Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla od XIV. století do XIX. století z mnohých knih vybrané.

Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla od XIV. století do XIX. století z mnohých knih vybrané.

Texty vybral, uspořádal a ilustracemi doprovodil Miroslav Huptych
Pro světlo světa, pro potěchu i poučení vydalo nakladatelství Argo
V roce 2005

Obsah

 

 

Úvod

Která žena chce poroditi

Porod a novorozenec

Šestinedělka

Když dítě snu nemá

Dětské nemoci

Božec (psotník)

Kdo mívá štípání v hlavě

Loupání neb stříly v hlavě

Padoucí nemoc

Počíná-li kdo blázniti

Proti šlaku

Kdo má slabou paměť

Kdo chce dobře spáti

Vlasy aby byly pěkné

Koltún (koldún, koltuň), mamuník nebo skřítek ve vlasech

Hosti bez kostí (blechy, vši, švábi)

Nedoslýchá-li člověk

Ujasnění tváře

Aby ve dne hvězdy viděl

Kdo chce býti bezpečen před uhranutím

Koho bolívají zuby

Když člověk omdlí

Má-li někdo bolení v krku

Žába v hrdle

Když se chytne v člověku kořalka

Aby se člověk zbavil „tesknice“

Ouděs

Od rýmy pomáhá

Nádcha /nátka, nátcha/

Kdo kašle a má jož málo plic

Lékařství dobrá pro prsa

Můra pije spícím lidem krev

Souchotě (úbytě)

Kdo má mze

Kdo má škytavku

Komu přichází náhlé klaní k srdci

Kdo má zimnici

Ujmy

Má-li někdo stržený pupek

Má-li někdo běhavku a také, dyby byl zamknutej, pro zaražení…

Čemer dostane člověk

Hlísty (škrkavky, housenky, červi, tasemnice, svrab)

Štípnutí štíra a uštknutí hadem

Žloutenka jest nemoc zavilá

Zbouřená matka

Smilnictví a jak manželé k plodnosti se mají spůsobiti

Kdo od kamene velké trápení má

Počíná se lékařství proti vodnému teleti

Pouštění krve

Komu se dělá lišej

Uzdravuje vlka v zadku

Ohnipara (opar)

Bolačky, boule a otekliny

Neštovice (naštovice, nehojed)

Bradavice (kuří řiti, kozí řitky)

Vřed (břed, bředisko, suchan, suchár, nežit)

Také proti otevřeným ranám

Kterak mohou tlustí a tuční lidé vytenčiti a vyhubeněti

Ukous-li by člověka vzteklý pes

O neduhu, ježto slove rak

Mor a cholera

Pocení a smrduté tělo

Kdo by omrzl a neb opálen byl

Kdo trpí na neduh nazvaný krtice

Pchaní, dření, loupání

Kdo má nějaký bolavý oud

Revma, dna, suché lámání, hostec, houser

Kdo má námnou kosť

Kdo má kuří oko nebo bolavý prst

Léčba petrolejem z XVI. století

O moci a hojitelné masti, kterážto jest udělána z  člověčího sádla

Recept z první lékárenské knihy v Čechách „Světlo apatekářův“

Také celé tělo může člověk opravit a proti všem nemocem a bolestem pojistit

Hromový kámen

Baby čarodějné umějí také člověku škoditi

Proti čarám a obludám vůbec

Milenka může učarovati svému milovníku, že je po ní jako slepý a neustále za ní chodí

Nalezne-li někdo oběšence

Smrt a příznaky smrti

Koňák jako všeobecný lék

Jan Černý: Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář

Petr Ondřej Matthioli a Tadeáš Hájek z Hájku: Herbář, jinak Bylinář velmi užitečný, vydaný roku 1562

Lapidář rukopisu vodňanského (XIV. století)

Z knih smolných:

Člověčí hnát proti vším v Sušici

Čarodějnice činila, aby se člověk zbláznil

Trest smrti upálením za pověru v Dobrušce 1601

K jakým kouzlům zneužívalo se těl nekřtěňátek v XVI. století

Zprávy starodávné o čárech a kouzlech

Čáry, kouzla lásky

Usmrcené novorozeně mohlo posloužit i k čarování

Čarodějka ve Voděradech 1660

Jakás Magdalena na trápení při právu nymburském 1556 vyznala

Čáry u šibenice

V sobotu před květnou nedělí r. 1574 vyznala na útrpném právě v městečku Tasově Dorota Valová

V pátek  před nedělí Laetare r. 1576 vyznala Markéta Koutná…

Žena čarodějná z r. 1633

Anno 1641, 17. Aprilis z vězení šatlavního Lidmila Douškova

L. 1550 pí. Kateřina z Rokyc a na Libenicích oznámila

Jak se dělá, aby lidé se roznemohli, věděla také dobře Markyta Peliková

R. 1559 viděli ze Slonovského domu v Kutné Hoře

Hadačka, Anna Nosková, pravila

Užil-li někdo pověrečných prostředkův a léků

Články o lidovém léčení

Obnášení požáru šestinedělkou

Krev k smrti odsouzeného vraha jako lék

Čarodějnice

Léčila záduchu hnojůvkou

Člověčí sádlo lékem v r. 1895

Na pražskou záchrannou stanici přišel stařík

Asi před 20 lety utonul

Mech z oběšencovy lebky za Rudolfa II.

Kterak si blázen vedl, a kterak ho laik i lékař hojili

Jak vysoce byly ceněny v XVI. věku hromové kameny

Churavá žena čarodějkou

O zahánění nemoci kouzlem

Amulety nosívali Čechové proti morové nákaze

Můra mořila celou ves

Šarlatáni  kosmetikové  v 18. století

Zprávy missionářů o českých pověrách lidových

„Mumie“ jako lék

Na zdravotní stav manželky p. Petra Voka z Rožmberka ptala se

Magdaléna z Hradce píše svému bratru

Divotvorná mast

Slovníček

Literatura

Obsah 

 

Úvod

   Nemoce provázejí lidstvo odedávna. V dřívějších dobách se je lidé snažili překonat pomocí léčebných účinků rostlin, a tak zkušenosti předávané z generace na generaci byly „universitou“ lidových léčitelek, „bab kořenářek“.

  Ty navíc léčbu často doplňovaly magickými praktikami, čáry, kouzly, a zaříkadly, neboť choroby se vysvětlovaly jako boží trest za hříšný život, který je možno zažehnat.

  Tajemnost a nepochopitelnost příčin nemocí inspirovala imaginaci léčitelů. Nemoce byly personifikovány do fantazijních bytostí. Hučení v hlavě způsobovaly „stříle“ a zaříkávačka jim nařizovala: „Stříle, střílovci, jděte na vrchy, nad lesy, na trní, na skály, na zelenou louku, tam jsou tři studnice, v jedné jed, v druhé med, v třetí mléko; tam se naleptejte, nachloustejte a tej osobě pokoj dejte!“

   V pověrečných návodech a zaříkávadlech jsem nacházel poezii. To byl hlavní důvod, proč jsem tyto texty začal vyhledávat. Bohatý zdroj článků o lidovém léčení jsem nalezl v časopise Český lid, který od roku 1892 redigoval neobyčejně vzdělaný národopisec a hlavní bibliotekář Národního musea Čeněk Zíbrt.

   Česká obrozenecká elita v 19. století vyzývala na stránkách vlasteneckých časopisů k zapisování lidových pohádek, pověstí, zvyků, obřadů a pověr. Tohoto úkolu se ujali především vesničtí faráři a učitelé, kteří výsledky své práce hojně publikovali v nejrůznějších časopisech a vydávali knižně.

   Hlavním kritériem mého výběru byl poetický půvab, zvláštnost, kurióznost, překvapení z podivuhodného léčebného návodu. Dával jsem přednost doslovným zápisům, které národopisci a sběratelé přepisovali z rukopisů lidových „líkařů“. Nacházel jsem okouzlení v archaičnosti jazyka,  pravopisné chyby lidových zapisovatelů činí léčebné návody autentickými, proto jsem texty upravoval pouze výjimečně (spřežkový pravopis).  Protože pověry pocházejí ze všech krajů Čech a Moravy, liší se také podle nářečí i názvy nemocí. Když se člověk „nalká zlého povětří“, někde říkají tomuto onemocnění nádcha,  jinde nátcha nebo nátka. Pokud to národopisci uváděli, ponechávám jméno vesnice, kde byla pověra sebrána. Vysvětlení zastaralých a dnes již nepoužívaných slovních výrazů, jakož i neobvyklých slov z nářečí, je možné nalézt na konci knihy ve „vysvětlivkách“.

   Stejně hodná podivu jako téma pověrečného léčení se mi jevila i další témata, a tak jsem jimi výběr rozšířil; řazení jsem koncipoval, podobně jako národopisci, „od kolébky až do hrobu“. A tak truchlivým, bizarním a leckdy morbidním textům o smrti jsem předřadil téma lásky, milostných a čarodějných kejklů té věčné „božské nemoci“ lidí.

  Knihu uzavírají oddíly citací ze Smolných knih a časopisecké články, které se vztahují k praktikám soudobého lidového léčení.

  Z těchto textů je možné si učinit představu, že pověrečné léčení nebylo pouze babskými báchorkami a slovesnou tvořivostí vesnického lidu, ale že bylo běžnou praxí, bohužel mnohdy s neutěšenými výsledky. Ovšem v době neexistence účinných léků, všeobecné nedostupnosti kvalifikovaných lékařů na venkově, bylo bylinářské a pověrečné léčení jediným a nezřídka zoufalým pokusem zachránit nemocného před smrtí. Zkušené kořenářky a zaříkávačky nejednou na svou snahu pomoci paradoxně doplatily, byly nařčeny z čarodějnictví, mučeny a upáleny.

   Z mnohých uváděných pověrečných léčebných návodů se může zdát, že byly spíše na škodu než k užitku. Domnívám se, že nejpůsobivějším léčebným efektem zaříkávadel a magických praktik byla sugesce a víra v zázračnost tajuplných prostředků.  Ostatně to velmi dobře zná i současná medicína, že důvěra k lékaři a víra v uzdravení jsou důležitými předpoklady k vyléčení.

   Bylo pro mě velkým překvapením, že jsem v i lékařských knihách a herbářích největších soudobých lékařů, jako byl Jan Černý, Tadeáš Hájek z Hájku, nebo v knížkách Mistra Jana Křišťana nalézal mnoho pověr a groteskních léčebných návodů. Například blázen se měl léčit tak, že se mu na hlavu dala rozříznutá slepice, jiný povedený návod radí proti škvoru v uchu: „Vezmi prase mladé a upec je nad vohněm. A když se upeče, polož je na mísu. A ten člověk ať se zahradí okolo hlavy a ať se drží nad tím prasetem, ať pára v uši jde, ať škvorové k té páře vylezou k tomu praseti. A to jest jisté.“

   Předpokládám, že současné lékaře může tato knížka nejen pobavit, ale můžou si též ze skrovných příznaků a popisů nemocí zkusit hádat (diagnostikovat), co se za dávno zapomenutými názvy chorob (mze, čemer, zbouřená matka) skrývá za nemoce.

   Na závěr chci uvést jednu etymologickou zajímavost. V léčebném návodu Mistr Jan Křišťan doporučuje: „Vezmi nároky kancove…“ Ve Slovníku staročeském od Jana Gebauera jsem našel: „Nároky = varlata“. Z tohoto hlediska lze docela jinak nahlížet na současné slovní obraty: „Být bez nároků, mít velké nároky…“

   Tato knížka si nečiní nároky na úplnost a zachycení celé šíře lidového léčení v dávných dobách. Je pestrým výběrem, který by měl čtenáři přinést, tak jako editoru přinesl, údiv a pobavení.

 

Která žena chce poroditi

 

Když jí těhotná mnoho chleba, bude mít dítě velkou hlavičku.

 

Žena těhotná nemá ani drůbeže ani čehož jiného zabíjeti, sice prý dítě — poněvadž na ženu takovou vše dojem učiní, a ten i na dítě v těle mateřském se vztahuje — stane se ukrutníkem (sprostí  říkají: rabijákem) nebo taškářem, vůbec nemilosrdným, necitelným člověkem.

 

Žena, která pije víno, dostane dítě s velkýma očima.

 

Těhotná nesmí lézti do pece, aniž vyzouvati koho z bot, aniž se dívati na zajíce. Někde i psy vyhánějí z chalupy, aby dítě nedostalo „psích tahů“ ve tváři.

 

Překročí-li těhotná žena moč kobyly zhřebné, musi rok nositi dítě. Pomůže si od toho, dá-li kobyle ze svého klínu sena žrát.  (Od Hostýna)

 

Stav po potratu nebyl pro ženu tak nebezpečný, „to jako když  pohnojuje“, hned je v jiném stavu. Ale tím nebezpečnější je pro muže: má-li něco se ženou, která je po potratu, má to pro něho v pozdějších letech katastrofální následky, ochrnutí a třeba i oslepnutí.

 

Dne 1. května časně ráno churavé a neplodné ženy chodí na zelené louky a válejí se nahé po čerstvé, porosené trávě s tím úmyslem, aby nabyly zdraví a plodnosti.

 

Ktera žena chce poroditi: Prach z nároku kancového dávej píti ženě po nemoci její, učiníť, že počneť.

 

Item: Přijímej muž syřiště zaječí od samce na prach utlučený a žena od samice: a počneť.

 

Item: Pomaž sobě náterníka, a potom jděte spolu spat, a žena, byť byla bez dekině, počneť ; a taky žena nasyp toho prachu v život, neb ten prach vysušuje přirození a sýmě uzdravuje! A počneť žena jalová.

 

O jistých znameních, počala-li žena synem:

1.      Okem pravým, jestli častěji mhourá a točí a také když více barvy přirozené, nežli levé má, synem počala.

2.      Dme-li se a tvrdne-li prs pravý více nežli levý, mění se barva bradavice pravého prsu dřív, nežli levého, synem počala.

3.      Zarozuje-li se mléko v pravém prsu prvé, nežli v levém, a toho když něco

    udojí a před paprslky slunečné v sklenici postaví, zhoustne-li a ssedne-li se

    v hromadu, v čistou kru, neb světlou slitinu, pacholátko v životě nosí.

4.      Když se mléko ženy do jejího moče vpustí a hned ouprkem na dno padá, a

     když se sůl přidá, nerozejde-li se, znamení jest, že syna počala.

5.      Jestli pravé koleno červenější než levé;  má-li na obličeji a tváři barvu lepší,

     Hypokras učí, že syna nosí.

6.      Málo lenosti na ni přichází.

7.      První pohnutí šedesátého dne v pravém boku cejtí-li vostřejší  a přístnější,

     syna znamená. Galenus a Hypokras učí, že v pravém boku mužské pohlaví,

     v levém ženské odpočívá, to proto, že muži většího horka nežli ženy

     potřebují, neb jsou i horčejšího  přirození než ony, i tu horkost od jater v

     témž boku pravém ležících přitahují.

8.      Když vokolo čtyřicátého dne po početí květ její se navrátí, tehdy jest

     synem počala.

9.      Vstávaje s místa, těhotná najprvé pravou nohou kráčí a dříve na pravou

     ruku než na levou se podpírá.

10. Puls pravé ruky spěšnější a hbitější nežli levé.

11. Sůl na prsní bradavici vsutá, nerozmokne-li, syna nosí.

12. Toto také jisté jest, vodu (moč) ženy do sklenice vlej a dobře zahradě,

      nech ji tři dni státi. Potom ji proceď skrze tenký šátek a tak spatříš něco

      velmi drobničkého, jakoby některá semenka neb vši, a ta věc, bude-li

      červená, syn jest; pakli bílá, tehdy konečně dcera.

 

Jistá znamení, počala-li žena dcerou:

1.      Hnutí dosti veliké devadesátého dne po početí.

2.      Hnutí v levém boku.

3.      Bolesti více cejtí s dcerou nežli s synem.

4.      Dmutí a votékání stehen i oudů rodících.

5.      Barva bledší na těhotnú (ženu) připadá.

6.      Žádost a chuť větší, než s pacholátkem.

7.      Spěšněji a rychleji vošklivost na ni připadá.

8.      Vokolo třidcátého dne po početí květ se jí vrací.

9.      Prs levý nadmul-li  se a nabobtněl-li více než pravý, dceru nosí.

10. Žena velmi líná bývá.

11. S levé strany více se jí břicho dme.

12. Levý cecek posčernává.

13. Mléko má židké, takže když ho na stůl ukropí, rozeběhne se a jako voda

      rozplyne.

14. Když těhotné spící vopich s kořenem pod hlavu položíš bez jejího vědomí,

      v prvním  usnutí jmenuje-li syna, pacholátko nosí. Pak-li děvečku, tehdy ji

      také jmenuje. (M. F. Dačický — Zahrádka růžová žen plodných, 1576)

 

Porod a novorozenec

 

Když porod dlouho trvá, mají se rozvázat všechny uzle a otevřít všechny zámky u skříní, aby se porod uspíšil.

 

Péro supové když uvázáno k levé noze té ženy, která jest s těžkým životem, lehce dítě porodí; ale jakž by dítě rychle vyšlo, ihned to péro odvěs, ať ženě střeva nevyplynou.

 

Nedala-li matka novorozeňátku do čtyřiadvaceti hodin píti, bude toto náměsíčníkem.

 

Kdo se narodí na Velký pátek, bude velice šťastný. Takové dítě mívá košilku, a když mu ji nechají, má velkou moc. Ona oschne na něm, nerozezná se a roste s dítětem. Dítě takové, co žije, všechno vidí duchy i strašidla. Po smrti nezhnije, ale vyschne, žloutne a stane se zamrzlíkem. (Z okolí Kobylího)

 

Podhoděnec. Narodí-li se dítě, mají se mu dáti „páteřky“ za „poviják“ za peřinu. Kdyby se mu nedaly, mohla by přijíti „Divižena“, to dítě si vzíti a podhoditi jiné. Podhoděné prý má velkou hlavu, velké břicho a zadní část těla, ruce a nohy suché, oči veliké, a když prý se mu do nich podívá, že mu viděti až do břicha, že to nemá ani takové barvy jako jiní lidé, je prý to „přismahlé“. Mnoho to sežere, nenaučí se to ani mluviti, jen to bečí, a musí se to dycky obsluhovati a krmiti jako malé děcko, protože to nic neroste, kdyby to mělo třeba 20 roků. Je to prý sám čert.

 

Dítě, které se s dlouhými vlasy na hlavě narodí, brzo umře; jestli je ale chlupaté po rukou, bude bohaté.

 

Novorozenci se nechá oblízat obličej psem, aby dítě dobře vidělo.

 

Dítě novorozené klade se pod stůl, aby bylo poslušné, a dá se mu na lžičku šťávy z jablka míšeňského, aby bylo tiché.

 

Babička nadýchá novému vnoučkovi do krčku, aby brzy mluvil.

 

Dítě se musí hned po narození vykoupat. Odloží-li se koupání třebas na druhý den, působí to jako balsamování, takové děti, ať umrou kdykoli, neshnijí — jsou to fexti. (Podkrkonoší)

 

Novorozeňátku připravuje bába nejprvnější koupel následovně: Do čisté vody naleje svěcenou vodu, aby ďábel k dítku žádné moci neměl; přidá svěcenou sůl, aby čisté bylo; sedmikrásu, aby bylo vždy hezké; dobrou mysl, aby nebylo zlomyslné; spoříček, aby bylo šetrné, a chlapcovi přidávají ještě tučného mužíčka a děvčeti mateřídoušku a ještě mnohé jiné koření. Po vykoupání dítěte vleje a zakopá všecku tu vodu do sklepa, aby, jak v temnosti ony věci hníti budou, na dítku světlé jejich vlastnosti se objevovaly. Matky nechtívají nově vyučené báby k pomoci při porodu, ani doktory, ale raději posílají kolik hodin cesty pro rozkřičené a pověrečné báby. (Z Mladoboleslavska)

 

Někde maží novorozeně máslem, aby nebylo nikdy na těle poraněno; na hlavu mu sypou sůl, aby bylo moudré.

 

Dobře jest koupati novorozené dítko ve vodě z devíti studní zároveň se psem anebo s kočkou, nedostane souchotin.

 

Pomažou-li se dlaně novorozence medem, bude se mít na světě dobře.

 

Děcku se má na hlavu nalíti kořalka, aby nemělo rezavé vlasy.

 

Když se děvčátko protáhne pánskými kalhotami, není nestydaté.

 

Narodí-li se dítě „se zubama“, bude věděti o pokladech a o všelikém neštěstí, jež státi se má.

 

Někde věří, že dítě, které si zuby při narození přineslo, bude můrou. Kdyby se takovému dítěti dalo do úst nejprve dřevo, chodilo by mořit stromy; dá-li mu však matka „píti“, bude mořit lidi.

 

Pupeční šňůra se má schovat do krabičky a každých sedm let prohlížet. Podle začáteční písmeny, kterou vytvoří, lze určit, co z dítěte bude.

 

Má-li dítě velký pupíček, ať vezme matka hůl žebrákovi a třikráte se jí pupíčku dotkne, zmenší se mu.

 

Pověsí-li se zbytek pupečníku  na vysoký strom, dosáhne děcko v dospělosti vysokých hodností.

 

Pupíček po narození odpadlý uschová matka děvčeti do vdavek,  a při svatbě hodí jej nepozorovaně ženichovi do kapsy — žádný na světě novomanžely potom nerozvede; hochův zastrčí se někde na hřbitově, aby se [hoch] dobře učil. Kde je více dětí, pupíček se spaluje, aby děti zůstaly po celý život při sobě. (Poděbradsko)

 

 

 

Svobodná matka má mít při porodu sáček s kuchyňskou solí zavěšený kolem krku. Když se kousek lůžka a pupeční šňůry po odpadnutí usuší a rozemele na prášek a tento se smíchá se solí ze sáčku a dá vypít s tekutinou otci dítěte, nebude pak chodit za jinou ženou a bude mít dítě rád.

 

Mělo-li děcko pupečník kolem krku, v dospělosti se oběsí.

 

Pupeční pahýl je třeba uschovat; když dítě začne chodit do školy, dá se mu rozvázat, a když se mu to podaří, bude se dobře učit.

 

Přehodí-li si šestileté dítě přes hlavu pupečník, který byl od jeho porodu schován, bude mít rovné zuby.

 

Aby dítě nezemřelo, má se darovati cizí ženě a podat jí je oknem z vlastního domu. Tato je přinese dveřmi zpět a matce je prodá. Dítě pak jistě neumře.

 

Přijde-li na svět mrtvé dítě, hledí je všemožně k životu přivésti. Mezi jiným také toto se radí: „Nechť uřízne otec hlavu nově vylíhlému teleti, jde s ní na most a hodí ji přes svou hlavu do vody, potom ať spěchá neohlížeje se domů, najde dítě živé."

 

Kdo se na Rybách narodil, nebude dlouho mluviti, také v životě bude nemluvný a vlhké přirozenosti.

 

Dítě odstavené od prsu matčina v  čas, kdy stromy kvetou, záhy šediví.

 

Hocha neradno kojiti přes rok, měl by rád děvčata; kojí-li se hoch přes rok, je pak z něho veliký furiant. (Polička)

 

Kde je více dětí v rodině, radí se, by novorozenec dostal jméno počínající písmenem Z nebo X; máť poslední písmě v abecedě zabrániti, by manželé více dětí neměli.

 

Kdo pije z mládí vlčí mlíko, bude velmi silný.

 

 

Šestinedělka

 

 

Žena, která slehla, do koutu (do polohu, do nedělí) přišla, slove koutnica (položnica, nedělka).

 

Dokud není šestnedělka vychoděná do kostela, nesmí ani do síně; lehko by se někoho lekla a ztratila by mateřský pokrm; také k máchadlu vyběhnout, sousedky hned ji ženou domů:  „Jédinej, vosobo, nejseš šest neďal kolem, chceš aby tě tam hastrman stách! Jéžiš Marjánkou! Ty nemáš, vosobo, rozum žánej! Kam to lezeš!“ (České Kladsko)

 

Šestinedělka musí dítě své míti neustále u sebe a je hlídat, sice jí je divá žena odnese a své potvorné dítě za ně podstrčí.

 

Žena šestinedělka nemá choditi bosýma nohama; chodí-li, líbá čert její šlépěje. V jiné verzi tyto šlépěje vykrajuje a sbírá.

 

 

 

 

Jde-li koutnice přece ven, má si vzíti z lůžka, na kterém leží, slámy do střevícův, „aby jí neuškodilo“.

 

Nedělka, která pije kořalku, bude mít hezké dítě.

 

Nedělka má spáti s punčochami, zlí duchové k ní nemají takový přístup.

 

Šestinedělka nesmí vyjít s hlavou nepokrytou. Kudy chodí, tudy se mraky za ní ženou.

 

Když jde šestinedělka na louku, přijde bouřka a kroupy potlučou úrodu.

 

Slámou, na které šestinedělka leží, nesmějí se zuby dloubati, sice by vypadaly.

 

Když dítě snu nemá

 

Nemůže-li dítě spáti, leze matka čtvermo po světnici do všech koutů, říkajíc: „Hledám, hledám spaníčko tobě, milá Ančičko,“ což tak dlouho opakuje, až spaní nalezne, tj. až dítě usne.

 

Aby se ztracený spánek vrátil, dá hospodyně sukni, kterou na sobě měla, přes kolébku a hrnek s teplou vodou pod kolébku.

 

Když dítě snu nemá, večer si ho polož na ruku a jdi s ním k voknu, z kterýho by se mohlo k lesu hleděti, byť dosti daleko byl, řekni toto: „Diví muži, diví ženy, diví děti, vzali jste tomuto dítěti spaní, vemte mu zase nespaní. Navraťte mu zase spaní!" A to potřikráte tak říci, naposledy říci: „Pán Bůh dej, aby pokojně spalo!" Též lípěji bejvá, že zase spějí.

 

Nepokojný spánek jest znamením, že někdo děcku učaroval. Tu jest třeba, aby někdo z domácích odešel do dřevníku, zde vzal sekeru a několikráte jí udeřil na špalek. Když se tak stalo, vloží se sekera do kolébky a dítě bude spát jak dudek.

 

Nemluví-li děti dlouho, mají se jim dáti skřivánčí jazýčky, hned se jim jazyk rozváže.

 

Navštíví-li žena s nemluvnětem sousedku, vezme vejce a klepe jím na ústa dítěti za tím účelem, aby brzo mluvilo.

 

Obdrží-li dítě do roka chléb od žebračky a sní jej, bude brzy mluviti.

 

Když dítě dlouho nechodí, matka má vzíti potajmu hůl žebrákovi, když do stavení přijde — a dáti ji dítěti. To se hned vzchopí a bude choditi.

 

Nemá-li se dítě dlouho k chůzi, nechť je koupe matka v odvaru z pazourů volských, bude brzy běhati. Spolkne-li dítě chlup z kočky, zarazí si vzrůst.

 

Do roka dítěti se nesmí stříhat vlasy, nýbrž mezi dvěma kameny se osekávají a nehty mu matka musí do tří let okusovati, sice v dospělém věku by se stalo zlodějem.

 

Které dítě na místě lžíce krmeno bývá vařečkou, to bývá hloupé a blbé.

 

 

Dětské nemoci

 

Dělají-li se dítěti vředy, má vzíti kousek chleba a snísti ho u hnojiště, vředy zmizejí.

 

Má-li dítě vyrážku na těle, nechť je matka tře v koupeli kůrkou chlebovou, kterou dá pak psu sežrati; vyrážka zmizí.

 

Někde radí, aby nemocné dítě bylo vlečeno přes devět hrobův a v devíti vodách vykoupáno, pak ozdraví.

 

Leží-li dítě na kolébce u okna, neopomeň zastříti je, by měsíc na dítě nesvítil,  jinak se stane náměsíčníkem anebo se roznemůže.

 

Stýská-li se dětem, radí se jim, by si daly pod hlavu svazek provazů, hned jim bude veseleji.

 

Zaříkání pro divý pláč u malých dětí: „Dej Pán Bůh dobrej den, černý lese! Nevidím tam nic jiného než divé muže a divé ženy. Vy, divé ženy, mému dítěti jeho rozený pláč dejte a svůj divoký si vemte. K tomu mi dopomáhej Bůh Otec atd.“ (Žiželice nad Cidlinou)

 

Má-li malé dítě průtrž, léčí se tímto způsobem: Když jde měsíc nahoru, tu před východem slunce jdou s dítětem do lesa. Tam najdou mladý doubek, kterýž od kořene rozštípnou. Tím otvorem  se dítě třikrát prostrčí. Toto léčení se může však jen pod tou podmínkou zdařiti, když nepromluví na nikoho ten, kdo dítě nese, ani na pozdrav neodpoví. To koná se po tři dni. Když rána na dubu nesrůstá, musí se obřad opakovati. Rána na dubu znamená průtrž u dítěte a podle domnění lidu s průtrží souvisí. Uzdravuje-li se doubek — uzdravuje se i dítě. Neuzdravuje-li se strůmek — pak i dítě jest nemocno. (Milevsko)

 

Židovské zažehnávání dítěte z r. 1603: „Také matka, buď že má pachole aneb děvče, šest neděl pořád v lůži leží, a tehdaž každou noc některá stará čarodějnice malý zerzavy meč do rukou beře a kolo ním dělá, říkaje tato slova: Já kolo dělám, o němž ví Bůh sám, nosíc sem i ven,  Bůh buď přítomen. Chraň na tom světě matky dítěte; ostříhejž, Bože, dítě i tu matku, též v tom domě všechnu jí čeládku: kolik jest u nás na střeše šindelů, tolik buď s vámi zde pěkných andělů: ať není žádný v neštěstí postaven, staň se pravda ve jméno Boží Amen.“

 

Nejčastěji se vyskytující nemoc u dětí jsou dětské súchoty. Užívá se od nich rozmanitých s obřady a pověrami spojených prostředků, a to: Matka nebo kdokoli jiný vyptá z devíti domů mouky, nedá nikde pozdravení, aniž řekne: „s Bohem!“ nepoděkuje a s nikým, koho potká, nemluví; potom nabere z devíti studánek do „východ slunce“ vody a udělá z těsta kolo, kterým se to nemocné dítě přetáhne. Kolo zavěsí se pak na strom, aby je ptáci sezobali a tu nemoc odnesli. Kdo se kola dotkne, na toho ta nemoc přejde.

 

Na sv. Jana Křtitele ženské čekají na lukách a trhají v 11 hodin sporeček máselníček, svatojanské koření, bílý jetel a j., jakmile začne se zvonit poledne, začnou trhat trávu, a trhají ji, pokud se nepřestane zvonit. Taková tráva jest nejsilnějším kořením, v jejím odvaru koupou děti, jež mají křivici.                          

 

Srnce. Proti tomu koupávají děti v hrachovině a pak černou moukou pšeničnou posypou. Ti srnci vylezou ven a potom se kurkou z chleba setřou. (Moravské Slovácko)

 

Které dítě velmi pláče. Vezmi mozk z hnátův jeleních a pomazuoj jemu židovin a přestaneť dítě plakati.

 

Božec (psotník)

 

Božec, čili psotník malých dětí bývá všelijaký: tichý, křiklavý, křečový, couravý nebo rousavý atd. Maštění a natírání všelijakým olejem dobře prospívá, nemůže-Ii se dítě vzpamatovati, roztírají mu česnek pod nosem, nebo pálí červeno hnědé péra z ocasu koroptvího.

 

Když dítě zatne vřed (psotník, božec), roztrhnou na něm košilku na poly a zakopou pod okap nebo pustí dolů vodou. (Vsetín)

 

 

 

 

Jináč: Uřeže se křížem stola, zdi, všem domácím ustřihne se vlasů, k tomu se přidá zděšence a kadidla a dítě se tím nakouří. Potom se vezme řimbaby, hromotřesku, routy, lobečku, roztluče se kamenem o kámen, vycedí plátýnkem; šťavy se dá dítěti napiti a tře se jí na žilách. (Tišnov)

 

Trpí-li dítě na psotník, stará se matka, aby dostala vody křestní, a sice té, jíž to děcko nemocné bylo křtěno, kteroužto je napotom pokropí, a psotník přestane.

 

Nezažene-li psotníku troud z kousku spálené látky z matčiných svatebních šatů, kterýžto troud musí dítě snísti, pak již není, co by pomohlo. (Proseč)

 

Vezmi z vepřové hlavy kosti, které jsou za ušima, usuš je a s kouskem cukru v hmoždíři utluc; prášek dej užívati dítěti, psotník pomine.  (Chotělice)

 

Když přijde psotník na dítě a náhodou vejde do stavení někdo cizí, stáhni s něho košili přes hlavu, jdi ven, zavaž do košile kámen a hoď přes střechu. Kde dopadne, zakop! Psotník pomine. (Polička) 

                                   

Má-li dítě „vřed" (psotník), vezmou páví peří, spálí je a dítě pod nosem nakuřují. — Někde jinde je nakuřují dýmem tabákovým.

 

Pokouší-li se o dítě psotník, dej mu něco červeného na hlavu a podej mu užívat nastrouhaného alabastru s vodou.

 

Dětem žehnali na božec těmito slovy :  P. J. K. počal: já po jeho svatý milosti počínám: Šeltě pánbůh cestou, potkal se s ním božec: „Kdešto jdeš, bošče?“ — „Jdu (pomenujíc menem dítě) do hlavy, rukou, nohou, bříška, hřbetu, všechněch oudů kosti tříti, masa ssáti, krve píti, žil trhati." — „Nechodiž ty, božče, (vopěty pojmenujíc dítě mínem) hlavy, rukou, nohou, břicha, hřbetu, všechněch oudů kosti tříti, masa ssáti, krve píti, žil trhati. Jdi ty, božče, na rozcestí, kde páni formani jedou, ať tě v potkovách koní roznesou. Jdiž do studánky, kde lidi vody neberou; vykoupej se, vykálej se, (též pojmenuj dítě) na pokoji nechaj.“ To po třikráte říkati nad dítětem a potřetí Amen říci — že má bejti lípe dítěti.

 

Když mají děti psotník, dává se jim píti voda, z které křivonoska pila; to prý pomůže.

 

Přepadne-li dítě psotník, položí matka přes ně levé křídlo z okna. Jest-li ten psotník k smrti, nepustí týrané děcko, jinak ale je opustí hned.

 

Matka zabalí dítě psotníkem neboli božcem stižené do „fěrtochu", který měla na oddavkách; pak z něho ustřihne kousky, spálí je na troud, který postříkavši vlastním mlékem, dá dítěti píti; božec pomine hned.

 

Které dítě má božec anebo se vospe. A proti tomu jestiť  kořeníčko malé a máť  lístičko malé a leží po zemi podobné listu vrbovému. Také jest podobné k zájemnému koření, ale lístičko větčí a zelenější. Když jest na svatého Prokopa, vyrejž ten kořínek. Patřiž pilně, jestiť pod ním červek. Vezma jej, roztiskniž jej na lžíci prstem mezním a směs jej s mlékem ženským. Dejž píti děťátku pacholíčku; pakli jest děvka, ale na den svaté Margéty vykopejž a učiň též jako pacholíčku.

 

Kdo mívá štípání v hlavě

 

 

Někdo spadne a do hlavy se řádně uhodí. V takovém případě si vždycky trochu mozek odrazí a z toho „praštění“ v hlavě uhoní. Aby se bolesti umírnily, rozdělá se bílá pšeničná mouka s medem a semencem na kaši, obvine se hlava ,,klocem“, na kterém kaši onu rozdělali, a mozek na noc a den se „přitáhne“. (Skutečsko)

 

Hlava bolí, když se dáme ostříhati a vítr naše vlasy roznese. Proto ostříhané vlasy dávají do plotny nebo někam pod kámen. (Zálesí, Humpolecko)

 

Pro prašivinu neb vodnatost na hlavě. Vezmi vlaský ořechy a vyloupej z nich jádra a dej je na rendlíček na máslo usmažit, potom vezmi bílý kloc a dej to do něho a dobře vytlač! Tím zoftem hlavu namaž, tak se ti vyloupá a zahojí. (Zálesí)

 

Koho hlava bolívá. Vezmi beraní hlavu a svař v kravském mlíce a ten mozek jez na čtitrobu a mlíko vypi, a nebude boleti.

 

Jináč: Vezmi trus skopčí, směs s voctem a klaď na bolest hlavy.

 

Kdo mívá štípání v hlavě, má zahrabati do mravenčího kopence prázdnou lahvičku. Až jich tam hodně naleze, ať naleje na ně „kvitu“ a nechá tak dvakrát čtyřiadvacet hodin, potom si tím může máčeti čelo.

 

Při bolestech hlavy stačí poslat šátek zaříkávačce a zaříkávat šátek; nesmí však na něj fouknout vítr. (Podkrkonoší)

 

Bolí-li koho často a dlouho hlava, potírají mu spánky hromovým kamenem, aby bolest spíše a dojista přešla. (Z Kunovic)

 

Bolí-li hlava, stačí utříti třikráte čelo podolkem své košile.                                                

 

Kdo jí tvrdý nevařený hrách, bude míti bolavou hlavu. (Mladoboleslavsko)

 

Koho bolí hlava, proleje vodu koštětem a umyje se jí. (Z Krkonoš)

 

Když máš v mozku palčivost. Vezmi nůžky, vystříhej na vrchu vlasy dobře a přikládej studenou vodu neb led, tak se ti mozek zas usadí a schladne. (Větrný Jeníkov)

 

Kdo slyší z jara ponejprv hřmíti, má se válet zády po zemi; nebudeť  ho toho roku boleti v kříži. Kdo se v tu dobu bude klepat kamenem do hlavy, toho po celý rok hlava neobolí.

 

Kdo má hlavu „kysavou“ nebo „luptovatou“, utluče si diviznový kořen s plody vraního oka (jahodky), svaří to se starým sádlem, omyje hlavu a tou mastí namaže ji. (Skutečsko)

 

Počištění hlavy. Vezmi dva hřebíčky, vstrč sobě v chřípě ráno, jeden do jedné a druhý do druhé chřípě, a to tlustčím koncem do nosu. A nech tam za dvě hodině.

 

Loupání neb stříly v hlavě

 

Stříly známy jsou hlavně na západní Moravě. Jeví se silným hučením v hlavě a bolením zubů.

 

Proti ústřelům. Máš-li ústřely v hlavě, zbavíš se jich takto: Jdi ku potoku nebo řece a naber tam po proudu vody do džbánu a nalij na mísu a tu mísu s tou vodou dej na tu stranu hlavy, v níž jsou největší bolesti. Potom nalij do mísy té rozpuštěné olovo. Rozstříkne-li se, jsou ústřely v celé hlavě, pakli ostane pohromadě, jsou jen v jedné straně hlavy. Každým způsobem se však vytratí.

 

Trpící musí se dostaviti večer, když slunce již za hory se odebralo a „všecka písklata utichla", pravila zaříkávačka. Táž dává do mísy pět předmětů, ku př. nožíky, vidličku, klíštky, kudlu a šídlo; mimo ty připraví si ještě trochu ovsa a vody, jakož i chvoště. Vezmouc pak mísu i s jejím obsahem do levice a stoupnouc před léčence tváři v tvář, poznamená ho třemi kříži, říkajíc: „Ve jménu Boha atd.“; amen neřekne. Na to vezme oves pravicí do hrsti, sype ho volně do mísy na jmenované předměty a říká (arci šeptem): „Šla Panenka Maria po horách, potkala stříle. Kam vy, milé stříle, jdete?“ „My jdeme na tuto N.“ (řekne se křestní jméno zaříkávance). „Já vám poroučím, zmizejte se, jako židé zmizeli, když Pána Ježíše orobovali.“ Takto doříkavši, šeptá totéž a polévá vše v míse volně vodou. Konečně opakuje slova „do třetice“ a jezdíc chvoštětem v míse dokola, míchá jejím obsahem a ukončuje pak slovy: „K tomu mně dopomáhej atd.,“ při čemž opětně dělá léčenci kříže na čele. Po skončení všeho toho vybere předměty z mísy a zbytek vyleje. Dobře je též vzíti trochu toho namočeného ovsa, pražiti ho a nakuřovati si vzniklými výpary obličej.  (Z Buzic u Blatné)

 

Na Dačicku postaví nemocnému na hlavu mísu, na mísu položí křížem nůž a nůžky, na to se položí koště, přes ně leje se na mísu voda a potom pod koště do vody sype oves. Zatím se říká: „Chodili střelci, střelice po horách, po krajinách. Potkala je sv. Apolena, ta se jich tázala: ‚Střelci, střelice, kam jdete?‘ ‚My jdem k N. N. mozek jísti, krev píti, maso žráti, kosti lámati, chuť odjímati.‘ Řekla jim sv. Apolena: ‚Střelci, střelice, vraťte se, tej osobě pokoj dejte!“ To vše se třikráte opakuje. Čím větší stříly, tím více zrnek ovesných stojí ve vodě jako hřebíky. Potom se voda odcedí, polovic ovsů se spálí, polovic usuší a nemocný se tím nakuřuje.

 

Na mísu se nalije vody asi na dva centimetry, na dno se položí nůž, přes něj křížem vidlička, na tu druhý nůž zase křížem. Nemocný dá hlavu nad mísu tak, aby brada se dotýkala vody. Zažehnávačka vezme do ruky oves a tře čelo nemocnému se slovy: „Stříle, střílovci, jděte na vrchy, nad lesy, na trní, na skály, na zelenou louku, tam jsou tři studnice, v jedné jed, v druhé med, v třetí mléko; tam se naleptejte, nachloustejte a mému tělu pokoj dejte! K tomu mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch sv.“ To se opakuje potřikrát a dodá se amen.

Jiné říkání jest: Šel Kristus Pán po zelené louce, potkal tam oustřelata. „Oustřelata, kam jdete?“ „Do N.“(zde řekne se jméno osoby, jež na oustřely trpí). „Do jeho těla nechoďte, jeho tělo nesužujte, jeho krve nepíte a jeho kosti nelámejte. Zdaliž byl uřčen popředu neb pozadu, zdaliž bylo z muže nebo z ženy, z mládence nebo panny; ani z muže ani z ženy, ani z mládence ani z panny nebuď zbouření. Jděte do moře, tam hrabejte, tam píchejte a tomu člověku pokoj dejte. K tomu mi dopomáhej atd.“

Napotom zažehnávačka  ukáže nemocnému: kolik ovsu padlo ke dnu, tolik střílů že se ztratilo, a kolik jich ještě na povrchu vody, tolik jich ještě má. Potom si nemocný vyplákne tou vodou třikrát ústa a zase ji na mísu vyplivne. To se dělá každý den tak dlouho, až bolest přestane.

 

Starý hřib na uši přiložený zahání „ústřele“.

 

Padoucí nemoc

 

„Na Horňákoch“  padoucí nemoci říkají „ohava“ nebo „neščastí“. U Vsetína lidé obyčejně jménem „vřed“ míní padoucí nemoc.

 

Dospělým od vředu (padoucí nemoci) pomáhají takto: s koně ponejprv kovaného (pro ženskou s kobyly) seberou třísky s kopyta kovářem nastrouhané, nakuřují jimi nemocného, modlíce se nad ním otčenáš a zdrávas. Nebyl-li nemocný nikdy ještě vředem zaťat v kostele, pomůže se mu takto; sice mu nikdo ničím nespomůže. (Od Strážnice)

 

Když vřed člověka trhá, zvlekou s něho košili (s ženské rukávce), přetrhnou ji na poly a hodí na kalenici, s každé strany polovici. Má to však učiniti ten, kdo to ještě nikdy neviděl, aby účinek byl jistější. Ptáci  roznesou nemoc po světě. (Vsetín)

 

Nebo tisknou „vředem zaťatému“ palec od levé ruky dotud, „až ho vřed pustí“.

 

Nemocnému se ušije košile před úplňkem, bez knoflíků. Když ho vřed bere, obleče ji nemocný a zapne se mu pod krkem špendlíkem. V záchvatu pak vytáhne někdo zuby onen špendlík a v prstech mu ho nad hlavou zlomí. (Vsetín)

 

Má-li někdo padoucí nemoc, užij následujících prostředků: Spal košili svou na troud. Také se pokládá na nemocného košile ze zabitého. (Vsetín)

 

Nemocného, když padne,  ať sešlehají čerstvými vrbovými pruty.

 

Když někdo vidí poprvé v životě člověka záchvatem padoucnice stiženého, má mu dát tím, co právě drží v ruce — to mu pomůže.

 

Opatří-li si člověk postižený padoucnicí černou slepici a vypije z ní teplou krev, pozbude nemoci.

 

Naškrab jeleního parohu a pij s vodou. Pomůžeš si.

 

Živému kohoutu vyřízni prostřední dva zuby na hřebeni, z toho tři kapky krve na chléb vytlač a sněz. (Ždánice)

 

Kdo jest stižen padoucí nemocí, má snísti tři srdce z hadů, kteří byli před sv. Jiřím chyceni; uzdraví se. (Bludy)

 

Doutnající knot se musí po zhasnutí svíce umačknouti, sice by ze smradu toho mohla povstati padoucí nemoc.

 

Aby se padoucí nemoc vyhojila, vyhledej vejce hadí, udělej z nich koláč a dej nemocnému snísti. (Vlkov)

 

Straka ve „dvanáctinoci“ (od Božího hodu do sv. Tři králů) zastřelená, spálená a na prášek utlučená je jistým prostředkem proti padoucnici.

 

Proti padúcí nemoci. Padne-li nemocný na zemi, dobuď chutně jeho krve, napiš na jeho čele: „† Jesus † Nazarenus † rex Judeorum.“  Ať čela neumývá, což bude moci  najdéle, ať by na čele jemu dlúho trvalo to písmo.

 

Proti padúcí nemoci. Učiň prach z umrlčích kostí. Dávaj píti nemocnému s vínem na lžíci zamíšeje a ne vypiti všeho. Přilej opět vína, zamíšej, ať vypí ostatek. A tak pí ráno a večer — a velmiť z toho očerství.  

 

Padoucí nemoc léčil na královéhradecku jistý muž hozením s mostu do vody.

 

Počíná se lékařství proti veliké nemoci svatého Valentína a proti padoucí nemoci: Ve čtvrtek do slunce, nemocného, dokud roste, přiveď k břečtanovému kolu. Ale prvé toto doma učiníš: na pravé ruce paznehty jemu obřež, nuž pak s nohy levé a ihned z pravé též obřež paznehty. Potom nad pravým okem nad obočím těch vlasův ustřihni nebo obřež, nuž opět z pravé strany od pravého ucha, jako dolníka, a též na levé straně. Sváže to všecko v čistou šatku, dejž nemocnému v pravou ruku, tudíž vezma jemu z pravé ruky, dejž mu do levé ruky, řikejž u březového kola: „Svatému Valentínu Pán Buoh dal moc na jeho přirození, za jeho utrpení, aby on tou nemocí vládl, a potom jemu Pán Buoh to zase vzal v svou moc a v své žehnání. Ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Ta slova vyříkáš u březového kuola a odtud ihned půjdeš s nim k hrušce dobré nebo k jinému štěpu, k dobré jabloni. Jest-li pachole, aby jemu otec vrtal latovním nebozezem přes hlavu do toho štěpu upřímo prostředkem přes temeno; pakli děvka, tehdy vrtej mátě. A jestliže nemají starost, pacholeti bude vrtati muž nebo pacholek, děvce bude vrtati děvečka. A to těm, dokudž rostou, tak dělati. A vlože prvé ty věci v tu díru štěpovú, vtekniž hlohový hřebík, tluka říkaje tato slova: „Pán Buoh dal moc svatému Valentínu na jeho přirození,“ jakož psáno jest prvé. A že jeden byl skůro umřel, zdráv jest učiněn a štěp usechl ve třech letech. A to sou pokoušeli. Tak se jest stalo.

 

Opět k témuž: Vezmi žluč havranovou, dej tomu nemocnému vypíti. Ať o tom nic neví. Bude zdráv s boží pomocí.

 

Opět k témuž jinák:Vezmi žluč ouhořovú a routu a kalkán a vař u víně a dávej píti nemocnému. Bolest odjímá.

 

Opět k témuž: Pouštěj krev z prstu toho podlé maličkého, když jest dobré pouštění, ať jí dosti vyteče. Vezmi vlčí lejno a srdce a játry, jest-li muž; pakli žena, tehdy z vlčice. Ztluc to vše na prach, dávejž nemocnému píti v dobrém pivě starém anebo u víně za devět dní; v tu dobu, když by jemu byla, vlejž jemu v usta a v uši pust jemu jako jednu krúpi.

 

Počíná-li kdo blázniti

 

 

Proti smyslu pominulému a bláznivosti vlili do půl pinty vína mléko čerstva nadojené a přidali trochu vody svěcené, vložili do toho bílou i modrou tolitu, tím jej pokropili a pak mu toho nápoje dali napíti a omočili široké lýko lípové, čistě přivázali mu jedno na hlavu a na čelo, druhé na pravou nohu a třetím svázali mu ruce a nohy, aby sebou nemohl hnout, a nechali ho tak  do druhého dne.

 

Aby se Iidé zbláznili, dovedou čarodějnice tím, že vezmou čtyřlístkový jetel — ale ne holou rukou — a donesou jej zaobalený v šátku do sousedova stavení; nesmí je však nikdo viděti. Tam vpustí jetel do džbánu, z kterého soused pívá, a dojdou tak svého cíle.                        

 

Ženská, jež vyčesané vlasy vyhazuje, zblázní se. (Polička)

 

Počíná-li kdo blázniti, ať mu dávají jeho opatrovatelé pít vodu, v níž jest namočeno devět mozků ze slepých (nedospělých) štěňat, ale blázen to nesmí věděti,  co pije vo vodě, a bláznovství pomine. (Z Mladoboleslavska)

 

 

 

Způsob očarování, aby se člověk zbláznil: Vezme se prsť  z čerstvého hrobu na den sv. Jana Křtitele a čertův kořen, který se nalezne pod lískovým keřem, smíchá se spolu a hodí se tomu, kdo má býti očarován, za krk; člověk se hned zblázní.

 

Cikáni dovedou cvrčky poslati. Jednou šel nějaký krejčí mimo les, kde tábořila tlupa cikánů. Cikánka žádala krejčího, by jí ušil kazajku, ale mistr se dal na útěk. To rozzlobilo ženu tak, že za ním hodila hrst hlíny a nějaká slova mluvila. Jakmile pak počali večer cvrčkové křičeti, ozývali se krejčímu v hlavě. Dal si vlasy křížem stříhati, aby se zla toho zbavil, ale marně. (Nový Bydžov)

 

Kdo by si nad neštěstím zoufal, vlasy rval a bědoval, mohl by pozbýti rozumu. Aby se to nestalo, podojí hospodyně krávu, čerstvé mléko vlije do vína a přilije třikrát vodu, která teče proti východu, dá do toho tolitu, pokropí nemocného a dá mu napíti; pak smočí ve vodě té čisté hadříky, přiloží jeden na hlavu, druhý na pravou nohu, třetím sváží se k sobě ruce i nohy, aby nemohl sebou hnouti, tak nechá se do druhého dne a s pomocí Boží mu to pomůže. (Skutečsko)

 

O náhlém zbláznění, maní a zlé mysli. Druhdy někteří náhle se zbláznie, také jako blázni scestně mluvie. Tuto praví mistr Vilhelm o jednom plemeni neb obyčeji zblázněnie nebo pominutie, kteréžto brzo připadne, a brzo pomine, den druhý nebo třetí nebo čtvrtý neb pátý; a když pomine, tehdy ničehož nepamatují, co by mluvili aneb činili. A někteří z těch zpievají, někteří se smějí, tancují, křičie, lidi tepú a lučejí jako praví blázni; druzí mlčie, druzí se modlé a plačí na hřiechy, a pravíc, že jsú viděli svaté, a od nich přijímali přikázanie, aby rúcho ztrhali, knihy sápali, aby se postili neb leccos jiného činili, s nimiž jsú se dřieve obierali. Těm leč bude hned spomoženo, budú věčně bláznit. A stává se ten neduh najviece z páry vstupujície do mozku; neb by se stal od mokrosti, nebrzo by pominul. Těm na hlavu buď navázána slepice nebo kuře roztržené, nebo štěně; pakli to nespomóž, tehdy buď přižženina na přednie straně hlavy; protož polož ruku toho nemocného na vrch nosa jeho, a kdež  se skoná delší prst, tu buď prožženie. (Rhazesovo lékařství, 15. stol.)

 

O dlúhém bláznovství, jeho slove manie a melancolia. Takový buď vuokovy vsazen a na vrchu hlavy buď plť rozřezána na kříž a leb buď provrtána nebozezem puléřem, aby pára zlá vyšla, a bude-li co od toho vrtánie tam na mázdřici utrúšeno, to buď vyčistěno a potom leb a pak plť  léčena, jakož svrchu psáno jest. (Rhazes)

 

Proti šlaku

 

Lékařství, koho šlak přejde: Vezmi srsti kozlové, vyper ju čistě ve vodě. Potom tu srst vezmi z tej vody a přilož na tom místě, kde tě bolí. A tej vody se napij; to zahání kámen.

 

Koho raní mrtvice, dej mu pod nos napálenou tkanici od modré zástěry a uzdraví se.

 

Taktéž třeba vystříhati se hněvu. Někteří hněvem pohnuti jsouce jako ve třeštění, a jakoby sami při sobě nebyli, býti se vidí. Také již mnozí lidé bez moci nad sebou, náhlým hněvem pohnuti jsouce, v šlak upadli a náhle mřeli, někteří pak svou prchlostí padoucí nemocí ruční, nožní i článkovou dnou, božcem i všeho těla třesením poraženi bývali.                                            

 

Kdo má šlak, že leží nemoha choditi, neb kterýmž kolivěk oudem vládnouti nemuož, vezmi mejlí s hrušky a ztluc v moždíři vybera dřívíčko a směs je s starým sádlem, což muožeš nejstarší míti, a maž tím nemocného v horce a budeť zdráv. A toť jest dojištěno na Zbebovi na Tlustovousech, ješto tří léta ležel na šlak, takže jeho musili krmiti, a tím jest uléčen, že chodil potom.

 

Proti třesení hlavy jez upečený zaječí mozeček, aneb umývej hlavu šalvijovou vodou. (Hanácko)

 

Kdo má slabou paměť

 

Kdo má slabou paměť: Vezmi tři raky, roztluc a na temeno přilož! (Polička)

 

Zlá paměť léčí se takto: Myj sobě často hlavu louhem, tak ale, aby ti hlava sama od sebe uschla; vezmi pak asi čtyry lžíce růžové vody, čtyry lžíce olejové masti, smíchej vše dohromady a hlavu si tím maž.

 

Pro zlou paměť  užívají tohoto léku: Usušený a na prach setřený petruželový kořen smísí s vínem, kteréž pije člověk na špatnou paměť trpící. To nejen paměť sílí, ale i krev čistí.

 

 

 

Med poslouží tomu, kdo má špatnou paměť.  Sní-li totiž vlaštovčí srdce s medem, nezapomene, co kdy uslyšel. (Polička)

 

V Kladnu si potírali hlavu karmelitánským líhem nebo levandulovou vodičkou nebo si potřeli spánky krví koroptví a paty hořčicí nebo si přikládali na hlavu za tepla pytlíček s bílým kmínem.

 

Proti nepaměti stloukli bílou horčici s bobrovým strojem a mazali se tím v teple nebo  pili na lačný život víno, v němž vařili bukvici. Též mlíko od ženy prvnice, v němž vařili bukvici, nebo vařili bezový květ v kozím mlíce.

 

Kdyby člověk měl odražený mozek anebo paměť  by neměl, dávali do máselné čtvrtky tři žlice hrachu a dobře to uvařili, osolili, omastili, rozmačkali, do šátku zavinuli a na vrch hlavy přiložili. (V Blatnu)

 

Vezmi z jalovice žluč, potři sobě čelo a ihned vše pochopíš.

 

Vlož ruku do vody růžové a pomaž hlavu svou: co budeš chtíti, budeš hned věděti.

 

Někdo trpívá  vysícháním mozku v hlavě. Proti tomu nejlepším prostředkem jest tento: Vezme se nový hrnec, nadělá se do něho děr a nasype se do něho mouka z jarního žitečka, pak se hrnec pokličkou přikreje a po devětkrát do pece, v níž se právě chleba peče, postaví. Mouka tato se pak s medem vaří, užívá a do týdnu vysíchání uzdraví. (Skutečsko)

 

Kdo chce dobře spáti

 

Kdo chce dobře spáti, poklop dva hrnky na stůl.

 

Lék proti nespaní: Vezmi husí a slepičí sádlo, každého jako slepičí vajce, a bobkového oleje, jako toho obojího, spustiž to, učiniž masť, a když chceš spat jíti, pomaziž židoviny a umyj nohy dobře teplým octem, u paty zetři solí a tej masti vezmi jako vlašský ořech, vypij s dobrým teplým pivem — a tak budeš dobře spáti.

 

Jdeš-li cestou na nic nemysle, uzříš-li na plané růži hubku, t. j. takový vlasatý brunátný uzel, utrhni jej, dej pod hlavu na noc, budeš dobře spáti. (Hanácko)

 

Všichni ospalci  mívají buclaté tváře. (Z Mladoboleslavska)

 

Má-li dítě vynesené spaní, přinese matka sekeru a uhodí jí třikrát o zem ve světnici. (KIábovka)

 

Kdo náměsíčník jsa v nocech měsíčních ven vychází z příbytku svého, na tohož dveře ať se přibije podkovka, a nebude vycházeti.

 

 

 

Nechoď se žízní spát, sice se půjde v noci duše napíti, a zabloudí-li, umřeš.

 

Kdo nosí srdce krkavčí, není ospalý a  srdce krkavčí nošené brání snu.

 

Kdo spatří z jara poprvé letěti vlaštovky nebo divoké husy, má běžeti rychle k potoku a umýti se třikráte; po každém umytí se otočiti a při tom vyskočiti;  nebudou naň přicházeti „dřímoty“. Někde radí, aby člověk při tom říkal po třikráte: „Husy, husy, divočice, vemte si ty dřímotice!“

 

Mast proti nespaní. Vezmi husí sádlo jako vejce a bobkový olej jednou měrou, spustiž to v hromadu, učiniž mast. A když chceš spát jíti, pomaž sobě židovin. A zmej nohy sobě dobře teplým octem a paty zstruž sobě. A té masti vezma jako vlaský vořech, vypíž s dobrým starým pivem teplým. A budeš zdráv.

 

Kdo se po někom napije, zví jeho myšlénky.

 

Kdo vezme srdce holubičí a hlavu zelené žabky, usuší a na prach utře, doví se tajností toho, komu trochu prášku na hlavu nasype. (Lužany)

 

Vlasy aby byly pěkné

 

Prodává-li ženská své vlasy vlásenkářům, bude míti brzo pleš. (Z Mladoboleslavska)

 

Olej, v němž uvařena byla ještěrka, dovede zameziti i vzrůst vlasů na místech, kde byly vytrhány.

 

Komu vlasy moli jedí. Vezmi hořčici, smíchej s medem a po umytí hlavu maž.

 

Proti pokažené, bolavé a prašivé hlavě: Břečťan a řepíček dobře zvař, tím po tři dny  hlavu pácuj dvakrát za den; pak slepičí trus a lidský moč smíchej, dej do kožené čepice a dej na hlavu. Druhý den opět tím kořením pácuj a zas tu čepici. To čiň, až bude dobře.

 

Vlasy aby byly pěkné. Vořech léskový s nedvězím sádlem ztlučený vlasy opravuje a šlechtí.

 

Vezmi roh od bielého berana a ten roh na kusy zsekaj na malé. Potom vezmi dva hrnce. Jeden zakopaj a druhý naň vstav s dierú na dně a vsyp tam do svrchního ten roh a zahraď dobře hrnec a učiň okolo něho oheň dobrý, ať shoří na prach. A když chceš komu kadeře dělati, obal mu hlavu a zmaž mu tiem olejem, který jest z rohu vytekl. A když málo vlasy odrostú, tehdy opět zhol a maž tak dlúho vlasy, dokavadž nezrostú, a pak-li po desetkrát zholíš, vždy budú rusé a čisté.

 

Rovněž myší lajno v octě rozpuštěné vzrost vlasům dává.

 

Aby vlasy „nepršely“, kromě jiné pomoci dobře je mazati hlavu pijavicí na popel spálenou a s octem zetřenou.

 

Lysiny vlasův. Když se vlasy již odpršely, vezmi popel z trusu kozího, t. j. bobky kozí. Smišej s olejem dřevěným a tím maž hlavu.

 

Nebo: Nejprve to místo voplchalé nebo lysinu zetři až do krve, potom vezmi včely i s plástem zmrlé a stlukaje, zetři to místo. Aby vlasy rostly, vezmi suchý trus holubí a učiň z něho  lúh a maž na  hlavu často a rozvolníť se vlasy a budú ruost.

