Milovníci knížek - texty

Adamec Miroslav

Návod na použití slova

 

 Na  počátku bylo slovo…

… a přitom to mohl být zvuk velkého třesku,  záření, nebo aspoň  hromada kamení! Mohla to být i představa. Ale nebylo to tak - bylo to slovo. Začněte slovem, představa přijde, začněte představou, a nedostanete se  ke slovu.

 

 Ten Co Věděl Že Slovo Má Být První je patronem nás spisovatelů,  povídkářů, mailistů a nakonec i SMSkářů. Ale nikoliv filmařů! Sice je na počátku filmu  slovo scenáristy, ale z těch desítek tisíc světů, co z toho ročně vzniknou, jich jen několik stojí za pobytí. Zato ten náš se povedl na první pokus!!

 

Slovo je dobrý začátek věty. A věta není větou, když nedává smysl. Věta má svou touhu, chce se větvit. Dej pět vět dohromady, při troše štěstí máš pět smyslů, máš člověka, přidej jednu smyslnou, ale poněkud nelogickou větičku a máš ženu… dej to dohromady, máš příběh!

 

Slovo je totiž 3D  a možná i všechna Další D Dosud Dána Dohromady.

 

 Tak takhle se to dělá, když chcete stvořit zprávu, povídku, knihu,  TCVŽ…. svět.

 Nakonec to není vůbec těžké, když se ví, čím začít.

 

 

 

Bajaja Antonín

Slovo jako ohrožený druh

 

     K napsání textu na tohle téma mě vyzvala jedna rozčilená čtenářka a zároveň milovnice přírody. Vzpomněl jsem si na snímek s protestujícími ochránci zvířat. Průhledný záměr, ušklíbl jsem se na vyzývatelku, ale úšklebek brzy nahradilo uznalé: budiž, mezi druhy slov a živočichů není zásadní rozdíl. Následovala celá stáda představ.  Na počátku spatřuji Stvořitele, jehož úmysl – dát všemu do vínku volnost, rovnost a bratrství – postupně vybledl. A tak zatímco některá vyřčená slova voněla čistotou, jiná páchla pisoáry, některá měla věhlas ústřic, jiná pověst slanečků. V nastalém zmatku zářili pávi, krčily se krysy, připlouvala slova žraloci, slova úhoři, sem tam zajiskřil pstruh, prosvitlo břicho kapra… a defilé pokračuje; oblohou krouží slova supi, plachtí slova orlové, v prachu se popelí vrabci. Od blizny k blizně sviští kolibříci – zažehují vášeň v hrdlech tetřevů, kteří v milostném toku neslyší mohutné troubení, jemuž z dálky odpovídá vytí. Neboť slova vlci a slova sloni pějí ódu na cestu k volnosti, rovnosti a bratrství, až kolem řinčí slovní porcelán. Sklízejí aplaus, nejvíc tleskají slova vepři. Vrhají se ke korytům, chlemtají šlichtu partajních a jiných kanceláří, a než jim sádelnaté kecy ucpou mozky, stačí ještě zachrochtat: pravda, spravedlnost, čest, práce, mír, prosperita, rozum, nedorozumění…, ale nikdo je neposlouchá, hrnou se další slova; slova zmije, anakondy, slepýši, masařky, chameleoni, ještěrky. Slova budníčci. Slova jepice, lenochodi, mřenky. Slova straky. Slova medvědi, slavíci, pijavice, tasemnice, lidé… a konec té báječné féerie je v nedohlednu. Ptám se, kam se všichni ti blanokřídlí, šupinatí, srstnatí, opeření i lysí druhové ubírají? Vzhlédnu. Na temeni kopce vidím Archu, před rozevřenými vraty stojí knihkupec Noe a vykřikuje: Pospěšte si, je přeplněno, zavíráme!

     Chtěla snad vyzývatelka naznačit, že slov je přespříliš? Nic nového. Jenže, přemítám dál, odjakživa nebyl svět přetížen velehorami tiskovin. Nebyl zaplaven gigabajty informací, komentářů, příběhů, zpovědí, receptů, memoárů, úvah, drbů… šířících se rychlostí zvuku i světla, kam si kdo usmyslí, a opřádajících zeměkouli vlněním připomínajícím kokon bource morušového. Začínám zadavatelce textu rozumět. Možná podlehla obavám způsobeným vidinou dětí, žen a mužů, kteří civí do obrazovek, a místo aby se dotýkali jeden druhého, dotýkají se myší a kliknutí za kliknutím poznávají život. Možná se zalekla představy, jak konzumenti odkojení klipy, seriály, dabingem a esemeskami kráčejí s mobily na tvářích nebo podřimují se sluchátky na uších a ze sluchátek jim do samoty pulzuje burácení. Možná naletěla lingvistům sledujícím odlivy a přílivy slov; možná jim uvěřila, že jazyky včetně myšlenek směřují ke zkratkovitosti, možná se smířila s proroctvím, že za pár desítek či stovek let lidstvo vystačí s basic variantami čínštiny a angličtiny. Naštěstí jsem nedávno zaslechl slova, která kdysi kdosi poskládal do lidové písničky z Horňácka: Daj ňa, mamičko, daj ňa do školy, nech sa naučím drobnéj literi. Drobnéj literi, čítat psaníčko, daj ňa do školy, daj ňa, mamičko. Teď vím, že poezie a písničky přežijí.

 

 

 

Bidlo Václav

Jitro knihovníků

 

   Milí přátelé v brku, moderněji v klaviatuře nástroje zvaného psací stroj a jeho elektronických derivací, svěřím se s pár postřehy, které se jemně leč důrazně dotýkají podstaty mého vztahu k psaní i čtení.

   Přestože jsem si navykl číst i literaturu z displeje počítače, dokonce kapesního, rozhodně neočekávám soumrak knih. Nejen proto, že kniha je krásná věc sama o sobě (tedy měla by jí být, je v tom koneckonců i její obrovská deviza: když mám v ruce pořádně vázanou bichli s pěknými obrázky a záložkou, je to jako setkání s příjemným člověkem, jehož čistým úmyslům už na pohled snáze důvěřuji). Ale i proto, že momentální elektronický věk je příliš křehký na to, abych věřil, že je schopen dlouhodobě uchovat nadčasové pravdy.

   A to už jsme u obsahu. Není moc knih, kterým jsem věrný, i když je dlouho důvěrně znám. Ale jsou, a ty pak mají obrovskou moc hasit ve mne speciální druhy žízní, vyvolené intimními prožitky z četby a při četbě. Protože číst knihu znamená prožívat s ní svět: říká nejen to, co je psáno, ale i to, co prožíváme s knihou v ruce či těše se na to, až ji zase uchopíme a zacelíme trhlinu přerušené četby. To vše se pak přidruží k našim zážitkům a vzpomínkám na knížku.

   Knihy vnímám i jako orákulum, které funguje, když v něm cítíme jako základní vklad prožitek stvoření. Když autor vystopoval či zazřel zázrak a smysl zrodu, jednotu stojící za vším co se děje, a oděl tento snad mystický moment do „obyčejného“ příběhu, nebo třeba i nevšední hudby metafor, hlavně tak, aby posloužil souzvuku, který v něm něco rozezvučel, a předal jej dál.

   Ostatně podobně vnímám umění obecně, a musím sám sobě nerad přiznat, že jako kvalitní na mne působí jen to, pro co mám v sobě dostatečně obnažené, souzvuku schopné struny. Protože věřím, že to máme všichni podobné a že kniha má větší šanci přežít možný soumrak dnešní konzumní pseudokultury než USB paměť a harddisk počítače, s trochou nadsázky věřím v blížící se jitro knihovníků.

 

 

 

Brikcius Eugen

Sen o spálené knize

 

  Knížky mají své osudy. Mnohé nejsou čteny. Jiné jsou milovány, některé z nich však zaka­zovány nebo veřejně páleny. Většinou těmi, kteří sami nečtou, a když čtou, tak zřejmě ne ta pravá díla. Nechvalně proslulý kazatel Antonín Koniáš prý spálil dobrých 30.000 knížek. Göbbelsovi paliči se rovněž činili. 10. května 1933 shořelo na Opernplatze v Berlíně 25.000 zakázaných knih. Asi nemu­sím pokračovat. Suma sumárum platí, že knížky jsou ohroženy. Zejména v nekulturních dobách.

  Ohroženi jsou i čtenáři, kterým se splnil dávný sen. Vstoupili do rozečtené knihy a pro­měněni v hrdiny příběhu dospěli na poslední stránku, kde radostně piknikují ve zdánlivě věčném happyendu. Selanka však nemá dlou­hého trvání. Bývalí čtenáři jsou vyrušeni zlo­věstnými signály z vnějšího světa. Skryté tažení proti kultuře se stává stále zjevnějším. Ke knize se odhodlaně blíží novodobí paliči knih. Lite­rární postavy znepokojeně přerušují happyendový piknik a opouštějí ohroženou knihu. Zatímco kulturní žháři knihu triumfálně pálí, uchýlí se uprchlíci na archu čtenáře Noema.

