čemž nás přesvědčila pregnantní diskutérka Saša Berková, vždy ochotná a schopná se s kýmkoli a kdekoli pohádat a vyslat jedovatou slinu směrem k protivníkovi se zhovadilými prorežimními pseudoargumenty. A že jich bylo…
Rok nato se mi na národní literární soutěži v Lounech natrhlo srdce a do tý průrvy spadla moje pozdější první žena-manželka, za níž jsem se v roce 1980 odstěhoval do Brna. Tím byly mé gloreťácké aktivity na dlouhých pět let, než jsem dal moravské metropoli vale, umrtveny. S poetickými druhy (Brožek, Huptych) došlo k setkání jen při jarním vinném pochodu, který pravidelně pořádal někdejší redaktor Brněnského večerníku Jiří Pavel Kříž, dnes dlouholetý a výtečný divadelní kritik deníku Právo. Nevynechal jsem jediný legendární Křížův Koburk poblíž Jablonného nad Orlicí, kde jsem se s gloreťáky potkával a popíjel s nimi. Nikdy nezapomenu na ostrovtip Pavla Vernera, který občasný záumný hovor usměrňoval do srandy. Tak se stalo, že měl jednou s sebou Huptych foťák, aby pořídil snímky, jež budou jednou historické. Toho využil Pavel, milý foťák sebral a spiklenecky na mě mrknul, že půjdem k nedalekému lesu jako na záchod. Prdlajs záchod – rychle obnažil panímandu a přikázal mi: „Zdeňku, foť, ať má Mirek nějaké relevantní a bezprostřední záběry…“
(Když v osmdesátém čtvrtém vyšel Mirkův Srdcový střelec, nemohl jsem u toho nebýt, vždyť ty krátké řádky tisíckráte zazněly na našich pochůzkách životem lepým i nelepým. Zatímco já byl možná nervóznější než sám autor, čapli jsme v žižkovském skladu Mladé fronty tašku narvanou prvotinou a valili ji každý za jedno ucho, čímž jsem získal i fyzický pocit, že pomáhám na svět něčemu, co budou generace našich potomků reprintovat do kožených foliantů se zlatou ořízkou! Naše cesta do Karlína vedla potemnělým žižkovsko-karlínským tunelem, jenže my se nebáli nic – vždyť jsme s sebou měli Střelce, dokonce spoustu Střelců, takto autorských výtisků. Stejné pocity k realitě jsme chovali v první knajpě, do níž jsme zabrousili a v níž jsme realizovali první zapití génia…)

Brněnská anabáze mne do Prahy zavála jen zřídka a vyjma toho, že jsem se já – přísný individualista – poprvé v životě musel zapojit v dělnické profesi do kolektivu a vážit si práce druhého, vyjma recenzí v Brněnském večerníku, díky Ludvíku Němcovi spolupráci s brněnským rozhlasem a členstvím v tamním Klubu spisovatelů, spojeným s výjezdy na severní Moravu a Slovensko, jsem na své literátství zrovna pyšný nebyl.
V tomto směru bylo pro mne vysvobozením, když jsem se po pěti letech a jednom rozvodu roku 1985 vrátil do rodné Prahy a nerodné, zato útěšlivé Líšnice! Byl jsem v Kristových letech, drobet ukřižovaný, prošlý malým očistcem.
Jako zkažená holka do bordelu vrhl jsem se střemhlav do rozjetého vlaku literatury, jímž nepřetržitě cestovali mí přátelé – Luboš Brožek, Saša Berková, Pavel Verner, Mirek Huptych, Lojza Marhoul, Zdeněk Rieger, Petr Bartůněk i Honza Macháček. O Honzovi jsem záměrně zatím nemluvil. Byl pro mne totiž malým zjevením, protože nikdy nebyl, a najednou Tu Byl – vysokej, sympaťák, co umí mluvit a píše mu to. A taky inženýr. Bylo to u Huptychů a seděl proti mně s tuším svou pozdější první ženou. Statistika mi nikdy nešla a existence Honzových pěti (šesti?) manželství dovede na scestí i lepšího matematika, než jsem já.
Díky Honzově vstřícnosti jsem v jeho střešovickém doupěti strávil řadu nocí, během nichž bych se po prodělané pijatyce dozajista nadobro ztratil v osidlech hlavního města. Nadto mně už zpravidla nejel žádný autobus do mého venkovského sídla, a když jsem ho přesto zkoušel chytit, vídával jsem mu záda a mockrát šel do Líšnice pěšky, přicházeje za kuropění. Ale zkoušel jsem to i z druhé strany – z Dobříše – to když jsem v autobusu usnul po gambrinusu a přejel na konečnou…
Honza míval záchod na chodbě a já se vždy těšil na ranní rituál v této místnůstce, odkud jeden mohl přehlédnout značnou část Prahy 6 a celý ten ruch ranního města. Ale na co jsem se vždy těšil nejvíc, byl pohled na poličku s knihami. Ano, u Macháčků bylo tolik knih, že je museli dávat i na záchod, a navíc to byl full servis pro každého, kdo nechce přijít o svůj jitřní podíl literatury. Nevšímal jsem si zde uložených klasiků, mě zajímal jen jeden titul: Proč unikáš mi? V souvislosti s činností, kterou jsem byl právě prováděl, mně název knihy pokaždé připadal – jak se u nás na venkově říká – signifikantní.
Na jedné Macháčkově svatbě – čtvrté snad? (to ví jen bůh svateb a rozvodů) – jsem deklamoval rýmované přání, což jsem v životě přichystal jen nej- nej- přátelům. Bylo to v Karlových Varech, ale víc z paměti nevydoluji, neboť ani rybniční koupel mi nevrátila střízlivý pohled na tu veselku. Což o to, moje veselky byly taky veselé, aber die Enden – ale ty konce…
V osmdesátém pátém, po návratu z Brna, kdy všude smejčil pelichající ocas normalizace, zametaje si únikovou cestičku před postupující gorbačovskou pěrestrojkou, jsem čirou náhodou zakotvil na brigádě v molochu jménem Řempo. Za týden ze mě udělali vedoucího obrovitého skladu a já se stal králem i zajatcem provázků i konopných lan (brali je od Berousků i z Pankráce…), šmirglpapíru, tisíců kotoučů kobercových pásek, které by spolehlivě dokázaly zavřít zobák všem těm neutuchajícím žvanilcům ze Svazu na Národní.
Pro moji tvorbu se nestala inspirující jen nedostudovaná zdravotnice Eva, jež byla pode mnou nejen z hlediska skladnické hierarchie, dočista jsem podlehl kouzlu zlodějny, pro niž podřízená, ale šikovná skladnice připravovala půdu.
Při prohýřených akcích, naplněných poezií nevšedních nocí natahovaných daleko k ránu, v nenasytných skladových kamnech – když jsme byli líní jít na dvůr pro brikety – padly za oběť desítky patnáctikilových balíků konopí pro instalatéry… Díky takové žhavé inspiraci mi to psalo jako Belzebubovi seznam hříšníků. Rovněž bilance mé řempácké anabáze byla důstojná: nejdřív manko, a pak přebytek (to z toho nekřesťanského šizení zákazníků) – a za to byl u soudruhů ještě větší flastr.
Mé dny všední, ale zejména básnické se tehdá jevily značně rozháranými a zmatek mnou cloumal na nejvyšší míru. Zřejmě se přenesl i do korektorny literárního Kmene, kde mi v té době vyšla básnička věnovaná plzeňské básnířce Helence Šlesingerové, k níž dodnes chovám rezidua kromobyčejné náklonnosti. Namísto verše „Ty jsi má krvička do aorty rytá…“ objevil se v časopise prvek z nevěstince. Životodárná tekutina tak dostala onačejší tvar a význam, když k ní přidali rozverné u, takže se z krvičky náhle stala kurvička. Dodnes to nepovažuji za kouzlo nechtěného a při pomyšlení jsem stavu rudnout…
Nové vztahy mě natolik schlamstly, že jsem popouštěl uzdu poezie a nebyl štont odnést do nakladatelství MF avizovanou Ženu na pravoboku. Když mi dal Mirek literární nůž na krk, že už je nejvyšší čas, převrátil jsem šuplík se zažloutlými papíry a předal mu salátové vydání mé příští prvotiny. Přepsal to – chudák – z těch cárů papíru, a za mne, který byl v toku, odnesl tu léty oprýskanou poezii do Mladé fronty.
Jenže já se k vlastním básničkám vůbec nechoval vždy zrovna příkladně. Něco jsem někde napsal, strčil do kapsy – a protože jsem často nelíhával ve vlastní posteli – asi to vyklouzlo z trenýrek či to vzal luft, když jsem usnul v terénu. Neurékom těch básní padlo do ticha Slavkovského lesa u Kynšperka nad Ohří, kde jsme v Pidově režii šťastně odsilvestrovali.
Vůbec všechny ty akce, které připravil Pepík Kejha, stojí dnes za víc než jen za vzpomínky. Moc ti, Pido, za ně děkuju!
Tak třeba v Dolejším Těšově u Hartmanic na Sušicku (další Silvestr) – jak říká Mirek – „procítěné a improvizované skvosty“, jež mi šly od pusy jako pára, slyšely jen pasoucí se ovce, a pokud si pamatuju, ani ty si nic nezapisovaly. Takže ta patnáctistránková báseň, kterou si vyposlechli Honza Macháček, Pavel Verner, Mirek Huptych a ty zmiňované ovce… kdeže je… Voli ji vypili… A to chlapci říkali, že je moje nejlepší, co jsem kdy napsal… V té pošumavské krajině se odehrál taky jeden z nepěkných incidentů: ve vlastějovské hospůdce, kde jsme dennodenně slavili institut bytí, seděla taková – no, líbila se mi… A když nás, dodnes nevím, proč všechny, pozvala k nim do chalupy, ten výkvět nových, byť stárnoucích autorů, se podjal k rozpustilému kousku, jaký mi nešel pod fousy. Chlapci šli před námi pár stovek metrů a brali to, jako že si vedu z Vlastějova milou a oni nám dělají křeny. A tak je napadlo na asfalt okresky vymočit obří srdce coby symbol rodící se lásky. Ale já se tenkrát vážně namích, poněvadž ta paní, jinak manželka primáře na plicním, byla pro mne zjevením uprostřed tehdejších nekonečných tahů.
Ve slastných sedmdesátých letech jsme ale také odjeli silvestrovat do Vejprt v Krušných Horách, na samé hranici s někdejší NDR. Tam se nejvíc vyznamenal Luboš Brožek, který se cítil být nastávajícím otcem, neboť jeho Dáša byla samodruhá. Protože svou budoucí dceru Lucii rodičové roztomile nazývali „Blbcem“, dočkali jsme se i takovýchto scének: konzumovali jsme dovezené nakládané houby, přičemž se Luboš svorně se svou zákonitou dožadovali nových a nových soust lesních plodů, a sice se slovy: „Blbec má taky rád houbičky!“
Silvestrovského rána jsme si všichni vyšlápli směr Klínovec, bratru 15 kilometrů po silnici, z níž pro udatné přívaly sněhu nebylo pořádně vidět do krajiny. V tomhle do sněhu vyřezaném „účku“ Luboš začal nápadně zpomalovat, až se ocitl v uctivé vzdálenosti za námi všemi. Říkali jsme si – soustřeďuje se, vnitřně píše, zaznamenává, usebrává se stran literatury, nechme ho bejt! Když Luboš po hodině přikvačil za námi do klínovecké restaurace, ptali jsme se: „Dobrý?“ „Hovno dobrý! Proč jste na mě nepočkali, vy volové? Jsem jedno kuří oko a sotva jsem se sem dobelhal. Dolů už to snad půjde samospádem.“
No ale Luboš nebyl jediný, kdo škaredě doplatil na záludnosti krušnohorských specifik. Navečer se ve vejprtském sále konala velká diskotéka, na níž se z širokého okolí sjela tancemilovná omladina. Bylo to nevídané – jakmile maníci uhodili do kytar, všichni do jednoho se zvedli a svíjeli se v rytmu bigbítové kutálky. Kromě jednonohé odrostlejší obyvatelky pohraničí jsme jako jediní sedící museli vypadat coby ignoranti a nafrnění Pražáci, kteří pohrdají krušnohorskými akordy.
Já se motal kolem místních, kteří instalovali takzvanou barevnou hudbu, a ve svých sněhobílých džínách značky Lee se připravoval na vlastní taneční produkci. Ani jsem si nevšiml, že se Huptych & spol. mezitím někam vypařili, a tak jsem si neohroženě mezi přítomnými slečnami vybíral nejlepší sousto. Jestliže mne však zdejší frajeři dokázali akceptovat ještě tak na pokec, jestli v Praze ještě stojí Národní divadlo, kolik tam žije lidí a ták, moje mrouskání jim nějak nebylo recht. A když jsem si ke svému nevázanému tanečnímu reji vybral tu nejpěknější buchtu, která patrně patřila zdejšímu vekslákovi s ochrankou, dílo zkázy bylo dokonáno. Jak jsem se tak vracel ke svým na ubikaci, utrousil Mirek: „Co blbneš, ty si vožralej, sotva to začlo“ a ukázal na moje kalhoty. Chlapci, co nebyli daleko od rány, nandali mi jich totiž pár na dvoře za tu krasavici, až jsem se svalil na hromadu uhlí, která moje běloučký džíny přebarvila tak, že kdybych to byl tenkrát patentoval, mohl jsem za ten nápad, jenž se podobal plesniváčům, jež o mnoho později dobyly svět, sebrat pěknej majlant…
Jenže nejintenzivnější vjem, kterej jsme si s Mirkem z Vejprt odnesli, měl teprve přijít. Něčemu tak přízračnému, jako bylo vejprtské vlakové nádraží, se naše fantazie nedokázala ani přiblížit. Půlka obrovského nádraží, které jako by vypadlo z oka popisu Franze Kafky, byla u nás a půlka v Německu. Procházeli jsme obrovskou šedivou budovou se spoustou dveří, nikde nic a nikde nikdo. Sondovali jsme s Mirkem, kdy nám z tohoto veskrze neuvěřitelného a bohem poezie i prózy zapomenutého městečka (kde jsme v antikvariátu natrefili na unuděnou a nešťastnou prodavačku původem z hlavního města, u níž jsem si koupil nedostatkovou Reynkovu sbírku), pojede vlak do Prahy.
V obrovité nádražní hale se proháněl průvan, který zjevně nepatřil ani Čechům, natož Němcům – v tom magickém bezpohlavním ránu nikomu nepatřilo nic: manželky manželům, milenci milenkám, až na ten budoucí popel popelu…
Poledne kalnější rána zívalo na všechny strany a my – nevědouce kudy kam, kde dostaneme nějakou informaci ohledně té zpropadené dráhy – brali jsme za kliku tam i tam. Vše marno! Až… až jedny dveře povolily a nám dvěma se naskytl pohled, jaký ani v těch nejsurrealističtějších snech neměl obdoby. Blesková surová skutečnost viděného nám ani nedovolila štípnout se do tváře, je-li to vůbec pravda…
V nějakém velínu, či co to bylo, s blikajícími žárovičkami, gombíky, páčkami a kdovíčím ještě, seděl na židli chlap v ajznboňáckém mundůru s červenou čepicí výpravčího na hlavě. To by samo o sobě byl prvního ledna hezký obrázek, ale tím obraz zarámovaný ušmudlanou nádražní oficínou zdaleka nekončil. Modrý stejnokroj měl ten člověk jen v horní části těla, spuštěné oblýskané kalhoty však se dotýkaly linolea, na němž klečela – podle insignií na erárním kabátci zřejmě místní pokladní, s hlavou kmitající v jeho obnaženém klíně… Málem jsme dveře zase zabouchli, ale ajzboňačka vykřikla: „Co si přejete?“ Po našem dotazu ohledně vlaku do Prahy vyštěkla dva termíny odjezdu, a když jsme zavírali dveře, viděli jsme, jak se její hlava zase sklání do vytouženého klína. Náš pobyt v surreálnu tím však ještě neměl skončit – mezi desítkami oken a dveří byly jedny, které podezřele voněly po slepičí polévce. Byly označeny malou hrdou cedulkou Restaurace. Nevejít dovnitř, když jeden (vlastně oba) potřeboval spláchnout ty snové, a přece tak funkční kontury nádražní felace, znamenalo by, že si z pohraničí odneseme jakousi duchovní kopřivku, která furt svrbí…
I dali jsme si po pivu a probírali silvestrovské zážitky. V rodinné hospůdce sedělo několik štamgastů, skrz otevřené dveře bylo vidět do domácnosti výčepního a na zemi v lokále si hrály dvě malé děti. V televizi nad pípou, na pozadí sloupkových hodin unavoval prezident Husák nejapným novoročním projevem. Ačkoli on byl možná i trochu japný, těžko říct, výčepní mu totiž zatnul tipec, ale pozor! – ticho tam nebylo ani náhodou. Mezitím do knajpy dorazil na posilněnou nádražní gigolo, rozvalil se za umakartovým stolem a směrem k nejvyššímu komunistovi, který otvíral hubu jak kapr na suchu, začal troubit na křídlovku Il silenzio, u nás známou pod jménem Večerka. Troubil dlouho a poctivě. A my si na to konto objednali rumovou rudnu a panáka jsme poslali křídlovkáři. Tahle příhoda snad úplně a nejvystižněji charakterizuje tu dobu reálného socializmu. Takhle jsme žili v hrabalovsko-kafkovské říši poezie.
Jako frekventanta školičky tvůrčího psaní pod honosným názvem Socialistické akademie mne osud zavál na třídenní výjezdové školení-setkání do Hvězdonic na Benešovsku, kde jsem se seznámil s učitelkou-básnířkou a pak s ní kohabitoval v patře nad hospodou v Davli. Nejužitečnější dividendou tohohle soužití bylo uspořádání literárního mecheche První Všekámošské konference (a také poslední) tamtéž. Až z daleké Plzně přijeli lidé dobří, z Brna folkař Pavel Foltán, jenže nejvíc se vyznamenal Víťa Cais. Už od rána jel v hotelu V Pivovaře, kde se akce konala, na obláčku vodky, ferneta i piva. To ho udolalo natolik, že místo plánovaného brnkání do sladkého dřeva – v alkoholovém domnění, že je přece v parku, nejvejš tak „na pánech“ v jiném lokále – postavil se v tamní učebně sveřepě k tabuli a spustil zurčivou melodii, která hbitě překonala stupínek a brzy doputovala až k nám – zírajícím.
Ale jináč se zadařilo, tedy aspoň prozatím.
Brzy má učitelka obdržela takzvané křížkové lázně, které človíčka opravňovaly vzít si na ten týden s sebou oficiálního partnera, s nímž nesdílí toliko lože. I šel jsem si na havelský místní národní výbor pro potvrzení, že s dotyčnou žijeme ve společné domácnosti. Zavilý dědek předseda mě odbyl se slovy: „Kde žiješ? To ti přece nikdy nedám!“ Jako když mě poleje horkou smůlou… Vypadl jsem a do doby, než jsem zabrousil do naší hospůdky U Bendů, nad níž jsem trávil svůj nepokořený milostný vztah, jsem ničehož nechápal. Až konzumující dobráci mne uvedli na pravou míru, takže jsem se dověděl, že si ten mlsnej starej kocour na tu mou holku myslel. Ona totiž pro městečko občas něco dělala – vítání nových občánků aj. Protože jsem se už před příchodem do Davle posilnil ve Sloupu několika kousky chmeloviny, U Bendů jsem to přikrmil, v těsné součinnosti s párem velkých rumů. A koho jsem na ulici nepotkal…? No přece toho mizerného předsedu, an si pod paží nese kulatej chleba z krámu. Byla to příležitost, jak narovnat mé uražené ego, a tak jsem na toho platonického obšourníka spustil: „Tak ty mi, ty č… zvadlej, to potvrzení nedáš?“ A milej bochník jsem mu vykopnul z ruky. Při brzkém vyšetřování mně fízláci přečetli třináct sprostých slov, která jsem údajně na adresu zasloužilého komunisty užil, a obvinili mne z útoku na veřejného činitele. S ohledem na to, že zdivočelá bolševická kobyla už od lednových událostí toho roku 89 kopala jako zběsilá, hrozily mně strašlivé čtyři roky žaláře, neboť můj ojedinělý protest považoval soud za kontinuální protisocialistickou snahu demontovat státní zřízení dělníků a rolníků. Jen zásluhou kolegy básníka Františka Taliána – dnes mého zaměstnavatele – a jeho šikovných známých právníků jsem se nedostal do temnice, ale na náhradní rozsudek padl veškerý honorář za prvotinu Žena na pravoboku, ba ještě víc…
Koncem osmdesátých let jsme se s Mirkem Huptychem na jednom z výletů dostali k Máchovu jezeru a tam tváří v tvář rudé kouli na západní obloze – po krk ve vodě a s lahváčem v horních končetinách – přísahali nenávist k Ivanu Skálovi, Donátu Šajnerovi a všem těm nýmandům a šaškům v cirkusu zvaném Česká literatura, kteří – žel – třímali veslo Československého spisovatele.
Na zpáteční cestě vlakem, značně zdecimováni, ztrestávali jsme zbylé flašky (6 ks) a já se v cizím kupé krutě zamiloval… Bylo září 89. (Svatbu jsme měli v salónku Klubu spisovatelů a básníci mi byli oporou. Číšník Venca Tumpach mi blahopřál typickým: „My mladí komunisté ti přejeme, abys už nemusel živořit na poli české poezie a začal dělat něco pořádnýho!“)
Přišel říjen, listopad a Svaz nás, nové mladé autory (měl jsem rok do čtyřicítky!), delegoval na vysněnou Dobříš, v kterémžto zámku se válel a přežíral Drda, osahával servírky Josef Rybák a kde umřel Kainar. Byl tu s námi Michal Černík, kterého před pár týdny udělali tajemníkem Svazu. V náladě, která mě neopouštěla i proto, že jsem tu měl do čeho píchnout (byla z Plzně, víc vám neřeknu), jsem Michalovi sdělil, že je člověčí kurva, která v tom prorežimním maglajzu jede s nima. Tááák – a teď už si v lepším případě ani nepublikneš, říkali mi…
I přišel konec zámeckého žvanění, den jako vymalovaný – 17. listopad 1989. Ještě při příjezdu do Prahy jsme si říkali: „Co kdybychom, už bez těch fámulů, šli ještě někam na pivko? Což takhle na Národní třídu…?“
Jenže já se stal otrokem tělesnosti a spolu s Plzeňáky vystoupil na Smíchovském nádraží a odjel s nimi do západočeské metropole. A zatímco se v hlavním městě odehrávaly dějinné události, já – regulérní spoluzakladatel Gloretu a tichý odpůrce režimu, kterého kvůli sourozencům za Velkou louží nepustili ani do Jugoslávie – já jsem v Kejhově šmajchlkabinetu počátek sametové revoluce sprostě pro…
Mezitím Honza Macháček – lektor literárního potěru – pořádal se svou skupinou sezení (a taky ležení) v Nižboru, kde jsem se cestou z Plzně stavil a strávil zde na palandě „v patře“ i noc. Eda Světlík přivezl čerstvé zprávy z Prahy a následující dny už jsme s Honzou „bojovali“ na Václaváku, třímajíce transparent Svazu spisovatelů. Na nás se tedy nevztahovalo anonymní případné heslo: „Spisovatelé nám píší – ještě spíme na Dobříši…“ My nebyli oficiálové, ale strašně jsme chtěli pomoct vymést ten zasviněnej Augiášův chlívek!
Na bouřlivém svazovém sezení, odkud už neměli sílu nás vyhodit, ještě konzervativci hřímali socialistická klišé. Hlásil jsem se do placu a Franta Mandát, který seděl proti mně, nevěda, co chci povědět, křičel: „Tady chce někdo něco říct.“ To něco bylo: Prosím vás, vy pořád máte plnou hubu socialismu, vždyť za chvíli žádnej socialismus nebude! Jenže mě překřičeli jiní a jeden z mála, co to slyšel, byl Jirka Stegbauer, který pro změnu vyhrožoval, že na Vypichu jsou tanky, děla, armáda, která celou revoluci rozdrtí a smete nás. Když jsme s Jirkou po letech telefonovali, přiznal, že jsem byl tehdy jediný, kdo to s tím socialismem řekl nahlas a měl pravdu.
O tom, jak jsme byli touhle mašinerií strachu a konfidentství poznamenaní, svědčí má vzpomínka z ledna 1990, když jsem – chtivý Západu a nepoznaného – odjížděl na pár neděl s bráchou do Kanady. Pár kilometrů před hranicí s NSR jsme museli půl hodiny počkat, než přejedou stovky tanků, které ze setrvačnosti hlídaly ten socialistický ráj před kapitalistickým peklem. Když jsme se blížili k celnici, běhal mi po zádech mráz a já čekal, že pokud odněkud nevyskočí nějaký maskovaný maník a neobviní mne z protisocialistického počínání či smýšlení, nabeton u mě vyštrachají fatální chybu v pasu nebo řeknou, že jsem hledanej…
A přišel vymodlený kapitalismus, rychlá střídání zaměstnání – do jedné redakce člověk vlezl, aby za dva měsíce zjistil, že nemají na výplatu. Ve druhé, třetí, čtvrté to bylo obdobné. Napsal jsem snad dvě stovky kainarovsky laděných rozhlásků pro Dikobraz, Národní listy a dnes už fakt nevím, pro koho ještě. Doba byla natolik horečná, že co se stalo včera, třikrát neplatilo dnes, a mně bylo každý den jak na počátku světa.
Byl to i čas nezávazných večírků s překvapivým koncem: kdyby nikdo jiný, já si na zádech pokaždé odnášel malého orangutana… A taky – z lokálu jsem nikdy neodcházel předposlední! Tato nebohulibá činnost, mumraj v osobních vztazích, existenční patálie, které nemohl zahnat do kouta ani permanentně rozzuřený býk mého neodůvodněného bohémství – ale taky sbírka Slalom mezi růžemi, jež měla vyjít v nakladatelství Československý spisovatel (nakonec ji zásluhou Honzy Macháčka vydala Mladá fronta v ojedinělé spolupráci s Čs. spisovatelem v roce 1993) – mně nakonec přivedli pod čtyři kapačky na „jipce“ na Karláku. Slabost pro radosti života se změnila na srdeční slabost a já mohl v horizontální poloze zpytovat své gloreťácké svědomí.
Ještě před tím se znovu objevil Pavel Verner a nabídl mi redaktořinu v Týdnu, který nahradil Zemědělské noviny. A tam mne postihl další, veskrze nepoetický karambol. Po reportáži na Sokolovsku, kde coby nájemce řady podniků, zemědělských usedlostí a taky lidí působil jakýsi doktůrek práv, který se choval jako středověký despota, a kde jsem si jako jediný novinář lajsnul popít ruma s postiženými nadřízenými a získat tak usvědčující informace, jsem byl právníkovými bodyguardy, bývalými estébáky, pár dní nato zbit tak, že mě nepoznal ani vlastní Pegas… Navzdory tomu jsem rozsáhlý text dodělal, nicméně to byl můj poslední výlet do světa investigativní žurnalistiky… (Taky tohle nestandardní extempore spoluzavinilo akci „kapačky“, jež se spolehlivě dostavila po půlroce.)
I řekl jsem si skálopevně – básníku, drž se svých trochejů a jambů!
A protože mně nějaký cucek způsobený neurvalou pěstí způsobil kolotání v krvi, na nukleární medicíně mně učinili utrum s radovánkami poukrytými ve veselé sklenici. Sajrajt, který jsem bral na ředění krve, byl utrejch sám o sobě, ale ve spojení s alkoholem se jeho účinnost zmnohonásobila. Tak se stalo, že na vinobraní ve Znojmě málem můj krámek s básněmi osiřel! No – nedejte si na vinobraní víno…
Když mě v improvizovaném zdravotním stanu ošetřovali, protože knoflík u kapsy košile úplně skákal – to jak srdce prohánělo aortu – pochopil jsem, že tahle cesta nevede na záchytku, ale na máry… 4. července 1994, v den, kdy od roku 1776 v USA slaví Den nezávislosti (což byla šťastná náhoda, nikoli záměr), jsem se s věčným souputníkem a poňoukačem rozžehnal a hbitě přestal chodit na panáka, na dvojku i na jedno.
Dobrovolně jsem však musel zpřetrhat všechny vazby na své literární přátele, neboť vábení sirén je veliké, a ve své abstinenční kobce se celá léta choval příkladně a bez jediného hříchu. Z arestu jsem se nepustil ani „na půlku“ a necelý rok před šedesátkou už směle můžu mluvit o doživotí!
Nejdřív žádné, později sporadické schůzky s kamarády od básnického i epického fochu mně musela vynahradit nesnadná a někdy ubíjející profese publicisty. Protože jsem měl najednou fůru času, chytil jsem ho za pačesy a s u mě do té doby nevídaným usebráním, zklidněním a pocitem odpovědnosti jsem coby šéfredaktor kočíroval několik časopisů (někdy i víc najednou). Bohužel na vlastní tvorbu léta pohlížím z patra fatálního zaneprázdnění jako na něco, co si, já bláhový, nejspíš schovám do důchodu. Ten čas, jenž jsem rozhazoval rukama plnýma piv, se pro mě stal nedostatkovým zbožím a šafránem všedního dne včetně víkendů. Vždyť i pro napsání těchto gloretin jsem musel vyšetřit chvilky, jež přerostly v dlouhé hodiny, které zas musím urvat někde jinde. Což takhle z věčnosti, která už nás, milí dědci, nezadržitelně čeká za bukem…?



 



Přísně tajné

Na prsou ti sníh ulpívá
a vrší se do lavin
když mlčky dřepím u piva
s rozumem bolavým

Dáš se pak cestou za plotem
třebaže nevíš kterou
Za plotem všichni ďáblové
na vidle půlnoc berou

Jako list s tajným posláním
na prsou ti sníh leží
Široko daleko k dostání
luna jak bílý nežit

Položím ruce-otepi
na list kde tuším ovál
A jen proto se oteplí
abych jej dešifroval



Ironický pohled z okna hostince

Po chodbičkách děti píší
kosočtverečný znak
s výmluvnou jistotou jednou být vším
nikoliv naopak

až soumrak nad třídou
vyžene jim to z hlavy
a dětství zbyde navíc
...malují zelenáči klasicky nakřivo
dokud křída stačí

A třeba i levou se zhostí
legendy o věčnosti
Koneckonců co by láska neunesla

Ti budou u vesla
a nikdy druzí
Život jim diktují
vrozené múzy

A těm co mají vlohy
ať nezkřiví vlas
těm v rukou zraje pohyb
kontury příštích mohyl
nás – třetích čtvrtých v mariáši

Z okvětí tácků vzrostlí
až my si dáme říkat
naši
čímpak se tihle nazlobí

Konzumujeme zásoby

rádobynevinnosti

 

Probuzení

Vstávají když je čas
I štěně
Nikdá neví komu paci

Zdlouhavě otupené
vracejí tělům tvar

Aby se neřeklo tak ona mu dá dvacku
starýmu pardálovi
Pardál odchází
olovo v nohou
ve zdviži loupat oprejskanej lak

Zatímco zůstavené dámě
uniká z prsou plyn
v kolenou pily dělají paseku

Chtíc ano chtíc padne do klína
otýpka smutku
Ví své
ta paní
A proklíná

Pěkně si hlídala měsíčky
Teď jestli to neumře
chtělo by to novej nábytek

Ze všeho nejdřív k rajčatům dát kůl
netěšit se na vánoce

Marjájéžíše
kýchl pokoj
chronickou rýmou nepořádku

A vědí dnešní noviny
přestárlé svatostránky dějin
Ságu o zamyšlených dlaních žen –

Žalovat –
Čertví komu
Leda vzít zpátky noc
Nešť bude to lump
to musí být lump

Aby nám vyhnal krysy z domu

 

Prošívaná rána

Utři si lásku do srdce Prosím
Víš sex je rýma naší doby
Nevolník snů desátkem prosycen
na dámském jsem si zvyknul robit

Zápalnou šňůrou naděje... a ták
odpálím historii klína
Já to mám za pár V sadě je... Ten pták
a na ovoce zapomíná

Vracím se domů oklikou... Ach jo
přes vášně tři touhy sedmery
Adam co mu všichni hadi hrajou
na nervy sólo první nevěry

Ne není špatných rolí Kulisy
slov – ty dělají scénu scénou
když citoslovíš bulisi buli...
...viz k milování odsouzenou

Ne není špatných rolí Čert ví ne
Délesloužící kanďrdásek
mám tam štěk o té vině Evinné
na špalku do nějž jsem se zasek

Budem pít život přes dudlík No fakt
aby to husté zbylo na dně
abychom samým fofrem nezchudli
a neměli se nepořádně

Buď Buď jak seš A chceš... To je jedno
Stejné dnes už nic nevyletí
Jen milostný hevery mně zvednou
náladu na eventuelní děti

Dovol mi abych v tom byl po prsa
od krku sťatý první ženou
s níž váček roků letmo profrcav
píšu teď báseň poníženou

Až k noci vytahané dny K ránům
ve kterých můj syn někde hajá
Plaváček v košíku adoptivní řekou
(Nelituj miláčku já už jsem to překous)
Do smrti o něm nesmím ani anunk

Průsvitně šklebí se stoličnaja

— — —

Chci tě jen tak bez přílohy
Pepř sůl zato však třikrát porci masa
naklepat naříznout Už se třesu
jako bych náhle měl jít na sál

Steh za stehem se rána hojí Snad
bude už dobře o vizitě
těkavých očí Nechci podlízat
– prošitý prošívaje chci tě

Utři si lásku do srdce Aha –
i dej tam ceduličku NEBRAT
Chci tě kdyby to mělo stát dvě žebra

– kdo neriskuje všechno prohraje
Praha – ta udělá svoje Praha...

A z Karlina je vidět do ráje –

 

(Žena na pravoboku, 1988)

 

Věnováno

(J. N., M. H., L. B., I. Š., Z. R., J. K . 2x, A. M., M. S.,
F. T., J. T., E. F., J. C, M. K., manželům Š. i jiným
manželům, veškerým P. T., zejména pak M. T. )

Jsem akorát v těch českých letech

Slamník vycpaný růžemi
růžemi řádně odleželými
s tryskáčem touhy pro čin kamikaze
s přáteli šitými na míru

Klasická anamnéza:
sedmého jedenáctý v Otázkově
Nežena Ale počkej!

Jestli si přihnul stvořitel
esli se mu popletly lahvičky
pak je to s váma nemlich tak
Ale s tím už se holt musíme nějak vypořádat

Já jezdím terénky
v kotlině tvého těla
– žel někdy přes trenky

Neškodila by lekce ze strojnictví
Mluvím zde o pohlavních šroubech hurá napevno
Tak si nás budou pamatovat

A potom dá-li vzduch
koupí nám někdo fotografický aparát
fabriku na vzpomínky
Cvak moje mrško šest
krát já tvůj tygr Bill devítka

Ten padací most pod sukní
ta studně
ty švédský koule
to přece nejsem já
alébrž Karlštejn

Jemine jemine
ty všechno šmodrcháš
už i tu báseň

A co mám podle tebe dělat?
Spát jako dudek s fešnou otázkou:
Kudy se přidat a kde plyn?

Nech toho závodění
já líhám na šaltpáce
vratký že zřídka odkapává smích

S tebou bylo mi oddalovat
stolky židličky a sekretář
zařízené ve stylu DNES POPRVÉ


 

Než
přišlo to tak rychle
jako se vchází do pitevny

Přidržovat se pohyblivých madel
ještě neznamená dodržovat bezpečnou vzdálenost
A ty hm?
Já enem za srdíčko

— — —

Tak vám jdu rovnou z koberečku
dvě míle do vzpřímení opřen o antiberle
menší o hlavu šéfky

Stopnout si dekolt poprsí
rukama jež jdou do obrátek
Hle
už jsme namydlený děti
On jak ňákej dortík vplouvá do úst
a do utěrky pleti

A pohádka se stydí

Za sedmerými ženami
za sedmerými líbánkami
v krajině prsů údolíček
žil byl Toník Platoník

Až narostly mu fousy

Au

Na ty krápníky už nestačí DIU JEVÍČKO
Sorry sorryčky snad jsem vám neudělal bebíčko

Naopak

Ó
a tedy vážený
jak vyrážka státního návladního
vyrazím za humna slov
abych mohl říci
RÁD

Soudruhu miláčku
začíná druhé dětství
trochu si pohrajem
kyblíček tunel potrat

Už to zas motáš
Hřebík od Diora
fiží z cukrárny

Co víš
Co já vím
píšeme mokré dopisy
na spodní prádlo trávy

Třesme se
až nám známí namixují posudek
S ledem?
Nebo nevadí?