 

Chceš-li vlasů kdežkoli pozbýti, vezmi malé myšky, spal je na prach a z toho prachu aneb popela a z vinného octa udělej louh, pomazuj tím místa prve oholeného a takť vlasové aneb docela neporostou aneb skromě a nespěšně.

 

Nedobré chloupky a vlasy odstraniti.  Kdožby chtěl vlasy na kterémkoli místě svého těla zatratiti a také vypleniti kořene vlasuov, ten včiň sobě toto lékařství často zkušené. Vezmi nehašené vapno a vysuš je v ohni přes noc a pak vezmi auripigment, olej dřevěny a málo vody a směs to spolu. A chceš-li zvěděti jestli dobře, včiň tam pero v tu směs a opáliliť se v tom pero, tehdyť jest dobře. Pakli neoplchá tehdy, vař až to dobře bude. A když chceš včiniti, potři místa toho vlasitého a vezmi toho lékařství a pomazuj po pleti. A když bude svěditi, tehdy smej dolů i s vlasy.

 

Aneb zahřej to místo kostnate, vytrhej vlasy z kořen a ihned pomaž krvi žabky zelené jako na dříví [v lese] bývá neb netopyrovu [krví].

             

Také niekteří chtie tomu, že kdyžby po vytrhanie to miesto bylo mazano sadlem hadovym, že neda ruosti jinym vlasom.

 

Kočičí sádlo dobré jest k hojení strupů na hlavě. Hlava „se omyje“ vlažnou vodou a sádlem tím namaže. (Skutečsko)

 

A tak po vytržení vlasuov nehodných  pracovati slušie k narození vlasuov hodných: vezmi lajno kravie a staré podešvy, — viz, kterak mistr Vilhelm skrze lajno kravie a staré podešvy naučil nás dobývati střiebra i zlata, a druhdy viece prospievají ty sprostné věci nežli slovutní lékaři skrze balsan, kafr a dřevo balšánové; a spal je v hrnci novém a ten popel směš s strdí surovú, ať bude jako masť, a tú maž hlavu. Pakli by hlava nebyla učištěna, než talov neb mok z nie šel, tehdy přikládaj trus holubí s solí a s málem octa svaleného,  neb to velmi vysušuje. (Rhazesovo ranné lékařství)

 

Proti hlavě prašive. Má nejprve oholiti hlavu, pak močem hlavu mejti častokrat. Vezmi vaječny bílek a zdělej flastr na hlavu s tim bílkem. Vezmi pak šerou ještěrku, spaliž ji v novem hrnci, ale hlavu a ocas utni pryč a tim prachem hlavu posejpej.  A budou vlasy růsti.

 

Hodí-li ženská své vyčesané vlasy na hnůj a ptáci je vynesou do svých hnízd, bude ženu tu hlava boleti. (Jičínsko)

 

Kdo v noci s nepokrytou hlavou venku chodí, tomu vjede netopýr do vlasů.

 

Koltún (koldún, koltuň), mamuník nebo skřítek ve vlasech

Koltún, někde skřítek, ve Slezsku i vylkodłak zvaný, jest chorobné splichtění a splstění vlasů. Lid pokládá koltúna ve vlasích za odvodiče rozmanitých jiných neduhů, zvláště „vředů“; proto se koltún nesmí ustřihnouti, nýbrž má se vyčkati, až sám odpadne. „Dyby si od něho pomáhal, zbiło by střeva, v kosťách by łomilo" atd., slovem, koltún rozešel by se celým tělem jakožto „vřed“, s nímž se v tomto smysle stotožňuje.

 

Je-li dítě malé, pravíme, že má skřítky, je-li větší, má koltuna.

 

Koltun povstává ze tří příčin: 1. z leku, 2. z markotnosti, 3. ze zlosti.

 

Koltuň jest dvojího druhu: suchý neb mokrý. Jsou-li toliko bolesti v údech, v kostech (lámání a dření), jest koltuň suchý. Otevře-li se na pobolujícím údu rána a „hnojí-li" se, jest koltuň mokrý. Osobě, které koltuň „škodí“, svinou se obyčejně vlasy, načež bolest uleví. Ba, jest nejlépe, aby se nemoc neprodlužovala, vlasy ani nečesati a svinutí umělým způsobem přivoditi. To se učiní, když se vlasy na zadní částí hlavy smolou namažou. Ustřihne-li se chumel vlasů předčasně, se zlou se člověk potáže. Každou změnu počasí „čuje" pak v kolenou neb ve „hřbetě", ba i smrt si tak může přivoditi. Proto jest radno vyčkati, až koltuň dozrá. Ustřihnouti se musí toliko v den, kdy jest teplo a jasno, tak že mráčku na obloze není. (Od toho přísloví: „Dnes jest pěkně, že by mohl koltuně stříhati.") Ustřižené vlasy svážou se do pytlíku, k nim přiloží se buď kousek chleba s máslem neb nějaký peníz, obyčejně měděný, a pověsí se nejraději poblíž poutního kostela neb kaple v lese na smrčku.

 

Koltun je „paskudny“, má chuti rozmanité, tu na bělku, tu na maso, na ovoce a j., a když mu po vůli nebude, trhá kosti a střeva, působí horko a zimu a p., t. j. stává se vředem. Proto ve Slezsku jej obkládají koudelí a posýpají cukrem, „bo on je paskudny“. Odtud koltun znamená tolik co neodolatelná chuť, laskominy: „Mam velkého kołtuna na kolače.“

 

 

 

 

Koltuňa může si člověk přivoditi, když, zachce-li se mu něčeho, odepře si toho z nutnosti neb dobrovolně. Jistá stará výměnkářka ze Žukova mi vypravovala, že poměrně ještě mladá a statná dostala koltuňa; an se jí hovězí polévky zachtělo, ale neměla právě na hovězinu. Od těch dob mívá dření v kostech. Aby bolesti zmírnila, nosí na ruce silný měděný prsten. To činí dobře. Jiná babka ze Šibice mi sdělila, že byla právě v šestinedělí, a tu prý zachtělo se jí kořalky. Jelikož této nedošla, dostala velký bol do nohy; ten sice již pozbyla, ale od těch časů silně „chromí".

 

V horách věří lid, že koltuňa, který jest velmi paskudný, uspokojí nejlépe, když jej pravým jménem nepojmenujeme. Zachce-li se komu něčeho, tu jest nejlépe „dohuniť svinské kolino“, a odvaru z něho častěji se napíti. Bolem stižené údy doporoučí se obaliti ovčí vlnou, ale tato musí býti z černé jehňačky. Bol vnikne do vlny, která se pevně svine, je-li potřeba, musí se prostředek opakovati. To činí velmi dobře, zejména při bolestech v kříži, když se dostaví „fousek". Také se přikládají prohřáté pytlíky s ovsem, neb se maže kříž petrolejem. I vniterně užívá se různých prostředků; hlavně zelin a kořínků v kořalce nakládaných.

 

Koltúna se nezbaví leda přenesením na jiného. Na Frenštátsku vyvrtají díru do stromu a do ní koltúna s nějakým penízem zatlukou klínem. U Frýdka v háji „u zdravé vody“ na stromech visívá hojně koltúnů se čtverkou nebo šestkou [krejcary]. Kdo se zhlídne v penízi a koltúna sdělá, dostane ho, a na původního majetníka už nepřijde.

 

Protože tedy koltúnem ve vlasích se odvozují z těla zlé vředy a jiné neduhy, způsobují si ho lidé často sami schválně a uměle. Když má hostec v očích, nalepí si vosku z paškálu nebo z hromičky do tyla. Udělá se koltún, a hostec přestane. Koltún se nesmí ustřihnouti, až sám pomine. (Vsetín)

 

Kudlatý koltun, to jest ten, který se vyvinul z vnitřku do vlasu jest též zly. Kudlatý koltun má se stříhat, jak je jasno na nebi. „Jak ustříhal koltuna na zlém čase, nepohodě, tuž jím piznul a byl maroda; jak byl dobry čas, to odešel.“

 

Hosti bez kostí (blechy, vši, švábi)

 

Kdo zvaří kopřivy, které rostou „skrze plot", a hlavu si myje, nebude míti vší. (Nový Bydžov)

 

Někde natírají  hlavu sádlem se rtutí, jinde si máčí vlasy močem, někde potírají se vlasy žlučí.

 

Chceš-li poslat na někoho vši, musíš jíti o 12 hodinách na krchov a musíš vzíti kostku z nebožtíka z rodiny toho, na koho je chceš poslati. Kostku na popel spal a tím popelem když poprášíš toho, komu poškoditi chceš, dostane vši, jichž se nezbaví až do smrti. Ty vši jsou tak žravé, že mu vyžerou hlavu až do mozku, pak ten člověk umře. (Z Hanácka)

 

Kdo chce na nepřítele svého blechy poslati, učiň takto: Když jdeš z jara ven a uslyšíš poprvé žáby křičeti, vrať se, ale nikam se neohlížej! Přišed domů, zaklep na okno, a kdo ve světnici jest, ať jmenuje tvého nepřítele, na něhož se pak blechy přestěhují. (Kostelec nad Orlicí)

 

Na Velký pátek chytí tři blechy, dají je do brku a přišedše k vodě, hodí brk přes hlavu do proudu; všechny blechy se ze stavení vystěhují. (Nový Bydžov)

 

Na Zelený čtvrtek vyhánějí někde blechy ze světnice svěceným proutkem klokočovým, kterým šlehají po posteli a podlaze až ke dveřím, říkajíce: „Ven, hosti bez kostí!“

 

Zažehnávání blech a vší. „Když sem šel přes to Komárovo Potočí, byli tam tři škaredí vlci. Jednomu říkali Šimku Klimku. A co ty, Šimku Klimku, tu děláš, že ty našeho (naši) — nenecháš? Sududubí, sududubí, sududubí, ať našeho (naši)  — vši ani blechy nehubí!“

 

Někde vezmou švába, zavrou ho do dírkované krabičky a zakopou na rozcestí; všichni švábi z celé vsi přijdou za svým soudruhem. (Volanice)

 

Dá-li se někomu šváb do kapsy, a ten nevěda přinese ho domů, odstěhují se k němu všickni švábi ze stavení, odkud si jednoho přinesl. (Neděliště)

 

Hodí-li někdo o pohřbu do hrobu tři šváby, zbaví se všech. (Neděliště)

 

Chtějí tomu, že kdož mnoho kaštanů jí, plodí vši v hlavě i v šatech. Proti těmto vším: Vezmi prach z květu levandule a posajpaj ním hlavy a šatuov a zbudeš jich. Plesnivec v lauhu vařený zkrze mytí vyčišťuje hlavu od molův a hnid a vši moří. 

 

Nedoslýchá-li člověk

 

Nedoslýchá-li člověk, pomůže si takto: Chyť úhoře živého, dej do lahve a nalej naň vína; potom zadělej láhev do těsta chlebového a dej do peci. Když chléb vytáhneš, vyndej láhev, obsah přeceď a třikrát denně do uší kapej; ozdravíš. (Polička)

 

 „Hluchota“ léčí se takto: Natrhej na třech cizích polích mrtvé kopřivy, roztluč ji kamenem o kámen a šťávu vymačkej. Potom kapej ve středu a v pátek po kapce do ucha a říkej modlitbu k pěti ranám Kristovým. A to třikrát opakuj.

 

Má-li kdo znění v uších, rozpustí něco žabího sádla a naleje do ucha. Znění za několik hodin přestane nadobro. (Skutečsko)

 

Lék proti hluchotě z 18. století: „0lej dřevěný a mléko ženské, která pachole kojí, nechati v otevřené sklenici 3 dny a 3 noci státi, pak to pouštěj do uší.“

 

Kdo neslyši  vezmi krve lišči a tu sobie pouštěj v uši.  A budeš zdrav.

 

K temuž: Vezmi raky potočni a vydaviž z nich smahu. Stluka je a pouštěj tu vodu v uši. Budeš zdrav a to jest jistě zkušeno.

 

Zvoní-li někomu v uchu, mluví prý někdo o něm. Chce-li  věděti, mluví-li o něm pravdu nebo Iež, dává hádati jiné osobě, v kterém uchu mu zvoní. Uhodne-li osoba ta, mluví se o něm pravda; neuhodne-li, mluví se o něm lež; ostatně prý se to pozná též podle toho, v kterém uchu zvoní. Zvoní-li v pravém, mluví se pravda; zvoní-li v levém, lež. Kousne-li se v tomto případě ten, komu v uchu zvoní, do jazyku, kousne prý se i osoba, jež o něm mluví; tím lze prý se snadno pomstíti hned tomu, kdo o nás mluví lež. (Ze Žinkovska)

 

Má-li někdo boule za ušima, pominou, potírá-li si je mastnotou, která je na čepích u zvonů chrámových.  — Nebo má postrouhati mrkev, zapařiti ji a ještě vlažnou na „hrče“ přikládati.

 

 

 

Snědek — zvadlé uši  — léčí se tak, že zaříkávačka drží hlavu nemocného v rukou a říká zaříkávací formuli. Potom řízne břitvou třikráte do zadní části boltců, až krev vytryskne. To pomůže.

 

Sůl na Tři krále svěcenou dávají někde dětem do uší, by jim tam žádný škodlivý hmyz nevlezl.

 

O červu v uše. Červ druhdy zarodí se v uše a druhdy od jinud přileze. Toho takto odbudeš: Vezmi jablko sladké pečené, a rozřež na dvé a teplé k uchu přičiň; nebo všichni červové v sladkých věcech se kochají a jdú k nim, ale hořkými bývají mrtveni, protož před nimi utiekají.

 

K témuž: Žaludek vepřový vyjmiž z vepře a hned jej vyvrať na ruby, a jeho chlupatosť  buď  nožem sstrúhána, a to strúhánie polož ve dvě rúšce lněné a vlož na uši, a potom spi nemocný a nalezne červ na rúšce. A toť všady spomáhá, kdež koli jsú červie, jichž žádáš zbýti. Tento lék velmi zkušený má miesto k vyhnání červóv, kdež by koli byli, buďte v uše, buďte v střielu nebo jiném nežidu, a já jsem viďal červy tak vypuzené z pištěli mezi nosem a okem. Než kdež budú vypuzeni, ne ihned bude ten neduh uzdraven, leč bude jiný lék hodný k tomu přiložen.

 

O červu umrtvení. Červ, když by z ucha nemohl býti vyhnán, buď umrtven  takto: Vápno nehášené vlož do hrnce a svař s vodú a proceď, a to teplo pusť do ucha. Tato věc jest tak mocná a tak násilná, že všecko živé umrtví v uší.

 

Proti hluchotě v uší. Vezmi žluč vepřovú, rozdávě pouštěj hluchému v ucho a poznať zdraví na sluchu svém.

 

Opět k témuž jinák: Vezmi ouhoř živý a nad ocasem jej nařež a té krve nalí hluchému v ucho tři kruopě. A budeť zdráv na  hluchotu.

 

Proti škvoru v uchu. Vezmi prase mladé a upec je nad vohněm. A když se upeče, polož je na mísu. A ten člověk ať se zahradí okolo hlavy a ať se drží nad tím prasetem, ať pára v uši jde, ať škvorové k té páře vylezou k tomu praseti. A to jest jisté.

 

Opět jinak k témuž: Vezmi páleného vína a vpust sobě v ucho a vylezeť škvor.

 

Ujasnění tváře

 

Jdi na jaře do lesa, vyvrtej v bříze díru, vstrč do ní brk a podstav nějakou nádobku, do které by šťáva téci mohla. Tou šťávou si pihy devět dní potírej, potom se ztratí.

 

Gdo má pihy, namaže se na Tři krále, neš slunýčko výde, po celim gzichtě medem, de k potoku, ale na žánýho se cestou nevohlidne, ani nepromluví, postaví se proti vodě a umeje se. Naspáteg zasej se stejně nevohlidne, ani nepromluví; a pihy se stratěj. (České Kladsko)

 

Vezmi motýl a ztluč a maž tvář a od toho sejnde, komuž tvář uhřivie.         

 

Také krev hadová jest mnoho ušlechtilejší, než balšám a to jest častokrát od tajných mistrů shledáno; nebo kterýžkoli člověk tvář svú jí pomaže, jako sluší, ten bude míti tvář čistú a ušlechtilú bez nedostatku až do smrti.Také kterýž jí člověk pysky sobě zmaže, červený budú jako rubín za dlúhý čas.

 

Vezmi krev z bílé slepice, pomaž tvář a nechej oschnouti. Oplachuj to zas a to odejme všechny fleky z tváře.

 

Dáti zabíti kozlátko, které jest v stáří tří dnů, a tou horkou krví namaž celou tvář, nech tak přes noc, ráno se umej a minou uhry s tváří. Toť jest zkušené na jedné slečně Kolovratce, která hrozné uhry měla; potom jich víc neměla.

 

Kdo má trudovatou tvář: Vezmi slepičí žluč a s kostmi rozvař, zbieraj tuk a tiem špikem tvář maž ráno a na noc.

 

Svráskatou tvář zlepšiti a hladkou kůži obličeje docíliti: Vezmi železný, nový rendlík aneb pánvici, vstav do ohně, až se rozpálí, potom nabeř plná ústa vína a vyprskni je všecko najednou na tu ohnivou nádobu a majíc hlavu šatem obalenou, dým ten aneb páru z toho rendlíka pod tvář zapouštěj. Potom zase ten rendlík aneb pánvici rozpal a uvrhni na ni kousek dobré myrrhy, pod šatem dým ten kouřem na tvář pouštěj, šatem tím tvář sobě až do úst obvaž a na to jdi spát. Když tak měsíc to dvakrát uděláš, netřebať se bude obávati, aby se tvář měla zdrsnatiti a svraštiti.

 

Ujasnění tváře. Kdo chce míti tvář barevnou, vezmi vajce a ztluc je s močem svým a tiem zmyješ svú tvář a budeš míti velmi barevnú a jasnú.

 

Vezmi myší trus a moč jej u víně bílém, rozdělej, až bude jako kaše řídká a tím maž tvář za tři dni a budeš míti jasnou tvář.

 

Březnovým sněhem se omývají děvčata, aby se jich nechytalo slunce. Musí si pospíšit, protože březnový vítr žere sníh.

 

Mnohá se často meje, jako hastrman ve vodě šplouchá, maže, líčí, fefluje a přece pro ni leda nějaký vobdankovaný voják přichází… Zda pán Bůh ženské utvořil, aby se jako nějaká opička nebo kočička stále lízaly, hladily, třely a šperkovaly? Snad si myslí, že zrcadlo dlouhý nos učiní kratší, že širokou hubu učiní užší, že vrásky vyhladí, pihy vyčistí, zuby obílí… (Kněz Fabricius)

 

Bezpečně se smývají pihy čubčím mlékem. Pihy a jiné skvrny s obličeje zapuzuje také náplasť, zrobená z medu a tlučeného pepře.

 

Fleky a piehy na tváři a zlitiny čistí layno ještěrčino. Aneb zvař prve u vodnatosti celidony a skočce, vápno nehašené, dětinské vody k nim přileje, až by zhustlo se, toho vezmi šest lotův, auripigmentu dva loty prachu, vsyp do toho vápna, a vtěliti spolu míseje dobře, aby husté dobře bylo, nadělej trociškův z něho a usuš. K potřebě rozetři jeden a prach syp. Divného a prospěšného jest dělání, velmi lišeje, fleky hrubé čistí a ruší.

 

Ktož má tvář nečistú, škaredú, učiň takto: Vezmi cibuli pečenú v popele i vydáviž z nie tu miezhu a maž sě jí ráno, a večer, smieše s kozím mlékem, a budeť tvář čistá od každé poskvrny.

 

Bielá múka, kozie žluč a jarý med a maž tiem tvář a budeš lepý.

 

Jinak proti píhám: Vezmi krev býkovou a zmaž sobě jí tvář. Nečistoty i píhy s tváři shání dolův. A to jest pokušeno.

 

Abys pozbyl pěhy, umývej se pivem, močem, pěnou z mléka nadojeného,  vodou z kola mlýnského, březovou vodou, březnovým sněhem a „žabíma koralama“.

 

Opět proti piehám na tváři:  Když bude máje měsíce anebo v letniem času, vezmi svinského mléka a maž jím sobě častokrát tvář a nevycházej na vietr, dokavadž nebudeš jmíti tváři čisté.

 

Proti žábě na tváři. Vezmi konopi vozimú dokavadž jest semenec v ní, močiž ji u vlaském víně tři dni a tři noci, procediž to skrze rouchu. Umývej se tím často.

 

Počínají se lékařství proti té nemoci kteráž slove „nerod se mne dotýkati“, to jest, když koho myš německá na tvář zeští anebo se vomoči. Ten takto proti tomu má učiniti: Vezmi myšenec malých holých, spaliž je v novém hrnci až na prach a zetři. Tím jemu prachem zasýpej a budeť uzdraven na to.

 

Kohož myš německá zmoči. Vezmi nároky od německých myší a spal je na prach a tim prachem posýpej sobě. A budeš zdráv učiněn.

 

Kdo má neštovice a trudovatú tvář škaredú, vezmi liliový kořen a zetři jej s kozím mlékem a tím se na noc maž. A budeť tvář čistá.

 

Všeliké znamení se zaříkává tímto způsobem: Šel Kristus Pán přes hory, nese na sobě těžkej kříž. Potkal muže umrlýho, měl tváře měděný a srdce kamenný. Tak tě odříkám a odsílám na skály, na lesy, na moře, ať tomuto N. (jméno křestní) znamení neroste! Samo ses’ udělalo, samo se ztrať! (Lužec)

 

Aby ve dne hvězdy viděl

 

Aby ve dne hvězdy viděl. Vezmi žluč kohoutovou, žluč zaječí a žluč ouhořovou, smíchej je s vodou čistou a medu málo přidej a klaď na oči a uhlídáš.

 

Kdo si chce pomoci od ječného zrna, ať otevře truhlu a oko přiblíží k otvoru, ať třikrát víko truhly přivře, tak aby vzduch z truhly vanul na oko.

 

Vytři si bolavé oko rohem peřiny, při čemž mysli na Boha; ječné zrno se ztratí. (Nový Bydžov)

 

Kdo má ječné zrno,  jde do kuchyně a hodí 3 ječná zrna přes hlavu (po zpátku) do ohně, ale musí rychle utéci, aby neslyšel prasknutí zrnka — zbaví se ho. (Prasek)

 

Ječné zrno se ztratí, plivne-li kdo nemocnému 3krát z nenadání do oka, kde zrno se dělá; nebo ať z nenadání křikne na dítě, aby se hodně leklo, a ječné zrno se ztratí. (Z Poličska)

 

Vytvoří-li se na oku ječmenné zrno, vezme se zrnko ječmene, popíchá se ním zrno na oku a hodí do studně a říká: „Ječmenné zrno, hovno, ne zrno.“ (Šumice) 

 

Kdo má cink na oku, ať vejde do domu, kde leží mrtvé nekřtěňátko, a jeho rubášem ať si vytře oči. S které strany vytírá, s té počne cink mizeti. Ani vcházeje, ani odcházeje, nesmí pozdraviti, promluviti neb k něčí otázce odpověděti.

 

Když se dělá na oku „cink“, vezme se jako krupice hadího sádla na špičku brku a dá se do jednoho koutku oka. To chladí a nebolí a cink se ztratí. (Větrný Jeníkov)

 

Kuože, z niežto vyvleče se had, na prach ztlučená, a s vodú ruožovú smiešená a v oči puštěná, temnost zraku, pošlost, hrubost bielma i jich pokalenie odjiema.

 

K neduhu očí, jenž slove latině simplex macula, česky sprostna špína: Peč húsera tučného, v němžto úhoř tučný zdrobený jest uzavřen,  tuk z něho, do korýtka měděného kterýž poteče, praž až zčervená, a ten chovaj ku potřebě.

 

Proti očím slzavým: Umývej židoviny vodú z pražených much devětkrát rozpalovanú a hašenú.

 

Živý vlas v očích. Někdy obrátí se na víčkách vlas a roste do oka. Když ho vytrhne, „tak sebou bude mrskat na ruce“; proto se nazývá „živým". Zhání se takto: Vezmi 9 klásků z jarého žita  a svaž po třech v peroutku. Potom uvař krup ječmenných, vodu sceď a do vlažné vody namoč ty tři štětičky, které pak na oko přilož a říkej: „Vlasy, poďte na tyto klasy! Jste-li s muže, dite do muže; jste-li s ženy, dite do ženy; jste-Ii s mládence, dite do mládence; jste-li s panny, dite do panny; jste-li s koně, dite do koně; jste-li s vola, dite do vola; jste-li s krávy, dite do krávy; jste-li s psa, dite do psa; jste-li s kočky, dite do kočky! K tomu mně (N) dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý a sv. Jan. Amen. (Od Telče)

 

Na oční masť vezme se sádla hadího, křepelčího a zaječího stejným dílem, k tomu se přidá čerstvého másla, ve vodě namočeného a holubí vejce. Vše to se pospolu v novém hrnku uvaří. Masti té vpustí se do oka dítěti jak prosná kaše, dospělému zvící čočky, a maže se jí od nosu k uchu vždy na noc.

 

Padne-li ti něco do oka, uchop za brvy hořejší víčko oční, třes jím a při tom říkej: Když jsem šel okolo potoka, padlo mi něco do voka. Kdo mi to vyndá? Panenka Maria. Když jsem šel okolo trní, už mi to ve voku brní; když jsem šel okolo meze, už mi to z voka leze. (Bernardice)

 

„Račí oči“ jsou hledané v tom případě, když někomu spadne něco do oka. Roztlučené „oko račí“ vyčistí vše v krátké době. Někdo si vkládá celé „oko račí“ do bolavého oka, by mu je vyčistilo. (Nový Bydžov)

 

Rozumnější a prostší prostředek jest odtáhnouti rukou obě víčka od oka a upřeně hleděti k zemi. Matky dětem v tom případě oko rychle vylíznou. (Nový Bydžov)

 

Kdo má špatný zrak, vytři si prvním kvítkem, jež spatříš, oči, a zrak se napraví.

 

Uzavře-li se na devět dní do skleněné nádoby maso, krev i popel z ještěrčího těla spáleného, s prstenem železným, stříbrným nebo zlatým, a nosí-li se pak prsten takový, jest výborným prostředkem proti mokvání nebo zkrvavení očí.

 

Kolčava zaprskne člověku oči, že oslepne, a však už její přítomnost je člověku tak nebezpečná, že vidí-li ji kdo často po sobě, musí z toho onemocněti.

 

Spatří-li venkovan z jara prvního motýle červeného, obává se, že ho budou oči boleti; vidí-li však motýle bílého, zemře prý během toho roku. (Lískovice)    

 

Proti očním nemocem doporučuje se silně z dýmky kouřiti.

 

Kdo jí slepici, sáhni si do očí a podívej se do zrcadla, přejde tě každá oční nemoc.

 

Dle jiné verse však, kdo jedl maso ze slepice a šáhne si do očí, dostane „slepičí mhu" (někde říkají, že dostane do obočí stonožky).

 

Proti slepičí mze hleď sedmkráte denně až do třetí proměny měsíce do ohnivé peci „skrze modrou zástěru“ a vystříhej se, aby ti nic zlatého nebo stříbrného na oči nepřišlo. (Městec Králové)

 

Má-li kdo „vlčí mhlu“, ať jde sousedovi pod okno „pro chléb“; nesmí však zaň ani prositi ani děkovati. (Západní Morava)

 

Také radí tomu, kdo má vlčí mhu, aby podržel vřelou jaternici před očima, že si od neduhu pomůže. (Zběř)

 

Vlčí mhlu ztratíš, půjdeš-li ke dvoru sousedovu a řekneš: „Hu, hu, hu, nechám vám tu vlčí mhlu.“

 

Kdo má vlčí mlhu (vlčicu), pozbude jí, když ho kdo náhle liskne. Nebo nech čeká, až požene pastýř dobytek s pole, a řekne: „Pastýř žene do vsi, vlčí mlho, jdi ze vsi!“ (Od Brna)

 

Také syslí játra pomáhají od vlčice. Nemocný chytne sysla, zabije ho, vyndá z něho játra a vaří je v novém hrnku. Nad vroucí vodou si oči nakuřuje a játra uvařená sní.

 

Má-li někdo neštovice v očích, zajdou mu, dívá-li se cedníkem na slunce. Podobně se léčí mžutka čili noční mlha, kterou dostane, kdo se dívá do zapadajícího slunce nebo měsíce v úplňku; pomůže si od ní, bude-li se dívati sýtem na ovce, když je ovčák ráno vyhání na pastvu.

 

Bělmo na oku. Pověs výkal nemocného do komína a bělmo mu zmizí. Také dávej na oči pekelný kamínek, nickamínek, karbolovou vodu a hadříky namočené v potoční vodě.

 

Když znamenají nedostatek bělma, v kterém zřetelnice oka sedí, těmito slovy bělmo žehnají a zahání: „Pane Bože všemohoucí, já pro tvé božské milosti žehnám bělmo na oku, prosím sv. panny Barbory, sv. Veroniky, Otce, prosím sv. Trojice, aby mně byla dnes nápomocnice, aby z toho oka bělmo zašlo a tak jak slunce jasné bylo. Jdětež tam dva svatí na horu Olivetskou, utrhněte tam beránka na olivě, setřete mně tím téměř tohoto oka bělmo, aby bylo tak čisté, jak čistá byla přeblahoslavená P. M. Voda vodice, zlá neštovice, prosím milé sv. Trojice, sv. Veroniky, sv. Barbory, dopomáhejte mně k tomu Bůh Otec... atd."

 

Máš-li oči bělmem pošlý, zabí  do sv. Jiří hada, vem z něho sádlo a tím sádlem třikrát pod očima namaž a na židovinách vedlé očí; sejde tak běl dozajista pryč. Je to taky na jinší boláky, a také všemu dobytku dobrý. (Z Boleslavska)

 

Od bolavých očí, dokud člověk roste, pomáhá se takto: Chorý postaví se zády ke stromu, vodorovně nad hlavou jeho vyvrtá se nebozízem do pně dírka na dva palce, potom ustřihne se chorému nad každým okem trochu vlasů, zaobalí v papírek, strčí do dírky a zatluče klínem ze stromu zdravého, při mužských rodu mužského (buku, dubu, habru), při ženských ženského (lípy, jabloně, švestky). Při tom koná se modlitba k pěti ranám Krista Pána. (Od Brna)

 

Když někoho oči tuze bolí, až je má červené, má namočiti bílého nickamínku do studáneční vody běžící a potom lehnouti si na znak a vpustiti si tuto vodičku pírkem do očního koutka.

 

Koho bolí oči, má provléknouti „skrze oči“ myši hedvábnou niť a pak ji nositi na krku; tak se zbaví nemocí. (Lužany)

 

Proti bolavým očím pomáhá mléko od ženy prvničky stříknout zrovna do oka.

 

Lékařství posilňující zraku: Vezmi perel a ztluc je na nejdrobnější prach, proceď skrze šátek s vodou růžovou, potom té vody několik krůpějiček po pérku do očí vpouštěj. Někteří místo perel užívají k tomu výborného cukru s vodou ruožovou. Ale já soudím, že jsou k té potřebě lepší perly, nežli cukr.

 

Koho bolí oči, má jíti na sv. Trojici do kostela při dešti, a vody, co kape se střechy kostelní, nachytati. Tou pak si natírej očí, nebudou tě více boleti.

 

Mnoho také plakati, často se mýti, v horkých světnicích přebývati, často a mnoho, zvláště s plným břichem s ženami činiti míti, očím škodí.

 

Proti bolení očí. Vezmi  suchou krev, když panna nejprve trpí nemocí ženskou, a tim oči pomaž.  Všecky povlaky i bělma shání.

 

K témuž, proti povláji a bělmu vezmi sklo čisté na prach setřené a do očí pusť. Shání povlaku s očí a to mi pověděl jeden dobrý člověk, že jest tím sehnal tlustú povlaku i koní za čtrnácte dní.

 

Vezmi vejce nové po té slepici, ješto kuřence vodila. A když již kuřenec víc nevodí, a potom první vajce, kteréž snese, to vezma učiniž tak v syrovém vajci dírku, vyndejž z něho žloutek tou dírkou ven a bílka tam nechaj a přičiň tolikéž čistého dřevěnného oleje, zacpaj pak dřevěnným špuntem a zamaž těstem a pak vundej do těsta v pecen, zaválejž tam dobře a kaž vsaditi do peci s jinejm chlebem a nech tam, ažť se jiný chléb upeče. A pak, když vyjmeš pecen, nechajž, ať ustydne. A potom jej moudře rozlom na dvé a nalezneš předobrou mast, ješto zlatem nemuož zaplacena bajti. A vezma té masti, pomaž sobě vnitř očí; a to čiň, pokud uznáš potřebu. A věz, žeť každé bělmo sejde.

 

Aby měl jasné oči. Vezmi žluč býkovu, ouhořovú a zaječí, s čistou vodou a s málem medu rozdělej to. A když chceš spát jíti v noci, pouštěj. A toho jest taková moc, že hvězdy budeš moci ve dne opatřiti.

 

Kdo má oči krvavé, vezmi mladé holoubě, zařežiž je pod pravé křídlo a té krve upouštěj sobě u oči a budeš zdráv z boží pomoci. Zkušeno jest.

 

Kdo chce býti bezpečen před uhranutím

 

Je-li člověk uřknut, přechází ho zima, je mu mdlo a měkko, dáví se, a pot naň vystupuje. Také do nohy nebo jinam do těla dávají se úroky, noha opuchne a naběhne.

 

Cizí žena vstoupí do světnice a spatří na zemi si hrající buclaté dítě, zdravé jako řípa; kdyby řekla z čista jasna: „To je hezké děťátko!“ uřkla by jej, a matce by nezbývalo než vylízati mu očička a při tom odplivovati; cítí-li při tom na jazyku chuť hořko slanou, jest přesvědčena, že dítko bylo uřknuto. Kdyby však žena, než dítko pochválila, byla řekla: „Požehnej Pán Bůh!" a potom třikrát odplivla, byla by ho neuřkla.

 

Více však nežli řeči přičítá se čarovná, zlá moc zraku jistých lidí, kteří tedy mohou uřknouti.  Odtud se říká: „Přišlo mu z očí,“ t. j. přišlo mu zlo z cizích očí. „Hledí na mne, div mi z očí nepřijde.“  „Enom na mne tak nehleď, ať mne neuřkneš!“  Na Dačicku uřknutí říkají „přehlídka“. Na Hané říká se „uhranót“ i „uřknót“ vedle sebe, na Brněnsku výhradně „uhranót“.  Na západní Moravě člověk má „uhranutí“. Ve Slezsku úrokům říkají také „značisko“: „Dostal (má) značisko“ = kdosi jej uřkl, uhranul.

 

Aby člověk člověka neuřkl, třeba ku každé poznámce, kterou o jiném činíme, přidati: „neúroku“ [bez úroku]: Šak ste ešče neúroku mladí!“ „Jaké to máte pěkné děťátko neúročné!“  Znamená-li kdo na kom pobledlosť tváří, chorobné vzezření, nesmí to jen tak prostě  pověděti, nýbrž říci: „AIe, neúroku, vy ste bledí!“ Když cizí osoba uvidí ponejprv děťátko, má mu třikráte do tvářiček plivnouti, říkajíc: „Neúroku!“

 

Uřknouti může, kdo se na něco podívá přes rameno. Jmenovitě černým očím přičítá se zvláštní moc úroková. Snadno také uřkne člověk, který má obočí srostlé, člověk neumytý; a některá baba.

 

Uhranouti může každý, kdo ze strany nebo s neumytým obličejem na člověka se podívá. Řekne-li uhranutý uhraniteli zrovna do očí, že jej uhranul, zmizí uhranutí. Neví-li se, kdo koho uhranul, vezme se vody do sklenice a hodí se tam čtyry uhlíčky. Potopí-Ii se jeden, uhranul nemocného muž, při dvou žena, při třech mládenec, při čtyřech panna. Zároveň se říká: „Uhranula-li tě žena, pomoz ti sv. Anna; uhranul-li tě muž, pomoz ti sv. Duch; uhranul-li tě mládenec, pomoz ti sv. Vavřinec; uhranula-li tě panna, pomoz ti sv. Maří Magdaléna. Zdrávas hvězdo morská, my k tobě voláme, za pomoc žádáme, my tě prosíme, uslyš nás a svého syna pros za nás.“ Nyní se učiní nemocnému kříž na čele, temeně a v týle.

 

Když se ví, který člověk dítě uřkl, vezmou se z něho konce vlasů, nehtův a šňůrek od košile pod krkem, a dítě se tím nakouří.

 

Od ouřku pomáhá se čistcem a uhlovou vodou. Čistec se uvaří a voda sleje na tři talířky; z jednoho umyje uřklý tvář, z druhého ruce, z třetího nohy (pokud jsou viděti šatem nepokryty). Na kterém talířku jest voda pokryta zvláštním jakýmsi povlakem, tam jest nejvíce uřklý. Voda z talířků se vyleje do soumezního plotu, kde se nechodí.

Uhlová voda připravuje se takto: Devět žižlivých uhlů jasanových hodí se do vody. Čím více jich vyplyne na vrch, tím více jest uřklý; pakli žádný nevyplyne, není uřklý. Uhlové vody nemocný se třikrát napije a umyje si jí ruce, tvář a nohy.

 

 

 

K léčení uhranutí  též vody „devaterky“ třeba. Devět řeřavých uhlíků se hází do nádoby s vodou tím způsobem, že zpátečně se čítají: nedevět, neosm, nesedm atd. Touto „hašenou" devaterkou dítě se umývá nebo se jí třikráte napije. Dospělí omývají se močí a rubem podolku se utírají nebo si vytírají zamhouřené oči kotníky takto: obě pěstě pevně sevřené tak se na oči přiloží, aby prsty nad palcem sehnuty proti diváku byly postaveny; třetím, totiž nejnižším kloubem malíku počne se oko přetírati směrem od nosu k spánkům a ukončí se tření toto kloubem palce; i to se dělá třikráte.

 

Kdo chce býti bezpečen před uhranutím, a sám aby nikoho neuhranul, nemrzí-li tě zajíti si někam do kouta a plivnouti si za ňadra, pomůžeš si snadno.

 

Uhodí-li tě někdo znenadání  v plec, zvláště jest-li to člověk neznámý nebo podezřelý, nelenuj ránu vrátit, sice by ti mohlo ranou zasaženou učarováno býti.

 

Uřknouti se může také duha, což jest velmi nebezpečno, neboť se může roztrhnouti a zalíti celou krajinu. Když tedy dítě spatřivši duhu křičí: „Ehe, he, hen duha!", matka je okřikuje: „Nedívaj se na tu duhu a nekřič, abys ju neuřkel, može sa roztrhnút a neščestí udělat!"

 

Jak si uřknutý může pomoci:

 

1. Uřknutý dá si svou ruku třikrát pod levé paždí a hned k ní přivoní.

2. Utírá si tvář podolkem košile, kterou právě na sobě má, ale na ruby

    obráceným. (Podolek košile bývá nejvíce zapocen.)

3. Přelívají přes kliku u dveří vodu z nádoby do nádoby, a potom ji dají

    uřknutému vypíti.

4. Leknutý otírá si kloubkami pravé ruky třikrát obočí, plije při tom třikrát na

   zem a říká „fuj chčočko na kolečko“.

5. Berou staré koště a třikrát uřknutému nad hlavou pohrozí.

6. Třemi kousky chleba ve vodě namočenými a třemi kousky uhlí  uřknutého

    člověka křížem od levého ucha ke pravé  noze po třikrát potírají.

7. Také prý si pomůže, „když zrazu na všecky své paznohty pohlédne“.

8. Také se dávají k nosu čerstvě vyzuté onučky.

9. Stříkne se voda do klíčové dírky, uřknutý ji na druhé straně chytne a

    umyje se.

10. Též se doporučuje  podívat se do komína.

 

 

Zažehnávání úroků: „Stojí hruška v širým poli, pod ní 12 apoštolů stojí, třináctá: matička boží, šla pro vodu, šel svatej Jan, vzal vod ní žbán a šel pro vodu sám. Já vás ouroky žehnám. Esli tě uřk mládenec nebo panna s černejma vočima nebo s modrejma nebo šedivejma, muž nebo žena s vočima modrejma, černejma, šedivejma, lotr nebo nadlážděná s vočima modrejma, černejma, šedivejma. Ouroky, děte na hory, na moře, tam písek přesejpejte, vodu přelévejte a tomu člověku (udá se, jaké vlasy má) pokoj dejte. K tomu mně dopomáhej B. O. B. S. B. D. sv. Amen.“

 

Uřknutí zažehnávají vodou proudovou, do ní házejí žhavé uhlí a říkají: „Pámbu počal, já taky počnu po jeho svatý božský milosti, zmizej se, dyby bylo děvčátko, já vodříkám, dyby byla děvečka, já vodříkám, dyby byla žena, já vodříkám, dyby byl mládeneček, já vodříkám, dyby byly černý a šeredný voči, já je všecky svejma vočima vodříkám.“ Na každé jméno zažehnávač vhodil žhavý uhel do vody a pak omyl takovou vodou člověka nemocného, trošku mu jí vlil do uší a trošku mu jí dal napít.

 

Zaříkání proti ouroku: „Ve jménu Otce, Syna, Ducha svatého. Ach vodo, vodice, z Krista Pána křtitelnice! Já tě beru s Boží mocí, přispěj mně tvou svatou pomocí. Ty se prejštíš z 9 pramenů, přetrhuješ břehy i kameny, ran zhojení z vostuzeniny, z ouroků a všelikejch neřestí. Odstupte ode mě všický tak prudce a rychle, jako vstoupil Pán Ježíš na lodičku. K tomu mi dopomáhej atd.“ (Rozběřice)

 

Jiné zaříkání: „Dej Pámbu dobrej den, poslal mne nebeskej Krystus k tobě, abych já požehnal ouroky tobě. Vy tři devaterý ouroky žencký, vdouský, mládenecký, panencký, žíly mně nenatahujte, kosti mně nelámejte. K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatej. Amen.“ (Hlinecko)

 

Zbaviti se ouřku: Uhranutý nechť z provazu udělá „katí oko“ a tím se protáhne; nepomůže-li ani to, nechť svlékne košili svou a teplou ještě nechť protáhne se osoba druhého pohlaví, pak ouřku jistě zbaven bude. (Příbramsko)

 

Koho poboluje hlava a myslí, že je uhranut, nechť spodním pyskem třikrát si přefoukne nos a levou rukou nehtem čelo poškrábe. (Mladoboleslavsko)

 

Víš-li, kdo tě uřkl, vyplaz na něj jazyk, budeš zdráv. (Hanácko)

 

Koho bolívají zuby

 

Slintá-li mnoho dítě, když mu rostou zuby, má mu matka otříti třikráte po sobě ústa špičkou kočičího ocasu; účinek je jistější, je-li kočka trojbarevná. (Polička)

 

Když vypadne dítěti první zub, musí se ono postavit ke kamnům a přehodit vypadlý zub přes hlavu za kamna a volati: „Tu máš, liško, kostěnej — dej mi za něj železnej." Liška mu dá potom zub pevný, který více nevypadne.

 

První zub dítěte má matka sníst, nebudou je zuby bolívat.

 

Koho bolívají zuby, ať jde na hřbitov a popíchá si dáseň kostí  umrlčí, pozbude bolesti zubův, ale horší jest, že brzy mu vypadají jako tomu, kdo si je třískou z rakve popíchal.

 

Kterou dívku bolívají zuby, má si na Velký pátek do slunce východu „rozpraviti“ vlasy. Vyčesané vlasy pak ať spálí na papírku a vykouří si ústa; po sedm let ji zuby nezabolí.

 

Na Velký pátek se roznášejí do osetých polí křížky ze svěcených kočiček. Najde-li někdo takový křížek od Velkého pátku v poli, zdvihne ho zuby ze země a běhá s ním, až mu vypadne, nedostane celý rok bolení zubů.

 

Na Štědrý den umyje se všechno nádobí, co ho je v celém domě: pak se tou vodou vypláchnou ústa za tím účelem, aby zuby po celý rok nebolely.

 

Kdo na Boží hod velikonoční jde k potoku a ze dna jeho zuby vynese kamínek, pak když vodou z potoka se umyl, kamínek přes hlavu hodí, jest po celý rok chráněn od bolení zubů.

 

Sní-li někdo ovoce ze stromů na hřbitově rostoucích, tomu zuby vypadají.

 

Kdo chce, aby ho zuby nikdy nebolely, ať vezme třísku ze stromu, do kterého z jara hrom udeřil, udělá si kartáček na zuby a jím si čistí zuby.

 

Při první bouřce z jara si klekni a polib třikráte trávník, aby tě zuby nebolely.

 

Koho zuby bolí, ať si na ně přikládá jahodové listy a bílé péro holubí, to pomůže.

 

Chceš-li se zbavit bolesti zubů, vezmi větvičku z olše, dej ji na bolavý zub, potom jí tluc o zeď a říkej: „Jdi pryč ode mne, zlý duchu, a zažeň bolení zubů!"

 

Aby zuby nikdy nebolely: Vykopej před sv. Janem Křtitelem bedrník, rozštípni ho, na Velký pátek jdi do kostela, a když budou čísti pašije, oblož si tím bedrníkem zuby a přes celé pašije hleď do jednoho místa, přitom se modli zpaměti; zuby tě nebudou nikdy boleti.

 

Když z jara prvně zahřmívá, tak dlouho drž mezi zuby kus železa, až přestane hřmít. Zuby tě bolet nebudou. (Obora)

 

Tomu vypadají zuby, kdo vida žábu skákati nezavře rychle ústa. Žába mu zuby sečítá.

 

Kdo má zub vyžraný (vykotlaný), vezmi židovské třešně a vosk, udělej z toho kuličky, polož je na žhavé železo, přiklop hrnkem, jenž ve dně dírku má, a pusť si páru trychtýřem do uší; červíci ze zubů vypadají a bolesť uleví.

 

Kdo vytržený zub zavrtá do kříže náhrobního na hřbitově, před bolením zubův na vše časy se ochrání.

 

Když někoho bolí zuby, má zažehnati bolest těmito slovy: „Pane Bože, udělej tomuto zubu, jako tamhle tomu dubu!“ Při tom se ukáže na strom, do něhož hrom uhodil.

 

Bolesti se zažehnávají takto: „Ve jménu Boha Otce! Zažehnávám vás, všechny bolesti; jděte tam, kam vás posílá Pán Bůh sám: na pusty, hora, mezi kopce, trniny a studniny, tam se množte, tam se praste a tomu tělu pokoj dejte!“ (Nový Bydžov)

 

Když začínají dítěti lézti zuby, dávají mu matky na tkaničce uvázaný fialkový kořen na krk, aby si dásinky k zubům prodíralo. (Z Poličska)

 

Dyby zuby bolaly, je dobře sníst, co myš vohrejzala. (České Kladsko)

 

Koho bolí zub, má ho natříti šťávou z rozetřených pilousů, přestanou  navždy boleti. (Chomutice)

 

Po večeři na Štědrý den seber kosti rybí a utluc je na prášek a tím práškem potírej si zuby a uvidíš, že tě nikdy boleti nebudou. (Táborsko)                                                    

 

Koho bolí zub, ať jde na hřbitov a hledá u vykopaného hrobu a mezi vyházenými kostmi některý zub dávno zesnulého nebožtíka. Jak ho  najde, přiloží si ho na bolavý zub — a je přesvědčen, že ho za nedlouho bolest úplně přejde!

 

Žába „skřepňačka“ (chrastavá) pověsí se živá za nohu do komína a nechá se tam, až všecka uschne. Kouskem pak se nakuřuje, koho zuby bolí.

 

Když náhodou uhlídáš popel z luhu na cestu aneb před duom vysypanej, říkej: „Zdař Bůh, popelíčku!“ Hle, kteří to učinili, každému hned bolení zubuov přestávalo.

 

Kdo hodně kouří, toho zuby nebolí neb aspoň boleti přestanou. Z toho důvodu bafčí mnohá horalka jak starý cikán; při bolestech zubů si to navykla a pak zvyk nerada odkládá. (Slezsko)                            

 

„Stojíc na drnu proti slunci a řiekaj Otče náš, Zdrávas Maria a Věřím v Boha — a rci: ‚Milá země! Žaluji tobě, zuby mě bolejí, prosím tebe, odejmi tu bolest ode mne, až budu zase v tobě. Ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.‘ A to řiekaj po třikrát a po třetí rci: ‚Vše  jednoho Hospodina,‘ a potom opět řiekajž Otče náš, Zdráva Maria, a Věřím v Boha. A potom ten drn obrať,  na kterémž jsi stál, ve jméno Otce † i Syna † a  i Ducha svatého † udělajž tři křieže na to líce, kde bolí. A učiň to, kde lidi nechodí.“

 

Bolest zubů, zvláště vyžraných neb vykotlaných, pochází od červíka, který v nich vrtá. Proto se taková bolest zaříkává, když měsíček schází: „Měsíček schází, od nás odchází, červíčku, jdi pryč a neškoď mně víc.“ — Bolest přestane.

 

Máš-li bolení zubů, zavaž kus ledku do hadérky a uvaž si to pod paždím. Až se ledek ztratí, přestanou tě i zuby boleti.

 

Utrhni růži, která první kvete, a usuš ji. Také si chyť před sv. Jiřím ježka, kůži s něho stáhni a rovněž usuš. Když pak tě zub bolí, utluč i růži i ježčí kůži, dej na žhavé uhlí a tím si hlavu nakuřuj.

 

Někdo vkládá si do bolavého, děravého zubu  nátěstu se solí, jiný potírá si dásně česnekem nebo cibulí, nebo smíchá střelný prach s popelem, zavine do malinkého pláténka a do zubu vloží.

 

Bolest vyžraného zubu v okamžení utišiti. Kdyby kohokoliv bolel vyžraný zub, ať vezme malého červeného broučka s černými puntíčky, nejvíce na poli mezi obilím lezoucího (lid obecný jej jmenuje halinka, ale děti také jej nazývají malým slunéčkem), rozmačkej toho broučka mezi dvěma prsty, a na prstech z něho ostane vodnatost, pak těmi mastnými prsty sáhni do úst, zadrž zub bolavý, a v okamžení bolest přestane. Pomoc tato jest ovšem jen platná, je-li zub vyžraný, nikdy však nepomůže, je-li refmatické bolení zubův. Aby i zimního času, kdy halinek nelze dostati, pomoc byla pohotově, můžeš si ji takto opatřiti: Nasbírej sobě půl malé flaštičky živých halinek, nalij na ně plnou flaštičku vinného špiritusu (Weingeist), zahraď dobře pantoflovým špuntíčkem a nech několik dní dystylovati na slunci, pak to proceď aneb slij čistý špiritus do čisté flašky, dobře zahraď, aby se to nevykouřilo, a schovej. Kdyby koho rozbolel zub vyžraný, namaž sobě prsty a přilož na zub; přestane boleti v okamžení. Nebo kápni do bavlnky, vlož do vyžraného zubu, a hned bolest přestane.

 

O vyčistění zubóv. Conserva aneb Lektvař, kterouž se bílí a čistí zuby, a před bolestí zachovávají, kteréžto jedna slavná kněžna užívala: Vezmi Aloes z Apatéky tři loty, Perel dva loty, Korálů bílých a červených, Dřeva Aloes, Sandalu červeného, každého zároveň dva loty. Krve drakovy, země bílé, z níž ty nádoby dělají, kteréž z Hišpanie do Andorffu přinášejí, tři loty, kamence zvláštního z Apatéky v čisté vodě tak dlouho mytého, až by jasný byl jako křišťál, dva loty, Mastixu, Ambry, Myrrhy, každého jeden lot, Skořepin od říčních rakuov půl lotu. Ty všecky věci stluc co nejdrobněji na prach, jednu každú zvlášť, až by prášek byl téměř nečitedlný. Potom vezmi medu růžového, dobře vypěněného a vyšumovaného půldruhého žejdlíka, smíchej s tím práškem, a nech ať znenáhla zevře při mírném ohni: však bez mastixu a myrrhy, neb to obé potom přimísiti se má. A když ku podobenství Lektvaře shustne, odstav od ohně. A netoliko dokudž se vaří, ale i když se od ohně odstaví, ustavičně dřevem míchej, až poustydne. Tehdáž přičiň k tomu myrrhy a mastixu, a potom dej do sklenné nádobky a chovej ku potřebě. Tou lektvaří kdož by ráno třel zuby šatem ostrým, velmi se zbílí a posilní.

 

Diravé zuby.  Vlož semeno na uhlé s semenem blenovým a ten dým v ústa pouštěj, červy v zubích moří a bolestí umenšuje.

 

Viklavé zuby. Zvařený mech stromovní v víně s ruožovou vodou a tím často ústa proplakujícím, viklavé zuby stvrzuje, aneb vařiti mirrhu v víně a tím ústa proplakovati, dásně a zuby stvrzuje.

 

Z rozmarinového dřevíčka dělají se užitečná paradka zubův. Z téhož dříví pálí se uhlí, kteréhož malíři k rejsování potřebují. To uhlí do hedvábného šátku zavázati a zuby tím potírati, činí je čerstvé a moří červy.

 

Takto zub nezdravý zhojíš  a bolest jeho spokojíš: Vezmi semeno blínové v rovnosti a vošlejchové: Spal je, a tím dýmem zub svůj skrze trychtýřek podkuřuj.

 

Aneb komu laje z úst a duch smrdí, užívaj tohoto oleje z jahodek jalovcových ráno a večer na topénce a napravíš sobě, že budeš míti duchy vonnější.

 

Aby dětem zuby rostly. Vezmi mozk zaječí a namazůj dásně dítěti a budouť jemu spíše ruosti.

 

Kdo má opar v ústech, vezmi roušku a utírej sobě nos a tím maž sobě. Toť jest jisté, ačkoli ohavné.

 

 

Lékařství paní Řepické ze Sudoměře proti bolení zubův:

 

Vezmi hlavu zaječí a dej do hrnce nového a dej s chlebem do pece, potom když se dobře usuší, stluč na prach. Když dásně hnijí, posejpat, uzdravuje.

Klášterskou chvojkou hodně se podkouřit a často zaobvalit, aby pára nešla z huby.

Pepř tlučenej vem a zmíchej hned teplým octem mezi dva šátky a polož na tu stranu, kde bolí zuby, a na to se drobet polož.

Vem od kováře okůj, rozpal jej a když jest hned řeřavá, vlej na ni prudkej ocet a drž ústa otevřená, aby pára šla do huby.

Vezme se hlína a rozdělá se, kde slunce na ni nesvítí, s octem a dá se mezi dva šátky, přiloží se, kde máš bolest.

Z borového dříví vem suky, usuš je, a když je potřeba, vař je v octě, a teplá pára se pouští na zuby a potom chladnější se do úst veme.

Vezmou se z mraveništěte ty veliký domečky a kadidlo a tím hodně podkouřit zuby.

Vem kus chleba černýho, sežvejkej ho a kus másla novýho, udělá se kulička a dá na zub.

Proti bolení zubů od vrátné povědíno: Vem na špic nože popela, nože zázvoru tlučeného, to oboje se dá na misku, vlije se na to pálení a zapálí se potom, a když to pálení shoří, prášek ten, co zůstane, na zub dát.

Vem oleum pini do bavlnky a přilož na zub, přestane hned bolet. Od hraběnky Trautmansdorfové povědíno.

Vezme se lignum sanctum, na česko dřevo svaté za 4 kr., naleje se na něj nehrubě silné pálené, nechá se od rána až do večera močit na kamnách na teplém místě, až by zčervenalo jako krev. Potom se vezme do huby na bolavej zub. Vytahuje flusy, několikrát činit, přestane.

Vem sanistrové celtle a po kousku dávej na bolavý zub.

Nirenberskej flastr namazat na kousek dykyty, přiložit na tvář, kde zub bolí.

Vem svinský…, když je máje měsíce, usuš ho a stluč na prášek. Když zuby bolí, s ním se nakouřit, spomáhá. (Povědíno od slečny Ziniovský)

Vem tlučenýho pepře, rozdělej svým močem, namaž na šáteček, přilož na tu stranu, kde bolí, a polož se s tím.

Kalesové kulky přiložit na zub, spomáhá také.

Vezmi nátkové koření, kus mastný louče, ouročníku, svěcené koření z monstrance, skrájej to na kousky, mezi to dej dvě hrstky ovsa, všechno dohromady smíchej, do hrnečku dát, nalejt na to vody, nechat pod pukličkou vařit dobře. Tu páru co nejteplejší do úst vpouštět.

 

Když člověk omdlí

 

Kdo často na závrat, neb dokonce na „fantasiu" trpí, tomu pomůže máčeti hlavu odvarem z dubového listí. K tomu účelu musí se voda z devíti zřídel nabrati, naleje se na dubové listy, načež se musí nepřetržitě po 24 hodiny ve varu udržeti. (Slezsko)

 

Také se radí umýti se vlastním močem a utříti se podolkem, na nějž se třikrát plivne. (Slezsko)

 

Hlavy zmocňuje se z různých příčin závrať; proti ní je nejlépe vonět ku kolomazi z kola vytočené. (Slezsko)

 

Když člověk omdlí a nemůže se nijak vzkřísiti, vystaví se okno, položí se na něho, ťuká se na okno a na člověka jménem volá. Nebo vezme se ze tří na cestě vyražených podkov po kapečce vody a dá se omdlelému vypíti.

 

Má-li někdo bolení v krku

 

Má-li někdo bolení v krku, jde ke kovářovi a vyžádá si tam trochu škvárů; ty si doma vyvaří a tou vodou v krku si vyplachuje.              

 

V Dřevěnici měli proti bolení v krku  neomylný prostředek — kůžičku z chramostejlíka, která se přikládala na krk a chodila po celé vesnici po „půjčce“.  (Z Podkrkonoší)

 

Koho bolí v krku, má se potřikráte otříti malým housetem.

 

Otekou-li žlázy, masť krk kozím sádlem, neb přikládej pocukrované slaniny. (Hanácko)

 

Nemůže-li se někdo zbaviti neduhu  na krku, nos hadí hlavu na krku a uzdravíš se. (Nový Bydžov)

 

Když řeč člověku sejde  nebo čípek se skrátí, maž křtán čapím sádlem. (Holetín)

 

Proti záškrtu: Roztluc vlaštovčí hnízdo, rozmoč v hnojnici a přikládej na krk.

 

Koho bolí krk, radí se mu, aby dal pavouka do skořápky ořechové, tuto zalepil a v plátěném pytlíčku nosil na krku tak dlouho, dokud se pavouk nezadusí a nevysmahne. Krk přestane na vždy boleti. (Hoř. Štěpanice)

 

Kdo nosí ze žáby kostičku, toho krk nebolí. (Vysoké)

 

Koho bolí v krku, ať upije se tři hlty lidského moče.

 

Má-li kdo spadlé mandle, což se pozná podle toho, že bolí pod sáňkovou kostí, krk poněkud v té části oteče a člověk těžko požírá. Zaříkávač si nasliní oba palce, ostatní prsty obou rukou přiloží na obě skráně pacientovy, spojí palce pod jeho bradou a rozjede se jimi pod sáňkovou kostí  až skoro k uším, říkaje při tom: „Vstupujte lístky na své místky, jak vstoupil Pán Ježíš na svůj kříž.“  Anebo: „Pozvedejte se čápkové, mandle, jako pozvedali Pána Ježíše na  hoře Kalvárii.“  To opakuje zaříkávač třikrát po sobě, načež poznamená pacienta křížem na čele. Někteří zaříkávači přidávají k tomu ještě následující: Sbaleným šátkem změří objem hlavy od čela dozadu, nato dají šátek pod bradu  a měří výšku lebky až k temeni. Je-li tato míra menší, utahují šátek tak, až se obě míry vyrovnají. (Ze Žinkovska)

 

Komu spadlo v krku, dávají utlučené žaludy a pepř do lejna „psovského" a tím potirají „čípek“. (Skutečsko)            

 

Mandle čili čepy jsou-li oteklé, pozoruj při rojení včel, na který strom z úlu včely vylítnou: z toho místa, kde včely seděly, tu kůru seškrab, uvař ji v mléce a tím si v krku vyplachuj.

 

Má-li člověk velký krk aneb vole. Když některý člověk umře, vem červenou pentličku, otoč ji umrlci okolo ruky pravý a nech ji přes noc tomu umrlýmu. Pak ji obtoč na ta místa a vem ruku tomu umrlýmu a pohlaď ta místa třikrát — jak slunce vyjde — ztratějí se a sejdou. (Z Kobylis)                 

 

Od volete nebo „tlustého krku“ pomáhá se takto: Vem spálenou kosť, mořské neb volové houby ale dva loty, též spal v zandaným hrnku na prach, ty prachy smíchej s medem a schod měsíce ráno i na noc žlici užívej; ztratí se.