   Z paluby odplouvající lodi pak zírají na dokon­čené dílo zkázy.

   Nebezpečí nelze podcenit ani v dobách, kdy si kulturní ignoranti pálit knihy netroufají. Nikdo přece nechce dopadnout jako nejmeno­vaný německý spisovatel, který musel spolu s mnoha jinými utéci před Hitlerem. Když nenašel své jméno na „prestižním" seznamu knih, které byly veřejně spáleny v Berlíně, posteskl si, že na něj zapomněli.

   Kéž by příště zapomněli hodit do ohně nejen jeho knížky, ale i knížky všech ostatních. Naši spálenou knihu sice její postavy výjimečně přežily, nicméně stále platí slova velkého německého básníka Heinricha Heine: „Kde se pálí knihy, tam se nakonec pálí i lidé.“

 

 

 

Pavel Brycz

 

Nevymáchaný jazyk

 

 

Letos slavím 30 let psaní. To už je „perlová“ svatba a Literatura jako žena by ode mě měla dostat perlový náhrdelník. Myslím, že mi odpustí, když nedostane nic. Stačí, že ji neudám. Když jsem si s ní začal, byl jsem nezletilý a ona pamatovala ještě Enkida a Gílgameše a všechno zakázané ovoce a dobrodružství života i smrti.

Měla mít rozum a nechat mě být…

Ale uštkla mě, má na to zoubky,  oči a rozeklaný zmijí jazyk.

A její jazyk je to kouzlo, které mě stále drží. Ten oblek myšlenek, emocí a tajné touhy. Někdy  lehoučké negližé. Jindy skafandr, do kterého se myšlenky derou k stoleté hibernaci.

A  o jazyku bych rád mluvil. Víc a víc je pro mě tím, čím je pro obraz barva. A uvěřím-li poutavým příběhům o renesančních Mistrech, tak ti se pro tajný recept na barvu byli schopni vraždit. Inu, znáte-li řevnivost českých spisovatelů, byli by toho taky s gustem schopni. Karel Čapek měl se slovem robot vlastně obrovské štěstí, že mu ho nezištně poskytl vlastní bratr. Jinak nevím, nevím…Hříšní lidé města pražského by měli další příběh.

Slova, ta odvolatelná a křehká materie, se dají přetřít snáze než Miróova žluť, anebo Tizianova červeň. Taky rozbít napadrť bleskověji než mramorový pomník.

Třeba Agatha Christie! Tuhle jsem šel do divadla na. „Deset malých černoušků.“ Aspoň jsem se domníval. Omyl! Deset herců zpívalo pro mě novou písničku: „Deset malých vojáčků hostil děd Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich devět.“

Člověk se pořád učí. Už v minulosti černoušky nahradili indiáni. Dnes tedy vojáčci. Dokážu si představit, že jestli se mrtvá Agatha nemá dotýkat citů armády, v budoucnosti se budou vraždit podle říkanky blonďáčci, pak třeba prosťáčci a nakonec lidičky. Ale mluvit o malých lidičkách, to přece vůbec nezní korektně, a tak dojde k nahrazení „obyčejnými“. Utahovat si z obyčejnosti taky nejde, takže se bude zpívat o deseti neobyčejných. Ale deset neobyčejných, to už je přece deset velikánů! A připustíme-li, že jeden z velikánů se mohl zakuckat, není slušné připustit, že devět velikánů chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich osm.

Kladu si otázku, jestli naše píárová společnost, lakující vše na růžovo, dokáže vymazat rozpory, třenice a antagonismy nejen ze slovníku, ale hlavně z myšlení lidí?!  Na vlastní brýle jsem viděl výsledky jednoduchého stylistického úkolu studentů gymnázia. Měli popsat vnější rysy spolužáka tak, aby se dal identifikovat. Vznikaly neuvěřitelně korektní bláboly. Jejich popisovaný měl hlavu, trup, dvě ruce a dvě nohy. Věřte, že jednu hlavu, dvě ruce, dvě nohy tam měl každý. Žádnému jsem nic neutrhl.

Ale že byl v té třídě někdo krásný, ošklivý, poďobaný, tmavý, plavovlasý, kudrnatý, tělnatý, hubený? To se v rámci korektnosti od nich nikdo nedozví!  Přesto se ta upejpající generace nerozpakuje mluvit anonymně na internetu velmi neomaleně o všech přednostech, odlišnostech i nedostatcích těch, kteří jim nevoní či jim závidějí, a praktikovat velmi nekorektní kyberšikanu.

Možná pro pár naivů, kteří myslí dodnes vážně „co na srdci, to na jazyku“, a ještě neskončili v rezervaci jako indiáni, anebo vymazáni z říkanky jako deset malých černoušků, ocituji Waltariho Egypťana Sinuheta.

„Já Sinuhet píši. Nikoliv proto, abych chválil bohy, neboť jsem jimi znechucen. Nikoliv proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši.“

Takový postoj, viďte, Agatho?! No, není na zabití?! Tleskám…  A ještě se před to podepsal!

 

 

 

 

 

Cincibuch Petr

Jestli bych chtěl mít pomník?

 

   30. března 2010 uplynulo 90 let od vzniku Československé státní vlajky. Neuvěřitelným řízením osudu jsem se ten den /zcela nedotčen vědomostí o tomto výročí/ toulal po vyšehradském Slavíně a opájel se slavnými jmény, když mě zaujal náhrobek akademického malíře Jaroslava Jareše, pod jehož jménem stálo: Autor československé státní vlajky. To si budu pamatovat, říkal jsem si, to nikdo neví, ve společnosti budu za chytrého. Doma mě na internetu zastihla ona zpráva o výročí naší vlajky a také informace, že jejím autorem je pozapomenutý úředník Jaroslav  Kursa. V Blovicích na Plzeňsku na jednom domku opravdu visí deska s nápisem, Zde se narodil Jaroslav Kursa, autor …atd. Desku mu tam zavěsilo několik nadšenců v roce 2005, půl století po jeho smrti. A proto na otázku jestli bych chtěl pomník, odpovídám, že samozřejmě ano, a abych nedopadl jako nešťastník Kursa, kterého v pravdě zachránila jen náhoda a několik historických šťouralů, již dávno jsem se zachoval jako zasloužilý umělec Jaroslav Jareš. Postavil jsem si náhrobní kámen sám a chodím se na něj dívat, podobně jako to svého času, též na Slavíně, dělal herec Kopřiva. Bohužel můj hrob je umístěním všednější, ale mám na něm i jeden vlastní verš. VERŠ VYTESANÝ DO KAMENE. Když se mě mistr Špírek, kameník z Berouna, ptal, co ta slova znamenají, ochotně jsem mu to vysvětlil. Když se zeptal, kdo to napsal, autora jsem skromně zamlčel.

 

 

 

 

Dědeček Jiří

 

1984

 

Netěší mě korbel,

nechutná mi žvanec,

čtu, co napsal Orwell,

jsem jak ztroskotanec.

 

Jako ztroskotanec

bloumám po vesmíru -

státní zaměstnanec,

kterej ztratil víru.

 

V hlavě mám jen bordel,

ač to říkám nerad,

Orwell, Orwell, Orwell,

tos mi neměl dělat…

 

Prej se tady snoubí

s vědou fantazie,

a já křičím Houby!

Vivat Eurazie!

 

Čtu, co napsal Orwell,

je to smutný psaní,

a jdu pro revolver.  

Začíná mi ranní.

 

 

 

 

 

Fischerová Daniela 

Sláva tráva aneb Michelangelo

 

   Zase skončil jeden školní rok. Postrčila jsem na oběžnou dráhu slávy třicet mladých lidí, kteří chtějí být spisovateli. Občas se jich během roku ptávám: Kdo z vás by psal, i kdyby za to nebyl honorář? (Všichni!) Kdo by psal, i kdyby za to musel platit sám? (Všichni!) A kdo by psal, i kdyby věděl, že nikdy nebude slavný? (Zdvižené paže zvolna vadnou. Aha.) 