Některá ty
dvakrát kovaná městka
hledíš si činžáků jako garderóby

Ale tam u nás
tam u nás na vesnici
toho slepičího trusu kolkolem

A pak – ty bytosti ty bytosti
(Babičko neviděla jste tudy jíti mé básně?
Šly do sběru? Tak dík...)

Slib jak rodný brácha peří
že samotná samotinká
Však z milostné jednotřídky muži
hledí do Nevěřím

Ale jinak děkuju
Děkuju za tu událost ptačího významu

Chceš můj zvětšovací přístroj?
Tak si přijď přijeď přilítni

Budu tam stát jako hladký průběh
s voňavými košfátky
jen kváknout:
Tady nás máš
Jsme tvé naolejované plány iluze
A je nám zima v pivní lázni

Za rok jsem zhubnul o dvě básně
Poeta ve mně ňáko hapruje

Neboť Apollinaire
není totéž co Apolinář

Ale jsou ještě drápky drápkatý

Grandhotel NADĚJE
uzamčený
přijme za výhodných podmínek
střelené ideály
trasu Ň metra do háje
reakci na měsíčky

Já pořád ztrácím klíčky
A jak jste na tom vy?

Víte co?
Vyjedeme si všichni jednou do Lysé Sochy mír kámošství a ták
Bohdá splyneme čtvrt hodiny před limitem
Přihlásit kdo se brání

A odpustíme si ošklivé dopisy
jak v Lysé tak i nad Labem
i všeliká modlící zařízení
neboť máme se

Propříště:
Nejsme tu na čůrání

Tak zatím
těpéro
gudbáj

Počkejte chvíli
dáme řeč

Pánové:

HUDBA!!!

(Slalom mezi růžemi, 1993)

 


 

Zdeněk Šimanovský

 

Gloret je pryskyřice modřínů, stromů rovných a pevných, z nichž se dělají stožáry plachetnic. Našel jsem tohle slovo ve slovníku a stalo se názvem pro náš literární klub, který se scházel nejdřív na Žižkově, potom v klubu v Michalské ulici a v nemocnici na Bulovce, kde pracoval Mirek Huptych. Díky němu jsme tam uskutečnili v sále na zámečku řadu besed. Našimi hosty, se kterými jsme tam mluvili o literatuře, byli například Bohumil Hrabal, Miroslav Holub, Jiří Šotola či Joža Mrázek Hořický a další. Jiří Šotola pak vedl se Sašou Berkovou literární klub při Kulturním domě Praha 4. Zúčastňovali jsme se soutěží a posílali jsme pak jinde některé porotce …tam, jiné ne. Popíjeli jsme až do rána a jednou jsme se tak ocitli před němou barikádou. Dlažební kostky z polystyrenu byly kulisami pro Vávrův film Osvobození Prahy. Začali jsme je po sobě uprostřed Staroměstského náměstí házet, a tak jsme oslavili pražské květnové povstání pod vlivem rulandského šedého.
Potkávali jsem se často v podzemním klubu v Michalské, ve společnosti autorů a čtenářů časopisu Divoké víno, který řídil Luděk Hess. Každý jsme si tam nosili svoje strasti a radosti.
Svorně jsme je v tom středověkém sklepě zalévali červeným, kamarádili jsme se, hádali a pomlouvali, jindy jsme si vyznávali přátelství a zpívali při kytaře, občas i jeli na výlet. Nejdál jsme snad byli v Nízkých Tatrách v Roháčích. Ve čtyřech: Mirek Huptych, Zdeněk Lebl, Pavel Soukup a já. Barevné obrázky z téhle barevné a prosluněné výpravy mám. Setkávání nám dávalo pocit, že někam patříme, a podobně to měli naši přátelé na Moravě: Jiřina Kalabisová, Ludvík Němec a další. Jedním z těch, jejichž jméno jsme vyslovovali s úctou, byl Jan Skácel. Pan básník z Moravy, který byl občas předsedou poroty literární soutěže ve Strážnici a se kterým jsme se jednou setkali u stolu plného sklenic a popelníků v moravské chalupě J. P. Kříže. Dodnes si pamatuji ten večer a často jsem si v životě bezděky připomněl jeho verš: „…že do lásky se chodí tak jako na vojnu a nic nám nezaručí, jestli se vrátíme. A když, tak jestli celí.“ ( J. Skácel: Podzim s Moravany)
Léta šla a my byli ve strnulé totalitě stále mladí. Mirek Kovařík nás zval do Zeleného peří a některým z nás, už dávno rodičům, vycházely texty ve sbornících mladých začínajících. Domlouvali jsme se se Sašou Berkovou, že si časem v Domově důchodců založíme časopis a budeme tam pořádat programy autorů zelených a duchem věčně mladých. Pak „spadla klec“. Komunismus odešel, kam patří, a my si mohli dovolit dospět. Vesměs se nám to povedlo: v poezii, próze, scenáristice, anebo v knížkách pro učitele a rodiče, kam jsem zamířil já.
Zde je tedy pár mých veršů z doby, co si přes svoji absurditu říkala „normalizace“. Snad potěší i vás, čtenáře z naší tehdejší budoucnosti. Říkalo se jí, věřte nevěřte, „Šťastné zítřky“!

 

Heiogramy

Je to kluk, maminko
Jarda
Matura v suchu
Petr
Nejdražší odpusť
Jana
Hodně štěstí a zdraví,
Lachovi
Umřel nám táta, přijeď
mamka
Přijměte upřímnou soustrast
Lachovi
Je to kluk, maminko
Petr

 

Matčiny klíče

Visí mi teď na prstě
na oleštěném kovovém kroužku

Patentní ten s hlavou vlčáka
je od bytu Velký dózický
hned vedle něj od ulice
a zlatožlutý je od balkonu
s prádlem a hvězdami

Ten plochý zubatý
od visacího zámku u sklepa
kde mezi uhlím a bednou s bramborami
občas zasvitne
hrudka kočičího zlata

A docela malý čtverhranný
Tím otevírala dvířka svítilny na hrobě
když tam doplňovala petrolku
a znovu zapalovala
zatrachtilou sirkou
věčný oheň

Nosila ty klíče pořád u sebe
a jen občas mi je půjčovala se slovy:

Ne abysi je ztratil. Ty si
takovej mák, potom bysi nevěděl
kam
máš
jít…



 



Malé Dějiny

Nejdřív se jmenujeme: až
Až přijde maminko říkají
pak bude pokoj

Ale kdepak najednou jsme: to
To se to směje jé
to to pláče

Z plných plic křičíme na svět
a oni nevědí zda kvůli vlhku
radostí anebo strachem
Je třeba nás pochovat
abychom se utišili

Rosteme jako z čertova semínka
Sotva nám začnou padat první zuby
už jsme zamilovaní
a všemi svými láskami
praky a diplomy dírami v kalhotách
a blátem na koberci
píšem malé dějiny
jednoho života

Později se nám podaří
vybojovat si
skvělé umístění v závodech
Zlatou Fatu Morganu ale
namísto ovací a květin
nás tak divně znervóznělí
zavolají tam
kde jsme jedli nejlepší
polévku na světě

Tolik zbyteční tam budeme stát
mezi vyhaslými kamny šálkem
nedopité kávy a brýlemi
na podlaze

Ta která si po večerech
zaznamenávala naše malé dějiny
v síni srdce
se bude jmenovat: už

Jako ze škrábnuté desky
nám bude znít v uších
šepot sousedek na schodišti
Tak už odešla...

A potom uděláme ještě
několik věcí: Opravíme
baterku Procestujem půl světa
Sníme hlemýždě Změníme
někomu život Ukradneme
chryzantému Zatopíme si
v kamnech

Až na nás budou volat podruhé
tak divně znervóznělí
budeme dělat že je neslyšíme

Náš pokoj se začne měnit v moře
Strop se rozvlní a jako by se kdosi
neopatrně dotkl vypínače zhasne slunce

Zase budeme: to
osamělé a bezbranné
a znovu jako na začátku
bude třeba
aby nás

někdo
pochoval

 

Porada

Z fyzikálního hlediska
vyšetříme tlamu drakovi
povídá šéf, za přítomnosti
člena požární stráže a pyrotechnika

Vy mi provedete rozbor kovu
kouzelného meče a s Nebojsou
ať si promluví psychiatr

Vy mi zapálíte keř nad mraveništěm
a budeme ultraušima naslouchat
jestli se tam ozve: Pomoz Honzíku!

Ale neozve
pomyslel jsem si
Holuby jsi taky nedonutil
přestrojený za Popelku
přebírat hrách

A až nám princezna které
sejmeme z čela
zlatou hvězdu
uprchne za hory
a za devatero řek
otráveně to všechno smetem se stolu
jako děti když rozeberou budík

Jenom paní
která poklízí v laboratoři
najde tu hvězdu po ránu
v koši na odpadky

Zamkne a zasadí si ji
před sklem okna do vlasů

A nikdy se nedovíme

že byla
královnou

 

Dívka jako anděl

Zamilovat se do anděla
to jde Hrát s ním různé ty
andělské hry: Na bezdechou
telepatii či na krásnější uzoufání

Pokud mu nepokazíš účes
náladu iluze

Milovat se s andělem
to je těžší Vadí mu strach z tmy
a světlo křídla
oko boží za monoklem poezie

Ten trapas když mu v šeru ne
a nejsi s to rozepnout svatozář

To máš pak chuť
přes všechnu tu
něhu andělskou
si nalít tři rumy do hlavy
a sebrat se a jít

k čertu

 

Jsme tři, ty a tvůj ideál a já

(písňový text) 

Jsme tři, ty a tvůj ideál a já
když na něj myslíš oči ti jen hrají
a usmíváš se na mne přitom jako v ráji
Jsme tři, ty a tvůj ideál a já

Jsme tři, ty a tvůj ideál a já
Když máme spolu my dva v parku schůzku
tak on to je, kdo mou rukou ti hladí blůzku
Jsme tři, ty a tvůj ideál a já

Když na něj pomyslím jsem z toho trop
když říkám nesmysly na něj se zlob
Ty víš že já nejsem jen samý klad
ale jsem živý, žiju, to já tě mám rád!

Co, cože?... Já vím...

Jsme tři, ty a tvůj ideál a já
Když na něj myslíš oči ti jen hrají
a usmíváš se na mne přitom jako v ráji
Jsme tři, ty a tvůj ideál… a já

 

Škola hry na kytaru (úvod)

Jenom struna napjatá
mezi dvěma pevnými body,
netlumená pramenem vlasů
či uchem nedoslýchavého,
rozechvělá dotekem úderem
nebo ozvěnou,
zní

Přičemž výška tónu je úměrná napětí
struny a síla odvaze anebo strachu hráče

Pro začátek
si tedy budeme pamatovat
že jen rozechvělá
struna
zní

 

Přechodný pobyt

(písňový text)

Všichni jsme tady jen přechodným pobytem
a dřív či později, a dřív či později,
nám skončí taky ten

Ruce nám vyndají z kapes a z rukávů
a mlčky na beton, a mlčky na beton,
klesnem jak na trávu

Letmo nám nahlédnou do hrudní dutiny
Na stroji napíšou, na stroji napíšou,
co máme za viny

Při kávě na stroji s deseti průklepy
dají si cigárko, dají si cigárko,
a nás už neslepí

A na tom průklepu určeným nahoru
na soudu posledním, na soudu posledním
poznají

…bačkoru!

 

Zapomenutý kožešník

Kleká si na zem pláče líbá ji
na napomenutí nedbá

Jsem jako list pane doktore
jako list na hladině studánky
ve které jsou hvězdy pravé

Manželka již o něj nejeví zájem
Poslední návštěvu
měl předloni o vánocích

Jsem jako sklep pane doktore
seshora ke mně znějí
kroky kamenných soch
a chladnu

Jídlo odmítá a většinu dne
prosedí před oknem
Na otázky neodpovídá

Jsem pevný jako dům sestřičko
se solidně okovanými vraty

Pustil se dnes na zahradě pěstmi
do pacienta Fazekaše
který nakopl psa

 

Časoměřič

To bývá zlé když spěcháte:
Ještě dopis sakra rukavice
do čistírny a ten materiál na aktiv Musím
stihnout tramvaj koupit postoupit si
dál musím musím…

To bývá zlé neboť
ten dopis jste už měl mít
dávno napsaný Tu dívku
jste už měl držet kolem
pasu a ještě jste
neobědval

A tak spěcháte
v cizí kůži Spěcháte
s vypůjčenými slovy
Velmi spěcháte Naprosto
se nemůžete zdržet neboť
už jste vlastně
jinde

kdesi daleko vpředu
o celý týden vpředu
a klidně tam s jednou rukou v kapse
zády ke stromu přání
hladíte štěně
u bleděmodrého
moře času

 


 


 

Alexandra Berková

 

Pentameron

Cítím se lépe. Sladím umělými sladidly, platím umělými platidly a je mi lépe. Den ze dne je mi lépe a lépe. Jen dobře mi pořád není.
(Včera byl zadržen třiatřicetiletý N. N. při nelegálním pokusu o přechod státních hranic. Zadržený byl již v minulosti několikrát trestán za pokus o nelegální přechod státních hranic.
Nepřátelské armády mají nejen píky, ale i bodáky. Tmavé dítě s nafouklým bříškem a očima plnýma much.)
Zavřete to, řekla jsem.
(Policie do demonstrantů. Demonstranti do policie.) Tak já to zavřu, ne? řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku.
(Sedící demonstranti jsou nakládáni do autobusů. Kluk leží na zemi a rukama si chrání hlavu. Policista do něj kope bagančatem. Krev na dlažbě.) Tý vole, řekl Píďa. Fakt, zavřete to, povídá Huptych.
(Vojáci se brodí rákosím. Vojáci nad mrtvými. Mrtví: poskládaní na zemi jako zajíci po honu.) Já na to taky nechci koukat, řekla Míša nymfomanka.
(Saka. Kravaty. Mramor. Záplava sak. Potlesk. Blesky a mikrofony. Továrna. Jiná továrna. Ještě továrna.) Náhodou, na Kubánce mi nešahejte, řekl Píďa. 

 

Příběh první

Tady teď dělá spousta Kubánců, viď, povídá Píďa. Prej byli všichni v Maroku, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svou holku.
A jak tak jde ten průvod, myslim jako prvomájovej – znáš to, ne? povídá Píďa. Pod mostem Mirabeau se Seina tiše valí, povídá Huptych.
No – a z tlampačů nad tím dechovka. A pak přišli ty Kubánci: tý vole: bílý košile, samba, Kuba si, jenky no – voni přeřvali i ty tlampače. Voni hrozně rádi demonstrujou, řekla Míša nymfomanka.
A pak přešli – a zase normálka – jaks to řikala? Pod mostem Mirabeau se Seina tiše valí, povídá Huptych.
No – a jedna ženská z tribuny, jak byla rozparáděná, do toho ticha zařvala: ať žijí Doudlebáci!! – a nějakej člověk, co šel zrovna pod tribunou, se tak nějak – zvláštně – jakoby probral – a povídá jí: dobrý den...!
(Za takzvanou hladovou stávkou stojí zájmy cizích mocností.
V zemi je takzvaný hlad.
Obě delegace pak položily věnce na hrob neznámého vojína.
Dokonalá organizace přináší výsledky.
Grilované kuře lze s úspěchem rozemlít do karbanátků.
Vedení podniku se usneslo, že musí dojít k závěru. Mladým učnicím se nový internát líbí.) Na těchhle sedmnáctkách je nádherný, jaký voni mají nový, svěží, nevošahaný vobčanky, povídá Huptych. S takovou holkou je radost se nechat legitimovat, povídá Píďa.
Já měl kamaráda, povídá krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku, to byl ďábel.

 

Příběh druhý

On si třeba stoupnul do fronty v drogerii a přes hlavy těch stařenek zařval k pokladně: máte prosim vás ty prezervatývy s kachničkama?! – A jednou štípal dříví a kolem něj lítaly vosy. Že měl ruce plný, tak jim jenom nadával, ale pak mu jedna sedla na rameno – a on, jak ji chtěl hlavou shodit, tak si ji vmáčknul do ucha. To ho naštvalo, tak tu druhou, co si mu sedla na stehno, vší silou praštil. Jenomže zapomněl, že má v ruce sekyru. Následkem čehož dostal velorex.
Když slyším, jak se řehtáš, tak tě nechci vidět zuřit, řekl mi Huptych.
(Mladík v bundě US Army nám pomalu, zřetelně říká, co si máme myslet o situaci ve světě. Druhý to může jen potvrdit, protože. První zdůrazňuje: netoliko, avšak! Vezměme v úvahu a připočtěme k tomu. Proto, a proto, tedy, tudíž, a tak: směšné. Lživé a rádoby. Podívejme se na kreslené schéma. Děkují za pozornost.) Já jednou znala kluka, řekla jsem.

 

Příběh třetí

Tomáš se jmenoval. A ten Tomáš jednou s kamarádem močil před hospodou, a jak tam tak stáli a dívali se do krajiny, tak se vsadili, kdo má hysteričtější holku. A najednou z tý hospody vyběhla Tomášova Jája, vrazila mu z každý strany facku a zase zaběhla. A tak Tomáš vyhrál stovku.

Se ženskejma je to těžký, řekl Huptych.
Jenomže bez nich je to votrava, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku.
Bez nich je to nemožný! řekla Míša nymfomanka.
Víš co říká Pepík Souchop? že se ženskejma se nemá spát, protože se jim to líbí, řekl Píďa.
(Svěží, vlídná, usměvavá. Sametovým kontraaltem nás srdečně zve: vrcholky bříz. Dívčí chorál. Březový háj se s námi točí. Muž jede na koni. Žena sedí u okna. Má bílou režnou halenu, v ní dva těžké prsy. Mlčí. Obcházíme ji a prohlížíme ze všech stran. Zaklání hlavu: díváme se jí do nosu.
A: zaoknynelítostnývítrrvelistízestromůježsejenneradypoddávajíprávěnastupujícímupodzimuajeholistíanelítostnémuvětrukterýrvelistíz stromů. Muž jede na koni. Žena se dívá z okna: dlaní si přejela čelo. Muž rozhodil rukama a spadl z koně. Žena se dívá z okna na nelítostný vítr, který atakdále. Čísi kloubnatá ruka ji ztěžka, jako kravku, popleskává po temeni. Muž leží v navátém listí, nad ním se pase kůň. Titulky.) Už jsem vám řikal o tý fiatce? O tom kabrioletu? Jak ten frantík, že s tim mermomocí zaparkuje vedle náklaďáku? A jak najednou kouká, že sedí po ramena zasypanej v uhlí? řekl Píďa.
Už jo, řekli jsme.
Tak nic, řekl.
Já měl jednou noční, povídá Huptych,

 

Příběh čtvrtý

a přišel ke mně pacient, bílej jak křída, a celej se třás.
Povídám: co je? a on řiká: pane ošetřovateli, já se strašně bojím, že bude třetí světová válka...!
Co jsem s nim měl dělat, viď – tak jsem ho přikurtoval...

– zbláznit se je taky forma lásky –
– boží semeno se valí tmou a my se v něm vzdalujeme – něco už vychladlo, něco je plyn, na něčem je na zlomek blešího škytnutí trošku kyslíku a trošku vodičky a trošku travičky – teď jsme tu i my! a máme celý život před sebou!!
Co s tím budem dělat? Celou tu dobu?

(Šest stříbrných dívek na nohách o něco delších, podpatcích o něco vyšších, kalhotách o něco užších a kloboucích o něco širších, než je nad míru, vyběhlo na stříbrné stupně, na nichž se točí obrovské koule ze zrcadlových plošek, které pableskují na těla stříbrných dívek, která srší do soustavy zrcadel, která jiskří ze všech sil
– středem vbíhá studená zlatovláska, ano, je to anděl! září v tříšti paprsků a pablesků, stoupá po stříbrných schodech vzhůru, ano, usmívá se na nás – ano, kývá nám: na tebe! na mě! hej ty tam! svět je tady kvůli nám! kvůli nám dvěma! hej! ty! ano, tebe myslím! zahoď starosti! podívej, jak báječně se blyštím! pojď se mnou na výlet! máme svůj malý byt! barevný jsou šňůry aut! zrovna na tebe čekám! tak buď přece šťastný! vždyť je to tak snadné! podívej! stačí se třpytit a tančit a smát jako já!!)
– frigidní tango sterilních snů v barevných obláčcích umělé páry –
– a já si píchnu do žíly panáka rumu, abych líp trávila myšlenky nebožtíků, co četli myšlenky nebožtíků, co četli – (et cetera –)
– a pošlu to dál –
– a potom posbírám všechny své hračky, abych jim uvěřila –
– a shledám své ostatky a přilehnu k tobě –
– pojď ke mně blíž – ještě blíž – – ještě –
je mi zima...

Povídalas, že už nekouříš, řekl Píďa.
Víš, jak dlouho budeme mrtví? řekla jsem.

(Stín suché větve. Plápolající svíce. Muž se dívá jinam – teď si nás všiml: bolestně se usmál a přečetl z desek, že miluje lidi. Cítí se jedním z nich, opravdu: je jako obyčejný člověk. Jako každý z nás. Hrozně by chtěl být dělníkem u pásu. Anebo horníkem: fáral by s chlapama a byl by celý od mouru. Miluje život. Je hrozně rád naživu. Věří, že člověk zvládne vesmír těmahle rukama.)
Co jestli ho nevezmou do krytu, až půjdem od válu – tedy lidstvo –
co si pak asi ty štěnice, švábi a štíři počnou s našima knihovnama...?

Myslím, že jsme první na světě v počtu básníků na hlavu, řekla jsem. Tohle je normální plavčík, povídá Píďa – a všichni jsme se chvíli řehtali (tehdy jsme totiž řekli: my chceme časopis! a oni: na co časopis, když neumíte psát?
a my: takže nesmíme do bazénu, dokud se nenaučíme plavat?
a oni: to my se učili plavat v rybnících a tůních!
a my: jenomže tam je dneska koupání zakázáno!
a tak pořád dokola, tři a půl hodiny.)
Já jednou potkala známýho, povídá Míša nymfomanka,

 

Příběh pátý

po děsně dlouhý době. Já o něm jenom slyšela, že se má dobře. Proklatě setsakramentsky až moc dobře že se má. A jak ho vidim, tak se k němu hrnu a volám: ahoj! On nejdřív, že nic, pak mu to asi bylo samotnýmu blbý, tak povídá taky: ahoj. A já povídám: jak se máš? A on na to: ále, to víš... A já řekla: no – já vim... A on se na mě zblízka podíval a zasyčel: neser neser! – a šel pryč.

Dokud nás nějaká větší suma nerozdělí! volá Píďa.
Na nás je krásný, že jsme jedni z nejstarších mladých začínajících autorů ve střední Evropě, řekla jsem –
– a mou duši zalehl nehybný smutek „středňáka“ –
– opadlo němé burácení hlubin uvnitř –
– odstěhoval se Ahasver –
– a budoucnost – předem přijata, předem pochopena – přichází jako čerstvá minulost —
– dívám se zevnitř své příští mrtvoly s tísnivým pocitem citem, že někde – něco – nesouhlasí –
– pojď ke mně blíž – je mi zima...
Ať žije bazén pro mladou literaturu! volám, abychom se ještě zasmáli.
Nojo, Louny... řekl Píďa.
Tam byla ještě Zuzana, řekl Huptych.
Hm, řekla jsem.
Co k tomu taky říct.

 

(Knížka s červeným obalem, 1986)

 


 


 

Josef Kejha

 

Saša

 

– teď jsme i my! A máme celý život před sebou!! Co s tím budeme dělat?
Celou tu dobu?
(Alexandra Berková: Knížka s červeným obalem)
 

Saša klamala tělem. Navenek působila sebejistě, byla rozený vůdce, ale nestála o to. Potřebovala cit, harmonii lásky, dobíjet lačnou baterku v sobě – nejen donekonečna se rozdávat, ale taky něco dostat. Jen tak, samospádem, jako když teče voda. Jenže v cestě tomu stál balvan z dětství, prapůvod její celoživotní bolesti, ale i poznání. „Připadali mi jako normální, celkem spokojená rodina. Sašin táta byl dirigent symfoňáku a máma taková docela milá ženská…“ nechápal Sašu její dávný teplický spolužák Jarda Jandejsek. No nevím. Raděj si vybavuju to pěkné, a se Sašou mi bylo dobře pořád, už od prvního setkání na literární soutěži v Lounech. Dorazila tam střižená na sirku jako její oblíbená Jean Sebergová, měla o třicet kilo míň a moc jí to slušelo. A byla k sežrání, když si vzala slovo a bez okolků zaútočila na zasloužilé za předsednickým stolem, že chceme literární časopis! Po berkovsku mířila rovnou na komoru. Dalším najednou rostla odvážná křidélka a debata se postupně zvrhla v regulérní hádku. Kdosi se pokusil lavinu zastavit – dojatě oznámil, že první Čechoslovák právě vyletěl do kosmu, jeden porotce pohotově zarýmoval „Remku, mám z tebe tremku“, jiný navrhoval sepsat kosmonautovi zdravici, všechno marné. My chceme literární časopis! A oni: na co časopis, když neumíte psát… A tak pořád dokola, tři a půl hodiny (jak je popsáno v Pentameronu, kde Saša o svém útoku na barikády skromně pomlčela), a pendrek platný. Večer pak, při velkém šuby-duby, nás seznámila Zuzana Trojanová. Po protancované noci jsme se znali jakoby odjakživa – Saša, Zuzana, Mirek Huptych, Ludvík Němec, Zdeněk Lebl, Pavel Verner, Míša Pánková, Zdeněk Šimanovský (ten pak dlouho žil se Sašinou kamarádkou Zuzanou Skalníkovou), jádro příští nerozlučné party. Postupně každý přiváděl další kamarády: Zdeňka Šmída, Pepíka Souchopa, krásnýho Uchytila, co před námi tajil svou holku, Honzu Macháčka… bylo jich hodně, všem ostatním se omlouvám.
Ještě týž rok jsme na naší chalupě v Horních Polžicích u Bezdružic poprvé dohromady slavili Silvestra. Toho památného, kdy odpoledne málem kvetly kočičky a přes noc nečekaně uhodil třicetistupňový mráz (ráno náš šest neutrhlo přimrzlého trabanta). Byl to poslední Silvestr Zuzany Trojanové, v červnu pak zahynula při autonehodě cestou do Polska – jela se podívat na nového papeže Wojtylu...
Aby naše drahé polovičky viděly, že jen tak zbůhdarma neklábosíme u flašky, poskládali jsme pár povídek, proložili je poezií a zahustili živou muzikou. Texťák jsme pojmenovali Srdcový střelec – po tehdy připravované prvotině Mirka Huptycha. Každý si četl svoje – a Saša vévodila; její povídky už milovali – díky Mirku Kováříkovi – lidi od Šumavy k Tatrám. Správnému texťáku nesměla chybět chytrá folková muzika, a na plzeňské Portě bylo z čeho vybírat. Nejvíc nám sedlo kdyňské duo Potemník. Jako by to Saša předpověděla – v povídce Nádraží míří její hrdinka za neznámými kluky do Kdyně. Teď přišli sami, Vašek Polák se Zdeňkem Tochorem ihned zapadli do party. Saša jim s některou písničkou občas vypomohla, zpěvačkou byla snad vůbec nejraději. Obzvlášť skvostná byla v potemnické častušce: „Všechno nám tu hraje, říkal soudruh z kraje, máme z toho radost…“ pěla s kluky z Kdyně hlasem konkurujícím Monserat Caballé… Strašně ráda a skvěle zpívala, lidi žasli a Saša byla celá blažená. S Potemníky okouzlila i velkého básníka Jana Skácela na jednom z mnoha setkání v Koburku, na chalupě brněnského kritika J. P. Kříže.
Saša byla nejen velká spisovatelka, uměla svoje těžce nasbírané literární zkušenosti rozdávat dál, osobitě, jako nikdo druhý. Dávno před působením na literární akademii Josefa Škvoreckého tak činila na mnoha ročnících Literárních Františkových Lázní. Ty se rodily v našich hlavách během návratu z Halasova Kunštátu, kam nás pozval Ludvík Němec. Odhodlání, že uděláme soutěž, jaké v našich zeměpisných šířkách není, takové Louny a Kunštát naruby, dozrálo během riskantní jízdy v mém trabantu. Upadlo mi totiž opěradlo sedačky, které pohotově nahradila štědrá náruč za mnou sedící Saši. Měla šílený strach a chvílemi mi brala volant, obzvlášť jančila, když Huptych sypal ty svoje funebrácké příběhy z pitevny na Bulovce… Nedopadli jsme jako Zuzana. Přežili jsme.
O pár měsíců později, v září dvaaosmdesátého, jsme vydupali ze země novou obezličku pro naše společné rejdy, první Frantovky. Místo konání měl na svědomí František, nikoli ten čůrající v parku, ale Spurný, který považoval Františkovy Lázně tak trochu za svoje. Soutěž obeslalo kolem stopadesátky adeptů tvůrčího psaní, z nichž pak dorazila vybraná čtyřicítka. Všechno šlo tak nějak samospádem, takže první ročník ještě ušel ostražité pozornosti jinak bdělé StB. Přišla o hodně, bez socialistické morálky – za mocného zpěvu a prolévání hrdel – se odehrál už páteční seznamovací večírek v salonu hotelu Tatran. Každý si tam žvanil, co mu slina zrovna na jazyk donesla, jak v nějakém hájdparku. Někdy nad půlnocí si Saša vzpomněla, že ještě nemáme vybrané laureáty pro sobotní slávu v divadle Boženy Němcové, i jala se jednat. Tichou poštou se mezi porotci 84 85 nesl její vzkaz: „Čekám vás dole pod stolem, porota nezasedá, ale zaléhá soutěžícím u nohou, ánžto je pokorná.“ Tak to taky bylo. Postupně jsme mizeli, bujní literáti si toho ani nevšimli. Vklouzli jsme pod stolem do jiného světa, kde už čekala uvelebená Saša s becherovkou a brejličkami na špičce nosu, a se vší vážností, potichu, abychom nahoře nerušili řvoucí mladé autory, jsme překládali jejich příspěvky jako brambory sem tam, debatili, který je a který není falešný, občas pohladili některou anonymní nohu a oplátkou dostali kopanec, pak zase potichu na sebe ječeli, kdo že je favorit na cenu…
Podobně jsme na Frantovkách řádili až do převratu. Tehdy Saša stála u zrodu našeho spolku Mamut, který připravil první valnou hromadu Obce spisovatelů. Vymyslela i legendární spolkový pozdrav – „Nezmrzni!“ Ještě drahně let poté jsme se tak zdravili.
A teď vám povím, jak se Saša stala chalupářkou. Někdy v polovině 90. let jsme slavili už nevímkolikátého zpívajícího Silvestra s kytarou, tentokrát po letech opět v Horních Polžicích. Saša si tu krajinu v okolí Bezdružic a Konstantinových Lázní dávno zamilovala. A během blábolivého rána (po silvestrovské opici) se domluvila s mojí sestrou Alenou, že od ní koupí chatu na sluneční stráni v Dolních Polžicích. Z Prahy to byla štreka, ale romantika letního bydlení na zdravém vzduchu, kde lze houfovat rodinu i v klidu psát, smetla jakoukoli pochybnost. Saše nedopřál život zrovna štěstí, spíš naopak, ale tehdy jí bylo, po určitý čas, shůry přáno. Ihned spřádala velké plány. Nejprve vyprojektovala velkolepou přestavbu a rozšíření chaty. Řemeslníci kroutili nechápavě hlavou, ale ona trvala na svém. Zvláště si zakládala na betonové terase v patře, odkud mohla krajinu – s romantickou zříceninou hradu Švamberk na pozadí – téměř obejmout. Jenže ta hora betonu byla vylita na dřevěnou konstrukci, která se tíhou prohnula. A to byl 
strop Sašiny pracovny, kde psala svoje temné lásky. Tak nějak šlo o život. V oněch šťastných časech jsme hojně docházeli do bezdružické hospody na zpívané, které se odehrávaly pod taktovkou Maxe Burdy, hostinského a skvělého muzikanta. Bývala tam pestrá směs místních štamgastů, do které ale intoši z Prahy bez problémů zapadli. Tady se dalo domluvit cokoli, pěl tu totiž zedník spolu s klempířem, truhlář, zámečník a svářeč, kriminální komisař, bagrista, traktorista i řidič náklaďáku... A nade vším se klenul nádherný hlas Saši Berkové, místní chlapi jihli. Dokonce si tam – svorně s námi – falešně broukal i Sašin muž, výtvarník Vladimír Novák, jinak velký solitér. V tom víru Saša zapomínala na životní bolesti i cukrovku, pivo prokládala kořalkou a s žravým apetitem ochutnávala ryby, houby, pečeného beránka... tedy všechno, co příchozí snesli do kuchyně na společnou hromadu. Rána pak byla kalná.
Na přelomu tisíciletí v Dolních Polžicích otevřeli Café Kryštof Harant. Saša s Vladimírem to měli, co by kamenem dohodil, hned se tudíž skamarádili s majiteli Evou a Martinem. A tady se v Saše opět probudil podnikavý duch z časů pořádání Literárních Františkových Lázní. Jednou začala opět plánovat a nešlo to zastavit. „Kryštof Harant se sice narodil na Klenové a tady prej nikdá nebyl, ale na druhý straně se psal z Polžic a Bezdružic, navíc to byl renesanční švihák a umělec. Uděláme mu poctu, aby si místní poválečná náplava uvědomila, že tu jsou dávný kořeny. A když ne úplně pravý, tak jim je vymyslíme!“ pravila a šla pro tužku a papír. Netrvalo dlouho a už nám zakládací listinu strkala k podpisu. Stálo tam: „My, níže podepsaní, zakládáme Společnost Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, abychom navázali na jeho duchovní odkaz a dále jej rozvíjeli, uťatá hlava-nehlava.“ Tak nás to sedm přítomných podepsalo, další se houfně přidávali a zbylé už šlo jak na drátku. Vladimír Novák, který měl právě výstavu v Jízdárně Pražského hradu, pohotově namaloval prapor s harantovským kohoutem ve znaku a upevnil ho na tyč, která se měla nést v čele procesí z Konstantinových Lázní přes Polžice do Bezdružic. Tak se o první sobotě září roku 2000 také stalo. Vyvrcholením programu v amfiteátru před lázeňským domem Prusík bylo památné smíření po staletí rozvaděných Bezdružic s Konstantinovými Lázněmi. Přítomným pánům starostům nešla vzájemná omluva i závazek věčného přátelství obou městeček právě přes pysky, ale Saša trvala na svém. Dokonce vyzvala ctihodné otce, aby se porenesančně s tolerancí objali a symbolicky tak dovršili nové přátelství. I učinili tak před zraky mnohých s kyselým úsměvem a poté je Saša vyhnala na kozlík vozu taženého koňmi, kde museli setrvat v přátelské debatě pod dohledem procesí, obnášejícího několik stovek nových fanoušků Kryštofa Haranta. V čele kráčel pod vlající standartou Vladimíra Nováka sveřepý houf švamberských fechtýřů a krásných panen, za nimi četní hosté z Pen klubu, které Saša pohotově sezvala, a na samém konci kodrcal starostovský vůz. Nu ano, zdařilo se, po tři léta na poctu Kryštofu Harantovi přijížděla řada spisovatelů, historiků, muzikantů, divadelníků a kumštýřů vůbec. Pak složila funkci předsedkyně, poštmistrová Helenka, a na její místo se vedral jakýsi ajznboňák v. v., o němž si Saša dlouho myslela, že býval politrukem. Všeobjímajícího renesančního ducha tak odvál jakýsi zupácký dril a Saša se mohla picnout. A když se výpravčí pokusil bodře po vojácku moderovat i literární soutěž, jinak součást širokého programu, vjela mu do vlasů. Netušil, hlupáček, s kým má tu čest. Ale to Bezdružice už zase nevražily na Konstantinky a opačně, ke všemu Saša s Vladimírem přikoupili chalupu v Horních Polžicích, kterou hodlali v budoucnu zabydlet třeba i celoročně. A zase tu byly plány. K ruce měla teď dokonce architekta. Jardu Jandejska, kamaráda z doby, kdy si v Teplicích ještě hrála na Nazdar Ančo! Jardu potkala náhodou – po jeho návratu ze švýcarské emigrace, když zakotvil v nedalekém Okrouhlém Hradišti. Co dalo Jardovi práce, než Saše rozmluvil přestavbu stodoly v prosklenou pyramidu. Vladimír tam měl malovat svoje obří plátna a Saša se donekonečna koupat v pozitivní energii plynoucí z vesmíru. Jandejskův propočet vyšel v úsporné verzi na čtyři miliony.