 

Baba zahání vole takto říkajíc: „Jděte svaty do pole, vemte hole, zažeňte to vole, hory, zvony, lesy ať se klátějí a visejí, voráčové do toho volete ať vovsa nasejí.  Rameno k ramenu, vole do krku, klín do pupku, ať se to stane, Anka za muže Vaška dostane.“

 

Prostředek proti voleti r. 1813. Pan z Vilburku radí užívati k rozehnání volete a tlustého krku: Pálí, a ustavně míchají se na železné pánvi škořípky z vejce, dokud by tak tmavé nebyly jako kafe, pak se ztlukou na ten nejdrobnější prášek, a každodenně toho prášku v čerstvé vodě vezme se plná lžíce, což tak dlouho máš opětovati, dokud se ta jikra nerozejdou.

 

Rovněž pomáhá vlna s ovce, pozůstalá na trní. Z té usouká se šňůrka, „když jde měsíc dolů", otočí se devětkrát kolem krku, nosí se 9 dní a pak se pustí po vodě. (Skutečsko)

 

Kdo má tlustý krk, pomůže si, když s kocourova talíře jí. (Z Krkonoš)

 

Trpí-li někdo nemocemi krčními, vezmi kapří měchýřky, usuš je, roztluc na prášek a nasyp si na krk, bude ti pomoženo. (Sobotka)

 

Kdo slyší na jaře poprvé žáby křehotati, má také křičeti, aby po celý rok neochraptěl. (Neděliště)

 

Mlíči slanečkovo je dobré proti chrapotu; činí hlas čistým a jasným. (Vysoké)

 

Zdvihání mandlí".  Má-li někdo spadlé mandle, masíruje mu zkušená žena krk namaštěnými palci směrem vzhůru, vytlačuje mandle a pak zatáhne pevně podbradek.

 

Kdo má vole, ať vyjde na ulici v noci měsíční  — když jde měsíc nahoru — a který kámen první spatří, ten zdvihne a jím krk třikráte potře; při tom musí na měsíc hleděti. Tak musí učiniti po tři měsíce, a když po třetí měsíc se dívá a slzy z pravého oka mu kanou, může býti jist, že bude vyhojen.

 

Kdo má nežit v hrdle, takže mluviti nemuož, vezmi routu a pelýněk a bílé psí lejno a vař to v silném octě a vlož to vše v pytlík a vlož na temeno. By tři neděle nemluvil, budeť zase mluviti.

 

Proti upadení zvysoka, že by nemohl mluviti: Vezmi bzové jahodky suché, zetři je dobře i dejž v pivě starém píti teplé jemu jednou i druhé. Z boží pomoci bude zdráv.

 

Aby se vrátila ztracená řeč, zvláště u rozvaděných manželů a sousedů a sousedek: Smíchej majoránkovou vodu s pepřem a bobrovým strojem a potírej jazyk, nabudeš potracené řeči. Tisíckrát zkušeno jest. (Z Hanácka)

 

Žába v hrdle

 

Dítě nesmí plivat před žábou, nebo na ni, zvláště je-li na vodě, že by mu vyrostla na jazyku; podobná nehoda potká toho, kdo se žábou mluvil.

 

 

 

Proti žábě v hrdle:

1.      Vezmi sůl a dej nemocnému do úst, nech ji v ústech, až se rozplyne, a to

     čiň často, až se hlíza rozpustí.

2.      Vezmi hluchou kopřivu, jež také jablečník se jmenuje, vař ji ve víně a dávej

     nemocnému píti a kopřivami ho obkládej, potom vezmi vlaský ořech,

    rozetři s medem růžovým, k tomu přidej drobet pepře neb šafránu a tím

    často potírej; pak vezmi slez, usmaž dobře na sádle, rozmaž na hořký

    lupen a přikládej na hrdlo.

 

Jináč:  Vezmi truskavec a zvař jej v čisté vodě přikryje hrnec. A dobře když uvře, pař se nad tím hrncem přikryje hlavu a ústa otevra. A to čiň několikrát za den, zhřívaje truskavec. A tím pařením rozpustí se ta nemoc a vytečeť z ní hnisu mrzkého a smrdutého a ty budeš zdráv. A to jest jisté a na mnohých zkušené, neb tím lékařstvím pomohl jest sobě kněz Jan z Zásmuky a mnoho jiným lidem pomáhal, ješto sú druzí nemohli ani mluviti, neb sem při tom sám byl.

 

Zažehnávání: Zažehnávač vezme čistý škopík, dá do něho trochu čisté vody a dva nože křížem, na ně položí brousek a pak začne takto: Udělá kříž nad vodou, nad níž je nachýlen ten, komu se žába zažehnává, a řekne: „Ve jménu Boha Otce, B. Syna, B. Ducha sv. žehnám tě, žábo, skrze živého Boha, jsi-li ze země, jdi do země, jsi-li z moře, jdi do moře, jsi-li z písku, jdi do písku, jsi-li z větru, jdi do větru, jsi-li z rosy, jdi do rosy, jsi-li z vody, jdi do vody; nepůjdeš-li do vody, píchnu tě třikrát nožem do huby.“ To vyříká třikrát a na konci pokaždé potře nože brouskem; teprve po třetím zažehnání doloží: „K tomu mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch sv. amen.“

 

Zaříkávání žáby v hubě: Zaříkávač udělá zaříkávanci kříž, pronáší známá slova, položí svou pravou ruku na hlavu léčencovu a říká: „Já počínám lekovati. Žábo, žabice, krokvo, krokvice, jsi-li z zřídla, vyjdi z hrdla, jsi-li z vody, vyjdi z huby, jsi-li ze studnice, sejdi se sanice. K tomu mně dopomáhej Bůh Otec atd.“ (Jižní Čechy)

 

Říkání na žábu:  „Ty žábo vošklivá, nezhledná, zmísej a di do vody, kde děvčata perou a chlapci koně plavou, ajť tě tam žábo vošklivá, nezhledná, na samí cvandry z podkovama rošlapou. To říkej třikrát a †††  Bůh otec, Bůh syn a Duch svatý. Amen nikdá“. (Z Pošumaví)

 

 

Když se chytne v člověku kořalka

 

Vínem kdo by se přepil, tak že by jemu škoditi chtělo, nejlépe jest, aby se myl v teplé vodě, majíce při sobě bobrový stroj výborný, a má své tělo sandalem přistrojeným pomazati a kaděním vonným a chladným se pokouřiti. Tento lék proti opilství jest nejlepší.

 

Kdo jedl na lačný život peluňku anebo nastrouhal-li si do nápoje hadí kořen, neopil se pak ničím.

 

Když se umrlec vínem umyje, a to víno se potom některému opilci do pití přidá, zoškliví se mu nápoj, a on od opilství upustí. (Z Mladoboleslavska)

 

Když se chytne v člověku kořalka, ať  se napije mléka od černý krávy. (Hanácko)

 

Benedikt červený  pitím ztracený čuch navrátí a chuť dobrou činí. Kde se v domě  neb v komoře nachází, tam žádná žába, ani had, ani co jedovatého nebude. Do piva v sud vložený, zachovává jej od zkysání.

 

Po žrání vína bolení hlavy přijde-li, nápoj vody jest zdravý. Máš-li kde horkost v hlavě složenou, zmej ji vodú z psího vína vařenú.

 

Opilý, uštknul-li ho had, nevzal žádné pohromy.

 

 

Víno dobré duši vyzdvihuje, velikomyslnou, pyšnou činí, rozmáhá duch života, lehkomyslného činí a to tak, že někdy i bez příčiny smáti se musí. Všem melancholikům, těžkomyslným neb zarmouceným lidem jest proto zdravější nežli každá krmě a léky, potěší, takže zármutku a teskností všelijakých člověk zapomenouti musí, radost duši dává, též i sílu k vyhledání skrytých a vysokých věcí, činí člověka smělého, žádostivého a snažného. Aristoteles: víno jednomu každému dobrou naději dává. Víno žaludek i játry zahřívá, rozhání nadýmání života, zažívá krmě, moč žene, břicho čistí, dobrou chuť  k jídlu dává, krev rozmáhá, větry stravuje, kalnou krev čistí, k smilstvu ponouká a spůsobného činí. I těm se dává víno píti, kteréž na smrt vedou, aby tím méně sobě zoufali. (J.Kopp, Regiment zdraví, 1536)

 

Aby se člověk zbavil „tesknice“

 

Kdo má tak řečenou „pantasiu“, bolení hlavy a tesknosť, nadělá si na hlavě svítkův a voskem zapečetí. Splstěné takto vlasy vyrůstají, vyplchají a znovu podrůstají, až má konečně celou hlavu samý škut spletený. Na Rožnovsku vplétají si za tím účelem do vlasů vlnu z černé ovce slepenou paškálem.

 

Chebdí. Do koho by had vlezl, chtěl-li by ho v sobě ten umořiti a stráviti, ať pije chebdí s vínem vařené a nic jiného, a má jísti pečené jablka s zázvorem, a též nic jiného. Šťáva a listí jeho s muškátem jedená tesknost zapuzuje.

 

Aby se člověk zbavil “tesknice”, seškrab s podešve pravého střevíce bláto, dej ho do obuvi a jdi k vodě na lávku, tam vhoď  bláto přes hlavu do vody, pak odejdi a nikam se neohlížej; nemoc tě opustí.

 

Mast proti tesknosti. Vezmi bodlák veliký, zetřiž jej na prach, požívej toho prachu v pití nebo v jedení. A také ten prach smíšej s strdí, jeziž s chlebem, a také přičině muškátového květu a k mladému zelí jez a budeš tesklivé mysli zbaven.

 

Ouděs

 

Nejčastěji je vřed „zalekaný“, kterýž dostane se z leku, proto potřebí obrniti se proti leku, a dostane-li ho, zničit jeho účinky. U dítěte na západní Moravě říkají tomuto vředu „ouděs“.

 

Když se dítě ulekne, někdo vezme dvojí modlitební knížky, obejde třikrát kolébku a bouchne knížkami pokaždé dítěti nad hlavičkou. Má-li dítě ouděs, lekne se a pozbude ho, pakli ho nemá, neprobudí se bouchnutím. (Dačice)

 

Polekalo-li se dítě člověka, ustřihne se mu kousek vlasův, a dítě se jimi podkuřuje; oškvarek z nich se rozmělní s vodou a dá se dítěti vypíti. Totéž se dělá s chlupy zvířete, jehož se dítě polekalo. (Vsetín)

 

Když se dítě poleká, naškrabou z devíti prahů třísek, k tomu přiberou vosí hnízdo, cibule, křenu, česneku, „z celého krámu“ [všeho koření] a vlasy nebo chlupy s toho, čeho se polekalo; dítě se položí na plachtu a tím se nakouří.  (Na Frenštátsku)

 

Když dítě upadne, na které místo padne, odtud urýpne se kousek země, kamene, dřeva, co vůbec na tom místě jest, to se uvaří, přecedí a dá dítěti vypíti od ouděsu. (Dačice)

 

Neví-li se, čeho se dítě uleklo, leje se nad ním olovo, dle jehož podoby se potom hádá. (Valašsko)

 

Polekaný ať si odmočí a třikráte si dýchne za ňadra. (Nové Město)

 

Polekaný se umyje „střílanou vodou“, t. j. vodou, do níž se střelilo. (Na Valašsku)

 

Kdo se chce státi nelekavým, ať si zašije do šatu čertího trusu (assa foetida). (Žďár)

 

Dítěti, aby se nelekalo, uvazují na krk nebo zašijou do šátků liščí jazyk. (Žďár)

 

Leknín se užívá  proti leknutí.

 

 

 

Od rýmy pomáhá

 

Od rýmy pomáhá, jestliže matka chytí kočku a připálí jí konec

ocasu a dá ji nemocnému dítku k nosu — rýma pomine.

 

Podobný účinek prý jest: „vyvozgří-li“ se nemocný rýmou druhému do boty, čímž rýma přejde na majitele boty. (Jičín)

 

Kdo má rýmu, ať zaváže do kapesního šátku krejcar a hodí na cestu; zdvihne-li někdo šátek, odnese s ním rýmu druhého a sám ji dostane. (Lískovice)

 

Místy radí tomu, kdo trpí rýmou, aby se napil z putynky po koni (z které kůň pil), že ho rýma přejde. (Prasek)

 

Kdo má rýmu, kdo trpí na souchotě a úbytí, nemá choditi přes vodu, neboť voda tyto nemoci zmnožuje.

 

Kýchajícímu nesmí se říkati „pozdrav Pánbůh“, nebo by se tím jen rýma pozdravovala a tím déle potrvala.          

 

Kdo má rému, ať se někoho optá: „Co bývá ráno na trávě?“ Odpoví-li: „Rosa!“  řekněme: „Vlez moja réma do tvého nosa!“

 

Od rémy nosí někteří „čertinec“ a kafr na krku, jiní zase srkají moč do nosa.

 

Proti kašli je dobře třít pupek vo pupek. Stejně rýmu ztratí, dyš mu dá žena f posteli vopkladek; dvakrát, može-li třikrát, je platnější. (České Kladsko)

 

Kdo překročí moč nebo pomočené místo, dostane rýmu.

 

Proti rémě z studenosti anebo pro některé nepožití toto čiň: Když spat půjdeš, pohltiž tři kusy bílého kadidla a potom opět přes den učiniž též, nebo veImi zadržuje v mozku rému a posilňuje žaludku, kterýž nemuož zažívati, a duch dobrý dává.

 

Proti reumě: Vezmi vonuci aneb sukno, zapal je a voněj k tomu.

 

Proti reumě jinák: Vezmi vonuci a utírej jí sobě nos a přestaneť. Toť jest jisté.

 

Také přestává, když voní k střevíci, když se zzuješ.

 

Nádcha  /nátka, nátcha/

 

Nátka — nátcha (když se někdo nadchne nebo nalká zlého povětří) jest souborným názvem několika nemocí. l jest nátka sedmdesatera sedmera: chodivá — chodí po těle, sleze celé tělo a nemůže se nikde složit, — lámavá, trhavá, pichlavá, žlutá, bílá, černá, zhnilá, krevní a žilní a j.  Nátky si představuje lid jako zosobněné zlé bytosti, kteréž v noci obcházejí domy, volají a tlukou na dvéře. Kdo se první ozve nebo jde otevřít, dostane ji.

 

Nátka, pravívají, že vždy jen úlekem povstane, ana se na místě tom neb onom krev zastaví, zarazí a pak zapaluje. Může sice každý nejhoršího účinku ihned sprostiti, jestliže hned, jak se byl dolekal, třikráte po sobě vyplivne, ale jistější jest nakuřování a toť se děje nejrozmanitějšími věcmi. Zalekne-li se kdo psa nebo jakéhokoli zvířete, nejlíp mu poslouží, když se nějakou částí těla zvířete toho podkouří, chlupy, paznehty a podobně.

 

V některých krajinách chovají v jizbě morčata, ježto prý nátku z nemocného odvádějí.

 

K rozehnání nátky užívá se také ještě jiných prostředků. V zápiskách mlynáře Vašíčka dočítáme se: „Vezmi čertovo h.... [lejno]

 a vezmi teplý mlíko tak, jak se od krávy udojí, hned do něj čertovo h.... dej vařit a zasyp to moukou žitnou, až se spolu vaří, aby se řídká kaše uvařila. Tu teplou na hadr maž a přikládej! K tomu vezmi mořskou sviňku, ustřihni třikrát chlupů a nakuř se jimi, tak se ti rozejde. (Zálesí)

 

Lékování na růži a nátku počíná se třemi kříži na čele a slovy: „Skládala jsem devět růží, devět nátek, devět neřestí, devět přímětí, a od těch devíti k osmi, od osmi k sedmi atd., od dvou k jedné, od jedné k žádné. Dej mi to, nejsladší Pane Ježíši Kriste, Panno Maria, aby ta bolest Vácslavova (křestní jméno zaříkávance) nejitřila, nekrupnatěla a v celém těle nikdy neškodila. Zmizej se, zplizej se ne s mou mocí, ale s božskou mocí pomocí. K tomu mi dopomáhej Bůh Otec atd.“  (Druhonice)

 

Od nátky si pomáhají zapocenou, v moči lidském namočenou a kolem krku obvázanou onucou, aby se tím krk dobře zapařil. Také ji „rozhánějí“ tím spůsobem, že podmetky ze včel, kafr, čertí trus a režnou mouku smíchají, do pytlíku zašijí a zahřátý pytlíček na tělo přikládají. Touž směsí se také nakuřují. Jako dobré a spolehlivé nakuřovadlo od nátky chválí se též kus staré kožušiny a odrezky z koňského kopyta.

 

Zaříkávadlo proti nátce: Nátko zlá, zuřivá, Pánbu jediný, buť mi nápomocní, co začme dělat, abis vistoupila, pokat nespočítáš hvězdi na nebi, listi po stromech, trávu po zemi, písek v moři, pařezi v lese, k tomu dopomahej Buch Otec, Buch Sin, Buch Duch Svatí. Nátko zlá zuřivá, loupavá, preskavá, mokvavá, pichlavá, (poletavá), suchá, abis vistoupla z jeho hlavi, z jeho uši, z jeho čela, z jeho voči, z jeho nosu, z jeho tváři, z jeho pysku, z jeho dásni, z jeho zubu, z jeho bradi, z jeho krku, z jeho rukouch, z jeho prsouch, z jeho stehen, z jeho kolen, z jeho hnátu, z jeho devadesáti deviti kloubu, jak Pan Ježiš vistoupil, diž bil nepravě odsouzen. Depak ti, Václave, bejváš, že ti svým ditkam pokrm a nápoj nedáš, Pane, nemužu sem usouženej od nátky. Nátko, tříli a třílice, utište a upokojte se tak, jak upokojila Pana Marijá Sina, diž bil s kříže sňát dolu. Buch Otec, Buch Sin, Buch duch Svatí Amen Amen Amen. Kříž udělat na tom člověku.  (Z Letek)

 

Zaklínám tě, růžovnice kosnice, do dřeva stojatého, do dubu vysokého i ležatého, tam sebou mlať a třískej a tejto osobě (tomu člověku-mužskému) pokoj dej. Potom se pomodlí Otčenáš (bez Zdrávasu) a Věřím.

 

Zaříkání na nátku (když se nemocný ve spánku ulekl, chytil se za nos, nohu neb jiný úd, a ten otekl): „Ranila-li tě panna vlasatá, žena prsatá, rač tě ochránit Barbora svatá; ranil-li tě nějaký mládencec, rač tě ochránit svatý Vavřinec;  ranil-li tě muž bradatý, rač tě ochránit Duch svatý.“

 

Kdo kašle a má jož málo plic

 

Kdo trpí „černým“ kašlem, zabije kočku, maso sní a kůži na prsa přiloží. Tím si velice ulehčí. (Proseč)                                       

 

„Kdo kašle a má jož málo plic, ten ať pije kozí mlíko a vone mo zas narostó…,“ říkával náš nebožtík tatíček. (Ořechovičky)

 

Energický jest lék od suchého kašle, petrolej; kterási žena vypila prý ho tři mázy.

 

Záduch. Má-li dítě „těžký dech“, pomažou papír drobně dírkovaný lojovou, slabě nahřátou svíčkou nebo husím sádlem a na prsíčka dítěti přikládají. Dospělý užívá rozetřeného česneku smíchaného se lžicí kořalky a zapíjí lžičkou „brabancového“ oleje.

 

Jelení loj čistí plíce a hojí prsa, ale je lépe užívati čerstvých škvarků jeleních než sádla; rovněž pro prsa dobrá jest připravená jelení krev. (Skutečsko)

 

Proti bolesti na prsou: Kapej smůlu z jedle na rozehřáté želízko a kouř vycházející z toho pouštěj do krku a polykej.

 

Komu hniju plúca, má píti psí sádlo anebo „zelnicu“. Tato zvláště se doporučuje. Jeden člověk byl „nemocný na plíca“. Lékař, který k němu chodil, už nevěděl, jaký lék by mu dal na uzdravenou, i řekl mu, nač má chuť, to aby jedl a pil. Nemocný pravil, že má chuť na zelnicu. „Tak pijte zelnicu!“ — řekl lékař a vícekráte k němu nešel. Nemocný pil zelnicu a po troše okříval, okříval, až načisto okříl; i šel se poděkovati lékaři za dobrou radu. Lékař se tomu velice podivil, zamkl světnici a milého člověka zabil. Přesvědčil se, že mu plíce narostly v novotě. Nestalo se mu za to nic, že to bylo na zkušenou.

 

Proti studenému katarru hlavnímu: Růže hrst dobře máčené v octě, mastyx tlučený, vejce vlité do růže, pár nebo tři šneky celé i s domečky dobře ztlučené, vše v moždýři stluc, přidej špičku nože šafránu tlučeného a na koudeli udělej flastr na hlavu.

 

Lékařství dobrá pro prsa

 

Aby prsy tvrdé byly neb když by která žena měkké prsy měla, aby do lázně šla a potom ven zase vejda, kdyžby voschla, ať položí šátky namočené v vodě z husí nožky na prsy, budu tvrdé a tuhé.

 

Aby prsy měkké byly aneb zatvrdlé prsy změkčiti: Někteří vaří kořen bílého lilium v kozí syrovátce a užívají ho proti tvrdým a oteklým prsům, hrbolům i svalům. Klausenburk přikládá z Moravy vodu losynskou.

 

Která panna chce míti malé c…ky, ta se varuj jísti vepřového masa a zvláště slaniň. Nedej jich sobě hmataty pacholkum, ale žákum a řeznikum nebraň. A tak budeš míti malé c…ky.

 

Polévka z mladé sojky je dobrým lékem pro prsa.

 

Které panně prsy otekou, vezmi kozí lejno, ocet s ječnou moukou, učiň z toho flastr a klaď na votok. Veškeren votok vytáhne z bolných prsuov.

 

Aby chovačka dosti mléka měla, vezmi žemli bílou, nasušiž z ní topenic, jeziž je s kozím mlékem a pí na to dobré staré pivo anebo jiné dobré pití. A bude míti mléka dosti.

 

Můra pije spícím lidem krev

 

Můra, přicházejíc člověka mořit, dopustí naň nejprve libý spánek, jemužto se ubrániti nemůže; po té když tvrdě usne, představuje mu strašné sny, při nichž jej tísní a tlačí tak, jako by mu na prsou mlýnský kámen ležel; člověk v tomto stavu sotva dýše, snaží se křičeti — ale hlasu vyraziti nemůže. Můra nalehne na spícího a dusí jej tak, že se ani hnouti nemůže; nejspíše ještě pohne palcem u pravé ruky a jím hýbaje, přichází pomalu k vědomí.

 

Objevují se v podobách různých; nejčastěji přichází můra jako obluda ženská, která v podobě stébla klíčovou dírkou nebo nějakou skulinou do uzavřených bytův se promyká. Když potom ulehne na člověka spícího, obyčejně od nohou — béře na se pravou podobu. Probudí-li se člověk a spatří stéblo, má je přetrhnouti, nebo přeseknouti, ráno bude nalezen morous mrtev.

 

Můra pije spícím lidem krev. Když se probudí, pozoruje na levém rameni krvavý bod, jako píchnutí jehlou, které však nebolí. Přijde-li můra devětkrát po sobě na člověka, musí tento zemříti a stane se sám můrou. Ale může býti zachráněn od toho, jehož nikdy můra netlačila. Když se můra po deváté objeví, podrží ji ochránce „reliquie“ před očima a řekne: „Následuj mne!“ Pak jde na hřbitov a příšera za ním. Tu jí rozkazuje ve jménu božím tolikráte, kolikráte se objevila, by odešla.  Potom nechá můra člověka týraného na pokoji.

 

Ve dne jest jako jiný člověk, ale v noci vykaše ze sebe někde za plotem anebo v poli střeva a chodí na lidi, dusí je a cecá mléko z jejich prsou. Kdyby někdo vykasaná střeva našel a posypal ječnými plevami, spůsobil by té můře smrt; už by nemohla střeva do sebe vkasati.

 

Narodí-li se dítě o půlnoci na Zelený čtvrtek, když jest měsíc v úplňku, a má-Ii dva zoubky, jest to můra. Takové děti jsou prapodivní tvorové a na znamení mají obočí srostlé, husté jako sametová šňůrečka a černé jako noc, vlásky jako len. Když povyrostou, jsou velcí podivíni. Takové dítě uhrane každého, na koho se zadívá, a duše jeho chodí dusit. Na koho chodí, uschne jako požatý klas.

 

 

 

Narodí-li se dítě zubato, bude Morou, kteráž v noci po lidech chodí, na ně tvrdý spánek dopouští, a pak jim z prsou krev ssaje. Dalo-li by se takovému dítěti než okusí prsu matčina, dřevo do úst, bude choditi na stromy. Ale matce obyčejně bývá dítěte líto, že by zhubenělo, pročež mu dá do zubů kravský cicek, a tak bude choditi na  krávy a bude silno. (Valašsko)

 

Kdo má srostlé obočí, jest morousem (dle jiné pověry náměsíčníkem). Takového člověka doprovází prý všudy upír a nedá mu nikým ublížiti. Morous pozná se snadno podle toho, že má špičaté čelo (lid říká „šišatou hlavu“), chodidlo pak zcela ploské bez prohloubení uprostřed.

 

Na mužské chodí obyčejné morous, ženské tlačí móra.

 

Když má jít dusit, tu vyletí z Móry její duše v podobě veliké myši a ta jde dusit a cicat krév. Tělo Móry zůstane po tu dobu mrtvo.

 

Chytne-li některý člověk Móru na sobě, musí se té Móře odpřísahati, že ji nikdy nevyzradí; neboť se za to velmi stydí, že je Mórou. Ale nemůže si pomoci.  

 

Odstaví-li žena dítě a po čase znova počne kojiti, stává se takové dítě můrou nebo morousem.

 

Šestinedělky, na které můry mají nejvíce namířeno, berou na ochranu smůlu, která se na zvonech z oleje ustojí, a nakuřují sebe i dítě své. Smůle této říkají na Moravě „zvonový hlas“. V Čechách maže se místo od můry otlačené „mazem se zvonův“.

 

Šestinedělky proti můře udělají, když pekou chléb, malý bochánek, plivnou naň třikráte, třikráte ho pak políbí a dají spáliti. (Z Krkonoš)

 

Na ochranu dětí maluje se na kolébku nebo postýlku dětskou ve „hlavách" i „nohách“ svěcenou křídou „můří noha“, t. j. hvězda o pěti paprscích, která se dělá jedním tahem.Také dospělí lidé, obávajíce se, by můře v moc neupadli, malují na postel nebo dvéře „můří nožičky". Do postele pak berou si na noc (pod polštář) březové polínko, které noční obludy vůbec zastrašuje. Jinde spokojí se s klackem jakéhokoliv druhu.

 

Člověka, který jídá „přičmouzená jídla“, nechá můra na pokoji; vůbec jísti pokrmy přičmoudlé, zvláště však připálené mléko, jest nejlepším prostředkem v tomto případě; výborně poslouží také jídati vrchní (černou) kůrku chlebovou.

 

V Krkonoších uříznou na Velký pátek před východem slunce klokočovou hůl a do postele ji vkládají.

 

Někde věří, že sekera do postele vložená  příšery noční zahání. Kdyby však přece můra přišla, má říci ten, na koho má namířeno: „Můro moroucí, peklo horoucí! Přijdeš-li sem ještě jednou, utnu ti hlavu sekyrou!“ Budoucně může se takový člověk bez bázně položiti, věda, že se můra více neukáže.

 

Nebo vlož pod hlavu sekeru, na kterou napiš: „Můro moroucí, přijď si zítra pro krajíc chleba!“ Ráno se objeví žena v červené sukni a červeném kabátku a přijde si vypůjčit chleba. Tím se můra prozradí.

 

Koho tlačí můra, dávají mu ve Valašsku na noc pod hlavu nůž, potrou mu prsa, jakož i okno od jizby česnekem a zapíchnou do čtyř úhlův okna šídla.

 

Na koho můra v noci chodí, ať říká před spaním třikráte po sobě: „Můro, můro, můro moří, nepřistupuj k mému loži, pokud nespočítáš písek v moři, hvězdy na nebi, šlaky na zemi.“

 

Ať člověk lapne rukou po tíži jej tísnící, a ať, co lapne, hřebem ke stěně přibije; ráno uzří, kdo ta můra jest. Tak učinil jeden kovář, lapnul stéblo, přibil je hřebem ke vratům a ráno spatřil tam kmotru svou za šat přibitou.

 

Jiný bezpečný prostředek proti můře snadno si člověk opatří: Vezmi vestu a obráceně ji zapni. Můra nemůže ji rozepnouti, již nikdy nepřijde. (Rájov u Českého Krumlova)

 

Chce-li člověk poznati můru, která ho dusí, nechť bodá do teplých buchet, a hned se mu objeví.

 

Příšeru tuto možno chytiti takto: Můra se mění obyčejně ve velkou černou mouchu, která má kolem krku červený pásek. Zavoláme-li na mouchu jménem té osoby, o které myslíme, že nás moří a že se v mouchu proměnila, — neboť můra není nic jiného nežli ženská náměsíční — a uhodne-li, nebude už dále mořiti.

 

Morousa možno odehnati takto: Uvaž lahvičku na kliku, a když vejde morous do světnice, vezmi zátku, zandej otvor — a morous do rána zemře. (Bydžovsko)

 

Kdo udělá večer jazykem na podnebí v ústech tři kříže, položí se na pravou stranu a pomodlí se „Otčenáš“, k tomu nemá můra žádné moci.

 

Na některých místech v Čechách natřou plátno slepičím trusem a kladou je na prsa osobě, kterou můra trápí; noční obluda se více neobjeví.

 

Straky, když sestárnou, proměňují se v můry a morousy; pak chodí lidi mořit, krev jim ssají, až je umoří.  

 

Jdou-li dva lidé za sebou a zadní jde po šlépějích předního, ubírá tomuto krev.  (Ze Žindavska)

 

Aby muora dítěte nessála. Když muora dítě sse, tehdy baba, když k večeru dítě zmyje, té vody po zmytí nalej do čbánu a což muož’ nejlépe, zahraď a tak nech až do zajtří a tuť zví, že ta baba ráno přijde a tu, kdež šestinedělka leží,  oznámiť se ta muora.

 

Aby můra nessála. Zmaž sobě cecek vezma zpary mezi prsty, aneb uřež brady kozlové a přilož sobě, jest-li muž; pakli jest žena, tehdy přilož kozí. A nebudeť ssáti více.

 

Souchotě (úbytě)

 

Souchoty, suchá nemoc, souchotiny, úbytě, jest nemoc, „dyš je člověk chytlý na plúca a dlúho karhá“. Souchoty jsou dvojí: obyčejné a koňské.  Nemocný koňskými souchotami sklíčený má ustavičný hlad, mnoho jí, ale nejde mu to k duhu.  U dětí těmto souchotám říkají „lakoty“.

 

Lakotné" dítě strčí se do truhly a třikrát víkem přiklopí. (Dačice)

 

Souchoty dítě dostane, sní-li kočičí chlupy.

 

Na Valaších, když je dítě stíženo souchotami, položí dítě uprostřed jizby, smetají všechno smetí ze všech koutů k němu, potom dítě i se smetím seberou do plachty a vyhodí na hnůj.

 

Na Frenštátsku jde někdo z domu, kde jest dítě nemocno, mezi11. a 12. hodinou v noci na cizí pole a ukradne 9 „hlubuv přísadových“. Tři se pokrájejí a uvaří, a ve vodě se dítě třikráte okoupe; voda se vyleje na místo, kudy se nechodí.

 

Nebo: z devíti hrobův utrhne se o půlnoci trávy a uvaří se dítěti na koupel.

 

Aby dítě pozbylo souchotin, učiní se toto: Vykopají se dva hrobečky, jeden pro zdraví, druhý pro souchotě. Potom se postaví dítě před hrobečky a matka se modlí Otčenáš. Do kterého hrobečku se dítě položí, dle toho se soudí. Ulehlo-li do hrobečku pro „souchotiny", není mu žádné pomoci.

 

V pátek přede dnem nebo po slunci západu vezme se choré dítě a vede na hřbitov. Kosť, kterou napřed najdou, vezmou do bílého šátka pravou rukou a trou jí dítě od hlavičky dolů po zádech třikrát místem, říkajíce: „Milý ve kosti, déte mně na to dítě masa dosti; nedáte-li mně masa dosti, vemte si je k svý libosti.“ To se opakuje po tři pátky. Má-Ii dítě okřáti, třetí pátek jest mu lépe; sice spíše umře a netrápí se.

 

Má-li dítě „oubytí", zažehná se mu takto: Matka vyjde na křižovatku a říká třikráte: „Mé dítě má oubytí, nemůže ho pozbýti, kdo touto cestou nejdřív půjde, pojede, ať si to oubytí odvede."

 

Nemocným dětem přinesou z devíti domů režné mouky, uvaří z ní šišek [knedlí], v šišůvce [vodě s knedlíků] dítě vykoupou a šišky dají sežrati psovi, který pak dostane souchotiny a dítě okřeje.

 

Nebo vyptá si nemocný v hospodě neprose ani neděkuje, devaterého nápoje: vína, piva a rozmanitých kořalek. To všecko smíchá a vypije. (Hodonínsko)

 

Na Hranicku upekou mužskému černého kocoura, ženské kočku a dají snísti. Syrovou kůži nemocný nosí na prsou, dokud smrad snésti může.

 

Pomoc proti úbytí. Úbytí možno zaříkati a zažehnati vodou. Nalije se voda na mísu a nad ní odříkává se tato modlitbička: „Zažehnávám úbytí, je-li z větru, ať jde do větru, je-li z vody, ať jde do vody, je-li z jídla, ať jde do jídla.“ Když to odříkal, ať pomodlí se „Otče náš", vynechav „Amen". Po té nalije na talíř tři lžíce vody a pozoruje ji třetího dne. Přibude-li vody — má nemocný úbytí, ubude-li jí, nemá ho. Aby pak osoba ta úbytí více nedostala, udělá zaříkávač nad vodou třemi prsty kříž, někde tři kříže. (Lašovice)

 

V Blatnici radí vedle odvaru z podběle zašít nemocného do psí kůže.

 

Chtěl-li někdo souchotě přičarovati, zaopatřil si kousek nehtu a potom uložil to do holubího neb zaječího srdce, propíchl jehlou a nechal vyschnouti při mírném ohni, nebo na slunci; i do mraveniště takové věci kladli zlí lidé, aby ukrutná muka jistým osobám způsobili, neb dokonce v šílenosť je přivedli.

 

Když se souchotiny člověka chytají, dali mu jísti strouhanou ředkev, kterouž v dobře zakrytém hrnci celý den zvolna vařili, a mazali jej klíšťovým olejem, nebo dávali mu do polívky liščí játra a plíce nastrouhané a dávali mu pít nápoj s troškou psího sádla, nebo smíchali jaterník a plicník s medem a nalili do toho trošku vína a vše zvařili a ráno i večer užívali. (Holetín)

 

Víno, v němž byla uvařena ještěrka bez hlavy a noh, i umírajícímu síly dodává a souchotiny hojí.

 

Jak se souchotě zaříkávají: Nemocný položí se naznak a zaříkávač změří jeho tělo nití zvláštnim způsobem upředenou na kříž, totiž dříve na délku, pak na šířku. Nit tato jest nesoukaná, na Bílou sobotu před slunce východem a sice pozpátek předená. Srovnává-li se šířka těla (totiž od prostředního prstu levé ruky k prostřednímu prstu pravé ruky) s délkou, od vrchole hlavy až k velkým palcům u nohou měřenou, jest dobře; jinak zle, a tím hůře, zbyde-li od té nebo oné míry značný kus. Shledají-li se souchotě býti v těle, počne léčení. Nit se složí tak, aby šířka i délka těla podle sebe byly; každá míra složí se na tři díly, a vždy dva takové díly mají své určení. Jeden třetí díl šířky a jeden délky zakopá se pod nějaký strom, pod kořeny; druhý třetí díl šířky i délky spálí se na prášek, a ten se dá ve sklenici vody nemocnému — když přišel potřetí k zaříkávání — vypíti. Potom se říká: „Pijiž to pitíčko, co pil svatý Jan, když svou nouzi přemáhal. Tak mně dejž Pánbůh, abych já tvou nemoc přemohl (přemohla). K tomuž mi dopomáhej atd.“. Toto říká se potřikráte, a pokaždé musí nemocný sklenici znovu  přisaditi k ústům, a teprv potřetí se doloží Amen. Zbývající poslední třetí díl šířky i délky taktéž se spálí a na chléb nasype, který se podá psu. Sežere-li pes tento chléb, bude nemocný uzdraven, jinak ale umře.

 

A protož sluší věděti, od čeho se stává ta nemoc, a to pro výstrahu, nebo ta nemoc suchotiny stává se čtverou věcí: nejprve od přílišného chvostání v lázni, druhé od silných krmí s kořením rozličným, kdož je jí u velikém horce, třetí, kdož se vínem opí po lázni neb před lázní, čtvrté, kdož v lázni nebo jinde v horce z ženou mnoho leže. A protož se vystříhati těchto věcí.

 

Suchotiny komu škodí, ješto jemu udové schnou, vezmi ten tuk koňských kostí, psích kostí, staré sádlo, denní koření, ztluc to dobře spolu a přepusť to v pánvici. A tím se maž u horka a koží se otáhni dobře.

 

Komu plíce hnijí, vezmi ruoženný volej, fiolný volej, jednoho jako druhého, namaž tím psí kožku a klaď tu kožku na bok i na prsy, ať dosáhne na plíce  i na játry. A to čiň často a budeš zdráv.

 

Kdo má mze

 

Je to nemoc, při které vadne tělo, nechutná jíst, bolí moc nohy i hlava, nemocnému je brzy teplo, brzy zima. Nemoc podobná oubytím, mizení, souchotinám. Žádný lék nepomáhá, ani koření, pouze zaříkávání a stírání mzí. Nejdřív je třeba zjistit, zda nemocný má mze, což se dělá odměřováním. Odměří se tři lžíce vody, nemocný do ní děvětkrát dýchne. Voda se přeměří, a je-li jí více, má vyšetřovaný mze. Pokud jsou vody jen čtyři lžíce, není to ještě tak zlé; ale při pěti lžících je to již na pováženou. Nejjednodušší je vlézt pod bez a odříkávat: „Můj milý bezu, já pod tě vlezu, já mám oubytí, já to chci pozbýti.“ (Podkrkonoší)

 

Voda, kterou byl nemocný potírán, se vyleje na tři koly se slovy: „Vy tři kolíky! Já vám nesu ze mzí a oubytí polívky, abyste se najedly a napily a na ty oudy nechodily. K tomu mi dopomáhej atd.“ (Vysoké)

 

Nebo: Zažehnávačka nabere při východu slunce proti proudu tři lžíce vody, omočí v ní tři prsty a potírá tělo nemocného: od pravého ramene k levé kyčli a od levého ramene k pravé kyčli; konečně přímo přes prsa. Při tom pronáší zaříkávací formule. (Nová Paka)

 

Nebo: Za tmavé noci jdi do cesty, klekni s tváří obrácenou k východu slunce, potři se třikráte prachem (nebo blátem) z koleje od prsou k žaludku se slovy: „Mý všecky neřesti, jděte od mejch kostí! Amen.“ To konej skrytě a zbožně; pomodli se třikrát „Otčenáš“ a „Zdrávas“ A jednou „Věřím v Boha“. (Zachrašťany)

 

Kdo má mze, jde před východem slunce pod černý bez a řekne: „Pochválen buď Ježíš Kristus, beze, já ti nesu svý mze, abys mně dal nemze.“ To opakuje třikrát a zatřese po každé bezem; odcházeje nikam se neohlíží. (Starý Bydžov)

 

Stírání mzí na Boleslavsku. Zde z nedostatku bezu chodí se pod komín, ale voda se odměřuje a mzí stírá jako v Kácově: „Dej Pán Bůh dobrý večer, komíne. Já ti nesu (nemocného jméno) mze, abys navrátil předešlé zdraví. K tomu mi dopomáhej Bůh Otec atd.“ 

 

Časně ráno před východem slunce jdi pod hrušku „přesedálku“, setřes na sebe rosu a říkej: „Dej Pámbu dobrýtro, hruško, hruštice, zkazuje tě pozdravovat svatá Trojice. Slyšel(a) jsem, že se budeš vdávati, já ti nemám na tvou svatbu co přidati, já ti nesu svý přetěžký mze. K tomu mi dopomáhej atd.“ (Zachrašťany) 

 

Kdo nosí před sv. Jiřím ještěrku  na nahém těle, nedostane po celý rok mze.

 

Kdo má škytavku

 

Škytavka, po hanácku ščókavka povstává prý tím, že krev kape na srdce, proto třeba hleděti na jedno místo a na nic nemysliti, aby krev zas proudila pravidelně.

 

Tomu, kdo má škytavku, dá se píti voda ze sklenice. Zatím co pije, hodí se mu nůž do sklenice a škytavka přestane.

 

Má-li dítě šťukavku, mají druzí na ně křiknout z nenadání, aby se leklo a šťukavky pozbylo. Při šťukavce hádá dítě, kdo si na ně vzpomíná, když uhodne, šťukavka přestane.

 

Komu přichází náhlé klaní k srdci

 

Koho bolívá srdce, nechť čichá k bazalkám, a bolest brzy pomine.

 

Proti píchání v srdci užívá se dolních zubů štičích, které se na prášek spálí a s čímkoli vypijí. (Skutečsko)

 

Také jelení roh dobrým je prostředkem tomu, kdo sobě naříká, že má horkosť v prsou. Roh se spálí a vypije se ho trocha s něčím. (Skutečsko)

Komu přichází náhlé klaní k srdci, vezmi lejno vepře řezaného a shřej dobře a klaď na srdce.

 

A protož srdci nic příhodnějšího není, jako dobré, čisté a jasné povětří. Protož kdož maje mdlé srdce, posilniti je aneb při dobré moci a síle dlouho zachovati chce, ten přidržej se zdravých a veselých pokojův a obydlí, totiž která na zelené, utěšené louky, čisté potoky, veselé zahrady, spanilé a libé vyhlédnutí mají. Též také nemalú pomoc srdci dává patření na veselé a spanilé malování, klenoty, drahé kamení, zlato, prsteny, pěkné koflíky, ozdobné pokoje, pěkné šaty. Nade všecky věci máš se všelijakého smradu varovati, jakožto nejhlavnějšího nepřítele srdce, a libých vůní, pokudž nejvíce můžeš, přidržeti se. Horké světnice, aneb lázně velmi srdci škodí, též i přes míru veliká zima. Přílišné smilstvo uráží [poškozuje] také duch života i srdce. (J. Kopp, Regiment zdraví, 1536)

 

Také perly srdci zdravé bývají. Učedník: A to bych já rád slyšel, jak jich má člověk požívati, neb jsem o tom prvé také často slýchal, že jsou lékaři pravili, že nemocným perly dávají jísti, ale vždycky jsem to za rozprávku měl, neb snad obyčejně proto to činí, aby na lidech tím více peněz vytáhnouti měli. Mistr: Aj, milý synu, křivdu jsi jim činil, neb jest to znamenité posilnění srdce a to se od vtipných a učených lékařův těm lidem, kteříž dobře s záplatu býti mohou [zaplatiti], často a mnoho v prachu, lektvařích, nápojích, konfektích a sic rozličně jináč dává a připravuje. A jak se pak strojiti mají? V každé apatece je hotové najdeš. Jestliže pak chceš je sám strojiti, tehdy vezmi perly a omyj je prvé čistě, aby na nich nic nečistého nezůstalo. Potom ztluc je v moždíři a potom je zetři na kamenu, rovně jak malíři barvy trou, a přilí k nim trochu růženné vody, že budou co těsto, a tři je tak dlouho, až nepoznáš mezi zuby neb prsty, že by co písek byly, a teprv mají dosti. Potom nadělej malých pokroutek z nich, rovně jako malíři z třené barvy dělají, a nechť samy od sebe uschnou. A když by jich chtěl požívati, tehdy vezmi jich, co chceš, totiž jeden kventík víc nebo méně a smíšej s růžennou lektvaří aneb volového jazyku, boraku, aneb jak chceš, a jez. Ač i také to praví, že zafir, šmarak, rubín, granát a jacynkt připravený a požívaný srdce posilňuje. (J. Kopp, Regiment zdraví, 1536)

 

 

Kdo má zimnici

 

Zimnici skoro všude na Moravě i ve Slezsku říkají též „psina“, na slovenském Pomoraví „hodoňka“, od města Hodonína, v jehož okolí nejvíce řádívala.  Zimnice v polovině 19. století byla nemoc velmi častá. V létě v každé osadě vylehávalo kolik nemocných v kožiše na slunci, aby se zahřáli. Jako vůbec v lékařství lidovém platí zásada: „Čím se pokazí, tím se i napraví,“ tak i psinu lid léčívá homeopathicky. Žena dostala psinu z kořalky: vypila dva žejdlíky kořalky, usnula, a bylo po psině. Jindy jí přišla z leku, když na blízku uhodilo: tedy když spala, třeskli třikráte po sobě na truhlu, lekem jí zase pozbyla.

 

Zimnice obyčejná trvá devět neděl aneb devět měsíců; jsou pamětníci, kteří tvrdí, že bývala i devět let. Proti takové dlouhé psině užíval se pepř, zázvor, cicvar, skořice, každého trochu, však v jedné váze, všechno na drobno potlučené; to hodinu před napadením psiny s teplým vinným octem se pilo a nemocný do teplého lůžka si lehl. (Hanácko)        

 

Zimnice prý se musí strhati; nač má člověk chuť, toho ať požije do vůle.

 

Dospělé lidi napadá psina, zimnica. Je trojí: jedna chodí každý den, jedna chodí každý druhý den a jedna chodí každý třetí den, a ta je nejhorší. Psina má devadesát devět léků, a jenom jeden pomože, každému jiný.

 

Máme-li psinu:

1.      Jděme do hospody a poručme si to, nač máme chuť, pivo, víno nebo

     kořalku, vypijme vše bez oddechu a prázdnou sklenici buď vhoďme za

     sebe anebo ji postavme hore dnem na stůl, neplaťme, utíkejme domů a

     napišme na dvéře: „Nejsu doma!“

2. Napijme se do vůle podmáslí.

3. Zabijme myš a vypijme z ní krev.

4. Vypijme s kořalkou utřených „žabích užiček“.

5. Rozloupněme suchou trnku, vložme do ní veš a snězme ji.

6. Poříkejme do východu slunce devětkrát nazpátek tři otčenáše, dvě zdrávas

    a jedno věřím.

 

Vezmi prázdný hrnec, jdi s ním před sluncem východem na rozcestí tam jej poklop a pryč utíkej. Kdo první do toho hrnce kopne, dostane zimnici a ten, kdož jej tam dal, jí pozbude.

 

Kdo se obává zimnice, hmatej kolem sebe, a co uchopíš, přibij hřebíkem na stěnu; zimnice se nedostaví.

 

Zimnice přejde také, vypije-li nemocný vodu, kterou byla polita klika u hospody, a to potřikráte uvnitř a potřikráte vně světnice.

 

Kdo si chce pomoci, oblékni bílé prádlo a svlečenou košili v určitý čas v noci hoď přes střechu. Podaří-li se to na první hod, zbavíš se zimnice, musí-li se házení opakovati, pomine zimnice po čase. Mezitím nesmíš se objevit venku: duchové číhajíť venku a mstí se, že nemocný mocí chce zbaviti se jich.

 

Nemocný polož se pod třešni (srdcovku) nahý v noci a zády ke stromu obrácen, setřes rosu na sebe, ostane tě zimnice.

 

Má-li někdo bramborovou polévku, ať vezme kočku, aby s ním jedla, nebude míti nikdy zimnice. (Zběř)

 

Nemocný vymočí se do skořápky od vejce a ta se do komína na niti zavěsí; až moč vyschne, zimnice odejde.

 

Napiš na dvéře u domu, kde nemocný bydlí, buď muří nohu, nebo slova: „Zimnice, nechoď  k nám, N. N. není doma, šel na hory (nebo do lesa)"; nemocný ať vzdálí se na několik dní.

 

Má-li děvče zimnici, má běžeti třikráte kolem rybníka a vhoditi do vody poprvé kousek chleba, podruhé vřeteno a potřetí kousek lnu; tím se zimnice, která má sídlo své ve vodě, zdrží, nemůže včas přijíti a pomine.

 

Pavučiny, zvláště pokoutníka domácího, jsou dobrým lékem proti střídavé zimnici, proklepáme-li je řádně na rákosové židli nebo na drátěné síti, prachu zbavíme, pak okrouhlým sekáčkem jemně rozkrájíme, máslem promícháme a na chléb namazané v určitých lhůtách pojídáme.

 

Jdi do třech hospod, nech všudy trochu piva ve sklenici, kdo se z kterékoli sklenice napije, na toho tvá zimnice přejde.

 

Cítí-li nemocný, že zimnice naň přichází, uváže si víšek ovesné slámy kolem krku, běží k bezovému keři, zatřese jím třikrát a po třikráte říká: „Beze, beze, beze, zima na mne leze, a až ze mne sleze, na tebe pak vleze.“ Pak skáče po jedné noze domů.

 

Od zimnice lze pomoci takto: Nesou nemocného na dvou povříslech hlavou napřed někam ke křoví. Když ho odnesou až nad keř, nemocný musí vyskočiti z povřísel a utíkati domů. V témž okamžiku nosiči pustí obě povřísla na keř a utíkají též; zimnice s povřísly na kři uvázne.

 

Vezme-li se chrobák, jenž leze ze svého obvyklého místa od vesnice nebo města, do holé ruky, zaváže-li se pak do klůcku a pověsí se pak na krk nemocnému zimnicí — ale nemocný nesmí o tom věděti —,  nemoc zmizí po některém čase. (Nové Dvory)

 

Chyť žábu, umej ji, dej do džbánku piva a pak podej nemocnému, aby pil. Nemocný přichýlí džbánek a žába mu skočí do očí — leknutím tím člověk bude zbaven zimnice.

 

Kdo má zimnici, nechť si vyprosí u kupce tři mandle. Na každou napíše jednoho sv. Tří králův a udělá znamení kříže. S těmi mandlemi nemocný jde do kostela, pomodlí se třikrát otčenáš a třikrát zdrávas; po každé modlitbě spolkne jednu mandli. Když se všemi mandlemi je hotov, pomodlí se k závěrku jednou věřím v Boha a běhá pak po mezích, až pot se dostaví.

 

Chyť velkou myš a dones ji pod postel nemocného. Tím nemoc přenese se na zvíře. Dá-li se myši něco mlsati a pak se pustí, přenese studenou zimnici na ostatní myši a ty vyklidí se téže noci z domu a nevrátí se, až někdo z toho stavení opět onemocní.

 

Přichází-li na někoho zimnice, nemluv k němu, doveď  ho pod komín, udělej čárku křídou nad sopouchem a řekni: „To je ponejprv!" A přišla-li by ještě jednou, zase udělej čárku a řekni: „To je podruhé!" — pak již se zimnice neobjeví.

 

Kdo má zimnici, má se zachovati jinak, když přichází dříve horkosť, než když přichází dříve zima. Kdo má dříve zimu, ať pošeptá oslovi do ucha, že ho ještěrka uštknula. Nemá-li osla, ať napíše na pergamen: Aba, katabra, lepla — a pověsí si tento pergamen na krk. Zimnice se lekne a odejde. Na koho přichází dříve horkosť, ať utrhne z jara prvnímu chroustu hlavu a tělo rozkousá: pak na Květnou neděli ať sní tři svěcené kočičky a polkne první fialku i s lupením — zbaví se zimnice. (Polička)

 

Z devadesáti devíti vrb utrhni po lístku, všechny lístky usuš, rozmni na prášek a natřikrát polkni; to vyhojí nejtěžší zimnici.

 

Kup si lískovku  bez smlouvání, jdi do kostela, postav hůl do kouta a modli se tři Otčenáše a tři Zdrávasy! Pozbudeš nemoci, a kdo hůl vezme, dostane zimnici, které se zbaví teprve, až hůl na tři díly zlomí a spálí. (Praha) 

 

Hospodyně udělá z konopí tři koule, v kterých jsou tři kousky různě zbarveného sukna, tři třísky z rozličných prahů a deset čoček zabalených. Koule se spálí na uhlí a kouř se pouští nemocnému do ucha. Tím se zimnice vyžene. (Mladá Boleslav)

 

Nemocný zimnicí jde časně ráno, dokud jest rosa, a stříká si bezovou větvičkou rosu do obličeje, to pomůže.

 

Také peněžitou obětí vykupuje se nemocný od zimnice. Nemocný jde do pole ku třem křížům se modlit. Odcházeje po modlitbě obětuje u každého po penízi (obyčejně po krejcaru). U prvního kříže hodí penízem přes hlavu, u druhého bokem, u třetího pod nohy, a neohlédaje se jde domů.

 

Hadí hlava, na den sv. Jiří uříznutá a v klůcku na krku nošená (do holé ruky nesmí se však vzíti), je talismanem proti zimnici. (Chroustov)

 

Na Krumlovsku chodívají zimnici topit. Někdo nabere z potoka vody, nemocný se jí napije a umyje se. Touž vodu špinavou zanese, kdo ji přinesl, nazpět a vleje ji do potoka s očima odvrácenýma a potom upaluje od potoka pryč.

 

Vlez do bečky od zelí a buď v něm na noc. Psina se ti za takový nocleh poděkuje a půjde, kde se lépe noclehuje. (Hanácko)

 

Je-li hvězda při samém měsíci, vzdaluje-li se od něho — vzdaluje se psina z dědiny. (Hanácko)

 

Kdo  nemocnému lék vypije, aby o tom nevěděl, dostane psinu a nemocný okřeje. (Hanácko)

 

Proti zimnici na čtvrtý den. Vezmi srdce zaječí, usuš ho v peci tak, až se potře na prach, dej ho do vína a pij ráno a večer.

 

U Stražovic na Kyjovsku je dub s obrázkem sv. Anny. Nemocný tam jde před úsvitem nebo po slunci západu, pomodlí se, ustřihne si vlasův a uváže je na niť o dub. Kdo se toho dotkne, dostane psinu, jinak zůstane v dubě. 

 

Jeden člověk hojil lidi na zimnici, vzal koňskou hlavu na mrchovišti a položil ji k nemocnému a hned mu zimnice přestala. Otázán, jak by to hojení se konalo, odpověděl, že zimnici říkají  „mrcha“, a koňská hlava že také jest mrcha, a tak že zlé zlým a mrcha mrchou se odbejvá.

 

I leknutím zimnice se zahání: Střelíme-li za nemocným neočekávaně neb rozbijeme za ním hrnec, zbavíme ho zimnice. (Hoř. Štěpanice)

 

Zimnici, která bývá na třetí den, léčili tak, že suk z umrlčího prkna jednou ranou vyražený spálili na prach, jejž smísili s práškem z hromového kamene ustrouhaným, a směs vsypali do půl pinty kozího mlíka a vše jedním douškem vypili, aby nic nezůstalo.

 

Ještě roku 1908  na Hané v dědině Lobodicích takto pomáhali od psiny: Chytili kočku, nařezali jí ucho a tři kapky krve z tohoto ucha vlili do kořalky, za dva krejcary koupené, a nemocný smíšeninu vypil a prý ozdravěl.

 

Trusem vlaštovky, která sedá na kostelní věži, možno vyléčiti zimnici. (Mlazovice)

 

Jí-li nemocný zimnicí třikrát se psem anebo s kočkou, pozbude nemoci. (Hoř. Štěpanice)

 

Proti zimnici: Vezmi oplatek a napiš na něm: † In nomine patris stet unda fluens † — a na druhém oplatku: † In nomine filii sicio  — a na třetím: † Criste consumatum est. A potom vezmi jablko a rozkroj na čtvero: na prvnie straně napiš: Dum proficiscendi — na druhem kusu: instatura tempus in  staret — a na třetím: Beatum gallum — a na čtvrtém: febris invasit.  A kaž nemocnému spěti tři páteře a tři Zdráva Maria, Otci, Synu i Duchu sv.  — a nazejtře opět ráno též pět, a když sní tři stránky a čtvrtú spal ohněm a rci tři očenáše a tři Zdráva Maria, klekna na kolena a budeť zdráv, by smrtelná byla zimnice. (Staročeský herbář)

 

Na Šumavě radí toto: Jdi do lesa před východem slunce, vyhledej hnízdo slučí, vezmi mládě a měj je po tři dni u sebe. Po třech dnech jdi do lesa a pust sluku, pozbudeš zimnice.

 

 Myj se na Velký pátek ve vodě a říkej: „Slonečko vychází z hore ven, Pána Ježiše vedo z vode ven! Ježiško, Ježiško, co se tak třeseš? Zdale zemnico nemáš? Já zemnico nemám, ale kdo mě na dnešni den bode cťit, ten jakžev zemnice nebode mit.“ (Hanácko)

 

Na psinu musí se křičeti, podaří se někdy tím křikem ji vyhnati. (Hanácko)

 

Pomůže se také od ní, když nemocný stoupne do kopřiv bosýma nohama a rozsypává na ně sůl a říká: „Siju, siju semeno, devatero, desatero, sedmero. Až to semeno vzejde, ať ta psina přejde.“ Obyčejně pak kopřivy uschnou. Dostanou tu zimnici a ona je umoří. Neuschnou-li, bývá pohřeb. (Hanácko)

 

Proti této nemoci jsou tyto léky:

1.      Vlasy nejlépe z „pozapravého“ ucha zavrtají se do stromu a tam se

     zaklinují. Ten strom do roka uschne.

2.  Z černého kocúra nebo kury napit se dle libosti teplé krve.

3.      Ovečky neboli štěnice s chlebem snísti.

4.      Lidský moč s kořalkou nebo odvarem jakýchkoli zelin vypít.

5.      Najísti se „plaskurek“.

6.      Ve fermincové kořalce rozpustí se husince. To procedí se plátěnú haderkú a dá nemocnému vypiti.

7.      Na šňůrce navlečené červené strúčky česneku nositi na krku.

8.      Kdo zimnici pozbyl, musí zůstat aspoň 14 dní v ušpiněné (nepřevlečené) košili, nesmí tak dlouho do kostela jíti, jinak by se zimnice vrátila.

9.      Kdo lehne na nově vystavenou pec, dostane zimnici. (Valašsko)

 

Kdo nalezne papír, v němž jest nětco zaobaleného, a zvedne ho, našel zimnici a dostane ji. (Mladoboleslavsko)

 

Proti zimnici slova na jablce. Někteři jablko rozdělé na tré a na první straně napíší tato slova: „Nestvořený otec“ — a na druhé straně: „Bezsměrný otec" a na třetí straně: „Věčný otec“ — a dadie prvý den první stránku na čtitrobu sniesti a druhý den druhú a třetí den třetie stránku. (Staročeský herbář)

 

Zaříkávání zimnice: „Víc Boží milosti, nežli této bolesti. Beř se  preč, zrádná zimnice, a netrapiž pána více. A ty, hlíza, táhni za ní, tam, kdež nic živého není, do přehlubokých propastí, nechtěj  více nad ním  vlásti. Buď tam na věky proklatá, v jméno svatého Konráta.“

 

Na Velký pátek koulejí vařené vejce po světnici, aby neřest se nedržela. Potom vejce to oloupou a každý z domácích sní kousek, aby nedostal zimnice. (Mlékosrby)

 

Když jest v Čechách lidi velmi zimnice trápila. I psali jiní je takto na lístek, jakož nadepsáno jest, a vždy každý den jeden lístek, aby snědl, kleče nábožně a řiekal první den jeden pateř, druhý dva a třetí 3 etc. a tak až do desieti pateřuov a těch listkóv také deset bude, a tak je znařezuje, jakož se svrchu znamená, v linii každé — a ten lístek jeden vždy odtrhne a snie až do desieti.

a                 jeden pateř

ab               dva pateře

abr              tři pateře

abra            čtyři pateře

abrac           pět pateřů

abracu         šest pateřů

abracul        sedm pateřů

abracula       osm pateřů

abraculau     devět pateřů

abraculaus    deset pateřů

 

Od zimnice pomáhá, běhá-li nemocný před záchvatem zimnice s hlavou odkrytou po sedmi mezích. (Mladá Boleslav)

 

Nalije-li se nemocnému znenadání konev vody na hlavu, uzdraví se. (Obora)

 

Ať někdo za ranní rosy před sv. Jiřím chytí zelenou žabku, zašije ji do plátěného pytlíčku a zavěsí nemocnému na krk, aby nic nevěděl. Potom ať mu uloží, aby po devět dní před východem slunce devět Otčenášů se pomodlil. Devátý den pak musí jíti nemocný, modle se, k řece a vhoditi pytlíček přes hlavu do vody, a opět při modlitbě domů se vrátiti.