  Tato příhoda se doopravdy stala. Šla mladá matka s dětmi do pizzerie. Sedmiletý synek studoval jídelní lístek a tam ho něco velmi pobavilo. „Mami, hele, mami! Tahle pizza se jmenuje Michelangelo!“ „Moment,“ opáčila máma. „ty víš, kdo to byl Michelangelo?“  „Jasně!“ zajásal malý vzdělanec. „Přece želva nindža, ne?“ (Tady si já, vypravěčka jiné generace, dovoluji poznamenat, že existuje jakýsi seriál pro děti, kde se bojechtivé želvy jmenují po renesančních malířích.) To byla přihrávka pro pětiletou dcerku. „Jé, ten je ale blbej, mami!“ pištěla a plácala se tlapkou do čela. „On si myslí, že Michelangelo je želva!“ To matku udivilo ještě víc. „Ty snad víš, kdo to byl  doopravdy?“ Holčička triumfálně rozhodila ručky. „Ale mami! To přece ví každej! Počítačovej vir!“

   Mí drazí studenti a všichni! Koho z vás honí ohnivý bič touhy po slávě? Komu  nedá chvilku klidu? Komu dělá žaludeční vředy, krmí ho věčně kyselými hrozny, houpe ho na houpačce mindráků a závisti? Kdo pro vidinu slávy nastavuje noci a pak do bílého rána hryže polštář strachy, že zase nezíská Oscara, že nebude superstar, že sladkou polní trávu slávy budou přežvykovat jiní, jako vždy?

   Být slavný jako Michelangelo - malíř, sochař, architekt a básník - to už je řádná porce věhlasu. Kdo z nás, kteří se míháme jako nerozeznatelné šmouhy tímto hlučným, přelidněným světem, zanechá tak mocné dílo jako on? Davida, Sixtinskou kapli, chrám svatého Petra v Římě? Kdybych dala všechny své knihy do velkého pytle, přihodila Babičku a Karafiátovy Broučky, nevyvážilo by to na vahách slávy jediný Davidův mramorový prst.

   No a? V tomto pomíjivém bytí budeme stejně všichni zapomenuti. Michelangelo, já, dnešní celebrity, ti, co jsou in, i ti, co jsou out, zlatí slavíci, nositelé cen, slibné talenty i grafomani, všichni brzy zapadneme za obzor. Tolik touhy! Tolik dřiny a nadějí! A vidíte to. Stačí pár prchavých století, a co ze vší slávy zbude? Nikdo už nebude vědět, co jsme byli. Spisovatelka? Sochař? Želva? Pizza? Vir?

 

 

 

Fischerová Viola

Jak pes Ukšuk válčil o svoje jméno

 

Knížku o Ukšukovi, mém psu nie z tej ziemi, jak by řekli Poláci, jsem začala psát 15 let po jeho smrti – nejspíš z neustávajícího stesku. Rukopis se nakladatelce Ivě Pecháčkové z Meandru líbil, až na to jméno, a jestli by se prý ten pes nemohl jmenovat jinak. A to jsem vylítla, že všechna ta dobrodružství jsem nezažila s nějakým psem, ale právě s Ukšukem, který se pro mne vrhnul i do rozbouřeného moře, z kterého měl poprvé strach.

    Vysvětlila jsem tedy v nulté kapitole, jak Ukšuk přišel k svému jménu, že to bylo slovo, které často opakoval můj dvouletý bratr, aniž by kdokoliv věděl, co nebo koho tím míní. Až se posléze ukázalo, že „ukšuk“ je vlastně „kluk Fuchsů“, miminko našich sousedů, a jak jsme pak s bráchou všemu, co bylo malé, říkali „ukšuk.“ Nakladatelka se s tím – nerada - smířila.

    O zbytek se pak už postaral Ukšuk sám následujícími kouzly:

1)Televizním dokumentem o osiřelém ledním medvíděti, kterého se ujala jedna americká zoologická zahrada, kde v soutěži o nejlepší jméno pro tohoto miláčka dětí, vyhrálo ze 13 tisíců návrhů jméno INUKSHUK. A kde se dívka, která se tam méďovi stala náhradní matkou, jmenovala TARA stejně jako Ukšukova matka.

2) Žárovkou, která mi v ložnici praskla právě v té chvíli, abych si rozsvítila televizí a na kanále S spatřila Eskymáka s asi metrovou figurou z plochých oválných ledových destiček, který říká: „Toto je Inukshuk a to znamená jako člověk.“

3) A aby to už vůbec nebyla náhoda, tak ve stejném okamžiku si pustila kanál S i ilustrátorka knížky, která to zavolala nakladatelce jako první.

    A já teď už jenom čekám, až jednoho dne zazvoní telefon, ozve se v něm dvojí zaštěkání a já se nebudu divit. Ačkoliv nedali mi Ukšuk a Tara tam shora jasně znát, že jsem to všechno o nich napsala správně?

 

 

Josef  Frais

 

Kdykoli mi bylo nejhůř, vždy jsem objevil nějakou nečekanou útěchu. Dvakrát týdně jsem si chodil do Městské knihovny půjčovat knihy (pro mládež a vojsko zdarma, pro dospělé desetník za vypůjčený svazek). Matka ve snaze uškudlit mě nabádala, abych si na svou čtenářskou legitimaci půjčoval i milostné romány pro ni, to mi ale bdělá knihovnice nedovolila. Mohl jsem si však v oddělení pro dospělé půjčovat knihy poezie. Využíval jsem toho práva v naději, že mi to možná přece jen dopomůže k lepší známce z češtiny (mé skóre pořád ještě znělo 1/4, 2/5 = 3), až mě jednou na místě spálil blesk Nezvalovy Sbohem a šáteček. Pak už jsem četl poezii pravidelně, třebaže s Holanovou výhradou: „Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem do jeskyně slov…“

Protože jsem právě začal mutovat, už jsem nepřednášel ministerstvem školství schválené básně před celou třídou nebo na školních besídkách, jakmile se mi však hlas usadil v poloze sametového barytonu, rád jsem je i jen tak pro sebe četl nahlas. Že bych se jednou stal hercem, přednášejícím verše do rozhlasu? Bylo to lákavé – ale ne! Učitelka mi přece jasně řekla, že to se svým rukopisem můžu dotáhnout nanejvýš tak na kopáče.

Potom mi však přece jen svitla jiskra naděje na lepší budoucnost. Četl jsem verše národní umělkyně Marie Pujmanové:

***

Falešná láska,

to je špatná páska.

Mnohem lepší bývá

opravdová láska.

***

„Sakra,“ řekl jsem si mužně, „tohle bych přece dokázal taky! A možná i líp…“

 

 

Harák Ivo

Já a kniha

 

   Boje se, že nic kloudného nevymyslím, vlastně ani nevím, proč se mi za očima zjevuje silueta docela zvláštního ptáka; a to přesto, ačkoli jsem jej už dlouho neviděl naživo. Snad za to může dlouhá zima, snad urputná a zbytečná snaha zemědělců vysušovat mokřad za Šatany: ještě loni tam hnízdily dva páry; a letos...? Kačeny, lysky (o nichž teď už vím, že jsou to vodní slípky), konipasové. Návrat do míst dětství a mládí (ve stínu Květnice a ve slunci Brány nebes) nebyl tedy bezezbytku zbytečný, jenomže - - Čejky chocholaté jsem zkrátka neuviděl. A vlastně ani neuslyšel. Říká se jim tam u nás kníhora nebo dokonce kníha; neboť zvolání, které vydávají, připomíná prý toto slovo. Tož tak!

  A když už jsem doma v Tišnově, sluší se ovšemže vzpomenouti rozevřených stránek motýlích křídel na jaře, jimž se na podzim marně usilují podobati první padající listy. Nevím, zda jsem vzlétal nebo padal, když jsem - sedě patrně nahoře na Sychráku (za chvíli tam bude kvést modřenec chocholatý) - rozevíral stránky své. Vždycky mne zajímaly ty, které byly spojeny s nějakým zvláštním příběhem - inu posuďte sami:

  Aby zapomněl na žal, který mu způsobila ztráta manželky a dítěte, vydal se s přítelem jezuitou na cesty. Na které utratil polovici svého jmění; tu druhou půjčil císaři. Leč dvorská kancelář dobře věděla, že tam, kde není dědice, není ani žalobce. Takže vytrvale mlčí ještě i v odpověď na prosbu o přispění na pohřeb šlechtice zchudlého do podoby kostelní myši (což v tomto případě není frází, neboť o peníze žádají nám už známí  fratres ze Societas Jesu). Lúzr; řekli bychom hezky česky. Jenomže kdosi po letech vyštrachal zažloutlý a potrhaný manuskript; a v roce 1940 vydal:  Cestopis Bedřicha z Donína. Jeden z posledních - a jeden z našich nejzajímavějších -renesančních.

  Tedy nakonec spíše let než pád?! A pak - docela zvláštní let. Teď už jsem opět u čejek…jako když se vítr opře do stránek a milou knihu trhavými pohyby vynáší kamsi vzhůru.