 

A tehdy si usmyslel Všehomír, že toho štěstí už bylo nějak moc; manželství skřípalo, do toho Vladimír potkal svoji dávnou italskou lásku z Milána, kterou v osmašedesátém odehnaly ruské tanky… Saša si najust namluvila místního gastarbajtra Kolju, Moldavana bez papírů a minulosti. Zdálo se, že konečně našla čistou lásku, po které tolik toužila. Hořela. Kolja byl drsňák na pohled, znalý bojových umění, nemluva, hluboké modré oči, pracky jako lopaty, které ženě mohly evokovat pocit bezpečí. Pod okny v chalupě postavil obrovské moldavské pece, na kterých se dalo v teplíčku spát. Saša měla čich na intelektuály, hajzlíka cítila na dálku. K manuálním pracantům ale měla až nekritickou úctu, tam vykuka necítila. Jednou přijel Pavel Verner a po půlhodinové návštěvě mi venku o Koljovi sdělil: „Ten ti zlomí vaz a ani se mu nezrychlí tep.“ Bohužel měl pravdu. Sotva Saša partnerovi posloužila k získání občanství, opustil ji. Zlomený vaz může vypadat všelijak.
To už dávno měla cejch militantní feministky, což byla docela hnusná pomluva. Saša nosila v sobě různé patálie, ale co bylo špatné na tom, že strašně nesnášela nakynuté chlapáctví a tupou samčí sílu? Chtěla mužského, partnera sdílejícího s ní dobré i zlé, chlapa, v jehož duši se harmonicky doplňují mužská i ženská složka, jin a jang. Kdo je ale dneska schopen druhému naslouchat… Saša si namlouvala, že za ty trpké roky jí osud vysněného prince nadělil. Strašně se spálila, o to víc pak byla sama. A najednou cítila úbytek sil. Snad prvně dostala opravdový strach, víc než smrti se ale bála bezmoci stáří.
V květnu 2008 jsem z Polžic Saše zavolal, jak je tu krásně a proč tu ještě není. Řekla, že zrovna polehává v nemocnici s nějakou přiblblou příhodou, ať si ale nedělám vrásky. Jenže po chvíli si přestala hrát na juru a zmocnila se jí panika. „Chtěj mi dát do cévy nějakou výztuhu,“ řekla vyjukaně. „To je stent, mám ho taky,“ klidnil jsem Sašu otcovsky, „po infarktu mi ho vsunuli tříslama někam k srdci.“ „A nebolí to?“ „Já nevím, byl jsem týden v kómatu,“ přiznal jsem hloupě. Tehdy se mi ale fakt zdálo, že jde o lapálii, že Saša trochu přehání. Snad za dva dny mi přišel mail: „Tak čau, brouku – jsem doma – vo zkušenost bohatší, je mi teda dost mizerně, ale vlastně líp, že ano – tuhle mě tlačí, támhle bolí – a tak – bylo krásný, jaks mi zavolal – díky – a jak je tobě? S.“
Ihned jsem jí telefonoval, a zdála se fit. Plánovali jsme, že na konci června určitě pojedeme za kluky do Kdyně, na jejich Rýzmberský guláš, což je letitá přehlídka folkových kapel, kterou jsme někdy v polovině 80. let pomáhali Potemníkům startovat. „Letos natuty!“ ujišťovali jsme se navzájem. Pak jsme ale znovu sklouzli k bolístkám. „Co když po tý operaci nebudu soběstačná, co když zapomenu psát, jak se uživím…“ „Jaká operace, dyť to dneska už dělaj na počkání, jako slepý střevo!“ schválně jsem zlehčoval. Uvnitř mi ale bylo trochu divné, proč s tím u Saši doktoři tak otálejí, když do mě onehdá šoupli stent, sotva mě záchranka žehličkama nahodila z druhého břehu zpátky.
Za tři dny, 19. května, došel další mail: „Čau – ta operace prej není bez rizika: je to na krku, ne stehnem...
tak zatím! S.“ A znovu další telefonáty. „Kolja mě chce zabít, ovládá černou magii…“ Slíbil jsem Saše, že ji zavedu k vynikajícímu zaříkávači. Moje žena Dáša nás už nemohla poslouchat a vzala mi telefon: „Sbal si spoďáry, zubní kartáček a koukej hned přijet do Polžic!“ přemlouvala Sašu. Pak si ještě dlouho povídaly, asi o ženských věcech, a řehtaly se přitom jako klisny. „No, už je to asi dobrý, když se zas válíte smíchy,“ pravil jsem ženě. Jenže nebylo, 5. června mi Saša poslala poslední mail, což jsem v té chvíli netušil ani náhodou: „Brouku, tříslama a nechodit – fuj, zejtra ráno na nůž – tohle mi někdo hodně přál... pusanec – tak zatím do středy – pusu pusu! S.“
Nějak to jde všechno z kopce. Z postav Sašina Pentameronu to načala Zuzana Trojanová, v sedmaosmdesátém ji na nebesa následoval krásnej Uchytil, co před námi tajil svou holku. Míša nymfomanka nedávno vyfasovala endoprotézu, o mém infarktu netřeba licitovat. Jen Mirek Huptych je nezničitelný, a moc mu to přeju – tfuj tfuj tfuj, spokojeně si tvoří koláže, občas sesmolí básničku nebo rovnou knížku, už nekurtuje blázny, ale školí arteterapeuty… V sobotu 29. června 2008 Saša na hradu Rýzmberk chyběla, i když svatosvatě slíbila, že natuty dorazí. Den předtím měla ve Strašnicích pohřeb.



Jan Macháček

 

Milá Sašo

 

předem mého dopisu přijmi prosím mnoho pozdravů a myšlenek na tebe. Jaké to tam je? Strava je dobrá? A co počasí? Až přijedu, musíš mi o všem vyprávět.

Slíbil jsem, že ti napíši a pak jsem najednou nevěděl, co si s tím slibem počít. Není to, jako když umře kouzelník? Nad otevřeným hrobem se sejdou kolegové a každý předvede nějaký trik. Jistě tomu věnují mnoho času, vybírají, cvičí, ale je to už o nich, už přemýšlí, co tomu řeknou přihlížející, tak proč kvůli tomu stát na hrobem. Už jsem to málem vzdal, ale pak, po týdnu veder, jsem došel domů s duší sjetou na ráfek, s duší s vypuštěnou duší. Nevím, proč jsem právě v té chvíli začal myslet na tebe, proč jsem stál před knihovnou a hledal poslední knížku, co mi od tebe zbyla. Ty ostatní jsem vždy někomu půjčil a už se ke mně nevrátily a ty jsi mi několikrát řekla: „To nic, až se příště uvidíme, já ti přinesu nové.“ Temná láska. To je ta poslední kniha, co mi od tebe zbyla. Otevřel jsem ji a bylo tam věnování: „Milovanému Honzovi M., úhlavnímu kamarádovi před Hospodinem, mistrovi temných lásek..“ Začal jsem se tiše smát. Víš, jak na mě, pod bradičkou podrbat, srst ješitku hřebínkem pročísnout… Vždyť já ti Sašo, musím napsat už proto, abych mohl přihlížejícím se skromným gestem přečíst...

Milá Sašo, o tvém odjezdu jsem se dozvěděl z televize. Díval jsem se na 24, rád u televize večeřím, a tak jsem krmil tělo a hlavu mi krmili zprávami o zprávách a dole na tom běžícím pásku jsem tě zahlédl. Odjela. Nevěděl jsem co s tím. Už roky jsme se moc nevídali, asi tak tři roky vůbec, tak proč náhle ta díra v mé duši? Stál jsem na kraji prázdné jámy a cítil tíseň, hroznou osamělost. Vůbec jsem tomu nerozuměl, vůbec tomu nerozumím. I proto jsem otevřel Temnou lásku:

„Přeplavala jsem to moře. Když jsem vylezla na břeh, bylo krásné podzimní odpoledne. Lehla jsem si do trávy, třásla se chladem a rozkoší a vnímala, jak mne slunce zvolna rozehřívá. Jsi skvělá! Dokázalas to! Hřímaly tribuny v mé hlavě. Když se srdce zklidnilo a ztěžklé tělo zas začalo žít, zvedla jsem se z trávy; bylo třeba dojít k cíli. Měl pravdu, poznala jsem tu cestu, vystlaná prohřátým prachem se točila mezi poli. Asi po půl hodině chůze jsem došla k ceduli stlučené z prkýnek, vyrudlé a ošlehané větrem. Na ní byl omšelý nápis Konec. Jinak nic.

Vítej v cíli!
Co? Tohle je cíl?
Cíl tvé cesty. Konec. Vidíš, ne?
Tohle??
Čekalas bouři potlesku, blesky fotografů? Život není závod…
Ale všechno to snažení, ta námaha – to přece – ne, to neberu, na tohle nehraju! Jsi přece ze všeho venku, dokázalas to! Jsi volná, zvládlas to, můžeš jít, kam chceš!
Jenže jsem stará! A tos mi neřek! Že se v těch zápasech zastavil čas! Že zatím co se vracím, čas běží dál!
Neptala ses…
Ale to je podtrh! Jsem sama a stará!
To jo – ale nastoupilas cestu – a tohle je její konec. Tím moje úloha končí.
Ale to nestačí!
Konec není famózní akord, gejzír, úder do kotlů – nebo jak si to představuješ…
konec něčeho je, když už to nepokračuje. To je všechno… Představ si konec provazu, líp to pochopíš…
Ale já se těšila, že…
Tak si to něčím pocukruj, hoď to do krajky, ozdob ten konopný provaz hedvábnou bambulí… Jenže ta bambule už není ten provaz, chápeš?“

Má špinavá sestřičko, špinavá sestro nás špinavých bratrů, děkuji. Když jsem se před dvěma roky znovu narodil za mřížemi detoxu v Červeném Dvoře, začal jsem plakat. Obtloustlé, špinavé, jednapadesátileté mimino... Dost odpudivý pohled. Jako správný novorozenec jsem se narodil bez hmotných statků (propil jsem své i několik cizích) a bez vztahů (zničil jsem ty v sobě i v druhých), s pláčem a hrůzou. Po dvou týdnech se otevřely dveře a já po práci mohl do neuvěřitelného, ohromného zámeckého parku, co splývá s horami a kopci, bloudit tam a začít vás všechny potkávat. Všechny. Někteří dělali, že mě neznají, někteří křičeli a plivali, někteří se však vraceli a provázeli mě. Nevyhýbal jsem se žádným. Naslouchal jsem, nevysvětloval, nemluvil, jen trpělivě čekal, až mezi těmi lidmi v opuštěném parku potkám sebe. Znáš to, psala jsi o tom, ten nejtěžší okamžik je potkat se, podat si ruku a odpustit si. Smířit se sám se sebou. Poznal jsem ten okamžik, přinesl jsem si ho z Červeného Dvora, kde zůstali spát mí draci a začal nový život. Starý a sám. Starý, sám a šťastný. Sašo, ty jsi nikdy nepřestala bojovat. Uměla jsi být jak trestající bohyně, bohyně síly, ve které sedí ta tvoje tolikrát popsaná malá křehká holčička, která má v sobě tolik lásky... Bojí se, tak se skrývá a pohybuje rukama trestající bohyně, někdy i metá blesky, ale pokud trestá, tak vždy sama sebe. Nedala sis nikdy nic zadarmo, odmítala jsi i náznaky snadných konců, odmítla ses smířit. Věděla jsi vše, věděla jsi, že i kdyby se zjevil ten bájný, krásný, voňavý a jediný, tak ta malá holčička by patrně zpanikařila, popletla by si tlačítka, a ta trestající bohyně by jediného... Věděla jsi, že konec není nic víc než to, když už to nepokračuje, věděla jsi, že jediná cesta jak najít štěstí, je smířit se sama se sebou, věděla jsi to vše a odmítla ses s tím smířit...
Krásná přítelkyně má, kamarádko má hrdá a statečná, rozhodl jsem se v životě častokrát špatně, ale když jsem si za své životní sudičky vybral Zdeňka Lebla, Mirka Huptycha, Matěje Kuře a tebe, byla to volba srdce, volba pravdivá a správná.

Dobrou noc

Jan Macháček 



Miroslav Huptych

 

Za Sašou

 

Řadu let jsme se Sašou jezdili jako porotci literární soutěže do Františkových Lázní. Její povídka Pentameron je tak trochu textovou koláží z mnohého tam řečeného. Nezapomenutelné je zasedání poroty nad ránem pod stolem. Těm porotcům, kteří chtěli už jít spát, Saša připomínala: „Ještě nechoď, víš, jak dlouho budeme mrtví?“ Začátkem devadesátých let se u nás doma sešla na večírku skupina literátů. Saša přivedla I. M. Jirouse. Ten se po přečtení několika básní začal svlékat. Měl slipy, kde byla vpředu vyšita (?) květina. Brněnský prozaik Ludvík Němec to suše komentoval: „Kytka jako na každém hrobečku.“ To I. M. J. konsternovalo natolik, že s exhibicí přestal a kalhoty si zase natáhl. Posléze po nějakých dohadech se Sašou mi v předsíni ukazoval zálesácký nůž a říkal u toho: „Mám za sebou Valdice, ale tý Berkový se bojím!“ Na to jsem mu řekl, ať si tu kudlu strčí kamsi… Venku, před domem prý uhodil Sašu pěstí…
I. M. J. nebyl jediný, kdo měl ze Saši vítr. Nebála se na první valné hromadě Obce spisovatelů jmenovitě pustit do přítomných bývalých funkcionářů Svazu spisovatelů. Nahlas pojmenovala bývalé agenty StB mezi spisovateli, nezapomínala a neodpouštěla udavačům a donašečům z řad spisovatelů, že se podíleli na všeobecném duchovním úpadku té doby. Nebála se mít nepřátele. Nebála se komplikovat si život tím, že říkala nahlas to, o čem si myslela, že je správné. Možná mohla být ve své rozohněnosti někdy i nespravedlivá, ale dobře věděla, že tolerance k hajzlovství je slabost, která se nevyplácí.
Když jsem pracoval v komunitě pro léčbu drogově závislých, pozval jsem Sašu na besedu. Většina členů komunity měla za sebou mnoho let na heroinu a četba knih nepatřila k jejich zájmům. Přesto se Saše podařilo je tak zaujmout, že ji na závěr besedy navrhli, že jí ukážou, v čem jsou oni dobří… Bylo to v lednu, v požárním bazénu plavaly kusy ledu. Několik odvážných otužilců se svléklo a skočilo do vody. Saša na břehu tleskala, pískala a pokřikem je povzbuzovala.
Byla opravdová, odvahu a statečnost jiných uměla ocenit.
Její psaní? Neměla jednoduchý život, ale platí o ní totéž, co o koření majoránka. Že teprve po rozemnutí v prstech vydá vůni…
Když jsem ji opakoval po vydání jejích knížek, že je největší česká spisovatelka, říkala: „Brouku, tohle mi můžeš říkat furt…“
Odešla největší česká spisovatelka…

 


 

Pavel Verner

 

Návrat do plenek

 

Zhruba před patnácti roky, zrovna mi vyšla povídková kniha Červenobílá kobra, notovali jsme si v PEN klubu se spisovatelem I. K. o kráse prozatérství. Jak přirozené je prozaicky žít, a tedy i psát, malovat a hudbu skládat, to když se řeč stočila na komponujícího prozaika Janáčka. K takovému závěru jsme došli, že po osmnáctém roce věku by už muž neměl psát básničky, protože poezie je projevem nedospělosti, pubertálního putování světem, dojemného hledání a chytání v žitě, samčí slabosti, je to larvální stadium muže a fňukání Ratkinovo. Chlap píše do řádků, ponechávaje verše chlapcům. Věděl jsem tehdy, o čem mluvím, protože poezie byla mi zápalem plic, jímž do té doby jsem onemocněl dvakrát. A dvakrát mě můj mozek přinutil psát básničky, ve dvou přílivech, ve dvou tsunami nedospělosti. Poprvé na dvanáctiletce v České Kamenici, ve čtyřiašedesátém, v batolecím čase Divokého vína, které mě pohostilo. Trvalo to rok a nestýskalo se mi v příštích letech. Podruhé se verše dostavily na přelomu 1986/87 v hlídačské boudě na krčském nákladovém nádraží, kde jsme se Zdeňkem Leblem hlídali stavební dílce, které stejně bez jeřábu nešly ukrást. Potřeba psát básničky mi přerušila práci na mém prvním románu Dranciáš, arogantně, nevysvětlitelně, na tu pneumonii nezabírala žádná antibiotika, musel jsem to vymarodit, vypsat se, už trochu se studem chlapa na prahu čtyřicítky.
Pak šel nový čas a já nevěřil v recidivu, poněvadž jak mužský stárne, brousí se mu city a počne každé ráno vykašlávat prózu z průdušek a naopak zavírat okna před poetickým průvanem. Však stejně se to vrátilo, pamatuji na ten den, kdy se u mne v redakci zastavil Ludvík Hess a vrátil mi do paměti Divoké víno, však tenhle zápal plic se vleče a odolává lékům, mé básničky nechtějí být hledány a proto přicházejí samy, nečekaně, když to v mém prozaicky poskládaném životě nejméně potřebuji. Už jsem si na tu nemoc zvykl. Proč asi?
Nebýt Divokého vína, neopustily by moje básničky můj psací stůl. Moje naivní prozaická pýcha nedovolí mi považovat se za básníka, ostatně na to nemám právo. Pokud mě za básníka považuje někdo jiný, je příliš laskavý. Jsem starý muž a nerad si připouštím, že právě odporem ke stárnutí otvírá se možná můj mozek potřetí básničkám. To aby mi vrátily paměť a v marné cestě zavezly mě do věku, kdy psát verše bylo biologicky nutné. Jednoho dne navrátí mě na této pouti znovu do plenek, kdy jsem ještě neznal písmenka. Potom – a to svatosvatě slibuji – budete mít od mých básniček navždy pokoj.

(pár týdnů po třetím zápalu plic, Divoké víno č. 29, 2007)

 

Rým

mobily zdobily příbytek godzily
Bože já miluji rým
godzily zhyzdily dům
který vyzdily bez rýmu jsem jen stín

slečinka piští když ze mne prýští
horký a neřestný rým
když si ji na břichu řečeném teřichu
s tím rýmem usadím

slečinka godzila do dna mi vypila
vroucný a výživný rým
horký a vazký prýštěný z lásky
proč se jí nezbavím?

další si godzilu přivolám z mobilu
k čemu je debilu rým!
slečinko hloupá co to tu stoupá?
bohužel jenom dým

 

Sladkokyselá

vynořila se v jednom baru
kde propíjel jsem svůj honorář
vešla jako by se vracela
vláčejíc s sebou tvoji tvář
a ňadra tvá bílá od sunaru
rozpalovala mě doběla
sladkokyselá

pod sukní dlouhou slastná spící
ukrytá před sluncem před vichřicí
pod pupkem tvým si hověla
sladkokyselá
v nelásce stejně jako v lásce
nezvyklá uléhat pod těla
opilých tatíků na vycházce

nevnímal jsem nad ní tvoje vlasy
ruce a oči a šíji tvou
a státnici čerstvě složenou
nechtěl jsem orat chtěl jsem hned zasít
chtěl jsem mít zářez na opasku
a odhodit kosu na obrázku
kde ženci se ženou za ženou

snad mě tam potkat neměla
sladkokyselá
poněvadž nedávno takhle k stáru
marně jsem hledal ji v tom baru
když jsi tam pila svou pelyňkovou
a já si přisedl a řekl slovo
sladkokyselá?

a ty jsi řekla
umřela

 

Otčenáš

Otče náš kterýžto skrytý jsi v lesích
nenech mě hulákat Otče můj kde jsi!
veverčím medem a podmáslím feny
hleď mě dnes uvést v podroušení
vezdejší chleba na kameni vysmaž
vůle tvá viny mé guláš mišmaš

Otče můj játra má zmarný můj úde
chráníš mě od zlého topě mě v nudě
otčenáš mariáš dranciáš blamáž
je to tvá vůle? tak vem si mě Tumáš

 

Ústav pamětí národa

jen co jsem vyfáral z tvého klínu
ledva jsem z tebe odešel
vylekal mě řev jakobínů
za dveřmi pod okny na střeše

vypátrali že jsem tu s tebou
a chtějí abych byl bez tebe
prolustrují mě a zjebou
že šoustám agentku StB

 

Kouř

(za Sašou Berkovou)

topoří se topoří
kouř z krematoria
kdo hoří tak kdo hoří
Matka Tereza? Lavrentij Berija?
spalují tam bezdomovce
či ropného magnáta?
hoří ten co šukal ovce
či ctihodný pantáta?
bude popel z holky ploché nebo kozaté?
škytl vposled ateista nebo kazatel?

žádná zpráva kouř jde k nebi
nedozví se od něj svět
jestli v peci hoří debil
či profesor doktor věd
jestli ten co k nebi dýmí
tepal nešvary či rýmy
zda ctil ďábla nebo Boha

kouřová řeč je tak strohá

zkydej hnůj či slíbej z růže
plamen
od kouře si nepomůžeš

amen

V Ilegalitě II

Pan Každý a pan Některý
ten první spřádá maléry, ten druhý průsery
Paní Některá a paní Každá
jedné z kapsy čouhá krádež, druhé vražda

Paty se mi lepí do smůly
a práskám koňmi nad bičem
Jazyk mám mrtvý, odulý
z těch moudrých řečí o ničem
a jazyk mám mrtvý, odulý
jak pokouším se tě sníst
když to co je jindy ze žuly
je větev, je proutek, je list

A ty mi zas mlčíš své vyznám
Vyplakáváš mi svůj smích
My dva, milá, do lásky vyhnaní
v nahotě směšní trhani
splácíme hlídačům na daních
své šťávy, své sliny, náš hřích

Přilezli k nám, pan Každý a pan Některý
přesolit naše rána a připálit naše večery
Přiléhají k nám, paní Každá a paní Některá
a madam Nenasytnost a slečna Nevěra
Zatímco ty mi voníš máslem a medem a krupicí
Zatímco objímáš mě jak vítr ve třtině se klátící
Zatímco piješ mě, piju tě, zpíjíme se potem
Slyšet je jejich hlas, cítit jejich dotek

Pan Některý a pan Každý
Pan Dočasně a pan Navždy
A paní Každá s paní Některou
A slečna Kuráž s madam Poserou

Obkličujou nás ti neúprosní svatí
s tlamičkami ochočených krys
Milenko pozdní, už se nám to krátí
už vychládáš mi, možná měla bys

zapálit svíčku před mým pohlavím
nastavit se mi a já se postavím
dřív než nás ukřičí, než utopí nás v jedu
A pak mě zhasni, sám to nedovedu

2005



 



Stařec a Víla II

vilný stařec a vilná víla
no to jsme teda dvojice
kolem svět jako by nám spílal

rolníci plní obilná sila
taviči pilně tavíce
pekaři chleba pekouce

a my tady zatím na louce...

zatímco pradlenky skají přízi
tkadlenky tkají tkanivo
uklízečky když douklízí
spěchají mužům pro pivo

my dva si vyměňujem mízy

zatímco básník hledá syžet
a sochař sochá Davida
stařec se nadýchl a líže
to o čem v básních se povídá

zatímco kuplíři pilně kuplí
a lichváři lichvu velebí
stařec a víla na to hupli
jak dva obláčky na nebi

(Zázrak nasycení, 2009)



Zdeněk Lebl

 

Pavle, neboj, na korekturu nezapomenu...

 

Já vím, že je to fuška – kráčet cestami nepáně, a přitom si potají v té vnitřní (že by duchovní?) kapse pohrávat s duhovou kuličkou myšlenky, že přece jen Někde Něco, krucinál, vězí a je, co nás posunulo tam, kde jsme, a kde jsme rádi, notabene s kým tam jsme.
Po celej ten čas, co jsme se, milý kamaráde Pavle Vernere, znali, jsem měl pocit, že právě tohle byl tvůj případ: věřil jsi všemu, co mělo nějaký smysl a pointu, nic polovičatého, žádnej chlap na půli cesty… A když? To pak ať do něj bací hrom, jako bys říkal.
V ten moment, kdy jsi v sedmdesátých letech jako meteorit spadl do pořadu našeho literárního klubu Gloret na pražské Bulovce, tě bylo všude plno a ticho se navždy uklidilo do kouta… Pregnantní vyjadřování zabalené do poetické skořápky – tak to nám fakticky v naší grupě scházelo! Bylo nám s Mirkem Huptychem jasný, že v těch dřevních dobách rodícího se nového kamarádství, v okovaných křuskách, zato elegantně nakráčel fenomén Verner.
Jako nezáludný šprýmař jsi, Pavle, nechyběl u žádné taškařice, a těch hodin – co jsme ztrestali pod patronací pivní pěny či pravdy, červeně i bíle poukryté ve víně – jež nám milosrdně propůjčil Chronos (v pětadvaceti se přece ještě vůbec nestárne…), vzpomínáš? Ale stejně, teď se ti přiznám: obdivoval jsem tvou píli a vytrvalost, když sis, abys obstál jako mistr na stavbě, dělal stavební průmku blízko Palackého náměstí a vyzvedával jsi mě v poledne z archivu ministerstva práce a sociálních věcí, kde jsem si víc psal básničky, než abych permoničil nad důchodovými lejstry. Tož jsme ten politikou posranej život vždycky spláchli v hospodě U Pomníku, ale zatímco ty ses vrátil do učebny k rýsování, já nezřídka zůstal do zavíračky…
A psal jsi už tenkrát, Pavle, jako mourovatej. Z každý akce – ať srandovní nebo nanicovatý – jsi dokázal vytěžit, když ne příběh, aspoň fůru poznámek. A takys říkal, že spisovatel ve třiceti – protože už má nažito – nemá lítat po čertech ďáblech, ale sedět doma na prdeli a psát!
Potom, co jsi konečně zdrhnul od té bandy pomocných stavebních dělníků, která tě stejně neposlouchala, jsme na šumavském Svatoboru nad Sušicí upekli dohodu, že já seknu s vedoucováním ve skladu Řempa, rozžehnám se s provázky a šmirglpapírem (které se tak dobře prodávaly pod rukou) a půjdu se s tebou střídat při hlídání prken, písku a cementu na vlečce IPS. Božínku, to byl lébung! Celé večery, ba i kus noci, jsme si v buňce psali a psali a pokaždé si na zadní straně dodacího listu sdělovali dojmy z propsané i prospané šichty. A věř mi, milý Pavle, jsou to skvostné střípky, jaké svět nikdy nespatřil a v nichž jsi pěkně po kainarovsku smáčel plnicí pero do své duše. Mám jich pár někde na půdě, ale tenhle si pamatuju: „S hnidopichem se nepárej ani trochu/ brodí se v tůni nepodstatna (ten chuj)/ Blahynka – kritik s hvězdou v rozkroku též je od fochu/ klaní se netalentu tak, až líže hnůj.“
Na hlídárně se taky narodily tvé pozdější knížky nebo aspoň jejich náměty, přičemž jsi pohodově vystudoval scénáristiku.
V soukromém životě tě bavilo dělat radost druhým. Jednou, když jste mi u nás v Líšnici s básnickejma klukama pomáhali rubat v lese dřevo na zimu, moje maminka usmažila k obědu enormně velké řízky. Ty jsi to u stolu komentoval slovy: „Podle všeho, panímámo, chcete, abychom si i my uložili něco na zimu, i když jsou to jen kalorie…“ A od té doby jsi byl její.
Ale pak to prasklo a komouši šli od válu, takže jsme se pomalu začali zabydlovat v těch redakcích, před nimiž jsme ještě nedávno coby noční hlídači tiskli čepice, a začala nová vernerovská éra.
A já ti teď děkuju (proč jsem ti to sakra neřekl dřív?), že jsi to byl ty, kdo mě přivedl do první pořádné redakce, kdežto v té druhé, původním Týdnu, jsi to už rozjel jako zástupce šéfredaktorky. A protože jsi znal mé odpolední spády stran „jití“ na jedno…, pokaždé jsi mě nabádal: „Hlavně nezapomeň udělat korekturu, Zdeňku!“
Těch zářících a zase pobledlých časopisů, které jsme společně chtěli „povznést“, bylo povícero a já jsem ti dnes vděčný za tu praxi nad miliony písmenek, kterážto práce mi zůstala souzena do dnešních dnů.
Víš, vůbec jsi nade mnou držel ochrannou ruku a nezištně pomáhal bližnímu svému. To když jsem z kraje 90. let, čerstvě rozvedený, přijel v noci na Ždáň, kde slavili Silvestra Kejhové, P. A. Bílkové, Berkové, Huptychové a „jánevímkdoještě“ s rodinami či snoubenkami, a tys mě – vybaveného toliko žízní, bez sousta, co by mě udrželo při životě – s manželkou Jarkou poskytl full servis v podobě vepřové pečeně – no delikatesa!
A zatímco já jsem si z nejosobnějších důvodů od literární party dal pohov a věnoval se redaktořině sakumprásk, tys, Pavle, klepal na dveře vysoké politiky, abys do ní zahučel jak medvěd do úlu. Však jsi taky pár žihadel dostal… Zdaleka nemůžu říct, že bych neměl sociální cítění, ale ambice, které tě přivedly k souhlasu s kdejakým levičáckým experimentem sociálně demokratické partaje, jíž ses skrzevá zdravotnictví stal mluvčím, mně připadly sice logické, ale v mých očích nevernerovské. Pomohlo ti to však zorientovat se mezi papaláši, a poněvadž jsi byl obdařen vůlí od pánaboha, prosadil ses coby excelentní novinář-komentátor. Jako glosátor všednodenního politického dění jsi měl mamutí výhodu nejen ve skvělé slovní zásobě a analytickém myšlení, ale díky ekvilibristicky pěstovanému daru literární češtiny jsi s Právem právem vcházel do našich domácností, byv tam vítán. Ba co dím – veleben i zatracován. 
Střih! Před pár lety jsme se s Honzou Macháčkem a Mirkem Huptychem pustili pěšky na hrad Házmburk, navazujíce tak na letité literárněpokecávací pochůdky. A Pavle, teď bacha! – my tři jsme už stáli v bráně, kdežto ty ses co noha nohu mine klikatil kdesi v podhradí. A když jsi s jazykem na bundě a brunátný v obličeji po půlhodině dorazil, procedil jsi: „Já fyzicky můžu, ale neudejchám to…“
Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že ty, můj kamarád Pavel, který ses s vypětím všech sil vydrápal na vrchol kopce, a jsi také na vrcholu svých tvůrčích sil – píšeš knížky, scénáře, novinaříš, lítáš mezi rádiem, televizí i PEN-klubem, že jsi taky nemocný člověk, který nemůže popadnout dech…
A je mi neskonale líto, že tvůj astmatický dech nestačil na to, aby sis jednou konečně oddechnul, aby si ten čertík v tobě, kterej ti nedal pokoje a furt tě přistrkoval blíž peklu, vzal aspoň roční dovolenou za účelem kurýrování plic a průdušek.
Ale co to tu plácám o pekle, jak jsem tě znal (a znám), tys to stejně ukecal – od svatého Petra až po andělíčky jistotně ženského vzezření a křivek – a chystáš se shora poslat aktuální fejeton, kterakže Tam vaří nejvyšší politiku, že? Jó – a pošli mi to, prosím, ne-mailem (nebeským e-mailem) a já ti slibuju, že nezapomenu udělat korekturu, Pavle.

Zdeněk Lebl
(básník Líšnický z knihy Pražské hyeny)

 


 

Josef Souchop

 

A ty jsi k nám také přece patřil...



Když mi Mirek Huptych sdělil, že se chystá básnická sbírka, do níž přispějí kamarádi z dávných let, napsal mi tato slova: „…a ty jsi k nám také přece patřil…“
Před mnoha lety jsem poprvé vstoupil do bytu Mirka Huptycha a pochopil jsem, že vcházím do příbytku básnického guru i výtvarného alchymisty, který bude můj život vždy nějak příjemně ozvláštňovat. Měli jsme tehdy odjet na setkání mladých autorů do Františkových Lázní, ale Mirek nemohl, a tak mne poslal na nádraží, abych cestoval společně s Alexandrou Berkovou. Jenže já ji neznal. Mirek zasvěcenecky zamrkal a pravil: „Neboj, tu určitě poznáš.“ Procházel jsem přeplněným vlakem, až jsem se zastavil u jednoho prázdného kupé, z něhož se linul silný tabákový dým. Uvnitř seděla mladá dáma, na hlavě měla pánský klobouk a bafala z dýmky. Právě vyprovázela ze dveří rozhořčeného muže, který zjevně nebyl tabakista. Představil jsem se a zeptal se té dýmající ženy, jestli je Saša, a ona odvětila: „Chceš desítku?“ Načež mi lahev frajersky otevřela pomocí vysouvacího okna. Vlak ujížděl realistickou krajinou a my vedli rozhovor vskutku nadrealistický.
Ale tímhle kouzelný básnický svět nekončil. V lázních jsem poznal další úchvatnou dámu, místní talentovanou básnířku Alenu Vávrovou. Čekali jsme v hotelové chodbě, až budeme moci na toalety, a ona nervózně přešlapovala a pak se mě v zoufalství zeptala: „Nemohla bych se vám vyčurat na záda?“ To bylo úžasně poetické.
Na dalším básnickém setkání ve Frantovkách jsme seděli s Mirkem Huptychem na posteli. Mirek jedl chleba se salámem a sděloval mi své bohaté zkušenosti z patologie. „Když jíš pravidelně, nebudeš mít žaludeční vředy,“ řekl a vtom se otevřely dveře, a v nich stál udýchaný Pida s rozšířeným zrakem. „Ukaž, mám hlad,“ vyrval chleba Mirkovi z ruky, „kluci, schovejte mne, honí mě Saša a zuří!“ Pida vlezl pod postel a my přes okraj pelesti spustili deku. „Kde je Pida?!“ vtrhla do místnosti Saša. „My nevíme, kde je,“ odvětil Mirek ne příliš přesvědčivě. Když Saša viděla, že Pidu nevidí, utíkala ho hledat dále. „Tys mi sežral chleba,“ vyčítal Mirek, když se Pida vynořil zpod postele s prázdnýma rukama. „A tys zase lhal. Lhát se nemá,“ bránil se Pida. „Kvůli tobě teď budu mít vředy. Já jsem tě zachránil a ty mě teď budeš buzerovat,“ vyčítal Mirek. „A tys zase zalhal Saše. Básníkům se lhát nesmí. A zvláště ne básnířkám. A Saša je velká umělkyně,“ zakončil Pida a odešel za Sašou řešit jejich kamarádsko-básnickou vádu.
Pro mne, který jsem studoval filozofii, to byla nebývalá ukázka dialektické jednoty v básnické praxi. Jednota plná protikladů.
Tehdy jsem si řekl, že s těmihle lidmi se budu kamarádit.