 

Aby zimnice se ti nevrátila, neopomiň, jdeš-li přes vodu, vhoditi do ní, než ji překročíš, tři kameny. (Polička)

 

Kdo se chce zbaviti zimnice, jdi o půlnoci do lesa a čekej, až uslyšíš kulíška houkat; nemoc pomine.

 

Studená nemoc, ješto bývá přes jeden den. Ta se stává čtverou věcí: nejprve od okounův, druhé od  rybničných ryb nedovařených neb nedopečených anebo nedobře kořením oblepšených, třetí od vína, ješto v něm jest vláčka, kdož je na čtitrobu pí, čtvrté když člověk u veliké horko pije vodu teplou, od té se stává.

 

Ujmy

 

Ujmy jsou trojí:

1.  hlavní:  hlava se rozestupuje, lebka bolí, a nemocný dostává závrať.

2.      žaludkové:  není chuti na jídlo, nemocný se třese na celém těle a jest

    ospalý.

3.  ujmy v celém těle: všecko tělo bolí, člověk je nevládný.  (Dačice)

 

Ujmy dostane, když se uběhne, ze zlosti a lítosti, nebo z hltavého jídla.

 

Ujmy se vyměřují: Nemocný si lehne na zemi obličejem dolů a roztáhne ruce. Ujmařka s pomocnicí vyměřuje ho šňůrkou od hlavy dolů po patu pravé nohy, pak od konce prostředního prstu levé ruky ku konci téhož prstu ruky pravé. Jsou-li ruce delší, má nemocný ujmy, oč jsou delší, o to je má větší. Měření se opakuje třikráte v různé doby, při čemž se pokaždé počítá záporně: nejeden, nedva, netři… nedevět, a po každém vyměření nemocný žehná se mezi ramenoma slovy: „Měřím tě skrze játra, skrze plíce, skrze krev, skrze běh a skrze Pána Krista, ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Po třetím vyměření vezme se nemocný za ruku a řekne se mu: „Ve jménu Pána Ježíše, vstaň!“  Potom se dá na talíř nachystané hlíny, které slunko neosvítilo, tedy na př. ve sklepě nakopané; do hlíny vytlačí se důlek, do důlku na dno položí se míra nemocného, by se pohřbila místo něho. Do hlíny naseje se trojího obilí „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Konečně ujmař vezme do levé ruky sklínku naplněnou „jordánkou“, do pravé lžíci, na niž jordánky třikráte naleje a nemocnému píti podá říkaje: „Pij toto víno pro své játra a plíce.“ Co nemocný nevypije, tím se zavlaží semeno na talíři. Potom ujmař požehná ještě talíř „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ a pak i nemocného, dotýkaje se jeho rukou a hlavy. Vzejde-li obilí a má na sobě krůpěje, nemocný okřeje, neboť krůpějemi těmi nemoc odchází. Talíř se potom hodí přes kalenici, a ujmy pominou. (Líšeň)

 

Na Dačicku zažehnávají ujmy takto: „Ujmy, z čeho jste se počaly, z vody, z větru, ze zlosti nebo lítosti, z práce, z unavení, z jídla nebo pití, já vás zaháním na vrchy, na skály, na moře. Tam jsou tři studnice, v jedny voda, v druhy víno, v třetí krev. Tam se máchejte, ceplichejte a tomuto tělu pokoj dejte.“

 

Ukládajíc ujmy dětské, ujmařka jde s hrnkem k tekuté vodě. Třikráte nabere vody a pokaždé jí „chlemtne“ říkajíc: „Vodo, vodo, vodice, sv. Jana křtitelnice! Přicházím já k tobě dnes, chlemtám tě jako pes. Nejsem pes, ale chcu, abys našemu Jozefku sejmula ujmy dnes. Jste-li ujmy, povězte, našeho Jozefka netrapte, jeho kosti, jeho žile a jeho krev nejezte.“ (Nové Město)

 

Má-li někdo stržený pupek

 

Když bolí břuch, vezmou skrojek žitného chleba, nastrkají do něho sirek, zapálí je i položí obráceny vzhůru na život a přiklopí hrnkem. (Vyzovsko)

 

„Když tě bolí pupíček, dej si na něj hrníček!" — Zapálí se kousek svíčky nebo jen v ruce kousek koudele a přiklopí se to rychle hrníčkem na bolavé místo. Svíčka hned zhasne, hrníček se přisaje. Nemocný leží tak dlouho, dokud hrníček neodpadne.

 

Koho bolí břicho  z nadýmání nebo větrů, spálí „kůtko" od „svinské nohy", až zbělí,  prášek z toho užívá s bílým vínem, v němž se dříve vařil rmen. To jistě pomůže. (Skutečsko)

 

Proti toku břicha. Kdo v břiše jsa měk, se nevaruje od žen, pití, zimy nezdržuje, tělem svým pohybuje v náhlosti, ten v moc smrti přichází v rychlosti.

 

Znamenitě působí proti bolestem žaludku: Tři stonožky, s čímkoliv-li se sní neb vypijí, a kosti z morčete, kteréž usušené a na prášek utlučené s kořalkou se vypijí. (Proseč)

 

Osvědčeným jest následující prostředek: Vystřelí se z ručnice. Hned po ráně se vyplákne hlaveň kořalkou neb vodou a rychle, pokud možno za tepla, se nápoj vypije. Blahodárný účinek se dostaví vzápětí. (Proseč)

 

Jak vyčistiti žaludek? Usmaž bříňata nebo též okouny a vše i s kostmi sněz; nepomůže-li toto užívání po prvním užití, opakuj, i přesvědčíš se jistě, že žaludek ti dobře vařiti bude.

 

Má-li někdo stržený pupek, při čemž pociťuje bolesti v břiše na pupku, napraví se takto: Někdo mu chytne kůži vzadu na zádech a natáhne ji až přes prsty; pupek „praskne" a člověku je dobře.

 

Na břišní průtrž mají prostředek tento: Vezmi medvědí sádlo, kačeří sádlo a jelení lůj, svař dohromady, namaž na bílé plátno a přikládej; pak vezmi vosk, dej do teplé vody, udělej hezky silnou placičku, a to si přikládej.

 

Má-li někdo „kŕč žaludkový“, ať pije bařinu a octem žaludek si natírá. Nebo ať si uvaří plevy z konopí a parou z toho vycházející se napařuje.

 

Cítí-li kdo bolest v žaludku, léčí se kořalkou s kafrem. Kořalka prý jest vůbec velice zdravá do žaludku, neboť každý člověk má prý v žaludku červy. Když sní ráno kousek chleba, všichni červi naň se slezou a tu prý jest dobře vypiti trochu kořalky; tou se červi spálí a člověk je hned celý zdravější. (Borovnice)

 

Má-li někdo běhavku a také, dyby byl zamknutej, pro zaražení…

 

Zastavuje běhavku. Suchý žaludy potluc a rakové oka neb rakůvky spolu zmíšené a vsypané do červeného vína. Jestli není víno, tehdy do piva, co je bez kvasnic.

 

Silnou zástavu prorazíš,  když navaříš vrabčího trusu a to vypiješ. Také se užívá klystýr z dřevěného oleje a odvaru z routy.  (Hanácko)

 

Tuk z mravenčích vajíček, která usušená, utlučená a s nápojem vypitá jsou dobrá „pro větry“. (Skutečsko)

 

Pro spouštění laksírky. Vezmi kuřlavý tabák a kozí mléko, které na poli roste, to dohromady ve mlíce kozím vař a proceď skrze klůcek a to pij! Tak se tobě stolice spustit musí. (Hlinecko)

 

„Dyby byl zamknutej, pro zaraženi, jen se posadit s holou… do kopřiu, to se hned spustí.“ (České Kladsko)

 

Proti nadmutí větrem:  1. Ohřívá se taška a přikládá obalena do pleny na život. 2. Dá se krejcar, na němž přilepená a zapálená vosková svíčička, na pupek a přikryje se to skleničkou.

 

Jak se ti chovati mají, kteříž krvavý flus mají (hemorrois jménem). Nohy zatáhnúti a baňky na ně sázeti, také zadek a páteř teplým šatem tříti, a kdyby vytrpěti mohl, bylo by velmi dobře, aby zadek sobě fíkovým listem třel, neb to otvírá ty žilky a pomáhá, že flus lépe teče. Krmě pak a nápojové mají býti ty, kteříž dobrú a čistú, skrovnú i také řídkú krev dávají a všeho se varuj, co hrubú, hustú, nečistú a studenú melancholii krev dává.             

 

Nečistotu střev vyčistí: Jícha neb polévka ze starého kohouta, v níž by vosladič a anýz vařen byl. Lehké klistýrování. Učedník namítá, že klistýrování staré ženy vyhlašují za smrtonosné. Mistr: že rozumějí lékařství jako kráva na šachovnici. Kdyby nechtěl klistýrování, mohl by mannu v tučné polévce slepičí aneb cassiam fistulam v jíše švestkové několikrát před večeří požívati.

 

„Jak měł kdo zamotané čeva, kázał hołasovsky dochtur dvum chłopum ho zdvihnuť zhuru nohama. Un potem s nim zatřepał sem a tam a było dobře.“  (České Kladsko)

 

Kdo nemuož kakati, vezmi polévku z hovězího masa, když počíná zvírati, vespi do ní zázvoru třeného a pí na čtitrobu.

 

Proti jelitu, komu vychází z života. Vezmi vosk, pryskeřici a kozlový luoj a to spusť spolu. Pak omoč v tom rouchu, vstrčiž tu rouchu v zadek teplú. Ostaneť jelito tím.

 

Proti fíku v zadku. Vezmi žloutky vaječné a směs je s lojem jelením, volej dřevěnný, mozk z hnátuov ovčích, spusť to vše v hromadu a namazůj sobě bolest tím, u vohně shřivaje. A to čiň často a tím fík bude schnouti, až i pomine.

 

Anebo komu hnije zadek a také komu zadkem střeva lezou, vezmi bobky kozí a spal je v novém hrnci nebo v střípku na prach, potom vezmi olej dřevěnný a pomaž jím fíka a potom na to tím prachem posýpej. Budeš zdráv.

 

Když dítě mělo průtrž, mazali bolavé místo liščím sádlem. (Holetín)

 

„Kolika je hodně zła němoc. Člověk dostane velké žrani do břucha, že se ani pohnuť němože, zvraca všecko co ži [sní] a má velké boleśti. Kolika povstane prý ‚od prechłazeňa’, od starého jídla nebo zvláště prý,  ‚jak se kdo na těpły chleb piva lebo vody napije’. ‚Pro chłopy je dobre nakrutiť marunky do gořałky a vypiť, pro roby Boži dřivko rozškubať, v masle usmažit a vypiť.’ Také ‚divoký rozmaryjan’ se pije.“ (Opava)

 

Kdo má výhřez konečníku, tomu pomáhají teplé obklady. Někde zatlačují chorému konečník palcem od pravé nohy, což se opakuje třikráte. (Pravonín)

 

 

Čemer dostane člověk

 

Čemer dostane člověk, nají-li nebo napije-li se čeho s chutí. Naskočí mu „hŕč“ na ruce na hlavní žíle, hlava bolí, od žaludka je mdlo, člověk je všecek bezvládný. Nepomohlo-li by se od čemeru, vzešla by z něho zimnice nebo hlavénka. Nemocnému se „hŕč“ navlaženým palcem rozetírá, až zmizí, a člověk ozdraví třeba ještě týž den.

 

„Čemer se rozsype,“ když si chorý rozpustí v zelnici sůl a tím jej potírá.

 

V Osvětimanech utírají hromovým kamenem vodu proti „čemeru“; při čemeru srážejí se prý v krvi boule jako fazol nebo hrách velké a tu smíš jenom hromovým kamenem roztírat, jinak by člověk třeba zemřel.

 

Ale nejlépe je, když nemocný „čemer“ ničím neroztírá, nýbrž jenom borovičku se solí pije. Tak čemer se ztratí a již nikdy se nevrátí; roztírá-li se, ztratí se sice, ale přijde zase.

 

Hlísty (škrkavky, housenky, červi, tasemnice, svrab)

 

Od hlist dává se dětem užívati citvar, a to na schodě měsíce ve středu a v pátek, poněvadž mají v tyto dny otevřenou hubu. Ve středu jdou škrkaje kupředu, v pátek jdou nazpátek. (Neděliště)

 

Zaříkání škrkavek: „Sv. Lucie tři dcery měla, první přadla, druhá vila, třetí motala. Dej, Bože, aby tejto osobě škrkavky pominuly, tak jako pominul křivej rychtář, křivej žaltář, křivá kuchařka.“ Při tom se spodní kůrkou s chleba dítě stírá od žaludka pod pupíček, potom křížem „od slabýho k slabýmu“, pak na zádech. (Dačice)

 

Nebo: „Leží sv. Job v hrobě, má deset škrkavek v sobě, ty žádnému neškodily, by tomuto nemocnému (jméno křestní) taky neuškodily. Od devíti k osmi, od osmi k sedmi atd. Od jedné k žádné... Vy škrkavky, usedněte, popukejte, neškodíc a neubližujte N-ovu tělu!“ (Měník)

 

Prášek z jeleního rohu s octem vypitý moří v dětech škrkavky.

 

Také těžká nemoc jsou škruplata. Prolezou celé tělo, že je poseto jako ďourami. Přikládá se na ně lilie sv. Antonína (listí) jež roste v machovském lese. (České Kladsko)

 

Škrkavka dá se vypuditi. Prostředky nejobyčejnější jsou: Na lačný žaludek lžička střelného prachu se solí dobře pomáhá.

 

Vyjde-li hlísta z dítěte, usuší se a utře na prášek a dá se mu s vodou užíti. Má-li dospělý člověk hlísty, ať „žváše“ z rána chlebovou kůrečku nehltaje slin, a napije se vína. Hlísty se opijou a vyjdou. Každý člověk má  v sobě „matku hlístu“, velikou a chlupatou. Vyjde-li z člověka, musí umříti. 

 

Léčení „housenek“ v zádech. Dítě, které trpí takovouto chorobou, potírá se na zádech smíšeninou medu a pivovarských kvasnic; na to češe  se volně hustým hřebenem  a vyčešou se z kůže drobní černí červíci, housenky.

 

Když je dítě „nanicovaté", má housenice. Vykoupej dítě a pak mezi lopatky nasyp trochu žitné mouky, kterou roztírej po zádíčkách. Tímto způsobem se housenice vytřou.

 

Červi v těle. Každý člověk má v těle svém červa, s jehož životem souvisí život člověka. Kromě toho bývají v těle lidském červi škodliví trojího způsobu: Jedni užírají srdce, druzí krev upíjejí, třetí o pokrm jej okrádají. Proto nesmí člověk jídati čeho se mu zachce, poněvadž ne tak on, jako spíše ten červ chuť na to má a jenom by více rostl.

 

Zákožka svrabová zažírá se do lidské kůže a dělá v ní dlouhé chodby, při čemž vylučuje ostrou tekutinu, jež puchýřky působí. Jest příčinou nemoci — svrabu. Byla-li choroba zanedbána, trvá i po léta. Rozšíří se zákožka velice po těle, tvoří se šupinky a tak povstává „chrásta“ či „prašivina“.

 

Kdo se na Velký pátek v řece vykoupe nebo umyje, nedostane svrab. (Neděliště)

 

Také kdo jí na Štědrý den zelí, nebude míti svrab. (Nový Bydžov)

 

Koupe-li se někdo, když prší, dostane svrab. (Smidary)

 

Má-li člověk svrab, radí mu, by se umyl vodou, kterou byl umyt mrtvý; zbaví se vyrážky té. (Měník)

 

Kdo je svrabem postižen, sedni na den Tří králů do koryta nahý, a svrab se ztratí. (Hoř. Štěpanice)

 

Kdo se zabývá s prašivým člověkem, a neví, že prašivinu má, nenakazí se od něho, však věděl-li by to, nakazí se hned.

 

Štípnutí štíra a uštknutí hadem

 

Před sv. Jiřím vycházejí lidé na známá místa chytat hady, kteří v ten čas nejsou  jedovatí; teprve po sv. Jiří dostávají jed. Číhajíce na ně, usmrcují je klackem, ale nesmí zapomenouti při tom říci, proč každého zabíjí. Tu volají: „Pro nátku!“ — „Pro ouroky!“ — „Na otok!“  a podobně. Ubitého hada pověsí za hlavu do skřipce, oříznou kůži kolem hlavy, hadrem v ruce ji uchopí a stáhnou. Obé dá se uschnout. (Zálesí)

 

Od „ščipnutí ščúra“ pomůže  jenom štírový olej, když se jím rána po třikrát namaže. Potom hned bolesť zmizí.

 

Štírový olej připraví se takto: Živý štír dal se do láhve a naleje se naň dřevěného oleje; pak nechá se týden státi, neboť v tom čase štír v oleji zhyne.

 

Uštknutí hadem. Jsi-li uštknut, běž rychle k potoku, přes který jde lávka. Na tu si sedni, nohu uštknutou dej do vody a říkej po třikráte: „Pane Ježíši Kriste, ať mám po ráně.“ Pak modli se ještě k pěti ranám Krista Pána a rána se ti pokojně zahojí.

 

O veliké mocnosti hadí kůže [línu], buďto která se sama svleče, nebo kterou byl sám svlekl, ale to musí býti na den sněžné Matky Boží (5. srpna), rozepisuje stará rukopisná knížka lékařská takto: Kůži v nepotřebovaném hrnci na prášek spal:

1.  Na jakoukolivěk ránu toho prášku nasypeš, musí se zhojiti.

2.      Kdybys se někoho bál, nasyp sobě toho prášku na hlavu, nebudeš se báti.

3.      Smíchej ten prášek s vodou a pokrop sobě dveří, budeš každému vzácný.

4.      Kdybys někomu dům vykropil, musí z něho  utéci.

5.      Kdybys měl k soudu jíti, nasyp toho prášku do chlupů nad oči, všecko obdržíš.

6.      Chceš-li o někom tajných věcí zvěděti, jda spát nasyp si toho prášku na hlavu, všecko uzříš.

7.      Kterého člověka chceš sobě věrného míti, nasyp mu toho prášku do šatů,

     bude věrný.

8.      Chceš-Ii věděti o někom, co o tobě zmýšlí, nasyp mu toho prášku na prsa,

     když spí, všecko vyjádří.

 

Pro štípnutí hada nebo kousnutí steklého psa. Vezmi rychle střílecí prach a nasyp na tu ránu dobře a zapal, ať se chytí a vypálí tu ránu. Potom vezmi z chleba ze spodní kůrky tu upálenou moučku a zasypej s ní dobře, tak se ti rána zahojí brzy.

 

Kdyby tě had nebo slepák štíp. Vezmi prašivou žábu a dej ji zády na to místo a nech ji 24 hodiny, tak to dobře vytáhne. Můžeš ještě častěji jinou přikládat, dokavad ti dobře nevytáhne.

 

Aby jedovatina nepoštípala, umyj si na Velký pátek před východem slunce nohy sněhem. Pak se modli a po modlitbě si utři nohy třikrát o prasečí koryto. (Zbinohy)

 

Hady zaklínati : „Osy † osy † osya † nešlechetný hade neb hadice, stůj a slyš jako v Jordáně stála voda, a slyš slova Boží, že svatý Jan Křtitel křtil Pána našeho Jezu Krista, alpha i o † sabaoth † Kristus † když přemohl služebníka svého N., zaklínám tě hade skrze Boha živého, skrze Boha pravého † a skrze Pána Boha, kterýž jest mě stvořil i tebe, abys mně byl poslušen, jakožto rosa slunce, vosk ohně, oheň vodě, a nad  hadem a nad drakem budeš choditi a potlačíš lva i draka † eli † eli † eli † vystup jed z tebe a vypusť jej ihned od sebe, aby mně škoditi nemohl ani nižádnému křesťanu, ani nižádnému stvoření Božímu.“

 

Hadí sádlo však jedovaté není a užívalo se ho nejen k čarám, nýbrž i jako léku. Dodávalo tomu, kdo se jím pomazal, velké síly a švižnosti; chasník, který namazal si ruce hadím sádlem, byl velmi mrštný a byl s to rozdávati ve rvačce rány tak rychle, že žádný nestačil je odrážeti. (Východní Čechy)

 

Kdož srdce supové při sobě nosí, hadův a zvěři se nebojí. Srdce také supové ve lví kůži nebo vlčí zavázané, kdož při sobě nosí, ďábelské překážky se nebojí.

 

Léčivé byliny a koření, přes něž přelezl had, nemají žádné síly v sobě a báby kořenářky je netrhají. Majíť hady v ošklivosti a zabíjejí každého, jenž se jim namane, jelikož se často objevením se ohavných zeměplazů při hledání koření v lesním houští polekají.

 

Kdo si natře hadím sádlem ruce, může pak bez úrazu hady rukama chytati. (Prasek)

 

Sní-li člověk na Zelený čtvrtek kousek chleba s medem, nebude od jedovatých hadův uštknut; může si prý i se zmijemi hráti, nic se mu nestane ba, kdyby i kousnut byl, jed mu neuškodí.

 

Sní-li člověk hadí srdce před sv. Jiřím, nikdy se nepotí.

 

Nos srdce hada, do sv. Jiří chyceného, pod pravou paží, žádná zbraň ti neuškodí. (Polička)

 

Kdo sní hadí srdce, nebude se ničeho báti. (Konecchlum)

 

Opilý, uštkne-li ho had, nevezme žádné pohromy.

 

Když jedovatý had někoho poranil, plazí se rychle k nejbližší vodě; doběhne-li uštknutý vody té dřív a vymyje si ránu, neuškodí mu jed a had zahyne; je-li had dřív u cíle, musí raněný člověk umříti.

 

„Koho had ukline, jdi do lesa a když dojdeš dubce mladého, an stojí, a břízy a olše, tehdy uštkni nehtem tři maličké kousky břiezky a rci: Ve jmě Otce, uštkni druhý a rci: i Syna, třetí uštkni a rci: i Ducha svatého; to učiň též přijda k dubci a k olši a schovej všech těch 9 kúskóv a přijda k tomu, kohož jest had uklinul, uviž jemu těch 9 kúskóv na ránu a když chceš vázati, rci: Ve jmě † Otce † i Syna † i Ducha sv., i nech tak za tři dni.“

 

O řemínkářích. S hadím sádlem a s hadími kůžemi chodívali po vesnicích ještě v polovině 19. století řemínkáři nebo rasíci, kteří uměli pomáhati dobytku, zejména koním. Lid je nazýval rasovskými. Říkalo se: „Přišel k nám rasovskej." Takový řemínkář čili rasovský byl zanedbaného zevnějšku, byl osmahlý, zarostlý, čímž od oholených dříve rolníků se nápadně lišil a poněkud cikánu se podobal. Za kloboukem míval pírko ze sojčích křídel anebo z divokých kachen, na krku červený špinavý šátek a přes ramena měl pověšenou koženou kabelku, na níž připevněny byly hadí i úhoří kůže, různé řemínky a biče. Každý takový rasovský míval v levém uchu buď stříbrný kroužek anebo cvoček a u pasu v nožně dva nože. V kabelce míval v četných lahvičkách a škatulkách sádlo hadí, jelení lůj, hřivní sádlo koňské (pro vzrůst vlasu dobré) a různé prášky. Též  hořec (encián), sirný květ ano i utrejch pro koně hospodářům prodával a na myši jedy strojil.  V krajinách kolem řek nosíval též „kebuli" ku chytání ryb. Kůže úhoří kupovali rádi mlatci na svůrky k cepům. Přišel-li rasík do statku a nestonal-li dobytek, viděl to hospodář nerad; do stáje rasika nikdy nepustil. Dal mu raději nějaký groš a byl rád, když rasík odešel. Těchto rasíků bývaly úhlavními nepřítelkyněmi báby kořenářky a zažehnávačky.

 

Had. Svými částkami k lidské potřebě jest užitečný. Maso jeho strojené, zvláště samce: S obuov koncuov na čtyři prsty uťatý, u víně močené, potom stlučené s anýzem a s mirrú a s fíky, pokrútek nadělati a vysušiti. Prach udělati, s dryákem smiesiti, to dávati u víně píti při svítanie nemocným, zlých vlhkostí plným, malomocným, prašivým rozličného a mrzkého osutie, francským vředováním, lámanie jich pakostnicí v kostech, v kloubiech, padúcí nemocí, tráveným, třesavým, oteklým, vodnotelným s studenosti, smrdutého těla, ženám zvláště a jich bielé nemoci. To žene z vnitřností ven svrchu na tělo. A to aby, přijma lékařstvie, i v šatech se potil. Zdravý aby trval v své čerstvosti, v síle, v dlúhosti zdravie, v mladosti, i jeho smyslové vnitřnie i zevnitřnie v svém zpuosobě přirozeném aby dlúho trvali, v témdni dvakrát anebo třikrát ráno jako bobek muož u víně přijíti toho prachu. V mor nakažený aby zapil s dryákem — jedovatosti žene ven potem i skrze hlízy a pryskýře a srdce od porušenie zachovává. Ženy s metridatum mohú přijímati pro své nemoci. Kuože velmi sušie, viece nežli maso jeho. Kuože, z niežto vyvleče se had, na prach stlučená a s vodú ruožovú smiešená v oči puštěná temnost zraku, pošlost, hrubost bělma i jich pokálenie odjiemá. Tuk anebo sádlo hadie s perlami smiešené — kolirium výborné k očima. Maso hadie vařené kuróm dávati a ty kury jísti — to činie takové opravenie malomocným a jiným, jako by samé maso jedl. Nečisté vlhkosti porušené na kuoži žene a z těch vši se pod kóží plodí. Též i zrak opravují: Sádlem okolo očí mazati, zraku posilňují. Uštnutie také od hada: To miesto sádlem pomazati anebo krví jeho — jed vytahuje a hojí. Vzíti nit červce červenú, tou nití hada zaškrtiti, otočiti krk tou nití — žábu, otekliny vnitř v krku s podiveniem uzdravuje.

(Jan Černý, Knieha lékarská, která slove herbář aneb Zelinář)

 

Kdo jest od hada nebo jiné nečisté a jedovaté žížaly uštknut aneb ukousnut; ať pije šťávu nebo vodu z „volového jazyka“, to mu pomůže.

 

Na Tři krále kropí se svěcenou vodou kolem stavení: Pokud ono vykropení sáhá, nemůže had ani nic jedovatého přijíti.

 

Koho had ukline: Vezmi múchy a ztluc je s vínem a s máslem a tím maž to místo a tak veškeren jed vytáhne. A druzí česnek s múchami tlukou a za tři dni kladou, kdež had uklinul.

 

Kdo má hada v sobě, vezmi kozí mléko a její krev a směs a vyjdeť had z tebe. Ale máš to zhříti a postaviti v lázni a polož nemocného na svrchnici, ať ta pára jde jemu v usta. A ten ať usta otevře a vyjdeť z něho had do toho mléka. Ale máš hned pílen býti, aby se schopil, aby zase nevlezl do něho. A hada hleď, aby zabil.

 

Žloutenka jest nemoc zavilá

 

Žloutenice na Moravě sluje většinou „zlátenica“ nebo „zlátenka“, na Dačicku „požloutenice“. Děti ji dostanou, podívají-li se potmě do zrcadla. Také z velké lítosti vzniká žloutenka.

 

Začátkem zlátenice jest kruh (krôh, sev. Morava), „když není chuti na jídlo“; z kruhu se „zdvihne" zlátenica. Kruh se vyléčí, když se mezi očima nebo za ušima řízne, krev na chléb chytí a dá sežrati psovi, od ženské feně.

 

Žloutenka jest nemoc zavilá a neústupná. Různých a různých dráždidel snese, nedá se tak snadno z těla vypuditi, a proto „vyprubovaných“ prostředků proti ní je veliké množství. Mnozí radili nositi na krku na šňůrce suchý liščí jazyk. (Táborsko)

 

Od zlátenice se pomůže, když někdo, kdo ji ještě neviděl, nemocnému z nenadání do očí plivne.

 

Homoeopathicky se léčí, když se nemocný dívá do něčeho žlutého: do kalicha, do prosné kaše, do roztopeného másla, do uvařeného mléka od černé krávy, do něhož se přidalo šafránu — mléko se pak vypije.

Taktéž má pít vodu, ve které byl 24 hodin zlatý prsten nebo dukát.

Nebo žlutý kořínek krvavníku uváže se na tkaničku na krk a spustí na záda.

Do kalicha nemocný má dotud hleděti, až tam pukne. Neuslyší-li puknouti, dlouho se tam dívaje, není mu pomoci.

 

Na Brněnsku ustřihne se nehtu s palce pravé ruky a s palce levé nohy, potom křížem s palce ruky levé a s palce nohy pravé. Vezme se vajíčko, bokem prodlabe se do něho dírka proti žloutku, do dírky vecpou se nehty, vejce obalí se hadérkou a pověsí na nitce do komína. Jak se potom z vajíčka kouří, tou měrou mizí z těla chorého žloutenice. Při tom se koná modlitba k pěti ránám Krista Pána.

 

Proti žloutence: Mužskému dej tři bílé blechy od ženské a ženské tři takové příživníky od mužského, aby o tom nevěděli. To pomůže. (Polička)

 

Aby se žloutenka lekla a uprchla, dej nemocnému notný pohlavek.

 

Kdo má žloutenku, ať si jde lehnout do konírny, když se kydá hnůj, to mu pomůže.

 

Kdo se potře z jara žlutým housetem, zbaví se žloutenky.

 

Kdo má žloutenku, uvaž si živého lína na holý týl a nos ho po celý den. Lín, který při tom zahyne, sežloutne úplně. Pak ho vhoď do tekoucí vody, kde s ním odplave i žloutenka.

 

Pro žloutenici vezmi s pece teplého chleba, a dej ho do peřin a nech ho tam ňákou chvíli, pak tam dej toho nemocného, to má přestat. (České Kladsko)

 

Žlótenka, také „žlótenica" jest nemoc od jater, a když prý člověk má jenom „kósek játer“, tak má pit ráno a večer kozí mléko a „voné narostó“. „Řékávale nám to naši nebožtík tatíček.“ (Ořechovičky)

 

Při žloutenici omotá zaříkávačka růženec sedmkrát svěcený kolem ruky, potírá jím nemocného a říká evangelium: „Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo“ atd. Pak vezme hromový kámen, potírá plochou jeho stranou tělo a modlí se: „Boží, pro vykoupení světa narození, obřezání, od Jidáše zrádce políbení, provazy svázaný, jako beránek nevinný k oběti vedený, k Anášovi, Kaifášovi, Herodesovi a od svědků obžalovaný, ubičovaný, trnem korunovaný, tvář i oči zakrývaný, z roucha svlečený, hřebíky přibitý, na kříži pozbížený, mezi lotry počtený, octem, žlučí napájený, kupím prohnaný, o Ježíši! Krz tvý nejsvětější muky, kříž a smrť tvó, o vesvoboď tóto Johano (jmenuje jméno chorého) vod týto nemoce, vod muk pekelných a uveď ju jednó tam, kam uvedľs lotra kajícího, ukřižovaného, jenž živ jest s otcem i synem i duchem, jenž kraluje na věky věkův.“ Nyní vezme 9 oloupaných česneků, navleče je na červenou nitku a kladouc šňůrku kolem krku nemocného, říká: „Nejeden, nedva, netři, nečtyry, nepět“ až do nedevět a zase nazpět až do nejedné, ale nesmí se zmýliti, sice by se chorému uškodilo. Devět dní musí být česnek na krku; sežloutne, přijma v sebe žloutenku a pak se spálí a člověk uzdraví.

 

Proti žloutence stačí hleděti do kolomaznice a čichat ke kolomazi. (Neděliště)

 

Nemocný si udělá z mrkve nádobku, naplní ji vodou a zavěsí do komína. Když mrkev vyschne, zmizí také žloutenka. (Mladá Boleslav)

 

Proti zlautenici: Holoubě holé na pupek uvaž, nahoru hlavou, potom druhého dne uváže druhé, nosiž též. Ažť umře, přestaneť, a žádost k jedení bude.

 

Opět k témuž jinák: Vezmi sveřepý semenec a zetři s dobrým vínem a zceď, pak kaž nemocnému vsesti v káď suchou a rozpále trůsky lejž na ně to jisté víno a tři ho suchou rouchou dobře. A když z lázně vyjde, dej jemu jablka jísti pečená nandaje v ně šafránu. A budeť zdráv.

 

Zbouřená matka

 

Zvláštní specialita  nemocí kopaničarských jest, když se někomu „zbúrí matka“. Tu „bolí brucho, u srdca štípe, v ňutri pchá, čosi chodzi v člověku a budzě škvrkac jak žaba.“ Zvláště zle je, když jsou „hlísty s matkú pohnuté“ nebo „vred s matkú.“ Tato podivná „matka“ má prý podobu žabky. Každý člověk ji  má v těle, sídlí okolo pupka. Může z těla i na některou chvíli vyjíti, člověk pak zůstává jako mrtev, až se opět do něho vrátí. Když se „matka zbouří,“ dá se do škrupinky (skořápky ořechové) čerstvého másla, medu a muškátové „gulky" a přiváže na pupek. Žabka ďube v bruchu jako vtáček.

 

Zbouřená matka, na západní Moravě „matkovy křeče“, nemoc ženských: sevře žaludek, zkroutí oči, u srdce štípe velice.  Nemocné přikládají na život teplou pačísku a na ni žejdlíkový pohár, „tož sa to pod tým ustanoví." (Vsatsko)

 

Když „matka“ padá z jednoho boku do druhého boku, vařili med, dřevěný olej a vlašský kmín s vodou a kladli na nemocnou. Ženě, která má „kouli“ v břiše, přikládali peluňkové a lněné semeno a kmín, jež v dobrém octu zvařili.

 

Proti přílišnému měsíčnému užívalo se šťávy z jitrocelových listí nebo uhasili žhavý ocel v kozím mléce a pak to mléko, když zteplelo, pili, nebo svařili červené chrpy ve víně a tento teplý odvar pili.

 

Žena mající měsíční květ nesmí se dotknouti žádného rostoucího kvítí, sice toto chřadne, až uvadne; pleje-li žena taková trávu z obilí, stane se toto smetlivým.

 

Které ženě, když svůj měsíčný čas  má, tuze v oči [mužský] hleděl a zvláště, která by jedovatá byla, že to také očím velmi škodí. Jedovatá? Některá žena v těch i v jiných věcech škodnější bývá, nežli jiné ženy.

 

Lůno ženské stáhnouti. Když ženy vodou, v které že by husí nožka (alchemilla) zvařena byla, lůno své myjí, v hromadu je stahuje, nejinak než jako že by panny byly.

 

Která žena přirozenau nemocí trpí: Vezmi žábu zemskau a vlož ji v hrnec novy a zakryje pokličkau. Vlož ten hrnec v pec horkau, ať se ta žába spálí na prach. Potom ten prach nalož nemocne ženě na pupek a pod pupek přivaž rouchu.  A když to nespomuž taky jsem spraven, že smrtedlna nemoc jest a stává se z toho, když žena trpi nemoc přirozenau a přes ten hrob, kdež šestinedělka leží, přejde takový, nemůže žádny spomoci na světě.

 

Taky praví, že když která žena jest nemocna a jde do kostela a když pohledí na knihy, když kněz čtení čte nebo zpívá, že hned kněz voslepne, že nic nebude slova viděti a kdyby tehdaž kněz knihy zavřel, ta žena do roka by živa nebyla.

 

Která žena má nemoc, že se od ní leje, ješto žádný nemuož staviti, ta vezmi rybí škořepiny, ješto pútníci od svatého Jakuba přinášejí, ty spal na prach a dávej jí píti s vodou a přestaneť ihned.

 

Která se žena natrhne, vezmi nedvězí sádlo, pomazůj sobě, jako víš, kde jest tobě potřebí, a zasýpej sobě, ješto kočičí ložičko ztlučeno bude na prach, aby tím prachem zasypala. Ale nemá-li nedvězího  sádla, ale  jezevcové buď.

 

Jak manželé k plodnosti se mají spůsobiti

 

Zvěděti, je-li panna  pannou  lze, vezme-li se řimbaba a usuší na prášek a dá se jí přivonět; není-li, bude kejchat. (Hlinecko)

 

Na oteklé moudí  přikládali teplou kaši z drobků žitného chleba s dřevěným olejem v šátku nebo starček v ječné mouce utlučený nebo ve víně svařený. (Hlinecko)

 

Jak by manželuom k plození nezpůsobným, buď muži neb ženě, vnitř i zevnitř spomoženo býti mělo: Často manželé překážku při vydávání plodu trpí, někdy nelibostí v práci Venušině, druhdy skrz mdlobu a nestatečnost přirození  i semene, opět skrze jiná a jiná uškození a kouzla oukladných a bohaprázdných lidí. Jichžto oučinky jak by skaziti a přirození mdlé, nestačné napraviti měl, naučení dávám takové: Vnitř takto se spomáhá. Prášek, kterýž oučinky zlé, lidské v překážce plodnosti ruší a přirození k tomu mdlé a nestačné napravuje, takto se strojí: Vezmi testiculorum vulpis [varlata vlčí], bobrového stroje [varlata bobří] a matricis leporis aridae [zaječí materník suchý], každého půl lotu, zázvoru lot, galgánu a dlouhého pepře, každého půl lotu. A cukru tak mnoho stíží, jako toho všeho. Směs to spolu a učiň prášek a toho každý den manželé ráno a večer plnou lžíci s malvazím přijíti mají. Velmi k  plodnosti nápomocen jest.

Item, uznává-li se která nestatečnou ku početí býti, v lázni u vanně  sedě, napí se v dobrém, starém víně prášku z prs zaječích a cecíků napáleného. Potom lásky manželské následuj a počneš.

Jinak: Krev zaječí s syřištěm usuše, zdělaj na prach a díl ho přijmi s teplým vínem v lázni a tak manžela získaj.

Chtějí-li se pak obadva manželé k plodnosti spůsobiti, po vyjití z lázně černým kmínem, s bílým kadidlem smíšeným, se podkouří a o to, čemu chtí, jednati mají.  To jim nápomocné bude. Neb místo toho vonným dřevem, aloes řečeným; ono k témuž mocí přirození svého náramně platné jest. Jiní osličím mlékem nad pupkem se pomazujú. Též ženy mléko od kyselice pijí.

Item, neplodná chtěla-li by počíti, pomaž sobě s manželem tajnosti smáhou vstavačkovou a na to prachu, z materníka zaječího učiněným, posyp a slož se, tak i bezdětkyně počne.  (M. F. Dačický, Zahrádka růžová žen plodných, 1576)    

 

K témuž skutku trojí věci potřebí bývá, totiž přirozeného semena, ponoukající horkosti, neb ta jest ponoukatel a správce neb působitel všech skutkův, a nadýmajících větrův neb par, a to proto, že ten oud týmiž větry nadýmati a vyzdvihovati se musí. Ženy takové muže chválí, kteříž od přirozenosti mnoho větrů mají. Cožkoli ty tři věci rozmáhá, to také k tomu skutku nápomocno bývá. A což jim ujímá, to témuž skutku také překážku činí. Velmi horce a často se mýti neb potiti, také těžké dílo dělati, velmi mdlého a nespůsobného k tomu skutku činí. Podle toho i všecko, což veškeren život zemdluje, to také tomu skutku na překážku bývá, zvláště pak smutek, starost, péče, strach, tesknost, hlad, žízeň a marnost neb prázdnost, též časté přijímání purgací, žilami a baňkami pouštění, vše to z míry škodí. Kdyby z těch žil pulsových, arterií, kteréž za ušima leží, pouštěl, nic více platen k té věci nebude…

Učedník namítá mistrovi: „Aj, milý otče, ty mi vždycky mnoho pravíš o té a opět o jiné krmi, aneb koření, ale jáť za to mám, komuž milý, libý a dobře spůsobný tovaryš noční v tom nepomůže, že tomu jistě dlouhý pepř i také mrkev daleko méně pomoci budou moci. Mužské oudy nic spíše ani také hůře zkaziti nemůže, jako obcování s jinými a jinými ženami; neb daleko se spíše člověk zkazí od některé ženy, s kterouž jest prve některý nečistý a nezdravý muž činiti měl, když se na to neobrátí [nedbá], že ona některý a snad i dobře dlouhý čas ten jed bez své zvláštní škody při sobě jest zachovala, a protož jest škoda k takovým nečistým ženám se přitovaryšiti.“

Mistr: „Z té příčiny já tobě věrně radím, varuj se toho, jakožto jistého jedu, neb pomysli na to, co mnoho čistých a spanilých mládencův toliko skrz ty nečistoty tyto časy vidíš zkažených hanebně a lítostivě.“

Učedník: „Ba jistě jest tak, a netoliko mládenců, ale také mnoho starých a šedivých bláznův.“ ( J. Kopp, Regiment zdraví, 1536, text krácen)

 

Závrat hlavy stává se od velikého hněvu, druhé od velikého smutku, třetí od velikého pití silného vína, kdož k tomu rozkoš má v smilství, neb smilství jest zemdlení ouduov všech. O tom praví Mistr Avicenna: „Kdož víno pije neskrovně, plodí smilstvo, hněv zbuzuje.“

 

Zmaž sobě lóno i nároky olejem hořčičným, a tak čině, budeť kokeš kokrhati.

 

Proti smilnictví jedli čerstvou routu v dobrém vinném octě. (Hlinecko)

 

Kdo od kamene velké trápení má

 

Proti kamenu vezmi — je-li nemocen mužský — pupek z kohouta, z pupka stáhni bílou kůžičku, čistě vyper a osuš, potom vezmi tři račí oka a dva zaječí skoky [bylina], udělej z nich prášek a dávej nemocnému píti v petrželkové vodě. Je-li nemocna ženská, stáhni bílou kůžičku s pupka slepičího.

 

Pro kamen a řezavku dětem. Kdyby se koli přihodilo, že by dietě nemohlo vody pustiti, tehdy vsaditi je do vody a když se rozpaří a jest pacholík, mátě nebo chuova má jemu vysáti konček, hned pustí vodu. Pakli jest děvečka, tehdy vařiti slez i s kořenem, bzový list, rmen, u vodě a v té vodě dietě myjti. (Naučení bábám pupkořezným, 1519)

 

Aby se kámen rozsypal v člověku, učiň toto: Vezmi zajíce, teho, když jest mladý, aby s něho žádný pazour ani srst nesešla. Vlož ho do nového hrnce, přikrej ho přikrývkou a zamaž těstem, aby pára z toho ven nevyšla. A hrnec s tím nemá státi na holém ohnisku, ale aby pod něj podložil kus skřidlice rovné, a okolo něho aby se oheň dělal tak dlouho, až se ten zajíc všechen spálí. Pak vezmi jej ven a potři ho na prach, a ten prach prosej skrze sýto. Pak vezmi medu na rendlík, a když bude dobře teplý ten med, nasyp do něho toho prachu a míšej, až se zhustne, až bude jako letkvař. Užívej toho po kouskách tak jako malý ořech vlaský ráno, v poledne a na noc. Uzříš, jak ti bude; když pak se v tobě rozpustí, bude tě řezat. Musíš si udělat lázeň a tak dlouho v ní sedět, až tě bolesti pominou. To jest zkušeno.

 

Když nečistý kal do trubice přijde a moč zacpává, uvař čočku v kozím aneb v kravském mléku na kaši, rozmaž na modrý šat, přilož teplé na lůno. (Hanácko)

 

Nebo vzíti šišky, jež přes zimu zůstanou, stlouci je na prášek s jedním račím okem a s jednou dost malou perličkou a tuto směs dáti ve víně píti.

 

Ještě proti kamenu: Z jara když ovce na pastvu jdou, seber bobkuv ovčích s mošnu a ty do dvouch pinet pivného octa vlož a vař na kaši hustou a potom dej na šaty hodně teplé a přes kříž nemocnému přikládej, vždy hned jak by ustydl nový a lomikamen.

 

Když dospělé děti v noci bezděčně moč pouštějí. Najdi myší hnízdo, uvař je, vodu z toho vlej do koupele a dítě v ní vykoupej.

 

Proti močení do postele: Vybere se hnízdo slepých myší, hodí se ještě živé do rozpáleného omastku, usmaží se s česnekem a sní se.

 

Najdeš-li náhodou na ulici kus provazu, tož si jej vezmi a pozoruj čas, kdy dítě nevědomky močí; tu tím nalezeným provazem pořádně hned v tu chvíli dítěti vymrskej. Uvidíš, že potom už nikdy nevědomky močiti nebude.

 

Kdo má řezavku, užívá v nápoji utlučené skořápky holubích vajec s mechem, rostoucím na střechách.

 

Řezavka (strouhavka) zahání se močením přes chvoště.

 

Vezmi liščí krev a dej nemocnému s vínem a kámen který jest v měchejři přes noc uzdraví a zlomí jej.

 

Kdo se umočíva na lože. Vezmi měchejř kancovi, upec jej a sněz. A zabrání vody týci a žadna věc neposilňuje měchejře jako ta.

 

Jinak proti kameni: Vezmi raky živé a ty spal na prach v hrnci novém dobře. A toho prachu požívej v pití i také v jídle. Toť jest velmi prospěšno proti kameni.

 

Býkový hnuoj vezmi a směs s medem a zhřeje přilož na hřbet. Toť jest velmi prospěšno.

 

Kdo nemuož pičkati, vezmi srstí zaječích i spaliž je na prach a dej píti, kdož nemuož vody pouštěti, a mocně vodu ven vypustí z měchýře.

 

 

 

Opět k témuž jinák: Vezmi ředkev a vař ji v bílém víně a přiměs k tomu prachu zaječího a dej píti nemocnému. A ihned se vomočí.

 

Kdož píčká krvi těžce, vezmi šest hlávek česenku a zetři je s vodou a tu vodu dej píti nemocnému.

 

Kdo nemuož vody držeti, vezmi mozk zaječí, a to vařený, rozetři jej s vínem, dej nemocnému píti na noc. A budeť zdráv.

 

Počíná se lékařství proti vodnému teleti

 

Otoky jsou velmi rozmanity, zejména přihlížíme-li k jejich původu, někdy oteče některý úd z poranění, někdy jest jeho příčinou jiná nemoc, někdy kolčava člověka ofoukne nebo zlý vítr jej obejde, jindy přijde otok z namožení, uhranutí a j. a zhusta nemocný vůbec neví, kde se mu otok vzal. Lid rozeznává otok vůbec jen od otoku pošlého z vodnatelnosti. Na prostý otok přikládají teplou kravinu, pšeničný škrob, namočený v kořalce, žlutou hlínu (na kterou slunce nesvítilo!), politou octem nebo močem, nebo opařený mech se střechy, i v tomto případě lék velmi účinný.

 

Na otok přikládají  březové listí, chebdí, kuřlavý tabák močený v líhu, mladé zelené žito, lněné plátno namočené do petroleje nebo do teplé sprosté kořalky. Kromě toho otok se maže mnohými mastičkami a obkládá kaší, jako: Dá se terpentýnový olej, nepotřebované mýdlo, kafr, salmiak. To vše se v lahvičce dobře promíchá a pak třikrát denně oteklé místo natře. (Zálesí)

 

Proti vodnatelnosti. Napíchej špendlíků do jablka, co jich tam vleze, nech je do rána v jablku zrezovatěti, pak je vytáhni a jablko sněz. Též dobré je  pomálu popájeti dobrou kořalku. (Hanácko)

 

Psí, čerstvě staženou koží obalí se oteklé údy a nechá se to delší dobu přiložené. (Herálec)

 

Popel z pálených ropuch, pitý v bílém víně, jest dobrým lékem proti vodnatelnosti.

 

Proti vodnatelnosti: Vezmi krev havranovu. S vínem smíšeje a pí na štitrobu ráno a večír.

 

Proti vodnému teleti. Vezmi lejno dítěte, kteréž kojí ještě mátě, ať jest polouletní nebo málo více, a směs je s pivem a s bylinami novými a vonnými, jakožto s majoránú a bazilikon anebo s jinými vonnými bylinami, a dej píti nemocnému. A budeť od toho uzdraven.

 

K témuž: Vezmi kámen z hlavy hadové a položiž jej nemocnému pod mezní prst. A to jest zkušené. Toho kamene polož pod káď plnou vody, všeckuť vodu vypí. A toť jest zkušeno.

 

Která Žena nemuž Vody drzeti. Vezmi sádlo nedvědy, a jezevči maž se tim obojim v lazně zadu nekolikrat obvin se Suknem ledajakym A šatami to neumyvej se .

 

 

Pouštění krve

 

Ještě do poloviny 19. století pokládalo se na našem venkově vůbec za podmínku zdraví, aby si člověk dospělý aspoň jednou za rok dal pustiti krev. Za nejvhodnější dobu na to uznáno jaro; jako v přírodě tou dobou „šťávy se obnovují“, tak měla se také v člověku obnoviti krev. Tou dobou obcházeli tehdejší lékaři své zákazníky, pouštějíce krev tak říkajíc dům od domu. Když ten čas přicházel, bouřila prý se v člověku krev a nebylo pokoje, dokud jí s hodný talíř ubrati nedal.

   Když člověk těžce onemocněl, bývalo první a často jedinou pomocí pustiti mu hodně krve. Nemocnému se ulehčilo, a nemoc pozbyla síly.

   Také pijavic se mnohem více užívalo nežli nyní. Obchodníci chodívali s nimi po dědinách, a kdo jen mohl, hleděl si jich pro příhodu opatřiti.

   Kdekoliv jsou na venkově teplé lázně, všade jest ustanoven baňkař, kterýž baňkami lidem nezdravou krev z těla odvádí.

   Kdo si dal jednou nasázeti baněk nebo pustiti krev žilou, musí potom každý rok operaci té se podrobiti. „Když se hýbe zem“, cítí šimrání a trhání v zádech.

   Kdy a jak nejlépe pouštěti krev, a jak se při tom zachovati, o tom poučuje nás tento návod z rukopisné knížky lékařské: „Jeden každý člověk, jemuž přes 20 let jest, ten sobě má dáti žílu pouštěti: dne 26. března na pravé ruce pro dokonalejší sluch; dne 26. dubna na levé ruce pro zbystření zraku. V těchto dvou dnech: 25. března a posledního listopadu, nemá se ani hovadu, tím méně člověku pouštěti žíly.“

    „Pouštění jest počátek zdraví, činí dobrou mysl i paměť, vyčisťuje měchýř i žaludek, plíce i játra, zahřívá mork a také dopomáhá k lepšímu sluchu; čistí jazyk, zastavuje třasení těla, těžký dech a zacpanlivost, také čistí a lehčí hlas a otvírá rozum a smysly a vyvrhuje zlou krev a činí zdravé tělo.“

    „Dále pozorovati se má, na kterém údě kdo jaké neduhy nese, aby se na takových pouštění nestalo. Mistři praví, že každé pouštění dobré jest člověku, který má vyraženinu nebo svrab na těle, nebo zlé brunátné barvy jest."

    „Kdo sobě pouštěti dá, ten má krev až do proměny téci nechati; jestli-že černá a hustá jest, tedy má krev běžet nechati, dokud slabší a řidší neteče. Kdo pouštění žíly zamešká, tomu musí ta zbytečná krev zhníti, od čehož potom pochází zimnice, zlé horkosti, činí bolesti hlavy, očí a zubů. Proto jest dobře žíly pouštěti, obzvláště tenkrát, když toho potřeba ukazuje.“

    „Kdo sobě žílu dá pouštěti, ten má první den střídmě pokrmů a nápoje užívati. Druhý den po pouštění má odpočinouti, veselé mysli býti; třetí den ať jest tichý a nevychází na dalekou cestu, čtvrtý den jest lázeň dobré potřebovati a pátý den teprv může svůj obchod jako jindy začínati."  (F. Bartoš)

 

Komu často z nosa krev teče, že nechce přestati, vezmi jelení řemen a tím řemenem dobře zatěhni jemu ruce podlé paží. Ihned přestane téci.

 

Když růže kvete, nejlépe pouštěti krev.

 

 

Komu se dělá lišej

 

Květ „žilový“ a „krvoléčitelný“ smíchá se s kvasem chlebovým a vaří v čistém, novém hrnku barvy černé. Pak svážou se čtyři pérka s černé slepice a jimi potírá se lišej (nebo prašivina neb i jiná osypanina), říkajíc: „Mažu tě, stírám tě, ne ze své moci, ale Ježíše Krista pomocí.“ (Od Brna)

 

Lačnými slinami naplije se na lišej, ukazovákem okolo něho se točí a řiká: „Lišejo lišejovaté, nedělé se veliké. Jeden se menovál zajíček a druhé se menovál krajíček a třetí se menovál: Pryč lišej, pryč lišej a pryč lišej.“ Při posledních slovech stírá se lišej třikrát. (Od Brna)

 

„Přišly tři divy ženy, a ty tři divy ženy měly tři divy děti, a ty tři divy děti měly lišeje, styděly se za ně, plivaly si na ně,“ při tom se plivne na lišej. (Dačice)

 

Lišej potírali a vymývali vodou z močeného tchořího masa. (Hlinecko)

 

Lišej potírali pěnou z hlemýždě nebo mastí z česneku, potaže a rtutě v lačných slinách utřené. (Kameničky)

 

Od pokažené, bolavé a prašivé hlavy: Břečťan a řepíček dobře zvař, tím po tři dni hlavu pácuj dvakrát za den; pak slepičí trus a lidský moč smíchej, dej do kožené čepice a dej na hlavu. Druhý den opět tím kořením pácuj, a zas tu čepici. To čiň, až bude dobře.

 

Kdo má svrab, namaže se kolomazí, vleze do horké peci a pobude tam, dokud vydrží.

 

Při svrabu je dobře skočiti na sv. Tři krále o půlnoci do proudného potoka. (České Kladsko)

 

„Koutky“ jsou vypařené koutky úst mezi pysky: „Má koutky jak vrabec.“ Kdo má koutky, po tom se nesmí píti z téže nádoby, aby jich od něho nedostal. Valach, když dopije kořalku, hodí rukou, v níž drží skleničku, za sebe, aby nedostal koutků.

 

Když se po vypaření vytáhne prase, smývá se lišej teplou špínou dolů. Nebo se potírá rosou z oken. (Polička)

 

Komu se dělá lišej, ať ono místo natře horkými sazemi a neumývá jich, až samy se otřou, tehdy lišej se pod nimi ztratí. (Mladoboleslavsko)

 

Strupy a lišeje hojí  tuk z hlemýždě. Týž hojí rány na hlavě a odhalené kosti, když celý hlemýžď smíchán byl s myrhovým olejem a přiložen na ránu. (Skutečsko)

 

Lišaj koňský. Kolem dokolečka se objede a říká se třikráte: „Nedělej se, znamení, kde tě potřeba není, nerosteš na žádným kameni, rosteš na Kristovým přirození. K tomu mi dopomáhej bůh otec, bůh syn a bůh duch svatý, amen.“ Ale dříve se musí z jara, když se uvidí kvésti první kvíteček, tento utrhnouti, rozetřít na dlani a rovněž tak i první květ se stromu. Jinak zaříkání neplatí.

 

Jiný prostředek je potřít lišej popelem z cigáry, naplit naň, rosou z okna potřít, mastit slinami a říkat: „Lišaj, lišaj veliký, nedělej se široký. Židi maso v pátek ijú, aji tebe zejtra snijú.“

 

Léčení lišaje. Udělali z čistého papíru trubičku, postavili ji kolmo na sekyru. Od shora ji pak zapálili. Kouř valil se trubičkou a na sekyře se usadil žlutý, štiplavý maz. A tím potírali „lišaj“. (Z Rakovnicka)

 

Jiné zaříkávání: „Lišej, lišej, lišej, má tři bratry, má tři bratry, má tři bratry, jednomu říkají lyšej, lyšej, lyšej, druhýmu kololyšej, kololyšej, kololyšej, třetímu říkají dolů lyšej, dolů lyšej, dolů lyšej.“

 

Uzdravuje vlka v zadku

 

 

Kůra z borového dřeva  na prach ztlučená a zasypána uzdravuje vlka v zadku, z chůze přišlého, zvlášť aby s tou kůrou stříbrný klejt a kadidlo smíchal.

 

Slimákovu šupku spal a utluč, se slepičím sádlem pomíchej a masť zapařeného vlka, zdráv budeš. (Hanácko)

 

Odpařenina dětí zasypává se červotočinou. (Hanácko)

 

 

 

 

Ohnipara (opar)

 

Když má dítě ohniparu, koupí děvčeti kmotřenka, chlapcovi kmucháček červenou mašličku „škrupkovanú“ nebo červenou harasku neměřenou, nestříhanou, nesmlouvanou a uvážou ji dítěti na krk, nejsouce k tomu od nikoho pobízeni. Někde na harasku provléknou krejcar s dírkou.

 

Někdo cizí ukradne ve mlýně provázek od měcha, a jmenovec dítěte, ale starší, uváže jej nemocnému dítěti na krk. (Valašsko)

 

Výtečným  prostředkem lékařským je jelení loj. Které dítě má „ohniparu“,  připraví se mu tento prostředek. Dá se rozmočiti do kořalky trochu škrobu,  pak se usuší a na prášek utluče. Prášek ten směsí se ještě se žloutkem na rendlíčku do červena, až povstane z toho „mazání", kterým se „ohnipara“ na hlavě za tepla namaže a práškem tím ještě zasype. To se opakuje, až se dítě vyhojí. (Skutečsko)

 

Obvazuje se kolem krku struna E z houslí, na kterých se v kostele hrálo.

 

Bolačky, boule a otekliny

 

Boule natírají se koží lasice před sv. Jiřím chycené a v ruce umořené; nebo se na ně vloží vlažný žloutek z vejce na tvrdo vařeného.

 

I při oddavkách je nutno si dát pozor na zdraví. Má-li někdo o svatbě bolák, nikdy se ho nezbaví, protože je s ním oddán.

 

Na bolačky přikládá se zaječí sádlo, stolařský klih a mast ze skráně prasečí, na rány z brantového dobytka nános potoční.

 

Aby se sbíračka sebrala a mohla propíchnouti, užij tohoto lékařství: Vezmi čerstvý kravinec, svininec, kobylinec, kozí bobky, kousek člověčího lejna, půl věrduňku žlutého vosku, vepřového sádla též tolik, pak ještě kafr. Uvař to a nechej čtvrt hodiny státi, vylij na mísu, udělej obkladek a ten přilož na bolačku, jistě se sebere a stržeň vytáhne.

 

Na „odbiračku“ přikládá se rozsekaná žaba nebo šnek, aby se horkosť rozháněla a bolesť mírnila.

 

Sanice prasečí na boule, totiž na jejich zatlačování pomáhá, jak se jinak nahodile i plochy nožové upotřebuje. 

 

Říkání na boule: „Ty boule vošklivá, nedělej se veliká, a zmísej, jdi do díry, kde krtek reje, ať tě tam co nejdál zareje, a zmísej a nerosť víc, jako neroste kvítí na síti, ajť ta boule víc neroste nic. †††  Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý.“  Amen nikdá. (Z Pošumaví)

 

Neštovice (naštovice, nehojed)

 

Má-li někdo „neštovicu“, chytí si myš, ještě za živa ji na dvé rozřeže a na neštovici ještě teplou přiloží.

 

Je-li někdo postižen ovčími neštovicemi, dává se mu obyčejně píti nápoj z jahel, někdy též vařená limonáda. Nemocný musí býti stále v teple. Dobře je při tom umývati se ráno vařenou vodou z otrub a dáti si nafukovat do očí od někoho, kdo k tomu cíli rozžvýkal fenykl. Dětem takto nemocným zavěšují na krk routový kořínek. Jinak je nejlépe čekat, až se neštovice samy vyloupají.

 

Zaříkání neštovice: „Šla Panynka Maria po zelené louce, potkala ji dobrá neštovice. Kam kráčíš, ty neštovice? Já kráčím tomuto Janovi (řekne se křestní jméno trpícího) do jeho očka bodat a píchat. Ty neštovice, vrať se, jdi na hory, do trní a tomuto Janovi neškoď. Všemohoucí a milosrdný Bůh Otec atd.“ (Jižní Čechy)

 

Proti každé neštovici. Vezmi saze, suol a vocet, směs to spolu, učiniž pokroutku a přikládej na bolest. A budeť přes noc strup. Ačť bolíť velmi, trp.

              

Bradavice (kuří řiti, kozí řitky)

 

Bradavice zaženeš, potíráš-li je kouskem cibule, když měsíce přibývá; cibule se pak zakope na místo, kam žádná myš nepřijde.

 

Chce-li kdo zprostiti se bradavic, hleď v čas, kdy měsíc vzhůru jde, v podvečer naleznouti plže, jehož nesmíš však zúmyslně hledati, ale na náhodu dáti; tímto plžem potři bradavice a polož jej mezi dva kameny, aby nemohl odlézti. Jak tento bude usýchati, budou se bradavice ztráceti.

 

Máš-li bradavice, snadno se jich zbavíš: dotýkej se jich penízem a peníz vyhoď oknem, kdo jej zvedne, na toho přejdou tvoje bradavice.