                                                                                 

 

Haškovcová Helena

O bájných bytostech

 

  Novináři kladou spisovatelům stále stejné „originální“ otázky, tedy: proč píšete, jak píšete, kde čerpáte nápady, případně zda používáte tužku, pero či PC. Spisovatelé jsou vesměs slušní lidé a tak do nekončena odpovídají a vlastně toho moc neřeknou a ani říci nemohou, protože jeden důvod pro individuální tvorbu většinou neexistuje a vysvětlovat kombinaci různých vlivů by bylo na dlouhé lokte. A tak jsou jejich odpovědi zpravidla stejně tak zjednodušené, jako povrchní otázky.

  Ani já na ně nechci odpovídat. S radostí chci ale upozornit na mimořádně důležité a přehlížené bytosti, které jsou nezřídka právě tou první nebo naopak poslední „kapkou“, která donutí autora, aby stvořil další knížku. Těmi bytostmi jsou buď nakladatelé nebo jejich agilní redaktoři. Nemohu mluvit za všechny „píšící lidi“, ale na mě mají ty uvedené a veřejnosti neznámé bytosti spadeno. Ze svých 18 knižních titulů jsem jen jeden psala proto, že jsem opravdu „vnitřně“ chtěla. A ještě ke všemu tak, že jsem svou knížku o trpaslících chtěla vydat pouze jako soukromý tisk pro blízké přátele. Nepovedlo se, a tak se posléze Můj král trpaslíků objevil v řádné knižní distribuci. Všechny ostatní publikace si u mě někdo konkrétní objednal. Nakladatel či redaktor se prostě usnesl, zavolal, já mu vysvětlila, že opravdu nic psát nehodlám a nebudu. Ten na druhém konci drátu se však nepoddal a volal a mailoval tak dlouho, až uslyšel mé poraženecké ano. Tím ovšem teprve začalo to pravé drama. Já se pustila do psaní a nakladatel či redaktor se staral nejen o to, aby byl dodržen termín odevzdání rukopisu, ale také o pohodu autora. Některého autora je třeba „honit“, jiného naopak nutno „nekrmit a nedráždit“. Pečující redaktoři vědí, který autor má rád kávu, a který čaj a okamžitě servírují to správné pití, objeví-li se autor v nakladatelství. Stává se, že mezi autorem a redaktorem nakonec vznikne i přátelský vztah. Mohu se pochlubit, že redaktorkou mé první knihy byla v roce 1974 Daniela Fišerová, dnes právem respektovaná spisovatelka a dramatička., s kterou se od té doby přátelím.

  V každém případě chci všem nakladatelům a redaktorům poděkovat. Plně si to zaslouží a to nejen proto, že umějí získat autory, ale také proto, že se pak podílejí na celém finálním procesu vzniku jejich knih.

 

 

Hauserová Eva

Cesty do fiktivních světů

 

   Kniha je pozvání, aby si čtenář přišel “pobejt” do fiktivního světa – i když někdy je to svět zcela realistický, jen subjektivně viděný úplně jinýma očima, a to mě bavívá nejvíc. Není nad upřímnou zpověď. Ocením ale i sci-fi s rafinovaně vymyšleným, vyspekulovaným experimentálním světem, právě ta spekulace, ono sociální inženýrství mě na tom baví, i když takový úplně umělý svět nemůže být nikdy tak emotivně a smyslově působivý jak svět blízký realitě, prostě proto, že veškerá naše “čidla” jsou vyvinuta pro tento svět a nikoli pro světy vzdálené naší zkušenosti. Často mě nejmíň baví knihy, které jsou podle anotací nejnapínavější: thrillery, krváky, detektivky a podobně. Skoro nic na světě mi nepřipadá nudnější než nějaká honička za padouchem nebo přestřelka, a v detektivkách vůbec nechápu zápletky.

   Při vlastním psaní je potřeba ony fiktivní světy vytvářet. Proč vůbec člověk tu strašnou námahu podstupuje? Psaní je pro mě určitý druh psychoterapie. Snad bych puzení k psaní vůbec nepociťovala, kdybych si takhle nechtěla “řešit” nějaké temné stránky života, světa i vlastní duše, kdybych měla v duši úplně vysmýčeno. To bych se pak radši vrhla na dobrovolnictví v nějaké humanitární organizaci. Opravdu cítím tak trochu výčitky, že svoji energii a čas nevěnuji něčemu všeobecně prospěšnějšímu, než přidávání dalších knížek k té spoustě už existujících, přičemž výsledek mého úsilí potěší a obohatí jen opravdu omezenou čtenářskou obec – tedy početně omezenou, nikoli doufám omezenou duševně.

   Nebylo by tedy efektivnější prodělat důkladnou psychoterapii, než po celý život nést tu zátěž a bušit do počítače nějaké své představy, které možná ani nikoho moc nezajímají? S jednou spisovatelskou kolegyní jsme se shodly, že nám to takhle vyhovuje. Není špatné si pěstovat nějaké menší kostlivečky ve skříni – je to mnohem lepší než je energicky vymést a vyvézt na skládku. Psaní je pro mě snaha postihnout, že svět je “jiný, než čím se zdá být” (když mám lehce parafrázovat Twin Peaks).

 

Hrabal Milan

K čemu je vám psaní?

K tomu, k čemu je mému případnému čtenářovi čtení.

Co všechno lze s knihou dělat?

Skoro všechno kromě bohatnutí.

Přichází soumrak knih?

Každý den po západu slunce.

Vyřizoval jste si psaním s někým nevyřízené účty?

Zkoušel jsem to, ale dluhy mi odpuštěny nebyly.

Kdybyste nemohl psát, které jiné činnosti byste věnoval tolik energie jako psaní?

Četl bych, co jsem napsal.

Chtěl byste mít pomník? Jak by měl vypadat?

Měl by být velký a krásný. Aby mě nikdo nepoznal. 

Zkusil jste někdy odhadnout, kolik stromů padlo na Vaše knihy?

Já myslel, že papír se dělá z hadrů.

Četl jste v posledních letech nějakou knihu, která Vám vzala dech?

Nebyla to kniha, co mi vzalo dech, ale pohoří Durmitor.

Pořád doufáte, že se Vám jednou dostane do ruky taková kniha, která Vám pomůže pochopit smysl života…a nebo takové očekávání je pěkná pitomost?

Ano.

Jsou knihy ponorky a nebo ptáci?

S knihami se častěji ponořuji než vzlétám. Ale usnu s nimi kdykoli a kdekoli. Co se mi zdá si nepřejte vědět.

Může se stát román mamutem?

Nemůže. Ledaže by měli skeptici pravdu a neoteplí se.

Kdyby si to mohl rozdat trhák s propadákem, jak by měl vypadat rozhodčí?

Podobně jako prostředníček na levé přední usurijského tygra.

Souhlasíte s tím, že opravdový hrdina románu zmydlí autora k nepoznání?

Pokud je i autor opravdový, proč ne?

Musí být dobrý básník zkažený až do morku kostí?

Naopak, musí být stále čerstvý. Jak by jinak stihl dobře psát a ještě hřešit, aby měl o čem psát?

Hledáte v sobě zlatý důl a nebo pokoj s kanapem?

Když kanape, tak jedině ve zlatém dole. Ale hlavně abych měl od všech pokoj.

Jak se cítíte v univerzitní knihovně? Jako na hřbitově, nebo spíše jako v porodnici?

Pokud se začnu cítit – a nemusí to být zrovna v univerzitní knihovně – jdu se umýt.

A závěrem – jakou otázku byste položil vy?

Položil bych jedině takovou, která by mi byla po všech stránkách sympatická.

 

 

Miroslav Huptych

ČÁP BÍLÝ  (Ciconia alba)

Také jedovaté zmije jsou mu lahůdkou; ale dříve než je

polýká, tepe je zobákem tak často a prudce do hlavy, že

jim přechází zrak i sluch. A. E. BREHM ~ ŽIVOT ZVÍŘAT

           

Básníci hnízdí na stromech

na věžích ano i na domech

kam jim musí mládenec za pomoci dívky

vytáhnout kolo

aby si mohl básník hnízdo upravit

 

Ani blesk nezapálí stavení

na kterém básník své hnízdo má

A kdyby přece ve stavení tom

vyšel oheň

básník učiní hromový povyk a volá: Hohohoho!

Až lid se probudí

 

Šlehá-li velký oheň z komína

básník usednuv naň

křídloma jej zakryje

a plamen udusí

 

Kdo by zboural hnízdo básníkovo

tomu se básník hrozně pomstí

 

Odletěv

přivede si zanedlouho hejno jiných básníků

a všichni nesouce v zobácích žhavé uhly

z několika stran zapalují dům

 

Není pravdou

že básníci nosí ženám děti

sic je to pěkná a prastará legenda

Avšak pokud se narodí dítě v domě

kde na komíně klektá zobákem básník

dostane robátko do vínku

tak jemný sluch

že rozumí šepotům i kvílení

 

Jen škoda

že básníků je méně

než komínů

Možná by se obecněji víc vědělo

co tím chce básník říci

když na naší střeše

melancholickou meluzínu

vysedí

 

 

 

 

 

 

Jirásek Jiří

 

jak vysvětlit si

 

útlost sbírek básní?

všude kolem slova

řádí běsní

hladina se zvedá

slyšíte snad Pozor! Běda!?

zdá se

vody přirozenost naše

plankton čolci žraloci

co s básníky pitomci?