Odkázal nám hvězdy
Na básnické výjezdní zasedání ve vinném sklepě v Dolních Dunajovicích někdo přinesl lékařský stetoskop a my si ho navzájem přikládali na hrudě a všelijak se navzájem naslouchali. „Můj tatínek,“ řekla mi úchvatná básnířka Jiřina Salaquardová, jejíž srdíčko jsem měl to štěstí si právě vyposlechnout, „má do srdečního svalu voperované umělé chlopně. Když se můj tatínek toulá náměšťskými lesy, tak má strach, že je to cvakání umělých chlopní příliš slyšet a že to ruší a plaší zvěř. Myslíš, že mám v pořádku srdeční šelesty?“ S těmihle nádhernými básnířkami se musím přátelit!
Ráno jsme vyšli ze sklípku a u silnice jsme se marně pokoušeli stopnout nějaké auto do Brna. Za námi ležela Pálava a my jsme se nakonec básnicky povalovali v příkopu a čekali na autobus. Samozřejmě, ten spoj nám ujel, neboť jsme si zdřímli, ale zato krásně svítilo slunce a my byli mladí a navíc talentovaní. „Taky vám ujel autobus? Další jede až večer,“ pravil spisovatel Jaromír Tomeček, který se před námi náhle zjevil jako dobrý duch zdejšího kraje. „Taky se mi to stává, že po ránu zdřímnu, ale já lehávám za polem v mysliveckých jesličkách, v nichž bývá seno pro zvěř. Nedaleko odtud v Dolních Věstonicích má sklípek jeden můj dobrý přítel. Určitě nás všechny pozve na skleničku,“ dodal Jaromír. V té vesnici byli všichni lidé Jaromírovi přátelé. Dodnes nevím, jak a kdy jsme odtam odjeli. Ale jedno vím jistě. Že jsme se nějak záhadně přemístili v prostoru a seděli potom s Jiřinou, Jaromírem a Ludvíkem v nějakém nočním baru nějakého městečka. Náhle Jaromír zmizel a my jsme ho s Ludvíkem našli na toaletě, kde stál u mušle a vedle něho klečela hajzlbába, která v mládí musela být moc pěknou dámou. Vypadalo to, jako by mu vyznávala lásku. „Zabijte ji! Nemohu se vymočit!“ zařval na nás Jaromír prosebně. Poté jsme se opět nějak přemístili v prostoru a já stál s Jaromírem na parkovišti nějakého slovenského motorestu. Jaromír neměl tušení, že jsme zůstali jenom my dva, že se básnická družina během cesty poztrácela. „Moji mladí, krásní přátelé! Básníci, které mám tak rád! Jiřinko! Ludvíčku! Josífku! Jenom se mnou pohleďte na to nebe plné hvězd. To jsou moje hvězdy! Až tady jednou nebudu, budou to vaše hvězdy,“ řekl Jaromír a odkázal nám hvězdy. 

Básnický sprint
Ludvík Němec přišel do Brna jako mladý, talentovaný autor a pracoval coby průvodce na hradu Špilberku. Chodíval jsem za ním navečer, když mu končila pracovní doba, a potom jsme sestupovali z posvátného kopce do ulic, kde jsme většinou skončili v nějaké hospodě. Jednou se stalo, že sotva Ludvík uzamkl všechny expozice, které spadaly pod jeho odpovědnost, ozval se odněkud šílený řev a jekot. Zdálo se, že to jde z míst, kde byly ty nejstrašidelnější kobky, v nichž často vězňové zešíleli. Někdo jak pomatený smyslů bušil do dveří a vydával nesouvislé zvuky. Nejistě jsme se na sebe podívali. Co když je to duch nějakého dávného, umučeného arestanta? Vzápětí však někdo strašlivou silou dveře z věznice vyrazil. Spatřil jsme korpulentní babičku s vnoučkem. Na jejich rozšířených zracích bylo znát, jak se báli představy, že by museli strávit noc ve strašidelných celách. Když ta zuřivá ženská uviděla Ludvíka, jak drží v rukou kastelánské klíče, rozběhla se k nám nečekanou rychlostí. Snad se chtěla pomstít jako běsnící lvice, ochraňující své mládě. „Sejdeme se v kavárně U Očků,“ řekl Ludvík a prchal před tou ječící dámou. Toho večera jsme však utíkali podruhé. Básník Jan Skácel se na nás z nějakého důvodu rozkatil a vyhnal nás od stolu. Básník Skácel nás měl rád a proto se na nás někdy takto upřímně, otcovsky hněval. „Je dobré cvičit básnický sprint,“ shodli jsme se s Ludvíkem. „Ale proti té zavřené babě v kasematech je tohle parádička,“ dodal Ludvík.
Bývaly to krásné časy s pravými básníky v Brně.

Výuka chůze po schodech
Několik požehnaných jar a podzimů přijížděl Ludvík Kundera jako vzácný host na literární semináře a dílny, které se pořádaly u příležitosti vyhlašování cen Literární soutěže Františka Halase. Pobýval s námi možná často také díky tomu, že se tyto literární sešlosti odehrávaly v Rudce nedaleko Kunderova bydliště v Kunštátu.
Už jako začínající novinář jsem jednou vtrhl k Ludvíku Kunderovi se žádostí o rozhovor. „Služba literatuře je řehole, je to podivně stejná směsice rozkoše a bolesti jako když prožíváte zánět okostice,“ odvětil mi tehdy Ludvík Kundera, ačkoliv právě sám trpěl zanětem okostice. Avšak ten večer jsme i přes Mistrovo bolestivé utrpení společně sestavili článek pro časopis, kterému jsem dal titul „Surrealista, který pije čaj“. Později mi L. K. řekl, že to byl poslední rozhovor, jenž o něm vyšel v nadcházející éře normalizace.
Že je Ludvík Kundera stále tím alchymistickým tvůrcem a nepoddajným surrealistou, který pije čaj, jsem se přesvědčil i po letech, když jsme ho navštívili v Kunštátě na Moravě s básníky Jiřinou Salaquardovou a Miroslavem Huptychem. I když jsem Ludvíka Kunderu navštěvoval průběžně v předchozích rocích, dělalo mi obzvláštní potěšení pozorovati právě tuto „básnickou sestavu“. Zatímco Mirek Huptych se s nadšenými povzdechy doslova fanaticky prohrabával hromadami knih a kolážemi a Kunderovými „černými tisky“, tančil hostitel jako mystický guru křepce kolem půvabné básnířky Jiřiny s táckem plným skleniček. Po vzoru čínských čajových mistrů házel náš literární Mistr do nádobek rozličné stonky bylin a vzápětí ty tajuplné směsi zaléval horkou vodou. A tak veliká básnice, jakou Jiřina Salaquardová bezesporu je, vyvalovala prozaicky své poetické oči (nádherné zraky s chvějícími se dlouhými brvami) na magicky se zabarvující sklenice, na ty čajové videoobrazy, na ty čajové klipy, kdy „snítky roztodivné horkou vodou zalité pouštějí teiny prokletě nádherných barev a též obrazce jakési vytvářejí a splétají se jak chaluhy mořské v cosi, co jako skvostné nic zmizí v krku pouhým napitím“, pravil tehdy Ludvík Kundera a na ex do sebe vpravil brčálově zelenou tekutinu, v níž jakoby rudé chobotničky plavaly rozvinuté lístky tajuplné byliny.
Když paní Kunderová přinesla chlebíčky, stál Ludvík Kundera právě na schodech a učil nás, jak máme stoupat nahoru do patra, abychom na tom naleštěném dřevě neuklouzli, nespadli a neublížili si. Básník stál na jedné noze a druhou opatrně a pomalu zvedal do výše, aby nám názorně předvedl, jak má podrážka dosednout, aby se neocitla na kluzké dřevěné hraně a nesjela nebezpečně dolů. Když tak tu končetinu téměř po milimetrech zvedal, připadl mi jako známý ruský klaun Slava Polunin, který svá nejslavnější čísla založil právě na nesmírně pomalých, sotva znatelných pohybech.
„Ludvíku,“ řekla paní Kunderová, „buď opatrný. Aby to nedopadlo jako minule, když vyučovals přátele, jak mají správně stoupat po schodech, a potom jsi sám uklouzl. Nemůžeš se zranit, čeká nás ještě dosti práce se zazimováním zahrady a sadu.“
„Zazimovací práce jsou úkony často velmi pofiderní,“ odvětil Ludvík Kundera a zvednutou nohu stále nechával trčet v prostoru. „Mnohdy to není práce, ale lopotná a záludná dřina, která mi připomíná, jak je to vlastně s autorstvím. Zakrývat růže na zimu, nebo je nechat holé? Přežijí jen ty silné? Nebo zmrznou všechny? Kdo má pravdu? Hodit básníka na mráz? Kdo zná tu nejlepší zkušenost? Komu růže nevymrznou? Které básně zůstanou? Který básník nezmrzne?“
„Ludvíku, nohu dolů. Ale pomalu,“ promluvila paní Kunderová a básník ji poslechl, a proto přežil a nespadl se schodů.
Rozloučili jsme se s báječnými hostiteli a vyšli na kunštátské náměstí plni dojmů.
„Všiml sis, Josefe, že ty asijské a vůbec všechny ty orientální čaje byly tak exoticky barevné a tajemné, ale že nejnádhernější byl lipový květ, který plaval uprostřed sklenice?“ zeptala se mne venku básnice Jiřina, a protože v té chvíli neměla nasazené brýle, viděl jsem, jak přese mne hledí krásnýma očima kamsi daleko, patrně do země čajových básní a roztodivných, různobarevných slovních snítek.
„Bylo to nádherné. Krásná návštěva,“ pravil zasněně Mirek a v podpaždí pevně svíral různé darované tiskoviny. „Paní Kunderová umí moc dobré chlebíčky.“

Pidův kulový blesk a „tentononc“
Jednou jsme s Ludvíkem Němcem přijeli za Josefem Kejhou do Plzně a on nás vzal na výlet do Bezdružic. Na návsi jsme potkali stařenku, která nás svérázně oslovila: „Mládenci, vy budete asi nějací ti tentononc, že?“ Nechápali jsme, co myslí tím „tentononc“. „No, že tady jenom tak cáráte po vesnici, nic neděláte a očumujete. Chcete vidět něco pořádného do života?“ Pozvala nás do svého domečku a ukázala nám, jak u ní v kuchyni řádil kulový blesk. „Právě jsem měla otevřená dvířka od kamen, neboť jsem chtěla přiložit. Ten sviňák přiletěl komínem, vylítl z kamen a tady mi proběhl kredencí. Všechny staré hrníčky po mamince mi rozmlátil na střepy. A potom zase, sviňa jedna, šupl pěkně do kamen a komínem zmizel ven. Chuligán! Kdybych ho chytila, tak mu vypíchám oči!“ Podivili jsme se, že kulový blesk má oči. „A jak by jinak viděl, co má rozbít? Vy jste tentononc ti novináři, že?“ zeptala se, když viděla, že si dělám poznámky do notýsku. „Jsme tentononc novináři,“ souhlasně jsme odvětili. „Tak do těch novin napište, že až toho kulaťouna příště chytím, tak mu rozbiju rypák,“ rozloučila se svérázná dáma.
Když jsme odjížděli, zastavil Pida s autem na návsi u té paní, vyklonil se z okna a něco jí šeptal do ucha. „Cos jí říkal, ta baba děsně zuří,“ divili jsme se, neboť babička běžela za vozem, hněvivě mávala zaťatými pěstmi a vykřikovala sprostá slova. „Co bych jí asi tak řekl, když nás má za tentononc,“ skromně odvětil Pida. „Že ty kulové blesky vyrábím já. A že jí příště pošlu nějaký barevný, třeba červený nebo modrý, aby měla větší radost.“
„To musíme v Brně zavést také,“ shodli jsme se s Ludvíkem.

Kutuzovská postel
Na posledním setkání mladých autorů na Dobříši jsem únavou usnul v obrovské, starodávné, umělecky vyřezávané posteli. Ludvík Němec a Josef Kejha vodili nejmladší z mladých autorů a napovídali těm důvěřivcům, že v tom loži chrápe potomek Kutuzova, a že je to tedy dědičná „kutuzovská postel“. Brzy k ránu musel Pepík Kejha odcestovat do Plzně a na rozloučenou mi uvázal kolem krku šáteček, jaký nosívali světští lidé od kolotočů. Dělal jsem, že spím, ale dobře jsem slyšel, jak Pida recituje Sbohem a šáteček. (Šáteček si půjčila a nevrátila jedna ženská, Pidu jsem od té doby neviděl.)
Ale potom jsem přestal básnit, neboť jsem se musel věnovat práci dramaturga a scenáristy v České televizi. Pochopitelně, básnické kamarády jsem přestal vídat.

Deštník paní Alexandry
Alexandru Berkovou jsem naposledy potkal v Brně, stavila se za mnou v televizi. Ten den hodně pršelo a ona si odložila deštník mezi několik dalších, které byly rozložené na chodbě před redakcemi. Když odcházela, vzala si omylem jiný, velmi podobný tomu jejímu. Vrátila se zanedlouho pro ten svůj deštník, ale ten už na chodbě nebyl. Patrně si ho vzal někdo, komu ona vzala jeho deštník. Musel jsem zajít za sestrou do technického muzea a Saša šla se mnou. Sestra archeoložka obdivovala Sašino úžasné etnooblečení a zvláštní dlouhou šálu a potěšená Saša potom odešla zase s úplně jiným deštníkem, než se kterým přišla. Samozřejmě se nabízí, že jsme se Sašou chodili a hledali její deštník a všude ho zaměňovali za jiný, ale realita byla nakonec taková, že jsme rezignovali a dále to neřešili.
Když jsem Sašu vyprovázel na nádraží, potkala na ulici jednu svou brněnskou známou, inteligentní krasavici, která se mi velmi líbila. Saša mě představila: „To je ten Souchop, co v jedné mé knížce řekl: Aji cigarety mně vykouřila.“ A Saša žertovně naznačila, jako že já hledám po kapsách cigarety. Ze znechuceného obličeje oné dámy jsem pochopil, že tuto ženu již nikdy nezískám. „Máš pěkný deštník. Je to vlastně elegantní hůl na opírání,“ pochválila ta dáma Sašino nevlastní paraple a odešla.
Druhý den ráno, když jsem přišel do televize, ležel na chodbě jediný deštník, ten, který skutečně patřil Saše. Říkal jsem si, to musím Saše příště povyprávět, že se někdo vrátil s tím jejím deštníkem, a přitom na toho poctivce nezůstal žádný. To se jí bude líbit. Ale Saša navždy odešla a já už jí to nestihl říct. Vzal jsem si tedy ten její deštník na památku. Když jsem teď doma hledal ten Sašin pravý deštník, nenašel jsem ho. Ale místo něho byla v šatníku hůl, která mi zůstala po mé matce. Taková elegantní, na opírání.

 



Všechno se najde samo
Mirka Huptycha jsem potkal naposledy před několika lety v Brně, kde měl mít přednášku a dílnu pro kolážisty, a já jej měl na to místo přednášky zavést. Jenže jsme nějak bloudili a nemohli ten dům najít. Nakonec jsme si sedli do parku na lavečku a vzpomínali na dávná básnická léta. Když jsme vyšli z parku, přímo před námi byla ulice a budova, v níž měl mít Mirek dílnu o kolážích. Nežli odešel do přednáškového sálu, na rozloučenou guruovsky zamrkal a řekl: „Vidíš, všechno se najde samo.“
Ale tehdy na té lavečce jsme s Mirkem vzpomínali na básnické mládí a kamarády z těch dávných let. Já pak zvláště na požehnané semináře, pořádané u příležitosti vyhlašování cen Literární soutěže Františka Halase, které se většinou odehrávaly v Rudce nedaleko Kunštátu, v němž bydlel předseda poroty básník Ludvík Kundera. Po diskuzích a besedách bylo nejoblíbenějším literárním počinem vyprovázení Ludvíka Kundery coby básnického velmože z Rudky do Kunštátu, neboť vedle Mistrova domu v Kunštátu byla hospoda, v níž se načaté debaty a vyprávění dokončovaly. Býval to úchvatný pohled na rotu básníků i prozaiků obého pohlaví, kráčející po silnici krásnou přírodou. Uvnitř družiny šly interesantní dámy v čele s Jiřinou Salaquardovou, Míšou Pánkovou a Alexandrou Berkovou, kolem nich se pohybovali a před poryvy větru je chránili zbojníci ducha – jako třeba Ludvík Němec, Jarda Veis, Mirek Huptych, Jiří Pavel Kříž, Zdeněk Lebl, Josef Kejha, Pavel Verner, Lubomír Brožek a mnozí další. A na úplném konci chodívali nezkušení adepti básnictví a s úctou vzhlíželi k těm, kteří směli jíti v prvních sledech. Zvláště kouzelné bývaly pochody zimní krajinou, kde se nešlo po silnici, ale zasněženou lesní a polní cestou na hřbitov ke hrobu Františka Halase. Zde všichni vytvořili uctivý půlkruh a Ludvík Kundera sám v popředí vedl nad rovem tichý monolog. Někteří mladí básníci z prvních řad se později v hospodě posilněni alkoholem dohadovali, zda se Kunderův monolog nad Halasovým hrobem nezměnil v dialog. Ale ať se nad hrob nakláněli sebepříčinlivěji, z básnického zásvětního promlouvání nic nerozluštili. Když se nakonec Ludvík Kundera s Františkem Halasem po křesťansky rozloučil, opustila básnická družina hřbitov a vydala se do Kunštátu, kde – jak jsem již uvedl – je hospoda zrovna vedle Kunderova domu. Mladí básníci byli zachráněni, uchýlili se do teplého hostince a nezmrzli. Většina z básníků, kteří šli původně do Kunštátu na odjezdový autobus, po návštěvě hospody na svůj původní záměr zapomněla a opět se vrátila do hotelu v Rudce, kde byla také hospoda. Stávalo se, že někteří odjížděli několikrát, dokud nezavřeli hostince na obou koncích etapové trasy. Bylo to nádherné, neboť jsme v chůzi, vleže i vsedě, vášnivě diskutovali o světě poezie, do něhož mají přístup jen někteří vyvolení ze světa lidí. A my jsme se při své drzosti mládí za ty vyvolené samozřejmě považovali. Náhoda tomu chtěla, že poslední literární dílna a setkání mladých autorů v Rudce u Kunštátu bylo naplánováno na 17. listopad 1989. Z rádia jsme zaslechli nejasnou zprávu o studentské demonstraci a následných událostech v Praze. Pozdě večer přijeli z Prahy dva mladí autoři a vyprávěli, jak je policisté honili a brutálně mlátili na Národní třídě. Ludvík Kundera s námi zůstal dlouho do noci a hovořil o J. A. Komenském, kterého nazval jedním z největších básníků evropských dějin. Mluvilo se i o strachu ze svobody, o dobrých knihách, co přežívají všechny časy, o knihách zlých, jimž budou dechem historie sežehnuty stránky i hřbety. Dlouho do noci jsme si povídali, poslouchali zprávy, a ráno se básnické vyprovázení Mistra Ludvíka nekonalo. Ještě před svítáním nasedl Ludvík Kundera do auta, nasadil si černé brýle a na rozloučenou zamával.
Bylo jitro 18. listopadu a my věděli, že doba se zlomila a nastává čas zkoušek. Básnická družina byla rozpuštěna, každý nyní bude básnit na svém a za své.

P. S.: Dívám se z okna a venku nebývale sněží. Vzpomínám si, že tolik sněhu napadlo kolem paneláku kdysi dávno v básnickém pravěku, kdy naši rodinu navštívili zasněžení mladí básníci Miroslav Huptych a Lubomír Brožek a požádali nás, jestli by u nás mohli přespat. Mé tehdejší paní připadali jako švarní čertovští chasníci, neboť oba byli kudrnatí, tajuplně pomrkávali, pokuřovali a odklepávali popel z cigaret. Chyběly jim snad jenom růžky. Nejlépe se však zamlouvali našemu tehdy malému synkovi. Vyprávěli mu podivné pohádky o zimních královnách, princeznách a vílách a o nějakých zamrzlých trpaslících, co jezdí na sněžných skútrech. Vstoupil jsem do pokoje a viděl, jak básníci s malým chlapcem stojí na balkoně a něco mu ukazují v těch bílých záplavách sněhu. Básníci brzy ráno odešli a syn se díval oknem na otisky bot, mizející kdesi v zasněžené dáli. „Básníci odjeli na sněžných trpaslících,“ řekl poněkud pateticky. Nějakou dobu mu trvalo, než jsme mu vysvětlili, že básníci nechodí vždy jen ve dvojici, ale také samostatně. Nějaký čas měl ve zvyku, že jakoby ze svých pastelek popotahoval dým, oklepával z nich popel jako z cigaret a tajuplně pomrkával. Časem ho to ale naštěstí přešlo, a i když má poezii rád, básníkem se nestal.

Brno 8. ledna 2010) 

Šurpivé rady

Nemám rád odborníky
Co breptají ex abrupto
Proťukají duši a prohlásí
Že moje okluzní osobnost
Trpí frustrací
Vlastní latentním panfobistům
Co paralelně vábí parafrénii
A pasivně se patetizují

Zato mám rád lidi
Kteří říkají

To se vyščábří
Přijďte mezi polednou
Je to vachrlatý
Zač koštuje ten list?
Není to šébik? Byla jsem z toho na plech
Pěkně se z té nemoci zbresal
Není to nějaký chabavý?
Je to šurpivý – jak rybíz!

Ale kdyby
Mě někdo nazval
Patologickým derivátem
Sublimující
Reality

Bolel by mě z toho celej člověk



Včelín Gregora Mendela

Dosud stojí
Za klášterem
Elišky Rejčky
Včelín Gregora Mendela

Prkna jeho stěn
Voní včelí stařinou
Dávnou láskou
Mateřinou vosku a medu

Nachýlený obrýlený
Chtěl tu prý vypěstovat
Obzvláště silný rod
Včelího bratrstva
Které by opýlilo
Květy na celé zemi

Pozoroval počasí
Dělal si záznamy
Pro budoucí průlety
Svých rojů
Mírových stíhaček
S bzučivou forsáží

A když zemřel
Jeho šaty i deníky
Byly dle zákonů bratrstva
Spáleny

Zato však byly vydány
Vědecké spisy
A zákony genetiky
Všemi chváleny

Avšak Mendelovy letky
Piloti bzučivé formule
Po smrti velitele
Odletěli opustili
Genetické ranveje
Rodného včelína

Znáte je
Občas na ně narazíte
Slabě zabzikají
V kapradinovém houští
Prosluněného lesa

Divocí letci
Na něž čekají
Dosud
Nepoznané květy



Kadlátky strýce Karla

Bratr mého otce byl zpozdilý
Mořeplavec objevil Ameriku až teprve
V roce 1936

S hladovým žaludkem zasadil do země
Nového světa pecky švestek a celý život
Čekal až stromy vyrostou a vydají plody

Nějak se jim nedařilo švestky nekvetly

Před lety přišlo z Argentiny parte
Že strýc umřel a švestky poprvé
Zarodily

Letos už vedou o Karlovy kadlátky
Tvrdé půtky aztéčtí a mayští kluci

A ženy?

Když vaří povidlí vzpomínají jak prý
Tahle marmeláda vonívala v tom dalekém
Tajemně vzdáleném Kobylí

Jenom se bojíme
Napsala v dopise Beatrice Souchop de Buchta
(za svobodna Božka Buchtová)



Věčnost a tak

Oslovili jste už někdy
Chlapíka který oral
Až tam nahoře u lesa?

Ptali jste se ho
Na lásku
Věčnost a tak?

Zastavili jste se
Až dole na silnici
Neboť pro oráče
Je smrt
Jen stará
Vyšeptalá oprať

A dávná láska
O dva roky starší
Nežli smrt



Hra na jeden dotek

V mládí na mejdanech
Jsme hrávali takovou hru
V jednom pokoji byly dívky
V druhém hoši

Každý si vylosoval
Nějaké číslo
A potom vstoupil do místnosti
A tam pod velikou přikrývkou
Se směl druhého dotknout
A ihned
Musel ruku stáhnout

Byly to rychlé a horké doteky
Už si ani nepamatuji
Kam jsem kdy sáhl
Všechny doteky
se mi zdály stejné

Jenom jednou se moje ruka
Setkala s jinou
A ty ruce neposlechly příkazu
Držely se svíraly se
Cukaly bolestí v té tmě
V tom dlouhém a krátkém životě
Pod přikrývkou světa



Přeclánění

Aby stíny
Cizích stromů za plotem
Nepřecláněly
Stíny stromů na zahradě
Lil ke kořenům
Lesních kmenů
Kyselinu sírovou

Nyní sám
Bezmocně seschlý stářím
Hledí z verandy
Na bezlisté pařáty

Onehdy
Na nich přistáli
Dva velcí
Cizokrajní dravci

Hřadují
na mrtvém stromě
jejich stíny vládnou
nad krajinou

Panují
I nad domem starého muže

Přeclánějí



Jak mizí láska

Jak se mi vzdaluje
Mizí jí ve tmě
Hlava záda boky
Nohy nakonec zapleskají
Šlapky

Stále na ni u té tmy
Čekám a pak se mi po letech
Zdá že se moje láska
Vrací

Nejprve se ozve pleskání
Objeví se šlapky nohy
Boky záda a potom hlava
Ohavného troglodyta



 



Pes který odletěl

Potulného psa srazil vlak a v tom okamžiku
Vyletěl z křoví pták

Ostatní psi ve smečce pochopili chtějí-li se
stát ptáky musí je přejet vlak

Proto také v této smečce žijící nedaleko
Vesnického nádraží

Bylo několik třínohých kulhajících bezuchých
Zmrzačených čoklů

Ale každý z nich Ujetej Jednouchý Trojťapka
To zkoušel znovu

Každý obratný pes třínohý sotva se vyléčil
Šel proti vlaku zase

Jednou se to musí podařit a každý z nich odletí
Jako pták k nebi



Kavárna snů

V kavárně snů v kavárně U Očků
Sedávali chlapci Ludvík N Josef S
A krásné mladé dámy

V jejich řečech se splétaly liany
Příběhů rostly až se odplazily
K záchodkům kde je stará paní
Pavlínka zametla do kanálu

Jednou Ludvík N pochopil
Že je mladý krásný a talentovaný
Odešel do světa a vrátil se za několik let
Poznal vlhký klín džunglí
I vyprahlou vášeň Sahary
Spatřil světy o nichž bude
Mluvit i příští svět

Vrátil se s náměty na několik knih
A vstoupil do kavárny snů
Do kavárny U Očků
Chlapci Miloš P a Josef S
A staré krásné dámy
Měli obsazené stejné kupé
Jako před léty

Jeli právě Nebraskou
Kde na lásku se odpovídá neláskou
Spřádali liány příběhů
A Ludvík N si nenápadně
Přisedl

Nesměl říci pravdu
Že ve světě skutečně byl
Nikdo v kavárně snů
V kavárně U Očků
By mu nevěřil

(Básně pocházejí ze sbírky Třetí strana mince, která nebyla dosud vydána)

 


 

Ludvík Němec

 

Ahoj Mirku,
ve čtvrtek večer jsem byl v Poděbradech na rozhlasové přehlídce, v noci jsem radši bloudil po parku, místo abych juchal s kolegy, a v místě docela temném potkal jsem Honzu Halase, syna básníkova, který chová k rautům podobné plaché pocity. Sedli jsme na lavečku a chvíli vzpomínali na Klementka Bochořáka, kterého jsme oba znali. Já mu pak říkám:
„Honzo, já teď často jezdím vlakem do Svitav a do Poličky, a vždycky když jedu přes Zboněk, říkám si, že tam musím jednou vystoupit a vylézt nahoru do Kunštátu, protože jsem tam nikdy nebyl a nešel.“
(Zboněk je vesnička – dědinka – osada o pár barácích těsně před Letovicemi; ten název mi utkvěl z „Já se tam vrátím“ – a to jsem ještě nevěděl, co mi mladej – pětašedesátiletej – Halas vzápětí řekne: že Bochořák roky bydlel právě ve Zboňku a Halas tam za ním chodíval.) A pak mi Halas říká: „Jo, to je hroznej kopec z toho Zboňku, já bych tam chtěl ještě jednou vylézt, jako jsem to chodíval s tátou, a už to nikdy nevylezu, já už na to nemám zdraví ani sílu.“
A já na to, že se tam ještě letos určitě vypravím.
A on: „Jo, já si to taky roky říkal, tak si dej bacha, ať pořád jen nejezdíš přes Zboněk, až budeš nakonec starej a už tam nahoru do Kunštátu nevylezeš...“
A tak jsem ve dvě v noci přijel do Brna, o šesti ráno vstal a jel jsem do Zboňku. Pršelo, ale to já rád, a asi za hodinu jsem byl ve Zboňku. Pyšný na sebe už teď jako páv: jako Messner pod Nanga Parbat. A že pýcha předchází pád, jak jsem jaře vyskočil z vlaku, podvrtl jsem si na mokrém nástupišti nohu, chvíli skučel a nadával a pak se protijedoucím vlakem potupně vrátil domů.
Tolik o tom, proč se teď pár týdnů na žádný výlet nevypravím.
A teď za druhý: Když už jsem byl doma za Lazara, vytáhl jsem si aspoň ze skříně krabici (no krabičku: já to před pár lety skoro všechno vyhodil) s pár starými texty – a záhy jsem zjistil, že stejně jako nemůžu chodit, už ani ty texty nemůžu (a nechci) číst, natož pak kdekoliv publikovat, nedejbože dokonce na cokoli či kohokoli jakkoli písemně vzpomínat. Pocítil jsem k tomu přímo fyzický odpor, jakkoli ty lidi i časy jsem měl a mám rád. Ale ty fakt dobrý (ve smyslu: silný) vzpomínky jsou příliš intimní a do veselých historek se mi nějak nechce. Myslím, že i v tomhle jsme si s Jiřinou podobní: neradi se ohlížíme, to víš, jsme ještě mladí, z vás všech určitě nejmladší, a ještě toho máme většinu před sebou :-)
(Vlastně se mi ani nechce moc dumat o tom, kde se tahle moje nechuť bere; tuším, k jakým bych asi přišel koncům.) Tož se nezlob, však je vás na to dost (a já řadu těch lidí stejně ani neznám). Zuzanu jsem nedávno viděl a mluvil jsem s ní. Nebylo to ve snu. Až spolu půjdem do Zboňku, povím ti to.
Ludvík

Když jsi, Ludvíku,
podal tak skvělý výkon na objednávku Hosta, možná by ses vzepjal ještě k většímu výkonu po úpěnlivých žádostech kamaráda... Hodně bych stál o to, aby tahle knížka byla skvělá (zatím shromážděné texty jsou velmi kvalitní).
V těch letech pro nás básnictví a na to navazující kamarádství hodně znamenalo, a proto bych byl rád, aby v té knížce po Tobě nebylo vylomené místo jako po vyraženém zubu... Prostě bys tam zásadně chyběl. Když už nejsi ochoten napsat báseň pro nějakou neznámou Tmu, tak napiš aspoň báseň pro mě, na objednávku... Jsem ochoten splatit toutéž mincí... (závazek před odjezdem na chalupu, za účelem básnického masochismu). Jestli ani tohle s Tebou nepohne, tak už Ti vyhrožovat nebudu, jen budu mikuláškovsky smutný: „jako ocas psa, jenž ztratil pána...“
Mirek

Ahoj Mirku,
tvůj mail mě zahanbol a rozesmutnil, ale nakonec na mě zapůsobil velmi OČISTNĚ. Asi jako laxativum. Moje sračka měla dvě fáze:
1. Vzal jsem krabici (v nejvyšší skříni v chodbě), do níž odsunuty poslední archiválie, jež jsem při minulém úklidu nevyhodil. Zkusil jsem je číst, zda-li bych přece jen něco nevydoloval (z těch štol, v nichž metan pochází odjinud než z hlubin země...). Asi po hodině jsem to vzdal a vyhodil to úplně všechno, tedy texty. A hned jsem se cítil o hodně líp. Nedokázal jsem to ani číst, natož něco vybrat. Blahoslavená doba před počítači, líp se zametaly stopy. Tolik o mém literárním odkazu. Našel jsem ovšem – jako vždy – co jsem nehledal, a to řadu diáků tvých koláží, jež jsme chtěli použít v Yettim. Chceš je k něčemu – nebo máš originály?
2. Zastyděl jsem se pak a odjel na dva dny do Poličky, že napíšu nějakou báseň novou, ale lezly ze mě jen parodie, právě jako do toho Hosta, jenže tam to mělo opodstatnění a rubriku, tak jsem to zase smazal. Nejspíš je to tím, že já básničky vlastně nikdy od srdce a od koulí nepsal, umím je občas napodobovat a parodovat, ale sám za sebe nic, vlastně je dnes už skoro ani nečtu, stal jsem se básněslepým, naposledy mě zaujal snad jen Diviš (a to stejně víc deníky než verše). Odpusť mi a nežel ničeho, neb já do té společnosti (přísně řečeno) ani nepatřil, polovinu z těch lidí, co jsou v hlavičkách mailů, ani osobně neznám, v tom časopisu jsem nikdy nepublikoval a mně se zdají občas falešné i vzpomínky na to, co jsem skutečně zažil, natož abych si vyráběl vzpomínky na přináležitost k něčemu, co jsem víceméně znal jen z odkazů. Schoval jsem si v hlavě (i jinde) pár úžasných, nádherných, voňavých, chvějivých, srdcerváčských a zoufale veselých vzpomínek na doby s tebou, Pidou a Zuzanou, ale skoro vše ostatní vymazal (já vím, že to nejde: ale prostě jsem je odsunul z plochy) – a už se mi k ničemu nechce vracet. (I když holek si teda pamatuju víc...) Tož tak.
(Vím, že tohle písmo může působit depresivně – ale tak tomu není, naopak cítím úlevu jako po... no... viz začátek.)

Ludvík 


 

Pidova holka

Telefonoval, že mi posílá dárek k narozeninám. Já byl tehdy zrovna zavřený v rozhlasovém studiu, takže ho důvtipná spojovatelka přepojila na ředitele naší stanice; ten měl stejné přijmení jako já, i když trochu jiné zájmy. Němec sestoupil dolů do studia, přerušil naše natáčení a řekl mi:
„Volal vám nějaký soudruh z Plzně.“
„Ano?“
„Říkal, že vám posílá holku.“
Napřed jsem měl za to, že je to nějaký vtípek mých rozhlasových kolegů; zrovna nedávno jsme jistému režisérovi dali na vrátnici – měsíc po jeho svatbě – sportovní tašku s živým dítětem, jemuž jsme připnuli na dupačky lístek: Už na to sama nestačím, je tvůj a vychovej ho. Ale při pohledu na ředitelovu tvář jsem pochopil, že tohle asi není žert.
„Jakou holku?“ řekl jsem.
„Ten soudruh říkal, že nejkrásnější holku z Plzně.“
Pak se ředitel spiklenecky usmál, a to bylo zlé. Sotvaže odešel, chopil jsem se telefonu na režisérském stolku a vytočil toho, kdo mě vytočil. „Pido,“ řekl jsem. „Vždyť já už přece holku mám.“
„Plzeňskou holku?“
„Ne.“
„Tak to nevíš nic o holkách,“ řekl Pida – a proti tomu se nedalo nic relevantního namítnout. „Je to holka, o jaký jsi celej život snil.“
„Jak to víš?“
„Vím to,“ řekl Pida – a ani proti tomu jsem nemohl protestovat. Věděl to. O nás všech to věděl.
„A kdy mi ji pošleš?“
„Už jsem ji posadil na vlak, to ti nevyřídili? Na ten půlnoční rychlík. Za dvě hodiny ji máš v Brně.“
Ve studiu za sklem právě Vlasta Fialová, před třiceti lety nejkrásnější žena světa, to když se nahá koupala ve filmové adapatci Divé Báry, přiopile četla: „…však láska, Vojtíři, je nejkrásnější tehdy, když právě počíná se.“ A já křikl do toho telefonu:
„Ty ses zbláznil, Pido!“
„Zblázníš se, až ji uvidíš.“
„Jak ji sakra poznám?“
„Poznáš ji.“
„Ona mě zná?“
„Všechno jsem jí o tobě řekl.“
Cítil jsem, jak mi po zádech stéká pot. „Řekni mi sakra aspoň, jak se jmenuje!“
Ale on už zavěsil. Samozřejmě. Seřval jsem Vlastu Fialovou, nejkrásnější ženu světa, ať už nechodí do natáčecí frekvence ozřalá a pak jsem se celé užaslé natáčecí osádky zeptal: „Nemůžete mi někdo půjčit na dnešek kvartýr?“

To bylo v půl jedenácté, v dubnu 1981. O dvě hodiny později jsem stál na pátém nástupišti u koleje sedmé, kusé, jak v Brně decentně říkáme slepým kolejím: v ruce kytičku konvalinek, v ústech vyprahlo a cigáro. Tak to totiž říkával Pida: cigáro. A já chtěl být v ten den jako on.
Pida, božský dohazovač.
Bez něho bychom všichni zamřeli jako panici, nebo ještě něco horšího. Třeba jako děvkaři.
Ještě pořád jsem hrozně doufal, že je to všechno jen vtip a tím rychlíkem přijede právě on. Pida. Že ze mě sejme to břímě. Vůbec jsem tu nechtěl stát jako to, oč tu jde, a setkat se se ženou, o níž jsem celý život snil. Bylo mi teprve čtyřiadvacet, ale tolik už jsem věděl, že naplnění takového snu může být asi stejně bezpečné a definitivní jako si lehnout pod ten vlak. Vlak přijel.
Bohužel žádné zpoždění.
Plzeňské holky vystupovaly na páté nástupiště, jež bylo posrané od holubů a Brňáků, co si dali v kiosku párek a starobrno. Právě za ten kiosek jsem se schoval a jen opatrně vyhlížel svůj osud. Dodneška tam stojím, řekl bych. Roky utíkají, ve stánku už mají pizzu a hamburger a heineken, ještě větší sračky než tehdy, na nástupišti ubývá policajtů a přibývá žebráků, vlak do Vídně odjíždí každou hodinu a vlak do Ždánic k mé stařence už neodjíždí vůbec, moldavské kurvy se mi rok od roku nabízejí za stále nižší ceny, za což ovšem nemohu já, nýbrž neviditelná ruka trhu, jež mi strká prst do řiti, na olysalou hlavu mi táhne a celé brněnské nádraží už se začíná stěhovat o dvě stě metrů dál, abychom se všichni napakovali, v roce 2016 už dokonce ani koleje na páté nástupiště nevedou a já tam pořád ještě stojím s párkem a konvalinkami, oboje stejně jedovaté, ještě pořád jsem to já, ještě pořád se stejnou rozechvělostí čekám na Pidovu holku, jež se stane holkou mou a já se konečně zblázním, jen co ji uvidím –

 



„Jmenuji se Karla,“ řekla mi tehdy.
Vlastně ne hned. Hned jsem ji nepoznal. Vlak zastavil, mé srdce taky, a když zase naskočilo, byl pérón skoro prázdný. Desítky plzeňských holek jsem nechal projít kolem sebe, a každou bych hned bral, každá byla krásná, jak to umí jen plzeňské holky, já totiž v Plzni čvrt roku bydlel a Pida mě seznámil úplně se všemi, i teď jsem je poznával a nechal je kolem sebe míjet, jako když jsme s Huptychem hledali celý den nejkrásnější ženu v Bratislavě, bychom ji darovali růži, o čemž Brožek sice napsal báseň, Pida nás však nejspíš pokládal za romantické kretény.
Nechtěl jsem dopadnout jak v Bratislavě. Dokonce jsem si v tom kiosku nedal ani vodku na kuráž a vstoupil jsem na perón. Ještě jedna tam zbývala, plzeňská holka. Hned jsem ji nepoznal, hned jsem neuvěřil, že je to ta, o níž jsem snil celý život – ale když to Pida říkal – a když ona poznala mě...
„Už jsem myslel, že nepřijedeš,“ řekl jsem jí.
A podal jsem jí kytku, ty konvalinky bílé, milostně jedovaté.
Usmála se na mě, ale jen opatrně. Jestli jí Pida o mně opravdu řekl úplně všechno, vůbec se té opatrnosti nedivím. To až mnohem později jsem pochopil, že na úplně všechno dostanete úplně každou. Později, pozdě. „Ale přijela jsem.“
Řekla.
Druhá nejkrásnější věta z ženských úst.