 

Bradavice se mohou vypichovat vraním brkem, které bylo nalezeno v poli v době, kdy zvoní hrany. Kdo má bradavice, ať se obrátí k východu slunce a brkem třikrát bodne do každé bradavice: „Hrany zvoní, nevím komu, bradavice, jděte dolu!“ Ale brko nesmí být drženo v holé ruce a po zaříkání se musí odnést na místo, kde bylo nalezeno.

 

Pošoustej rukou obrácenou po horkém pometle, a bradavice zmizejí.

 

„Kuří řit“ potírají míšeňským jablkem, kteréž potom dají pod okap; až jablko shnije, také bradavice zmizí.

 

Nejspolehlivějším prostředkem je „kuří řit“ koňským vlasem podvázati. Za krátký čas bradavice odpadne.

 

Na bradavice přikládá se také kožka z opařené husí nohy, nebo se potírají brzo ráno rosou s kravince, kuřincem nebo petrželím.

 

Kdo má bradavici na ruce, dávej v kostele pozor, kdy řekne kněz „oremus“, tenkráte honem šoustni bradavicí třikrát o zem a řekni hned po knězi: „Moje bradavice dole už.“ (od Telče)

 

Vezmi sedm zrnek hrachu, přehoď přes hlavu do studně, a hned utíkej. Doběhneš-li pod střechu dříve, než hrachy dopadnou do vody, bradavice slezou.

 

Která ženská má bradavici v obličeji, ta jest dobrá hospodyně.

 

Chceš-li bradavice zhojit, vezmi blýskavé mouchy, utluc je na prach, bradavici musíš okrvavit a tím prachem posypat.

 

Setřeš-li na hřbitově rosu s devíti hrobů a bradavice jí potřeš, také se jich zbavíš.

 

Bradavic, právě jako vředů, nikdy nepočítej,  nejen by ti nezašly, ale rozmnožily by se.

 

Jako vyptané, tak i ukradené věci  mají do sebe léčivou moc. Ukradený řezníkovi kousek masa přikládá se na bradavice.

 

K zahnání bradavic jich jistší a lepší věci nevím, než aby rozpalenau metličkau ráno i u večer se jich dotýkal, tak vlhkosť, z kteréž roste i bradavice, do gruntu vyschne, a brzo vypadne. Tím způsobem více než-li sto bradavic při jedné osobě jsem sehnal. Mohau se i pavaučiny okolo dřívka obtočiti a zapáliti, a tím bradavice připalovati.

 

Kdo má bradavice a chce zbaviti se jich, jdi za soumraku na místo, kde žáby křičí, a srpem anebo kosou do nich sekej. Pak si potři bradavice krvi, jež na srpu nebo kose zůstala, a zbavíš se jich navždy.

 

Vřed (břed, bředisko, suchan, suchár, nežit)

 

Dle božecké pathologie jsou nemoci toliko trojí: vřed, nátcha a choldún; vředů je však třikráte devět a nátech devatero. Každý člověk prý má vřed, „edem že mu neškodí, a ešče ho má s choldúnem.“

 

Bředisko. Nemocná Valaška měla „łámaní v kosťách, ščípaní v hlavě, dření v nohách, moření v břuše, kłání v boku, bolení u srdce, tłučení při dolinku, łupaní v křížoch“. To všecko dohromady jmenuje se „bředisko“. Bředů je třikrát devět: zjavný (padoucí nemoc), tajný (nemocný leží bez sebe), sačený (táhne člověka), tracený (přebíhá tělem), lámaný (trhání), modrý, krúcený, zajeděný, zapitý, zaspaný, zalekaný, zahněvaný (z jídla — hněvu pošlý), úmorný nebo morný a j.

 

Když tedy kdo postižen jest některým tím vředem, vezmou s něho šat (s mužského košili, se ženské rukávce), džbán na vodu a čtyři groše, a jdou k božcovi. Božec vezme džbán a jde napřed na potok na vodu „jordánku“.  Na potoce nabere džbánem třikráte vody proti proudu a promění ji v „jordánku“ říkaje takto: „Pochválen buď Ježíš Kristus. Vítaj, zavítaj, vodičko čistá bystrá, abysi toho menovaného křtěného (t. j. N. N.), vodičko čistá bystrá, omyła, šak ni od hříchúch, ale od vřediska, od łámčiska, od všelijakého nedołužiska. Já to nečiním svú silú ani svú mocú, ale svatú božskú pomocú, k čemuž mi dopomáhaj Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Amen; abych já mohéł zažehnávati třikráte devaterné vředy.“

   Vrátiv se s jordánkou do jizby, postaví ji na „kútek“, hodí do ní soli a devět žížlivých uhlíkův a nožem na kříž ji překrojí [přežehná], šat nemocného položí před ohněm a říká: „Já tebia vyžehnávám, vřede horký, vřede chładný, vřede třesúcí, vřede žułtý, vřede černý, vřede suchý, vřede ščípajúcí a łámajúcí, vřede otekłý, vřede hniłý, vřede vnitřní a vřede mdłý, vřede bledý, vřede rozpálený, vřede potajemný, vřede zjevný, vřede zteklý a jakýkoliv sa nacházíš a si v tem člověku menovaném křtěném zbúřený, tak buď mým slovem zastavený, ułožený, přemožený, abys tak, vřede, stáł, jak stáła voda v Jordáně, když ráčił sv. Ján křtiť Krista pána ve vodě Jordanskéj, abysi sa, ty vřede, rozchodił z teho křtěného nemocného, jak sa rozchodili  větrové, dýmové při světa stvořéňú. Tak já tebia, vřede, vyžehnávám, abys ty teho nemocného netrápíł, ale z jeho tři sta údůch a stavůch vystúpíł, a tak bysi přestało pálení a bolení, jako přestało kaméní rosténí po na nebe vstúpení Krista pána. Já tebia, vřede vyžehnávám z teho menovaného křtěného nemocného, z jeho hłavy, z jeho mozgu, z jeho vłasů, z jeho krvi, z jeho žił, z jeho uších, z jeho słechůch, z jeho čeła, z jeho spánkůch, z jeho očích, z jeho zřenic, z jeho škráních, z jeho zubůch, z jeho nožgřá, z jeho jazyka, z jeho žil za krkem, z jeho chrbta, z jeho chrbtovéj kosti, z jeho ledvin, z jeho ramen, z jeho hnátůch, z jeho lokťůch, z jeho prstůch na rukách, z jeho prsích, z jeho dechnutí, z jeho lehkých plúc, z jeho těžkých plúc, z jeho srdca, z jeho žałúdka, z jeho małých střev, z jeho hrubých střev, z jeho vnitřnostích, z jeho pásůch, z jeho křižových kostích, z jeho nádobůch, z jeho stehen, z jeho kolen, z jeho łýstek, z jeho kotíkůch, z jeho noh, palcůch a pahnoztůch na nohách, z jeho podešvích, z jeho všeckých tři sta udůch a stavůch; k čemuž mi dopomáhaj Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Amen. Vřede, jak si v hlavě, di temenem ven; jak si v rukách, di poza pahnozty z ruk ven; jak si v plúcoch, v žałúdku, u srdca, di laksírem ven; jak si vřede v křížoch, v nádobách, v stehnách, v kolenoch, v łýstkách, di palci na nohách ven, ni z rozkazu mého, ale z rozkazu Boha živého a Ježiše Nazaretského a błahoslavené panny Marie.“ Vody jordánky potom nemocný „hutne tři huty" a pozumývá se jí říkaje: „Vředisko, chołdúnisko, di na psisko.“ Pak se voda vyleje pryč s chodníka.

   Zavolán-li božec k nemocnému, tu vyžehnávaje vřed z jeho tři sta údův a stavů na každý jmenovaný úd vkládá ruce. Vřed z nemocného vyžehnaný vstoupí do božce, kterýž na důkaz toho „se strašně křiví a krútí, nadúvá a bučí jako býk“. Když ho to pomine, sotva ducha popadá, tak prý je všecek „złomcovaný".

 

Jiné zažehnávání: „Břede, břede bředoucí, ty peklo horoucí, jestli ty mně nevyrosteš jak ta panská stodola, přestaň na mém těle růsti.“ Při tom potírá se vřed nasliněným prstem. (Tišnov)¨

 

Bředisko je příčinou každé nemoci, říká se: „Zbúřilo sa mu bředisko, vyrazilo sa mu bředisko, stúpilo mu tam bředisko.“

Zaříkávání : „Ve jméno Pána Ježíše Krista tebe o vřede vředoucí, dvanácterý vřede, vřede zameškalý, zastaralý, zajezený, zapitý, z tvrdého snu aneb z úrazu a leknutí, z vědomých také nevědomých věcí, z čehokoliv bys se zbouřil tomuto N. N. křtěnému, já tebe vřede zažehnávám ne svou mocí, ale P. J. K. pomocí a odsýlám tebe na pusté hory, do tvrdého skalí, tam tvá hostina má býti — vyžehnávám tě ze všech údů, jakkoliv jsi zameškalý, zastaralý, vřede potajemný, vřede chladný, vřede červený, vřede modrý, vřede žlutý a sinalý, vřede vodnatelný, vřede bílý, vřede černý, vřede bledý, vřede tvrdý, vřede měkký, vřede horký, vřede větrový, z čeho jsi se koliv strhnul, z vidění, z leknutí, z chlapa, z roby, z koně, z krávy, z ovce, ze svině, z obludy, z myšlení, z kočky, ze psa, z husy, z jídla, z pití, z vody, z ohně — vyžehnávám tebe —  z jeho vlasů, z jeho hlavy, z jeho mozku, z jeho očí, z jeho obočí, z jeho uší, z jeho skrání, z jeho zubů, z jeho jásnů, z jeho krku, z jeho ramen, z jeho rukou, z jeho loktí a kostí, z jeho prstů, z jeho pahnoztů, z jeho prsů, z jeho srdce, z jeho plúc, z jeho lehčin, z jeho střev, z jeho žil, z jeho hřbeta, z jeho křížu, z jeho pásu, ze všech stavů jeho těla, z jeho nádoby, z jeho stehen, z jeho noh, z jeho kolen, z jeho lýtek, z jeho podešví, z jeho všeckých údů celého těla.“

 

Také proti otevřeným ranám

 

Má-li někdo „ranu“, zahojí ji, když si ji ve vodě, kterou se zabité prase ve trokách opařilo, vykoupe.

 

Také proti otevřeným ranám je sádlo dobrým prostředkem. Rána se třikrát vínem dobře vymyje, pak se vezme smolná  louč, rozštípne se na konci a sádlo tam vloží, potom se zapálí a drží nad vodou. Masť, která takto vyteče, sebere se s vody, potře se jí kousek plátna, „flastr“ tak připravený přiloží se na bolesť. (Skutečsko)

 

Rány je možné si dát slízat od psa, ten má čistou hubu.

 

Pytláci znají užívati raků na rány střelné, jež při svých výpravách utržili. Vezmou raky, stlukou na prach, pak smíchají se zaječím sádlem a přikládají na ránu, z níž ovšem broky vytahali. (Bludy)

 

V lékařství Rožmberských radí se prach z bukvic potlučených, zvláště pak na rány lidi „zmučených“, neboť náhle zaceluje a hojí.

 

Potlučenému, jenž s vysoka padl, dávali píti nápoj ze starého vína, červené masti, kozlí krve a pak natrhali mech, jenž roste na habru, a uvařili ho s vodou a tím jej obvazovali.

 

Dostaň hada před sv. Jiřím, zřež mu hlavu a dej do ní 3 zrna hrachu a zakopej ji do země, ať na ni slunce nesvítí, a když ten hrách bude mít květ, zřež, žádná rána se tě nechytí.

 

Aby tě nemohl žádnej raniti, ani rány udělati: Na svatou Markétu vykopej kořen, jenž slove myší ouško, a to do slunce vejchodu a vem chrpy k tomu, která v obilí roste. Natrhej ji na sv. Jakuba ve dvanácte hodin a dej to obý do bezový trubky a zašpuntuj to dobře a nos to při sobě. Tehdy tě žádnej neraní.

 

Vezmi bílý kloc, namaž jej lojem a posyp prachem střílecím a zapal! To teplý přilož! (Zálesí)

 

O uřezání neb utětí ruky neb nohy po rozmyšlení… A když řezánie učiníš spustiž kuoži na ránu; a na ránu vlož stružky z papieru, aneb pýř spáleného papieru, smiešený s bielkem vaječným, aneb prach takový: Vezmi mumie, vlaské rudy, stružkóv papierových, každého šest lotóv, a směs s bielkem vaječným a vlož na ránu; a to přivaž na ránu, ať se krev staví. Někteří lékaři kladú kymly po řezání do slepice za živa rozedřené s zadnie strany, ať by bolest potichla miesta raněného teplostí skrovnú té slepice, a aby nepřipadl křeč pro bolesť, jenž se stává pro raněnie na miesté žilovatém... (Saličetova ranná lékařství)

 

 

Máš-li nějakou bolest a roste ti vojanské maso, posyp to maso nickamínkem, až se ztratí; potom vezmi salmijak a rozmoč ho v kořalce a do tý rány zalejvej a na to dávej starej perpetýn, tak se ti bolest brzy zahojí. (Zálesí)

 

Jiným bolestem má se zabrániti, aby se nepodebíraly, a tu hledají se prostředky, které rozhánějí nebo bolesti vznikající zamezují. Tak přiložíš-li ssedlé mléko na prst, který bolí a bude se podbírati, bolesť „sparchantí“,  nepodebírá se a ztratí se. Nebo pro rozehnání utře se pěkně za 1 kr. čertovo h…, za 1 kr. kafr a za 1 kr. šafrán, a to se přiloží na bolesť. (Zálesí)

 

Na rány žehnání takto: „Svatých pět ran, poslouchejte tuto šestou. Šťastní, šťastní tři bratří jednou šťastnou cestou šli, i potkal je tu chvíli náš Pán Jezus Kristus. I řekl jim: ‚Kde jdete, šťastní bratří tři?’ ‚Hledáme koření, ježto by ke všem ránám dobré bylo.’ l odpověděl jim Kristus: ‚Klekněte na svá kolena, přísáhněte na rány Boží, že před žádným nezapřete, aniž ukradnete, aniž za to které mzdy vezmete etc. Jdětež na horu Sinai, vezmětež oleje z dříví a vlny z ovce, položtež na ránu, řkouce k ráně: Ta rána buďto sečená neb klaná neb zastřelená neb kterákoli vražená. Tak se jí staň, jako se stalo té ráně, jížto Longin našemu Pánu Jezu Kristu pravý bok proklál, aby též ta rána nebolela, ani se zhoršila, ani potila, ani zjitřila; ani se které nečistoty k tomu přivrhlo. Tak se staň té ráně. Toho mi dopomáhej Otec i Syn i Duch Svatý, vše jeden Hospodin. Amen.“

 

Kterak mohou tlustí a tuční lidé vytenčiti a vyhubeněti

 

 

Však to věděti sluší, že lidem tlustým, jichž tělo nesmírně plné jest, i těm, jenž duchy příliš hýbavé a horké mají, časem užitečné jest, kdyby starostmi, bázní a zármutky trápeni byli, jmenovitě proto, aby ta přílišná hrubost těla a obtížná byla uskromňována a odjímána.

 

Tlustí a tuční lidé vytenčiti a vyhubeněti rádi chtějíce, všecky práce své na lačný žaludek vykonávati a ještě s potem, bez vychlazení pokrm přijímati mají. Víno smíšené a nepříliš studené prvé píti, pokrm jejich sesamum a jiné krmě sladké ať jsou a to v hojnosti. Tak zajisté na skrovném jídle dosti mívají. Jednou za den jísti, řídko do lázně choditi, místo lože v létě na zemi líhati, v zimě na tvrdém loži, bez šatův procházeti se, jakž nejvíce býti může, náleží. (Zdravověda školy Salernské)

 

 

 

Hubne-li nebo tratí-li někdo barvu, říkají o něm, že ztratil míru. Aby pravé míry nabyl, musí se dáti přeměřiti, což se děje následovně: Baba, neoslovíc nikoho, přijde před východem slunce, a počne měřiti nemocného nití, lačnou slinou usoukanou, od konce prstů ruky levé ku koncům prstů ruky pravé, od tlapek až k temeni. Mezi měřením říká pozpátku „Otče náš!“. Měření opakuje se několikráte, až do uzdravení nemocného, při čemž vždy ukazuje, že přibylo již míry o půl tlápy, o celou tlápu atd. (Z Krkonoš)

 

Tlustí lidé mají hodně slaná jídla požívati neb mají častěji ocet píti. Zhubenějí. (Hanácko)  

 

Hubená žena stloustne, přelehne-li si v posteli na mužovo místo. (Z Krkonoš)

 

Ukous-li by člověka vzteklý pes

 

Jakmile byl člověk kousnut pominutým psem, hned má píti jezevčí sádlo, jež do sebe vzteklinu vtáhne. Na to píti musí odvar ze satorajky a šalvije a rozetřenou jísti s kouskem chlebem. Kus, v němž bylinky ty jsou vmíchány, hoditi se musí vzteklému psu se slovy: „Ej, běhé psisko po polu, žádnému neuškoď a běhé, až ju potrháš.“ (Ořechovičky)

 

Líkařství, kdyby koho co jedovatého uštíplo aneb vzteklý pes, neb co jiného ukouslo: Vezmi volšinku, bedrníku zeleného i s kořenem a raků několik. To všecko koření s travou i raky vlož do novýho hrnce a pokličku přikryje zamaž jej a postav na uhlí, aby se na prach spálilo. Potom coť se zdá, koho by vzteklý pes ukousl, v nápoji dávej píti a to učiň hned brzo, jakby ukousl. To jest zkušené J. M. panem Zdeňkem Mezříčským na Ledči.

 

Vezmi koření, jenž slove tučnej mužík a z pávového vocasu se tří pér ty modrý vočka a strhej je různo. Potom smíchej s tím tučným mužíkem, zvař v pomyjích a dej psu. Zkušeno panem Bernartem z Vřesovic.

 

Ukous-li by člověka vzteklý pes, jestli muž, vezmi od pacholátka moč jeho a dej vypíti. Pakli jest žena, tehdy od děvčátka. Též skrze něho učiněné a zkušené.

 

Při pokousání vzteklým psem se na ránu přiloží živá žába. Žába do rána zduři a ten jed vytáhne.

 

Koho ukousl vzteklý pes, tomu se pomůže přikládáním hadí kůže. (Chlum)

 

Kdo se potká se vzteklým psem, nestane se mu nic, jestli jej dříve viděl a v pravou ruku hned palec zatnul.

 

Proti vzteklému psu:  Toto jest výborné proti ukušení psa vzteklého, slova tato řecká napsaná na papieře, i dán hovadóm v chlebě, a lidem na perníce psaná černidlem, a ta slova na perníku napsaná dáti sniesti:

                „† kyron † kyrion † kaframaton † kamazan † zam †

                        kyzan † kyzion † kafracon † Taito †“

Přijmi k tomu driáku a dej to tomu, koho pes ukous’.

 

Kdo nosí u sebe zub z černého psa, toho žádný pes nikdy nepokouše, a ba si ho ani nevšimne.

 

Byl-li člověk pokousán vzteklým psem, ať vykrojí z prvního pecnu „Boží očko“ a sní; vzteklina se ho nechytne. (Od Zlína)

 

Když se vztekne pes, nejlépe dáti mu honem skrojek s novopečeného prvního pecna, řkouc: „Na, vezmi a neškoď lidem!“ Pes popadne skrojek, uteče do lesa a již se nevrátí. (Od Vsetína)

 

Opět jinak k témuž: Vezmi srsti od mladého kozlete, dokudž není v roce, a cibuli a soli též, med parojkový, to všecko ztluc a přikládej za tři dni nebo déle.

 

 O neduhu, ježto slove rak

 

 

Chyť jedovatou žábu a nacpej ji živou máslem novým, neslaným. Pak vezmi dva hrnky, jeden musí mít ve dnu dírky, a ten se postaví dnem na ten druhý, a ten spodní se zahrne do země, a okolo svrchního, v němž jest ta žába, dej uhlí: tak vysmažíš z ní tuk do spodního hrnka. Pak tím tukem jako mastí maž toho raka a tím práškem zasejpej, zhojíš jistě. Ale ať tě ta pára a dým, když pálíš, neobejde!

 

Kdo chytá raky, nechť dá pozor, aby moucha, zasednuvší na raka, na některý úd těla jeho nepřeletěla, sice na témž údu raka dostane.

 

 Pro raka: „Udělej silný louh z nehašeného vápna tak, aby voda 5 nebo 6 coulů nad tím stála, nech to chvíli státi, pak odceď tuto vodu, dej člověčí lejno a dřevěný olej, udělej z toho kaši a přilož to. To jest, jak jisty vyhlášeny lekař anglicky ubespečuje zrovna nebesky lek na nejen zžírajícího raka, nýbrž i také všeliké shnilé jedovaté otoky a tekoucí neduhy do kořene vylečí. (Podkrkonoší)

 

 

 

Mor a cholera

 

Naši předci znali také již rozličná opatření proti moru čili „šelemnému“ času. Staré spisy uvádějí nejen zvláštní lék, který pod jménem morové letkvař celkem z 57 koření domácích i cizích, vonných i jedovatých, a rozličných hlinek a kamenů, pálených rohů a parohů se připravoval, nýbrž obsahují i rozličné předpisy o tom, jaký pořádek a spůsob života v době morové zachovávati sluší. Jedno takové navedení asi z r. 1498 zní takto:

Nejprve dobré, aby člověk, může-li to býti, nebyl tam kde mor.

Druhé, aby bez bázně ani strachu o moru měl; neb o tom času mluveno a rozjímáno přivádí lidi v nemoc. Když čas vlhký neb mlhový, aby na povětří takové nemnoho vychodil, ale prve než kam vyndete, zakuřte něčím vonným jako bílým kadidlem — a toť věcmi vonnými. Když leháte, prve než lehnete, když čas vlhký neb mokrý, ať zakuřeno jest něčím vonným, aby dým ten opravil povětří nakažené — a to má činěno býti 4krát do téhodne.

Item ráno, prve než mezi lidi půjdete aneb na povětří, máte vždy přijeti letkvař jako vlaský ořech, aneb dulce amarum (potměchuť), aneb prachu, jenž slove prach mistra Krišťana, a to přijímej jednou v témdni jako vlaský ořech s vínem aneb s jiškú semence ozimého.

Item, kdož toho nemají, požívejte citvaru, hřebíčkův, třevdavy, kozlíku, bedrníku, jalovce a j. Pakliby neměli i těch koření, vezměte topinku chleba režného a močte v ocet s cibulí, a to snězte, aby lační ven na povětří nevychodili.

Item, když jste mezi lidmi, vždy máte něco vonného měti, jakožto pomum ambrae, neb pelyněk, majoránu, brotan, neb húbu omočenu v ocet a v tom hřebíčky, růže neb cožby nejvonnějšího měl. I omoč v to húbu, jež spongea slove, a k té voniž.

 

Je-li mor, usuš několik jader klokočových, utluc na prach, každého rána a na večer, až půjdeš spat, usuš topínku, polij vinným octem, posyp tím práškem a tak jez topinku a vinným octem zapij. Povídám: bys měl v sobě třebas 50 bolestí, rozplynou se. Kdyby pak se hlíza aneb pliskyřice ven na tělo vyhodila, usuš topínku, polij octem, tím práškem posyp, přivaž na bolest a nech do třetího dne, pak se podebere, provalí, vyteče a s pomocí Boží se zahojí. Potom pytlíčky, v kterých rostou klokočová jádra, usuš, nadělej prášku, kterým se může ráno i večer ve světnicí kouřiti, což chrání před nakaženým povětřím. Při tom můžeš také za nakažlivého povětří těch jader denně snísti, co chceš. Prubírováno jest.

 

Mor jak zahnati. Je zakopanej u křiža, říkávali naši starček. Ten mor, aj morová rána, táhne se při zemi. Je to jak šňůrečky, barvy doví jakej, krúti se to od domu k domu, vleze do ďúry, člověk k tomu dospíší, zatluče to kameňama a už potom neškodí. (Moravské Slovácko)

 

Vojáci černého koření užívají proti hlízám s velkou platností. Kdež hlíza jest, na píď odtud klíštěmi natahují a rozdírají kůži a rozpálenou špicí ji propichují, potom berou to černé koření s čerstvým máslem a do té díry je vecpávají, tím se jedovatina mocně vytahuje. Jestliže je hlíza pod páží, tedy se to dělá na rameně, pakli se ukáže v lůnu, dělá se díra svrchu na stehně. (Hanácko)

 

Lék proti choleře od dr. Hofrichtra:4 g kafru se uloží do1 litru čistého lihu a láhev se pevně zazátkuje. Přebere se bedlivě a na čistém plátně dobře otře 3/4 l zaručeně pravého jarého žita a do zlatova se upraží v nádobě čisté, nevyprýskané, načež se v mlejnku rozemele. Rozemleté žito se vsype do dvoulitrové lahve, v níž se kafr zatím roztál. Všechen obsah nesmí převyšovati 3/4 lahve. Nato se protřese, postaví se někde v pokoji. Po 14 dní se tím dobře třepe, 15 den se pomalu tekutinou drobty žita po skle nalepené spláchnou, aniž se zátka otevřela, a ponechá se potom 10 dnů klidně státi. Když se tekutina náležitě ustála a zčistila, oškrábe se opatrně vosk se zátky, ale tak, aby se nepohnulo, láhev se otevře a čistý obsah, který musí míti barvu rumu, sleje se do malých, k tomu již připravených lahviček, každá se novou zátkou uzavře a zapečetí. Čím rychleji a obratněji si kdo počíná, tím silnější a lepší kapky obdrží. V čas epidemie, cholery nebo při nevolnosti v žaludku a průjmů bere se 10 kapek v lžíci vody a zapíjí se buď malým douškem červeného vína nebo několika kapkami koňaku. V případě těžším se užívá 10 kapek se lžící vody každou hodinu, zapíjí se rovněž červeným vínem, koňakem neb vřelou černou kávou, pouze však malou dávkou, tak dlouho, až už v životě nastane klid. Při velmi vážném, smrtelném případě se užívá i 15 kapek a lžíce vody a to třeba dříve než za hodinu tak dlouho, až se dostaví pot, průjem a zvracení přestane. Výtažek z jarého žita spojený s líhem a kafrem bacily cholerové usmrcuje a tím zamezuje šíření nákazy. „Líh onen byl 1866-73," končí spisovatelka M. Špačková, „rodinou naší nezištně šířen a všichni cholerou stiženi, kteří ho upotřebili, se uzdravili.“ (Z Podkrkonoší)

 

 

Pocení a smrduté tělo

 

Smrdutého těla, ženám zvláště spravuje maso hada, zvláště samce s obú koncuov na čtyři prsty uťatý, v víně močený a potom stlučený s anyzem a myrhou a s fíky z něho pokrutek nadělati a vysušiti. Prach udielati a s driakem smíseti. To dávati u víně píti při svítání nemocným zlých vlhkostí, rozličného a mrzského osutie. Myrha s kamencem smissena dává dobrou mast proti nelibosti a smradu všelikých míst na těle.

 

Proti potu rukou a nohou. Na mechu v obuvi kdožby chodil, smrduté páchnutí noh zahání mech stromovní. Smrad podpažní styrax mirrha s kamencem pomazáním odjímá. Nebo kořen bodlákový u víně vařený a pitý zahání prk aneb smrad pod paždím i všeho těla. Touž moc má ztlučený a přiložený aneb pomazaný.

 

Vonné rukavice strojiti. Ambra k mnohým vonným věcem se užívá, jako ku potírání rukavic y jiných podobných. Posyluje mozku y srdce, když se k ni voní. Zahání morové povětří.

 

Kdo nechce, aby se mu nohy potily, ať si dá do bot kožky nebo slupky s nohou martinské husy; dá-li si je mezi prsty, nedostane také kuřích ok.

 

Kdo by omrzl a neb opálen byl 

 

Má-li někdo nohy omrzlé, přilož si kůži z noh husích, a bude ti zpomoženo.

 

Na omrzliny a oznobeniny přikládají si venkované rozžvýkaný hrách.

 

Zmrzlího, dyby nebyl jakorát eště pryč, zakopaj do hnoje, jen se hlau nechá ven, že to z něj vytáhne. (České Kladsko)

 

Když se někdo spálí nebo opaří, vezmou hebkou ovčí vlnu, smočí v bílku vejce slepičího a na bolest přikládají; nebo si bolest takovou natírají slepičí krví.

 

Jsi-li popálen, potři se močem od zdravé ženy. (Hanácko)

 

Od opařeniny: Chyť raka, živého utluč, na rendlíčku usmaž, přes hadérku přeceď a na opařené přikládej.

 

Kdo se opálí, ať se honem chytne za líce nebo za ucho; nedostane pliskýře.

 

Obhoření od slunce. Dobrá jest z kvítí bzového voda, aby se ní umýval proti obhoření od slunce.

 

Opařenina. Přiložit teplý kravinec nebo bláto nebo pámel stlučený s „plavajzem“. Někde dávají zaječí sádlo. (Moravské Slovácko)

 

Proti spálenině a opařenině. Když jiné lékařství nechce býti platno, toto jest zkušené lékařství: Vezmi mízku z kořene, přidaj k ní vody růžové a vody z kravských lajn, aneb z kvítí lípového a nemáš-li těch, vezmi prostou vodu studničnou, směs spolu a proceď, budeš míti z toho jakousi hustou šťávu, kteráž sama znamenitě všecky spáleniny hojí.

 

Proti spálenině ohněm: Vezmi staré podešvy a jáhly nebo proso, spal na prach a zasýpej tím a zhojíš se.

 

Kohož hrom opálí, vezmi žloutky od nových vajec a lněný olej a vodu říčnou. Ztluc to vše v hromadu a nechej tak postáti chvíli. Když se ustojí, tehdy tu mast zbera s vody, maž se tou mastí, kdež hrom opálí. A tím se zhojíš, budeš-li často mazati.

 

Kdo trpí na neduh nazvaný krtice

 

Před sv. Jiřím chytne se krtice [krtek], zadlábí se palcem levé ruky, pak se usuší a na prach potluče. Tímto prachem se krtice křížem trou. (Někde  stáhnou kůži a schovají ji, a když jde zažehnávat, musí tím prstem, kterým krtka umořil, šmidlovat po kůži. Ale ne každý může krtice takto sehnati, nýbrž jen ten, kdo se narodil po smrti otcově. (Jimramov)

 

Kdo trpí na neduh nazvaný krtice a chce ho pozbýti, ať  si opatří z krtka před svatým Jiřím chyceného játra a žluč, ty utře a na neduh přiloží. Když přílep uschne, vezme se a před sluncem východem nese ho někam do hromady od krtka vyryté, ten se do té krtiny zahrabe, a na ni trpící na holá kolena klekne a třikrát Otčenáš a Zdrávas se pomodlí, potom odejde pryč, neohlížeje se. To musí opakovati třikrát vždy ráno před sluncem východem; kdyby krtek přílep vyryl ven, musí ho zase do oné hromady vtlačiti, až tam zůstane a neduh se ztratí. (Mladoboleslavsko)

 

Vezmi novy hrnek a polož na kolíku na „krčičinek“. Kdo jej vezme a z něho jísti bude, dostane krtice, a s onoho budou sňaty. (Deblín)

 

Moucha může přenésti nemoc: Posadí-li se na zabitou „krtici" a pak někoho štípne, bude míti poraněný „krtice“. (Neděliště)

 

Když se „hýbe zem“, t. j. když se probouzí jarním sluncem ze zimní ztrnulosti k novému životu, hýbou se i nemoci, jmenovitě krtice, hrče na krku, dření v údech, hostec, bolení očí a j.

 

Pchaní, dření, loupání

 

Choroby právě jmenované, totiž „pchání v boku, dřéní v údoch a lúpání v nohách“, označují  lidé zvláště starší souhrnným názvem „vředisko“. Názvu „hostec“ při chorobách těchto neužívají.

 

Má-li někdo „pchání v boku“, postrouhají míšeňské jablko, natrou na modrý, pijavý, jemně dírkovaný papír a na bolavé místo přikládají. Také psího sádla užívají a ježím nebo slepičím sádlem se natírají.

 

Píchání (pchaní). Mech ze střechy se poleje octem a přiloží na bolavé místo, nebo moučka ze lnu na kašičku uvařená. (Tvrdonice)

 

Kdybys ochrom, vezmi z devíti mlejnů zpáteční vodu [voda, která přichází z jalového potoka do podkolí v lednici], vodu z devíti studánek, které proti slunce vejchodu jsou, z prostředka devíti brabenišťat dobrý přehoušlí, to se dá do pytlíka, devíti jalovců vršky, devaterník, kozlík, vrátičku, černobejlí, tolitu bílou a modrou a žlutou, mateřídoušku, řimbavu, balšan, verbinku, a to spolu vař v kamnovci, vyber to do kádě, musíš se nad tím pařit, a když to schladne, sedni do toho! Udělej to několikrát!  (Humpolecko)

 

Proti klání a bodení v bocích, nebo v životě, nic jsem nepoznal lepšího nad toto: vzíti jablek schnilejch a stlouci je v moždíři a na šat namazati vohřejíc, co by mohl obdržeti; tu kde bode, přiložiti dvakrát nebo třikrát a v teple ležeti. Prvního flastru nechati ležeti, až uschne, potom znovu tím novým namazati a přiložiti.

 

Kdo má nějaký bolavý oud

 

Bolí-li koho nohy, nechť si dá tři kolénka ze slámy nepotřebované křížem přeložené do střevíců nebo bot.

 

Kdo má nějaký bolavý oud, ať chytí majku, dá ji na poraněné a řekne: „Majko, majko, dej mi masti na mí bolesti, nedáš-li mi masti na mé bolesti, vhodím tě do kolomasti.“ Ta vypustí žlutou šťávu, kteráž hojí. (Z Mladoboleslavska)

 

Aby nohy nebolely, když se má tuze daleko nebo čerstvě jíti, lidé sušili si mladý olšový list a mateří doušku, zetřeli na prach, pak vzali jelení loj a sádlo z mladého zajíce, a učinili s tím prachem mast, a když pak měli jíti nebo snad s někým o závod běžeti, namazali si touto mastí vespod nohy. I dokládá zápisek ze sečského mlýna: „A můžeš dobrýmu koni v běhu postačiti, a nebudou tě nohy boleti, a byť  třebas sedm let porád vandroval, dyž tej masti tak, jak psáno, užívati budeš, nebo jest to ode mně samýho zkušeno.“  (Hlinecko)

 

Něgdy je namoženej, f těle pšká, kreu se sedne, dostane lehnutinu, pškání f bocich, do strany, lámání f kostich, ruky sou vostalí jako sochory, zdáví se, až ho to može potrhat. Dyby si uďál ránu, koňská homulka zarazí kreu, teplá je platnější. (České Kladsko)

 

Šlápne-li někdo na slepýše, opuchnou mu nohy a někdy také i upadnou.

 

Noha supova pravá na nohu člověčí levou uvázaná bolesť pravé nohy uzdravuje a též zase totiž levá noha supova na pravou nohu člověčí uvázana levou uzdravuje.

 

Kdo vstoupne bosou nohou na lůže kravské, pokud jest teplé, nikdy bolesti v noze nepocítí. (Jičínsko)

 

Štípání v nohách dostane, kdo kopne do kočky.

 

Trne-li noha někomu, ať slinou omastí žíly pod kolenama.

 

Bolavé paty zahojíš, chytíš-li si netopýra, křídla ještě živému utrhneš a na paty si přiložíš.

 

Kdo by nohu vytkl. Vezmi šest žloutků z vejce, rozmíchej je dobře, dej mezi to soli, až to zhoustne jako kaše, pak namaž na modré sukno, obkládej tím nohu a šátkem zavaž, brzy bude dobře.

 

Spiritus balsámický doktora Karoli, cís. Karla IV. : Brabenců živých 1 žejdl. Brabenčích vajíček 2 žejdl. Šťovek neb žížal 1 žejdl. Lesního kadidla 1/4 libr. Kafru 1 lot. Kopřiv malých polezlivých 2 hrstě. Květu levandulového 1 hrsť. Jedlový šišky 2 šišky. Borový šišky 2 šišky. Pálenýho dobrýho 8 žejdl. Ty špecies nechají se stát na teplém místě 3 dni potom skrz Alambik vitahne se toho 4 žejdlíky, špiritus ten velmi obzvláštní k mazání proti všem kontraktúrám a skličeným oudům i taky proti padoucí nemoci jest dobře s ním mazat.

 

Na vyvinutí kloubu, anebo na zlámání kostí zaříkání: Ve jménu sv. Ducha! Jede Pán Ježíš na oslíčku, sv. Petr na koníčku: „Petře, pospěš!" — „Pane, nemohu: zlámal mi kůň nohu!“  — „Nu sejdiž se kost ke kosti, kloub k kloubu, srst k srsti, ať jest zase tato bolest celá jako kámen, dejž to Duch sv. Amen." (Nový Bydžov)

 

Zaříkání na růži. Dej na nějakou mělkou nádobu žhavé uhlí, nasyp do něj svěceného koření z věnečku od Božího těla a něco usušených lupínek z růží, tím podkuřuj a přitom říkej: „Zaklínám vás, pakostnice, růžovnice, kostnice! Do lesa hlubokého, do dubu vysokého, do dřeva stojatého a ležatého: tam sebou mlaťte a třískejte a této osobě (jméno) pokoj dejte!"

 

„Kŕč“  bývá nejčastěji v nohou, ale známý  je také „kŕč" žaludkový. — Od „kŕče“ v nohou nařežou vlčího lýka, obvážou si jím pod koleny nohy a chodí tři dny před západem slunce na hřbitov, kdež překročují třikrát šestinedělčin hrob.

 

Utluče-li se srdce holubí na prášek, a dává se po ranních a večerních červáncích smíšené s vodou píti dětem, uzdravuje zlé neduhy, zvláště křeče.

 

Kdo má křeče v nohou, oblož si místo úhoří koží a uzdravíš se.

 

Na zlámaninu přikládali ohřátou mastnou hlínu s močem rozdělanou, též černý kořen; při vyvrtnutí nohy natahovali ji. (Chlum)

 

Zlámané kosti aby se zase svalily, proti tomu: Vezmi hlísty anebo červy dlouhé, ty zemské, a ztluc je na prach a směs to s oximiélem (totiž med s octem vaře) a učině flastr na zlámané kosti nalož. A od toho předivně celí.

 

Mast dialtová dobrá, komuž schnou oudové. Vezmi mozk z koňských hnátův a mozk z psích hnátuov a staré sádlo a koření ocúnové a to vše spolu dobře ztluc. A potom rozpustě na pánvici a zcedě schovej v pušku ku potřebě.

 

Revma, dna, suché lámání, hostec, houser

 

Kycht (gicht, regma), krerýmžto úhrnečným názvem označuje se všelijaké píchání reumatické, všecky bolesti kostní a kloubové. Nastuzení bývá nejčastěji jeho původem. Názvy dna a pakostnice na venku zřídka uslyšíš a málokdo jim rozumí, kdežto hostec, také z této zahrádky kvítko, obecně je znám.

 

Kdo má reuma, nechť uvaří koňské žíně ve vodě, do které nasype mravence i s kuklami. Koupe-li se ve vodě té rok, zbaví se nemoci. (Lužany)

 

Na regma teplý ovčí nebo koňský hnůj; nemocný se do něj v chlévě zahrabe a zůstane tak dlouho, dokud bolesti nepominou.

 

Nejlepším lékem proti dně  jest toto: Dej černého kocoura do pěkného bílého pytle a dones na čerstvé zorané pole; tam pytel pomalu otevři a kocoura pusť. Za utíkajícím se rozběhni a jakmile ho chytíš, můžeš býti jist, že budeš neduhu svého zproštěn.

 

Také nemoc vyléčí: Jakýsi nemocný dnou dal bílému kohoutu sežrati chléb, který ukousal trápen jsa nemocí svou; kohout prý dostal dnu a pánu svému tak pomohl.

 

Kdo se namaže hadím sádlem, může se ohýbati, jak chce, třeba se může do kolečka svinouti: kosti jeho jsou ohebné jako vrbový prut.

 

Člověka dnou zlámaného obkládají dvěma bochníky teplého chleba. (Dačice)

 

Suché píchání se léčí  smrkovým olejem nebo řídkým terpentynem, smíchaným s petrolejem. Postižený úd hodně se tře a nemocný pak užívá též pro pot. Terpeutynu samotného, namazaného na plátno, užívá se vůbec proti všelikému píchání a bolení.

 

Při lámáni či trolení v údech otočí se hovězí střevo pod kolena a trpící úd natírá se vinnými kvasnicemi, smíchanými s psím sádlem a jelením lojem.

 

Hostec prý má v sobě každý člověk, jenom že není vždy patrný. Někdy se objevuje způsobem dosti mírným: šupinami v hlavě, bolačkou a podobně. Hůře jest, když vezme na sebe způsob nemoci, kteréž jinde říkají „suché lámání“. Hostec se zavrtává: Nemocné hostcem osobě ustřihne se na hlavě křížem vlasů, t. j. na čele, v týle, za pravým a za levým uchem, taktéž po kousku nehtů: s pravé ruky a levé nohy, potom s levé ruky a pravé nohy. Potom se ustřihne nemocnému kousek podolka u košile, a ústřižky smíchané se do ní zamotají. Ve stromě, obyčejně v lípě nebo ve vrbě, na místě, kam slunce nedosvítí, vyvrce se dírka, do níž se uzlíček zastrčí a zatluče klínem. Časem dírka zaroste, a nemoc se již nevrátí.

 

Proti „hórazu“  je hromový kámen dobrý; na mísu nalejete octa a v něm třete hromový kámen octem, pak mažete a roztíráte namoženou část těla. (Boškůvky)

 

„Fusak“ vznikne po náhlém shýbnutí neb jiném rychlém pohybu. „To tak střikně ve řbetě, že se člověk ani zhybnuť potem němože.“ „Fusak“ se maže máslem a dobře rozetírá. Také „šafranovy flajster“ se přikládá.

 

„Hołasovsky dochtur kazał  temu, co měł fusaka, aby mu podał, co báj pravě było pod łůžkem. Jak se ten pro to sehnuł tak mu paru vlepił žiłum. Jen se zleknuł, vyskočił a był zdravy.“ (Opava)

 

A ta dna mrtvá jest v kostech a v mozku. Od níž se ruce i nohy skloňují a ta se stává od úrazu a od velikého bití kyji, ješto kyji ztlukú. Druhé, ješto činí smilstvo přes moc.

Druhá dna jest, ješto slove živá, a ta se stává: nejprve, kdož zbudí člověka, který spí, velikým křikem — z toho stržení stává se. Druhé, když koho oblijí studenou vodou v lázni neb v domě — i z toho leknutí stává se ta nemoc. A k té sluší toto lékařství: sluší pouštěti krev baňkami z toho místa, ješto tě ta dna hryze. Tak ji vypudíš.

Třetí jest horká. Ta se stává, ješto člověk u velikém horku vešken se upotí a pí silné víno nebo pivo neskrovně a ihned leží s ženou. A druhé se stává od velmi dobrých krmí, ješto jich člověk mnoho jí, neb tím krve přibejvá. Třetí, kdož pí mnoho v horké lázni.

 

Proti té dně lékařství toto učiníš: Vezmi símě černobýlové a kopřivné i s kořenem a pryskyřici, vosk a staré sádlo a mozk jelení neb mladého koně a nový bobrový stroj a dřevěnný olej a víno nebo vocet a kdule, a to vše spolu ztlúci a v nový hrnec vložiti a opět vínem rozvařiti přes celý den. Též pak nemocného mazati večer i ráno po tři dni a budeť jistě zdráv.

 

Proti dně mrtvé takto: Kterémuž člověku nohy a ruce ztrnou tak, že jemu umrou, jako by šlak jeho porazil, i nebude se moci hnouti, tomu takto spomuožeš: Napal vody z pelynku zeleného s pintu nebo se dvě, udělejž jemu káď, ať tam do ní vejde a přikreje se dobře. Pak vzíti škřemeny tři z tekuté vody, rozpáliti je v ohni, pak na to kamení tu vodu pálenú líti. A ať nebude žádné jiné vody v té kádi. A to jest zkušeno.

 

Komu schne ruka anebo noha a mozk v hnátech, vezmi neřezaného kozla luoj nepřepuštěný a hovězí mozk jednostejně, ztluc to vše spolu v moždíři a maž tím doluov a potom psí koží obvazůj. A tak vždy čiň přes den a budeš zdráv.

 

Vezmi kočku celou a tu vlož v hus a pec ji s tou kočkou. A ten tuk, což z té kočky vykape, schovej. S tím potom ty oudy suché maž. A pakli veškeren oud schne člověku, vezmi štěnce mladé a zvař je v kotle a pak se tím pař, anebo tou polévkou z těch štěncuov. A budeš zdráv.

 

Mast proti dně dobrá. Vezmi luoj tříletého skopce a mozk z vlčího hnátu a sádlo nedvězí a psí mozk a kočičí mozk a olej blénový a plesnivec i s kořenem a kostival a mast z bobrového stroje — ty věci všecky rovnú váhú. Ztluc spolu a tím naděj housera tlustého, jest-liť muž; a pakli žena, tehdy hus peciž v horké peci podstavě pánvici. A což vyteče tuku, to schovej v pušku. A tím maž nemocného a budeť zdráv.

 

Kdo má křeč v nohách nebo v rukou, vezmi zaječí krev a maž se tou krví, kdež tě křeč napadne, a budeť potom lépe. Anebo vezmi vrbové listí a to ztluc a tu smáhu vyžďmi skrze šatku a tou se smáhou maž na tom místě.

 

Kdo má námnou kosť

 

Když má člověk námnou kosť též námnice, navná, nální, nadní, náchní, mrtvá kosť  — naběhne na ruce nebo na noze tvrdá boule.  Nejraději se usazuje kolem kloubů a vazů. Na venkově  dávají na ni placičky z „olůvka“, kterého užil sklenář v okně, a nechají je na ní, „až upadne“.

 

Kdo chytne kozu za rohy, dostane námnou kosť.

 

Kdo má námnou kosť, ať šoustne o pozdvihování v kostele třikrát rukou nebo nohou (kde ji právě má) nazpátek o lavici. (Vsatsko)

 

Námnou kosť stírej „hromovými kameny“, když měsíček schází. (Od Brna)

 

Může se také potírati  kostkou kdekoliv nalezenou, ale kde slunce nesvítí (na př. ve sklepě), a žehná se „prstem nejmenovaným“ (druhým od malíčka, jinde „miličkem“ jmenovaným).

 

Náhní kost zažehnávat: Vem si hnát na mršníku, ale dej pozor, abys ho zas tak položil, jak ležel. A taky, dyž je na schodu měsíce tři dny, říkej takto: „Pámbu počal, já taky počnu po jeho božský milosti. Zmizej se kost náhní, tak jako se zmizelo v hrobě mrtvý tělo. K tomu mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh duch svatej,“ a po třetí dolož: „Amen.“ Když ten „kříž“ říkat budeš, tak musíš tu náhní kost tím hnátem zatlačit; zmizí se a ztratí dozajista, jen ten hnát polož, jak ležel.

 

Kdo má kuří oko nebo bolavý prst

 

Kuří oko se léčí následovně: Vezme se ovesné kolínko a režná niť. Kolínkem se kuří oko třikráte potře, na niti dělají se uzlíky a sice k tělu člověka, při čemž počítá se od dvaceti dolů, pak se oko ve jménu boží Trojice ještě jednou potře a s nití do cibule zandanou zakopá.

 

Neštůvka (bolavý prst). Častěji se přihodí, že se rozbolaví prst u ruky, „odbírá“  se za velkých bolestí a trhání, kolikrát vyleze z prstu i kost a prst zůstane křivý. Neštůvka se zažehnává. Zažehnávání bývalo tajemstvím jednotlivých rodin a přecházelo jen z matky na dceru. Starší ženy požívaly vždy větší důvěry. Kdo má neštůvku, položí při zažehnávání obyčejně bolavý prst na „nerobebenú šporu“ ve dřevě a zažehnávačka mluví: „Šla růžička po luce, nadešla ju panenka. Kaj ty jideš růžičko? Člověkovi do masa, do kosti. Co tam budeš dělat? Trhati a štípati. Nechoď tam má růžičko, boch jo byla s Kristem Pánem až na věky věkův amen.“ Zažehnávačka klade ruku na nemocný úd,  modlí se [zároveň i nemocný] Otčenáš a Zdrávas. To se opakuje třikráte. (Slezsko)

 

Jinde zase zažehnává se neštůvka takto: „Neštuvico, nezdárnico, jestlis' z hlíny, di do hlíny; jestlis’ z blota, di do blota; jestlis’ z jakékolvěk jiné příčiny, di jak nejdál možeš.“ Při tom se žehnalo a modlilo. (Slezsko)

 

Léčba petrolejem z XVI. století

 

De petra: to jest skála. Tato jest ctnost tohoto šlechetného oleje, který se jmenuje jazykem latinským petroleum a jazykem českým olej.

Petroleum jest olej, kterýž vychází skrze moc Boží ze skály, a kape s té rozsedlé skály, a skrze horkost slunečnou a divnú moc Boží lidskému pokolení k prospěchu a polehčení, všelijakým nemocem dole psaným, a ta skála, z které tento petroleum neb olej teče neb kape, jest v zemi daleké, jež se jmenuje Marsilia, s vysokého vrchu jménem Sibia, a mnozí rozumní lidé jmenují tento petroleum totiž olejem svaté Kateřiny, a to pro jeho ctnost. Cassius, Felix,  Avicena, to jsú tři jména velikých a múdrých a rozumných lidí, kteříž tohoto petroleum zkusili, a protož o něm píší, že jest horký a suchý, a zažívá ty neduhy v člověku, kteréž přichází z zimy a studeného přirození.

Item pro nedostatek, když někoho krč láme, aneb trhá, a tak že jemu oudy třepecú, a tak že by maso z člověka tratilo, a v oudech člověka trhalo, ten se maže tímto olejem. Pomocné jest.

Item pro kámen, kterýž se v člověku pohybuje, a kdož jej v ledví má, ten se maž tímto olejem okolo ledví a lůna. Pomocno jest skutečně s pomocí Boží.

Item Plato jest jméno jednoho poety aneb vykladače múdrého a rozumného muže, ten svědčí, že tento petroleum pomáhá pro studený žaludek a pro zimnici, když se jím jeden maže na dolinku srdce.

Item petroleum zahání všecky opuchlosti, kteréž přicházejí z studeného zacpání života, aby se jím mazal, a krápku nebo tři napil. S pomocí Boží pomocné jest. Zase kdo by se spálil ohněm, aneb vodú opařil, ten se maž tímto olejem, zhojí se.

Item prašiviny a černé, neboli dobré neštovice, i lišeje tento olej hojí, kdož se jím maže.

Item, kdo nedobře slyší, a komu v uších zní, anebo červy sú, aneb se jitří, ten rozmoč kúsek bavelny v tomto oleji, vlož sobě do ucha, pomocné jest.

Item, kdo by modré fleky na těle od bití měl, aneb kdyby se ustrčil, aneb stlačené oudy měl, ten se maž tímto olejem. Pomocno jest.

Item, kdoby sobě žílu přetáhl, že by mu se trhati chtěla, aneb ruku přechvátil, aneb oud vyvinul, ten se maž často psaným olejem, pomocno jest. Zase komu oudy strnú, že by chtěl ochromnúti, ten se maž tímto olejem, zhojí se.

Item, kohoby had ukousl, anebo nějaká jiná jedovatá zúštla, aneb zvíře, ten se maž na tu škodu.

Item pro polehčení a pro trhání pakostnice jest tento olej dobrý, a zvláště oudu, když se jím maže, anebo krapku, aneb tři napije, jistě pomáhá. A tak my to také věděti dáváme, kdož by kolivěk tohoto petroleum aneb oleje zkusiti dáti chtěl všelijakému doktoru, anebo jiným umělým mistróm, toho nehájíme, a věříme, že toho potvrdí a pochválí. Pán Bůh všemohoucí buď z toho pochválen.

Item dobrý a zkoušený konfekt nebo trykt k posilnění mozku a paměti, a čistí mozk v hlavě, zahání závrat a dává chut k jídlu a k pití, a činí dobrou přirozenou stolici, zahání řezavku moče v životě, dobrý proti otoku prsí a plic, z čehož kašel, žaba a dušnost okolo srdce pochází. Zahání nepřirozenou horkost a obzvláště jest dobrý proti zanečištěnému žaludku. Dej se najíti u mě, Matouše z Rúdnice.

 

O moci a hojitelné masti, kterážto jest udělána z člověčího sádla

 

a k jakým by se neduhům užívati měla, teď se pořád vypisuje. Kteréžto masti tento mistr dosáhl od jednoho znamenitého pohanského mistra v Alkayru, ležícího v Africe. Kteroužto mastí mnohým lidem jest spomoženo, a ještě s Boží pomocí spomáhá se na mnohé bolesti.

Najprve. Tato mast dobrá jest malým dětem, též i starým lidem na všelijakou prašivost, a také fleky, kteřížby je na svých tělích měli, tou mastí aby se za den dali dvakrát v teple aneb v lázni mazati, tehdy budou pěkně vyhojeni, zkušeno jest.

Druhé. Tato mast hojí všelijaké spáleniny, buď od ohně, smoly, vody, aneb čímž by se kolivěk spálili, tu mast zhřejíc, mají těch míst dvakrát za den pomazovati a flastrem obvazovati. Vyhojí se velmi brzo, zkušené jest.

Třetí. Tato mast hojí všelijaké rány buď sekané, bodené, skousané i stlučené, z té masti flastr udělají, na ty rány dvakrát za den přikládati, zhojí se to velmi v brzkém času.

Čtvrté. Jestliže by se kdo něčím v hnát udeřil, a že by dávno rána byla, přikládej na ránu té masti dvakrát za den, a ránu v čistotě měj, zhojí se v rychlém času.

Páté. Tato mast jest dobrá malým dětem, kteréž by měly na hlavách strupy, aneb nějaké lupiny, ty aby nejprve zmyty byly prudkým louhem, a potom v teple dvakrát za den, a to pořád za dvě neděle mazány býti mají; zhojí se a budou míti zase čisté a pěkné hlavy.

Šesté. Tato mast také hojí ženám oteklé prsy tímto spůsobem. Vezmi bavlnu a omoč ji v též masti, přikládej ji na oteklé místo, by se i hnojilo, tehdy se vyhojí brzo.

Sedmé. Měl-li by kdo černé, zsinalé nežity, přikládej na ně flastr z té masti udělaný za den dvakrát, zhojí se velmi brzo. Zkušené jest.

Osmé. Mast tato všelijakou krev ssedlou buď v rukách neb v hnátech, jakým by se koli spůsobem, buď zimou neb stlučením přihodilo, to místo aby se tou mastí mazalo a třelo v teple dvakrát za den. V krátkém času se zhojí, zkušené jest.

Deváté. Ta mast jest dobrá pro lámání v kostech a v kloubích, v ledví aneb v rukou, a jestliže by nemohl choditi, že by jej tak hrubě trhalo, tehdy se má dvakrát za den tou mastí v teplé světnici aneb v lázni nebo u ohně namazati. A kdyby ho hlava bolela, aby sobě tou mastí mazal čelo nebo židoviny, ukrotíť se mu bolest velmi brzo. A kdyby mu fučelo v hlavě, má sobě mazati okolo uší, a tak to fučení velmi rychle pomine.

Mast pak tato v mnohých zemích, královstvích, knížectvích i městech zprubována a zkušena jest. A kdežkoli tento mistr s touto mastí byl, buď ve Vlaších, anebo v Německých zemích, lidé jemu děkují, a až posavad ještě jeho umění vychvalují. A té masti jeden-každý, kdož by jí potřeboval, bude moci najíti u řezáče průtrže a kamení z lidí. Jestliže by pak kdo tu mast ode mne koupil, a tak se nenašla, ten přijď zase ke mně, a přines mi mou cedulku zase, a budou jemu peníze zouplna ode mne navráceny. (Leták, vyhláška  soudobého „dryáčnického líkaře a mistra mastičkáře“, která byla vlepena do latinského herbáře z XVI. století. Jakýsi zbožný majitel lístku tohoto připsal na konec: Chvaltež Boha za dobrodiní)

 

Recept z první lékárenské knihy v Čechách „Světlo apatekářův“

 

F. Electuarium. de cineribus  Auicenne. Lekařstvi silné pro zetření kamene v ledvi. Kamen v měchyři, vyhání jej.

 

Vezmi popela sklenneho

Popela z Štírou

Popela z koření zelneho ktereby nebylo přesazováno

Popela zajíce spaleneho

Kamene z sponji

Krve kozlové vysušené a připravené

Popela z škořepin vaječnych z kterých se kuřata vylíhla

Lapidis iudaici

Klí ořechu obecného

Kosatce černého

Se…petruželného

Ptačího hnízda

Poleje

Gumi arabaci

Se…vysokeho slezu

Pepře

 

Ztluc na prach všecky věcy velmi drobně

Medu vařeného etc. 3x. a udělaj letkvař, kterauž dobře zahraď. a často špatulí proměšuj

Mira jeji až do zlatych ji s vodau trnkovau aneb svodau v nižby vařeny byly trnky acider černy.

Sklo páli se tímto obyčejem. Zetři je dobře potom je vlož do nějaké panve železné a vstav na uhlí vždycky dymaje ažby červené bylo, Potom od ohně odstav, jestližeť zpopeli, dobře jest. pakli nic, opět vstav na uhlí a dymej nepřestavaje až i zpopelí.

Štírove se pálí timto obyčejem. Vezmi Štíruo živych co chceš a vlož v novy hrnec zamaže jej těstem neb hlinau připravenau a vstav jej do pecy horké a nechaj ho Přes den a přes noc. potom  vyňmi a budeš míti popel.

Zelí nepřesazováné, takto se pálí. Vytrhaj kořeni z země a vymej  od nečistoty, potom na kusy zkrajej, a vklaď do hrnce, a přikrej hrnec. pokličkau  provrtanau. tak aby pára mohla vyjiti a vstav do pecy a nechaj přes cely den uvečer odstav, nalezneš jako uhlé. potom to uhlí zetři dobře a do maleho hrnka překlaď a přimaž jej hlinau a vstav do pecy. anech přes přes den a noc tak dlauho to dělaj, až uzříš uhlí v popel bilý obrácené.

Zajice v prach uvedeni:

Vezmi zajice živého a setni mu hlavu. a vlož do hrnce noveho se všim s krví i koží a zacpej dobře hrnec. Potom vstav do pecy, a nech ho tam tak dlauho ažť zpopelí.

Škořepiny vaječné takto se v prach uvodí:

Vezmi škořepin vaječnych z kterych se kuřata vylehla, a dobře je ztluka, vklaď do hrnce a zacpej dobře a vstav do pecy. a nechaj přes noc; zpopelili dobře pakli nic vstav znovu a nech až zpopeleji. Čím se dele suši tim bělejší.

Krev kozlova k tomu složeni takto se stroji.

Vezmi kozla 4 leteho. ve dnech horka najvětšiho po S. marketě a krm jej Saxisrajau Koprem vlaským. opichem. petruželí polejem Břečťanem Squinatem. Janošítem Nejtkem. Chmelem. a davej mu piti  vino vyborné zvlašť které by k čerstvosti nakloněné bylo. a chovej jej vždy na Sluncy, a tak jej krm za 40 dní. potom kdyžby počala uryna jeho červenati se, Vezmi hrnec nový, a nalej do něho vody a vař až by odjata byla od ní zemnatost. kteraž při ni jest. Potom setni kozla a vezmi prostředni krvé, kteraž zněho teče do hrnce. první pustě preč i poslední, a neodstavuj ji až se i srazy, potom rozřež ji na dvé nechaje ji tam v hrncy, a přikrej ji šatem řidkým, a postav někde vně ať  na ni jdau paprskové slunečni. i Měsycovi, a nech ji až vyschne dobře ale šetř ať ji neduojde mokrost z rosy. Kozel ať jest zdravy. Kdež koli nalezneš  psáno o krvi kozlove o takové rozuměj.

(Z latinského „Lumen apothecariorum“ Quirika de Augustis, vydaného roku 1496 v Benátkách, přeložil Matěj z Mýta 1583)

 

Také celé tělo může člověk opravit a proti všem nemocem a bolestem pojistit

 

Celé tělo může člověk opravit a proti všem nemocem a bolestem pojistit. K tomu je zapotřebí, aby vždy, když uhlídá nový měsíc, říkal: „Dej Pánbůh dobrý večer, měsíčku; vidím tebe o dvou rohách: prosím, aby mě moje ruce nebolely, ani nohy, ani hlava, ani zuby, ani moje celé tělo, až tě uhlídám o třech rohách. K tomu mi dopomáhej atd.“

 

Živý vlas dostane, kdo pije vodu ústy ze studánky, vtáhne jej do sebe a je mu nedobře v životě.  Radí se najísti se šípků, vlas se na ně omotá, a vyjde z člověka. (Hanácko)

 

Někdy vyvstanou černo— modré skvrny po některém oudu, jako od těžkého uhození nebo od otlačení, avšak skvrny tyto bolest žádnou nepůsobí. Tu se říká: „Umrlý na mne sáhnul v noci.“ Skvrny tyto zmizí až devátý den.