 

kniha dokonce knihy?

 

proč ne?

dvě tři... neškodné

čtyři? už dost!

pět hrozí nespavost

samo jejich psaní k zlosti

překonají lidi v hádavosti

co se jedna vypovídá

druhá na to bída

s jistou noblesou

hlupáka ať s nohama napřed

vynesou

myslíte snad

mír je věcí per?

co by dělal Lucifer?

stává se

lidi knihu v rukou

bratři nebratři

po hlavě se tlukou

 

 

 

Kantůrková  Eva

Složitá odpověď na složitou otázku

 

     Různí lidé se ptají a já sama sebe se ptám, proč píšu. Kde se v člověku bere ta posedlost přetvářet svět do slov. Otázka složitá, a složitá odpověď.

     Píšu, protože to umím. Ale umím i jiné věci, a přesto nejsem zahradnicí, švadlenou, učitelkou, referentkou.

     Píšu, protože mě to baví. Ale baví mě víc činností, a některé jsou dokonce zábavnější než psaní. Než ona osamocenost a vnitřní neklid, které psaní vyžaduje a vyvolává.

     Píšu, protože miluji riziko. Jsou i jiná riziková povolání, například šofér, sportovec nebo politik, ale být spisovatelem má tu výhodu, že se riziko dá uplatňovat od psacího stolu.

     Píšu, protože mě k tomu cosi nutí. Dobře, popišme si to.

     Tak především se vnucuje sám ten přitažlivý, odpudivý, rozdrásaný, úlisný, bezbřehý, omezený, jiskrný, temný, sprostý, líbivý, násilnický, humánní a nevímjaký ještě svět. Ráno se probudíte, a téma na vás mrkne.

     Dále se vnucují různí lidé, jejich situace, příběhy, charaktery, lidé blízcí i vzdálení, nevěřili byste, jak dovedou být naléhaví. Tak třeba sedlák, kterého násilím vystěhovali. Vědec, který se musel uplatnit v cizině. Žena, kterou ubila beznaděj. Prorok, kterého ukřižovali. A jiný, kterého upálili. Ale taky lidé veselí, šťastní, bezstarostní, neokázalí. Spisovatel si mezi nimi nevybírá, vypráví o nich, jak sami přicházejí. Jak vám nedovolí myslet než na ně, odejít do jejich světa a zapomenout na sebe.

     A taky se vnucuje všechno, co spisovatele souží. Mějte dostatek traumat, a stanete se spisovatelem. Trauma je zlá síla, která, když se popisuje, stává se silou tvořivou. Vypsáním se z traumatu má spisovatel tu moc odložit jej do minula. Nepřekážej! Žij si ve slovech po svém. A možná pomůžeš i někomu dalšímu, například čtenáři podobně ztrápenému.

     Píšu tedy pro čtenáře? To taky, ale ne na prvním místě. Čtenář je kamarád i nepřítel, zabiják i spřízněnec, hulvát i obdivovatel, čtenář je stejně zmatečný, jako svět, ze kterého přichází. Nikdy nevíte, co vás od kterého z nich čeká, a tak se na něj příliš nespoléháte. Jen mozek, ten opatrovník řemesla i médium podvědomí, má kdesi vzadu hlavy malou škvírku, kterou během psaní sleduje, zda spisovatel aspoň trochu myslí taky na čtenáře. Aby rozuměl, aby byl zaujatý, aby cítil a aby vůbec četl. A důležitá poznámka: píši-li o čtenářích, vyjímám cenzory, literární kritiky, redaktorky bulváru a některé své kolegy.

     Píšu kvůli slávě a penězům? Pch!

     A píšu kvůli sobě? To nejspíš. Jak si jednou toto povolání zvolíte, už vás nepustí. Protože poskytuje tolik možností, kolik nedokážete naplnit.

 

 

   Klíma Ivan

Pane řediteli K.,

 

   Při setkání se svými kolegy jsem zjistil, že jste zpochybnil nejen charakter mé práce, ale i práci jejich, také jejich umělecké usilování jste prohlásil za neprokazatelné. Dozvěděl jsem se, že většina z nich se rozhodla bránit se a snaží se prokázat, že jsou umělci. Jako důkaz přinášejí své knihy, zprávy o uvedení svých her na nejrůznějších světových scénách. Udivilo vás, proč jsem něco takového neudělal rovněž já? Lhal bych, kdybych předstíral, že není mým přáním, aby lidé jako vy zmizeli z křesel, odkud provozují svoje ničemné dílo. Sporným však zůstává co podnikat, aby opravdu zmizeli. Vaším štítem i mečem je vaše křeslo, vysoko vyzdvižené nejen nad zemi, ale i nad všechen život, nad všechnu lidskost – o spravedlnosti ani nemluvím. Kdo s vámi vede spor, míním čestný spor, nejen že nemůže zvítězit, ale tím, že uznává vaši svévoli za pravomocnou, ještě více pozvedá vaše křeslo a utvrzuje vás v pocitu nadřazenosti.

   Kde tedy, na které části vašeho těla leží vaše zranitelné místo? Máte je vůbec? A máte vůbec tělo? Vaše tělo, stejně jako celá vaše bytost, se jistě dají zaměnit a nahradit, co se však zaměnit a nahradit nedá, je svět, který jste si vy a ti, kdo vás jmenovali, pro sebe vytvořili. Umělý svět, který prohlašujete za jediný skutečný, neboť v něm platí jen ty zákony, které jste sami dali, a pravdou je pouze to, co vy za ni vyhlásíte. Můžete tedy být zasažen jedině tehdy, najde-li se síla, která zruší nedotknutelnost a celistvost vašeho světa, a tím vás vrhne zpět mezi lidi.

   Tou silou, pane řediteli, je příběh. Příběh ze skutečného světa. Sto žádostí můžete hodit do koše a žádné srdce se nezachvěje, ale sto příběhů neumlčíte. Ty příběhy, ať budou vyprávět cokoliv, ať je ponesou láska, utrpení či něha, budou vždycky ukazovat k vašemu ničemnému dílu. Nakonec vás zasáhnou a vy padnete ze své zdánlivě nedobytné výše, ze svého nezasažitelného světa zpět do nicoty, z níž jste vzešel. Přál bych vám, abyste aspoň při tom pádu pochopil, že ty příběhy vás přežijí.

  (Úryvek z dopisu řediteli literárního fondu, celý v knize Moje šílené století 2)

 

 

Jiří Kratochvil  

 

Trakaře s knihami

 

   Pokud bude žít lidstvo, budou s námi taky obrazy Leonarda da Vinci, Albrechta Dürera, El Greca, Pabla Picassa, Josefa Šímy i Jacksona Pollocka, abych uvedl aspoň několik jmen z té dlouhé řady, která – představuju si – nás bude provázet i vesmírem, jestli se nám jednou podaří odvážně se rozprsknout po celé galaxii. Ty obrazy jsou totiž našim nesmrtelným zrakem, jimi se díváme na skutečnost kolem nás i hlubokými trhlinami do svých niter a ten zrak nestárne a nehrozí mu zákal ani šeroslepost. A tady je právě rozdíl mezi výtvarným uměním a literaturou. Básně, povídky a romány by taky moc rády aspirovaly na nesmrtelnost. Jenže nemají šanci. Jak praví F. X. Šalda v eseji O takzvané nesmrtelnosti díla básnického: knihy těch, kteří byli přesvědčeni, že se svými díly učinili nesmrtelnými, teď „žerou myši v knihovnách a kromě několika odborníků filologů nečte je už nikdo, veliké je dnes mlčení o nich.“

   Tou nejnápadnější příčinou je nesrozumitelnost jazyka básníků vzdálených od nás už třeba jen dvě tři století. Ale týká se to i celého repertoáru literárních prostředků, které taky, stejně jako jazyk, prochází neustálým vývojem. Balzakova důkladná popisnost nám dnes přijde obludná a z velkých Homérových eposů dnes žije už jen různě exploatovaná fabule, tedy jen dobrodružný příběh, jehož původní homérské zpracování je pro nás už nehorázně těžkopádné.