Škoda, že víte, jak to dopadne. Já to nevěděl, přísahám na svýho ptáka, jak cudně říkával tenkrát Pida. Právě tomu jsem druhý den hned po ránu zavolal, třebaže byla neděle.
„Opravdu se jmenuje Karla?“ řekl jsem.
„Jdi do prdele,“ odvětil. Taková slova říkával Pida kamarádům jen málokdy, vlastně jen těm teplejm, aby je aspoň trochu potěšil. „Jak můžeš být tak sprostý?“ řekl jsem.
„Jak jsi to moh s ní takhle posrat?“ opáčil.
Srdce se ve mně zase zastavilo, ale jinak než na peróně. A jinak než když jsem v noci křičel její jméno – v té chvíli, kdy se zastavilo úplně vše a velký pták proletěl v šeru mezi stromy, jak napsal papá Hemingway, jehož jsem tehdy napodoboval. „Ona ti volala?“ řekl jsem.
„Samozřejmě že mi volala, vole. Proč jsi na ni nepočkal u toho vlaku?“
A mně to konečně došlo. Byl jsem mladej a blbej, to je pravda – ale i mladej a blbej vypravěč ucítí příběh už zdaleka, dřív než se mu vychčije na nohu jako zatoulanej psík. Byl jsem sice v rozkroku dosud cítit něčím jiným než močí, nicméně přesto jsem řekl:
„Chceš snad říct, že jsem na tom nádraží sbalil jinou holku?“
„No…“
„Proboha! Vždyť říkala, že zná tebe i Franka.“
„Nás zná v Plzni každá,“ řekl Pida skromně.
„Kristebože. A já doufal, že víš, jak se jmenuje!“
„Neříkals, že Karla?“
„Ale jak dál, sakra! Ráno už byla pryč – a já si říkal, žy ty to stejně budeš vědět. Dokonce si ode mě půjčila prachy.“
Na druhém konci linky bylo chvíli ticho. Dokonce ani náznak smíchu – což oceňuji až dnes. Dnes už si totiž dokonce myslím, že kdybych na ten omyl nepřišel sám, Pida by mi to nejspíš ani nikdy neřekl. Teprve když jsem se o jakýsi náznak chlapáckého smíchu pokusil já sám, přidal se soucitně i on:
„Aspoň máš o čem napsat povídku. Ale hlavně to nikdy neříkej Vernerovi, ať ti to nečajzne.“

Verner už nám neukradne nic a tohle není povídka. Kéž by byla. V povídce by vypravěč dál chodil na to nádraží a čekal, dál hrál tu hru, jako ji hraje vypravěč v té Cortázarově úžasné povídce z metra, Rukopis nalezený v kapse. Ale v životě, jenž je pouze skicou, náčrtem, synopsí příběhu, to tak obvykle nechodí. Když už přece jen trávíte většinu času u kiosku na pátém nástupišti, nečekáte už na plzeňskou holku ani na žádnej vlak. Vím to. Pár let jsem žil na pátém nástupišti u koleje šesté kusé – a tohle není metafora.
Nakonec jsem ale přece jen přemístil zadek z perónu do vlaku, do vlaků: napřed vesnické lokálky, co staví na malých nádražích, dnes ovšem jezdím v eurocity a sním o supercity, jež kvůli sebevrahům na kolejích už ani nestaví, a v Plzni nezajdu za Pidou a v Praze nezajdu za Mirkem, tak jsem na tom, heč. Nerad vzpomínám. Jsem akční. Takže když mě sekretářka vyruší z četby novin, že mám návštěvu, jen akčně zavrčím:
„Kdo to je?“
„Nějaká žena. Říká, že má pro vás osobní vzkaz.“
Jsem akční a jezdím v supercity, ale přece jen ještě nejsem tak v prdeli, aby se mi nezrychlil dech. Právě do téhle ředitelny Pida volal skoro před třiceti lety, panákovi stejného jména jako já. Utáhnu si květovanou oprát ku kolem krku a jdu do předsálí. U věšáku na kabáty stojí tmavovlasá žena v kožené bundě. Neznámá žena: vím, bezpečně vím, že ji vidím poprvé – aspoň na tomto světě. Je krásná? To slovo dnes ovšem nic neznamená. Ona rozhodně slovy neplýtvá; než stačím cokoli říct, než se stačím usmát nebo rozplakat, bez váhání ke mně přistoupí, pevně mě obejme a políbí mě na ústa.
Voní kávou a cigaretou.
Má pětašedesátiletá sekretářka diskrétně prchá ke kopírce a kopíruje a kopíruje… a kopíruje.
„Pozdrav od Pidy,“ zašeptá mi ta žena hlasem, který dodnes rezonuje v poloprázdných sálech žití mého, a ještě jednou mě políbí, nejspíš aby mi to opravdu došlo.
Nejsem překvapen, ani v nejmenším ne. Přesto neučiním skoro nic, když se ta žena vzápětí vymaní z mého váhavého objetí, když se s úsměvem prchavým jako naše naděje otočí ke mně zády a záhy za ní zaklapnou masivní dveře ředitelny. Vůbec nejsem akční. Stojím tam jako na pátém nástupišti, skoro stejně rozechvělý, a stejně jako tehdy, stejně jako vždy, váhám. A když mi sekretářka jaksi soucitně navrhne, zda má zavolat vrátnému, aby tu paní zastavil, je už pozdě.
Vím to. Pozdě. I kdybych se za ní rozběhl...
Rozběhnu se, ale je už opravdu pozdě.
Zmizela.
Pozdě.
A pozdě je, i když vzápětí zavolám – téměř po desetiti letech – Pidovi. Na žádném z telefonních čísel, jež dokázala sehnat moje zklamaná sekretářka, to nikdo nebere. Až Mirek Huptych mi později téhož dne řekne, že Pida právě prodělal těžký infarkt, je v komatu a bude opravdový zázrak, pokud vůbec přežije –

(Posrals mi pointu, Pido. Přežils. Ale já se na tebe stejně nezlobím, já ti tu nedůslednost odpustil, třebaže si kvůli paměťové amnézii prý ani nepamatuješ, cos poslední dva dny před tím bleskem dělal, natož pak koho žes to za mnou poslal. Já už to totiž vím.) 



Neb(e) Vítězslava Nezvala

Na horizontále smrti naší červánky
Hle to růžové řitě básníků co v nebi hřadují
A ovšem též jejich slézové žaludy
A noční létavice ejakulátů našich
Neb ani v nebi nejsme zbaveni tělesnosti
Čímž podobá se ovšem tak trochu peklu
Mumlají katoličtí básníci co v nebi hřadují
Však ti docela docela tiše
A ještě jednou tišeji
Jak při zpovědi z toho nejhoršího
Neb v tomto andělském kurníku obchází liška

Bílá polární liška co všechno slyší
Liška co občas je spíše lišákem
Lišákem vlastně co všemu tu šéfuje
A slovem tím a slovem vším a vším
Právě tím slovem si my dva spolu tykáme
Neb on bůh nebe a já bůh básníků
Lišák co kontroluje naše kurníky
Zatímco máme povolenou vycházku mezi vzpomínkami
Na naše Andulky
Zatímco hřadujeme v obláčcích
Tak šťastni tak šťastni tak šťastni
Lišák prohlíží všechny naše klece
Sbírá naše vejce a klade vlastní podkladky
Bychom měli nad čím přemýšleti
Nad dokonalostí jeho vejce bílého

 



S pravými chlupy
Tak šťastni tak šťastni tak šťastni
Pročež smejčí po našich celách lišák
Hledá co schováváme mezi hemisférami a mezi půlkami
Zakázané verše hledá lišák
Neb v nebi povolen pouze daktyl a trochej
Zatímco verš volný trestá se návratem k vám mí drazí
Tolik se toho mnozí bojí
Růžové prcinky červánky poetické
Kosťa a Jirka a kupodivu i Boris
Co já znal kupříkladu Klementů
Bochořák Gottwald a ještě Clementis
Samí prokletí básníci
A se všemi jsem si tykal za tikání časovaných bomb
Neb mně jsou metrické i ideové problémy egál
Neb já mohu psát v jakémkoli režimu a metru
Neb jsem všemi obdivován a oblíben
Mezi růžovými řitěmi a ovšem i žaludy a křížemi a káry
Jen srdcových dam se nám tu nedostává
Neb andělé nejsou na ženské na chlapy ba ani na anděly
Jen na básníky jsou ti lišákovi opeřenci
Przní mě tu každou noc a slyšte můj kvičivý smích
Neboť jejich péra i pera věru lechtají
Zatímco oni naopak kňučí když jim je škubu
Z křídel a růžových zadků
A namáčím do fialových inkoustů soumraku
Bych měl čím podepsati svou báseň
(Hle anděl snáší vejce
Z nějž se klube tato báseň
Pukavec slunce
Jež oslnivostí a eruptivností se mi podobá) 

 


 

Jiřina Kalabisová-Salaquardová

 

Kdybych psala vzpomínku, Mirku, pak by to bylo například:
a) Jak jsme šli jednou na Koburku lesem procházkou, na keřích byly ještě zaschlé maliny, křapali jsme všichni o nějakých potížích, a Saša Berková zařvala: nechte toho, když jste v lese!
b) Jak jsem s Tebou a Ludvíkem seděli nad Brnem v Krpoli na stráni a pili víno, prohlíželi Tvoje koláže – a pak někdo z pánů odešel čurat a někdo pak řekl: to bylo v e-dur, studovala sem muzikologii!
c) Jak jste s Ludvíkem zazvonili u nás na Lidické a zeptali se pana Salaquardy, jestli může jít Jiřina ven – a šli jsme na hrob Oldřicha Mikuláška, pili tam víno a jemu taky na hrob ulili, jak vítr studeně hnal žluté březové lístky po zemi a cinkalo to jako plíšky (a báli jsme se, že nás tam zavřou přes noc). Když se úplně setmělo, řekl jsi, tady někde přece musí mít hrob i Skácel, neříkejte mi, kterej to je, jestli ho v tý tmě najdu… pak šel jsi šel dokola a když ses zastavil, řekl jsi: tady!, šel blíž, abys přečetl náhrobek a zakřičel: no fakt… tady leží! A pak jsme lezli přes hřbitovní zeď, protože nás tam zavřeli…
d) Jak jsme zase šli jednou s Ludvíkem a Bobem (už nevidícím) z Bellevue a čirou náhodou s námi také Oldřich Mikulášek – doprovodili jsme ho na rozjezd autobusu. Byl s nějakou krásnou dívkou. Pohladil mě po hlavě a pravil: „Máš nááádhernou lebku. Klenutou.“ A chtěl, ať mu dám na rozloučenou polibek. Kymácel se na těch berlích, dívka s velkýma očima se na něho dívala obdivně. Já na polibek, že až teda jindy. A Mikulášek: „Tak dobře. Příště. Ale vím, že se na to budeš potvůrko šíleně těšit...“ Pak se vyšplhal do autobusu a mával nám i té neznámé. A my s Ludvíkem a Bobem jsme tápali k domovům.
e) Jak jsme v zimě na Koburku s Janem Skácelem mluvili, pili a povídali, a pak někdo vyšel na noční mráz
a překvapeně houkl: ty vogo, on je snad komunista nebo có? f) Jak Jan Skácel v koburské kuchyni poránu chtěl, abysme mu zazpívali písničku Spánembohem už jdu od vás – a my jsme zpívali a blbli jsme, až u sloky Neublížil jsem, neublížil jsem žádnému z vás... někdo polkl slzu.
g) Jak jsme s Ludvíkem seděli kdysi dávno na Špilberku, on ještě průvodce v kasematech, a jedli jsme rohlík a sýr a měli jsme sedmičku bílého, byl bílý den, a Ludvík si v náhlé inspiraci půjčil kolo od nějakého kluka a kolmo sjel Špilberk bez brzdění až k hotelu Continental – což je dobrá značka.
h) Jak jsem spolu seděli na sedátkách v cirkusu v Kyjevě a mluvili jsme o tom, co napíšem, Ty Názorný přírodopis tajnokřídlých, a napsals ho.
ch) Jak jsme šli na Koburku na procházku ve dvou se Zdeněkem Šimanovským – ve sněhu – a on najednou pokrčil ramenama: a nebylo by fakt lepší někam odjet? Třeba do Kanady?
i) Jak jsme na Koburku pálili oheň a dívali se na nahoru na jiskry: zářily, zářily a mizely, nad nima hvězdy, a jak Macurův synek chtěl lézt na hromadu klestí a Macura mu řekl, ne, něco by se ti stalo – a někde už bylo psáno, že se brzo něco stane jemu.
j) Jak nám na Koburku na zahradě Saša mazala chleby a furt je obkládala libečkem a všichni jsme říkali (nejvíc Macura), jak voní, i když smrděl (libeček), a Saša máchla rukou s nožem a děla, že je zvyklá chleby průběžně libečkem obkládat, protože furtumfurt obkládala nějaký jídlo svým starším bratrům.
k)Jak se pan Skácel toho zimního večera opil a letěl potom dlouhou místností v bílém prádle ke své posteli, prostě toho večera létal jak anděl.
l) Jak jsme seděli u nás na Lidické a zpívali nějakou nepochybně protistátní píseň, která končila odvážným disidenstkým refrénem „dudůlajdá“ a naše malá Dora vykoukla v pyžamu z vedlejšího pokoje a řekla velmi pomalu a tiše: já vám dám dudlajdá...
m) Jak se naše malá pětiletá Dora tolik chtěla před tímto večerem zalíbit Tondovi Hořavovi, že odkráčela svižně do svého pokojíku a zcela samostatně se ostříhala dohola.
n) Jak jste za mnou přijeli na návštěvu do Náměště nad Oslavou, kde jsem ještě bydlela u rodičů, a pod třešní seděla moje babička a listovala ve starých svázaných časopisech Pestrý týden (a Mirek Huptych, básník, si dodnes myslí, že to byla Bible kralická).
o) Jak jsme spolu byli právě 17. listopadu poblíž Blanska na nějakém setkání s mladými autory a po zprávách z Národní se přiblížil nějakej místní pán a řekl: jen klid, jenom klid – a chtěl, ať žádný dopis nikam neposíláme.
p) A jak mu Saša řekla: chodil ste volit? Tak buďte teďka zticha, jo?
r) Jak jsme se pak v té Náměšti kdysi toulali po lese a seděli chvíli jen tak opřeni zádama o sebe i stromy a asi tam proletěl anděl, protože jsme mlčeli.
s) Jak jsme se hádali a hádali a hádali. A přeli. O všechno. A furt. A taky plánovali. A doufali. A zoufali. A chechtali se (někdy tak moc, že pod někým praskla postel). 

A to by bylo všechno, protože všechno to někde pořád je, i když o tom mlčíme. Ahojka pusu, Jiřina 




Už týden

Už týden
myslím na jedno slovo
Týden
v tichém domě

Není toho moc
co ticho potřebuje
k životu

něco ke snídani
něco k obědu

Svlačec
rmen dobromysl
pod hlavu 



Abych

Dnes piju už své třetí kafe
to stačí to stačí
na to že ho dvakrát nemiluju

Abych taky neříkala nedělala
na to že život
mě dvakrát mít nebude

A proč by taky měl
hvězdy jste spolu nepásli
Trochu skromnosti narkotičko
Shovívavosti pravdo 



Čistá voda

Říční hrnek
jsme našli v osikovém břehu
ptáci z něho pili
ptáci laně a filozofové
ryby z něho pily
ale snad nebude hned nejhůř
v důvěřivém lidském kruhu
čistá vodo
být ti blízko
mít tě blízko
by mi pro začátek
stačilo 



Návštěva ze souhvězdí Višně

Nad ránem s bouřkou přistály
i ty nezralé
Zářily
jako vltavíny
s křišťálovou peckou uvnitř

Scifisté samozřejmě spali
jako když je
do hvězd hodí
my jsme samozřejmě spali
jako když nás
do hvězd hodí
a hvězdy
samozřejmě spaly
jako když je
do lidí hodí

Tak byla budoucnost
zase jen ve hvězdách
a v lidech 



Událost roku

Důvěrné zprávy z tisku
Udělení nobelovy ceny jilmům
Svitky rosy rozluštěny

Událost roku
listí
opět mezi
námi 



O přelétavosti

Chtěla bych poděkovat
včelám na celém světě
že neuletěly
ani mně
ani tobě
v některém voňavém
březnovém odpoledni

neoficiálně

za lehkost roje
neodlétlého
a nezkřehlého zimou
jako já
na jarním nádraží

proto
chci poděkovat
včelám
na celém světě
za důvěru
pro mne
a pro tebe
co nejsrdečněji
svým jménem
jiřina kalabisová
československo



Na poušti

Než se dořešilo
než se dohovořilo
stručně s dovolením
k problematice
než se přijalo
než se vyjasnilo
jednohlasně nikdo
se hlasování nezdržel
nastalo velké přenášení židlí
jako velké nomádské stěhování
na zaprášené poušti slov

Někdo se při něm
zmateně dotkl dívčího ňadra
polekaně se ohlédl
ale už zřetelně zapraskalo jemné dřevo
a židle začaly obrůstat
zeleným pramínkem
listu 



Příběh o návratu anděla

Tak se to vypravuje
v příběhu
o návratu anděla
on řekl
už ti nevěřím
a ona řekla
prosebně
a ještě řekla
a on řekl
a
řekl
a ona
řekla
a hlas se jí chvěl
a hlas se jí chvěl když řekla
a on tedy nechal
ty oči zavřené
a on si tedy opravdu představil
ten les tu trávu to
obilné pole
ucítil
sladký pohyb vzduchu
za zády
uslyšel
někoho vzlétnout
vzlétá vzlétá
svlékajíc
křídla 



Překlepy

Jsou to jenom překlepy
v palubním deníku
chybně zanesené souřadnice z dob dětství
kdy jsem bývala dobrodruhem
osekávala zelené chvojí na visutá lůžka
statečně roztínala smolné součky
plazila se sněhem
pila vodu z fjordů
žvýkala kůru smrků
na severním pobřeží
říkám si
když ráno houká parník vodovodu
ty odcházíš do práce z našeho
prázdného podnájmu
já pozorně
přepočítávám lístky do menzy
když převracíme kapsy
když rozestýláme na zemi
spací pytle
zadrhujeme kovové zipy do tmy
jako kohoutky ručnic
jako dva tiší lovci zvěře
stahujem kůži samoty a stesku
a stopujeme svou přízeň
v polárních končinách
před usnutím

(Já, Kryštof Kolumbus, 1985) 



Pohoří pravdomluvnosti

Kdybych nebyla tak vztahovačná
kdybych naopak byla ještě o něco víc vztahovačnější
vztáhni ruku
řekla bych
vztáhni ruku

Kdybych nebyla tak pravdomluvná
kdybych naopak byla ještě o něco pravdomluvnější
srdce mi tluče jako bubínek
řekla bych slyšíš
kdykoli tě vidím indiánského
jako indiánské léto
jako indiánské léto
v pravdomluvných horách

kdybych nebyla taková jaká jsem
kdybychom byli víc takoví
jací
nejsme

(Snídaně na Titaniku, 1987) 



Starodliština

Já vím
že jsou jen čtyři
světové strany
maturovala jsem ze zeměpisu
i když občas
bloudím

Ale teď
právě teď
když mi hlavou táhnou severská hejna
propadají se zmrzlé tundry minulých krutostí
když mi srdce tluče jako splašený africký bubínek
když vyplouvám ve směru našich nejistot jako
španělské lodě jako vikingové jako
thor heyerdahl
propadám se
zpět do byzance do cyrilice když znovu
hledáme svou vlastní řeč
věřím ještě v tu pátou
světovou stranu
přesně ve středu
magnetické rovnováhy
bukových hor čistých řek a lidského
rozumu 



Klub svobodných

Moje a tvoje dcera
se rozhodla žít
na nespisovných ostrovech
ostrovech nespisovných slov
a znamenitého pravopisu
Těší se
jak se poměje

Snad nás tam někdy pozve
aspoň na prázdniny
snad jí budeme vždycky chybět
my
už spisovní

Vyjde nám vstříc
se svími morčatami ribami papouškami
a kocouri
jako malá věrná předsedkyně
klubu
svobodných 


 



Zpráva o tuleňářské lodi

Dnes ráno
já ty a ono
svědkové neobvyklého úkazu
V sedm nula nula
prudce vzlétla z bílých prostěradel
oslnivá polární záře
zahlédli jsme ji nejdříve
s nedůvěrou dívali jsme se na ni
jako na blížící se tuleňářskou loď
na stříbrném moři
jako vyčkávající
nehybné tulení stádo
tys řekl
s rukou na mých a mých a mých
že opět rád pozoruješ patrné zakulacení mořského
obzoru
že mě opět rád vidíš v té oslnivé polární záři
ono
se pragmaticky rozhodlo
již podesáté si přečíst svého hloupoučkého neználka
v tom světle
a já jsem řekla
pochop
nepotřebuju žádný zatracený kožešiny
ale pochop
tak strašně se mi stýskalo
tak strašně
mi bylo zima 



Sny

Nad městem krouží poštolky
nasazené na nemocné holuby
holubi
zděšeně tlučou křídly
tlučou do našich hlav ze kterých vyletují
dávné sny
a krutě střemhlav se pouštějí
k srdci

Prosím tě polituj je
ty kdo bys jim v mrazu nasypal
i pod pokutou pěti set korun
já nevím
jestli by to bylo správné
ale moje jistota
je ve tvé lítosti

A taky na mirka huptycha myslím jak říkal
že mají v praze holubů plnou půdu
v perleti básně
stéblech tmy

(Snídaně na Titaniku, 1987) 

 


 

Jiří p. Kříž

 

Jak do poezie vstoupil aneb kuburské reminiscence

 

Bylo to absurdní jako naše životy do roku 1989. Znali jsme se z porůznu otiskovaných věcí, které občas unikly „ČÚTI, FÚTI, Arizóna, Texas“. Odvážnější začali psát do ilegálních Lidovek nebo do Obrysu Daniela Strože v Německu, ale osobně jsme se znali málo nebo vůbec. Zvěsti se šířily jenom jako za časů bájného vypravování starců kronikáře Kosmy.
Nejprve se mladí básníci, prozaici a kritici šedé zóny (ne dost stateční na disidentský kabát a ne dost konformní, aby se ztotožnili se zasloužilými umělci) pokoušeli polidštit Svaz českých spisovatelů. V Literárním klubu. Aspoň jednou v roce se potkávali v Brně, Ostravě, Plzni, dokonce i v Bratislavě. Na soutoku Svitavy a Svratky byla situace, ač je to k nevíře, volnější: Když jsme v Brněnském večerníku začali v roce 1982 tisknout malé recenze Jana Skácela, mohl Ivan Skála, který měl tu smůlu, že v modrém slovníku spisovatelů musel být hned vedle brněnského básníka, a ještě za ním, takže mezi ně museli vložit bezvýznamného epigona Vrchlického Skácelíka, vyletět z kůže. Soudruzi z Brna mu ale po jeho intervenci vzkázali, ať si řeší pražské problémy... Kdo v Brně chtěl, patřil k hnutí kolem Husy na provázku. Jenom jsme si pak s Trudou Vidlařovou, dobrou duší toho divadla, sdělovali, na koho se zase estébáci ptali, komu hrozí popotahování.
Ale neznali jsme se. Kolem byl středověk. Připomenu jen první setkání se Sergejem Machoninem na chalupě u profesorky biologie a chemie Ljuby Richterové (maminka spisovatelky Sylvie Richterové a tetička mé ženy Aleny) v Jabloňově v roce 1978. Nejprve se divil, že v tasovské vile Jakuba Demla se nebojím podepsat do pamětní knihy vedle něj, chartisty. Dojalo nás pak v Uhřínově vypravování vdovy po Janu Zahradníčkovi (básníka nepustili z vězení, ani když na otravu houbami umřely jejich dvě děti). A potom jsme se až do svítání prohádali, jestli česká kultura skončila srpnem 1968. Argumentoval jsem tehdy knížkami Josefa Souchopa a Ludvíka Němce, romány Jana Kostrhuna, skvělými opusy Jiřího Žáčka, povídkami Jiřího Medka, a hlavně děním kolem Husy (Scherhauferových Jedenáct dní na křižníku Potěmkin Tauričevský, Commedia dell’arte, Červený smích, Mistero bufo, Sviť, sviť, má hvězdo, Tálské Alenka v říši divů za zrcadlem, Pospíšilova Balada pro banditu, Velký vandr, klauniády Bolka Polívky Am a Ea, Pepe, Pezza verzus Čorba, kde si dvě znepřátelené klaunské rodiny postavily mezi sebe zeď z lepenkových krabic „Made in DDR“... Ačkoli s tou scénou byla duchovně spřízněna Machoninova dcera, tenhle výsostný divadelní kritik nevěděl o Divadle na provázku v roce 1978 nic. A Huse bylo už deset let. Slíbil, že se do Brna vypraví, a brzy to splnil.
Handicap trojí kultury (oficiózní, podzemní a tzv. emigrantské) si nesou životem mnozí dodnes. Ulehčili vlastní nedovzdělanosti. Při troše konspirace a důvěryhodnosti bylo ale možné strojopisné samizdaty číst. Vím, jaký dojem na nás udělal Grušův Dotazník, Kohoutova Katyně, Skácelovy Oříšky pro černého papouška a Chyba broskví nebo Hrabalův majstrštyk Obsluhoval jsem anglického krále. Ale chybělo setkávání bez dozoru šmoulů pověřených zpravovat o každém duchovním šustnutí estébáky nebo jiné řídící orgány. V brněnské spisovatelské pobočce se tím smutně proslavila trojice Křenek, Odehnal, Štěpán.

ČÚTI, FÚTI byly dohlížecími orgány. Pokud někdo zapomněl držet vlastní názory na uzdě autocenzury a napsal třeba o knihách nebo o filmech národních umělců, čím skutečně byly, Český úřad pro tisk a informace a Federální úřad pro tisk a informace konaly. Někteří recenzenti bývali soustavně bez prémií, a když napsal Vladimír Čech (nikoli milionář) do Brněnského večerníku, že nejmladší revolucí vykovaná tanečnice Národního kubánského baletu má už hodně přes padesát a na jevišti všechny pajdaly hůř než jednonohá Sarah Bernhardtová v Riu, měl po militantní nótě ostrovního karibského velvyslanectví v Praze a po zásahu ČÚTI půlroční distanc. Z toho vzniklo mezi brněnskými novináři rčení: Každý máme svůj kubánský balet. Zaměstnancem ČÚTI byl například republikán Miroslav Sládek. 



Začalo to v Kunštátu

Nejprve fungovala osa Brno–Plzeň. Pida Josef Kejha dokázal ze Socialistického svazu mládeže města Prazdroje několikrát vymámit literaturou, erotikou a čerstvějším povětřím pulzující šumavské hotýlky. Zjistili jsme, že podobný vektor osciluje i mezi Plzní a Prahou. A začali jsme spolu objevovat Onen Svět a další zapadlé kouty. Ale bylo to takové – excentrické.
Pak jsme se jednou všichni sešli na Halasově Kunštátu. Volalo se po inovaci literární soutěže, po zpřísnění kritérii a hlavně po větší úrovni příspěvků, jimiž obesílaly klání svazáci. Ve městě českého krále, na což historik „dovšehokecej“ Ladislav Smoljak onehdá v televizi, když doplňoval mateník na téma třemi českými stavy zvoleného panovníka, dočista do čista zapomněl, vydávaje ho jenom za Jiříka z Poděbrad. Městem znamenité keramiky Lindovského a Maxery, ale hlavně básníků Klementa Bochořáka a Ludvíka Kundery, na dohled od místa, kde německou i ruskou okupaci v Rudce přečkaly aspoň Masarykovy pískovcové boty, se přehnala smršť nevázaných diskuzních vstupů Alexandry Berkové, Miroslava Huptycha, Josefa Kejhy, Ludvíka Němce, Jiřiny Salaquardové, Josefa Souchopa. A poezie Jany Soukupové. Do soutěže poslala básničky tak nekonformní, že je předseda poroty Ludvík Štěpán, když přehlasován neprosadil jejich ignoraci, oplakal, dobře tuše, že bude průser. O několik let později chtěla bezuzdná moc spláchnout novou a zdravou nastupující generaci (Soukupová, Dynko, Ludvík, Ráček, Váša atd.) do stoupy. To když si troufli vyjít na světlo s provokativním sborníkem poezie Uprostřed průmyslové noci. Stejný skandál se blanenští svazáci pokoušeli v Kunštátu podpálit po vystoupení Goldflamova a Válova Hanáckého divadla z Prostějova, ačkoli představilo Nezvalovu Depeši na kolečkách.
Nějak nás napadlo, že bude lépe potkávat se mimo reflektory agentů Stb – a vydrželi jsme pak až do nechvalného konce novostalinského režimu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 


 

Vlastenci orlického podhůří

Koburk. Říká vám to něco? Vzdělanější si ho popletou s bavorským Coburgem na řece Itzu, starým německým tiskařským střediskem. Nebo se sasko-kobursko-gothskou dynastií, vládnoucí v Belgii, Portugalsku, Bulharsku a skrze manžela královny Viktorie Alberta také ve Velké Británii… Buďme jednodušší. Koburk slavil dvě stě let v roce 1989, kdy také Francouzská revoluce oslavila dvě století. Jeho nejstarší památkou je smírčí kříž u jedné z chalup, dovezený bůhví odkud. Koburk patří k Výprachticím pod Bukovou horou, o kousek dál jsou Čenkovice a Suchý vrch, a pod ním Jablonné v Orlických horách, připomínané už v Kosmově kronice. Do roku 1945 česká enkláva (obce Heřmanice, Výprachtice, Bystřec, Nepomuky, Čermná a další) v Sudetech. Nezapomínejme, že pomnichovský zábor sahal ze severu až do Svitav a z jihu do Pohořelic, takže Morava těsně před válkou zeštíhlela na nějakých osmdesát kilometrů vzdušnou čarou.
A v Koburku domeček, v tom domečku stoleček… U toho se už za protektorátu scházeli Češi v povoleném hostinci u pana Petra. No – domeček. Ona je to budova, kde se na Silvestra v 80. letech scházívalo až třicet lidí. Teprve dvaatřicátý neměl kde hlavu složit a spal složený do pravého úhlu kolem vánočního stromku, který se na něj uprostřed jedné z adventních nocí samozřejmě zřítil. V intelektuálních nocích se v onom středobodu svými pravdami po hlavách mydlívali lingvista Karel Pala, filozof a logik Pavel Materna, televizní dramaturg Jiří Stejskal, režisér Jiří Vanýsek, historici, archiváři Jan O. Eliáš, zakladatel Spolku posluchačů filozofie v roce 1968, a Jiří Malíř, sportovní komentátor Petr Kment, kritici Jiří Poláček, Jiří Pavelka, básnířka Jiřina Kalabisová-Salaquardová…
Možná to byla ona, koho napadlo, že by se v Koburku mohli potkávat i literáti osy Brno–Plzeň–Praha, kterým nesvědčilo povětří odposlouchávaného spisovatelského klubu na Národní třídě ani oficiózní Rzounkovy, Hájkovy, Blahynkovy či Skálovy semináře na Dobříši. Ale spíš v létě než v zimě. Jednak básníci nemívali nikdy plné kapsy, a když, tak jenom drobných. Ušetřili by tedy za otopné, které majitel ve výši dvaceti korun československých vybíral v lednu a únoru za pobyt. A zdravé podhorské letní povětří dokáže léčit neduhy, kterými byli hlavně kritici a teoretici prolezlí.
Nepřestanu si vyčítat, že jsme nevedli kroniku těch setkání. Řešily se v Koburku 80. let věci rovnou perestrojkové a předpřevratové. I když v něco takového v normalizačním bezčasí věřit troufal si málokdo. Z diskuzí zbyly jen útržky paměti, otisky v duších a pocit pospolitosti v generaci, která toho v životě až tak moc nedosáhla. Nejprve jí tvrdili, že na vedoucí posty jsou moc mladí a málo politicky angažovaní, a než se rozhlédli, byli už na státotvornost staří nebo líní. Politicky bylo třeba se angažovat zase jenom v partajích, a na to nikdy neměli žaludek. Ctí je, že jako v mládí nezrudli, dneska nezoranžověli ani nezmodrali. 



V zemi pod placatým kamenem

Jednoho dne, všemi cloumalo nadržené jaro, se v Koburku objevili neduživci z měst. Dostali do rukou pilu, sekyru, kosu, motyku a rýč a vedli řeči o umění – hlavně o literatuře, ale i o filmu a o divadle. Oč méně zůstávalo po nich vykonané zahradnické práce, o to více kudy seděli, trousili kecy.
Vladimír Macura přijel vždycky s paklíkem hesel Slovníku světových literárních děl, dopsal v Koburku poslední kapitolu dodnes nepřekonaného Znamení zrodu a učil se estonská slovíčka. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že po Zuzaně Trojanové a krasavci Ustohalovi, kteří Koburk ani nepoznali, bude prvním, kdo se nedožije. A Saša Berková hned druhá. Její Knížka s červeným obalem a Magorie líčí některé scenérie koburské „země pod placatým kamenem“. A vzápětí že odejde Pavel Verner, pichlavý komentátor Práva, jehož oddělení fejetonistů nenapodobitelně diriguje mistr mateřštiny Jiří Hanák, a Pavel se mu v ledasčem vyrovnal. Tehdy kul pikle, jak se dostat k moci a zesměšnit ji. Podařilo se mu to až po Listopadu na ministerstvu zdravotnictví... Pavel Janoušek se zase usilovně obíral myšlenkami, jak napravit reputaci Literárního ústavu ČSAV. Mirek Huptych u smírčího kříže patlal první koláže, nad kterými mu Ludvík Němec prorokoval, že jednou budou zdobit i knížku pana prezidenta, a že to nebude Husák. Dokonce si pamatuji, že v mystickém zapálení dodal, že možná ten vladař bude ráčkovat. Zdeněk Lebl objímal v Koburku ženy na pravoboku i na levoboku a nevěděl, pro kterou se rozhodnout, když jedna byla krásná a druhá ještě víc.
Díky škole slovanských studií na brněnské Filozofické fakultě se v podhůří Orlických hor začali objevovat Evropané. Nejprve bohemistky z Německa, potom Švéd Dick Nelson z Lundu, Dán Peter Bugge z Aarhuzu a nakonec Jana Plichta a Fabrice Martin, ona z Berlína, on z Paříže. Zamilovali se do sebe, v Československu mívali schůzky, protože Janu by do Francie z NDR nikdy nepustili. Vzali se, žijí v Česku, ona se s německou důkladností věnuje potravinářskému průmyslu, on je zpravodajem Le Monde. V Koburku mají chalupu, tak jim ta krajina učarovala. 