 

Od škrťáka přikládá se na krk hadra v lidském moči vypraná a vyždímaná.

 

Má-li jíti mladík k odvodu, nechť užívá člověčí sádlo; zestrakatí po celém těle, jakoby stonal na nemoc hnusnou a nakažlivou, a nebude odveden.

 

Má-li jíti mladik k odvodu a nechce-li, by jej odvedli, tehdy si uváže na krk šátek z umrlého a více nemusí se báti, že jej odvedou.

 

Komu hnijí játra, užívá tohoto prostředku: Zabije se stará černá slepice, játra z ní se ustrouhají a vinným octem polijí; pak se to procedí šátkem a z rána a na noc užívá. Někdo také dříve játra usuší a pak strouhá, ale účinnější jsou čerstvá. (Skutečsko)

 

Proti červené nemoci: „Žehnání říkaj třikrát pořád: “Byl jest pán Ježíš jat i umučen, Longin rytieř slepý proklál jemu bok svatý. Tuť jest tekla krev s vodú, tekši i přestala. Také tomuto člověku N. bilá i červená nemoc, byvši i přestala. Toho jemu dopomáhej Otec, Syn i Duch svatý. Amen.“                        

 

Polévka z chroustů jest dobrá těm, kteří se z těžké choroby pozdravují.

 

Ochvat. Úraz. Ochvat dostane nebo-li „schváti se", když se náhle jsa zahřát, napije vody. Jinde stotožňují ochvat s neduhem, jemuž se vůbec „úraz“ říká. Úraz dostane od těžké práce, když má člověk „v sobě ublížené“. Tu zemele zima, člověk cítí bolest v křížích. Od úrazu jest zelina „úrazník“ nebo „přetržný kořeň“. Nebo se od něho pomáhá takto: Vezme se trávy z devíti mezí, z devíti stromů vršky a „brablenčisko“, uvaří se, a nemocný se tím napařuje. Pro mužského vezmou se vršky se stromu rodu mužského (buku, dubu), pro ženskou se stromu rodu ženského (lípy, jedle).

 

Na žáhu se užívá prášek z potlučené hliněné dýmky, neb ze slimáčích skořepin.

 

Kořínek anděličky chrání před nákazou od hlavničky i od horkých nemocí vůbec. Kdo jej vloží pod jazyk, může směle a bez bázně navštěvovati lidi horkými nemocemi stížené.

 

Pije-li někdo čapí krev, bude dlouho živ, a nemoci ho nebudou trápiti. (Polička)

 

Prší-li na první den májový, spěchají hospodyně s nádobou na déšť, aby jim do ní napršelo. Naprší-li jim, vytrhnou psu tři chlupy a hodí je do zachycené májové vody, která se stává zázračnou a hojí všecky neduhy a rány.

 

Lidé věší klec s křivkou obecnou nad lůžko nemocného, věříce, že nemoc na ptáka přejde, a chorý se v brzku uzdraví.

 

Dívá-li se nemocný do zrcadla, zhorší se nemoc.

 

U lůžka nemocného stojí dva andělé, anděl života a duch smrti. Ti zápasí spolu, a kdo vyhraje, tomu nemocný připadne.

 

Když by tu bilinu u sebe měl rozolis gmenovanou, a mezy nepřátele se dostal, tomu nebudou moz niz uškoditi, biliby kdo oczarovan a překážku měl na svem tiele, buď v řemesle, a neb v živnosti, buď při vařeni piva neb pečeni chleba, neb v gakem koliv spusobem, necht gen bilinu při sobie nosy, přede všemy czary a kouzly bezpečen bude. (České Kladsko)

 

Pijavice se přikládají, když se někdo udeří, nebo na zapálená místa, avšak na bolavé místo ne, ale vedle. To místo musí být čisté, a kdyby se nechtěla pijavice uchytiti, tak to místo nasliniti, nebo namočeným cukrem potříti.

 

Hromový kámen

 

Při zažehnávání a zaříkávání pomáhá hlavně „hromový kámen“, který bývá v rodině dědičný; ale je těžko jej nalézti. Zažehnávají se jím všechny nemoci a neduhy. Touž úlohu zastává oblázkový kámen, ale, má-li míti divotvornou moc, musí býti alespoň rok na stromě (hruškovém), nesmí tam býti hozen schválně a nesmí se věděti, kdo jej tam hodil. Na Velký pátek se vezme se stromu rukou, obalenou v bílý šat, a zabalí se do červeného sukna; tak se jím také zažehnává. Když se látka ušpiní, vymění se za novou (čistou) a to vždy na Velký pátek. (Lužec)

 

„Hromový kámen“ vzniká na místech písečných, do kterých sjel blesk. Jest barvy černé a různé velikosti i tvaru; často jako klín. Moravská babička vykládá: „Hromový kámen — tu jest takové černé, hladké kameň, vod hroma sražené na zem. Kam hodeři, tam se nande, ale sedm sáhů hluboko. Za 7 let, 7 měsíců a 7 dní vyrazí ze země a tenkrát ho lidé nandó.“  — O původu jeho vypravuje: „Von pochází vod néstaršího Lucipera. —  Kdež stvořil Bůh člověka, díval se na něho čert a posmíval se řka: ‚Tes stvořil jednoho, já jich stvořím sedm.‘ Bůh řekl, aby jim dal ducha. Čert nemůhl a řekl: ‚Dé jim té ducha.‘ — Bůh jim dal ducha, ale vono se to po zemi jenom plazelo a řekl Bůh: ‚Tes stvořil sedm, ale té bodó po tobě bit;‘ (to só té hrome), a čert na to: ‚Dež bodó bit, tak já se za dobré skovám.‘ — No dež je bóřka, čert se za někoho sková a hrom toho dobrého zabije, aneb sková se za strom a hrom vrazí místo do čerta do stroma a zareje se hluboko do země. Protože dal Bůh tem sedmi ducha, tak só zázračné. — Hromové kameň bel tak tvrdé, že ani kovadlinó ho rozbit nemůhl.“ Někteří soudí, že hrom není nic jiného než žhavý kamínek, asi tak veliký jako vlašský ořech; jiní myslí, že blesk sjede v podobě ohnivého brousku, zaryje se hluboko do země a vyjde na povrch teprve po sedmi letech. Jako kamene  „zažehnávacího“  užíváno ho i proti čárům.

 

Člověk hromem zabitý v hrobě neshnije. (Z Poličska)

 

 

Baby čarodějné umějí také člověku škoditi

 

 

Baby čarodějné dovedou léčiti a pletou se lékařům do řemesla; vaří „koření“ ze zvláštních bylin, dělají masti, zažehnávají nemoci, zejména „stírají“ souchotě. Při tom se radí s ďáblem  — raráškem, kterého mají schovaného v komoře. Některé mají také „verbář“, dar to svého pomocníka, zlého ducha.  — Při zaříkáváních svých užívají „hromového“ kamene nebo klínu, jímžto nemocná místa potírají.

 

Umějí také člověku škoditi; učarují mu, aby otekl, posýlají naň rozmanité nemoci a „bílé blechy“; nastražují na cestu, kudy musí jíti člověk, jemuž ublížiti chtějí, nástrahy, jež kdo překročí, bude  míti boláky. Sbírají také za člověkem šlápoty, jež zavěsí do komína, aby člověk „vyschl“.

 

Aby člověk vyschl, vezmou čarodějnice třísku z rakve a výkal člověka, jemuž chtějí škoditi, zaobalí do plátna z umrlčí košile a pověsí do komína; má-li otéci jako sud, polijí věci pověšené v komíně vodou. Chtějí-li pomoci, položí uzlíček vzatý z komína do keře šípkového před východem slunce. (Volanice)

 

Zvláště rafinovaný je způsob, aby se pomalu a co nejbolestněji zhladila nenáviděná sokyně. Za tím účelem naberou z hřbitova hlíny, ulepí z ní lepenca a píchají ho jehlami pod žebra; potom zatopí v peci osykovým dřevem, hodí ho do ohně, vytáhnou a oblévají vodou; konečně ho suší v komíně. Tož sokyně má nejprve pchání, potom je rozpálená a zas jí zima třese, konečně uschne a „zežukně“. (Hrozenkov)

 

Tratilen či dračí len je podobný lenu, povstal z dračích drápů, které čarodějnice nasila do lnu. Čarodějnice užívaly tratilenu, z něhož dělaly mast, jíž potíraly člověka, aby zchroml. Kdo nosil košili, na kterou bylo napředeno z lenu, v němžto se nalézalo vlákno z tratilenu, zemřel do roka. (Nový Bydžov)

 

Ochromiti dovedou čarodějnice tímto způsobem: Seberou šlápoty člověka, který chodí bos v blátě, dají je do hrnka, v kterém jsou hřebíky, jehly, střepiny ze skla a jiné špičaté věci. Pak obváží hrnek, aby neměl vzduch přístupu a vaří vše — nějaké zaříkávání nad tím mumlajíce — tak dlouho, až praskne nádoba. (Věřice)

 

 

 

Aby člověk vyschl a zemřel, zašijí mu čarodějnice do podušky kousek sušeného chleba. (Vysočany)

 

Čarodějnice mohou také bíti člověka nepřítomného:  Položí hůl na práh, říkají nad ní tajemná slova a pak počnou do ní tlouci; člověk, jehož jméno při zaříkávání vyslovily, cítí všechny ty rány, které dopadnou na hůl. (Nový Bydžov)

 

Někdy vylijí čarodějnice na Velký pátek do slunce východu splašky z dojaček po dojení sousedovi na cestu nebo na práh. Přejde-li někdo z domácích místo polité, přinese do stavení mnoho blech. (Kněžice)

 

Chce-li čarodějka někomu škoditi,  vezme jablko a dá je nepozorovaně do jeho šatu, aby se zapotilo. Potom je vyhodí do povětří a v polou přetne; za nedlouho člověk umře. (Cerekvice)

 

Proti čarám a obludám vůbec

 

 

Kdyby člověku někdo udělal, aby byl nemocen

1. Kup nový hrnek s pokličkou, pusť do něho devět kapek moče, dej do toho 6 hrachů, k tomu přidej za grešli jehel a za grešli špendlíků, polovic hlavami dolů a polovic vzhůru, na to nalij kvasnic, zakryj pokličkou a zamaž těstem, dej to do pece k ohni vařiti, pak polapíš čarodějníka. To dělej, když nastává měsíc.

2. Ptej se nemocného, kde ho nejvíce bolí, a na  bolavé místo na tělo nahé polož dva prsty přísažné pravé ruky a modli se evangelium svatého Jana v 1. kapitole: Na počátku bylo Slovo atd. až do konce, požehnej nemocného před čtením svatým křížem a po čtení zas. Pohne-li se mu bolest s místa za 24 hodiny, bude mu zpomoženo. To čiň za devět dní, a to: první den se modli jednou, druhý den dvakrát, třetí den třikráte, čtvrtý den čtyřikrát, slovem každý den o jedno čtení víc, až devátý den devětkrát sv. evangelium se modli a vždy polož prsty na nahé tělo, kde jest největší bolest. Nemocnému bude zpomoženo tak, že do desátého dne bude zdráv.

3. Jde-li měsíc dolů, vezmi z trojího panství z brabeniště, kde jsou brabenci živí, z každého panství tři hrsti brabiska, ze tří panství z potoků naber vody po proudě, ze tří panství, z každého trojí dříví, které může býti jakékoliv, jen samé listnaté; žádného špendlíkového neber. Potom vezmi tři křemely, jeden z oulehle, druhý z potoka, třetí z lesa, k tomu vezmi ještě bylinu, jež slove rozchodník, chmel, šišvůrky jinak psí víno, postav do 2 neb 3 hrnců k ohni, nalij na to vody z těch potoků. Kdyby se nedostalo vody, přidej, jakou máš před rukama, a nech vařiti. Křemely dej do ohně, aby se rozpálily, a hrnce přikryj pokličkou. Vezmi džber, dej na něj lavičku a do něho na dno stoličku, aby nemocný mohl se posaditi na lavičku a na stoličku dal nohy. Když voda vře, vylije se do džbera, nemocný se posadí nad páru, obestře se pláštěm (jen hlava se nechá venku) a bude se pařiti. Když po čtvrt hodiny v tom seděl, dej jeden rozpálený křemel do vody, za čtvrt hodiny druhý a zas za čtvrt hodiny třetí. Po hodině vystoupí nemocný z lázně a odpočine si, pak hned mu bude lépe, usne a až se probudí, bude choditi.

 

Jak se máš opraviti, kdybys k takovému nemocnému šel, aby tebe nikdo nechytil. Ráno každý den, kdy procitneš, poznamenej se svatým křížem, nestoupni vstávaje bosou nohou na zem, aby nahá tvá noha země se nedotkla, do střevíců si dej kousek hadí kůže, kterou had sám svleče, pak můžeš jíti, kam chceš, a dělati co chceš, nikdo tebe nechytí ani ti neuškodí.

 

Jak poznáš, má-li nemocný zlými lidmi uděláno, nebo přirozeným spůsobem onemocněl. Přines z lesa brabeniště, a nemocný ať do něho nahými nohami vstoupí; polezou-li brabenci po jeho těle nahoru i dolů, tedy mu není uděláno. Polezou-li jen do půl lýtka a budou padati dolů a nebudou se nohy chytati, pak uděláno, aneb něco zlého přešel.                                           

 

Chce-li si takový člověk pomoci, ať jde před východem slunce k mlýnské struze a stříká oběma rukama vodu přes hlavu nazpátek. Tím se očistí, a čarodějnice, která mu uškodila, dostane touž vyrážku a nepomůže si od ní. (Dobrouč)

 

Jak polapiti čarodějnici.  Kup nový hrnek s pokličkou, 9 jehlí a 9 špendlíků, dej za to, co procení, dej jehly a špendlíky do hrnka, podoj krávy křížem, přidej drobet mladých kvasnic a moče kravského, napiš na papírek: „trec“, a dej to také do toho, přikryj pokličkou, omaž dobře těstem a nech to drobet vařiti. Potom to vem i s hrnkem a jdi, kde jsou tři kůly buď v plotě neb v poli u planěk zavázané, vytáhni prostřední kůl a vlij to do díry a zase kůl zaraz a okolo toho kolu levou nohou zašlap, aby to nevyběhlo, a odejdi. I naduje se čarodějnice a bude jako holub nafouklá. Kdyby jí nepustil, musela by se rozpuknouti. Pomůžeš jí takto: Vytáhni ten kůl a nech ležeti.                   

 

Proti čarám a obludám vůbec. Cibule mořská z předu nad veřejí, kudy se do domu vchází, pověšená, dokud viseti tak bude, nedopouští, aby jaká obluda aneb čarování tomu domu a obyvatelům jeho škoditi měla. Někteří při sobě nosí bylinu zvoneček červenej proti nočním obludám. Ženy s tím podkuřují šestinedělky.

 

Nalezneš-li něco, dříve třikráte na to plivni, dříve nežli zdvihneš, sice může býti věc učarovaná a tobě ublížiti na zdraví. Jenom chléb směle můžeš sebrati a jísti, neboť nad „darem božím“ ani zlý duch ani soudruhové jeho nemají moci.

 

Domnívá-li se někdo, že má učarováno, dá do hrnečka ropuchu a zavěsí ji do komína. Praskne-li žába, zahyne také ten, kdo učaroval. (Věřice)      

 

Kdybi někdo od diabla posedly bil, zavěs mu na hrdlo tuto bilinu rosolis, dokud gi bude nositi, tak dlouho gako beranek tichi a pokorni bude. Nebo diabla skrz to geho moz se odgimá. Kdož nevěři, skus a pravdu shledáš. (České Kladsko)

 

Kdo se chce komu pomstíti, může naň vši poslati. Ať vezme kus hovězího masa, dá do hrnce, zamaže hrnec hlínou a postaví do mraveniště. Při tom musí jmenovat člověka, na kterého je chce poslati. Za krátký čas dostane ten člověk tolik vší, že se na váhu vyrovnají váze masa zakopaného. Člověk potrestaný nemůže se jich na žádný způsob zprostit, neboť i do kůže zalezou; vezme-li ale jednu a uvázav ji na nit pověsí do komína, samy se mu co nevidět vytratí.

 

Milenka může učarovati svému milovníku, že je po ní jako slepý a neustále za ní chodí

 

 

Nechť vezme, když se potí, několik vlasů, jež pod paždí rostou, usuší je a na prášek rozemele, tento pak ať do buchty zapeče. Milenec, sněd takovou buchtu, nebude moci ani hodinu bez té dívky býti. Povídá se, že jednou náhodou pes domácí buchtu takovou sežral a pak pořád za dívkou, co čáry ty udělala, chodil, ano, v noci i přes žebřík na hůru, kde spala, za ní lezl.

 

Myje-li ženská stůl a neutře-li kapky po straně visící, a přijde mužský a tři z těch kapek vypije, musí si jej ženská ta zamilovati a za ním choditi.

 

Chceš-li, aby tě přítel často navštěvoval, vytrhni mu tajně z hlavy vlas, vstrč jej mezi veřeje své světnice a jistě tě brzo navštíví.

 

Rosa z višně, každého jitra do východu slunce setřesená, zapuzuje od člověka všechen stesk. Má-li děvče učarováno, vyjde zrána pod višňový strom, zatřese jím, aby na ně rosa padla, a kouzlo pomine.

 

Dívka, která se na koření rulíkovém vyspí, musí se do všech všudy mužských zamilovati.

 

Čekanka má velikou moc, byla-li následujícím způsobem kopána. V nové pondělí nebo v nový pátek anebo na Veliký pátek kopá ji člověk s bosýma nohama a při tom kopání říká slova tato: „Pakli máš tu moc slunečnou, kterou vládneš i otvíráš svého kořenu krásy, pakli ji máš a ji následuješ, tu já tebe zaklínám skrze Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha svatého, skrze Pána našeho Ježíše Krista z Panny Marie narozeného a na kříži umučeného, skrze vstoupení do pekel, skrze slávu a vzkříšení jeho a skrze den příští jeho; zaklínám tě skrze Pannu Marii a skrze všechny svaté anděle, a skrze apoštoly, proroky, mučedníky a zpovědníky, a skrze všechny svaté panny a vdovy, zaklínám tebe skrze moc, kterouž vládneš, kterou moc máš od Boha Otce všemohoucího, též všech svatých jeho, aby kterékoliv stvoření dotčeno bude tebou, hned aby velkou milostí mne zamilovalo a silou, a byť i velkou nouzí obklíčeno bylo, aby se mnou přebývalo vesele. Které okovy dotčeny budou, aby se zlámaly a zámkové aby se zotvírali. Proti tomu všemu beru si tě já N., k čemuž mi dopomáhej atd.“ — Vykopanou čekanku sebeř rukou bílým šatem ovinutou, a bude míti tu moc, jakou jsi jí vyžádal, věř jistě.

 

Dívky na některém místě divoké holoubě v lese vyberou a doma pod cedníkem nebo v truhle chovají, pilně je krmíce, ale aby žádný nevěděl. Pozorujíce, že by holoubě již uletělo, nesou je před sluncem východem pod komín, nakrmí je, aby nikdo neviděl, tisknou je pravou rukou k srdci na nahé tělo, třikráte od srdce po nahé ruce levým rukávem u košile je do kola protáhnou a po třetí komínem vypustí. Tímto čarováním dostanou se za muže, jaký se jim líbí.

 

Když budou vlaštovice mladý, který na domě bývají, dvě slepý a dvě vidomý a vlož je do nového hrnce a když zemrou a ty zemřený, který se k sobě prdelemi obrátí, a který se také k sobě hlavami obrátí, ty každý dvě zvláště aby spálil na prach a ten prach z těch vlaštovic, který se k sobě hlavami obrátí, dávej je píti, kterou by chtěl míti na sebe laskavou. A druhý dvě vlaštovice, který se k sobě prdelemi obrátí, dávej ty, kterou by chtěl, aby tě zmrzela, bude na tebe třebas plíti.

 

Cikánka si prý ustřihne kousek svých vlasů a vhodí je do vody, o které ví, že z ní bude píti ten, komu chce učarovati. Pak hledí dostati něco, co bylo hřáto na těle milencově, a nosí to při sobě. Jakmile se mladík z vody očarované napije, musí jíti za cikánkou, i kdyby ho třebas ukovali.

 

Živá voda tekoucí, proudivá má velikou moc; nejen, že je dobrá proti různým nemocem jak lidským tak zvířecím, ale má také přivábiti milého, a proto moravská děvka pěje, nabírajíc vodu: „Beru si tě, vodičko, pěti prstama a pátú dlaňú, aby švarní pacholíci chodili za ňú.”

 

Když husa snese první vejce, vezmi brk z levého křídla a jím foukni prach z obruče dřevěné, která sama ze sudu spadla a spálená byla, na ženu, spadnou z ní všechny šaty.

 

Utrhne-li někdo čtyřlístkový jetel, ale ne holou rukou, a zastrčí ho ženské, aby o tom nevěděla, za sukně, spadnou z ní šaty.

 

Chce-li hoch očarovati děvče, aby ho mělo rádo, uřízne v noci svatojanské devatero vršků z různých stromků v lese, doma svaří a dá dívce vypíti, tato bude pak za ním sama choditi.

 

Vytrhne-li hoch kohoutu péro, nevzav je do holé ruky, a potře-li jím děvče po týle, nakloní je sobě tak, že bez něho neobstojí.

 

Kdo si chce některé děvče naklonit, natrhá na sv. Jana Křtitele před východem slunce stříbrník. Ten se skrájí, jedno vejce se s ním smíchá a pak se to na másle usmaží. Vychladlé dá se to děvčeti snísti a ono pak samo za mužským chodí.

 

Kápne-li mladík krev svou nebo krev z netopýra do piva a to dá děvčeti píti, nakloní je sobě.

 

V hlavě ropuchy obecné je kulatá kůstka; dotkne-li se touto kůstkou ženské, spadne z ní vše přivázané, zapnuté a stuhou připevněné. Kůstku možno dostati, vhodí-li se ropucha do mraveniště, jež pod kamenem se nalézá; po několika dnech zbude jen kostra. Nějaký člověk z Pardubicka zkusil prý jednou věc v kostele.

 

Když chce nevěsta, aby dlouho neměla dítek, hází před svatbou do studně zavřený visací zámek.

 

Kdo by chtěl rozvésti manžely, zmocní se ženina svatebního vínku, roztrhne ho a zakope polovici na jeden, polovici na druhý břeh živé vody.

 

Chce-li kdo snoubence rozvésti, může to učiniti i v tu chvíli, kdy již do kostela jdou, vezme-li jen kus hlíny ze hřbitova a hodí-li mezi snoubence. Tu uvidí jeden na druhém koňskou hlavu a zoškliví se sobě.

 

 

 

Chce-li některá dívka za vděk vzíti vdovcem, když jeho nebožce umíráčkem zvoní, sedne si na maslenku nebo na tučku, a dostane ho jistě, nepředběhla-li ji některá jiná.

 

Chce-li se kdo vymstíti na mladých manželech:  Když jdou na zdávku, hodí psa a kočku do bečky a nechá jich tam, až jdou se zdávky. Jako ti dva se tam perou, tak i mezi manžely budou hádky a bitky až do smrti.

 

Brotan čili boží dřevec vyhledávají mladé ženušky, které mají obstárlé muže, neboť brotan pod podušku položený zmužilost navracuje a zahání všelijaké obludy a čáry.

 

Když se mají dva rádi a chceš je rozvésti, pomaž sovím sádlem některého z nich, nebudou se moci vystáti.

 

Aby muž zbloudilý opět k manželce své láskou přilnul, má jíti žena o půlnoci k olši a kolem kmene jejího kopati, najde devětsil, jenž roste na takových místech. Co tu nasbírá, zaváže do bílého zánovního šátku, který zakope pod prahem za spánku toho, jehož se týče. Ale třeba přitom dbáti opatrnosti. Žena se má ustrojiti do šatů svatebních, hlavu si obtočiti bílou loktuškou, aby žádný zlý duch, v temnosti zrozený, neměl k ní moci. Když kope rostlinu, má říkati: „Kopám, kopám devětsel, má duše se nevesel! Jak se jeho mléko pění, nech se jeho srdce mění, jenž nevinně mě zavrhuje. Pročež volám z vyšší moci kořen tento ku pomoci, by odpomohl všemu zlému a pokoj vrátil domu mému." Všecko se musí dát v tajnosti, zvláště nesmí nikdo ženu viděti, když jde pro devětsil, jinak by jí zaříkání nic neprospěla. Je-li žena muži nevěrnou, může si také manžel tímže způsobem k opětné lásce její dopomoci.

 

Dívka, která chtěla hocha na sebe upoutati, opatřila si jeho podvazek, čím starší, tím lepší, nesměla jej však vzíti do holé ruky. Ten položila po tři noci na rosu, ale tak, aby naň nemohl svítiti měsíc; pak se postarala, aby tam nezůstal do východu slunce. Po každé noci osušila jej na vlastním těle a třetího dne jej přivázala na nějaké kolo, kterým sama otáčela, ale aby jí nikdo nepozoroval; nejlépe se k tomu hodil hřídel máselného soudku. A mezi tím, co točila, přišel její vyvolený.                   

 

Kdo vezme o půl noci ze 3 hrobů oběšenců hlínu — nesmí se ohlednout, kdyby slyšel nevím jaký křik, ani mluvit — přinese-li ji pod levou paží v bílém šátku, když jí přehodí, koho má rád, dostane ho. Kdyby ale kdo do stavení, kde tu hlínu mají, dal šindel z kostnice, hned tam vyjde oheň.  (Poličsko)                         

 

Ztratí-li žena lásku manželovu, poradí jí čarodějnice, aby mu připravila nápoj lásky, t. j. ať vyloupne živé holubici oči a dá je vypíti mužovi (ve vodě nebo pivě), získá si znova jeho lásku. (Cerekvice)

 

Aby na tě panna laskavá byla. Vem bravenečních vajec9 a 9 pepřových zrn, dej to jí kdykoliv vypíti, tehdy tě sama bude prositi. To v pravdě tomu tak jest.

 

 

 

Jináč. Kup čtvrtku vína a zakopej ji do braveništěte, na 9 dní nechej tamže a v 9 dni vem to, a bude z toho vína mast učiněna. Tou mastí pomaž sobě ruku pravou a dotkni se dívky kterejkoliv, a bude na tě laskava.

 

Vytrhni vlaštovčí jazyk a vezmi ho do své huby. Kterou pannu políbíš, musí tvá býti, proba jistá.

 

Která holka chtěla by hocha přidržet, že si ji vzít musí, ať vezme mravenčí vejce, ty matky, ať je dá do buchty a dá sníst tomu, kterého chce; musí za ní chodit.

 

Když děvče nechce, aby jí hoch ušel, vymne z košile zaschlou menstruální krev a dá mu ji do jídla. Hoch je  pak do ní celý blázen. (Podkrkonoší)                  

 

S prstouch křeče přejdou, dyš si starej děda mákne na holku. (České Kladsko)

 

Zaříkačka umí též souzeného milence dívce přižehnati. Třikráte za den, ráno při slunci východu, o poledni, když je slunce za mrakem,  a večer za soumraku vycházejí spolu pod širé nebe, kdež dívka za zaříkačkou takto říká: „Vítaj, svitaj mojež miłé přemiłé svítaníčko; a ranní rosičko, ty nepadaj, a jasné słunečko, ty nevychádzaj a neosvěcuj na hory na doły, na křížové cesty, na nemocné Iudi, na těhotné ženy, na jiné zdejší zemské úrody, ale ty padaj a sedaj na teho křtěného a nemenovaného odsúdzenca mého, který je mně od Pána Boha odsúdzený, aby býł před mé oči postavený, do mého srdca zasčípený. Ty jasné słúnečko, ty naň svítíš, ty ho vidíš, tak mu roznic, rozehřéj jeho srdce, jeho plúce, jeho tři sta údůch a stavůch, aby ten můj odsúzenec, který je mně od Boha odsúzený, aby on nemohéł ani jesti ani piti ani tabáku kúřiti ani spáti ani vesełý byti, edem na mňa menovanú  křtěnú mysliti, ke mně běžeti, aby mu nebyła hodina hodinú, rodina rodinú, sestra sestrú, bratrh bratrem, matka matkú, otec otcem, aby mu to nebyło nic milé, edem tá jeho odsúdzenica s božskú pomocú była před oči jeho postavená, aby mu kapało na jeho temeno, na jeho rameno, na jeho srdce, na jeho plúce, na jeho tři sta údůch a stavůch, aby on nemohéł ani jesti… edem k té menované křtěné běžeti, doky k ní nedoběhne a słovečko s ňú nezahovoří a do stavu małženského s ňú nevstúpí; aby mu ona byla nájmilší nade všecky jinší, nade všecky panny, nade všecky vdovy, nade všecky ženy, nade všecky závitky, nade všecky královny, nade všecky císařovny, nad drahý kameň, nad tekúcí med a nad ten diament. Jak je za horami, nech sa přerúbe, jak je za vodami, nech sa převeze, jak je za železnými mřežami, nech se přeláme, ať nemešká, neprodlévá a k ní přiběhne.“

V poledne: „Hen v téj onéj mrakavě stójí stůl, na tem stole pečeň, při té pečeni tři nože, tři rožně a troje vidlice, a vy nože, rožně, vidlice nepchajte, nedžgajte téj pečeně, ale pchajte a džgajte teho křtěného nemenovaného, jeho srdce… doky k ní nedoběhne… aby ho všecko pchało a džgało a nikde mu místečka nedało.“

Večer: „Mrkání, mrkáníčko, tmavá nocičko, studená rosičko, ty nepadaj atd.“ (Z Valašska)

 

 

 

S prostopášné bujnosti bobonica  sedne si také na krávu, tváří vzad, chytne se ocasu a pobádajíc krávu do trysku prozpěvuje si bosoráckou píseň: „Osasa, osasa, já sa držím ocasa.“

 

Nalezne-li někdo oběšence

 

Když se někdo věší, slyší krásnou hudbu a zpěv a vidí kolem sebe mnoho černých pánů. To jsou čerti, kteří člověku tomu poslední chvilku tak zpříjemňují. Proto prý, když lidé viselce ještě za živa „uříznou“, obyčejně na ně naříká, že ho neměli vytrhnout z té přepěkné hudby a zpěvu.

 

Kdo se oběsil, spráskají ho tím provazem, aby po něm nebylo ve stavení smutno. — Také mu dávají provaz ten do hrobu, aby nestrašil. (České Kladsko)

 

Nalezne-li někdo oběšence, má mu dáti tři pohlavky, aby nestrašil. (Rokycansko)

 

Jel-li silný vítr, říká se, že se někdo oběsil. (Hlinsko)

 

Nad kterým domem krkavci poletují, nebo v divém víru krouží, tam se někdo oběsí; jsou vysláni od ďábla, by samovražedníky vyhledávali.

 

Vrbu nadal zlý duch jakousi tajemnou, přitažlivou mocí, tak že vábí nešťastného, aby se na ní oběsil. Veliká část oběšenců nalézá se na vrbách.

 

Samovrahy pochovávali ke hřbitovní zdi nebo na místě, kde zemřel, nebo na rozcestí, později za zdí hřbitovní (Chlum), nebo na poli a na zahradě (Svratouch) nebo do lesů (Blatno). Ve Vortové pochovávali samovrahy na křižovatce v lese, v Herálci na lesní samotě „Na Čermačkách“. Pohodný sryl samovrahovi hlavu rýčem a dal mu ji do hrobu pod levou páž (Chlum).

 

Kde je pochován samovrah, koně tuze frkají, proto kladou i samovraha na hřbitov, aby neznepokojoval člověka, ani dobytče. (České Kladsko)

 

 

Smrt a příznaky smrti

 

Kdo čichá ke květinám na hrobech rostoucím, ztratí čich.

 

Spatří-li kdo, dívaje se do zrcadla, kromě svého jiný obličej, znamená to brzkou jeho smrt.

 

Ryje-li krtek od domu, někdo v něm umře co nevidět, pak-li k domu, někdo v rodině přibude.

 

Když ti zrzavějí prsty, čekej smrti

 

Zemřelým dopomáhá kámen, aby mohli sledovati, co se děje v domácnosti po jejich smrti: Pozůstalí najdou mezník, porostlý mechem na třech stranách, zasadí  jej před vraty svého stavení vloživše pod něj několik vlasů nebožtíkových. Dokud nevyhyne rodina, vstává zemřelý hospodář každé noci z hrobu, sedne na mezník a pozoruje, od 12. do 1. hodiny, co se děje v každém koutě stavení.

jistě.

 

Kdo najde poklad, umře do roka a dne. Chce-li se kdo před smrtí uchrániti, musí díru, kde poklad nalezl, dobře zahrabati, nebo každým rokem novou stavbu vyvésti, na starém něco změniti.

 

Nemůže-li kdo umříti, dají mu pod hlavu kytku z koření v Nanebevzetí Panny Marie trhaného, černým šátkem rukou přikrytou; nebo ho přikryjí černým šátkem, který byl z hrobu vykopán; anebo konečně šátkem jakékoliv barvy, jejžto měl umírající na sobě buď při křtu nebo vdavkách.

 

Když nemohl dospělý umříti, dávali mu pod hlavu vích ovesné slámy nebo jej vůbec položili na zem na ovesnou slámu. Sláma po mrtvém se pak odnesla na pole a spálila. U velkých i malých se v tomto případě provádělo obnášení. Ten, kdo prováděl obřad, držel v pravé ruce hromniční svíčku a obcházel nemocného třikrát směrem vpravo, přičemž  se modlil otčenáš a udělal vždy u hlavy i u nohou svíčkou kříž.

 

Požerou-li komu myši šaty, ten se dlouhého věku nedočká.

 

Když je na Dušičky mlha nízko, umírají děti, když je výše, tak větší, když je vysoko, tak dospělí.

 

Kokrhá-li kohout po půlnoci, oznamuje, že se někdo oběsí.

 

Na čí pohřební den prší, ten rád bumbával.

 

Vhodí-li se do rozvodněné řeky rybí ocas, nepřijme voda žádné mrtvoly, ani zvířecí, ani lidské, nýbrž je na břeh vyhodí.

 

Chyti-li někdo hrobaříka na hrobě, nedobře činí; budou kolem něho v noci skákat duchové.

 

Povlekou-li pavouci někomu střevíce nebo boty pavučinou, brzy se se světem rozžehná.

 

Kdo uvidí toho roku jako prvé motýle červeného, odebere se na onen svět; objeví-li se mu prvně motýl jinak zbarvený, bude hrabati peníze.

 

Když se kouskem chleba čelo nemocného pomázne a pak chléb se dá psu strávit, uzdraví se nemocný, jestli pes chléb pohltne; nechá-li chléb ležet, umře nemocný.

 

Svítí-li na někoho, kdo spí na holé zemi, měsíc, zemře.

 

Pokácejí-li se hrobaři lopaty, bude brzo pohřeb. (Mlékosrby)

 

 

 

Když dlouho nikdo neumírá, hrobník klepe v kostnici márami a jmenuje přitom osobu — obyčejně těžce nemocnou —, aby byl brzy pohřeb. (Nový Bydžov)

 

Podívá-li se kočka, když se umyla, na starého člověka, ohlašuje mu, že zemře do roka. (Záhoří)

 

Při pohřbu se má každý varovat, aby stín některého příbuzného nepadal do hrobu a nebyl přihozen hlínou. Ten, jehož stín by byl v hrobě, zemře do roka.

 

Oběsí-li se kdo, jest třeba, aby nestrašil, svázat mu palce u nohou.

 

V kulichu obývá duše zakletého člověka, a to tak dlouho, dokud  druhý člověk nezemře, z něhož duše zase do kulicha na místo prvnějšího osvobozeného vstoupí. To kulich dobře věstí, když se čas jeho vysvobození přibližuje, protož doletuje na blízko obydlí, kdež nemocný leží, který duši jeho vystřídati má, tam kulich na střechu a na okno sedá a žalostně kvílí, nemoha se dočkat vysvobození; jak nemocný zemře, ztratí se i kulich a je ten tam. (Z Mladoboleslavska)

 

Hlína z nového hrobu, zavázaná do uzlíčku z nepotřebovaného plátna, jest zázračným prostředkem proti různým nemocem; zvlášť dobře působí proti dýchavičnosti, položí-li se na prsa. Bolí-li někoho zub, přikládá si ji na tvář. (Dubečno)

 

Známkou blížící se smrti  jest, že nemocný sahá po peřině, říkají „už se hledá“, nebo také „se vonipuje“, t. j. škrábe se po obličeji. Také takovému nemocnému začíná špičatěti nos. (Rokycansko)

 

Kdo se přijde podívat na mrtvého a bojí se, aby se mu neukazoval, má mu políbiti palec na levé noze.

 

Má-li mrtvý otevřené oči, zavírá mu je a zatlačuje obyčejně nejstarší člen rodiny, aby mrtvý nikoho z domácích nevykoukal.  Oči má zatlačit aspoň někdo z příbuzenstva. Udělá-li to někdo cizí, zase se otevrou.

 

Když mrtvý oči otevře, kdo k němu první přijde se podívat, ten do roka umře.

 

Také kůň oznamuje příchod smrti. Běda nemocnému, když se večer spatří kolem okna náhle kůň.

 

Aby zjistili smrt, kapali nebožtíkovi vosk na prsa. (Blatno)

 

V Čechách se vypráví, že ten, kdo se ke psu vyjícímu (při vytí obyčejně  zastrkává hubu do trávy) přikradne a dívá se odzadu mezi uši, uvidí smrt — ale může se mu při tom přihoditi osudná nehoda, může býti roztrhán na caparty.

 

Vzkřísí-li se brzo nedomřelý, byv dán už do rakve, na kterou stranu pohlédne, tam budou lidé mříti.

 

Kdo jsa nemocen vidí se ve snu jedoucího na koni bílém, připravuj se k smrti.

 

Potká-li vojsko do boje táhnoucí  na pochodě pohřeb, mnoho budou koule nepřátelské trefovati, a zahraje-li si voják před bitvou na hřbitově v kostky, v nejbližší seči padne.

 

Kdo se roznemůže v pondělí a nelepší se devátého dne, umře; kdo v úterý a neuzdraví se třetího dne, umře ještě téhož dne; kdo ve středu a neměl-li spaní dne sedmého, umře třetí den na to; kdo rozestůně se ve čtvrtek a neuzdraví se dne devátého, zemře; kdo v pátek a nelepší se za týden, umře ve čtrnácti dnech; kdo roznemohl se v sobotu a po tom dni ještě stůně, umře ve třech dnech; je-li mu třetího dne snáz a má-li dobré spaní, je zdráv, nežli mine čtrnácte dní.

 

Komu se potí ruce, ať sáhne na šlapky mrtvého dítěte, přestanou se mu potit. (Z Poličska)

 

O Štědrém večeru rozžehali louč a svítili jí uprostřed světnice. Domácí chodili kolem ní a pozorovali své stíny. Kdo neuzřel stín své hlavy, brzo umřel. (Kameničky)

 

Z nemoci povstalého se tážou: Co slíbil smrti, že ho nechala. (Z Mladoboleslavska)

 

Kdo si myslí o některé hvězdě: „Tahle hvězda je má,“  nemůže tak dlouho umříti, jak dlouho si to myslí.

 

Podbradkem jmenuje lid šátek, kterým byla mrtvole podvázána brada, aby nezůstala ústa otevřena; neboť s ústy otevřenými neměl by prý mrtvý v hrobě pokoje. (Neděliště)  

 

Dle jiné verze  povolal by mrtvý v krátké době celou rodinu za sebou, kdyby mu padlo smítko do otevřených úst. (Hoř. Štěpanice)

 

Vystřihne-li se do „podbradku“ dírka a tou se podívá někdo na druhého oknem, pošle naň vši. (Záhoří)

 

Kdo si opatřil podbradek s nebožtíka, může zažehnávati „růži“ a všeliké „opuchliny“. (Rozběřice)

 

Koho bolí krk, ať si jej obváže podbradkem s umrlého, zbaví se nemoci na vždycky. (Starý Bydžov)    

 

Mrtvou vodou jmenují tu, kterou byla mrtvola do rakve obmyta. V domácnosti nemá nikdy chyběti trochu vody mrtvé, jest dobrá při omdlení a padoucí nemoci.

 

Naber do nové nádoby vody studničné, polij jí umrlčí hlavu, a sice směrem od ucha k uchu, a dej několik kapek do kořalky; zošklivíš pijákovi.

 

Mrtvá voda zahubí ty, kteří ji často užívají.

 

Někde dávají mrtvou vodu v lahvičce nebožtíkovi do rakve, aby prý měl čím se umýti a byl čist při posledním soudu, kdy naň tolik lidí hleděti bude.

 

Mrtvou vodou kalená ocel má prý horší účinky, než napuštěná jedem; proto vodu takovou kováři dosti platili.

 

„Přepadá-li se člověk den ode dne, že ho vždy ubývá, ten umře. Leží-li nemocný a že se jeho tvář nepromění, jest dobré znamení. Pakli mu se tvář proměnila a nos mu se velmi obostřil a oči hluboko mu v hlavu padly a uši studené a tvář jeho mu černá neb zelená..., tehdy umře. Když se který nemocný světla varuje a zdá mu se, jako by mu světlo voči vrtalo, když do něho hledí, anebo když se mu voči hnojí, a když spí, že mu se víčka nedovírají a má-li černé pysky..., tehdy ten člověk umře. I to máš věděti, položí-li se člověk na pravé neb levé straně a ruce i nohy k sobě táhne, dobré znamení jest. Opět skřípí-li člověk nemocný zuby, neumře, ale smyslu zbude, a když smyslu zbude a zuby skřípí, bývají hody hlučný na krchově. Jestli člověk nemocen a vředy má-li v sobě a hlava líc bolí a sahá-li vždy na hlavu sobě neb na stěnu neb na šaty neb v chřípě, jakoby chtěl něco lapiti, to jest smrtedlné znamení. Též jestli nemocný spěšně dýchá a prsy se jemu schytají, znamená bolest velikou okolo srdce, to jest zlé znamení. Také když nemocnému studený z chřípí duch jde a hudci mu v hrdle hudou, smrt při tom jest. Také když lékař přijde k nemocnému a optá se ho, kterak se má a on obrátí se k stěně, zlé znamení jest. Také který nemocný semotam vočima hledí a rty sobě hryže a často se z jedné na druhou stranu obrací, to jest zlé znamení. Bude-li člověka co po nemoci boleti, to jest smrtedlné znamení.“ (Staročeský rukopis z XVI. století)

 

Aby zvěděl, má-li raněný živ ostati neb umřieti, vezmi bedrník a zetři jej s vodú a daj mu to vypíti a pozřeliť to a zachová, ostaneť živ; pakliť nezachová, tehdy umře. Někteří vezmúc ječnú múku i vrhú v ránu: vyvrže-li tu múku z rány, ostane živ; pakli ostane v ráně, tehdy umře.“

 

Půl míle od Domažlic na bavorskýcli hranicích je studně, z níž čerpají vodu pro nemocného: zakalí-li se pramen, nemocný živ nebude; pakli pramen je čistý, jasný, uzdraví se.

 

Vedle sýčka zaujímá černá slepice nemilý úkol prorokyně smrti. Zakokrhá-li totiž černá slepice na dvoře, zlé to je znamení, a někdo z domácích jistě zemře. A což když taková slepice snese vejce se dvěma žloutky! Tu je teprve smrt jistá. Proto spěchá každá hospodyně, aby takovou slepici hned chytla a podřízla.  (Náchodsko)

 

Sova pálená je ze všech sov nejkrásnější. Křikem, který se podobá pláči dětskému, ohlašuje sova nemocnému smrt týden napřed. Přiletí k oknu každého dne večer a podívá se ostře na toho, komu zemříti jest; kdyby ji někdo zaplašil, vrací se hned a křičí děsné „uha, uha“. V noci cvaká zobákem u okna, a nevšimnou-li si jí domácí, také na okno zaklepá;  lid ji nazývá „smrtonoškou“. Nechá-li se za oknem zvonek, a sova nebo sejček naň zazvoní, zemře brzo někdo v tom stavení. (Bydžovsko)

./

 

Koňák jako všeobecný lék

 

Tuto podáváme krajanům svým popsání znamenitého léku a jeho oučinkův, kteréžto byl vynalezl a sám vyzkoumal Angličan William Lee na svých statcích ve Francii.

 

Prostředek ten užívá se vnitř i zevnitř. Co se týče vnitřního užívání, sluší znamenati, že se lék nikdy čistě, nýbrž rozpuštěn v horké vodě užívá, a sice tak, že každá část k jednomu užití se hodící ze 1/4 léku a 3/4 teplé vody záležeti má. Obyčejná část k jednomu užití jsou 2 lžíce léku a 6 lžic teplé vody, kteréžto, ač nebude-li v jednotlivých nemocech jinak ustanoveneno, ráno na lačný žaludek alespoň na hodinu před snídaní se užívají.  Vcelku sluší znamenati, že se podporuje každé zevnitřní léčení, když nemocný jednou před spaním, dříve než léčení započne, hlavu tím lékem si natře.

 

Valení se krve v hlavě. Obyčejně se proti tomuto neduhu zakročuje tak, že se na spánky kladou pijavice, což málo kdy pomáhá, a často trpícího na kraj hrobu přivádí. Jen si natřeme svrchní díl hlavy s připraveným koňákem, hnedky ucítíme, že valení krve ubývá a ulevuje, kteréžto při druhém natření obyčejně docela zmizuje. Jestli toto valení často se opakuje, vezmeme zrána na lačný život před snídaním dvě lžíce léku smíšeného se šesti až osmi lžícemi vody.

 

Zapálení očí. Zde nemluvím o žádném žíravém naťapování, kterým často nemocný oslepne, a celé rodiny do bídy a nouze se přivádí. Kdo na bolesti očí trpí, nemusí nic jiného dělati, než čtyřikrát až šestkrát za den cípek čistého plátěného šátku v připraveném koňáku namočiti, a tím oči natírati a čistiti. To se může díti při práci, v chodu, v jizbě, při kupování i prodávání; zkrátka v každé případnosti a v každém zaměstnávání, a nikdy se dobrého výsledku nemine. Bolesti v očích při tom jsou celkem nepatrné, ulevení a uzdravení jisté.

 

Zubů bolení. Způsob léčení záleží v tom, že se naplní ucho na té straně, na které zuby bolí, s připraveným koňákem, a že se v něm tak dlouho nechá, až se bolest docela utiší, což se také obyčejně v desíti minutách stává. Skorem nikdy se neminul prostředek tento žádaného výsledku. Jsou-li zuby ostatně zdravé, odstraní bolest navždy; jsou-li však vyžrané, opět po nastuzení se vrací, načež předepsaného prostředku zase se užívati musí. Při této příležitosti musím též podotknouti, že slouží neméně k zachování zubů, když se za týden neb čtrnácte dnů omočí kartáček na zuby v připraveném koňáku, a když se tím zuby i dásně  vyčistí. Tím se kažení zubů zamezí a dásně se posilní.

 

Střídavá zimnice a zimnice vůbec. Při zimnicích natře se svrchní část hlavy před spaním s připraveným koňákem a z rána užívá nemocný na lačný život hodinu před snídaní dvě plné lžíce tohoto léku, do kterého se přidá šest lžic vřelé vody. Ženským polovička postačí. To se musí po dvanáct dní po sobě opakovati, i kdyby zimnice dříve nežli v lhůtě této zmizela; jestli ale po uplynulých dvanácti dnech zimnice ještě trvá, musí se stále natírati a užívati, až nemoc zajde.

 

Úplavice (cholera). Hlava nemocného natře se jednou neb dvakrát, vůbec tak častokrát, kolikrát se nesmírné hlavy bolení vrátí, a podá se mu dvě neb tři lžíce tohoto léku, smíšeného se stejnou částí horké vody. To se ve dne několikrát opakuje, a čím hustěji a silněji pohroma přichází, tím častěji musí se mu hlava tříti a léku podávati. Mimo to se údy těla, na kterých kůže barvu ztrácí, tak dlouho koňákem natírají, až všechny bolesti přestanou.

 

Opařenina a všeliké způsoby spáleniny. Hajný můj byl tak nešťasten, že vybuchnutím prachu, který na stole, u kterého seděl, ležel, celý obličej a oči si popálil, tak že na jedno oko docela nic, na druhé jen málo viděl. Léčení to se upotřebilo půl hodiny po této nešťastné příhodě, a ačkoliv to jej z počátku velmi bolelo, nepřestal předce oči léčidlem tím potírati. Výsledek toho byl, že po pátém a šestém vymývání oči bolest docela upustila, a že za patnácte až dvacet dní zcela vyhojen byl. Musím též podotknouti, že po tomto léčení lépe viděl než dříve.

 

Silné neduhy nervův, blouznění a třeštivost. Všechny tyto nemoce, které příčinou velké otupělosti, někdy i blbosti a rozervanosti ducha bývají, mohou se naším prostředkem povždy zmírniti aneb zcela odstraniti. Příležitost se mi naskytla, nejlepší výsledky takového léčení v dvou rozličných případnostech a na zcela rozdílných osobách pozorovati. Jednou na jistém lékaři, sousedu svém. Dostal zapálení mozku, k čemu  se pochvilná třeštivost přidružila, v které sám sebe, a co do rukou jeho přišlo, zničiti usiloval, tak že jsme se o jeho rozum obávali. Když na něj opět třeštivost přišla, natřeli jsme mu hlavu tímto lékem s výborným výsledkem. Třeštivost poznenáhla ulevila, nemocný usnul, docela uzdraven se probudil, a od toho času podobnou nemocí navštíven nebyl. Zdá se mi býti záhodno, upozorniti představené ústavů pro šílence, jako i soukromníky, kterýmž dohlížení na duši nemocných svěřeno jest, aby neopominuli hlavy nešťastníků těchto lékem ode mne ustanoveným natírati. Po devítileté zkušenosti mohu každého ubezpečiti, že prostředek ten v mnohých případnostech neočekávaně šťastně působí, a že nikdy dojista neškodí. Bylo by k přání, kdyby se výsledky učiněných zkoušek k blahu churavého člověčenstva ve veřejných listech oznámily.

 

 

Uštípnutí jedovatých hadů a jiného hmyzu. Pakli se léku tohoto hned po uštípnutí použije, jistě prostředek ten prospěje co kazijed, když se rána lékem tím vymeje a natře, načež se v brzkém čase zacelí. Jednoho z mých ženců uštípl had roku 1833, když právě v trávě odpočívaje obědu svého požíval. Za několik minut naběhl krk tak, že skorem vzduch ani lapati nemohl, a ostatní se o jeho život obávali. Byl ke mně přinesen; dal jsem mu ránu vymýti a potříti, v čemž se potom den co den pokračovalo. Následkem toho už třetího téhodně mohl opět pracovati. Kdežto jeho soudruh, který též od hada podobným způsobem uštípnut a do nemocnice do Romarantinu odnesen byl, dosavade tam už 12 měsíců leží, aniž by vyléčen byl. (William Lee, Všeobecný lék proti zevnitřním ourazům a zánětům všeho druhu čili: Koňák [vinná kořalka]. V Praze 1853, nákladem Bedřicha Rohlíčka. Spisek má 38 stran a uvádí léčbu řady dalších nemocí včetně úspěšných léčebných případů. Texty jsou kráceny.)  

 

 

 

 

Jan Černý: Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb Zelinář

 

Akštyn.  Moc jeho jest srdce i duchy jeho síliti a utvrzovati i obveselovati. S perlami smiešený i s korálem třesenie srdce, lekánie, třepetánie jeho zahánie. Kouzlóm a účinkóm ďábelským odpiera mocí svú. Panna pravá která nenie, dáti jí píti akštynu, musí ihned močiti.

 

Čertovo hovno (asa foetida) slove smrdutá pryskyřice jednoho stromu. Krev sraženu rozplývá, bradavice sráží, tvrdosti měkčí, nervy šlechtie, bolesti ich rozhánie, křeč, pakostnici — pitá s pepřem a s vínem — hojí.

 

Bobrový stroj (castoreum) jsú vajce jeho. Spolu oboje má. Vynieti je, pověsiti a suché k potřebě schovati. Též prach jeho v nos vložiti, kýchání užitečné činí pro ty nemoci zvláště hlavnie. Matky také nedostatky hojí, zástavy, plod mrtvý i luože jeho, lepké vlhkosti, vodnatostí vyhání.

 

Jelenie hubka anebo lanýž  na lukách se nalézá, zvláště na těch miestech, kdežto se jelen s lanie pojiemá. A jest silné vuoně, v sobě mokrost mléčnú, hustú maje.

 

Jednorožcový roh  (unicornus) velmi řiedký a nenalézá se než na velmi velikých púštiech. Hovádko ušlechtilé, k bělostí, roh z čela doluov k zemo má. S slonem ustavičnú má nepřiezen. Roh jeho nenie rovný, ale pozatočelý, studeného a suchého přirozenie. Moc toho rohu jest jeduom všelikým odpierati a srdce lidské bránie od nakaženie jedovatého a nedopouštie k srdci přistupovati. A jed všeliký k srdci prvotně běží k umrtvenie jeho. Duchy životnie od zlých dýmuov z zlé krve pošlých čistí a mrákoty od srdce zahánie. S perlami anebo z zlatem prach udělati a u malvazí přijíti. Prach smieseti s třevdavú, s nátržníkem, dávati s vínem smiešeným s vodú volového jazyka, píti ráno. A s šafránem přijatý ráno — toho dne otravy jedem neboj se!

 

Játra hovadí rozličná (epar). Játra oslova padúcí nemoc majícím užitečné sú. Játra kozlová padúcí nemoc majíciemu zlá, neb spieše na něho ta nemoc přijde. Játra kancova usušená a v nápoji přijatá dobrá sú uštknutým od jedovatých hovad a hmyzuov. Játra vzteklého psa upečená a užívaná ukúšeného od psa vzteklého zachovává od strachu vody. Z koziech jater prach posypaný na ránu krev zastavuje. S octem smiešený a v nos vložený krvi téci z nosa brání, střeva tvrdí. Játra supova a s jeho krví vařená, prach za osm dní požívaný padací nemoc hojí. Též nedvězí, i žluč jeho činí. Játra vlčí velmi posilňují jater lidských. Játra ježková vodnotelnosti a malomocenstvie užitečná. Slepičí, kačičí a husí najzdravějšie sú.

 

Kopřiva (urtica). Kopřivy stlúci s solí — ukušení psa vzteklého léčí, i vředy zle hnisavé i otekliny zaušní. Kopřiva zetřená a v nos vložená krev zastavuje, s mirrú smiešená a do matky vložená zástavu kazí. Vyšlú matku kopřivami obložiti — k svému miestu navracuje. Semeno s medem smiešené silně obměkčuje a vodu žene. Chlípnost zbuzuje s vajcem aneb s smetanú přijatá.

 

Levandula. U víně s pivonkú vařená, šlak, padúcí nemoc, pakostnici, křeč, třesnie rukú, všeho těla, mženie, bláznovstvie, samomluvenie, zlé domnívanie, nepaměti, myšlenie mnohá, zámutky, starostlivosti, zlé účinky, babské čarovánie odjímá, sen dává. Šlak koho by porazil, hlavu voholiti a listí stlúci s vínem, všicku hlavu teplým třieti a listiem teplým obložiti hlavu, na to čepičku kuní jednoduchú vložiti a napiti se vařené s vínem, lehnúti v teple a nedáti spáti.

 

 

Lajno (stercus). Každé lajno jest v sobě maje živelní horkost a odtud jest rozpúšťující a přitahující moci, a to viece a méně. Najviece psí lajno, který kosti chrustá. Skutek moci té žáby anebo hrdelnie hlízy hojí. Vařiti s řebříčkem, s jablečníkem, tiem chrkánie dělati, trochu octa přiliti a obflastrovániem hrdla (horké kamenie v mléce hasiti)  v tom mléce dávati, prach jeho zapíjeti. Ten nápoj hojí červený tok. Dětinské lajno — z chleba a z masa slepičieho (též hrdelnie hlízy hojí) užitečně smiesiti s medem a obkládati hrdlo. Lajno vlčí střevnie dnu hojí (ješto slove kolika) v nápoji pité — anebo vínem rozpustiti a obložiti střeva, vybrati bielé na trnu neb na dřevě našlé a položiti na vlčie kuoži a přivázati. Z té vlny, v lajnu našlé, nit upřésti a lajno zavázané v kuoži zavázati a pověsiti na hrdlo. A prvé střeva počištěním vyprázdniti, potom pověsiti. Kozí bobky hlízám a oteklinám kolen, přiehbie, svazuov: Smiesiti s mukú ječnú a octem a přiložiti. To sedlákóm dělati. I vodnotelnosti a tvrdosti slezinné prospievá, prach muož přimiešen býti k jiným věcem rozpúštějícím. Na otoky luona klásti. S slezem smiesiti, položiti na miesto úrazu a ztlačeniny. Jedovaté ukúšenie hojí, tok ženský stavuje a žlútenici zahánie. Lajno volové v létě brané jest obměkčující, neb trávu jedie. V zimě, ješto seno hloží, vysušující a rozpúšťující, k tomu přitahující. Uštknutí včel, sršňuov léčí vodnotelného břicho jimi obložené — vytahuje vodnožlutost a splakuje. S octem rozpuštěné, spáleninám i vodřeninám užitečné obložením. Holubic lajna zetřena s hořčicí, řeřichú, s octem vložiti na studené údy a v starých nemocech, jako pakostnici, bolesti hlavy, v bolesti hřbetní, bokuov, článkuov — sušie. Slepičí lajna ne tak hoří jako holubí. Pitá s vodú a s octem záduch z hub tracením odjímají, koliku též hojí. Myšie — život měkčí a prašivost oblezlú léčí. Ještěrčino lajno fleky, piehy na tváři a zlitiny čistí. Kozlové lajno pité s vínem žlútenici hojí. A s vonnými věcmi pité mrtvý plod vyhánie a zástavu ženskú otvierá. Smiešené s sádlem starým nožnie dnu hojí, pakostnici svazovú vytahuje sprýštěním. Lajno vohřéti a vložiti na vlnu v oleji omočenú a ihned zateplá položiti. Bolest upokojuje. Holubičí lajna najhorčejší jsú všech jiných lajn. Smiešená s mukú ječnú a octem rozpúštie krtice a hlízy sebrané protrhuje. A s olejem smiešená spáleniny hojí. A s medem, lněným semenem smiešená zlé neštovice jedovaté léčí. Vorličí lajno pité s vodnatým vínem padúcí nemoc zahánie. Myší lajno v octě rozpuštěné vzrost vlasóm dává a prašivost hlavnie čistí. A v nápoji pité s bielým kadidlem a medem kámen s vodú žene. A čiepek z něho udělaný s mukú ječnú a žlučí volovu — břicho měkčie — do zadku vstrčený.

 

 

 

 

 

Žluče rozličných hovad vodnatých a zemských, povětrných. A ve všech moc stojí horká a ostrá s hořkostí. Jeřábková, koroptví, jestřábí, krahujcová, kohoutí, kapounová, pávová, orličí, štičí, lipenová (zvláště sádlo), kačičie šlechtie. Žluče ty jmenované jednostajné moci: mrákoty, zakalenie, vlévaní zbytečností mokrých vyšlechtěním ztenčovati a vějiček mokrosti odjiemati. Srnie žluč to též dělá, beranová, kozlová, vepřová, nedvězí. Těch všech hovad žluče mají po prvních druhů moc. Býkova žluč smiešená s mukú ječnú a s solí a málo esule přisypati, z toho čiepkuov nadělati a do zadku strkati — střeva, zvláště dolejší, měkčie. Vlny kus omočiti v žluči býkové, vložiti na pupek dietěti — to měkčie. Vodnatost skočcovú, kolovrátkovú, tykvic střiekavých vařiti s žlučí býkovú, s husím sádlem a vosku přičiniti, mast udělati, tiem břicho mazati, listím zelným obložiti. Také s medem smiešená a vymýváním žábu v hrdle hojí, rány šlechtí. S mlékem smiešená, v tom bavlnu omočiti, na uši klásti — bolest lehčí. Kozlová s vodnatostí pórovú smiešená fistuli, rány i miesta ukúšení jedovatých věcí hojí, rány s medem bez oteklosti léčie a zachovává, i zvředování luona, zvláště palice. Smiešená s sanytrem lupy, hlavu i vlasy čisti. Nedvězí dávati píti v pivoňce vařené — padúcníky uzdravuje. Oko nedvězí pravé dietěti uvazovati, nočnie strachy i hrozné sny odjiemá. A stláti pod dietětem zvonček — zahání zlé a ďábelské účinky.