   Řeknete, že i obrazy stárnou a musí být restaurovány. Ale to mluvíte o něčem naprosto jiném, totiž o materiálu, ne o vnitřní struktuře. Mistr Třeboňského oltáře si přenesl svou nesmrtelnou krásu přes šest století, které nás dělí od vzniku jeho obrazů, přičemž výtvarné prostředky mezitím prošly znatelným vývojem. Například zobrazování perspektivy a vůbec prostoru zaznamenalo nápadnou změnu a ctižádostí výtvarného umění svého času bylo a už zase dávno není co nejvěrněji „fotografovat skutečnost“. Výtvarné umění v posledních třech stoletích, to je dlouhý sled radikálních proměn, a přesto jsou nám dávní Mistři stále blízcí, srozumitelní, jejich vidění nezestárlo a je naprosto rovnocenné současným malířským prostředkům. Tady nesmrtelnost funguje spolehlivě.

   Koncem sedmdesátých let jsem bydlel v Brně na Římském náměstí. V  tom čase se tam ještě zelenaly dva javory, herečka Vlasta Fialová chodívala pod ně venčit psa a esenbáci tam rozháněli bleší trhy, na které taková krojovaná babka vozívala na trakařích knihy. (Koupil jsem od ní za babku knižní klenot, válečné vydání románu „Bel Canto“ komunisty zakázané spisovatelky Milady Součkové.)  A v tom čase jsem tam taky psal svůj první román v rozpadávajícím se domku (s poschoďovým gotickým sklepením), kde tenkrát bydlel taky malíř Jan Zuziak. A na druhém konci Římského náměstí zas stál vysoký činžák shlížející dolů prosklenou stěnou půdního ateliéru malíře Jánuše Kubíčka. Byl jsem pravidelným návštěvníkem v obou ateliérech a dostal jsem tak příležitost konfrontovat si vznik obrazu a literárního textu.

   Jsem přesvědčen o tom, že přátelství s malířem je pro literáta zlatý valoun v hrsti a se dvěma malíři hned celý zlatý důl. Jánuš pracoval tenkrát na obraze Analýza tmy a Honza maloval imaginární portrét filozofa Jana Patočky. Taky já jsem ve svém románě analyzoval totalitní tmu a vzdálena mi nebyla ani atmosféra Honzova obrazu. Ale zatímco já používal jako materiál pouze slova, tedy cosi virtuálního, jen mlhu a kouř představivosti, Jánuš kladl na plátno jednu hmatatelnou vrstvu za druhou a Honza dokonce vkládal do obrazu zmačkané kousky papíru, hrsti modelářské hlíny, kousky kovu, textilu a oblázky a písek, a to všechno překrýval pastózní malbou. Cítíte ten bytostný rozdíl mezi psaním a malováním? Na počátku sice bylo slovo, ale člověk je vytvořen z hlíny, tady už jen slovo nedostačovalo. Nikdy jsem nebyl přímým svědkem Honzovy nebo Jánušovy práce, viděl jsem jen různá stadia rozdělaného obrazu, ale ani Honza, ani Jánuš nepovažovali za nutné otáčet přede mnou plátno ke zdi anebo přehodit přes ně roušku. Svým způsobem mě pak tahle setkání s „rozepsanými obrazy“ iniciovala k zálibě v autorských čteních ze svých rozepsaných románů.

   Román nevymyslím u psacího stolu, předchází mu dlouhé bloudění po městě anebo někde v lesích, přičemž mám co dělat, abych nevrážel do stromů či do lidí, protože jsem soustředěn na příběh, co se ve mně vynořuje, a na kousky dialogů, které mi při chůzi naskakují. Honza postupoval naprosto jinak. Každému jeho obrazu předcházel kousek jeho zběsilého života, myslím, že až na sám práh destrukce sebe i druhých. A teprve po tomhle divokém řádění začal soustředěně malovat. Jánušovi zas úplně postačila pěší cesta z jeho bytu na Botanické do toho ateliéru na Františkánské, stačil mu tenhle každodenní stereotyp, aby uvolnil každodenní imaginaci.

   Smutné na tom všem je jen jediné: obrazy, které Jánuš a Honza namalovali, jsou prostě nesmrtelné, kdežto z mého románu zůstanou po třech stovkách let jen nesrozumitelné chuchvalce vět a vstoupit do mého vyprávění bude znemožněno už dočista muzeálními slovesnými prostředky, které čtenáře jen ničemně otráví. S tímhle vědomím se mi někdy ve zlých chvílích stává, že jdu nahoru do pokoje, kde mi visí Zuziakův obraz, a vypláznu na něho jazyk, abych udělal totéž o chvíli později před obrazem Kubíčkovým. Nepřinese mi to sice žádnou úlevu, ale ta by byla pro nás smrtelníky stejně jen dočasná.

 

 

Kovanda Jaroslav

  

  Malíř Alois Fišárek říkal kdysi na Akademii svým žákům, že v životě nejdůležitější je zachovat si zdravý rozum a neokoralý cit. Mockrát jsem tuto větu už použil, a přesto se mi zdá, že jí není nikdy dost. Jak se mi krátí čas, zjišťuju totiž čím dál víc, že uchovat si životní náplň v jakéms takéms slušném poměru je stále složitější. Coby „malující spisovatel“ se stěží orientuju v záplavě takových pozoruhodností, jako je třeba pinkání tenisových míčků na plátno v podání slavné tenistky českého původu, nechápu, proč expresionistický malíř Baselitz zavěšuje své obrazy hore nohama, ale podpisy na nich má umístěny naprosto normálně, nerozumím, proč například Kristýna Křížová v Právu v nevelkém článku o současném malíři Jiřím Načeradském na třech místech zdůrazňuje, že fantaskní erotické motivy J. N. stále neopouštějí a může je vytvářet i poslepu. A přiznám se bez mučení, že i zvětšeninu Campbellovy rajské polévky považuju za dost velikou pitomost.

   Naštěstí máme ještě pořád kolem sebe tu neustále šizenou historii, kterou užíváme bohužel jenom po lžičkách… Nedávno jsem si znovu objevil obrazy od Hanse Memlinga (z let kolem roku 1470), a kdybych nebyl už postarší ateista, snad bych se nechal jeho čistou a krásnou malbou natlačit zpět do lůna Církve. Tak je ta malba průzračná a přesvědčivá.

  Naštěstí jako „píšící výtvarník“ se nemusím zabývat jenom tím, co kolem nás zobrazeno fyzicky, ale též co slovním abstraktem rozmazáno po kůře mozkové, a jelikož vlastním počítačovou vrbu, do níž se toho dá nahučet, jak všichni víme, co hrdlo ráčí, nahučet, a pak rovnou přeposlat někam do redakce, můžu se také de facto přidávat k houfu, který toho tolik po časopisech navykládá, ale takřka nic si z toho nepamatuješ… Anebo rovnou vydat knížku, dalšího adepta Zlevněných?… Nebylo by tedy rozumnější už konečně začít mlčet a nepsat a nemalovat? Nemetastázovat?   Žít si s přírodou jen tak, a když už, tak dobíjet baterky jenom tím Memlingem třeba?

  Asi ano, ale jen co dopíšu tento textík pro Huptycha, a ještě dokončím tu sbírku básní Jákobův dvoják, co mám se sebou nasmlouvánu, a domaluju a dokreslím a abebebe a abebebe….  Anebo další možnost, anakolut – vyšinutí z vazby, dneska tak často užívaný: na nějakého komunistického krajinkáře Fišárka se můžu zvysoka vytentovat?

 

 

Kraus Ivan

Proč píšu ?

 

   Protože psaním šetřím za psychiatra.

   Ta metoda je ale dost náročná. Návštěva u odborníka na psýchu trvá půl hodiny, nebo hodinu, třeba jednou týdně. Psaní jako odreagování je časově mnohem náročnější.

   Spisovatel je vůbec divný člověk.

   Bere knihu tak trochu jako svoje dítě. Ale jeho vztah ke knize není takový jako k potomkovi. Toho rád vidí doma i když už není dítě, když už vyrostl. Knihu naopak nejen rád pustí z domu, ale dokonce se raduje, když navždy zmizí. A nejen to. Spisovatel je do té míry narušený, že ho vyloženě těší, když jeho literární dítko adoptuje co nejvíc lidí, které ani pořádně nezná.

   Jsou dokonce knihy, které mají mnoho otců.

A co je zvláštní, že na rozdíl od svých nemanželských dítek se k tomuto otcovství nepokrytě hlásí.  Myslím si, že důvod je jednoduchý: nejsou nuceni platit alimenty. Naopak, mají-li štěstí, ještě za své kolektivní otcovství dostanou honorář.

 

 

 

Lubomír Macháček

Rukama nohama                                                                              

 

    Říká se, že hodně knih na knižním trhu je poslední roky psána rukama nohama. Představuji si, jak daný autor, byť pravák, se naučí psát i levou, ostatně v jisté chvíli by to svedla většina z nás. Ba i nohama se dá něco napsat. Dokonce si dokážu představit, že někteří autoři umí psát rukama a nohama současně. A mnozí z nich pravou rukou a pravou nohou či naopak. Nebo i křížem. Samozřejmě v případě potřeby jsou k dispozici další varianty, z nichž se rodí patřičná kvalita.