Nebýt s někým proti někomu

Když našel Vladimír Macura v březovém hájku, ano v tom z Wajdova filmu, ale v koburském středobodu Evropy, prvního praváka v životě, museli jsme mu hřiba rozkrájet do polívky pro všechny. Trochu jsme ho oklamali. Ostatní našli růžovek, kozáků a klouzků celou nůši.
Všichni jsme na rozhraní Čech a Moravy nad Štíty u Červené Vody a u Králík tak trochu naplňovali svá snění. Ludvík Němec si uvědomil, že než psát nejhlasitějším srdcem ve městě a hrát na slepo, uskrovní se a provede kamarády povětřím a tmou, aby nakonec zjistil, že on je tou tmou. A Josef Souchop došel k poznání kdesi hluboko nahoře, že poslední lásku v noci s žiletkou najde v kukuřici.
Asi nejpamětihodnějším se stal koburský seminář v roce 1988. Už asi dva roky jsme s Ludvíkem Němcem a Jiřínou Salaquardovou přemlouvali v brněnské Bellevue, to byla restaurace nadějných vyhlídek, aby s námi do Koburku plíce vyvětrat vyjel Jan Skácel. V pravidelných útercích u rohového stolu se básník v zběsilosti vlastního nenapravitelného levičáctví dokázal s „profesórem“ Josefem Válkou, znamenitým historikem husitství a nezakomplexované, protože opravdu státotvorné Moravy, do krve pohádat, jestli byl větším zlosynem dvacátého století Hitler nebo Stalin. Pozvání dlouho odolával.
Pak se ale objevil. Nosili jsme ho do schodů, protože nikotin a záducha ho zbavovaly dechu, ale v té naší zvláštně vzdorné a nehádavé společnosti pookřál. Bylo to v čase, kdy mi do žil naléval zásady, jak dělat kulturní revui, jak navázat na Hosta do domu a nebýt jím. Nového časopisu už se nedožil, ale pro zbytek života mně odkázal osobně protrpěnou, vyvzdorovanou a vysmutněnou zásadu „nebýt jenom s někým a některými...“. Vlastně imperativů mi vštípil hned několik. Vzali jsme je za své s Jiřím Poláčkem při zrodu ROK – Revue otevřené kultury:
„Vím, že nejste andělé, ale o křídla byste se měli pokusit. Ze začátku aspoň o křidélka, skromnost není nikomu k hanbě, časem povyrostou.
Všelicos byste měli hned na začátku vynechat. Především všechny zavedené živnostníky té či oné provenience. Je mnoho tichých a nenabízejících se, a ty byste měli hledat jako proutkaři hledají virgulemi pramen.
Co by jistě bylo nové a co stojí za úsilí, je nový tón. Klidný a objektivní. To je něco, co je ve vzduchu, po čem čtenář, matený ze všech stran, záhy instinktivně zatouží.
Nebude snadné takové předsevzetí, pokud se ho odvážíte, opravdu uskutečnit. Vyžaduje to nejen pracovitost, ale i odvahu nebýt jenom s někým a některými proti někomu a některým, ale snažit se přebrodit k pravdě.
Celou ji nebudete mít nikdy, to není v lidských silách. Budete dělat chyby, ale bez práva na poctivou chybu je svoboda málo. Vaše chyby musí být však upřímné a musíte se je snažit napravit dalšími upřímnými a nenapravitelnými chybami.
V Camusově knize Mor (a nebeské těleso, na kterém žijeme, je dnes zachváceno hned několika morovými ranami) ptá se jedna z postav románu doktora Rieuxe, jak proti moru bojovat.
Lékař odpovídá: ‘Poctivostí.’ A to je veliké a závazné slovo.
Unesete je?
Jestli ano, jestli si troufáte, vykročíte správným směrem, správnou nohou a s otevřeným hledím. Vypadá to jako výzva k sebevraždě, ale není.
Vím však, jak je to těžké, jak je to k neunesení.
JAN SKÁCEL“
(Ad Redakci ROKu na cestu a první vykročení – Místo recenze na to, jak dělat časopis jinak, Revue otevřené kultury 1/1990. Rukopis předal básník redakci v polovině října 1989 v Bellevue, 7. listopadu 1989 umřel.)
Jako by v poslední své „malé recenzi“ Skácel zkusil určit cestu, kterou se budeme ubírat – nejprve malí vítězové, a později už zase velcí poražení – devadesátými léty a prvním desetiletím nového tisíciletí. Žádný časopis tyto jeho třemi křížky v A dur předznamenané hodnoty dneska nectí. Asi jsem jako nejmladší redaktor Skácelova Hosta do domu pořádně zklamal. ROK jsme s Poláčkem při životě udrželi jenom tři léta a kousek…
Ale k něčemu koburské semináře přece jenom byly. Když jsem se o kolážích Mirka Huptycha – také letos mám na stěně dva jeho kalendáře: zdravovědný, a druhý věnovaný Karlu Hynku Máchovi (1810–2010) – zmínil v Huse na provázku Vladimíru Morávkovi, ti dva si hned padli do noty. Inscenaci České moře Davida Drábka zdobí Huptychovy koláže a proslýchá se, že se s Morávkem pustí do Komenského Labyrintu světa a ráje srdce.
Na koburské setkání s básníkem „naděje s bukovými křídly“ (anděla s bukovými křídly mu cenzura zakázala, a vznikla metafora daleko obsažnější) nejkrásněji zavzpomínala Jiřina Salaquardová. Napsala v jedné z básniček, jak mistrovi vezla do Koburku z mandarinské země citrusové plody. Mně přisoudila chlapáckou roli ve verši „kříž štípal dřevo“.
A tak jsem vstoupil do poezie. 

 


 

Jiří Kukaň

 

Velmi nerad se ohlížím a prohledávám svoje srdce. Krajiny za mnou jsou zkreslené odlesky zpětných lamp a nostalgie vyhledává kdejaký záchytný bod, třeba padající slunce v rohu okna pitevny, kde nás Mirek Huptych zdravil široce rozevřenou náručí se slovy: „Vítám vás“. Měl čertovskou jiskérku v očích, pavučiny ve vlasech a před sebou teprve všechno, co jsme měli prožít, popsat a možná ztratit, možná zapomenout. Jako já. A je-li gloret pryskyřice, žádný strom ji zpět neusrkne.

V životě jsem několikrát opustil všechno, co jsem měl, majetek, lidi i krajiny a nebral jsem s sebou ani vzpomínky, snad jenom pocity, vůně, kořeny pod povrchem, které v sobě nesou paměť shořelého lesa, několik básní, které jsem stokrát přepsal ve snaze vzpomenout si na jejich první verzi, na dobu, kdy vznikly, a na jejich první čtenáře, kteří s námi už nejsou.

Ano, někteří z Gloretu už nenapíšou svoje vzpomínky do této knihy. Ne že by byli tak zapomnětliví jako já, mají tvůrčí dovolenou nebe. Určitě by to napsali lépe než já, vzpomněli by na cyklostylovaný časopis Lékořice, který nám barvil konečky prstů při hledání svých veršů, na besedy s velmi starými básníky, kteří byli mladší, než jsme my dnes, na večery v podzemním klubu v Michalské, kde se na kamenných zdech rosila naše snaha konečně vydat svoji prvotinu bez nutnosti padnout na kolena a prosit mocné té nemocné doby, vzpomněli by na pořad Protisvětlo, jehož samotný název zpotil čela špiclů, kteří tam byli možná v početní převaze a pokuřovali drahé doutníky, jejichž popel dodnes cítím ve svých dvou prvních knihách... a přesto, nebo právě proto, říkám, že to byla doba krásná. Škoda, že jsem ji zapomněl.

Netoužili jsme po skupinové srsti a masové ztrátě identity v organizovaném prostoru tehdejší doby, abychom pochopili, že všechno je nic a nic je všechno. Možná jsme pochopili smysl poezie, šlo však o to pochopit smysl Pegase. A má-li být tato kniha poselstvím a přesahem, musí překročit naději a stát se společným tichem. Vždyť nejdůležitějším prvkem poezie je nevýslovné a báseň je prostor pro vlastní svět každého čtenáře. Autora vem čert. 



Obeplout v kapce vody celý vesmír

znovu být chlapcem na nejvyšší hoře
Prsty se dotýkat nebe
a znát jména budoucích hvězd

Byl jsem i lámou, když sestoupil z hor
a na jarní louce se změnil v suchý list
Teď drží chlapce za ruku
učí ho zpěvu ptáků a mlčení ryb
být zrnkem písku
i skálou na špičce jehly
obeplout útes a neztratit se v moři
a na konci přijmout
suchý list

Ale jak sdělit a nevyslovit?
Dotykem dlaně
cestou z posvátných míst?
Je pouze cesta
a všechno kolem ní mizí a vrací se zpět
Už není co nazývat

Je ráno
a chlapec stoupá do hor 



Pod malým stromem velký stín

Bojím se usnout
přestože dávno spím
a všechny sny o tobě
zakryjí mraky pozdní oblohou

Překročím řeku plnou mrtvých ryb
a zbytků vojska
co nesla víru pohanům

Neklečím na konci křížových cest
nehltám víno královských vinic
jsem stínem stromu
jsem i tím stromem
a vinu splácím nevinou:
Na jedné straně být i stranou druhou
dvouhlavým orlem na erbu orlice

Tma spěchá za sluncem
a ty na břehu řeky pereš prádlo
Zdvihám meč, můj bůh ti bude světlem
chrlením krve
a tajemstvím svatých knih

Nic z toho ještě není
Pod malým stromem roste velký stín
Teprve zdvihám meč
po hladině řeky
plují tvoje šaty 



Ležím tu na dně tvé řeky

prasklý zvon
z něho jsem odlil všechny mince
Hrst pelyňku
když zvala do věčnosti

V krajině mor
a kříže ze svěcené křídy
Už není komu kopat hroby
a vlci v čele smečky
košili trhají na prapor

Je to už tisíc let
ty stále klečíš na břehu
a znáš odlesk slunce mé přilby
Ještě nejsi má dcera
ještě neduní kopyta v trávě
ještě nemám tvoji krev na košili
ještě se vlci bojí přejít naši řeku

Ještě zní v dálce zvon
ryby plují
a ty si češeš vlasy 



Ach, Gájo

už nezvednu listy
tvého stromu
V horách napadne sníh
až půjdeš podél mých stop 


 



Přišli jsme z rovin

krajinou ohlodanou na kost
Už nebylo, co brát
vyprahlost z hrdla
a slova ztichlá za tichem
Prošli jsme sadem
a za ním jiný sad
jako když duše střídá těla



Došli jsme k branám

které hlídají lvi
Držel jsem syna za ruku
a řekl:
Neboj se, na konci každé cesty
jsou lvi
Ale on odpověděl, tatínku
jsme teprve na začátku 



A přesto se budou třást zimou

až budu mrazem
a ohýbat větve
až budu stromem
i jeho popelem

A žádná vůle není
ani ta poslední
Jsou bloudící a nalezení
lovci perel
a strážci jejich dechu 



Až na vrcholku hory

kde bezkřídlí ztrácejí dech
pramení sněžné řeky

Je proto hora součástí moře?

Sedím na zrnku písku
a vyhlížím v poušti
sedmou dunu 



Ach, Gájo

v kapce rosy
ukryl jsem žízeň pro tebe
Vyrostou kříže
kde zasadili stromy
a pramen zatížili
kamenem 



Nikdo se, Bože

po nich neohlíží
i úzkost mívá strach
když snímají noc s hnízdy
a zítra vyjdou v krajinách

Co s darem
skrytým do oběti
když jeho smrt
má tvůj prstoklad?

Uprostřed pouště
postavil jsem hrad
a byl jsem lovcem
leklých ryb
a vyslovil jsem ticho
budeš mu naslouchat
dokud to ticho
hrady nezboří

Přes pole běží kůň
v kopytech úzkost ozvěny

Tomu, kdo k tělu
kříž mu přikoval
děvčátko nosí
večer květiny 



Není čas budit zvony

když tvůj dům hoří
a pastýři čtou ovcím
novou genezi

Přešel bych vodu
nebýt dobrý a zlý
nehledat pravdu
v souměrnosti
a sebe slyšet nedýchat

V tom domě
zabili všechny hosty
a jejich kosti
jsou tvůj prach

Tvé ovce
ubil pastýř holí 



Nevstoupili jsme do stejného domu

plného hudby
padajících stěn
a za tou hudbou na konci slepé chodby
stejný pták zpívá
přestože dávno uletěl

Jsou ozvěny
za nimiž nic není
a přesto se občas vrací
dávné a ztracené
pouštní karavany

Ti, co své oplakali
spálili šaty
a popel nosí lvům
pro lepší spaní
a věčnou přízeň u bohů

Taková přízeň možná není
ale když vyjdeš před dům
dokážeš se opřít
o padající list 


 




A znovu u běhu

dech, který tají
lom světla padajících hvězd

Úzkosti má
v zahalené tváři
do koho vstoupíš
bezhvězdným vesmírem?

Do suché trávy
vešly mělčiny

Úzkosti má
kde jsi a v čem?
vždyť neznám jiné hlubiny
kromě těch v nás
kdy duše vyjde
za vytrženým masem
na cizí pole
jiné tělo krást 



U ponorných řek sedával s pláčem

a hledal svět vytržený z těla
přechody listí z dřeva
a slovo, kterým praskne ret

Nechte mě jít laskat hřívu
houpacího trojského koně
Má zlatá kopyta
zarostlá v břiše
a žlutými zuby hryže
seschlé cypřiše
Koníčku, v kalvě
šalvěj už nekvete
a písek přesýpacích hodin
s očí mi setřete

Zas jiní hřebci zkouší
nadechnout vůni stád
jsem o jeden život pozadu
a o tvůj krok napřed
Ještě jeden
a potom půjdeme 



Ostrou čepelí kreslí obrazce moru

tři bílé kříže na sametu
okovaných vrat

Ukážeš, bože, zlomeným prstem
na některý z našich domů?

Uvnitř to ještě tenounce
v ozvěně dýchá
a zdá se, že naposled
utěsníš klíčovou dirku
dětským korálkem

Mým domem prošlo tolik věcí
i nenávist
i obava být prostorem

Mé dary z hedvábí
i láska která klečí
v noci pod prahem

A ještě jednu zimu

Pak mohou drancovat
i smrt 



Má duše stokrát přešla do rovin

neptám se kým jsem byl
ale kým budu

Pod prachem hedvábí
pro mě kopou studnu

Kolik žízně je třeba
abych pochopil vodu?

A kolik vody
abych pochopil řeku?

V hrsti mám vítr
a kapsy plné kamení
Víc neunesu
A kolik je všeho třeba?

Jak těžký kámen na krku
abys vytlačil stopu
a kolik zapřít slov
aby byla báseň?

Léta jsem seděl proti zdi
dokud mě nepustila
Je z druhé strany stejná
jako já
jako nebe
a jako ty
A bude-li potopa
budou i nové ostrovy

ach, Gájo
až budeš u své zdi
budu i já

(Přechody ztracených řek, 2009) 

 


 

Jarmila Taliánová-Wunderlin

 

Na tomto světě nám nic nepatří, řekl Seneca v jedné ze svých úvah. A já čím dál tím jasněji vím, že měl pravdu. Ale byla doba, kdy se mi zdálo, že mně patří všechno, i celý svět. Chuť tohoto zdání v různém čase, v různém prostoru a s různými lidmi mi stále ještě sládne na jazyku a neztratila nic ze své vábnosti.
Dobou, kdy mně patříval skoro celý svět, byla doba, kdy jsem začala psát verše, ještě tápavě a nesměle objevovala svět poezie a poezii světa. Doba recitování, publikování, doba diskuzí se stejně postiženými vrstevníky… Byla to doba skupiny Literarium (setkávání se velmi mladých autorů pod ochranou rukou pana Jaroslava Simonida), do které patřili Jana Procházková, Jan Vedral, Eva Černá, Ivo Šmoldas, Jan Burian...
A následovala další setkání: Mikrofórum s Jiřím Tušlem, básnické večery v klubu v Michalské a v Rubínu, zimní cesta mladých autorů do zasněženého Harrachova, organizovaná Svazem československých spisovatelů… A jako deus ex machina vystupoval zde opět Jiří Tušl, který vytahoval ony mladé autory, z nichž já jsem byla nejmladší, na světlo boží a předváděl je a nechal je se předvádět po dobu třech dní a nocí, za skučení meluzíny či tichého něžného padání vloček, u plápolajícího krbu chaty Precioza… Básně Mirka Huptycha, Jana Čerycha, Aloise Marhoula, Zdeňka Lebla, Luboše Brožka, Jiřiny Kalabisové… Dodnes pro mne u podzimního rybníka „kachýnky táhnou za sebou mlhu“, jak tomu je ve verši Jiřiny Kalabisové, dodnes do tmy za oknem jedoucího vlaku opakuji po Mirkovi Huptychovi: „Já jsem ta tma“…
Jaký krásný velký svět se to pootevíral té holce z malého šumavského městečka… S neprozřetelnou -náctiletou nezkušeností jsem klepala na dveře přítomnosti a očekávala věčné zázraky. A některé zázraky se i konaly. Kolik nádherných večerů nám patřilo za dob mých studií v Praze, přátelé moji! Kolikrát nám patřil celý svět… A my sami sobě jsme si patřili…
A ačkoli jsem pak většinu z Vás neviděla takřka desetiletí, v divadélku Orfeus na pořadu Jiřího Kukaně na jaře loňského roku jsem některé z Vás potkala a nalezla Vás stejné. Ne, spíš ještě lepší. Jste jako krásný šperk, který roky získal nezaměnitelnou vzácnou vzrušující patinu. A mně se toho večera díky Vaší přítomnosti dostalo neočekávaného, ale o to úžasnějšího daru – udivujícího pocitu, že mi patří všechno, co patří ke světu zvanému život.

P. S.
S Mirkem Huptychem jsme se domluvili na schůzce asi měsíc před pořadem Jiřího Kukaně v Orfeu. Mirek přišel na schůzku z pohřbu Pavla Vernera. Na něčí dotaz, kam z pohřbu odchází, roztomile odpověděl: „Mám schůzku s jednou mladou básnířkou po 29 letech…“



Posedlost

Slova k tobě
vyňatá z archívu srdce
Touha vzteklý pes
zahryznutý do mého těla
Před zavřenými víčky
tvé všudypřítomné rty
Jsi den přecházející
do mne do noci
Není nic
o čem není možné nemlčet
Řeč lásky opakuje
stále stejná slova
V našem dialogu
Nádech výdech
Ať mluví tvoje ruce
na mém těle 



Krédo

Věřím
Že není nic zbytečného
Co je láskou
Co bylo láskou
Co bude láskou
A nejen láska řeči
A nejen láska rukou
Láska jako víra
Že není nic zbytečného
Co je od člověka k člověku
Od stromu ke stromu
Láska jako zelená soudržnost lesa 

 

 


Nespavost

Dráp zaťatý
Do kůže spánku
Bezdechá bezútěšnost
Z každého rohu
Vystrčila rohy
V nekončící tmě
Nekončícího ticha
Jen tíkání ptáků
Do odtikávání života
Mezi propastí noci
A propastí dne
V opuštěnosti otázek
Beze smyslu
Beze smyslů
Jako by už navždy
Probuzení spící 



Večery

Sedíme spolu
slova se stále víc
tisknou k sobě
mluvíme nespoutanosti
otáčíme
korouhvičkou rozmarů
kolem dokola
večer je tichý
a je mu pozdě
nechceme odejít
spánek je
maličko smrti
a odchody jsou
malá umírání 



Zbytečné varování /I/

pro jednu noc
mít blíž k pohlazení
mít dál sám od sebe
od lstivého přemýšlení
a tak se miluješ
až do rozednění
a pak po odchodu
pohřbíš bez pathosu
jméno dalšího
nočního osamění 



Zbytečné varování /II/

čím dál
tím víc
se mi stýská
a dobrá je
každá ruka blízká
která mě pohladí po těle
a zaplaší pomyšlení na víc
a udělá mi křížek na čele
za všechna pro nic a za nic 



Zbytečné varování /III/

nejprve potají
děvčátka šeptají
ať mě má někdo rád
později troufale
se ani neptají
komu se dávají
a komu se chtěla dát
nakonec potichu
už jenom doufají
že kdosi zastaví
ten jejich bludný pád 



Zbytečné varování /IV/

Vše co bylo
znovu se vrací
ležíme spolu
oškubaní ptáci
skrýváme oba
osmnáctileté zmatky
na podlaze se dní
a není kam
šlápnout zpátky 



Zbytečné varování /V/

jako dva kabáty
v hospodě na věšáku
visí naše těla
společně někde ve tmě
a přece
já cizí tobě
ty cizí mně
sedíme každý
zvlášť
u jiného stolu 



Hřbitov u sv. Máří

U prahu prachu
I našich těl
Co asi miloval kdo
A co milovat chtěl
Kostelní věž
Bolavý boží prst
Konečnost konejší
Hvězdná prsť
Na počátku slovo
Proměněné v zem
Z nebe jsme vyšli
Vrátili se sem
Odvrácená věčnost
U schodů oltáře
Komu se tady
Díváme do tváře 



Přikázání


(tatínkovi)

A budeš žít v poctivosti země
až do sevření její dlaně
A budeš žít v čistotě jejího dechu
až do odvanutí vůně zvonů
A budeš žít až do hlíny krve
až do zastavení nad posledním listem 



Dopisy konce roku

Stromy v prosinci
Komusi sdělují roztřeseným písmem
Naléhavé marnosti
Déšť dělá za větami tečky
Čísi povětrná ruka
Je mění na vykřičníky
Obálka sněhu ukryje
Listovní tajemství
Dopisů všech osamělých
Všem osamělým
Definitivně
Psací pera stromů
Do rána opadala 


 




Blízko k odchodu

tichounce padá stmívání
do opilé hospůdky
na nádraží
řeči jak dým
hořké a vědoucí
se teskně rozplývají
úsměvy jak horká káva
a pomalu není vidět
vůbec na nic
za dveřmi tisíce odjezdů
a my tu sedíme tak sami 



Naděje

Ty ukojitelko
Žalosti loučení
Malověrnosti návratů
Neopouštěj tlukot
Našich srdcí
Ty opomíjená
V hodinách hojnosti
A přivolávaná
Slovy andělskými
Po pádu našeho
Pyšného nerozumu
Neodvracej se od nás
Jsme ztracení vlci
Bez tebe
Do nekonečné tmy
Spěchající tvrdohlavě 



Snad

Snad jen z rozmaru
Mám rty na rozdání
Po úsměvech bloudíme
Mládím uspěchaní
Laskáme lety našich těl
Lepíme svou krev na čísi krev
Ještě se nevracet
Ještě se nevracet
Jen z rozmaru
Mám rty na rozdanou
Loudám se tvou kůží urousanou
A chci z ní sebrat trochu jíní
Abych nebyla tak horká
Až se do nás moudré ráno vklíní
Až vstaneme bosí
Vyplakaní
Až přestaneme žít z rozmaru
A z rozdávání 

 


 

Zdeněk Rieger

 

Vážený a milý Mirku a spol.,
mám tady jednu fotografii Zuzany Trojanové, kráčející bosky od typického domu 50. let. Nemohu Ti ji poslat e-mailem – neb to neumím. Mám ještě hezkou fotografii Mirka a Marušky – ale tu asi máš a fotografii ze svatby Zdeňka Lébla (vousatého)... Jiné fotografie nemám – jen ty, které vycházely v novinách, které asi také máš (v Mladém světě a ve středočeské Svobodě).
A znovu jsem se podíval do svých desek s nápisem GLORET. Jsou tam uvedeni tito lidé: coby „supergloret-star“: Huptych, Lebl, Šimanovský, dále coby „poetické komando“: Brožek, Talián, Marhoul, Kukaň, Kafková, Čerych a Rieger. Ještě jsou tu další jména: Taliánová, Kalabisová, Rathouská.
V těch dokumentech mě pobavila zpráva (je to stařičká kopie strojopisu – možná originál máš Ty?) z „výstřižků z novinových zpráv ze dne 3. 1. 2000“ (napsaná koncem 70. let minulého století) o tom, jak byl: „(…) na půdě SČS ustanoven „Přípravný koordinační výbor“, v jehož čele stojí asi 15 mladých autorů (například Zdeňkové Šimanovský a Lebl a Rieger, Kukaňové Jiří a Marhoul a Brožek, lepá Eva Vašinová a další a další). Výbor, jehož úkolem je příprava úctyhodných padesátin zasl. Umělce Miroslava Huptycha, laureáta státní ceny, nositele Řádu práce a odznaku Hrdina české poezie a jiných cen a ocenění, míní uspořádat sbírku jednokorunových lahví, dosud nevyprázdněných (to zvláště mezi dítkami a dívkami, chtivými slov básníka). Z výtěžku sbírky si především zmínění Zdeňkové zakoupí elektronické motýlky (šlágr made in USSR) k ovívání oslavence. (…) Předpokládá se také, že rok 2002 bude v rámci UNESCO nazván ‘Rokem českého Huptycha’ a na všech městských, obvodních, vesnických, okresních, krajských, národních, federálních, mezinárodních úrovních v rámci kulturně-výchovné a osvětové práce budou pořádány na mistrovu počest velké akademie (recitační a spartakiádní), z jejichž výtěžku bude postavena léčebna. (…) Konečně též vyjde Dílo M. Huptycha ve 26 svazcích. Předpokládá se, že se po něm jen zapráší – proto je v rámci oslav vyjednána i účast konvoje kropících vozů. Zvěsti o tom, že bude oslavenec druhým českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu, nelze též brát na lehkou váhu, ale na váhu těžkou.“ (Tato zpráva vyšla v Rudém právu.)
Jsou tu ještě zmínky ze Sešitů, časopisu mladé literatury: „…kdo si ještě vzpomíná na poezii J. Ž., ví, jak tento Hálek sedmdesátých a osmdesátých let minulého století napínal strunu své anonymní múzy, aby si jen tak mezi řečí udělal tři roky prázdnin. Nyní dostal roků pět. Za exhibicionismus – lákal na svoji poezii ženy, živící na pražském Císařském ostrově drobtem jediné přeživší ptactvo: vrány a Čejku…“
Dále jsou tu zprávy z Kmene a Literárního měsíčníku a z Večerního Brna – zprávy o národním umělci Josefovi Fraisovi, o legalizaci „Petlice“ a výběru z ní komisí, vedenou Kamilem Maříkem, o „prozaičce z nejpůvabnějších“ A. Berkové a zpráva o tom, že klasik socialistické poezie Josef Peterka vydává „další sbírku. Jmenuje se Autobiografie… toho… no, jak se to sakra… sklerotika“. A Ediční plán MF pro rok 2000 sděluje, že Riegerovi vychází kniha „Ještě radši“, po níž do roku 3000 mají vyjít knížky „Nejradši“ a „Radši ne“, jíž autor „ukončí svoji mladickou tetralogii, aby mohl pokračovat již zralým sextetem“.
A je tam citován Dikobraz: „Známý aforismus říká: HLOUBKU JE TŘEBA SKRÝVAT. KDE? NA POVRCHU.“
A to vše uspořádala „výstřižková služba“, přející „vše nejlepčí“.

Tak – vidíte, co mám skryté. A to je ještě řada autorů (od Chromého, Frantinové až po Chytilovou a spol.) a jeden ze samizdatů – Potemník revue… 



Žárlivost

Paličky strachu tlučou zevnitř
Slídíme za svým životem:
Můžem si vůbec ještě věřit?
Zajisté
Ale radši lžem

Pojďme
Pojďme si hrát na motýlka
bláznícího v letu
Nezbude nám ani chvilka
na pietu

ani na ten vřelý úsměv
vylepený do tváře
který jednou ani bolest
ani smutek nesmaže...

Letím Bloudím Tápám v pelu
vánkem něžně pohoupán
Svět je krásná Svět je křehká hladká koule
plná hran 



Otázky

Co nás ještě bolí?
To že nic?

Žijeme v převráceném kýblu
s namalovanými hvězdami?
Není to kýbl – ale rošt
prosvítající nad námi?

Víme už o sobě? A dobře najedení:
toužíme po hladu
– takový máme hlad? 



Až jednou

Hlavou
bijem do zdi
i když odolává
Jen proto nás občas
musí bolet hlava

Až jednou praskne
ta nepraskavá zeď
zabolí život
ale
naposled 



Vrata I

Postavili kolem stěnu
ze samých vrat
Zajíček malý v jamce
Můžeš vybírat

Kulaté suky očí
Klíčové kosti klik
Psi na ně chodí močit
A já tajně
v noci snít 


 




+++

...čerstvě natřeno A my se přilepili
k nejzelenější trávě a k nejmodřejší obloze
Vidíš to vidíš: Říkal jsem ti přeci
že milovat se můžem
jen na vlastní nebezpečí...

...a přesto se přidáváš
a směješ se píšeš směle
klínovým písmem ženy
Pod slupkou županu máš
jizvy po mém těle
– To jenom v nich
jsme zabydlení?... 



Vrata II

...potichu tajně zaklepat
– OTEVŘETE!
Nápis: Obsazeno
Na prahu dveří znovu spát
s opakující se ženou
To není ono! Takhle žít...
Ústa si musíš přelepit
náplastí fráze která léčí
a učí tě
být když nejsi 



Co jsme

Ventilátor závazků
vsáknul naše city
A tváře zmatkem opuchlé
se už i smíchu štítí

Z těžkého lana ulice
do sítě noci slétá
zažloutlá můra příštích dnů
světa

Půjdem dál
Nač šetřit nohy
Na kazu duše plomba svědomí
A to co pak v těle tolik bolí
už není bolest
– to jsme my 



Fašánkový průvod

...jedni je navlékají pro radost
Jiní ze strachu nebo že musí
Někteří aby vyplnili prázdno
Masky

Na hlavě hrnec s obřadním gulášem
Veselé zákazy Plodný sud
A ferula ticho A copy Ferula čas
Nákladní auto s planetami v koších
Šavle na stínání slaniny
a podvazkových řádů
Smrt s fosforeskující kostrou ptáčátka rtu –

– těch vometačů dráteníků a kališů
a lesních sklářů
těch vědátorů podomních
a psychologů a myškařů běžců
a akrobatů a soudců a úředníků
medvědářů programátorů požárníků
a výběrčích a ochranářů
těch zakomplexovaných bezobratlých
nevšímavých donášejících
a vycpaných senem a slovy poučkami
těch všech těch mezi námi:
vedeni mašlí úsměvu
hopsáme křepčíme radujem se
Kdo pozná v masce medvěda poslušného agronoma
A kdo určí v sukních Manky Toníka Křikavu

(stydlivý mladík – a teď to válí
v náručí Žebráka Ládi Pavla z Prahy)
Čí je to dítě – latexový plod za zipem šatů
vycpaných merunou na fotbal –

– Nejtlustší stehna husí pírka trousí
jsou maskou Matky (pod nosem tenký knír)
Vítá je Ikar
s raketovým podolkem místo křídel
A hostí Výsadkář
výsadně obutý do pochvy Damoklova meče
Zdvižené nehtíky hlav Kantorů
je jdou stínat na uvítanou
A za nimi sladké Šmudlíky a Puclinky a Berušky
uhnětené z Cipísků Budíčků a Karkulek
a Básnířka z Hradce s culíky slov
a Šmátralky rukou vylamující z vánku
dopisní obálku se Sbohem!
(úlitba za četbu)–

– a nade vším
slečna Věstonická se svými dětmi
podobna benzínové pumpě
kol které smradlavě krouží telata aut
Královna Falů s elektrickou hvězdou na čele
(spíše houkačka ze záchranky)
v průvodě Vágů žárlivě střežící řetězy pohledů
I soudruh náměstek v masce Ředitele (od slova řediti)
pupek má přivázaný ke knoflíkové dírce

Hle lichotivý Nakladatel
s lákem chudoby v putnách
(jak jinak nakládati s básníky!)
A klasický Ďábel s andělskou tváří
umazanou džemem rtěnky
Černý Jan Pastýř s plešatým bourcem na šňůře vah:
vychylují se nikam...

...nebýt těch Čumilů podél silnice
a na nebi balonu Božího Voka
(s hromským dalekohledem z dlaní – má svůj čas)
stěží bys uvěřil že z raketové špice kostela
klouže copatá Akrobatka
s vousatými křídly
a stěží bys uvěřil že všichni ti v kole
(ne lámaní ale tancovaní)
ti s mísami blaženosti v rukách
a s písničkou lala na rtech
ti co obřadně zakazují dávat zákazy
ti s obojkem klátu
na němž – zespoda hřeb –
táhnou nejkrásnější šeredky
ti se solí nad zlato s vlkem zapošitým v břiše
se zhoubným bajajou a s bydlem na draka
ti všichni že nejsou těmi jimiž jsou
ale maskou – jen
maskou
za rubem zrcadla 



ZZZA

...nebude tam samet To ne
Snad úsměv ze dna Plakánku Ale kdo ví
Bude tam čiré šmolkou prolínané slovo
Svah slepě posetý pampeliškou sítnic
a zeleně narudlá kola hvězd
Mech dívčí kůže A polštář – maminčin
Samo odpuštění tam bude
Zvětralé tělo s krystalkou srdce uvnitř
Šupina úsměvu Suchý kal I klín
Láhev dnem vzhůru obrácená
Trs noci sluncem načatý
Chladný roh slibů A balvany
rozevřené do všech stran
Bude tam obzor dne Šedivé chřupky stínů
Huňatý exot Válečné skřeky synů
Oharek polibků Sladký hlad
A tělo A rohož z našich očí
– vstupenka k cestě bez obav
Samet tam bude
vydlážděný mozaikou z našich ostříhaných hlav 

 


 

Alois Marhoul

 

To bylo „včera“, kdy jsem nesl z Čisovic stovky svých básní Zdeňku Leblovi do Líšnice (tři kilometry přes pole), abych tomuto básnickému bohémovi ukázal, jaké skvosty píšu já! Zdeněk poctivě všechno přečetl, potom se nadechl a povídá: „Z téhle pětistránkové básničky je výborné:
Jednou
bude pozdě
na psaní básní
Odněkud začnou padat
vlasy
a nikdo se nebude ptát:
Co tím chtěl básník říci
Ale přišel jsi s tím moc brzy. To by měl napsat kmet nad hrobem, a ne dvacetiletý mladík! Ostatní věci zahoď! Nestojí za nic. Ale piš, bude to dobrý.“
A bylo! Protože jsem v době, kterou mí synové řadí do třetihor, díky Zdeňkovi poznal na jedné akci Gloretu Mirka Huptycha, který tvrdil, že jeho křeslo je posvátné, vždyť také patřilo před lety Miroslavu Holubovi! A já mu to věřil. Já mu to věřím dodnes.
To byla tenkrát, v třetihorách, nerozlučná trojice – Zdeněk Lebl, Mirek Huptych a Zdeněk Šimanovský. Zdeněk Šimanovský, už tehdy, na mě působil tak nějak přísně, vážně, dospěle, jako pan profesor. O to víc mě těší, že jeho promoční hostinu v hotelu Moráň (nebo Union?) jsem zajišťoval já! Jestli mě paměť neklame, tak tam byli: Zdeněk Šimanovský, jeho dvě tetičky a Mirek Huptych. Ještě si vzpomínám, že jsem tuto hostinu asi narušil tím, že jsem Zdeňka s Mirkem nutil přečíst všechno, co jsem do té doby napsal. A že toho bylo! Možná to čtou ještě dnes…
Píšu „nerozlučná trojice“, ale často byli čtyři, jako tři mušketýři. A tím čtvrtým byl Lubomír Brožek. Moc jsem mu nerozuměl. Jeho básně nechápal. A dnes? Když jsem si přečetl jeho poslední sbírku Paměť ohně, a zjistil, že za ni ještě nedostal Nobelovu cenu, tak jsem mu v květnu 2009 udělil cenu Mobelovu, jejímž je prvním laureátem. A zatím jediným. To už mu nikdo nevezme.
Nemohu zapomenout na vitálního Honzu Čerycha, který nás sleduje, bohužel, už ze svého matematického nebe. Určitě tam taky přednáší a po večerech při lahvince dobrého vína píše verše. Byl častým a aktivním účastníkem mých „Čisovic“, každoročních červnových poetických večerů na naší zahradě. Vždy přijel ve svém trabantu, ztěžka a o holi se dobelhal na zahradu (byl po obrně), aby se během večera tak uvolnil, že (možná i díky vypitému vínu) odcházel spát jako bohatýr až v ranních hodinách. Hůl vždycky někde zapomněl. Už ji nepotřeboval. A verš z jedné jeho básně: „Kotvu neházej!“ by mohl být vzkazem nám ostatním. Plujme stále dál…

 

Štědrý den

Podzimním dnům už došel dech
Ten babí – z bramborové nati
Kukátkem rybníků a řek
nás pozorují šupinatí

Nemohou tleskat
Jenom platí

(Něha se plaší, 1986) 



Instantní Trója

Před branami města
stojí kůň

Bozi mu jsou v patách
Kdejaký hrdina
se dneska cítí in
Jen do toho šlápnout

Aby nás Zeus na jednu hromadu

Helena byla taky svatá?
Tolik štěstí tolik bláta

Zůstávám s tebou v posteli
a na hradbách je klid
Kdo drží dneska hlídku?
Láska?
Vždyť je chudák holka slepá
křičí Bůh Ten chromý

Příběhy staré tisíc let
známe už skoro nazpaměť

Ale co bylo včera?