(Texty jsou kráceny.)

 

Petr Ondřej Matthioli a Tadeáš Hájek z Hájku

Herbář,

jinak Bylinář velmi užitečný, vydaný roku 1562

 

 

Muškum. Rodí se pak muškum neb pížmo v pupku jednoho zvířete, kteréž jest k kozlíku neb k srně velmi podobné, krom že jest jednorožné a těla velikého, tímto způsobem: Když tomu zvířeti z zapálení veliké chlípnosti pupek naběhne, a z toho udělá se mu nemalá boule, kteráž se pomalu jako hlíza sbírá, a vždy více krve husté a talovité k ní se shromažďuje. Toho času to zvířátko takovým nedostatkem jsa velmi soužené a zemdlené nejí nic ani nepije; než válí se po zemi sem i tam a tu boulu neb hlízu sobě roztlačí, z nižto krve talovité nemálo vyteče, kteráž po některém času velmi libé vůně nabývá. To znajíce obyvatelé té krajiny, takový talov sbírají, a nadělajíce malých miškův chlupatých z kůže téhož zvířete, do nich kladou a schovávají, a tak do našich i do jiných krajin a zemí odsílají.

   Srdce studené a třesavé posilňuje, duchy krevní čistí a občerstvuje a všecky těžkosti srdečné požíváním i přikládáním uzdravuje. Zachovává od jedovatého nakažení, zvlášť času morního. Víno, v kterémž by pížmo bylo, všecky oudy posilňuje. Stírá bělmo a povlaky na vočích. Vlhké toky vysušuje. Mozku posilňuje, zastaralé bolení hlavy od flegmy ukrocuje, zvláště když by smíchaje pížmo s šafránem a s kafrem to do nosu sobě vtahoval, tělesnou žádost vzbuzuje. Přivázané k lůnu matku k srdci přistupující dolův táhne. A k nosu přičiněné matku dolův z svého místa hnutou zas nahoru přitahuje a v své místo vkládá.

 

 

 

Ambra. Ambra s jelením rohem jest prospěšná padoucí nemoci, aby tím nemocného tak pokouřil, aby ten dejm v nos i v usta vjíti mohl. Takové podkouření lůna ženského s jinými vonnými věcmi užitečné jest materníku přistupujícímu k srdci, kteréžto stoupání častokrát po porodu přichází a těžkost, bolest, dušnotu i zástavu přináší. A k témuž tento lék jest velmi užitečný: Vezmi kus bavlny, omoč ji v oleji bobkovém neb liliovém, posyp ambrou a trochu muškum, vlož do lůna a v nosu drž bobrový stroj aneb čertovo hovno, sstoupí  materník v své místo a bolesti přestanou. Lidé věku sešlého, šlaku, dny, umenšení zraku, třesení udův, změnění paměti, řeči obávajíce se, tohoto mají požívati.

 

Šafrán. Dělníci na šafránici k vybírání i k květu sbírání nejlepší jsou malé děti aneb staré baby. Nebo šafrán náramně čistotu miluje. A toho se má vystřihati, aby žena mající svou nemoc k němu nechodila, neb jakž by k němu vyšla, aneb toliko naň pohleděla, jsuci při svém času, hned by vyhynul. Protož ženy staré, v kterých by již zcela všecken květ vysechl, k takovému vybírání i sbírání příhodné jsou. Moci a skutkové jeho jsou tito: Chlípnost vzbuzuje. Tělu dobrou barvu dává. Srdce posilňuje i obveseluje. Žaludku i jatrám posilnění činí. Ale když by ho příliš mnoho požíval, uvozuje bledost a hlavě škodí. Kteříž by se šafránu s vínem z pozasušených hroznů napili, nesnadno se pitím podrazí. Rozhání všelijaká roznícení s vejcem smíšený. Matku v své místo navracuje. Zjitření žaludku uzdravuje. Prsy, plíce, játry, slezinu, ledví a měchýř léčí, zvláště když při nich jest nějaké roznícení. Prospěch přináší proti bolení bokův a kašli. Květ šafránový otoky splaskuje. Bolesti uší krotí. Pakostnici zahání. Oteklost očí ztenčuje a slzy zastavuje. Svrab odjímá. Věnec z kvítí šafránového opilství ukrocuje a sen uvodí. Pokrmové šafránem okořenění žaludku užiteční jsou. Zažití pomáhá, zacpání otvírá a všem oudům vnitřním velmi užitečný jest, však v skrovnosti má se požívati. Nebo sic hlavu nadýmá a činí jako opilou, rozum odjímá, nechuť k jídlu přivodí. Píší někteří učitelé, kdož by šafránu tři čtvrtce v nápoji přijal, že velikou veselostí umírá.

 

Česnek. Studenokrevným a těla hrubého lidem, kteříž mají v sobě vlhkosti hrubé a studené, ne tak škodí, nýbrž takoví, když jej ráno jedí, těm smrad vod bahnivých, porušených z rybníkův, z moře a z mlhavého povětří neuškodí, nebo všecku jedovatost a porušenost pryč odhání. A z té příčiny lékaři praví, že česnek jest dryák sedlských a robotných lidí, item žencův, nebo oni v ustavičné práci jsouce, častokráte vody ledajakés smrduté pijí, kteréž jedením česenku se spravují, a skrze to od mnohých nemocí zachováni bývají. Sic lékaři (jakž povědíno) neužívají ho za pokrm, než za prospěšné lékařství, kteréž má moc rozdělovati, zacpalosti otvírati. Moč z měchýře a škrkavky z břicha vyhání, nadýmání střev rozptyluje, ale žízeň uvodí a zraku škodí.

Proti uštknutí jedovatému není lepšího lékařství, jako česnek s vínem dobrým pitý. Proti ukušení vzteklého psa: Vezmi česnek, listí fíkové, kvítí rmenové, jednoho jako druhého, vař v vodě a ztluc, udělej flastr a na ránu přikládej. Syrový česnek pitý s traňkem dobré mysli vši a hnídy moří. Dává se vařený proti střevní dně. Do kohož by had usty vlez, jez česnek a vyženeš jej. Vůně česneková zádušné ženy od matky občerstvuje. Item vař česnek v vodě a podstav ženě, ať ta pára jde v materník a vůkol se všudy obestře, dělohu aneb čmejru vytahuje. Item kdo chce s ženami hráti na chlupatec, varuj se. Item česnek dobrý jest ženám, aby svaře jej v něm seděly, pro vyvedení čmejry, lože i také plodu mrtvého; an i ke všem již dotčeným nedostatkům podkouření jeho též užitečné jest. Roztlouci česnek s sádlem vepřovým a zespod nohy pomazati, kašel ukrocuje.

 

Bolehlav Přihodilo-li by se pak komu, že by se jí najedl, jsa zmýlen (jakž se časem trefuje), pí na to hned víno silné. Znám já některé, kteříž mezi paštrnákem natrhavše tohoto bolehlavu a jedše za paštrnák jiní zemřeli, jiní jako opilí byli a rozumu zbyli, chtějíce vždy na vysoká místa lézti a létati; proti tomu spomoženo jim pitím octa. An i husy také, jestliže by se bolehlavu najedly, po něm blázní a třečkují. Oslové také po něm v hluboký sen upadají; nebo trefilo se ve Vlaších některého času, že oslové najedše se tohoto bolehlavu, tak velmi po něm strnuli a zdřevěněli, že je za umrlé sedláci měli. A chtějíce z nich aspoň kůži ještě k svému užitku obrátiti, počali je dříti, i když již téměř napoly je odřeli, teprv obžili a se schytili, což nemohlo než veliký strach i smích přivésti.

 

Bukvice. Prach bukvičný v víně pitý ukušení od hadův a všeliké jiné jedovatosti uzdravuje. Kdož by bukvici napřed přijal, tomu jed, by jej potom přijal, škoditi nebude. Item prach ztíží čtvrtce s traňkem bukvicovým přijatý, zblázněným a rozumu zbytým spomáhá. Item bukvice ztíží tří čtvrtcí s kozím mlékem po tři dni přijatá, chlipění krve z ust zastavuje. V víně pitá týmž způsobem, z vysoka upadlým a protrhlým spomáhá. Kdož by ji prvé přijímal, brání opilství. Flastr z bukvice na rány hlavní i také na proražení Ibi jest předivné moci a takto se strojí: Vezmi ženského mléka, terebintýny jedlové, smůly borové bílé a tučné, každého dvanáct lotův, rozpusť všeckno spolu u ohně, potom sejmi dolův a přidej prachu z listí bukvicového též dvanáct lotův, a spolu čistě směs a stěl. Potom, vyňma ven, nadělej kouskův jako vlaský vořech aneb něco větších a za celý tejden moč je v mléce ženském a každý den třikrát aneb čtyřikrát na dlani čistě stlač a nahněť, a schovej do pušky dřevěné k potřebě.

 

Dub. Vychází-li matka z lůna anebo střevo z zadku, vař v pytlíku galles, dubové listí a hruštičku v vodě a seď na tom, aneb kaž ženě držeti mezi nohami. Item týž prach z galles s olejem růžovým smísiti, okolo vředův rozjídavých pomazati, dále se jim rozjídati nedopouští, zvláště jestliže by k tomu ještě něco alounu, boluarmenu a akštejnu přidal.

 

Kmín krámský. Kdož by ho mnoho a často požíval, bude bledý; protož užívají ho často do těla i také nim zakuřují, kteříž pošmuřují tváří svých, aby za svaté jmíni a držáni byli, jako by znamenitě se postili a tělo trápili. Byl-li by kdo ztlučen, až by se odul aneb otekl, buďto skrze upadení aneb jinak zbitým, aneb ztloukl-li by muž ženu a s ní s procesí by chodil, jakž se to často u některých trefuje, takže by po takovém zbití a ztučení krev se ssedla: Vezmi prachu z tohoto kmínu, směs s voskem na ohni tichém a přikládej jako flastr, to krev rozpouští a zsinalost zmizuje.

 

Mák zahradní. Opium pak nad to nade všecko daleko silnější jest, a kdož ho víc, než náleží, požívá, uvodí těžký sen, třeští hlavu, duchy životní mdlí a umořuje, jakož toho mnozí častěji u nás v Čechách než kde jinde zkušují, kteříž dětem opium na spaní dávají. Protož jakž v jiných zemích, tak u nás také mělo by se od vrchnosti apatékářům všem přísně zapovědíti, aby jakž jiných věcí jedovatých, tak i tohoto opium ven žádnému k požívání nedávali a neprodávali. Nebo i sami rozumní lékaři neužívají ho než s velikým uvážením a v nejvyšší potřebě, a to velmi skrovně, a ne samého, ale přidávají k němu šafránu a bobrového stroje, pro zemdlení té moci jeho škodlivé; ale jiní neznajíce příčin ani času, již z obyčeje opium na spaní dětem dávají a skrze to znamenitou a nenabytou škodu zdraví uvozují, a nejvíc to činí baby a všetečné ženy. Ale největší jsou toho příčina apatékáři, kdyby zajisté oni ho neprodávali, lidé by ho neužívali.

 

Konopí. Obojí silně voní, až i hlavu uráží. Semeno jeho slove semenec a vymlacuje se z samce, a jest okrouhlé, veliké jako koriandr, hladké, šupinka na něm svrchu jest popelaté barvy, vnitř masitost bílá, sladká a tučná, a u nás užívají ho mnoho k jídlu; nebo i polévku z něho dělají, kteráž slove semenečná, jakž kuchařkám našim dobře známé jest. Ale kdyby mnozí z Dioškoryda znali, že přirození a vykal v člověku dusí a umrtvuje, a z Galéna, že žaludku a hlavě znamenitě škodí, zlé vlhkosti plodí, k něčemu jinému by raději nežli k jídlu ho užívali. Protož velice také v tom bloudí ženy, kteréž dětem božec a padoucí nemoc majícím vaří semenec a píti dávají. Žena, která má dítě při prsu, neměla by také semence požívati, nebo mléko vysušuje, zvláště ženě suché. Vůně konopná spomáhá ženám zádušivým od materníka, sic mozk suší. Semenec ačkoli v člověku vykal dusí a umrtvuje, však v slepicích tomu na odpor činí. Jest zajisté zkušená věc, které slepice v zimě semenec jedí, ty také častěji kdákají a po kdákani vejce snášejí. Semenec stlučený s bílkem vaječným otoky ztenčuje, dnu nožní v příhbích lehčí. Toto pak znáti sluší: Když konopě zelené svaříš v vodě a dobře vytlačíš a na hnoji, kde jsou hlíště, pokropíš, hned ven vylezou, jakž některým rybářům jest vědomé, kteříž tím způsobem červy ty ven z hnoje, nechtíce jich kopati, vyluďují. Protož není div, jestliže mízka konopná červy v uších moří, a naději se, že i červy, kteréž hovada trápívají v obchodu jich, nalitím do života ven vyvedeny býti mohou.

 

Lekno aneb štulík. Dává se také proti poškvrnám nočním a proti bůjnosti těla; protož hodí se dobře kněžím. Též moci jest i semeno leknové; anobrž kdož by semena i kořene po čtyřidceti dní užíval, všecku tělesnost odnímá. Též činí kořen čerstvý, aby sobě jej na nádobí přikládal. Pro tu příčinu praví o něm, že těla i hlasu posilňuje. Item kořen v víně pitý neduhy měchýře a vředy hnilé uzdravuje, fleky všecky stírá. Potíráním hlavy oplchavosti brání.

 

Vstaváč. Všickni vstaváčové jsou horkého a mokrého přirození. Jakž chut jich sladká ukazuje; ale v kořenu větší to vajéčko má při sobě mnoho zbytečné vlhkosti a nadýmavé, a skrze to tělo k smilstvu zapaluje a oud rodící zčepejřuje. Druhé vajéčko menší, má v sobě vlhkost dobře zažitou a dokonalou, a tak složení jeho více k suchu nežli k mokru jest nakloněné; a tak těla k skutku vilnému nevzbuzuje, nýbrž raději je krotí. Z té příčiny napsal Dioškorides, že v Tessalí ženy většího vajéčka s kozím mlékem užívají pro zbuzení těla. Druhého pak pro zkrocení; a tak přijímáním jednoho vajéčka druhého se moc kazí a mdlí. Někteří ta vajéčka pekou v horkém popele a posýpajíce dlouhým pepřem požívají. Jestliže by muž větší vajéčko přijal, chtějí tomu, že bude pachole; pakli menší přijme, děvče. Nyní ta vajéčka do cukru vdělávaji a tak, komuž potřeba, přijímají.

 

 

 

Šalvěj. Dobrá jest, aby ji těhotné ženy požívaly, zvláště kteréž jsou příliš židké a měkké, nebo zachovává plod a jej občerstvuje. Která by žena půl žedliku šalvějové vodnatosti maličko osolíc vypila, potom muže objala, snadno počne. A píší, že v jednom městě řečeném Kopto, v Ejiptě, když lidi velikým morem mnoho vymřelo, poručeno ženám, aby šalvějové vodnatosti užívaly, a velmi snadno počínaly.

 

Vořech léskový. Popel z pálených vořechův s nedvědím sádlem smíšený vlasům zrost dává, ale bývají obyčejně šedivé. Aneb vezmi jader léskových, coť se zdá, a rozetra směs s sádlem vepřovým a nedvědím, učiň mast a pomazuj ni lysiny, aneb kde chceš, aby vlasy rostly. Prach z škořípek v víně trpkém pitý ouplavici a bílý flus ženský zastavují. Prutem léskovým kdož by hada umrštil, hned strne a potom umře, to jsou mnozí prostí lidé zkusili a nic divného není: nebo i samy vořechy s fíky a s routou požívané jedovatosti odpírají. Vytlačuje se také olej z těchto vořechův, kterýž výborný jest proti dnavé nemoci a nervovní.

 

Meloun.  Ličidlo škaredému fraucimeru (nebo pěkným od přirození netřeba se fiflovati) takto učiníš: Rozřež melouny s limouny na kusy, též koření posedové a to, kteréž slove aron aneb tvář svatého Jana, dej do sklenné kolby, nalej na to kozího mléka, až všecko přikryje, dej do lázně Marie a vypal z toho vodu. Tou vodou mej sobě tvář a budeš pěkná, netřeba tě malovati. Item tyto koláčky malé také tvář pěknou činí: Vezmi mízky melounové, též i z semen, přičiň k tomu mouky škrkavičného hráchu, usuš na slunci a nadělej koláčkův. Když pak chceš jich užívati, vezmi vody z kořene té byliny, kteráž slove ličidlo, rozpusť v ní jeden aneb dva koláčky a tou vodou sobě tvář umývej.

 

Kámen řečený bezoar, který má moc všem jedům odpírati. Roste, jakž někteří chtějí, v Sýrii a Indii rozličným způsobem. Nebo některý bývá nažlutý, sivý a zelený, jiný bílý a poněkud žlutý, nápodobně jako bílé víno rýnské, a takový za nejlepší se býti pokládá. Já jsem viděl sivý a trochu přimodrý a ten má jeho milost císařská Pán Ferdinand, pán náš všech nejmilostivější, kteréhož ne velmi dávno zprůbovati a zkusiti poručil doktorům svým zde v Praze na jednom odsouzeném na smrt, kterémuž prve davše jednu věc jedovatou, od níž jsa znamenitě ztrápený a zmožený (nebo již ho bylo půl zdřevěnělo), otekl, oslepl a rozumu zbyl a mnohé jiné těžkosti snesl a strpěl a to vše v šesti hodinách; tímto „bezoar“ od smrti zachován a od těch všech těžkostí osvobozen jest. O takovém bezoar vysvědčují staří učitelé lékařství, jako Rasis a Serapio, že jsou toho sami častokráte zkusili, kterak ten kámen jiné byliny i dryák všelijaký převyšuje a to obzvláštní tajnou mocí. A kdyby na takém kameni vyřezal obraz štíra tehdáž, když měsíc jest na štíru maje k akcendentu své patření, a ten kámen do prstenu vsadil a potom tehdáž, kdyby měsíc na témž štíru byl, pečetil ním na mastyxu aneb na bílém kadidlu, takový mastyx a bílé kadidlo zpečetěné a v jisté míře užívané rovněž tak odpírá jedům jako sám bezoar.

(Texty jsou kráceny.)

 

 

 

Lapidář rukopisu vodňanského (XIV. století)

 

Adamant (diamant)  jest barvy jak i křišťál, ale temnější. A jest tak tvrdý, že ho nemůže rýti. Jeden [druh] krví kozlovou změkčí se. A to pak vhodné jest při něm, že se rozpustí s olovem v ohni, neb má v sobě mnoho rtuti. Největší bývá jako lískový ořech. Obstojí v oceli; kdož jej nosí, nebojí se nepřátel ani zvířat lítých ani smilného bojování.

 

Allector (allectorius, patologická konkrece v orgánech a žaludku některých zvířat), jest kámen světlý jako temný křišťál. A nalézají ho u kohouta čtvrtého léta v střevích. Ale lepší jest devátého léta. Když jest veliký, tehdy jest jako zrno bobové. V mědi obstojí, smilství plodí, nepřátely smiřuje, sny divné činí, žízeň hasí.

 

Ceraror (tzv. hromový kámen), jemuž římek říkají, jest barvy jako křišťál, bledý a temný. Tváří jest jako střela a některý jako klín. Ten padá s hromem. Ten činí sladké spaní ke vší věci, a v boji dobrý jest, a kdež jest, v ten dům hrom netepe.

 

Celidon  (vlaštovičí kámen), jest dvojí: černý a červený. Oba maličké nalézají lidé v hnízdě nebo ve střevách vlaštovčích. Oba spolu v měsíci, jemuž červenec dí. Červený jest dobrý vzteklým a padoucím lidem; činí člověka mila a výřečna a chce aby ho nosili v telecí kůži pod levou paží. Černý léčí zimnici a hněvy tiší. Co počneš, to s ním dokonáš. V kteréž vodě ho omyješ, ta voda dobrá jest očím nemocným.

 

Crisolit (snad chrysolit), jest  slabé zelenosti a světlý, a když naň hledíš jako by z něho hvězda zářila. V zlatě obstojí; pomáhá dýchati lehce, když jest provrtán a oslími chlupy naplněn. Dobrý jest těm, kteří se ze sna probouzí, a moudrosti přidává.

 

Cryftal  (křišťál), jest dvojí. Jeden stvrdnutím starého ledu. Druhý se rodí jako jiný kámen. Pod jazykem držán hasí žízeň, zetřen se strdí a pit, mléka kojícím dává.

 

Dichanek (staročesky dychanek, hadí kámen; asi hadec, serpentin nebo serpentinový mramor; dýchánkem zván proto, že dle domnění lidu prostého kol kamene toho hadi se shromažďují a naň dýchají), jest barvy rozličné, a nejvíce zelené a černé; na něm had vypsán ploský. Ten jed pudí, vítězství dává a mila činí.

 

Echit (jest dutá pecka železné rudy, povstávající v železných jílech, uvnitř odlupují se drobty a při otřesu chřestí), jest barvy nehtové, nalézají ho v řeřábově hnízdě, ten kámen klektá neb má jiný kámen v sobě. I mají ptáci ten kámen, aby se vejce nezalehla a nic jim neškodilo. Ten kámen plodí zboží, z boje nepřátely zapuzuje a léčí padoucí nemoc. Nijakých jedovatých pokrmů nedopustí pozříti. Když chtějí zvěděti, kdož jest v pokrm jed vložil, podloží tento kámen pod pokrm a dají čeledi. Kdo jest vinen, tehdy opuchne a jiným nic nebude. A tak i zloděje poznají.

 

Gagaat, (jantar, někdy hnědé uhlí; někdy i pavoukový kámen zvaný, když obsahoval v jantaru zalitého pavouka neb mouchu), jemuž právem akštýn říkají, jest dvojí, černý a žlutý, oba jedné moci. Na břehu mořském mnoho ho bývá. Potřen byv stéblo béře, hoří na uhlí jako kadidlo. Kdož ho zetra pije, tomu pomáhá z vodného telete. Kdož vodou z něho upravenou dásně promývá, nedá zubům padati.  Pára jeho divně krev stavuje. Dým jeho hady pryč pudí. Prach jest dobrý na žaludek přiložený člověku studené přirozenosti. Praví, že jsou toho zkusili, že, zetřevše ho dobře a smísivše ve víně dali vypíti panně a ta hned vody nezdržela; a jest-li panna, nevadí jí nic. Kteréž paní děti mívají, v ten čas dobrý jest na tváře.

 

Galactid (kysličník vápenatý, někdy stvrdlé skalní mléko zvaný), jest barvy jako popel, když ho zetře dobře, má barvu mléčnou. Kdož ho má v ústech, toho člověka usouží na smrt. Když ho žena kojící na sobě nosí, má dítě syto, na stehno ho zavěsivši. Když ho zetře a pokropí jím pokrm ovcím, budou míti mnoho mléka a strupův se zbudou.

 

Jafpis (jaspis), jest barvy rozličné; nejlepší jest zelený, světlý ač má žilky červené. Ten obstojí v stříbře, všeliký tok krve zastavuje. Kteráž paní ho nosí, mateří nikdy nebude, ale která bez něho počne, při něm bez bolesti děťátka pozbude, činí majetníka  veselého, silného a milého; vodné tele zapuzuje.

 

Ljgurz (staročesky ryzla, zaměňován s jantarem), jest červené barvy a světlý, jest rubínu podoben, jedno [jest znamenati], že v noci nesvítí. Ten povstává z rysova moče. Neboť rys věda, že jeho moč drahá jest, závidí, aby člověk jeho neužil, zahrabe ji v písku, a  stvrdne. Ten kámen také stéblo přitahuje. A praví se, že to činí každý drahý kámen. Dobrý jest proti všem nemocem žaludečním, žloutenici zapuzuje a břicho měkčí.

 

Magnes (železná ruda magnetit),

jest barvy jako jest rezavé železo. Ten jsem v Čechách nalezl. Ten železo k sobě táhne, a železo přitažené druhé železo táhne, až pověsí se mnoho jehel jedna k druhé. A jsou také magnety, které jedním rohem táhnou železo a druhým pryč. Jest také magnes, který netáhne, ale železo ho táhne. A jest magnes, který táhne tělo člověčí. Ale kdož by magneta namazal česnekem, nepotáhne nic. Opět magnes svou moc ztratí při adamantovi, tak že malý adamant velikého magneta přemůže. Činí sny hrozné. A také praví, položí-li manžel svému druhu magneta pod hlavu, jest-li druhu věren, ze sna bude jeho objímati. A jestli mu nevěren, ze sna hrozně spadne z lože. Zloději zetrouce jej nosí s sebou, vejdouce v dům ve čtyřech uhlech totiž koutech nasypají prach, hned hrůzou vyběhnou všichni lidé z domu. Kdož vodné tele má, ten prach pije a zbude své nemoci.

 

Nadar jest bezmála jako i botrax. Ten jest dvojí barvy. Jeden jest jako by v mléko vlili krve i přemohlo mléko. Druhý jest ovšem černý a některý má žábu vypsanou na sobě. Ten kámen vyjímají z žabí hlavy. Ten kámen zkoušejí takto: Položí ho před žábu a je-li pravý, podejmouc se i dotkne se ho ústy. Ten při jedu promění svou barvu, že který jest černý, bude rozličné barvy. A držíš-li ho v ruce, ožehne tě v ruku. Při jedu ten kámen dobrý jest, štěstí dobré dává a majetek rozmnožuje. A drže ho pod jazykem, což u koho požádáš, v tom tobě neodepře.  

 

Saphir (safír), jest dvojí, jeden od východu slunce a ten jest lepší, druhý jest od západu, ten slove polský a horší jest. Ten kámen jest modrý jako jasné nebe, ale zlý jest ovšem modrý, a lepší jest temnější modrosti. Ale nejlepší jest, který má barvu jako oblaky temné a červené. Jest také dobrý, který má bílé oblaky a jako mračné, avšak sám jakoby mohl ho porezavěti, ten příměty odstraňuje, bolesti zapuzuje od čela a jazyka. Vídal jsem, že okolo oka chodě, čistí ho. Všech vdov posiluje a nepřátely smiřuje, milostiva a nábožna činí. Ve zlatě moc má.

 

Smaragd, jest barvy zelené a světlé. A lepší jest ploský než okrouhlý. Ten kámen noh mívá v hnízdě. Ten ve zlatě obstojí, plodí čest i zboží, moudrosti i milosti přidává, kdož ho na sobě nosí, padoucí nemoci zbude; čista a spořádana činí, neboť tam nemůže býti, kdež se hřích tělesný děje, a hned se rozskočí na kusy. Oči dobře chová a paměť dobou dává.

 

Topaz, jest dvojí barvy;  jeden jest zlaté barvy a světlé, a ten jest dobrý. Druhý žlutý a ten jest horší. Chceš-li ho zkusiti, je-li pravý, uvrz ho u var kdy nejvíce vře. Je-li dobrý, ihned var ustane až ho rukou vyjmeš. A opět vyjme se ven, bude-li brada výše státi než čelo nebo hlava dole a nohy nahoře, tehdy jest dobrý. Krev stavuje, mila činí a všecky sváry odstrańuje, obludám nedá překážeti. Zblázní-li se kdo z pití, dá se mu rozmělněný s vodou piti a jiný zavěsí se mu na hrdlo.

 

Z knih smolných

 

 

Člověčí hnát proti vším v Sušici. V manuále písařském města Sušice od r. 1659 — 1664  jest zaznamenáno ke dni 22. února 1663: Zavolána hrobařka a učiněna na ni otázka, že by Václav Jelínek, punčochář, tento minulý pondělí z kostnice hnát člověčí vzíti a pryč nésti měl. Oznámila, že jest tomu tak a týž Václav Jelínek v pondělí minulý na krchov vejdouce, z kostnice hnát člověčí vzal, a ona jsouc na ponebí a slyšíce hřmot v kostnici, ven vykoukla a volala, kdo tu jest, a spatřila, an již Václav Jelínek od kostnice šel a pod pláštěm hnát člověčí nesl, proti kterémuž že jest vyšla a jemu domlouvala, proč on to činí. Načež jí oznámil, že tu kost potřebuje na nemoce své krávě k líkům. Ona pak že mu té kosti vzíti nedala, nýbrž, aby ji zase tu, kde ji vzal, položil, což že jest učinil a jí zase do kostnice pomohl. Což že jest nápodobně Fricova Sládková viděla. Načež byvše Václav Jelínek do místa radního povolán a jemu to předneseno, se přiznal, že jest minulý pondělí takovou kost z kostnice vzal a k tomu užívati chtěl, majíce prý mnoho vší, že jest mu rada dána, aby takovou kost do svých šatů dal, že pominou.  Snešení pánů, dán do arestu do dalšího té věci povážení.  (Český lid 1924)

 

Čarodějnice činila, aby se člověk zbláznil. Roku 1698 dne 9. října byla v Krumlově Majdalena Koubínová, knížecí poddaná ze vsi Dříslovic, obviněná z kouzelnictví a byla mečem odpravena, na hranici vložena a na prach a popel upálena. Při výslechu v mučírně udala obžalovaná: Sloužila prý v Protivici u nějaké Kudlatové, když ji ďábel v osobě nějakého Prašivce k tomu navedl, aby své hospodyni a její švagrové prsť ze hřbitova za týl nasypala, z čehož měly se zblázniti. To prý i vykonala a prsť vzala z čerstvého hrobu na den svatého Jana. K tomu potřebovala čertového kořene, jejž dle návodu Prašivcova zpod lískového keře bez šatů u přítomnosti černého psa vykopala. Na otázku, v jaké podobě se jí nejprve ďábel zjevil, pravila, že ležel na peci co kozel, a že ji vyzýval, aby naň sedla a oknem do povětří vyletěla. Později prý jí často sliboval, že ji uvede do své říše, kdežto prý mnohem krásněji jest nežli v nebi, a tak dlouho jí domlouval, až ji k tomu přiměl, že se Boha i všech svatých u přehrozném proklínání odřekla. Když se jí tázali, zdali se čerta nestrachovala, kdežto přece často musela slyšeti, že je celý ohnivý, odpověděla, že byl vždy studený. Zjevoval prý se jí také v podobě hřebce. Potom prý ji uštípl pod pravým uchem a tak ji poznamenal. Ke schůzkám jezdila na křížových dnech na vidli, pomazavši dříve tělo své mastí z telecího loje, trávy na prach utlučené a čertového kořene. Při tom prý musila říci: „Čerte, pojď, už jedu!“ Při takových kvasech prý se jedlo i pilo: vařené a pečené maso, mladé víno, bledé a vyleželé pivo. Po kvasu, tancích a rejdech opět prý ji ďábel domů donesl. Obžalovaná při výslechu, ano i na mukách udávala, že ji ďábel trápí a jí vyhrožuje, aby mlčela. Při některých chytlavých otázkách dala se do pláče, a dojata v hloubi srdce lítostí nemohla ani odpověděti. (J. Famfule, Český lid 1914)

 

Trest smrti upálením za pověru v Dobrušce 1601. Jaké pověry panovaly za středověku, o tom podávají svědectví knihy smolné nebo černé města Dobrušky č. II., kdež se nalézá doslovně zapsáno takto: „Léta l601. Vyznání Jiříka pohunka, kterýž byl u Standěry ve vsi Meziříčí na trápení a po trápení s čímž i umřel a duši svou zpečetil. Jest takže jsem zachoval tu velebnou Svátost přijavše ji od kněze Jakuba v Meziříčí na den slavný velikonoční a jedinačkou jsem to udělal, ale ten pacholek, kterýž jest u Valášku v Meziříčí mě na to navedl, když jsme spolu byli na krchově, pravil mně: ‚Hrome, půjdeš-li k stolu Páně, zachovej to a schovej, já tobě povídám, že kdekoli budeš, že dokud živ budeš míti klisny tlusté,‘ a sám že také má pravil mi a i prve mi to pravil, když chodíval k jakési své frejířce. ‚Hromy, kdybyste vy to uměli co já umím, měli byste také tlusté klisny jako já mám.‘ — A tu jsem já šel do kostela a on také, přijímal se mnou a udělal jsem to a zachovav si tělo Páně přinesl jsem to hospodáři svému domu a řekl jsem mu když seděl s manželkou svou za stolem: ‚Nu, hospodáři, již já to mám‘ — a on mi k tomu nic neřekl a žena jeho pravila, abych to zanundal do žlabu a abych žádnému nepovídal; že mi dá na košili plátna tlustého. A ty jsi sám pacholče vinen, pohleď bídníče k čemu jsi mě přived a ty sedláče, hospodáři! K tobě jsem to přinesl, a ty jsi o tom věděl i manželka tvá, a jinače není, prosím pro Boha, na tom chci umříti, že jste oba vinnější než já.‘

   Podle kterýchto vyznání a skutků spáchaných ohněm na hranici upálen býti maje, jest napomenut od práva, aby na duši své nic nenechal, pravdu pověděl, na tomhle umírá, co jest mluvil na trápení i ještě po trápení oznámil, že na tom, a když již oheň hořel ještě hlasem křičel, řka: ‚Na tom umírám!‘

   Nota! Pacholku svůdci Jakubovi, synu nebožtíka Vojtěcha Mrávka ze vsi Cerekvici, poddaného pána Karla Záruby z Hustiřan z ohledu mladosti jeho hrdlo jest darováno, a má na vždy gruntu Opočenského prázden býti.“ (J. Duška, Jitřenka 1888)

 

K jakým kouzlům zneužívalo se těl nekřtěňátek v XVI. století.

Výpověď, jež na právě města Kostelce nad Černými lesy učinil Jan Škoda, syn Jana uhlíře ze vsi Černých Voděrad, byv v pondělí po sv. Maří Magdaléně léta 1590 dvakráte na řebřík dán.

„Vykopali Vlček jinak Vítek, který se mnou vzat jest, a já s nimi to nekřtěňátko u Božích muk u Lipan.  Spálili jsme je na prach a sypali jsme je do studnic, do vod, kde vodu koňům brali. Tak jsme dobytky trávili a sušili tu, kdež se nám dobře líbilo; i u pana Kutovce do studnice. Suchej u Adama krčmáře ve Vrbčanech, Kroupa u Chrousta, Petr pohůnek u Kříže sypávali prachy z neviňátek a dobytky sušívali a bejvali mezi námi. Z toho nevinňátka u Lipan žilky vyřezávali a z nich svíčky dělali. Pokud ta svíčka hořala, když jsme do nějaké komory vešli, žádný nemohl procítiti a nás jíti. Nějaký starý Beneš pacholek tomu nás naučil, kterejž tak jenom po pacholcích chodí; o tom nevím, kde jest; jest mu do půldruhý kopy leth. Adámek u pana Lána a Vašíček Jakobyl na Votelči dvoje Boží muky, jedny u Kouřima, druhý u Chrášťan vyloupali, že koňům vopravovali. Josefovi ovčákovi, kterej v Vežertích bejval, prodávali jsme prachy z nekřtěňátek, z Božího umučení a z holení pálených. Za to nám dobře platil. On takový prachy do vod po bravách sypal i do studnic a tak tím dobytky trávil. Na tom umříti chci, že jest to tak. V Chotejši Benešovi, tomu starýmu pacholku, všelijakých věcí pobrali, kterejmi dobytky se tráví. Sousedé od něho to vzali.“

  Od  práva uznáno, „že má čtvrcen a na šibenici rozvěšen býti“.  (V. Schulz, Český lid 1899)

 

Zprávy starodávné o čárech a kouzlech. V Prachaticích  vypověděl  24. ledna 1573 jistý občan následující: Léta páně 1573 v sobotu před památkou sv. Pavla na víru křesťanskou obrácení našel jsem nenadále hanebné kouzlo s hrnečkem polívaným v loži při prkně do slámy vložené, kteréž jsem v přítomnosti pana rychtáře Matěje Pece a dvou sousedů, Petra Pelřimova a Melichara Fábera, vyzdvihl a na právo rychterní, že vzato jest, toho jsem na panu rychtáři dožádal, co by pak takové kouzlo v sobě obsahovalo, toho jsem se po vytažení bedlivém na Lídě, ženě své, dozvěděl, že ten arcizrádce Martin Trubač, s kterým jest potají se scházela, s ní jest se na tom konečně smluvil, aby mne o hrdlo připravili, a po mé smrti, že jest ho arcilotra lstivého za muže vzíti měla. To pak kouzlo, když jest od lotryně staré, mateře jeho, přistrojeno bylo, že jest jí, ženě mé, on sám přinesl a do postele pode mne na ten kraj, kde já líhám, vložiti poručil, oznámilo jí, že déle tří neděl a nejvíce šesti, když na tom líhati budu, živ nezůstanu. A potom, když jest lotryně stará a ďábelská mistrně k ženě mé přišla, že jest se ptala, vložila-li jest to v to místo, jak jest jí syn její poručil, a když oznámila, že tak od ní učiněno jest, poručila jí, aby to do šesti neděl tam nechala. Po vyjití pak toho času, že jest lotryně stará k Lídě, lotryni mladé, řekla, že to již nic platno nebude a že musí něco jiného připraviti. Přes to takové kouzlo od sv. Jakuba až do dne napřed psaného přece v loži mém, až jsem na to trefil, zanechala.  (V. Antl, Český lid 1912)

 

Čáry, kouzla lásky. V Ostřešanech na Pardubicku přebýval čtvrt století se svou manželkou Kateřinou Mikuláš Ryznar a zplodil s ní sedm dětí, z nichž čtyři zemřely. V roce 1680 se dostal do vězení pro cizoložství a útěk z panství s Magdalenou Rozlikovou. Jeho manželka požádala o milost: „...manžel můj, zapomenouce se nad slibem manželským a dětmi svými, ode mne s jednou podruhyní, kteréhož sobě skrze mytí hlavy, když při městě Pardubicích na mlácení byl, osobkávala a přivábila, na cizopanství odešel a mne, zarmoucený ženy se třimi dětmi, jenž jedno jest chromé a druhý padnúcí nemoc mívá, zanechal." Ryznar skutečně milost získal, ale s manželkou dlouho nepobyl. V červnu 1681 vyznal o Rozlikové: „Nemohl sem od ní odstoupiti, nebo mne vždyckny mysl po ní táhla." Ta viděla příčinu svého poklesku v Ryznarovi, který jí prý nedal pokoj. Nicméně Kateřina Válková dosvědčila, že užívá čar a kouzel:  „Když kulku muškátovou pozře a tu zase zadkem vyšlou vezme, ní topinku potře a tu někomu jísti dá, že ten musí, aby o hrdlo šlo, [za ní] běžeti." Oba recidivisté byli v Pardubicích popraveni stětím. (J. Francek, Zločin a sex v českých dějinách)

 

Usmrcené novorozeně mohlo posloužit i k čarování, jak vyplývá z procesu s Dorotou Pelantkou z Boskovic (1569). Ta měla dítě s Janem Tomanem a „...potom to dítě společně s Krškovú z Mlatkova do novýho hrnce vdělaly, do peci vstavily a na prach spálily a tím prachem lidi čarovaly a mořily, k tomu z těch lidí z hlavy vlasy braly a z šatů a také jejich šlépěje, a tak jich mořily a čarovaly spolu. Vyznala, že spolu z své hanby chlupy stříhaly a na prach pálily a frejířom to vypíti daly, aby na ně laskaví byli.“ (J. Francek, Zločin a sex v českých dějinách)

 

Čarodějka ve Voděradech 1660. V konceptu archivu místodržitelství království Českého chová se záznam psaný 15. září 1660, v němž místodržící království Českého nařizují hejtmanům kraje Kouřímského, aby podali zprávu o hádačce v Černých Voděradech se zdržující: „Pánům hejmanům kraje Kouřímského. Porozumíváme tomu, že by na panství Kosteleckém nad Černými lesy zejména v Černých Voděradech neb jinde nějaká škodná kouzedlnice neb hádačka se zdržovala; lidem hádati, na všelijaké otázky odpovídati, věci tajné vyjevovati, nemoci neobyčejným způsobem hojiti a k ní nejen odsud z měst Pražských, ale i odjinud nemálo lidí posílati i se scházeti a od ní radu bráti mělo, což nejen proti přikázání Božímu, ale i těžké zapovědi práv království tohoto patrně čelí. I nejsouce slušné takovým nešlechetnostem folkovati, poněvadž vám na takové i jiné výstupky v kraji pozor dávati a všeckno zlé skutečně přetrhovati neb na nás vznášeti z povinnosti přísluší; že však toho se o vás nestalo, nad tím žádného zalíbení nemáme. Protož jménem a na místě J. M. C. pána našeho nejmilostivějšího vám poroučíme, abyšte majíc s hejtmanem téhož panství v té příčině dobrou korespondencí na tuž hádačku i na její obcování gruntovně se vyptali a pokudž proti ní to, že s hádáním a kouzly zachází neb sice jakou podezřelost v čem zcestném proti přikázání Božímu a právním zápověděm vynajdete, tehdy do příbytku jejího nenadále poslati, jaké podezřelé věci tam se vynajdou, vyhledati a s nimi tuž hadačku dobře ujistiti, examinovati, nám pak o tom v čem postižena bude a zdali jací potahové proti ní se nacházejí vyslyšíce také dříve okolní sousedy a jiné lidi, ještoby čeho povědomí byli, dostatečnou zprávu co nejdřív učiniti hleděli. Vědouce etc. Dáno 15. Septembris 1660.“ (V. Ráž, Český lid 1912)

 

Jakás Magdalena na trápení při právu nymburském 1556 vyznala: „Prosila mě Archileska, bych jí poradila, že jest na jistého člověka laskava, ale on na ni odpolu laskav.“ Radila, aby vzala ze psa umrlého chlupy a kosti a téhož psa hlavu. Z těch  kostí aby nastrouhala prach a jej do piva dala, skrze hlavu psí třikrát prolila a jemu píti dala, že na ni laskav bude. (Český lid)

 

Čáry u šibenice. Vejpis z kněh smolných zločinného vyznání při právě města Nymburka na Labi. Vyznání zločinné Zikmunda Satalického. Létha 1616.

„Jak šel sem s Janem Nežerkou z Budiměřic a s Vaškem, nádvorníkem jeho, a byla loď uvázána u Zboží nedaleko krčmy, kudy se jde k Poděbradům, přeplavili jsme se spolu s Janem Nežerkou na tý lodi na druhou stranu a šli jsme k šibenici poděbradský, a Nežerka  uvázal sobě na tyčku nůž a uřezal nám toho visalce a vzal ten provaz z toho visalce na šibenici poděbradský, a Nežerka sám ten provaz pálil a prach z něho udělal. Též, že uřezali jsme u Nymburka jednoho visalce z šibenice s Janem Nežerkou a s Vaškem nádvorníkem, to bylo loňskýho roku, Nežerka mu uťal ruku a košili s něho svlékl, a já z toho visalce vzal jsem provaz.“ Opět jsa napomenut, aby svý duši ani bližnímu svému neublížil, oznámil: „U kopidlanské šibenice s Nežerkou a s Vaškem nádvorníkem také jsme jednoho visalce uřezali, jest v pravdě tak a jináče není, to že jest již prve vyznal, i také poznamenáno, své duši ani žádnému neubližuji, žádnej mne k tomu nenavozoval nežli Jan Nežerka. A Vaškovi tomu nádvorníkovi říkají Jan, ale on sobě to jméno sám přezděl Vašek. Všecko, co jsem prve vyznal, pravda jest, chci na to na všem mile umříti, i také jsem na to velebnou svátost přijímal, že jest to věrná pravda. Když jsem s ním koliv jel nebo šel, platil mi po 6 gr. Tehdáž, když jsme šli na Chotětický panství do Záhornice a když jsme my ty prachy sypali, pohunci tehdáž byli na vohradách a nás honili, Jan Nežerka ujel na kobyle a já se schoval do ovsa, nebo tehdáž ještě vovsy byly na poli nesekaný, a to jsme proto dělali, aby kobyly mřely. Jest ten visalec, kteréhož má Nežerka v pytli zašitého, na poly shnilý, a pomáhal jsem ho sám zdvíhati k žlabu, s ním žlab vytírat a ležel zakopaný po levé ruce pode žlabem v maštali, a tomu jsem se všemu u toho Nežerky učil, a kdyby ho nebylo, byl bych v takové trápení nepřišel.“

Pan purkmistr a páni radní města Nymburka na Labi, maje toto vyznání Zikmunda Satalického v svém bedlivém uvážení, ráčili jsou jeho Zikmunda za ty zlé skutky k smrti ortelovati a to tak, aby Zikmund Satalický třemi šnyty po hřbetu dřen, když by jemu hnáty kolem zlámány byly, aby do kola vpleten a s ním do povětří vyzdvižen… A tak vedle jeho vyznání a ortele na něj vyneseného exekucí téhož dne v pátek po sv. Petru a Pavlu (1616) vykonána jest. (Ferdinand Menčík, Český lid 1898)

 

 

V sobotu před Květnou nedělí r. 1574 vyznala na útrpném právě v městečku Tasově Dorota Valová, že strojila vodu ze slepého kotěte a štírů, nalila ji před dům Vondrovi  z Tasově, že jí zapřel půl druhé čtvrti žita. Který dobytek to přešel, že by uschl a musel by mříti. Kotě vzala u Vitoušků za kamny a je v cele usušila a prach z něho udělala i ze štíra, a to spolem do vody sypala. Ze mladých vrabců vidomých i slepých prach pálila a jím dobytek (u Hamříků) osypala, proto „aby telat nemívali“. Týmž prachem z těch vrabců osypala Markétu Hamříkovu, když dítěti  prsy dávala ve světnici, proto že se spolu svadily  o plátno, a tak se měla ta Markéta trápiti a potom, že musí zemříti. Udala, že „Matoušková o tom věděla a při tom byla a Zavadilka o všem věděla“. Na tom jest umřela. (Jan Tiray, Český lid 1903)

 

V pátek  před nedělí Laetare r. 1576 vyznala Markéta Koutná z Jesenice na útrpném právě ve Velké Býteši: Dělala prach z mladých, slepých vrabců, a ten prach dala Spruškové, aby tím prachem pokropila pšenici, že ji vrabci nebudou jísti. Dělala prach z psí hlavy mozku, a Káče Dobšová ji k tomu učila, jak jej má dělati. Udala, že Dobšová s Doležalkou otrávila nebožtíka Čiamina, o tom ona že věděla. Přiznává se, že na Čiamina vodu z psího mozku a z mladých slepých psů s Dobšovou z Jesenice dělala a jej vodou umořily. Vypovídá dále na Dobšovou a na Ťuhykalku a Mičiovu z Jesenice, že jsou na krchově hlínu z mrtvých těl braly a tu vodu s prachem tím i hlínou společně strojily. Dále vyznává: Rosu z obilí sbírala a tou rosou mouku zadělávala, chléb pekla a kravám dávala, aby jí mnoho mléka dávaly,  to, že Dobšová, Mičiová, Ťuhýkalka tolikéž učinily. A tak jest na tom všem umřela. (Jan Tiray, Český lid 1903)

 

Žena čarodějná z r. 1633. (Z městského manualu Litoměřického). Lidmila Kraková ze vsi Břežan na právě útrpném  28. srpna 1633  vypověděla: „Vranských hadaček neznala a s nimi žádného obecenství neměla;  a jiného nic neumí, jen toliko ženám v jich potřebách pomáhati, jako nebožce Kapříkový pomohla. Item v Budyni hrnčířce, která se nemohla ani hnouti, a to pobříslem, kterým se toliko třela, potom jej do vody hodila, a tak jí pomoženo bylo. Item v Klenči Částkovi pomohla; stonal 6 let, a sama také stonala; měl uděláno litím v maštali; tím kamínkem a vodou jim pomohla a tu vodu na mlejn mezi kola vylila, až lopatky skákaly. Item mlynáři jednomu, který se skrze svou manželku smyslem pominul, dobrým prostředkem pomohla, jen mu hlavu zmyla. Item pan Pavel z Černuci taky byl s svou manželkou zle, a oni pro ni nejednou ani čtyrykrát poslali; jen mu dala maličkej kousek koření a pomohla mu, že spolu dobře byli. A témuž koření říkají prosel. Item kosatec mladší při sobě nositi jest dobrý pro štěstí, a že škůdcové a zločinci na člověka nedojdou. Item Vydrovi rybáři musilo uděláno býti: kdyby nebylo uděláno, byl by živ zůstal; snad mu toho bílýho těla nepřáli. A to, co umí, to teprva má asi od pěti let; když jednou hrubě stonala, to jí jako ve snách zjeveno bylo.“ Také toto doznání vzavše v potaz konšelé Litoměřičtí patrně neuznali Lidmily čarodějkou; zachovali ji při životě a propustili z šatlavy. (H. Kolmann, Český lid 1898)

 

Anno 1641, 17. Aprilis z vězení šatlavního Lidmila Douškova před pány komisaře povolána jsouce a dotázku na sebe doslýchajíc, od koho se jest kumštům slívání vosku a některých nemocí a neduhův hojení naučila, odpověděla, že od nebožky Anny, manželky Matěje Horáka, kravaře v Kateřinkách zůstávajícího, se naučila a aby to na Boží Křtění, co se tkne slívání vosku činila, oznámila a to způsobem tímto, na pánvice vosk rozhřetý do vody aby vylila a slova říkala tato: Pán Bůh jest počal, já Lidmila po jeho svaté milosti, přijmi dar Boží (jmenujíc pravým jménem člověka, za jehožto příčinou takový vosk se slívá) hořící, jako jsi přijal na křtu svatém, dejž nám Pán Bůh pravdu Božího zvěstování, k prvnějšímu Božímu zdraví navrácení. Toho mi rač dopomáhati Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý na věky požehnaný, Matička Boží, všichni svatí amen. Po vykonání takového slívání vyjmouce týž vosk z vody, udělá z něho svíčku a na Boží Křtění jí svítí a zanechá tak dlouho, dokavad se nepomodlí. Když modlitbu vykoná, svíčku zahasí a když někoho zuby bolejí, jemu tou svíčkou zuby podkuřuje a tak nemoc zahání. Byliny znáti a jich proti nemocenm užívati naučila se od paní Marušky Litoměřické, již se světa sešlé, jako také od též Marušky na souchotiny dětem malým se naučila způsobem tímto: Jestli jest nemocné pacholátko, vezme slezinu z volka, jestli děvčátko, vezme slezinu z krávy; jestli pak již panenka větší, tehdy vezme slezinu z jalovice a takovou slezinu v prostředku rozkrojíc, nemocné dítě skrze ni provleče a slova říká taková: „Pán Bůh jest počátek, já Lidmila po jeho svaté milosti, já Lidmila to nečiním svou mocností a svou chlípností, s pánem Ježíšem Kristem tobě pomáhám a Matičkou Boží blahoslavenou pannou Marií a se všemi Božími vyvolenými a svatými, to až na věky věkův amen.“ Po protažení a vyříkání nadepsaných slov do komínu slezinu pověsí a devět dní pořád kouříc drtinama, vždy vyseti zanechá. Po devíti dnech z komína vyjmouc, jestli slezina uschla, znamení dobré jest, že dítě uzdraveno bude, pak-li ne, nýbrž toliko žitká pozůstala, tehdy, že umře, znamenati se může. Lidem letitým na souchotiny pomoci může takto: Vezme rozličné koření, asi třicatero, a tři putny vody, dvě z řeky a jednu od svatého Václava, to koření vaříc, lázeň udělá a nemocného umyje. Po umytí vodou na trávník nebo do proudu anebo někde na stranu vleje, koření pak pod krov položí, aby uschlo. Když uschne, spálí a tak nemocnému pomoženo bývá.

Obžalovaná byla přes rok držena v šatlavě, apellační soud nechal „skrze hospodáře vězení dolejšího ji palečnicemi stížiti“. Konečně  6. května 1642 rozhodl nejvyšší soud, „že ona Lidmila Douškova pro takové přečinění své jiným ku strachu, sobě pak k budoucí výstraze, s těmi při ní nalezenými a na právo složenými věcmi (majíc je sobě na krku zavěšené), na pranýři tři hodiny státi, potom s dostatečným napomenutím, aby se toho nikdy více nedopouštěla, vězení toho, v němž zůstává, osvobozena býti má.“  (H. Kolmann, Český lid 1898)

 

L. 1550 pí. Kateřina z Rokyc a na Libenicích oznámila a žalovala následující případ: Onemocněl jí krčmář Ondra, a to čarováním ženy vandrovní. Tato byvši lapena vyznala, že čarovala, aby Ondra onemocněl, ale návodem Reginy krčmářky dolní, kteráž chtěla šenk Ondřejův. Aby teda Ondra onemocněl, vzala čistou vodu (nabírala ji vandrovní „za tvrzí s její podruhyní“) a sůl svěcenou a tím lila vandrovní na vrata Ondřejova, majíc na hlavě čepičku od krčmářky jakous, aby nebyla poznána. Páni prohlásili věc za lotrovskou a proti právu, neb prý i na dobytku pí. Kateřiny účinek čar viděti bylo. Na prosbu p. Benedikta z Vrchovišť potrestána krčmářka vězením, a vandrovní, jež pro těhotenství nemohla být trápena, puštěna. (J. Šimek, Český lid 1895)

 

Jak se dělá, aby lidé se roznemohli, věděla také dobře Markyta Peliková.  Bylo r. 1553, kdy rozhorlila se velice na to, že neměla odbytu na víno, že se rozhodla zle čarami potrestati toho, kdo by šel jinam. Neštěstí to potkalo Jana Vaška, jenž šel na vína k Bakalářům a musil přes jakési „vylití“, jež bylo „okolo sklepa, kde štandlík stává“, a jakmile to přešel, ihned upadl v těžkou nemoc. „Vylití“ prý způsobila Markyta Peliková, jež prý posílala čeleď, aby jí prsť z kostela nosili, a vodu, kterouž vínky smývají, sobě jednala a když měla víno načíti, že kropila vodou, a něco působila od čárů. Uměla prý i krávě odjíti mléka; což se stalo prý krávě Ignacia skrze Pelikovou. Peliková hájila se, že v podobenstvích o prsti a vodě mluvila před čeledí a že ví, „že čárové jsou, když někdo někomu škodí tak, že ho suší neb moří“ a že s tím vůkol nešla. Za dvě neděle strany opět měly přijíti, ale nepřišly, snad zatím Vašek ozdravěl a kráva Ignacia zase mléko dávala. (J. Šimek, Český lid 1895)

 

R. 1559 viděli ze Slonovského domu v Kutné Hoře, jak Marta Košíková vyšla z brány kolínské na rozhraní a tu klekla, před sebe něco vylila a něco říkala; i obávajíce se lidé v blízku, aby jim nemělo být na škodu, vyběhli, a když Marta utíkala, chytili ji, aby ji k právu dali, ale ona prosila, aby nikomu neříkali. I vedli ji k místu a musila ven vystrouhati a jinam vrci. A když tázána, proč to činila, odvětila, že jí od Jindrů čarují a že ona takto musí opraviti, neb sama schne i dítě jí usýchá a Zárubová prý jí takto činiti poradila. Před pp. pověděla víc, že prý od Jindrů žena i dcera lejí jí na dvéře i zdi, hady do domu nosí, až jí dítě uschlo, a proto dle rady lidí vzala čistec a kafr, udělala vodu, zmyla dvéře a vydrápavši vše pod dveřmi a to zanesla na rozcestí. Nedávno prý pachole Jindrovo vhodilo dva krajíčky z koláče do síně, ale ona je hodila psovi. Některé ženy, zvláště hokyně od Rohožků, Káči od pasířů, Regina od Bodláků prý jí radily, aby něco nesla na rozhraní, něco aby pustila po vodě, neb když komu škodí a po vodě se takové věci pustí, že to může býti napraveno. Jindřich z Petrovic, zeť, věděl o ní, že nahá chodí po domě, žehná, kropí a působí, že mu dcera schne. Tato Marta ještě 1571 svými čarami uškodila ženě Martina Bednáře, vešlať tam do domu a kropila kořením, načež ženu Bednáře napadla bolest hlavy a zubů. (J. Šimek, Český lid 1895)

 

Hadačka, Anna Nosková, pravila, že má kameny, že v nich všecko proti slunci uhlídá; mnohým lidem že zpomohla; že hojí, schne-li člověk neb dobytek, že dělá trunky a i masti. V tom kamenu pozná, jak co v člověku jest, jakou má bolest na plicích, játrách a jinde. Jiříčka, čerta ve sklenici že nemá, jak na ni se udává, neb s čertem nezachází a rychtář ho marně u ní hledal. Poctivě slouží na Horách lidem již po 18 let. O této Noskové již 1548 tvrdila Dorota Křepelková, že jí škodila řkouc, že je „noha okolo sloupu prostovlasá“ a že jí čaruje, aby nemohla prodati, a že metala „kozky“ a jiné nečistoty, kde prodávala, a že i na víno v hroznech něco vlila. (J. Šimek, Český lid 1895)

 

Užil-li někdo pověrečných prostředků a léků, nebyl příliš stíhán tresty. Užívalo se jich vesměs a mnohých jsme dědici sami. Trochu ostřeji trestalo se, uži-li kdo věcí kouzelných, aby obloudil druhého.

   Tak například propadli pokutou řečníci čili soudících se stran obhájcové, když s sebou skrytě přinesli do soudu jitrocel a bezový květ na ten konec, aby ve přích zvítězili. Ale vždycky běda bylo člověku, jenž užil zlého kouzla, aby druhu uškodil — ať  už se to povedlo či nic.