    Možná právě o ní hovoří ono úsloví. Není to pro umělce příliš lichotivá zpráva, pokud ovšem nohy neslouží k obcházení nakladatelství, kde by dané dílo mohlo spatřit světlo světa. To je také svízel. Co se týká mě, zapojuji do procesu psaní celé tělo, včetně obou signálních soustav.

    Míval jsem různá tvůrčí období, nebyla ovšem ani růžová, ani modrá. V jednom z nich jsem upřednostňoval uši, také oči mě upoutaly a o chuti ani nemluvím. A co taková inspirace vůní lidského těla. Nebo je lépe do procesu tvorby zapojit hmat? Proslýchá se ovšem, že nezbytné jsou i tvůrčí peníze. Ostatně peníze jsou vždycky tvůrčí, vytvářejí prý podmíněné reflexy.

    Těžko říct, každý to asi máme jinak. Došel jsem po mnoha letech psaní k závěru, že vlastně není ani tak důležité, čím autor tvoří, rozhodující je, a to se také traduje, když má dílo koule. Koule jsou ovšem kulaté a čert ví, kam se příště, až budeme zase něco tvořit rukama, nohama, ušima, očima, chutí, vůní, hmatem a možná i mozkem, zakutálí. Je dobré, má-li dílo koule, ale zdá se mi, že je ještě potřebnější, když má srdce.

    Pochopitelně musí bít. Nebo být? Nejlépe obojí.

 

 

 

Malý Radek

 

Proč je dobré umět číst

 

Proč je dobré umět číst?

Abys věděl, co se píše

v denním tisku ptačí říše:

že je v lese málo hnízd.

 

Proč je dobré umět psát?

Abys mohl napsat psaní:

Koupím hnízda, bez meškání,

a to aspoň padesát.

 

 

 

Alois Marhoul

 

    Stále častěji se dozvídáme, že na seznamu ohrožených druhů přibyla další položka.

A co knížky poezie? Co knížky poezie, které si zaslouží ocenění? Nejsou už snad také

náhodou v ohrožení? Nebojme se jim pomáhat, i když je napsal někdo jiný. Nebojme se jim pomáhat, i když máme málo času.

   Přimlouvám se za ně. Udělme jim cenu. Udělme jim Mobelovu cenu! Proč Mobelovu cenu? Protože Nobel a Mobel k sobě patří jako černá a bílá, jako noc a den, jako jin a jang.

   Nobel se narodil v bohaté stockholmské rodině podnikatele a v 17 letech mluvil plynně švédsky, rusky, francouzsky, anglicky a německy. Mobel se nikdy nenarodil.

   Nobel vynalezl střelný prach (přesněji řečeno bezpečnou manipulaci s nitroglycerinem),

který zabijí - -. Mobel vynalezl normální prach, prach v ložnici, prach v obýváku, prach všude. A ten nikoho nezabije, snad jen přehnaně čistotné manželky.

   Nobelovu cenu mohou získat i teroristé, jako například Jásir Arafat a jemu podobní. Mobelovu cenu nikdy žádný terorista nezíská. To si slibme jednou provždy!

   Alfréd Nobel ve své závěti rozhodl, že jeho majetek se vloží do fondu, z něhož bude každoročně udělována cena za významné objevy, literární tvorbu a mír ve světě. Alois Mobel závěť nesepsal, takže je to na každém z nás.

    Nobelova cena přináší slávu a hromadu peněz. Protože Mobel ví, že sláva dokáže zamotat lidem hlavu a nadměrné množství peněz (až na vzácné výjimky) kazí charakter, tak jeho cena přináší pouze radost. Radost z toho, že se knížka líbí. Minimálně jednomu člověku.  A to není málo. Kolik už bylo oceněno knih, které se nikomu nelíbily.

     Dnes je ještě Nobelova cena obecně považována za nejvyšší ocenění, jaké může umělec získat. Ale zítra? Zítra to bude Mobelova cena!

 

 

 

 

Věra Nosková

 

 

 

   Babička mi občas dovolila, abych si hodila deku přes kuchyňský stůl. Zalezla jsem pod ni a snila v tom huspeninovém přítmí o krajinách, které jsem znala z obrázků rozvěšených na záchodě, nebo jsem se mordovala při světle baterky se čtením. Mezi čtvrtým a pátým rokem se mi totiž postupně podařilo dostat z dospělých informace o písmenech. Nenápadně jsem se na jejich výslovnost vyptávala při pochůzkách po městě a časem jsem dala dohromady celou abecedu. Bylo zjevné, že znalosti jsou strategickou výhodou, o niž se málokdo chce dělit. Zvídavci jsou podezřelí a koneckonců protivní. Moji dospělí si chránili svá tajemství, dokonce přede mnou několikrát za den mluvili německy. V těch chvílích jsem z rodinky vídeňských Čechů vypadla jako cizí, později k nim přifařený element.

   Mým slabikářem byly vývěsní štíty obchodů, úřadů a hesla: Buduj vlast, posílíš mír, Ani zrno nazmar, Stalinskou cestou vpřed! Podobných výzev, vyvedených nejčastěji v krvavě rudé, bylo kolem habaděj. Schwarzovi, přátelé mé nervácké rodinky, mi darovali Ferdu mravence a Míšu Kuličku v rodném lese. Pustila jsem se náruživě do čtení. A proč jsem to tajila? Protože mi matka řekla:

   „A co budeš dělat ve škole? Vytahovat se nad ostatníma? Takové chytrolíny nikdo nemá rád.“

   Měla pravdu. Ale takovou tu nepřijatelnou. Její pravdy byly přesně z tohoto soudku.

 

 

Ortová Zdeňka

Podej mi knihu

 

   Řekněte sami, kdy jindy by už měl dnes mít člověk čas na čtení, než při čekání na setkání se svým ošetřujícím lékařem? Vždyť posezení v čekárně nás přímo vybízí, abychom místo planého lelkování pěkně šustili stránkami, ponořeni do nějakého zajímavého příběhu či fejetonu.

   Já vím, možná namítnete, že luštění křížovky taky dokáže vyplnit čas, ale z mého pohledu to zkrátka není ono. Zatímco knihu stačí vylovit na dezinfikovaný vzduch a číst, křížovka nás ještě nestačila rozptýlit a už si vynucuje přítomnost psacího náčiní, naši plnou soustředěnost na křižující se kolonky, duševní kombinační schopnosti a trochu toho vědomostního fištrónu. Luštící pacient se občas stává i rušivým elementem, zvláště když na osazenstvu čekárny začne vyzvídat, jak se řekne točna na tři a bájný netvor na osm, neboť chudák po jeho levici s bídou soustředí myšlenky na loupání v kříži a jako netvor mu připadá obtěžující luštitel.

   Nedávno jsem opravdu strávila drahný čas v čekárně na ušním a propadala jsem pesimismu. Nemluvím o syndromu čekatele, kterému venku cosi důležitého uniká, zatímco vyčkává na kapky do nosu. Ale zmocnil se mě pocit marnosti při pohledu na spolupacienty. Během tříhodinového vysedávání na trestné lavici určené marodům, jsem knihu v ruce třímala jen já. Připadala jsem si nepatřičně. Skoro jako Zdeněk Štěpánek, když musel coby filmový pan Dačický z Heslova kvůli bafání z dýmky na kobereček až k císaři Rudolfovi třetímu, protože to nikdo jiný v české kotlině nedělal. Nejsmutnější byl však pro mě pohled na unuděné děti. Když se v přeplněné čekárně vzmůže šest školáků s oteklými mandlemi pouze na mobilové hry doprovázené hlasitými kvílivými zvuky jejich bakelitového miláčka, je mi jich líto.

   Až tu náhle musel jistě knižní bůžek nadšením zakřepčit, protože vstoupila maminka s asi šestiletým synem. Chlapeček slušně pozdravil, svlékl si spořádaně bundičku, usedl na lavici a po chvilce, ale opravdu po kratičké chviličce, požádal maminku, zda by mu nepodala knížku. Paní zalovila v kabelce, osvobodila z ní ohmatanou dětskou knihu, několik z nás dospělých dojatě zamrkalo, chlapeček po knize vztáhl ruku, vsunul si ji pod zadeček a posadil se na ni. „Zebe to viď?“ řekla maminka a sáhla do kapsy pro mobil.

   Po takovém zážitku vám krční lékař i se svými podezřelými instrumenty, jež se vám snaží vsunout do útrob, přijde jako celkem neškodný pán se spoustou příjemných vlastností. Protože to, co se děje v čekárně literatuře, je mnohem děsivější.

   Jsem přesvědčena, že pokud dítě přečte pěknou knihu, její příběh mu zaplní duši natolik, že se navždy stává jeho součástí. Pokud nepřečte nic, co se stává jeho součástí? SIM karta? Facebook? Reklamní letáky z Kauflandu?