Před branami města
z dřevěného těsta
A možná ještě dál
moře na dohled

Kukačka píše partituru
Les žene do ulic
Ve městě úzko
Sny se perou
o první holku která zbyla
na konci cesty –

A půjdeme dál
„toho píseň zpívej“

Někdy je lépe netušit
když smrt si klepe kosu

Pověz mi babičko
proč máš čtyři nohy?
To bych také ráda věděla

Zrcadlo zrcadlo
to se nedělá!

Ty koni jeden

(Láska s. r. o., 2001) 


 




Tantra

Ticho si přešlo na druhou stranu
a dělá že mě nevidí
Ty také mlčíš Tajemná k ránu
Bůh vložil cosi do lidí

(Láska s. r. o., 2001) 



Samota ve stáří

Jednou
bude pozdě na všechno
Myšlenku nenajdeš
třeba dvacet hodin

O nápadech nemluvě

Čas od času
ti upadne tělo
až i tobě to přijde
k smíchu

V tichu kolem sebe
budeš pokorně čekat

Na cokoliv!

(A někdy taky ne, 2004) 



Jedno kuře v ohradě
má cenu stovky kuřat v bažině

(thajské přísloví)

„Jaké je počasí?
Jaro?“

Zeptala se mexická dívka
česky

A já si představil stovky kuřat v bažině
Floridy
kde líným krokodýlům
vypadávají zuby
po kilogramech bonbónů létajících
z loděk zvědavých turistů

„Jaké je počasí?“
opakovala mexická dívka
jménem YIYEKSI (džídžeksi)
(v aztéckém jazyce KRÁSNÁ)

A to jedno kuře v ohradě

utíká před deštěm
před ptačí chřipkou
nebo –
já nevím!

Je jaro počasí?

Možná
je jaro začátek!

A malinké kuře
utíká z ohrady
běží… běží…
A bažina je tak daleko!

(Kam jablko nepadá, 2006) 



Nevracej se ke starým
napajedlům jen pro vodu,
čekají tam na tebe přátelé a sny

(dánské přísloví)

Ve vinném sklípku svítá
Duše uvězněné v našich tělech
sní svůj sen o nekonečnosti
a ticho
dopijí poslední opuštěnou skleničku
Mobilní telefony přestaly fungovat
a počítače se transformovaly
ve vonící lipovou alej
a manželky –
Manželky se usmívají
na své přiopilé protějšky

Všichni to cítíme:
Nablízku je ráj!

(Kam jablko nepadá, 2006) 



O lži

Přišla mezi nás
Vonící a usměvavá

Vzala nás
za ruce
za slova –

„Já vám všem rozumím“
řekla
„a pomůžu“
dodala

„Nic za to nechci!

Jenom těm méně odolným
se udělá špatně

Ale časem
časem si zvyknou“ 



O pravdě

Kdo má uši k slyšení, slyš.
Evangelium svatého Matouše, kapitola 11, verš 15


A zase to dopadlo
mezi nás
dělali jsme že nic
ale smrad zůstával
dělali jsme že nic
ale to plesknutí
nešlo přehlušit ani tichem
Poníženě se tvářící smrad
byl
byl k nevydržení
Dělali jsme že nic
dělali jsme že tady
vůbec nejsme
ale smrad jako
na potvoru
ulpíval na všem
na všem kolem nás
Nejhorší bylo
že ho nešlo přehlušit
ani největším smradem
jakého jsme schopni
V žádném případě
nešlo

Tolik o Pravdě 
O pravdě

 

 


O čem se nemluví

Nemluví se o tom
že ve sklepě
žije bubák
ošklivý hrbatý
a sám

sedí v koutě
je mu smutno
a bojí se
vlastního stínu
který se před ním schovává

ošklivý hrbatý
a sám

sedí v koutě
je mu smutno
a bojí se

bubáka 



Syn Boží

Usmál se Otec: „Nejdřív se musíš narodit!“
„Proboha,“ vyděsil se Syn. „A komu?“
Odkašlal Otec, po Duchu se v rozpacích ohlédl
a pravil tiše: „Panně!“
Syn hlasitě se zasmál. „To bylo tu už mockrát!“
„Nebuď prostořeký!“ zahřměl Duch. „Promiň,“
schlípl Syn, „však ještě jedno mi prozraď: Jak
dopadne to se mnou nakonec?“ „Špatně,“ pravil
Duch s uspokojením. „Ukřižován budeš.“

Karel Ptáčník: Bibliáda



Možná ti nahoře vědí všechno
Možná znají otázku na každou odpověď

Tak jako děti

A drží nás za duše
(Je pravda, že je nejtěžší to,
co se nedá zvážit?)

A je vůbec pravda?
Jestliže je
jestliže existuje
tak –
jak často se převléká?
Nebo je to špindíra
žijící celý život v jedněch šatech?
Bože můj všemohoucí
posviť mi na jméno pin a heslo
abych nezapomněl
čím jsem byl
kam spěju
no aby neslo
se světlo
světýlko
nebo alespoň
malá jiskřička
po mně aby zůstala
minimálně její otisk
už okleštěn
prost vin
To jsem byl já
Já –
Syn

(Anděl s černým křídlem, 2009) 

 


 

Lubomír Brožek

 

Netuším, zda je více těch, kteří nevědí, co je gloret, anebo těch druhých. Abych ty i ony sjednotil, řeknu rovnou, že gloret je pryskyřice. Tedy látka, kterou vylučují stromy, když pláčí. Česky řečeno, smůla. Čeština je však půvabná. Stačí, abychom na začátek připsali velké písmeno a význam je rázem opačný: Gloret je štěstí. Štěstí poznat přátelství, které trvá doslova desítky let a bude trvat, dokud budeme psát, dokud udržíme myšlenku, anebo chcete-li, dokud budeme pořád ti krásní mladí lidé, kteří se kdysi sešli v prostorách nemocniční pitevny na Bulovce. Básníci totiž nestárnou. Bez ohledu na věk. Jenom šedivějí či ztrácejí vlasy, jenom nemají už tak ostrý zrak jako kdysi, jenom sem tam něco zapomenou. Ačkoliv… jsou věci, které se zapomenout nedají. Třeba to, jak na samém počátku Gloretu, Zdeněk Šimanovský oslovil mladé básníky inzerátem v Mladém světě slovy, že vstup do klubu je „jedna báseň“, což si Mirek Huptych ovšem vyložil doslova a nic napsaného nepřinesl, neboť tušil, že vstup do tohoto podivuhodného společenství bude úžasný – prostě jedna báseň.
On i jiní však přinesli s sebou něco mnohem cennějšího než papír popsaný verši – čisté srdce, hlavu plnou kouzelných imaginací a hravého ducha.

A samozřejmě, jak už jsem naznačil, čisté přátelství.

Díky, přátelé. Díky, že jste přišli. Díky, že jste.

Váš Lubomír Brožek



Mlýnek na maso

Jako podzimní listí odvanou přátelé a ozvěna
bloudí prázdným domem: Šťastné narozeniny! Kdosi
ti daroval mlýnek na maso: Už nemáš holt ty zuby To zahryznout
a nepustit a třeba až na kost hozenou zdivočelé
psí smečce a za noci děravé jako klobouk Cyrana: Per aspera
ad Lúnam Tváří v tvář
té chladné bledé poběhlici… Chandře Zlodějce
snů a královně polucí na výsostech Za okny
přeběhl déšť jak Anna Pavlovová Kdopak si to zpívá
hlasem třeskutým až v žilách
praskají kry: A nebudeš-li jednou moci svou hlavu složit
už jinam než do dlaní… Vysvléknut
jako had z včerejší kůže Sám: Blázen na kopečku
když bouře schází z hor s čelem rozťatým hněvivou
jizvou blesku
a pod chmurnou klenbou nebe pohřmívají
větrné varhany


Mlýnek se otáčí: Za okny
rotují planety a vybuchují
hvězdy Ale toto
je můj svět V žulovém lese pod gotickou klenbou nebe Dante
na žulovou loutnu hraje… Historie nikdy nebyla
krásná Vteřina
a věčnost…

V ztemnělém lese v němž zkameněl čas Hle: Stařena
ohyzdná jako kunda hermafrodita
vystupuje z Maratovy koupele jež vychládá
dobrých dvě stě let a ještě je plná
nožů… Podívejte jak si drhne ruce Když svlékala se
před zrcadlem
popraskalo děsem ze všech jejích tváří
dětí
zrůd a blbců pomazaných svatým
lejnem moci…

Za okny vybuchují hvězdy Mlýnek se otáčí
Ta koupel dělá dobře staré držgrešli Život
podražil ale krev
byla vždycky laciná: Za pár otřepaných hesel
anebo krapet absintu v barvě zapomnění Že někde
a třeba dva metry pod zemí S žilami
rozpíchanými jak svatý
Šebestián Ve vzdušném zámku
hrůzy hlídaném senilním Kerberem či s poslední
ohmatanou mincí svědomí v děravé
kapse osudu zatímco Historie
nevšímavě kráčí kolem: Koupel je připravena… Konečně
doma říká zlatá maska
Agamemnona ale to co je za ní
už není z tohoto světa…

Za okny rotují planety Mlýnek se otáčí… Ovšem
nebýt té zatracené skvrny
na její útlé bílé ručce A tady
A tady také… Ovšem
nežli ji dají krapet dohromady uplyne
nejmíň století: „Zrůdné skutky plodí
poruchy zrůdné Nakažené mysli
svým hluchým poduškám se zpovídají a všechny vůně Arábie
nestačí navonět tuhle malou ručku…“ Je to fuška
krášlit historii: Její milenci
jsou už dávno v pánu a živí
nemají ani páru jaký je to rajc milovat se
s přeludem

 

 


Mlýnek se otáčí Za okny
rotují planety a vybuchují hvězdy…
V žulovém lese pod gotickou klenbou nebe: Dante
V ztemnělém lese v němž zkameněl čas
Dante
na žulovou loutnu hraje
MNOU VCHÁZÍ SE DO TRÝZNIVÉHO MĚSTA
MNOU VCHÁZÍ SE DO VĚČNÉ BOLESTI

A přece… co on může vědět o ledových
kobkách civilizace obehnaných ostnatým
drátem osamění za nímž bloudí
pravda s vyříznutým jazykem zatímco hluší
přísahají že jim neuniklo jediné
její slovo a slepí
že ještě včera viděli ji
tančit
jenom pro ně… A ve vykřičeném hotelu Modrá hvězda

proroci v bláznovských čapkách a blázni
s věšteckým pohledem proroků
tragičtí hrdinové vypískaných frašek
a krvavých tragédií kašpaři k popukání… V hotelu
Modrá hvězda
s odřenými kufříky paměti čekají na ni vyhlížejíce
mrazivými okny času bezejmenní
vyhnanci osudu…

Ó to není fešácké vyhnanství vyslance v Benátkách!
No vážně: Co on může vědět… anebo je ráj
jenom jedna z možných forem předpeklí?

V ztemnělém lese v němž zkameněl čas Dante
na žulovou loutnu hraje
už téměř osm set let
MNOU VCHÁZÍ SE DO TRÝZNIVÉHO MĚSTA
MNOU VCHÁZÍ SE DO VĚČNÉ BOLESTI
Už téměř osm set let na něho čeká
Beatrice… ta jejíž jméno
znamená: Blažená…
Ale i kdyby tvé jméno mělo být
Bolest

Už téměř osm set let opakují nesčíslným i ústy
ústa
jež dávno rozpadla se v prach: To víš
že tě najdu…
I v tomto trýznivém městě slepých
ulic Dvorků s plísní v kamenných záhybech šatů a průjezdy
temnými jako vražda V tomto městě v němž nepatří ti
už ani ozvěna vlastních kroků V tomto městě
honosném
jako hrobka Kapuletů V tomto městě s lidskými stokami
a rozzářenými okny paláců plných krys V tomto městě
přeludů které je samo přeludem… To víš
že tě najdu: I v tomto městě
v němž kdejaký taxikář tváří se
jako by o tobě
jakživ neslyšel


Už ani nevíš v kterém to bylo snu Po nebi
pluly obrovské bílé velryby které zabloudily v blankytu a sochy
v parcích za nimi zvědavě otáčely hlavy a ptáci
jim usedali do kamenných dlaní… Už ani nevíš
v kterém snu Po nebi pluli
milenci z Chagallových obrazů… Třeba i my
říkal sis
jednou
takhle poplujem
v blankytu Po nebi
které oprýskává
jako nástěnná malba dávno zaniklé civilizace

a když potom
napůl utonulý
vytažen na tenkém vlasci úsvitu
poslouchals kroky
té která nepřichází Hlavu ti obkružovaly
samé vzletné myšlenky
jež možná
kdysi
byly básněmi…A tehdy se daly do křiku
ještě nenarozené děti: Sněží! Podívejte… Sně-ží!
Ale bylo to jenom peří z křídel Ikara a kdosi řekl: Co když
právě přítomnost je
ze všech iluzí
ta nejzrádnější?


 

Mlýnek se otáčí Za okny
vybuchují hvězdy svazky paprsků a komety a meteory
a spirálové mlhoviny se řítí prostorem zatímco kdesi
na vzdáleném pobřeží
lovci
stahují zaživa kůži
z tuleních mláďat aby byla vláčná jak rukavička
již významně upustilas na nedělní procházce Jak chvíle
po milování… Já vím… chtěl ses ujistit zda se ti jen nezdá
sladký miláček Euridika a ohlédl ses v náhlém strachu:
Podívej! Padá
hvězda

Mlýnek se otáčí a moře
omývá bílá tělíčka která se proměňují v útesy… Takový mlýnek
Na útesu
sedí Lorelaj a zpívá: Jenom to cos doopravdy miloval… Mlýnek
se otáčí jak rafie hodin Lorelaj zpívá a její bílá stehna
popírají gotiku architekturou šlach
tkání a cév… Zpívá
a mlýnek se otáčí: Zkuste se zeptat
samotky
kolik se do ní vejde zoufalství Mlýnek
se otáčí a polyká maso chvatně jak ruka zloděje
rukáv kradeného saka jak bílá stehna
Lorelaj Jakási
slova Jakési sliby… Jako ty bílé
útesy Těla tuleních mláďat jež mlsně olizuje moře
Jak všechno co kdy bylo mezi námi
i toužení i hoře
i to hořké milování…
A večer pak… Kdo ví
co máme za lubem? A čí je to vlastně vina
že se už nikdy nesejdem
tiší
jak myši někde v přítmí kina
a že už nám zbývá jen
zapomínat…

Víme to my? Ví to snad režisér?
A proč tu tedy dávno není? Kam se poděla vševidoucí
kamera a veselá
klapka zvedající s úsměvem
závoru do jiného světa
v němž se měníme my usedlí podnájemníci
pantoflí a pijáci
osamělých vermutů… ubohý kompars: Co ruka
to pěst Co pěst
to muž Co muž
to čest… V té malé kavárničce na náměstí
převalujem vzpomínky jak papírové tácky v prstech
zažloutlých nikotinem: Jen ať si někdo zkusí říct
že jsme
lakomci alkoholici psychopati a poserové
ubožáci bez špetky fantazie…

Mlýnek se otáčí: Ale možná jenom něčí dech: Nějakého plachého
zvířete třeba
uvnitř
které se bojí samoty a opakuje velice lidským hlasem:
A nebudeš-li jednou moci svou hlavu složit
už jinam
než do dlaní… štván ztracenými roky
jak hladovými vlky s krvácející Lunou v zubech
a uštván nakonec
sám sobě
nepoživatelný
všemi
i slovy opuštěn Vzpříčen
ve svém vlastním hrdle
trapně
jak ve svěrací kazajce…
Kam půjdeš
není-li už ani odkud
jenom svým stínem provázen
s hlavou v dlaních s očima v hlavě
a propastí v očích Sám
tak trochu
na dně
požírán
lačným chřtánem ticha jenž se prohryzává
k srdci jako rez
zatímco nad tvou hlavou
mlčí
blyštivé a chladné
vlčí
zuby hvězd…


Mlýnek se otáčí a je mu fuk: Srdce
nebo kližka… Stejně nakonec platí každý
sám za sebe
octne-li se mezi tmou
a tmou
jež nám lehce stiskne víčka
a jako svíci zhasne
a mlýnek
polkne naprázdno: To je vše? Jako by vytrhnout z dlaně chlup
bylo těžší
než okrást čas
o jediné nadechnutí
Jako by bylo možné vstoupit
dvakrát do téhož
příběhu a říci (jako by za okny
nechumelily vzpomínky): Vida
vždyť já se vážně vůbec nezměnil
a hned si odpovědět: Díky
příteli
ale kdo jsi ty?!
Chceš říci: Člověk
člověka nepřebolí…
Za okny vybuchují hvězdy a rotují
planety Za okny
jde slepou ulicí
měsíc s bílou holí
Mlýnek se otáčí
a mele
Ema má mámu
Máma má mísu
My máme maso

a mele 

 


 

Jan Macháček

 

Vzpomínám...

Vlastně jsem nikdy nikam nepatřil, ani do této knížky přísně měřeno, nepatřím. Přesto bývám zván, asi nejpřesněji na mě platí kategorie host. Nepatřil jsem nikdy do žádné politické strany, literární organizace či uměleckého směru, nepatřil jsem jaksi ani do svých manželství, ale i to vše, k čemu jsem nepatřil, mě poznamenalo, vychýlilo můj směr a já si nesu prach těch setkání ve vlasech a záhybech kabátu. A tak až i ze mně bude jenom prach, bude to prach mého těla, ale i prach potkaného. Když jsem potkal v roce 1981 Mirka Huptycha, Zdeňka Lebla, Sašu Berkovou a Karla Uchytila, byl už Gloret minulostí, Lékořice a Divoké víno byly minulostí, Michalská byla minulostí, a přesto jako vše zázračné, vše s příběhem v té době bezčasu a bez příběhu, zůstávalo to živé a věci, které jsme prožívali společně, navazovaly na tyto malé zázraky a pokračovaly v nich. Pořady „Poezie v podzemí“ vznikly pak jako velmi chtěné dítě vzpomínek na zázraky. Vzpomínky... já vlastně nechci vzpomínat, vypočítávat mrtvé, tančit unavený tanec na plese pamětníků a přátel školy. Jsme živí, zatraceně a dobře živí. Dožili jsme se svobodné doby. Ano, je to doba příliš rychlá, informací je příliš mnoho, ideály požírá zlaté prase a nová jména básníků připomínají telefonní seznam a vlastně nikoho nezajímají a my... co tu vlastně děláme my? Neznám jinou odpověď než naše texty...

Milý Mirku,
ten rukopis je setsakramentský. Už jsem kvůli němu třikrát přejel v MHD a jednou se lehce přiotrávil kávou. Vždy když začnu číst, jako bych prošel do jiného času, prostoru, vesmíru. Vyrušen ze čtení zírám chvíli do nicoty, jak praví Strindberg. Nejpěknější chvíle mě zvláštní náhodou potkala při prvním otevření. Zašel jsem si na pozdní oběd do Olšanky, byl pošmourný den a já seděl u velikého okna, za kterým bezhlasně povívaly obličeje lidí, a začal číst. Kdykoli dříve bych se u toho ožral do němoty, nyní jsem začal černým čajem, pokračoval kofolou a kávou. Netuším, kolik káv jsem vypil, ale vždy když jsem vzhlédl, uviděl jsem krásný a usměvavý obličej mlaďoučké číšnice, která se však neusmívala na mě, ale dívala se do stránek veršů přede mnou. A tak se pročítám a sem tam procitám na nesmyslných stanicích, musím volit nevyzkoušené spoje a vracet se jimi do svého nynějšího užitečného života plného smysluplné práce. Dobré bloudění. Asi to bude kniha spíš jenom pro nás, ale nemusí být všechno pro lidi, a ty jsou stejně povinný to číst tak jaký starosti. A naopak.
Tvůj Jan M.

P. S.: Děkuji, že jste mě přizvali, jsem tomu čím dál více rád.



Autoportrét 1979

Kolik mi zbývá ještě mládí
a kolik dívek po nocích
už čas mou kůži střepem hladí
můj dům místo žuly sníh

Ne žádné pláče nad mrtvými
to není prosba o milost
já nahý běžec vprostřed zimy
já z vlastní vůle všude host



Františkovy Lázně

„Jste literární prasata“ řekl
„Nejistými prsty
se těžko pletou slavobrány
a přesto zaplétáme slovy
své uzlíčky nervů“ namítli jsme
„Vyhlížíte noc ve snaze vecpat se
pod sukně přísedících dívek“ řekl
„Stonásobně puklá skořápka
která je uvnitř patrně prázdná
přesto dokud zůstává vejcem
zbývá místo pro představy.
Fénix?“ namítli jsme
„Jeden z vás leží na záchodě
zvrací do dlaní
a mumlá cosi o smrti“ řekl
Mlčeli jsme
protože bylo vysloveno
její jméno
„Co chcete nabídnout lidem?“ křikl
a ukázal z okna
„Šeří se“ zašeptali jsme
Odešel
Někteří z nás se pak v pokojích
vedrali pod sukně dívek
někteří zvraceli o samotě
někteří slova
Ráno se z našeho hotelu vyplížilo
hejno rajek a kolibříků
Ačkoli nelétalo
upoutalo několik chodců tím
že požíralo mlhu 



Hřbitov

(Zdenku Leblovi jako upomínka na jednu cestu z Koburku)

Skoseni únavou mrtvolným spánkem
usnuli jsme za zdí hřbitova
Po zlých snech uklidnili nás
kamenné kříže a vrabec každodenní havran
Očichávám černý mramor
Jsem už dost zralý na téma?
Opustily mě děsy z nicoty
i okouzlení kostižerným břitem
Krvavé sny změkly v krhavé
Nejsem a jsem starý
probuzený za zdí Nedaleko
impregnován vínem sám proti sobě
začínám text o hřbitovu kde by měla chybět smrt
Skoseni únavou mrtvolným spánkem...
ano napsal jsem již několik leštěných
dobře míněných útvarů na toto téma
Hřbitove hřbitove zahrado zelená Smrti
tolik básníků nabodalo své různobarevné listy
na tvou řezavou oblost
hran Hranostaji kostí Už nechci
přidat další papír Vždyť Tvá kostra
jeví se pak svůdně opentlena
našimi přepestrými inkousty
Halíme tě Ve větru zdáš se náhle
podobná ženě vlasatici vánočnímu stromu

 



Urnové pozornosti lebeční dárky
neděsí v kondomu tolika intelektů
Lze milovat až do smrti bejt do smrti dobrý
tohle mám k smrti rád Bojím se Ty čistá
abstrahovaná louhovaná slovy bezbranná
proti našim metaforickým pomluvám
bledneš Je více básní na L či S?
Vždyť láska až za hrob Jsem mladý
starý S přibývajícími léty
mi ubývá křídel Blbnu
Cholera cholera Štěpáne
Na smrt vylekat k smrti vyděsit
Hřbitov zahrádkářská kolonie stařenek
Šli jsme s Leblem od Sněžníku
obrátili své duše alkoholem
a slovy šli měkkým údolím
nad rovinou očí letěl čáp
s rudou hlavou tak tiše
jako by stál a kdosi v pozadí
zvolna otáčel prospektem lesa
usnuli jsme před Lanškrounem
mrtvolným spánkem za zdí...
Do hrobu si to nevezmu Píšu
další část tvého nekonečného textu
bolí mě život
Už i v knihách pro děti se dočítám:
„Mrtvé moře – uprostřed pustiny
třpytí se jezero, do něhož stéká množství vody,
ale z něhož neodtéká ani potůček.“
Skořápky lebek
na nedohledné hladině
Tvého smaltovaného umyvadla
Plamínky Kouř
Jenže ta mrtvá labuť na mostě
obří hnusná překážející husa
tušení labutě... Krásná? Kdysi?
Člověk neforemně mrtvý
zformován uměřeností hřbitova
„Rolník a host ze Svrkyně“
„Byla jsem Maruška“
„Dvě hlavy dobré leží tady v hrobě“
řádky
Tvého nekonečného textu
Plyne nekonečný text
Nelze tě oddělit Prorostlá
Kloubnatě vazká
Za dveřmi ovšem mlha
deroucí se neoddiskutovatelná smrtelnost
„Proč tolik hluku?“ ptá se ticho
„Zaměnitelnost smyslu s beznadějí,
naděje s hrůzou...“ Píši
pro tebe ty smyšlená
mýticky neohraničená ne pro ně
malé bezpohlavní osobní smrtky
dávící se časem tloustnoucí časem
bezpočet smrtí rodících se našim narozením
tato holátka oné monstrózní Pýthie popelí se
u jejich nohou a Ona opláštěna
nekonečným textem zhlíží
jak kuřátka prázdnoty
stávají se zvolna Jejím neforemným tělem
v kterém život i smrt
zkoušeny naším trváním
bez ohledu na jména
Ona
lesklolebá 



Rozvodí

„Stejně tě jednou zabiju“
řeklas mi se smíchem
Rok na to jsi mě zabila
v sobě Neumím
Jsem velmi špatný vrah
Dál ve mně bloudí
všechny mé lásky
mumlající stařeny citů
hrají si se zrcadly
okusují mě
bezzubými dásněmi
vyprávějí omšelé historky
Smířlivé stařeny

Čím dál častěji usedám
k jejich ohni Naslouchám
Učí mě nové písně
v neznámém jazyce
Zkouším brumendo
My smějeme se mi
Oj stařeny veselé
z mojí postele
Hřeje a svítí váš oheň
na soutoku 



Pískání na cestu z Červeného dvora

Co máš v rukách?
Prázdné dlaně
Co máš v očích?
Sněžné pláně
Co máš v srdci?
Něžný hřbitov
a v mé hlavě
město Líto 



Pískání o lásce

Nevím která byla stá
vím která byla prvá
znám jméno i té poslední
chce mě
a pevně na tom trvá 

 



Autoportrét 2009

Ploché nohy záda duše
všechno už mě bolí
bez vítězství bez praporu
sám já voják v poli

Ti co byli vracejí se
a jsou všichni mladí
holky co mě milovaly
mrtví kamarádi

Ach mé hoře můj Nebože
co mě vlastně skolí?
Obtloustlý a olysalý
já sám voják v poli

Bez kostýmu bez diváků
žiji novu roli
žádná maska žádná gesta
Tichý chodec v polích 

 


 

Zuzana Trojanová

Se Zuzanou Trojanovou jsem se seznámil na setkání účastníků literární soutěže „Literární Louny Konstantina Biebla“ v roce 1977. Mám matný dojem, že jsme se dokonce snad podělili o třetí místo za básnění. Pak se Zuzana zúčastnila několika našich společných setkání a pořadů (na Bulovce, Supí potok, Silvestr 78 u Pidy Kejhy v Horních Polžicích). Byl to památný Silvestr, kdy přes noc klesla teplota z +10 na -20 oC. Návrat do Prahy byl svízelný nejen pro zamrznutí vlaků, ale i pro naši básnickou pomatenost. Když naše společnost asi deseti přátel dorazila courákem z Pňovan do Plzně, posadili jsme se do rychlíku, který jel místo do Prahy do Paříže. Jaký byl náš údiv, když jsme viděli za okny mihnout se stanici Pňovany… Ludvík Němec říkal: „To už nemá cenu, tak pojeďme do Paříže…“ Tato myšlenka nás sice nadchla a chvilku jsme se jí opájeli, leč tehdejší zadrátovanost a nepropustnost hranic byla proti naší mladické nerozvážnosti... Vystoupili jsme v Mariánských lázních, kde do sněhu nalepeného na vagon napsala Zuzana prstem Adié Paris… Protože vlaky do Brna také zamrzly, nastěhoval se Ludvík se Zuzanou ke mně na ubytovnu, kde jsem je obsluhoval chlebíčky, běháním pro další a další láhve vína. Jejich láskyplné vzplanutí pokračovalo tím, že se nemohli rozloučit, Zuzana s ním nasedla do vlaku, který měl jet do Brna, ale jakýmsi řízením osudu dojel do Ostravy. Ludvík zřejmě vytušil, že si osud s nimi pohrává, a proto zakoupil letenku z Ostravy do Brna a doufal, že se podívají do Vídně… Zuzana měla doma malou dcerku Lucii, o kterou se snad staral manžel (v té době již rozvedený), dcerku, která se jí ptala: „Ty jsi máma, anebo holka?“ Zuzana si „básnické výroky“ Lucinky zapisovala, byla jimi okouzlena a my též, bohužel mi jich v paměti víc neuvízlo.
Asi za měsíc mi z Brna od Ludvíka přišla rozervaná obálka, z které vypadl kartáček na zuby, kalhotky, sponky a ještě pár drobností a prosba Ludvíka, abych to příležitostně Zuzaně vrátil.
Zuzana byla nonkonformní, pěkná holka, na kterou si všichni gloreťáci mysleli, jednomu z nás (nebudu jmenovat) se podařilo zamknout se s ní na hotelovém pokoji. Její slova: „Co budeme dělat, když to nebudeme dělat?“ se pak stala okřídlenou gloreťáckou větou.
Všechny si nás získala svojí nádhernou básní Můj děda stvořil matku mou a otec pak mě…
Krátce před tím, než se vydala na svoji poslední cestu do Polska, kde se chtěla účastnit přivítání papeže Jana Pavla II., cestu, která skončila pro Zuzanu tragicky, mě pozvala na návštěvu k sobě domů. Vypili jsme láhev červeného vína, hovořili snad o poezii, ty slova vzal ďas čas. Jedna z mála konkrétních vzpomínek, které mi z toho večera utkvěly, bylo, že měla doma v polici jen pár knížek. Když jsem přelétl jejich hřbety, zaujal mě Misařův Pasťák. Zuzana řekla: „Tak si tu knížku vem, já ji mám přečtenou a knížky neshromažďuju, zbytečně na ně padá prach…“
Tu knížku jsem pak brzy přečetl a mám ji doma někde v polici, kde na ni víc jak třicet let padá prach…


Miroslav Huptych

 

Kritika

Ráje teplých srdcí, do kterých lidská noha nevkročila,
zadní vrátka a druhé plány, strýčkové příhody,
v mé mapě zbyla dosud bílá místa a nejsem živá z náhody
Pátým kolem vozu dění neotáčím,
mé druhé housle hrají prim,
denně nad sebou vítězím
Pro koho ráj, než pro lidi
Pro koho peklo na zemi, než pro anděla,
který si osobně přistřihl křídla
a nemá touhu letět
Možná se básníkům scvrklo jablko poznání
na vězeňskou kouli,
možná se kdekdo dívá oknem na lásku
ve svém uzamčeném pokoji
Z opatrnosti, které nezbývá,
zamřížují se sklepení přirozenosti,
a než vybuchnou pojistky lásky,
bude se zpívat o nevěrné věrnosti
Snad se oklamou dlouhým řetězem u psí boudy,
snad dobrovolnou nuceností,
snad obrněné vlaky jsou hledanou vírou v příští...
Nevím, míjím vše jediným úsměvem
a do letu ptáků bez rytmu si zpívám 



S osudem na slepou bábu

Kapličky u cest mi podávají ruce
s přezrálým ovocem ticha
Obyčejná procházka v bodě,
kdy tma překrývá slunce ze čtyř čtvrtin
Procházka myšlenek
s podhoubím zlých snů minulé noci
Narůstají geometrickou řadou vzdechů,
že už tady všechno jednou bylo
A přece ne
Zdám se sama sobě první
přátelé rychle ztrácejí nadzvukovou rychlost
a stále více mluví, protože nemají co říci
Den jako den
A přece ne Každý je jednou první,
Láska mi tajemně otvírá dveře
Zvědavě nakukuji do setmělé místnosti
Knížka se otvírá u první kapitoly
Usedám Dychtivě obracím list
a vidím: druhou stránku věci dobře znám
Kapličky ticha nesou rozházené ovoce léta
Snědí milenci se za chvíli snědí pod jabloní
Pozorovat je s tlukoucím srdcem
Oddálit tak dospívání
Nebe se realizuje výčtem hvězd a pak padá
Země se dusí, bože, myslet si,
že je opravdu tak malá,
jak mi povídali
Sny se mi vracejí jako vlaštovky
Usednou na první dráty vrásek
a švitoří do probuzení
Pak se mění ve starost
A já odcházím a přicházím znovu,
pokolikáté,
jako host všude na zemi
Jsem plna obdivu k nábytku a pohoštění,
přijmu nabídnutou ruku ke sňatku,
nebráním se početí,
porodím
V tom okamžiku se vzepnou vlaštovky podzimu
a odletí moje sny,
aby dráty vrásek mohly zapadnout nastávajícím sněhem
A já vím,
že na jaře se všechno vrátí v černobílém provedení
hlíny připravené k osetí
a že jako host třetí den smrdím
a že jaká já jsem první
A vím,
že v létě mi kapličky přinesou hrušky hniličky
a milence pod jabloní
a vím, že létu pak odzvoní na blízkém hřbitově,
kde je v každou roční dobu podzim tlení
A vím,
že moje procházky budou čím dál řidčí
a že se nakonec uspokojím
nahlédnutím do jednoho pokoje,
kde za tikotu ručiček staromódního budíku
spí, měkce zasaženi slepotou stárnutí,
mí rodiče 



Výročí oslav věčného hledání

Kdepak je živůtek rozkošný,
jak mi jej Osud plánoval?
Kdepak jsou radosti z bytí
a rozmarná příroda, která si pohrává?
Za hory, za doly, mé zlaté parohy,
kde se pasou...
Vystačím s tím, co mám,
a z lenosti polidštěného nemohoucna
láskyplně nehledám
Vždyť nalezený čtyřlístek, výsměch jetele,
zrůdička trávy, musí mít přídomek bílé vrány,
aby bylo vše na svém místě —
v přírodě i u lidí
A lidé ostrovtipní a tuponosí,
tupohlaví a ostrozubí mají své batohy
s nastřádaným na cestách k poznání
Za hory, za doly, ty zlaté parohy
někde se musí pást,
aby pohádka skončila klidným spánkem
Hnací motorek s nezapadajícími kolečky ctižádosti...
Kdepak je živůtek malebný,
který mi rodiče slibovali?
Kam se schoval, lišáček postříbřený,
lev pouště, který se i jí bojí?
Třeba přišel na to, že ho nebudu vítat
svou duchaplnou náručí, která si ho ochočí
A změnil kurs
A odplul na širé
Nebo dělá něco užitečného v Austrálii
Ve velkých myšlenkách božské ironie
došla jsem na konec lesa
Byl srpen, pomeranč v nadhlavníku
Jelen se zlatými parohy,
vysvoboditel neposlušných Smolíčků,
kteří z věčné zvědavosti otvírají dveře,
mstitel práv přirozených proti nadpřirozeným,
práskač jezinek, o kterých nevím, jak vypadaly,
se klidně popásal u cesty, po které utíkal můj život
Já v zelené kamizolce léta zdvořile povídám:
Můj jelene, můj vysvoboditeli, můj mstiteli, můj
práskači, špatně jsi hlídal
Zase mi skutek utek a život mi zběsile utíká,
až se mu práší za patami
Chvíli postojím, z ranečku vyndám buchty s mákem,
nakrmím veverky oříšky z pytlíku,
život mi utíká, bože, ten utíká jako by hořelo,
jako by všechno spěchalo ke zdi,
jako by smrt byla skutečným osvobozením
s nabroušenou kosou nevědomosti,
život mi utíká, jelene, špatně jsi hlídal,
špatně jsi stanovil tresty
V tom lese zeleném objevím náhle další tři cesty 