   Tak stíhali Rakovničtí v prvních letech 18. století nějakého člověka velmi přísně proto, že maje někam jeti, do kol na lišeň česneku nastrkoval, aby těžce jel, kdo za ním pojede. Nejhůře ovšem dělo se těm, u nichž nalezeny lidské kosti, kouzelná zrcadla, hrnce nějak potvorné, propíchané hostie, podezřelá znamení nějaká na těle. Takový člověk byl spolčenec satanášův dojista… Mnohdy nestaral se nikdo ani o propíchanou hostii neb kosti, jakožto důkaz kouzelnictva světlý;  bez dlouhé úvahy svádělo se sucho, kroupy, hlad neb jiné neštěstí na některou břitkou a zlou babu v obci, které nepřálo „veřejné mínění“; a již hranice plápolala. V Rakovníce upálili roku 1587 babu, kteráž sem z Křivoklátu pro kouzla byla ke právu poddána. A ptáte–li se, jaká kouzla to byla, odpovídá zažloutlý papír skoro humoristicky: „protože měla trandyrandy“. Bůh ví, jak hrozné to bylo kouzelnictvo.  (Z. Winter, Čaroději)

 

Články o lidovém léčení

 

Obnášení požáru šestlnedělkou. Dne 3. června 1910 k 7. hodině večer silná bouře s lijákem za průtrží mračen a uhodilo do stodoly Hodačovy v Dobroutově, asi půl hodiny u Polné, jež v okamžiku stála v plameni. Téhož večera uhodilo u samého Dobroutova šestkrát. V dědině (asi 100 kroků od oné stodoly) jedna chalupnice několik dní byla po porodu. Porod byl tuze těžký, žena ležela, dítě zcela zdravé. Tu přitáhly do chalupy 2 ženy, vzaly šestinedělku pod paždí a v lijáku třikrát s ní obešly hořící stodolu. Celá promoklá byla přivedena domů. Dítě, jemuž pak dala pít, do rána zemřelo; lékař soudil, že následkem hrozného rozčilení matky a nastuzení. Je totiž tam pověra, že oheň, který třikrát obejde šestinedělka, jež dosud nebyla u úvodu, dále se nešíří. (Bohumil Simonides, Český lid 1912)

 

Krev k smrti odsouzeného vraha jako lék. Denní listy 18. listopadu 1923 uveřejnily v rubrice ze soudní síně: Neuvěřitelný, leč pravdivý případ udál se v těchto dnech u zemského trestního soudu v Brně. Nedávno potvrdil nejvyšší soud v Brně trest smrti úředníku Woytkovi, který úkladným způsobem 5 ranami zastřelil v Brně v Růžové ulici svou milenku Zálešákovou. Milostí presidentovou pozměněn trest smrti ve dvacetiletý žalář, a v těchto dnech byl vrah dopraven na Bory. Před tím doručen vrahovi dopis, v němž ho žádala jistá žena, aby jí Woytek, o němž četla v novinách, že má býti pověšen, před smrtí daroval svou krev. Je churava a může prý jí pomoci jedině, bude-li jí do žil vpravena čerstvá lidská krev. Žádost churavé ženy, která připojila svou plnou adresu, a chtěla se léčit krví vrahovou, svědčí, jak mocně pověra středověká posavad bují mezi lidem. (Rudolf Janovský, Český lid 1924)

 

Čarodějnice.Kovářice, selka ze Tmáně, o sv. Filipa a Jakuba šla bez obleku do panské zahrady a stírala tam do bílé poslamky rosu. Šafář ji tam uviděl, šel za ní a tloukl ji motyčkou celou cestu ze zahrady až k nim do statku, ale ona ani nemukla, až když byla mezi dveřma, obrátila se a řekla: „Jen bouchej, bouchale!“ — Najmonka z Poštovic také čarovávala. Jednou zakopávala něco na křižovatkách, a lidé na ni koukali. Když odešla, hrabali na tom místě a našli tam hrnek a v něm ropuchu. (J. Fidler, Český lid 1903)

 

Léčila záduchu hnojůvkou. Vídeňský Deník 1918, č. 201 uveřejnil s tímto záhlavím zprávu: „Na kliniku prof. Dr. Maixnera v Praze dopravena byla domkářka Anna Votrubová z Rokycanska, která trpíc záduchou, vypila sklenici hnojůvky. Poradila jí to sousedka, že bude hned zdráva; že hnojůvkou se trubice v krku pročistí, aby to jen tak udělala, že bude zase vesele choditi. Votrubová poslechla, napila se odporné tekutiny, ale protože zachvácena byla prudkými křečemi žaludečními, odvezli ji do Všeobecné nemocnice. Tam vypláchli důkladně ženě žaludek a propustili ji opět do domácího ošetřování.“ Protože zpráva o tomto lidovém léčení za zmatků válečných zůstala nepovšimnuta, považuji za nutno, aby jako doklad novodobé pověrčivosti byla v Českém lidu zachována. (Rudolf Janovský, ředitel Spořitelny, Holešov. Český lid 1925)

 

Člověčí sádlo lékem v r. 1895.  Opisuji z originálu (místo a jméno vynecháno): „Čís. 187. Potvrzení. Níže podepsaný obecní úřad tímto v pravdě stvrzuje, že holka Václava Kováře z… 8 roků stará stůně na padoucí nemoc, pro kteroužto nemoc žádá, aby prodáno bylo sádlo člověčí z lékárny P…Obecní úřad …, dne 6. dubna 1895, …starosta. Pečeť obecní.“  (Čeněk Zíbrt, Český lid 1907)

 

Na pražskou záchrannou stanici  přišel stařík z Moravy, který si stěžoval na velké obtíže žaludeční, a vykládal, že ho někdo „uhranul“. V dalším uváděl, že jest na „to“ velice náchylný a že ho v jeho rodišti na Moravě uhranula vždycky jedna „teta“. Pomohli mu od ní snadno. Ustříhali jí vlasy a nehty u prstů, které vhodili na ohniště. Potom pokryli plachtou a vstrčili pod ni zmíněnou „kouzelnici“, aby se výparu a zápachů z pálených věcí nadýchala. Pak ji zmrskali, až zůstala v bezvědomí, a „léčení“ mělo výsledek. Tetě bylo zle, ale náš stařík se uzdravil. V Praze byl pevně přesvědčen, že mu nic nepomůže, jen to, když budou spáleny nehty a vlasy osoby, která ho uhranula. A skutečně bylo všecko úsilí lékaře marno, aby mu polevil. Ať mu bylo podáno cokoliv, všecko zvracel a suggerován svojí myšlénkou odešel konečně ze stanice stále stižen nevolností. Utěšoval se jedině tím, že mu policie najde ženu, která ho uhranula, a dopomůže mu k jejím nehtům a vlasům, jichž spálení ho jediné mohlo uzdraviti. Svědkem toho jest dosavadní lékař záchranné stanice pan Dr. Mejtský a přednosta stanice pan Dr. Kotáb. (Český lid 1905)

 

Asi před 20 lety utonul ve velkém rybníce  „Roštýně“ v Telči student tamní zemské vyšší reálky Ehrenberger. Veškeré hledání mrtvoly bylo prvé dva dny marné, třetího dne přinesena vrata, na ně položen bochník chleba a do středu bochníka zastrčena svíce rozžatá. Vše bylo pak puštěno na vodu, kde prý se vrata zastaví, tam prý je mrtvola. Pamatuji se, že se hledání to naprosto neosvědčilo. (J. Křen, Český lid 1902)

 

Mech z oběšencovy lebky za Rudolfa II. Za Rudolfa II., kdy dobrodružní alchymisté zanesli na Hrad Pražský kde jaké výstřelky pověrečné, byl mech lebeční shledáván pro tajemné přípravy alchymické kuchyně. Zachoval se dopis, v němž dne 5. února 1608 Komora česká píše Kutnohorským: „Slovútní a poctiví přátelé naši milí! Ačkoliv jste se vedle jistého od J. M. Cís. vám učiněného poručení tak zachovali a něco od mechu, kterýž na místech popravištních na kostech lidí pro jich zlé činy z tohoto světa sešlých roste, k rukoum vrchního hejtmana odeslali, však poněvadž toho namále a J. M. Cís. pána našeho nejm. jisté poručení jest, aby se toho což nejvíce možno, obzvláště pak mechu toho, kterýž na lebkách lidských roste, vyhledalo a sem po jisté věrné osobě odeslalo, protož jménem a na místě J. M. Cís. vám dále poroučíme, abyste to ihned v tajnosti tak opatřili, aby ta věc se vší pilností hledána byla a což tak koliv se najde, složíc to rozdílně, totiž z lebky zvláště a z jiných kostí také zvláště a poznamenajíc jednu každou věc, to vrchnímu hejtmanu dle předešlého poručení odsýlali, tak aby se milostivé vůli J. M. Cís. za dosti státi mohlo. Na tom J. M. cís. jistou a konečnou vůli naplníte. Dán na Hradě Pražském ut supra.“ (Čeněk Zíbrt, Český lid 1907)

 

Kterak si blázen vedl, a kterak ho laik i lékař hojili, o tom velmi světle vypravuje roku 1442 Jan Heleda, měšťan soběslavský, soudu komornímu. Prý mlynář z panství rožmberského odkudsi mezi Soběslaví a Veselím „zbláznil se, chodil po polích i po lesích, jezdil se psy na štvaní, rozličné věci činil. Přijel ke mně do Soběslavi, zval mne na posvícení; přišel sem i se sousedy jinými. Když po obědích bylo, šli sme do Veselí — nebylo půl hodiny, odeslali za mnou pachole na koni, že Jíra běhá s tesákem po poli. Když sem přišel, nalezl sem jej před vraty an sedí, vstal, velel pro ručnici, aby mne zastřelil, a pro meč, aby mne sťal, a hned lál, že liška za keřem zůstala a že sem mu o ní nepověděl. Ihned na mne vstavši s pěstí, aby mne udeřil. Já ho sám třetí chytil a svázal sem ho do necek.“ V neckách pošetilý Jíra mlynář „celý ten den i celou noc ležel a rozličné věci nerozumné mluvil, plval na nás i na mateř i koho viděl. Na zejtří jej zas pustili z necek, rozehnal čeled a jezdil opět na štvaní po polích, až jej svázali, na řetěz vzali, přikovali jej a odeslali jej do Soběslavi. Tu mu zjednali světničku, aby byl hojen; paní Hradecká ho hojila, zbil skla v té světničce, rozličné věci počínal na řetěze přikován jsa, pak mu zjednali lékaře jiného, ten jest dal mu polehčení, z toho řetězu ho propustil, a on ušel i s tím řetězem. Do Veselí ho shonili a přivezli ho zase, a lékař spěl ho řetězem.“ Z ostatku řečí svědka soběslavského Heledy vysvítá už jen to, že nebohý Jíra mlynář tak vztekle se oháněl, že i lékař utekl, nechav posady otevřené. Jíra  „i s tím spětím“ železným utekl do svého mlýna, a když mu tam milosrdná chasa řetězy s nohou pilníkem sňala, šel Jíra do sednice, sebral pušku se zdi a učinil konec nemoudrému životu svému. (Z. Winter, Blázni a pošetilí, Květy 1885)

 

Jak vysoce byly ceněny v XVI. věku hromové kameny jakožto pomáhači v nemoci a také as v nebezpečí ohně i u samých úřadů světských a duchovních, o tom svědčí zápis v „Liber memorabilium“ města Nového Bydžova na str. 535. Léta 1595 v pátek po sv. Lukáši stala se smlouva přátelská celá a dokonalá mezi Kateřinou Šklibkou s jedné a Janem Strussneyderem, zlatníkem, s druhé strany: Jakož jest mezi nimi nějaké nedorozumění bylo strany nějakého kamene, který ženám těhotným k porodu nápomocný býti by měl, kteréhož zlatník Jiříkovi Adamcovu propůjčil, a on Jiřík zase Kateřině Šklibce, a mezi nimi se ztratil a k zmrhání přišel: Takto jsou se skrz pány přátely smluvili a na nich snažně přestavše přestati uvolili, předně, že Kateřina Šklibka za takový kámen jemu zlatníkovi dáti má 6 kop gr. čes. a čtyry sáhy dříví, však rozdílně hned při smlouvě aneb ve 2 nedělích pořád zběhlých 2 kopy gr. č., o hromnicich nejprve příštích 2 kopy gr. č., o svátcích svatodušních nejprve příštích 2 kopy gr. č., dodati a doplatiti má: však touto výminkou a na takový způsob, jestliže by se Kateřina Šklibka aneb Jan zlatník takového kamene při komkoli doptati mohli, má jej Jan zlatník k sobě přijíti, však s tou vejminkou, pokud by na tom kamenu žádné škody nebylo, a Kateřině Šklibce zase takovou sumnu 6 kop gr. č. a ty čtyry sáhy dříví navrátiti a to buď po sáze, dvou neb třech, aneb desíti letech, však kdyby se po takovém kamenu ptali, to vše na škodu Kateřiny Šklibky jíti má a jemu Janovi zlatníkovi táž Kateřina pokoj řečí i skutkem dáti má. Stalo se v přítomnosti ctihodného kněze Michala, pana děkana bydžovského, p. Woldřicha Ottmara z Holohlav a při městě Bydžově, Petra Kohoutka, Adama Khellera, Jeronyma Sonovskýho a Jana Sserbera, sousedův Bydžovských léta a dne svrchu psaného. Kerážto smlouva na žádost obojí strany s dovolením k tomu purkmistra pánů v tyto knihy vepsána a ingrossována jest v pondělí po sv. Martinu léta 1595.“ (J. Klecanda, Český lid 1901)

 

Churavá žena čarodějkou. V srpnu t. r. přišla ke mně asi 60 letá žena z Kožlí (okr. mirovický), kterou jsem před krátkým časem s nervovou nemocí tetanií [strnulostí] léčil, žádajíc, abych jí vyhotovil lékařské vysvědčení o původu její nemoci. Na otázku, k jakému účelu potvrzení toho potřebuje, vyprávěla, že v době před jejím onemocněním šafáři z blízkého dvora beze vší zjevné příčiny krávy přestaly dojiti. Tento uchýlil se o radu k jedné stařeně z Křenoviček, známé to věštkyni, která zaříkáváním a připravováním lektvarů se zabývá, a ta mu sdělila, že kravám je učarováno, a osoba, která prý nejdříve ve vsi se rozestůně, že je původkyní těchto čar. Následujícího dne počaly již krávy zase dojiti, a podivnou náhodou zachvácena týž den při práci na poli výše uvedená ženština prudkými křečemi. Zvláštní, zřídka se vyskytující a na venkově vůbec neznámá nemoc, při níž každé dotknutí nebo hlasité slovo již bolestné  křečovité záchvaty vyvolá, podivný úzkostlivě strnulý výraz obličeje, vyvolaný křečovitým stažením svalů, skorem úplná nemožnost požívati potravu — vše to naplňovalo cele okolí hrůzou před nemocnou a utvrzovalo každého v mínění, že nemocná následkem svých čar upadla do této hrozné nemoci. Každý vyhýbal se jejímu obydlí a veřejně byla označována za čarodějnici. Jelikož pověstí tou celá rodina její těžce trpěla, odhodlala se po svém uzdravení právní cestou svou čest hájiti, k čemuž právě písemného dokladu potřebovala. (Jaroslav Hamerle, obvodní lékař v Kovářově. Český lid 1900)

 

O zahánění nemoci kouzlem  máme  tento doklad: Machna, sestra krumlovského purkrabí Kunráta z Petrovic, stonala již dlouho v Soběslavi a nechtělo se jí nijak polepšiti. Na vyzvání jmenovaného již purkrabí, aby mu kantor soběslavský podal o jejím stavu zprávu, píše týž 19. července 1474, že se sice ješté nic nepolepšila, ale že jí právě  jednu věc poslali z Choustníka a tu že nosí na hrdle a má nositi až do devátého dne. A tak praví, že by měla ta nemoc hned přestati, neb jest purkrabí choustnický také tu věc na hrdle nosil a pravil, že mu od té věci ta nemoc přestala. Končí pak svůj dopis slovy: Pak toť jest na Boží milosti, bude-li jí co lépe od té věci čili nic. (V. Antl, Český lid 1912)

 

Amulety nosívali Čechové proti morové nákaze. Vysvědčují o tom i inventáře domácností staročeských, že si staří schovávali „stříbrný jablečko na hrdlo v morní čas“ a shoduje se s touto zprávou zmínka v listě, který píše rozšafná paní Zuzana Černínová svému synovi Humprechtovi: „Posílám Ti teď grošíček zlatý z svého hrdla, který jsem od mnoha let nosila proti mornému nakažení. Mé nejmilejší dítě, jsi-li na mne tak laskav, nos ho na hrdle, dajíc ho na nějakou pentličku, neboť má všecka radost v tomto světě nejvíce jest, když jsi Ty a Tvoj bratříček zdráv.“  Roku 1647 píše opět Humprechtovi o neštovicích. Doporučuje podle rozšířeného obyčeje středověkého nošení korálu: „Zde v Praze na neštovice mnoho stoní, prvé městský lid a nyní do vyššího stavu sedávají… Dětí tak mnoho stůně panstva na mnoha místech. Pan syn, pan Kapoun, taky převelice se jich předse bojí, neměl jich, jak živ. Že jest, praví, dobře kus bílého korálu na hrdle nositi pro ně. Posílám Ti ho kousek odtud, mé dítě, nos ho předse na hrdle, přivážíc ho na nějakou šňůrku. Bože chraniž Tě před všelijakými nemocemi i vším zlým. (Čeněk Zíbrt, Seznam zvyklostí a pověr pohanských z VIII. věku)

 

Můra mořila celou ves. R. 1665 v obci Vernsdorfu ve Slezsku na panství Černínském chodila můra na celou ves. Od rychtáře po ovčáka. Rychtář a konšelé prosí úředníka hraběcího Ondřeje Štirbu za pomoc:

„Tímto poníženě dáváme zprávu, že ve zdejší obci mnozí lidé nemohou v noci míti pokoje, že velmi tísněni a tlačeni bývají. Mnohokráte stěžovali si nám; že by vrchnost měla býti tázána na radu, měla by vymysliti prostředek, jak by mohlo býti stavováno toto zlo. Nebylo možná tak velikou tíseň a takové soužení déle snášeti, ač jsme na začátku stížnosti podobné, často opětované, jen za žertíčky považovali.“ Konečně že přece tomu uvěřili. Děje prý se tak, jako se stalo v jich obci před třiceti lety, kdy také lidé mořeni byli a pokoje neměli, až dvě čarodějnice spáleny byly.

   Následuje pak pestrý výslech vesničanů, kteří vyznávají, co všechno jim tropí potulné čarodějnice–můry.

   Po konšelích vypovídá kdosi: „Moje děvečka čtyři neděle ne více než tři noci mohla klidně spáti. Mořilo ji to, až byla všecka zemdlena. Jednou se jí to ukázalo jako bílá paní, nejen v noci, než také ve dne, asi v pět hodin odpoledne. Jindy slyšela, ono to jde jako čtvernohé zvíře… Mě to mačkalo jednou. Jednou mi to vstouplo do nohou v posteli a šlo si to po mně… Mou ženu tísnilo to několikráte.“  Dalšího souseda navštívilo to často a velmi ho to dusilo, ba chtělo prý mu to odnésti lůžko. Ženu jeho to mučilo po čtyři noci z míry moc.

   Zase jiný si stěžuje: „Bylo to na mých dětech. Matku mou zmačkalo tak, že — salvo honore — krev z krku chrlila.“ Ženě to nedalo také pokoje. Na zahradníka to došlo dvakráte, jednou jako by hnědý pes, po druhé mělo to podobu zajíce. Manželku jeho mořilo to dvakrát. Naposled ukázalo se jí to jako šedivá kočka a mermomocí tahalo jí to z lože.

  Jinde zjevilo se to jako černá kočka s předníma nohama bílé barvy; pak zase jako kočka celá černá. Škrabala v komoře na zeď, v komíně taky. Když to přišlo naposled, střelil svědek po tom; načež to (jak sousedé slyšeli) půl hodiny bědovalo, úpělo. Syn Krištof zavíří na troubu a strašidlo vyskočí na pavlač a dobrou chvíli tancuje. Pekaře to pomačkalo, když v noci bděl, dost a dost, a pak zmizelo, zanechavši po sobě nelibý puch. Jinam přišlo to už devětkrát a zvláště ženu svědka zahradníka dusilo, štípalo na prsou. Malé robě chtělo to vzíti z kolébky.

  Tak a podobně zní výpověď dalších sousedů vernsdorfských. Někde to šelestí, šustí, jinde hřmotí, rachotí; tam zase běduje, skučí žalostně. Bere to z postele peřiny a pak mačká, až mořený chudák jedva dýchati může. Ženě zahradníkově dává to políček na levou tvář. Manželce tesařově píská to ke všemu tomu do uší a chce ji z lože vytáhnouti. Zámečníkovi to otvírá a zavírá čtyřikráte dvéře a chodí po světnici jako bílá paní. Mlynářskému zjeví se v osm hodin ráno strašidlo, dusí ho a po té mění se to v zajíce. I do pastoušky to zabloudilo a v podobě kočky pastýře pomačkalo.

   Svědectví takových že by mohli uvésti ještě mnohem více, ale netroufají si milostivou vrchnost obšírnějším spisem obtěžovati. Podávají tedy vrchnosti zkroušenou prosbu, aby stížnost jejich uvážila po své moudrosti a může-li, radou a pomocí přispěla, jak by zbaveni byli toho moření. Bůh na nebesích že všecko jim štědře odplatí, co ubohé obci, poddaným od potulných čarodějnic sužovaným prokáží dobrého. (Čeněk Zíbrt, Český lid)

 

Šarlatáni  kosmetikové  v 18. století. Masti a vodičky dováželi k nám a na trzích s lákavými vyhláškami prodávali cizí obchodníci. Sobotní Pražské Poštovské Noviny, 1722, č. 84, oznamují: „Na vědomí se dává, že jest na tento svatováclavský jarmark sem přijel pan Jan Daniel Okarin, od jeho cís. a král. milosti nejmilostivěji privilegirovaný dvorský zubův a úst lékař, který na jistý obzvláštní způsob bolavé zuby vyjmouti, bez bolesti jiné vsaditi, hejbající se upevniti, černé zase bílé učiniti a všechno to, co zubům a dásním škodlivého jest, odejmouti umí; má také dobrou a pěkně voňavou perlovou vodu pro pihy, uhry a všechny jiné od jater, z horkosti na tváři pocházející fleky, dělá suptilnou kůži a pěkný, bílý obličej a zahání všechnu zbytečnou červenost, což žádné líčidlo není. Umí také volata a tlusté krky v krátkém čase zahnati. Zůstává v křesťanském tarmarce, v domě pana prokurátora Koleriusa, kdežto taky císařský orel vyvěšen jest.“ Jiný ohlašuje r. 1725, že prodává falešné vlasy, „ženskou chocholku, přední vlasy, favorit, kteréž sobě mohou ženy pleno titulo a dámy s obou stran čela přidělati a co na tváři i čele chtějí, mohou sobě fortelně zakrýti a všecky barvy podle barvy vlasů vlastních sobě v boudě vybrati, k spokojenosti.“  (Č. Zíbrt, Český lid)

 

Zprávy missionářů o českých pověrách lidových z druhé poloviny XVII. století.

V kraji chrudimském postižena byla r. 1698 ve Vysokém Mýtě stařena, která prodávala jinochům a dívkám nějaké byliny, jimiž by získali sobě vzájemnou náklonost a lásku. V kraji čáslavském zabavil r. 1698 missionář knížku obsahující kouzelné a pověrečné formule k žehnání dobytka, aby více mléka poskytoval. Tento obřad konali pastýři zvláště v den, kdy na jaře poprvé dobytek na pastvu vyháněli. V Kružburku u Ledče rozdával r. 1698 kantor tamnější po sousedních dědinách cedulky k zahánění bouří, a hrobař prodával železné hřeby z rakví, jichž užíváno bylo při pověrečném léčení nemocí. Nejpodrobnější  poměrně zprávy o pověrách zaznamenal P. Ferd. Zelechovský S. J., roku 1697 misionář kraje bechyňského: V okolí Lomnice, Zalší a Drachova dívky vesnické, žádají-li sobě deště, scházejí se četně za soumraku na luzích, zpívají hlasitě písně ženců a velí konečně, aby jedna z nich nahá a to neposkvrněná panna (obyčejně volí se k tomu dívka osmiletá) sestoupila do studánky.

Všeobecně rozšířen jest zvyk — nebo byl — zvoniti proti mračnům. Také v Hrozenkově zvonili, když třeba bylo. Avšak ještě zvláštní mínění bylo zde rozšířeno, které bylo příčinou první srážky mezi duchovním správcem a osadníky; 5. května 1752 zemřela v šestinedělí Kateřina Polínková. Před pohřbem přišla pětičlenná deputace k P. Kulichovi, zda má se zvoniti šestinedělce či nikoli. Kněz odpověděl, že katolický zvyk jest každému zvoniti. Deputace však odporovala, poněvadž prý zvony pozbudou své moci proti mračnům, zvoní-li se jimi zemřelé šestinedělce. Dle toho nezvonili v Hrozenkově při pohřbu šestinedělky nikdy před tím. Nedal však kněz na odpor deputace, při pohřbu se zvonilo. (Český lid 1895)

 

„Mumie“ jako lék. Toť učenci dávných dob doporučovali věci podivnější, ba zdraví lidskému škodlivé, až hrozné za léky prospěšné. Ještě roku 1629 píše Primarius Physicus Frankfurtský P. Adam Lonicerus, kterak se má lék z krve lidské připravovati. Doporučuje krev asi 30letého muže sanguinika měsíce května vyčepovanou; takovym lékem mastívá-li údy sesychající, pívávali jej po dvou lotech od souchotin. A což pak potom užívání „mumie“? Týž lékař ji předpisoval svým pacientům pro zotavení, zbystření ducha, od bolení hlavy nervosního, zapálení v krku atd. Připojuje však v poznámce, že své vlastní mínění o léku tak důležitém sobě dovoluje vysloviti: Mohlo prý by se přece udáti, že by některým způsobem nemocí, kterouž mumie byla zemřela, krev její státi se mohla nemocnému neprospěšnou, a proto že by on ten návrh učinil, aby se vybral nějaký zdravý k smrti odsouzený člověk a tělo jeho aby se po smrti naplnilo ambrou, myrhou, šafránem, aloem atd., a tyto věci krví jeho dobře prosáklé mají se uschovati v těle takovém pro nastávající potřebu.  Již ku konci 17. věku byly mumie z lékáren vyklizeny, ale ještě v 18. věku jistý kupec olomoucký, jak jsem z hodnověrných úst zpravena, prodával „mumie“ za lék rolníkům z okolí, uschovával ji na půdě a odbýval myslím i vydatnější dávky, nežli by tré zrnek ječmených vážilo. (Fr. Stránecká, Časopis Matice Moravské 1879)

 

Na zdravotní stav manželky p. Petra Voka z Rožmberka  ptala se 21. září  1572 Dorota Bejčková z Drahonic takto: „Za to vás přátelsky prosím, že mi psaním svým oznámíte, kterak se paní manželka vaše má, jest-li co zdravější či jest předce tak těžká a ještě-li sobě tak na hrdlo stejská. Jest-li že by sobě tak předce v hrdlo stejskala, že ji bolí, učiňte jí líkařství: černý laštovice, kde se hnízdí, aby to hnízdo vzal, aby to uvařil, pod bradou vokolo hrdla aby tím vobložil teplým; praví, že jest zkušený líkařství.“ (T. Antl, Český lid 1902)

 

Magdaléna z Hradce píše svému bratru Joachymovi roku 1564: „Posílám teď paní manželce Vaší jakejsi uzlíček. Zdálo-li by se Vám, že byste jej… na hrdlo pověsili; šak nic zlýho v něm není, a do devátýho dne aby jej na hrdle nosil a v devátej den v tu hodinu, kterú mu se na hrdlo vundá, aby mu zase sundal a po vodě pustil. Uhlídáte s Boží pomocí, nebude-li mu lípe; neb sem já letos tím tak mnoho lidí shojila, že věc nepodobná.“ (Český lid)

 

Divotvorná mast. Žena, již se říkalo po vůkolí „baba kořenáčová“, jelikož koření léčivá prodávala, měla také rozličné divotvorné mastičky a léky, které větším dílem sama připravovala. K dělání jich potřebovala ale také často hadů, kteří prý obzvláště zázračné léky v sobě chovají. Hady tedy chytala následovně: Pomazala se po celém těle divotvornou mastí a lehla si pod určitou skálu v lese. Jakmile ulehla a hadi masť ucítili, hnedle se počali sbíhati z celého lesa k ní, kde jen jaký byl. Lízajíce tělo její upadali někteří ve spánek, jiní v nehybnosť; jedni v pitomosť, druzí v bezvládu. A tak si mohla bába vybrati, kterýho potřebovala. (Krakonoš  č.11, r. 1885)

 

Vysvětlivky

 

Akštejn — jantar

alembík — skleněná nebo kovová křivule

aloun — kamenec, ledek

auripigment — nerost

bařina ­ — hnojůvka

bělka — houska

bobonica — bosorka, čarodějnice

bobrový stroj — bobří varlata

bříňata — malé potoční rybky

dryák — zázračný lék

dřevo balšánové — balzámové dřevo

dohunit svinske kolino — opatřit si prasečí nohu

fousek — ústřel

fraucimor — ženské služebnictvo, dvorní dámy

galles — duběnky

haraska — sukně z hrubé vlněné látky

hlubův přísadových — košťálů zelných

chebdí — jedovatá rostlina

chromí — napadá na nohu

chvoště — koště

choldún — hostec

kalesové kulky — duběnky

kalenice — střešní hřeben

kloc — hadrový obklad

kokot, kokeš — kohout

krčičinek —krtinec

krtice — krtek

krhá — stůně

kura — slepice

kůtko — štěrbina u ústního koutku

kútek — ohniště

lepenca — figurka z hlíny

markotnost — lítost

nadlážděná — lehká žena

nádoba — mužský pohlavní úd

na čtitrobu — na lačno

nároky – varlata

nátěsta — chlebový kvas

nedvězí — medvědí

nickamínek — modrá skalice

paskudný —­ mlsný

paškál — velikonoční svíce

páteřky, páteř — růženec

plaskurek — žlutavé, nevyzrálé švestky

prašivina — svrab

před nedělí Laetare — před Smrtnou nedělí (druhá neděle před velikonocemi)

puška dřevěná — schránka, skříňka na masti

smáha  — šťáva

smetlivé obilí  — mnoho hluchých klasů

škrupinky — skořápky z ořechů

škrupkovaný  — pruhovaný

talov — hnis z rány tekoucí

terebintýna jedlová — tekutá pryskyřice

tesknice — touha po osobě milé

tolita — vlaštovičník

tučka — dřevěný hmoždíř na mák

verbář — herbář

vodné tele — vodnatelnost

záduch — astma

zamotaná čeva — zauzlení střev

zdávka — svatba

židoviny — spánky, skráně

žitký — řídký, vlhký

život — břicho

život mateřský - děloha

žraní — hryzavá bolest

 

 

 

 

Literatura

 

Časopisy a sborníky

 

Adámek, Karel:  O léčení lidovém. Lidové rozpravy lékařské 1904, s. 36.

Andrlík F. J. : Kouzla a čarodějnictví na Poličsku. Český lid 1907, s. 31.

Antl, Theodor: Lidová zdravověda staročeská. Český lid 1903, s. 102.

Antl, Theodor: Choroby a léky našich předků. Český lid 1902, s. 283.

Antl, V.: Zprávy starodávné o čárech a kouzlech. Český lid 1912, s. 454.

Bačovský, J.: Čarování na Chotěbořsku. Český lid 1903, s. 482.

Bačovský, J.: Zažehnávání, uštknutí. Český lid 1903, s. 90.

Bačovský, J.: Zažehnávání nátchy. Český lid 1903, s. 91.

Bačovský, J.: Zažehnávání vymknuté žíly. Český lid 1903, s. 92.

Bakešová, Lucie: Lidové léčení v Ořechovičkách a okolí. Časopis musejního spolku olomúckého 1893.

Bartoš, František: O domácím lékařství lidu moravského. Časopis Matice moravské 1891, s. 89, 185, 285.

Bartoš, František: Drobné pověry lidu moravského. Časopis Matice moravské 1892, s. 81.

Bartoš, František: Kout dle obyčejův a pověr lidu moravského. Český lid 1893, s. 13.

Barvíř, Jindřich Lad.: Dryáčnické vyhlášky staročeské o petroleji a člověčím sádle. Český lid 1914, s. 368.

Bayer, Fr.: Národní pověry a obyčeje v okolí Rožnovském na Moravě. Časopis Matice moravské 1875, s. 83.

Blažka, František: Domácí lékárnička na Národopisné výstavě. Český lid 1896, s. 347.

Bobek, Štěpán: Příspěvky národopisné sebrané bohoslovci královéhradeckými pro Národopisnou Výstavu Českoslovanskou. Národopisný sborník Českoslovanský 1898, str. 85

Bouchal F. V.: Pověry o můře. Český lid 1907, s. 167.

Cvrček, Josef: Kulturně-historické a lidovědné výpisky z archivů domácích i cizích. Český lid 1898, s. 280.

Čermák, Ed.: O vesnickém léčení v okolí Proseče na Skutečsku. Český lid 1882, s. 606.

Čermák, M.: Národní pověry v Čechách. Květy 1846, s. 158, 186, 195, 216, 447, 507, 510, 514. Roč. 1847, s. 6, 10, 187, 331, 467.

Červinka, I. L.: Hromové kameny. Pravěké nástroje v lidovém lékařství, Časopis společnosti přátel starožitností českých 1897, s. 46, 90.

Čížková, Blandina:  Jak lid východoslezský „doktoří“. Český lid 1898, s. 126.

Čížková, Blandina: Jak lid slezský léčí nemocné. Český lid 1913, s. 313.

Čižmář, Josef: O lidovém lékařství na Moravě. Časopis Matice moravské 1893, s.140.

Dědeček, Josef: Ze staročeské zdravovědy. Květy 1885, s. 79.

Domečka, Lud.: Knihy lékařské pana Petra Voka z Rožumberka. Český lid 1898, s. 437. 

Domorázek, Frant.: Lidové zvyky, pověry a báje při smrti a pohřbu. Český lid 1895, s. 241.

Dostál, Alojs: Prostonárodní věštby a příznaky smrti. Světozor 1882, s. 108.

Dvořák, A.: Lidová zažehnávání z Kolínska. Český lid 1903, s. 133.

Dvořák, M.: Některé pověry hospodářské  předešlého věku. Český lid 1894, s. 524.

Emler, J.: Starý recept proti kamenkům močovým. Český lid 1903, s. 443.

Erben, Karel Jaromír: Česká zaříkadla v nemocech. Časopis musea Království českého 1860, s. 50.

Fossel, V.: Smrt a pohřeb. Obzor 1891, č.13.

Franěk, B.: Zaříkávání nemocí z Rakovnicka. Český lid 1903, s. 432.

Grmela, Jan: Zaklínání na Pačlavsku v okrese Kroměřížském na Moravě. Český lid 1906, s. 426.

Hajný, A.: Lidové léčení. Sborník Okresní národopisná výstavka v Nymburce, s. 3, 14.

Havlíček, J. M.: Národní pověry a obyčeje  v Čechách. Květy 1839, s. 356.

Heussler, J.: Smrt v národním podání. Obzor 1888, s. 177.

Hille, Jan: Lékařství paní Řepické ze Sudoměře proti bolení zubův. Český lid 1901, s. 460.

Holkup, J.: Pověry z Písecka. Český lid 1928, s. 340.

Houška J. V.: Pověry národní v Čechách. Časopis musea Království českého 1853, s. 466.

Houška J. V.: Druhá sbírka pověr národních v Čechách. Časopis musea Království českého 1854, s. 524.

Houška J. V.: Třetí sbírka pověr národních v Čechách. Časopis musea Království českého 1856, s. 45.

Houška J. V.: Dodatek ke třetí sbírce  pověr národních v Čechách. Časopis musea Království českého 1856, s. 327.

Hradecký, Vojtěch: Jak se náš lid léčí. Český lid 1913, s. 401.

Hraše, J. K.: Pověry o předpovídání smrti na Náchodsku. Český lid 1897, s. 476.

Jan. Václ. z Finberků: Med lékem v okolí Skutče. Jitřenka 1894, s. 147.

Kameníček, František: Zaklínací kniha rožnovská. Český lid 1893, s. 675.

Kašpar, Jan: Jana Kašpara sbírka pověr českých z let 1835–40. Český lid 1929, s. 334.

Klecanda, Jindřich: Hromové kameny (předhistorické mlaty) v XV. a XVI. věku. Český lid 1901, s. 214. 

Klimšová, Bohumila: Dítě v národním životě našem. Zábavné listy 1882, s. 286.

Kolmann, H.: Žena čarodějná r. 1633. Český lid 1898, s. 281.

Košák, Fr.: Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku. Český lid 1889, s. 194.

Košťál, Josef: Bolest zubů v podání prostonárodním. Zlatá Praha 1897, s. 454, 463, 478.

Košťál, Josef: Čarodějník v podání prostonárodním. Časopis spol. přátel starožit. českých 1893, s. 13.

Košťál, Josef: Černobýl v podání prostonárodním. Jitřenka 1894, s. 124.

Košťál, Josef: Den narození. Jitřenka 1890, s. 238.

Košťál, Josef: Hadi v podání prostonárodním. Zlatá Praha 1891, s. 439, 447, 460.

Košťál, Josef: Hlína ze hřbitova. Český lid 1914, s. 269.

Košťál, Josef: Hrobník v podání prostonárodním. Zlatá Praha 1896.

Košťál, Josef: Kašel a rýma v podání prostonárodním. Jitřenka 1899, s. 80.

Košťál, Josef: Milenci. Zábavné listy 1891, s. 351, 375, 392. 

Košťál, Josef: Mrtvá voda v léčení a čarování. Český lid 1911, s. 232.

Košťál, Josef: „Můra“ v podání prostonárodním. Časopis musea Království českého 1891, s. 273.

Košťál, Josef: Nemoc oční v podání prostonárodním. Jitřenka 1900, s. 75, 79, 83.

Košťál, Josef: Nemoci oční v podání prostonárodním. Časopis spol. přátel starožit. českých 1902, s. 47.

Košťál, Josef: Některé prostředky kosmetické. Lada 1889, s. 71.

Košťál, Josef: Odstavení. Jitřenka 1890, s. 299.

Košťál, Josef: Podbradek mrtvého v podání prostonárodním. Český lid 1913, s.195.

Košťál, Josef: Pomahači, zaklínači a zažehnávači v podání prostonárodním. Časopis spol. přátel starožit. českých 1900.

Košťál, Josef: Proti „učarování“ a zažehnávací kámen. Český lid 1900, s. 276.

Košťál, Josef: Při narození dítěte. Jitřenka 1890, s. 250.

Košťál, Josef: Smrt v názorech, pověrách a zvycích lidu českého. Učitelské listy 1886, s. 510.

Košťál, Josef: Zaříkávání „na všechny nemoci“. Český lid 1904, s. 173.

Košťál, Josef: Zimnice v podání prostonárodním. Zlatá Praha 1896, s. 610, 618.

Košťál, Josef: Žloutenka v podání prostonárodním. Zlatá Praha 1896, s.138.

Krotký, M. V.: Pověry. Česká včela 1846, s. 263.

Krupka, Josef: Lidové pověry z Mladoboleslavska. Český lid 1912, s. 439.

Kučera, J. P.: Lidové léčení na Vsetínsku na Moravě. Český lid 1907, s. 367.

Kulda, B. M.:  Národní pověry a obyčeje z okolí rožnovského na Moravě. Časopis Matice moravské 1870, s. 91, 123, 187. roč. 1871, s. 37, 137, 188.

Lábek, L. V.: Lidové lékařství. Český lid 1907, s. 332.

Ledecký, K.: Lidové léčení, zaříkávání a zavrtávání nemocí v Pošumaví. Český lid 1914, s. 99.

Ledinský, Josef: Lidové léčení na Táborsku. Český lid 1928, s. 361.

Mančal, Jaroslav: Lidové léčení na Zálesí. Časopis spol. přátel starožit. českých 1893, s. 35, 71, 108.

Markus, A.: Pavouk v lékařství staročeském. Český lid 1906, s. 106.

Menšík, Ferdinand: Kulturně-historické a lidovědné výpisky z archivů domácích i cizích. Český lid 1898, s. 435.

Menšík, Ferdinand: Čáry u šibenice. Český lid 1898, s. 435.

Menšík, Ferdinand: K prostonárodnímu lékařství a hledání zloděje přeslenem. Český lid, 1898, s. 436.

Merhout, C.: Paběrky z archivů domácích i cizích. Český lid 1900, s. 367.

Mikolášek–Skalský, V.: Zaříkávání z Písecka. Český lid 1903, s.175.

Mosler, Franta: Lidové léčení od Opavy. Český lid 1906, s. 49.

Mosler, Franta: Koltun (nemoc pověrečná) na Opavsku. Český lid 1909, s. 270.

Mrvík, A.: Pověrečné léčení. Věstník Poděbradský 1904, s. 103.

Novotný, O.: Lidové léčení hlístů. Český lid 1905, s. 21.

Osečanský, J. V.: Pověry o zemřelých z Osečanska. Český lid 1904,  s. 58.

Pátek, Ferdinand: Prostonárodní léčitelství. Zimnice. Jitřenka 1888, s. 301.

Pátek, Ferdinand: O zažehnávání nemocí. Světozor 1890, s. 132.

Pátek, Ferdinand: Sbírka pověr. Jitřenka 1890, s. 9, 46.

Pavelka, J. P.: Pověry a zvyky z okolí Nové Říše na Moravě. Český lid 1903, s. 85.

Pavelka, J. P.: Snědek, nemoc. Český lid 1904, s. 330.

Pazderník, Jan: Říkadla pověrečná i čtveračivá z Nikovic (na Táborsku). Český lid 1929, s.  24.

Peck, Ed.: Lid na Vyzovsku. Časopis musejního spolku olomúckého 1897, s. 149.

Peřinka, Frant. Vácsl.: Některé pověry moravské z 18. věku. Český lid 1900, s. 351.

Petera, Fr.: Obyčeje a pověry české v Bydžovsku, jmenovitě na panství Bělohradeckém. Květy 1846, s. 293.

Pittnerová, Vl.: O léčení lidovém. Kalendář paní a dívek 1897, s. 69.

Podlaha, A.: Paběrky z archivů domácích i cizích. Český lid 1899, s. 173.

Podlaha, A.: Zprávy missionářův o českých pověrách lidových z druhé polovice XVII. století. Český lid 1895, s. 20.

Podliska, J.: Pověry z Předbořic. Český lid 1929, s. 171.

Polák, Antonín: Pověry kolem Starého Hrozenkova z. r. 1752. Český lid 1904, s. 379.

Popelková, Anna: Děti na Poličsku. Jitřenka 1896, s. 39, 44, 48, 56, 60, 68. Roč. 1898, s. 64, 83.

Prusík, František: Rukopisná Apatéka domácí. Věstník královské české společ. nauk 1895, s. 29.

Průcha, E.: Zaříkadla v nemocech na Bernardicku. Český lid 1903,  s.154, 191.

Ráž, V.: Archivní paběrky k dějinám pověry lidu českého. Český lid 1912, s. 371.

Rypáček, Frant. J.: Z prostonárodního lékařství a hospodářství. Časopis Matice moravské 1897, s. 44.

Sál, F.: Z lidového léčení na Polabí. Věstník poděbradský V. 1902, s. 8.

Schrutz, O.: Několik starých českých předpisů lékařských. Český lid 1897, s. 289.

Schulz, Vácslav: Paběrky z archivů domácích i cizích. Český lid 1900, s. 32.

Schuster, A.: Z hor krkonošských. O pověrách zdejšího lidu. Beseda učitelská 1882, s. 298, 554, 595, 691; roč. 1883, s. 15, 305, 331, 464, 730, 741.

Schwarz–Lázecký, Václav: Prostonárodní léky na Strakonicku. Český lid 1926, s. 69.

Slaba, Fr.: O můře v okolí Nadějkova. Český lid 1908, s. 455.

Smola, Josef: Uhranutí čili přehlídka. U domácího krbu 1889, č. 5

Smola, Josef: Lékovadla či zaříkávadla. Květy 1885, s. 337.

Sobotka, Primus: Uhranutí a uřknutí. Světozor 1883, s. 119, 135.

Sobotka, Primus: Dotýkací praktika. Světozor 1879, s. 535.

Svěrák, F.: Léčivé byliny na Opavsku. Věstník Matice opavské 1901.

Svoboda, Gustav V.: Starodávná lekovadla nemocí. Český lid 1904, s. 214.

Svoboda, Jan V.: Některé lékařské prostředky na Skutečsku. Časopis spol. přátel starožit. českých 1895, s. 37.

Svoboda, V.: Čarodějnice a čáry na Českomoravské vysočině. Český lid 1928, s. 309.

Stejskal–Lažnaský, Fr.: Obyčeje a zvyky na Moravě. Květy 1868, s. 286, 294.

Stránecká, Františka: Léčení prostonárodní. Časopis Matice moravské 1879, s. 192.

Stránecká, Františka: Některé zvyky a pověry, Národní pověry moravské. Komenský 1879, s. 46, 509, 546.

Stránecká, Františka: Oční léky našeho lidu druhdy a nyní. Zora 1883, s. 210.

Šebestová, Augusta: Léky lidové. Český lid 1903, s. 157.

Šimbera, Tom.: Prostonárodní léky a některé jiné pověry z Komína u Brna. Časopis Matice moravské  1879, s. 36.

Šimek, J.: O kutnohorských čarodějnicích v XVI. století. Český lid 1895, s. 26, 110.

Šolta, Ant.:  Pověry o hadech ve východních Čechách. Český lid, s. 357.

Špott, Jan: Lékařství a lékařové XVI. století. Časopis lékařů českých 1883.

Špott, Jan: Nástin vývinu umění lékařského v Čechách až do polovice XVII. stol.,  ČLČ 1880.

Špott, Jan: Příspěvky k dějepisu ranlékařství v Čechách, ČLČ 1885.

Špott, Jan: Příspěvky k staré lékařské literatuře v Čechách, ČLČ 1882.

Štěpán, Jos.: I. Páni prý roznášejí a posílají nakažlivé nemoci. II. Měla uděláno uhranutím. III: Chodila ji v noci dusit Móra. Vel. Mar. kalendář 1887.

Štěpánek, Frant. Slavomír: Lidové podání české o  škytavce. Český lid 1892, s. 84.

Štětina, V.: Pověry a zaříkadla ze Žinkovska. Český lid 1928, s. 297.

Švarc, V.: Obyčeje  a pověry v krajině strakonické. Světozor 1874, s. 618.

Teige, J.: Čarodějná doktorka z. r. 1641. Český lid 1898, s. 283.

Tille, Václav: Lékařství pro zachování lidského zdraví, kteráž jsou vybraná z rozličných kněh lékařských. Český lid 1896, s. 349, 568.

Tille, Václav: Staročeské zaříkadlo zubní. Český lid 1894, s. 444.

Tiray, J.: Pověry a čáry století XVI. na Moravě. Český lid 1903, s. 149.

Tobolka, Z. V.: O lidových prostředcích k nabytí a zvýšení krásy. U domácího krbu 1892.

Tomíček, Antonín: Z lidového lékařství ve východních Čechách. Český lid 1898, s. 121.

Tomíček, Antonín: Dobřenského lékařství z. r. 1631. Český lid 1906, s. 100.

Turek, Kajetán: O zažehnávání a zaříkávání na Horažďovicku. Svatobor 1908, č. 19.

Václav, Jan: Med lékem v okolí Skutče. Jitřenka 1894, s. 147.

Václavek, M.: Lidové léčení na Valašsku. Český lid 1912, s. 459.

Václavek, M.:  O čarodějnické moci některých rostlin. Časopis musejního spolku olomúckého 1882, s. 48.

Václavek, M.: O léčivých čarodějných zelinách. Vesna 1893, s. 92.

Václavek, M.: Z lidového léčení na Moravském Valašsku. Český lid 1898, s. 124.

Vála, Karel: Lidové léčení na Příbramsku. Český lid 1928, s. 341.

Valchář, Jan: Prostonárodní lékařství na Dolnokralovicku. Národopisný sborník českoslovanský, 1902, str. 132.

Vilde, Daniel: Lidové léčení v době moderní. Český lid 1905, s. 477.

Víšek, J. B.: Pověry o oběšenci. Český lid 1902, s. 341.

Vlasáková, Julie: Lidová zažehnávání. Český lid 1903, s. 78.

Vlasáková, Julie: Zažehnávání dětí ze Žiželic nad Cidlinou. Český lid, s. 202.

Vyhlídal, Jan: Děti slezské. Český lid 1900, s. 186.

Vyhlídal, Jan: Ze života slezských dětí. Český lid 1897, s. 37.

Vykoukal, F. V.: Uhránčivost a uhranutí. Světozor 1889, s. 283, 291, 306, 319.

Vykoukal, F. V.: Z lékařství našeho lidu. Květy 1893, s. 203, 233, 358, 457.

Vykoukal, F. V.: Jakých léků a léčiv poskytuje našemu lidu říše živočišná. Časopis musea Království českého 1897, s. 65.

Vykoukal, F. V.: Smrt dle názorů lidových. Květy 1893, s. 574, 722.

Wanklová, M.: Lidové léčení v okolí Dřevohostic. Časopis musejního  spolku olomúckého 1901, s. 66.

Winter, Zikmund: Doktoři a lékaři v XVI. věku. Lidové rozpravy lékařské 1901.

Winter, Zikmund: Rakovnické příspěvky k dějinám lékařství. Lumír 1883.

Winter, Zikmund: Apatykáři XVI. věku. Osvěta 1908.

Winter, Zikmund: Doktoři a lékaři v XVI. věku v Čechách. Lidové rozpravy lékařské, roč. II.

Zelený, Jos. A.: Čáry ze Stupárovic u G. Jeníkova. Český lid 1912, s. 221.

Zíbrt, Čeněk: Fr. J. Vaváka zpráva o mocech bylin a koření z r. 1767. Český lid 1908, s. 190, 234, 288, 370.

Zíbrt, Čeněk: J. K. Hraše, sběratel lidového podání českého. Český lid 1928, s. 257.

Zíbrt, Čeněk: Kouzla a čáry starých  Čechův. Památky arch.  s. 86, 142, 192, 254, 304, 412, 642.

Zíbrt, Čeněk: Lidové léčení na Táborsku. Český lid 1924, s. 371.

Zíbrt, Čeněk: Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. věku. Český lid 1898, s.104.

Zíbrt, Čeněk: Předzvěst smrti. Český lid 1914, s. 141.

Zíbrt, Čeněk: Rozmlouvání sedláka s doktorem o moru r. 1582. Český lid 1903, s. 198.

Zíbrt, Čeněk: Skřítek ve vlasech. Zlatá Praha 1889, s. 519.

Zíbrt, Čeněk: Staročeská tělověda a zdravověda. Český lid 1927, s. 303.

Zíbrt, Čeněk: Staročeská zaříkadla a lekovadla nemocí. Český lid 1905, s. 10.

Zíbrt, Čeněk: Synoda r. 1605 proti pověrám. Český lid 1926, s. 176.

Zíbrt, Čeněk: Staročeská zaříkadla. Světozor 1888, s. 608.

Zíbrt, Čeněk: Zarážení nemoci do dubu. Český lid 1904, s. 480.

Zítek, Jan: Pověry o můře. Český lid 1906, s. 434.

Zeman, J.: Snědek, nemoc. Český lid 1904, s. 288.

Želízko, J. V.: Můra v představě lidu v Pošumaví.  Časopis  sp. přát. starož. čes.  1893, s. 77.

Žipek, Josef: Pověry, obyčeje o nemoci, smrti a pohřbu na Strakonicku. Český lid 1895, s. 533.

 

Články bez uvedení autora

 

Obyčeje, pověry a pověsti z okolí Jičínského. Krakonoš 1883, č. 4.

Obyčeje, pověry a pověsti z okolí Jičínského. Krakonoš 1885, s. 40, 52, 121.

O člověku. Pověry a j. v Poličce sebral M. H. Jitřenka 1894, s. 87.

Oznamování smrti. Česká včela 1847, s. 71.

Při smrti a po smrti. Zvyky a pověry z Poličska. Sebral M. H. Jitřenka 1894, s. 132.

Rostlinstvo v pověrách a zvycích lidu českého. Obzor 1885, s.195. J. V.

Říkadla pověrečná. Zora 1883, s. 239. PK.

Solení novorozencův. Světozor 1882, s. 552.

Zahánění nemocí. Z pověr v Poličce podává M. H. Jitřenka 1894, s. 79.

Zaříkací formule mezi lidem českým a jak si od nemoci pomáhá. Květy 1847, s.146. N. B.

Z hor krkonošských (O pověrách zdejšího lidu). Beseda učitelská 1883, s. 331, 730, 741.

Živočišstvo v pověrách našeho lidu. Obzor 1885, s. 276. J. V.

 

Knihy

 

Adámek, Karel, V.: Lid na Hlinecku. Praha 1900.

Adámek, Karel, V.: O léčení lidovém. Praha 1903.

Bartoš, František: Lid a národ. I. díl. Valašské Meziříčí 1883.

Bartoš, František: Lid a národ. II. Díl. Valašské Meziříčí 1885.

Bartoš, František: Naše děti. Brno 1888.

Bartoš, František: Moravský lid. Telč 1892.

Bartoš, František: Deset rozprav lidopisných. Olomouc 1906.

Čečetka, František J.: Od kolébky do hrobu. Lidopisné obrázky z Poděbradska. Praha 1900.

Čečetka, František J.: Královéměstecko. Praha 1896.

Čečetka, František J.: Lidoví doktoři. Praha 1909.

Černý, Jan: Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb Zelinář. Praha 1981.

Čižmár, Josef: Lidové lékařství v Československu. Brno 1946.

Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách. Praha 2000.

Gála, Cyril: České lidové pověry a pranostiky o ženách a z porodnictví. Pardubice 1940.

Herbář aneb Lekařska Knjžka pro Lidi naprotj rozličnym wnitřným, y zevnitřným Nemocem pro chudy Lid, který pro Nemožnost, a Chudobu Swau anebo pro Wzdalenost Cesty wssy Pomocy Lekařské zbawen gest. Gjhlawa 1800.

Huptych, Miroslav: Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž štěstí do domu přináší. Praha 1991. 

Javornický, Jan: Lucyán, syn Fortunátův a obec Kalenská, aneb o pověrách. Praha 1827.

Kaizl, Ladislav: Jak se léčilo v Podkrkonoší. Nová Paka 1938.

Košťál, Josef: Byliny léčivé v podání prostonárodním. Praha 1896.

Košťál, Josef: Čarodějnice a čaroděj v tradici lidové. Praha 1920.

Košťál, Josef: Dětský věk. Praha 1891.

Košťál, Josef: Nerosty v podání prostonárodním. Chotěboř 1928.

Košťál, Josef: Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého. Velké Meziříčí 1895.

Košťál, Josef: Rostlinstvo v podání prostonárodním. Velké Meziříčí, 1902.

Košťál, Josef: Zaříkávání v nemocech. Praha 1903.

Košťál, Josef: Živočišstvo v podání prostonárodním. Velké Meziříčí 1880.

Kubín Josef Štefan: České Kladsko. Praha 1926.

Lee, William: Všeobecný lék proti zevnitřním ourazům a zánětům všeho druhu čili: Koňák (vinná kořalka).  Praha 1853.

Lékařské knížky z mnohých knih lékařských vybrané  Mistra Jana Křišťana, i jiných, proti neduhuom a nemocem rozličným. V jistých kusích zprubírované, každému potřebné i užitečné, léta 1553. Praha 1975.

Matthioli,Petr Ondřej, Hájek z Hájku, Tadeáš: Herbář, jinak Bylinář velmi užitečný, vydaný roku 1562. Praha 1982.

Moravské Slovensko. Národpis lidu Českoslovanského, díl I. Boháč, A., Černík, J., Folprecht, J., Hůsek, J., Chotek, K., Kvalňa, J., Kretz, F., Niedrle, L. Praha 1922.

Paulus, Vincent: Obyčeje a pověry z okolí Chrasti v Chrudimsku. Chrudim 1894.

Paulus, Vincent: Knihij Lykařske z mnohych kněh Wybrane a Na wětcžim dile wěczi Skussene. Chrudim 1895.

Pejml, Karel: Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách. Praha 1941.

Pejml, Karel: České lékárnictví v XVIII. století. Praha 1937.

Pejml, Karel: Rostlina průvodcem člověka od kolébky ke hrobu. Praha 1946.

Procházka, Karel: O dětech na Novostrašecku. Praha 1901.

Psotníčková, Jarmila: O léčení a léčivech ve starověku. Praha 1939.

Rhazesovo ranné lékařství. Z rukopisu věku patnáctého k tisku zredigoval K. J. Erben. Praha 1864.

Saličetova ranná lékařství. Z rukopisu věku patnáctého  k tisku zredigoval K. J. Erben. Praha 1867.

Sobotka, Primus: Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, bájích, obřadech a pověrách slovanských. Praha 1879.

Shott, Heinz: Kronika medicíny. Praha 1994.

Schrutz, Ondřej: Knížka zachování dobrého zdraví Školy salernské. Praha 1900.

Šedivý, Emil: Dějiny kosmetiky. Praha 1921.

Šedivý, Emil: Lapidář rukopisu vodňanského. Zvláštní otisk z Časopisu čes. lékárnictva 1906.

Šedivý, Emil: Péče starých Čechů o oči. Nákladem spisovatelovým 1919.

Šedivý, Emil: Prvý česky tištěný herbář Jana Černého z r. 1517. Praha 1905.

Šedivý, Emil: Příspěvky k dějinám lékárnictví na Moravě a ve Slezsku, Praha 1905.

Šedivý, Emil: Světlo apatekářův z r. 1496. Praha 1922.

Vojtová, Marie: Dějiny československého lékařství, sv. I. do roku 1740. Praha 1970.

Vojtová, Marie: Obecné dějiny lékařství. Praha 1970.

Vyhlídal, Jan: Z hanáckého kraje. Brno 1912.

Vykoukal, František V.: Domácí lékařství. Praha 1895.

Vykoukal, František V.: Z podání lidového. Praha 1897.

Zíbrt, Čeněk: Listy z dějin kulturních. Praha 1891.

Zíbrt, Čeněk: Seznam zvyklostí a pověr pohanských z VIII. věku. Praha 1894.

Zíbrt, Čeněk: Staročeská tělověda a zdravověda. Praha 1924.

Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Praha 1889.

 

 

Obsah

 

Úvod

Která žena chce poroditi

Porod a novorozenec

Šestinedělka

Když dítě snu nemá

Dětské nemoci

Božec (psotník)

Kdo mívá štípání v hlavě

Loupání neb stříly v hlavě

Padoucí nemoc

Počíná-li kdo blázniti

Proti šlaku

Kdo má slabou paměť

Kdo chce dobře spáti

Vlasy aby byly pěkné

Koltún (koldún, koltuň), mamuník nebo skřítek ve vlasech

Hosti bez kostí (blechy, vši, švábi)

Nedoslýchá-li člověk

Ujasnění tváře

Aby ve dne hvězdy viděl

Kdo chce býti bezpečen před uhranutím

Koho bolívají zuby

Když člověk omdlí

Má-li někdo bolení v krku

Žába v hrdle

Když se chytne v člověku kořalka

Aby se člověk zbavil „tesknice“

Ouděs

Od rýmy pomáhá

Nádcha /nátka, nátcha/

Kdo kašle a má jož málo plic

Lékařství dobrá pro prsa

Můra pije spícím lidem krev

Souchotě (úbytě)

Kdo má mze

Kdo má škytavku

Komu přichází náhlé klaní k srdci

Kdo má zimnici

Ujmy

Má-li někdo stržený pupek

Má-li někdo běhavku a také, dyby byl zamknutej, pro zaražení…

Čemer dostane člověk

Hlísty (škrkavky, housenky, červi, tasemnice, svrab)

Štípnutí štíra a uštknutí hadem

Žloutenka jest nemoc zavilá

Zbouřená matka

Smilnictví a jak manželé k plodnosti se mají spůsobiti

Kdo od kamene velké trápení má

Počíná se lékařství proti vodnému teleti

Pouštění krve

Komu se dělá lišej

Uzdravuje vlka v zadku

Ohnipara (opar)

Bolačky, boule a otekliny

Neštovice (naštovice, nehojed)

Bradavice (kuří řiti, kozí řitky)

Vřed (břed, bředisko, suchan, suchár, nežit)

Také proti otevřeným ranám

Kterak mohou tlustí a tuční lidé vytenčiti a vyhubeněti

Ukous-li by člověka vzteklý pes

O neduhu, ježto slove rak

Mor a cholera

Pocení a smrduté tělo

Kdo by omrzl a neb opálen byl

Kdo trpí na neduh nazvaný krtice

Pchaní, dření, loupání

Kdo má nějaký bolavý oud

Revma, dna, suché lámání, hostec, houser

Kdo má námnou kosť

Kdo má kuří oko nebo bolavý prst

Léčba petrolejem z XVI. století

O moci a hojitelné masti, kterážto jest udělána z  člověčího sádla

Recept z první lékárenské knihy v Čechách „Světlo apatekářův“

Také celé tělo může člověk opravit a proti všem nemocem a bolestem pojistit

Hromový kámen

Baby čarodějné umějí také člověku škoditi

Proti čarám a obludám vůbec

Milenka může učarovati svému milovníku, že je po ní jako slepý a neustále za ní chodí

Nalezne-li někdo oběšence

Smrt a příznaky smrti

Koňák jako všeobecný lék

Jan Černý: Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář

Petr OndřejMatthioli a Tadeáš Hájek z Hájku: Herbář, jinak Bylinář velmi užitečný, vydaný roku 1562

Lapidář rukopisu vodňanského (XIV. století)

Z knih smolných:

Člověčí hnát proti vším v Sušici

Čarodějnice činila, aby se člověk zbláznil

Trest smrti upálením za pověru v Dobrušce 1601

K jakým kouzlům zneužívalo se těl nekřtěňátek v XVI. století

Zprávy starodávné o čárech a kouzlech

Čáry, kouzla lásky

Usmrcené novorozeně mohlo posloužit i k čarování

Čarodějka ve Voděradech 1660

Jakás Magdalena na trápení při právu nymburském 1556 vyznala

Čáry u šibenice

V sobotu před květnou nedělí r. 1574 vyznala na útrpném právě v městečku Tasově Dorota Valová

V pátek  před nedělí Laetare r. 1576 vyznala Markéta Koutná…

Žena čarodějná z r. 1633

Anno 1641, 17. Aprilis z vězení šatlavního Lidmila Douškova

L. 1550 pí. Kateřina z Rokyc a na Libenicích oznámila

Jak se dělá, aby lidé se roznemohli, věděla také dobře Markyta Peliková

R. 1559 viděli ze Slonovského domu v Kutné Hoře

Hadačka, Anna Nosková, pravila

Užil-li někdo pověrečných prostředkův a léků

Články o lidovém léčení

Obnášení požáru šestinedělkou

Krev k smrti odsouzeného vraha jako lék

Čarodějnice

Léčila záduchu hnojůvkou

Člověčí sádlo lékem v r. 1895

Na pražskou záchrannou stanici přišel stařík

Asi před 20 lety utonul

Mech z oběšencovy lebky za Rudolfa II.

Kterak si blázen vedl, a kterak ho laik i lékař hojili

Jak vysoce byly ceněny v XVI. věku hromové kameny

Churavá žena čarodějkou

O zahánění nemoci kouzlem

Amulety nosívali Čechové proti morové nákaze

Můra mořila celou ves

Šarlatáni  kosmetikové  v 18. století

Zprávy missionářů o českých pověrách lidových

„Mumie“ jako lék

Na zdravotní stav manželky p. Petra Voka z Rožmberka ptala se

Magdaléna z Hradce píše svému bratru

Divotvorná mast

Slovníček

Literatura

Obsah