Můj děda stvořil matku mou a otec pak mě

Já se vám dvořím, panáčkové,
a svlékám vás očima v místech,
kde dítěti život začíná
a šťastnému muži je dáno
začít tak večer a i končit ráno
Dvořím se vám básní s choulostivým tématem,
básní, kterou dosud každá žena muži dluží
Jaképak choulostivé téma to!
Vždyť kolik něhy ve vaší frázi „drahá, jdem na to“
ženám duši v prospěch těla ruší
Já se vám dvořím, panáčkové,
a vy zmateni historií o poupátku v koutku
nevěříte svým očím, ani proutku
a přicházíte na můj práh
s květinami a oblázky slov slinami ohlazenými,
které v duchu s vámi odříkávám
a drahně let znám je dosyta nazpaměť
Vaše slova o ústech a vlasech a kdoví o čem,
když každý ví, jaký má tahle řeč spád –
od hlavy k patě jmenovat a pak si s tím hrát
Vaše slova: žena lilie, žena orchidej,
žena sněženka, žena epopej,
žena báseň s motýlíma rukama,
žena známá i neznámá,
žena ve snech i v probuzení zrána,
kdy zůstává sama
Jaká troufalost nepřipustí vám
dovolit ženě muže lilii, muže tulipána,
muže orchidej, muže koniklec, mužskou věc
v básni s mužským rýmem, známého muže neznámého
a muže bílé kůže, který se denně holí
a břitvě vstříc má potíže,
které má žena jen jednou za měsíc
Vždyť muž ve vaně je orchidejí podvodní říše
s nohama křížem přes rozpučelou lilii,
s pupíkem bubáka z jablka v břiše,
vždyť muž je v tulení pán a pro koně klec,
vždyť umí být sám sobě věčný vášnivec,
a jeho tělo je hudební nástroj s krčkem na líbání
i se smyčcem svým
i s růžovými lasturkami
Já se vám dvořím, panáčkové,
a vy přicházíte na můj práh
srdce pokládat
a taky strach, zda mě nepokoří vaše díkůvzdání
za ženy, které se dnes tak těžko shání
A zatím vás pokořuje čistá myšlenka,
která ve dveřích nepředstihla svůj pád
Vy jste ty dokonalé sloupy, které nesou svět
Vy jste ty bezesné noci lásky
i předmět její kučeravé krásky klína,
vy jste to nebe nad hlavou i provoněná hlína,
vy jste ta milostnost sama na rukách se nesoucí
k bagrům klína, i k tíze k neunesení se třesoucí

 



Já se vám dvořím, panáčkové,
a vy se chvástáte vyššími cíli lásky,
když denně o překot jen k jednomu krev hrnete
a žena jednou vzdychne
a vy stokrát vzdychnete
Ejhle, k jednomu vajíčku labyrintu ženského těla
záplava vašich uletěla
a vy se dvoříte s poklonou a strachem,
má-li, co od vás chtěla
Není-li toto hrdinství a něha, smutek a štěstí,
rozum i tělo,
pak všechno lidské bytí navěky odumřelo
Proto se skláním před vámi, chlapečkové,
jste z přístavních kaménků utkaní i z balvanů kamenolomu,
vy chlapečkové z hospůdek lásky i z bitev prohraných
ve dveřích dívčích domů
Skláním se a víc beru, než vám dávám
A s radostí nebeskou i pozemskou,

budu-li někdy mužem,
společně s vámi umřu
pro ženskou 



Nemožně zelená krajina

Sakra,
někde už tu musí být to,
co přinese mi klid
Znovuzrození v každém probuzení,
kožíšek trávy na víčkách,
věčně zamilovaná písnička
Zpívám si jinou!
Jak řeka mi roky po vteřinách plynou,
splývají do vln,
a jak se tak houpám,
vidím svůj svět
modrat a růžovět
Jen mi neumři, poslední básničko!
Plnýma rukama
bez výdechu vdech,
jen se nezapomnět ve vlastních zdech
Přece umím ještě jinou!
Souzvukem v bláznivém rytmu znít
Nehledat klid
Umět si podrobit
Básničko, jen mi teď neumři
Třeba si tě dám do rámečku z větví
a obklopím tě ze všech stran
životem bez zábran
Trochu se usměju a pohodím hlavou
Na semafor nastavím si plavou
a přejdu všechny ulice a mosty
a třeba po stý zůstanu u všeho stát
Proč Čeho se bát
V nemožně zelené krajině pomyslet na jiné,
jimž nedá můj smích spát
Ať si, ať!

 

 



Láskou se naplnit od hlavy k patě
– proklatě!
vždyť všechno jde souzvukem znít
a i bez snů umřít proficky
pro lásku s krvavými otisky
Prošplhat nebe do všech mráčků,
vyrvat si první šedivý vlas
a utíkat znovu a zas,
bezhlavě prochutnat
nemožně zelenou krajinu v nás
Co se naučí člověk na krátké cestě,
opuštěný i sám sebou,
k dřevěné šibenici na kopec,
když ho vedou
Ach, rozdat poklopec,
ach, líbat dívku snědou
V posledních výkřicích tmy
básničko, jen ty mi neumři
Jen ty mi podávej ruce od prstů k rameni,
jsi moje nejprudší znamení života,
jsi moje prokletí a mnou prokleta,
jsi můj život ze všech stran,
co mě možná obehrál
a vždy mi dá čas na trumfy
Vy moje malé přízraky,
jež mi vyvstáváte ze samých hlubinek duše,
bušte mi do spánků věčným neklidem sebe samy,
a až mě to zmámí,
klidně mě zapomeňte
v nemožně zelené krajině
Protože proč není jen otázka,
ale i odpověď na zpověď dávno vyslovenou
v komnatách tělíčka po půstech danou,
tolikrát zapomenutou,
a vždycky vzpomenutou včas,
aby byl důvod žít i proklínat
Básničko, teď mě neopusť!
Bez strachu do tvých dlaní
dám něžné i bouřlivé usínání
v ten čas,
kdy rozumní budou po prášcích usínat
a mně nic neunikne, ani škvírou mezi prsty,
protože já usnu třeba u oltáře
a rozmrznu vprostřed lednového kalendáře
a třeba vstanu z mrtvých, když si to budeš přát
Básničko, cos mi navždy potetovala celé tělo
a ono se k tobě hlásí,
vždycky tě chtělo,
kdyby jen kousíček bílého místa zbyl,
čeká na tvůj tanec a smyslný styl
V nemožně zelené krajině jako v parku
najít si v houštinách hnízdo ptáků
a od nich se naučit všem písním světa

 



a od nich se naučit abych navždy neulétla
Protože když už mi nezbývá sil,
v poledne na mechu se zastavím
a vím, že uprostřed lidského snažení
mi kousek ze všeho zbyl
Ne kousek na polibek v ústraní,
ale kus na veliké líbání,
protože i hledání chci velké
Básničko, ty mě nikdy neopusť
Až mi zas bude zvonit hrana,
budu na všechno znovu sama
Sama trojjediná před bohem,
který není
Neboj, neuteču
Přitisknu se k pomazlení
a nadechnu se zhluboka
Vdechnu nemožně zelenou krajinu člověka
a ta mi nedovolí zaspat svítání
Básničko, buď tu bez ptaní
Buď tu do konce konců,
a když prý dál nic není,
uděláme si to samy
Básničko, teď už jsme staří známí
Já – duše bez zemdlení od soboty do pátku
A ty – slovo na samém počátku

(Hoře z nerozumu, 1980) 

 


 


 

Petr A. Bílek

 

Pár střípků povytáhnutých z paměti

 

Rok 1984 nebo spíš 1985. Začátek. Při jednom z mnoha hospodských výletů, podnikaných z koleje Větrník s Ivošem Slavíkem, jsme dorazili do jakési hospody u Karlova náměstí. Zde už popíjeli ti, kdo výrazně a natrvalo vstoupí do mého života. Ivo Slavík mi představuje Mirka Huptycha (znám Srdcového střelce a v Tvorbě právě otištěnou báseň Holubi, a proto rudnu rozpaky, protože jak mluvit s opravdovým básníkem…), Zdeňka Lebla a Honzu Macháčka. Po pár pivech rozpaky opadají a cesta do noci začíná. Nekončí ani po zavírací hodině, neboť Mirek Huptych přichází s řešením vskutku básnickým: Zatímco on zabavuje hovorem vrátného Psychiatrické kliniky kdesi u I. P. Pavlova, podlézáme my jeden za druhým pod okénkem vrátnice a putujeme do sesterny na uzavřené oddělení pro nejtěžší pacienty. Po vypití všeho tekutého i tam se Mirek podvolí a dá nahlédnout i na klientelu: Přikurtovaní nebožáci, panoptikum hrůzy a beznaděje. Co jsme my, budete i vy. Oklepeme se a mluvíme a pijeme dál. A já začínám chápat, že jsem nepotkal jen básníky pera, ale i básníky života. A bude jich víc: Saša Berková, Pavel Verner, Viktor Cais.
Rok 1989. Na hranici. Režim se bortí a já mám rakovinu. Při vcelku banální operaci si v narkóze zažiju moodyovský život po životě: Cesta tutelem vzhůru, příjemný hlas, který mne vítá. A já tam smlouvám. Néé, teď ještě prosím ne. Huptych vydal Názorný přírodopis tajnokřídlých, vyšla druhá Salaquardová, Sylva Fischerová, Kasal, Rulf a já to všechno potřebuju pojednat, dopsat. Tu „Generaci“ osamělých běžců. A pak propleskávání na tvář a nepříjemný pocit, že jsem zpátky na Zemi. A tak tu půjčku, kterou jsem kvůli nim od Pánaboha dostal, splatit musím.
Rok 1989. Mamutí zjevení. Nově zakládaná Obec spisovatelů musí mít stanovy. Spiritus agens nadějných začátků Saša Berková nás svolává, abychom je na místě (v bytě Petra Bartůňka či kde to bylo) vymysleli. Až na místě se ukáže, že báseň či příběh ano, ale stanovy ne. A tak Vladimír Macura doma překládá stanovy Estonského svazu spisovatelů a vždy po dokončení odstavce je telefonem diktuje. Namísto dopracovávání je pouze zapisujeme, a protože to nevydá na práci pro deset lidí, je vymyšlen a založen spolek spisovatelů Mamut. Všeobjímající radost, volnost a tolerance, takže Pavlu Vernerovi s radostí všichni odkývávají, kdykoli na jakoukoli historku či hlášku zařve: „Copyright“. Skutečné tržní vztahy mají teprve časem dorazit.
Raná devadesátá. Silvestry. Jeden na Šumavě. My, rozjaření lufťáci, jsme trnem v oku místním. Nevraživost bují. Zdeněk Lebl, organizátor někdejší Všekámošské konference v Davli, však prokáže neskutečný organizační talent. Odbíhá k místním, mává rukama, vytrvale mluví; Denny to jistí, říkáme si. A taky ano: domluví i rožnění beránka, které ochotný vesničan skutečně provede. Daní je jen pád do žumpy s močůvkou při jednom Dennyho vyjednávání. Zda náhodou, či přičiněním těch, s nimiž to jistil, se už nikdy nedozvíme. Ale i s odérem nabídne neskutečně podmanivou recitaci nové básničky. Kurva, vy jste sice básníci života, ale koukejte taky někdy něco napsat, říkám Zdeňkovi Leblovi, Mirkovi Huptychovi i Honzovi Macháčkovi v tu dobu. A tehdy mám pocit, že o to skutečně jde.
Rok 1992, asi. Začíná přituhovat. Užíváme si zařízení Klubu spisovatelů, do něhož po léta směli jen Pilařové a Sýsové. Laciné pivo tu teče proudem. A jednou dopoledne mi kdosi říká: Víš, že Denny (Lebl) se včera večer tak rozjel, že přinutil na Národní třídě kritika Lopatku lézt po čtyřech a jezdil na něm? A pak jej s Honzou Macháčkem jedeme odstěhovat od jeho nové a vskutku krátkodobé manželky na Mělníku. Z okna na střechu auta kromě pokřiku dopadají i vázičky a boty. Ujíždíme zdařile i s Dennym a částí jeho majetku. Ale začíná to už být jaksi vážné, rysy úsměvu nějak tvrdnou. Vyléčí se, s chlastem přestane sám, ale je to už jiné. Na výletech si přihýbáme potají, aby se netrápil. A počet výletů klesá.
První půlka devadesátých let. Poroty. Kunštát, Františkovy Lázně, Mělník a další. Literární soutěže. Mladé básnířky. Pod heslem „Nejsme jako oni“ s nimi nespíme s příslibem vítězství v soutěži či poučení o tom, jak má fungovat metafora. Posloucháme historky a sedm dokola obehrávaných písniček Viktora Caise, co se ani na dvacátý poslech nezprotiví. Pokud tedy Cais nemusí zrovna dojednávat nějaký obchod s Vietnamem či Dagestánem, kde nakupuje nože. Je čas podnikání a zapojování se do struktur. Pravičák Verner se najde v pořád ještě dosti rudém Právu. Pistorius a Macháček řídí Mladou frontu. Mirek Huptych začíná studovat arteterapii. A já na pár let mizím do Ameriky. S příchodem Vladimíra Pistoriuse přišel i další kytarový hráč, a tak když už se sejdeme, víc a víc se zpívá. Saša chce hlavně ty teskné lidovky. Jsem z toho rozpačitý: Kdy si to všechno řekneme, když se jen zpívá. A setkání je míň a míň, spíš jeden s druhým než všichni společně. A i toho psaní. Ostatně proč taky, když se sbírka dočká stovky čtenářů. Možná je podstatnější dobře si zbásnit život, než popisovat papír, odvolávám své někdejší naléhání.
Nové tisíciletí. Na pohřbech. Potkáváme se míň a míň. Není čas. Protože čas neúprosně tlačí a jde o to stihnout tu ještě něco udělat. A tak se všichni potkáváme už jen na pohřbech. Zubatá mezi nás přichází nečekaně. To přeci není možné, říkám si, když čtu, že umřela Saša Berková. A po ní stejně narychlo Pavel Verner. Je to bez trýznivých čekání a zpráv, že už je na tom špatně. „A marné mrtvému je z ruky budoucnost hádat,“ napsal kdysi Jan Skácel. Už se to týká i nás. 

 



 



Medailony

 

Miroslav HUPTYCH (21. 10. 1952)

Pracoval jako mechanik v Tesle, sanitář, pitevní laborant, zdravotní bratr a psychoterapeut. Vystudoval bakalářský obor psychologie a arteterapie (diplomová práce Dějiny koláže a využití koláže v arteterapii). Od roku 2003 je ve svobodném povolání a věnuje se výtvarné, literární a vzdělávací činnosti. Založil Institut pro vzdělávání v arteterapii a artefiletice. Působí jako lektor a supervizor arteterapeutických kurzů a výcviků. Je místopředsedou České arteterapeutické asociace a šéfredaktorem časopisu Arteterapie.
Básnické sbírky: Srdcový střelec (1984), Zvěrokruh (bibliofilie, 1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (1989), Tarot a trakaře (1997).
Uspořádal a vydal: Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž do domu štěstí přináší (antologie lidových pověr, 1991), Pegasovo poučení. Antologie české poezie 1945–2000 (2002, s P. A. Bílkem, V. Pistoriem, J. Macháčkem, též přispěl), Nezabolí jazyk od dobrého slova. Antologie českého aforismu (2003, s J. Žáčkem, též přispěl), V. Ryčl: Život je hrozný společník (2004, s J. Macháčkem); Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna. Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla (2005). Jeho verše byly přeloženy do řady evropských jazyků.
Výtvarná činnost: Kolážemi ilustroval 32 knih, přes 120 knižních obálek a 26 nástěnných kalendářů. Realizoval 17 samostatných výstav. 



Zdeněk LEBL (7. 11. 1950)

Po různých peripetiích dosáhl středoškolského vzdělání na gymnáziu. Ostatní je ve smyslu Gorkého „mých univerzit“ škola života. Zásluhou přátel se dobral dvou básnických sbírek. Pracoval jako archivář, závozník, přijímací technik v garážích, úředník, noční hlídač, vedoucí skladu, šéfredaktor. Nyní zástupce šéfredaktora společenského týdeníku.
Básnické sbírky: Žena na pravoboku (1988), Slalom mezi růžemi aneb Smutná množina erotiky (1993).



Zdeněk ŠIMANOVSKÝ (1. 5. 1950)

Vystudoval dramaturgii divadla na pražské DAMU, později psychologii na FF UFP. Byl sanitářem, vrátným, průvodcem turistů, ošetřovatelem v psychiatrické léčebně, učil na gymnáziu. Působil také na linkách důvěry. V současné době je externím lektorem PeDF Univerzity Karlovy a má soukromou psychologickou praxi. Spoluzakládal a vede Sekci systemické muzikoterapie při Čs. psychoterapeutické společnosti.
Jako autor a spoluautor vydal: Hry pomáhají s problémy (s V. Mertinem), Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, Lidové písničky a hry s nimi (s Alenou Tichou), Písničky a jejich dramatizace (s Alenou Tichou a Věrou Burešovou), Hry pro zvládání agresivity a neklidu, Hry pro rozvoj zdravé osobnosti (s Barbarou Šimanovskou). 



Alexandra BERKOVÁ (2. 7. 1949 – 16. 6. 2008)

Vystudovala na FF UK v Praze češtinu a výtvarnou výchovu. Absolvovala prací o literárněkritických sporech Karla Čapka ve 30. letech, tuto později rozšířila na rigorózní – titul PhDr. získala v roce 1980. Pracovala jako redaktorka, učila na Literární akademii a věnovala se psaní televizních scénářů, rozhlasových her a publicistice.
Próza: Knížka s červeným obalem (Práce 1986, 1988, Petrov 2003), Magorie (Horizont 1991, Eroika 2006), Utrpení oddaného všiváka (Petrov 1993), Temná láska, novela (Petrov 2000), Banální příběh – filmová povídka o prostém životním běhu (Motto 2004, Eroika 2008), předloha k filmu Zlatá brána. Je autorkou více jak 15 realizovaných televizních scénářů. Překlady knih do finštiny, bulharštiny a španělštiny. Obdržela literární cenu Egona Hostovského. 



Josef KEJHA (30. nebo 31. 12. 1948 – rodiče si datem nebyli jisti)

Pracoval jako novinář. Napsal a publikoval časopisecky řadu povídek.
Próza: Sólo pro jedničku (Západočeské nakladatelství 1986), Útěk z rovnováhy (Západočeské nakladatelství 1988). Další román Kichoti (přijatý pražským nakladatelstvím Práce, které po r. 1989 zaniklo) vyšel časopisecky v deníku Nová Pravda (1990).
Divadelní hry: Je spoluautorem (s Pavlem Vernerem) divadelních velkoher Saracénský čert (Žumbera 1995, knižně Master Art 1995) a Starokláti aneb Soumrak matriarchátu v Čechách (Žumbera 1997). 



Pavel VERNER (18. 5. 1947 – 9. 3. 2009)

Od roku 1968 působil v regionálním listu Hlas severu. V roce 1971 z politických důvodů musel novinářskou práci opustit a působil v různých profesích – např. jako knihovník nebo jako dělník na pile, od roku 1981 v Praze jako stavební dělník, mistr, dispečer, noční hlídač. Přitom však vystudoval dálkově Střední průmyslovou školu stavební a v polovině 80. let začal dálková studia na FAMU, která dokončil v roce 1992. V devadesátých letech se k novinářské profesi vrátil, pracoval v různých časopisech a naposledy jako komentátor deníku Právo. Působil též jako pedagog na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy a na Literární akademii Josefa Škvoreckého.
Próza: Dranciáš (Mladá fronta 1989), Rodinná záležitost (Práce 1990), Žádné slzy pro mrtvého (Mladá fronta 1990), Logaritmus vraždy (Magnet-Press 1993), Pražské hyeny (Mladá fronta 1994), David a Goliáška (Formát 1999, politická reportáž), Kumprechtova broučkiáda (Hart 2001), Jak nezabít manžela (MozART 2007, poprvé vyšlo pod pseudonymem Helena Farská a pod názvem Maryša naruby, Academia 2004), Červenobílá kobra (Hynek 1997), Láska v cizím pokoji (Akropolis 2008).
Divadelní hry: Všichni střílejí na medvěda (Činoherní studio 1989), Saracénský Čert (spoluautor Josef Kejha, Žumbera 1995), Romové a Julie (Rokoko 1996), Starokláti aneb Soumrak matriarchátu v Čechách (spoluautor Josef Kejha, Žumbera 1997).
Poezie: Zázrak nasycení (2009). 



Josef SOUCHOP (27. 5. 1944)

Vystudoval FF UJEP Brno, aprobace filozofie-čeština. Pracoval jako novinář, rozhlasový dramaturg a dramaturg a producent ČT (Tvůrčí skupina Josefa Souchopa a Dariny Levové). Scenárista televizních pořadů a dokumentů (cca 20 realizovaných scénářů). V roce 1996 obdržel Cenu křepelek za dokumentární televizní cyklus o zakázaných nebo vězněných spisovatelích a básnících.
Próza: Poslední láska (1977), Hluboko nahoře (1982), Laskavý nezájem (1986), Noc se žiletkou (1994), Hodiny výchovy aneb Pošli ještě slova (1997), Kočka v kukuřici (1998).
Divadelní hry: Můj rozkaz zní (1969, Divadlo Husa na provázku), Sexyologické symposium (1973, společně s Milošem Pospíšilem, Divadlo Husa na provázku – zakázaná premiéra). 



Ludvík NĚMEC (8. 7. 1957)

Po maturitě na gymnáziu v Mikulově pracoval jako novinář a turistický průvodce v kasematech a mučírnách pevnosti Špilberk, od roku 1982 (dodnes) v brněnském studiu Českého rozhlasu jako redaktor zábavy, literární redaktor a ředitel (postupně). První knihu, sci-fi Mol, napsal a vlastnoručně vydal v jediném kusu, vázaném do zeleného brokátu z maminčiných plesových šatů, ve svých osmi letech; poté následovalo pět už konvenčnějších prozaických knih, z nichž se dnes hlásí jen k románu Hra na slepo (Blok 1982) a sbírce povídek Já jsem ta tma (Mladá fronta 1996). Napsal (tedy dokončil) tucet knih, jež v tomto tisíciletí publikuje výhradně pod pseudonymy. Nyní přepracovává k druhému vydání svou prvotinu Mol a sbírá odvahu k dokončení svého životního díla, neautorizovatelné biografie Miroslava Huptycha Co by tomu řekla Maruška (odkud i ukázka).
Jiřina KALABISOVÁ-SALAQUARDOVÁ (9. 7. 1955)
Dívčím jménem Kalabisová. Vystudovala na FF UJEP češtinu a hudební vědu v Brně ( PhDr. 1982). Pracovala jako dramaturgyně v brněnské redakci Čs. Televize, ekologická poradkyně (1991 absolvovala roční studijní pobyt ve Štrasburku na stipendium Rady Evropy) a nakladatelská redaktorka. Nyní působí na Fakultě sociálních studií MU, kde vede semináře tvůrčího psaní a ediční praxe, a externě spolupracuje s několika menšími nakladatelstvími. Básnické sbírky: Já, Kryštof Kolumbus (1985), Snídaně na Titaniku (1987). Pro děti: Pohádky ze stříbrných hor (1996), Letěl motýl z buku (2005). 



Jiří P. KŘÍŽ (1. 1. 1947)

Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obory historie, jazyk český, filmová věda (1970). Postgraduální studium divadelní vědy, zaměření umělecká kritika (1984). V roce 1970 zahájil profesionální dráhu jako historicky nejmladší redaktor Skácelovy a Trefulkovy literární revue Host do domu, v témže roce zakázané. Později pracoval v kulturních rubrikách Rovnosti a Brněnského večerníku. Po revoluci působil v několika novinách, až po delším působení v kulturním oddělení Českého deníku zakotvil v Právu, kde je pověřen reflexí českých divadel. V roce 1985 po letech marných snah vydal v Brně 0. číslo ROK (Revue otevřené kultury), jejíhož povolení bylo dosaženo 21. září 1989. Tři roky byl šéfredaktorem ROK, která jako jediná koncepčně a programově navázala na Hosta do domu.
Vydal knihy: Brno (1980), Českomoravská vysočina (1986). Publikoval řadu studií v kolektivních pracích o českém divadle.
Životní krédo: Vždycky proti větru! 



Jiří KUKAŇ (3. 4. 1951)

Absolvent Střední průmyslové školy spojové techniky. V tomto oboru pracuje dodnes jako projektant. Žije v Týnci nad Sázavou na okraji lesa v místech, kde usínají beránci se všemi vymoženostmi tohoto světa. Je také autorem i interpretem folkově zaměřených písní.
Básnické sbírky: Ráno jako nikdy (Jihočeské nakladatelství 1985), Na druhé straně jablka (Jihočeské nakladatelství 1989), Divoký jezdec na černém sarančeti (Dauphin a Protis 2007), Až budu dospělý (bibliofilský tisk 2009), Přechody ztracených řek (Dauphin 2009). 



Jarmila TALIÁNOVÁ-WUNDERLI N (19. 6. 1956)

Vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě UK v Praze a na Curyšské univerzitě ve Švýcarsku studovala práva. Od roku 1982 žije v Curychu, v poslední době stále častěji v Praze. Pracuje jako publicistka a překladatelka, je členkou redakční rady Revue Prostor. Spolupracovala na několika výstavách, naposledy na mezinárodní výstavě „Tutanchamon – jeho hrob a poklady“. V různých literárních soutěžích získala několik cen za poezii. Publikovala časopisecky a měla autorské večery mimo jiné ve Viole, v Rubínu a v Michalské. Připravuje vydání sbírky poezie. 



Zdeněk RIEGER ( 26. 11. 1947)

Vystudoval FF UK Praha. Po studiích začal působit v Pedagogicko-psychologické poradně, pak v Manželské a předmanželské poradně, na Psychiatrické klinice a poté na krizovém centru RIAPS, jehož je spoluzakladatelem, zaměstnaneckou dráhu vrcholil ve Středisku pro děti a mládež Modřany. V současné době má soukromou psychoterapeutickou praxi ve „Středisku sdílení“. Je lektorem řady psychoterapeutických kurzů a výcviků.
Básnické sbírky: Radši (MF 1981), dále samizdatově vyšly: Variace (1983), Druhá bás/zeň (místo a rok neuvedeny), To nejisté (Praha 1999).
Odborné publikace: Ostrov rodiny (Konfrontace 1996 a 2001), Loď skupiny (Konfrontace 1998 a Portál 2007), Návrat k rodině a domů (Portál 2009). 



Alois MARHOUL (24. 6. 1951)

Absolvent hotelové školy v Mariánských Lázních. Pracoval v pohostinství ve funkcích kuchař, číšník, provozní, vedoucí pracovník. V současné době se zabývá nákupem a prodejem použitého gastronomického zařízení.
Básnické sbírky: Černý pasažér (Editio insert 1984), Něha se plaší (Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1986), Zamilovaný bacil (Arsci 1994), Zvířátko láska (Arsci 1999), Láska s.r.o. (Arsci 2001), A někdy taky ne (Arsci 2004), Kam jablko nepadá (Arsci 2006), Anděl s černým křídlem (Dauphin 2009). 



Lubomír BROŽEK (7. 7. 1949)

Působil v různých zaměstnáním, včetně nakladatelských a vydavatelských, a průběžně se věnoval publikační činnosti. V letech 1994 – 1997 byl předsedou Klubu českých spisovatelů. V současné době působí jako místopředseda Obce spisovatelů.
Básnické sbírky: Minutu před přílivem (Mladá fronta 1980), Návrat sokola (Práce 1983), Kolotoč aneb Malá Grand prix (Československý spisovatel 1985), Sezóna plesů (Mladá fronta 1986), Nebajky (Melantrich 1987), Vlaštovky na dně jezera (Československý spisovatel 1990), Do větru (Votobia 1999), Samá voda (Votobia 2001), Paměť ohně (Svoboda 2008), Poezie je zrcadlo, které cítí bolest (sbírka aforismů 2009).
Próza: Rozhovory s nesmrtelnými (Petrklíč 1994).
Divadelní hry: V současné době hraje divadlo U Valšů jeho hru Perlová svatba, poslední režijní realizace je hra Martina Housky Kolumbovo značně nakřáplé vejce, hraje se rovněž v divadle U Valšů. 



Jan MACHÁČEK (15. 3. 1955)

Vyučený tiskař ofsetu. Vystudovaný a praktikující ekonom. Člen vyhynulého literárního společenství Mamut.
Básnické sbírky: Odpoutaný balon (MF 1990), Dobrou noc (Paseka 2005). Editor: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Výbor milostné poezie od Máchy ke Šrámkovi (Dokořán 2003, spolu s M. Turečkovou), Pegasovo poučení. Antologie české poezie 1945–2000 (Paseka 2003, spolu s P. A. Bílkem, M. Huptychem a V. Pistoriem), Václav Ryčl: Život je hrozný společník (Petrov 2004, spolu s M. Huptychem). 



Zuzana TROJANOVÁ (2. 1. 1954 – 10. 6. 1979)

Nedokončila gymnázium, ve čtvrtém ročníku otěhotněla a provdala se. Později pracovala jako pomocnice (umývačka laboratorního skla) ve Výzkumném ústavu léčiv.
Vydala básnickou sbírku: Hoře z nerozumu (Mladá fronta 1980). 



Petr BÍLEK (6. 4. 1962)

Vystudoval češtinu a angličtinu na FF UK (1980–85), kde také na Ústavu české literatury a literární vědy působí (od roku 1991 jako odborný asistent, od roku 2004 jako docent a od roku 2008 jako profesor; v letech 2000–09 byl také ředitelem tohoto ústavu). V letech 1990–91 byl šéfredaktorem časopisu pro nezavedenou literaturu Iniciály. V letech 1994–97 a 2000 učil na Brown University v Providence, USA. Vyučuje literární teorii a dějiny moderní české literatury, překládá literárněvědné práce z angličtiny.
Vydal knihy: „Generace“ osamělých běžců (Československý spisovatel 1991), Stavitelé křídel. Průvodce současnou českou poezií (Fortuna 1991), Proměny lyrického subjektu: Pár poznámek k vývoji české poezie posledních padesáti let (Akademie Jana Ámose Komenského 1992), Hledání jazyka interpretace (k modernímu prozaickému textu) (Host 2003). Je spoluautorem knihy: Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923 (Academia 2010).
Editor: Pegasovo poučení. Antologie české poezie 1945–2000 (Paseka 2002), spolu s Miroslavem Huptychem, Janem Macháčkem a Vladimírem Pistoriusem, James Bond a major Zeman: Ideologizující vzorce vyprávění (Pistorius & Olšanská 2007). 





 

1. M. Huptych – fotografie z pitevny /1972/
2. Z. Trojanová /1971/
3. M. Huptych – nalezený kámen v Dunajci /1974/
4. Z. Šimanovský /1973/
5. M. Huptych ukládá spolu s funebrákem kolegyni do rakve, kolegyně nepřestává kouřit /1973/
6. První manželka Z. Šimanovského Magda, Z. Lebl, Z. Šimanovský, fotí M. Huptych – výlet do Průhonic /1972/

 

 

1. Literární soutěž Louny Konstantina Biebla – od leva Z. Trojanová, J. Zeman, J. Kejha, M. Huptych, L. Němec, I. Scheinplugová, bohemistka G. Osenberg, P. Verner, ???,M. Pánková, Z. Lebl, vzadu nečitelný nápis Nucený výsek /1978/
2. Z. Šimanovský /1978/
3. Z. Rieger /1975/
4. L. Brožek připaluje M. Huptychovi cigaretu, sleduje to Zuzana Trojanová s Ludvíkem Němcem /Louny 1978/

 


 

1. Lojza Marhoul se učí štípat dříví /1975/
2. M. Huptych na romantické procházce /1975/
3. J. Taliánová odpočívá na kládě /1976/
4. J. Souchop /1975/
5. P. Verner, za zády má Ludvíka Němce a Míšu Pánkovou /Louny 1978/

 


 

1. Setkání u J. P. Kříže. Vzadu: P. Verner, J. Macháček, A. Berková, Z. Lebl s lahváčem, L. Němec, M. Huptych, V. Macura. Druhá řada: Ernest Novák (syn Saši), Helena Lukášová,bohemistka Christiane Brenner z Mnichova, neznámá dívka, Andrea Kejhová, J. P. Kříž, Ondřej Macura, Káťa Vernerová, nejmenší děvče Pavla Křížová, Daniela Kejhová, Jan Němec, Erika Huptychová /1987/
2. Zprava stojící: Z. Šimanovský, J. Skácel, J. Zogata, A. Berková, L. Němec, P. Sedláček. Dole zleva: Z. Lebl, Z. Tochor, V. Polák (Duo Potemník), J. Kalabisová-Salaquardová, J. P. Kříž, ležící spící J. Pida Kejha /1983/
3. Koburk – P. Janoušek, Z. Šimanovský, Z. Lebl, M. Huptych /1986/
4. Saša Berková a Pavel Verner v idylickém objetí u J. P. Kříže na chalupě v Koburku /1987/
5. Koburk – P. Verner, A. Berková, M. Huptych, Z. Šimanovský /1987/

 


 

1. Z. Lebl opět s nerozlučným lahváčem /1995/
2. J. Kalabisová-Salaquardová a M. Huptych na svatbě Z. Lebla v Brně /1979/
3. L. Brožek /1980/
4. Na výstavě koláží M. Huptycha v Klubu na Křenové v Brně – M. Huptych, J. Skácel, L. Němcová, L. Němec, M. Petiška /1987/
5. J. Kukaň /1985/

 


 

1. Jeden z mnoha výletů na Bezděz – Z. Lebl, J. Macháček, M. Huptych /1995/
2. Ludvík Němec se lísá k Saše Berkové /1985/
3. Jeden z mnoha společných Silvestrů. Tento u Pidy Kejhy v Horních Polžicích – M. Huptychová, M. Huptych, A. Berková, Z. Šimanovský /1979–80/
4. Ludvík Němec s Pidou Kejhou v důvěrném rozhovoru /1983/

 


 

1. Účastníci literární soutěže Františkovy literární lázně a jejich porotci. Třetí zprava vzadu
Z. Šmíd, vedle něj napravo v bílé košili K. Uchytil (který před námi tajil svoji holku), vedle něj básnířka Alena Vávrová, druhý zprava stojící J. Konečný, M. Pánková s taškou, vítězka za poezii Šlesingerová Helena. Zleva dole A. Berková, P. Opšitoš, ležící M. Huptych a J. Kejha /1982/
2. Na výletě v Jeseníkách – M. Huptych, J. Macháček a krásný Karel Uchytil /1986/
3. P. A. Bílek přednáší účastníkům soutěže Literární Františkovy lázně /1992/

 


 

1. J. Taliánová Wunderlin /2000/
2. J. P. Kříž /2009/
3. L. Němec a J. Kejha /2006/
4. J. Souchop /2008/


 

 

1. L. Brožek /2008/
2. Z. Šimanovský /2007/
3. Z. Rieger /2005/
4. P. A. Bílek /2009/
5. J. Kalabisová-Salaquardová /2006/
6. Saša Berková /2005/

 


 

1. M. Huptych, P. Verner, J. Macháček /2005/
2. Z. Lebl /2009/
3. J. Kukaň /2009/
4. A. Marhoul /2008/