   Doufejme, že stále ještě nenastala doba, kdy si nejeden žák povzdychne: „Nevím, proč mám ze psaní nedostatečnou, když například e-maily píšu krasopisně.“

 

 

Prouza Petr

Kniha a čtenář

 

  Pamatuji si na svůj asi vůbec první kontakt s knihou, i když to vlastně ani kniha nebyla. Neuměl jsem ještě číst, čili mě mohlo být tak pět let a pobýval jsem na pár dní u bezdětné tety v Albrechticích. Aby toho stále pobíhajícího synovce nějak zabavila, půjčila si u sousedů, od už staršího chlapce hodně roztřepený sešit kreslených dobrodružství Ferdy Mravence. Pro mne to bylo úplné zjevení! Nezapomeňme, že tehdy ještě u nás neexistovala televize a dobrodružné Ferdovy příhody vedle nějakých dětských omalovánek vyhlížely náramně.  Některá písmenka jsem už zřejmě znal a zbytek jsem si prostě vymýšlel. Takže vedle četby už tu byl i zárodek vlastní tvorby.

  Několik dalších let, tak asi od třetí třídy, se pro mne nejpřitažlivějším místem stala místní knihovna. Vyrůstal jsem v malém hornickém městečku Žacléři na úpatí Krkonoš v nádherné horské krajině, ale každý týden jsem jedno celé odpoledne trávil v nadmíru slušně zásobené knihovně. Hodný knihovník pan Soukup spolehlivě rozpoznal podobně naladěného nadšence a tak mě nechával samotného bloumat mezi regály. Vždy jsem si vybral tak tři, čtyři knihy, podle tloušťky, na týden a pan Soukup mi nic jaksi necenzuroval. Vzpomínám si, že jedině, když jsem si asi ve dvanácti letech vybral Mannova Doktora Fausta poněkud zapochyboval, ale knihu mi půjčil. Samozřejmě, tehdy jsem ten náročný text nevstřebal a musel se k Faustovi vrátit pro skutečné čtení o mnoho let později. 

  V té době, ovlivněn úžasnou magičností Erbenovy Kytice, jsem už sám také psal kostrbaté balady, jakousi směs doznívajících pohádek a rovněž pilně čtených Rodokapsů. Dokonce jsem se na kole vypravil do přece jen vzdáleného Miletína po Erbenových stopách, byl jsem pyšný, že je to můj východočeský krajan. Ale jinak jsem své autorské začátky nikomu neukazoval, přišlo mi to jako cosi velice intimního, byť sám jsem si své výplody docela pyšně pročítal. 

  Skok v čase a autorova rázná proměna. Když jsem v prvním ročníku právnické fakulty měl to štěstí, že mi vyšla báseň na titulní straně v tehdy prestižních Literárních novinách, nedalo mi to, abych se nepochlubil svým kolegů a najmě kolegyním. Kdo z těch budoucích vesměs věcných právníků se mé dílko skutečně přečetl, jsem však raději nezjišťoval. To jsem věděl už tehdy, že četba z donucení, vlastně není pravé čtení.

  Asi nejlepší chvíle pro setkání čtenáře a knihy je onen noční, sevřený čas před usnutím. Může to být deset minut, ale spíš půlhodinka, někdy i hodina. Otevřu si knihu, na kterou jsem se těšil, stránky ještě voní novotou a já zvědavě nejprve listuji a pak se většinou spokojeně začtu. Nedovedu si představit, že bych si do postele k noční lampičce vzal laptop a klikal si na elektronické stránky. Doufám a pevně věřím, že ono přátelské souznění klasické knihy a čtenáře nezmizí v šálivém, virtuálním prostoru a snad, že i spisovatelé budou existovat třeba za takových padesát let, byť už jen jako zvláštní podivíni.

                                             

 

 

Rieger Zdeněk

 

 

Kdo nejsem, když jsem?

Nejsem spisovatel, když jsem u papíru a čtu, co jsem napsal. Jsem v tu chvíli jen a jen čtenář: čtu to napsané a snažím se vědět, co o tom vím. Slyším, jak se mi teď smějí:

A když píšeš, tak jsi co? Co? Nevím, ale …ale mohu odpovědět, že jsem muzikant

– v rytmu řádků zaznamenávám tóny: některé delší, než celý rovník, jiné kratičké jako smrk.

Jako smrk? Všichni se rozesmátě diví: Vždyť smrky nejsou kratičké!

A já odpovídám: Ale já nemyslel strom – já myslel vysmrklou slinu vzdechu. Ano – tu,

tu, kterou jsme si teď tady užili díky našemu setkání. I proto nejsem spisovatel…

 

Ano – ano:

čtu. Čtu o cestách neměj strach, čtu o hledání, měj mě k mání, čtu o konci všech začátků,

můžeš mě přitom slůvky rtů (ať je tak anebo i není) oblažit  chvilkou umlčení…

…a podržet pak rety jejichž sliny spláchly krev slůvek…Mňam!

 

Dneska poezie?!

Prosím vás!!! Pokud teď tady žijem – není čas zpívat si, skládat a rýmovat – to nezažene běžný hlad, sycený jen vzpomínkami s chutí! Jaképak téma zrození či smrti – já chci teď mlsat a užívat si času, kašlu na hlubiny a třpytící se krásu – mně stačí svrchu si užívat a být, žaludek hebce naplnit a také… teď si zas hodně hodně troufám: také mít někde někoho, kdo--------------Ano!

 

 

Sylvie Richterová 

Knihy

 

Spěchám psát. To ještě neznamená, že opravdu píši, neznamená, že pilně píši, ale spěchám psát, jako by mi hořelo za zadkem. Jednoho dne shoří knihy, shoří nebo se jen tak na prach rozpadnou, i bez světelných efektů. Myslím už brzo, v tomto shrnutém prostoru, v punčoše času pokrčené na lýtku královny moudrosti. Viděno z celkové perspektivy, jen kousek ode mne ve věčnosti.

Spěchám o to víc tu svoji knihu dopsat, aby i ona shořela toho dne, kdy se všechny obrátí v prach. Tak jsi to myslel?

 

Kniha trvá od začátku do posledního okamžiku. Trvá, i když jsme od počátku do posledního okamžiku už jednou prošli.

Už vím, proč spěchám psát. Stvořil jsi mne k obrazu svému – a já se ti chtěl podobat. 

 

Básně, úvahy povídky, které slyším v hlavě, jak mi je někdo říká: vidím, jakou mají uvnitř barvu a chuť a jaký rytmus, nadechnutí, úzkosti: slyším jejich hlas chtivý narození, někdy píšu a někdy nepíšu. Nevím, jestli když nepíšu, někde zůstávají.

 

- Knihy píšu pro Boha, řekl mi K. A věděl jsem, že říká pravdu.

- Ano, ale jestli nám zbývá málo času, neměli bychom dělat něco jiného, nežli psát? – To už mi tak jednoznačně neodpověděl.

Jedna možnost tu byla: kniha čistá jako modlitba. 

 

Kdysi jsem miloval knihovny, dnes se jich spíš bojím, ale v paláci Maldura poblíž Savonarolova nábřeží, kde byla knihovna filozofické fakulty, jsem byl s to strávit i tři čtyři hodiny bez záchvatu klaustrofobie. Procházel jsem mezi policemi a prohlížel si knihy seřazené podle jazyků, národností, témat a abecedy, bral některé do ruky, namátkou četl pár řádků a s pocitem, že mám černou díru kousek nad úrovní žaludku, zase odkládal.

První kroky vedou povinně čítárnou časopisů, a tam jsem zjistil pokaždé, že odpověď, kterou hledám, je ve skutečnosti docela jinde, než jsem předvídal, a že možná právě díky tomu ji nacházím. S uspokojením člověka, kterému život na každém kroku štědře dokazuje, že opravdu stačí se ptát, aby nám bylo odpovězeno, radoval jsem se s úlevou, co všechno už jako lidi máme zevrubně promyšlené, a v euforii zapomínal na to, co netušíme.

 

A od roku 1855 znovu a znovu trnu, když se dívám, jak Walt Whitman prochází prašným Brooklynem, v tlumoku několik výtisků Stébel tráry, které v tiskárně vlastnoručně vysázel, a marně je nabízí pohoršeným knihkupcům. Když otevřu New Yorker Criterion a čtu to zběsilé spílání a ječení, jako by napsal pornografii a ne knihu básní, kape mi slza do tiskařské černé duše těch novin.

 

 (Koláž z Druhého loučení)

 

 

 

 

 

Jan Sobotka

Z hovorů s přítelkyněmi

 

  Jsa častým návštěvníkem univerzitní knihovny jsem léta vedl dialogy s autory. Dnes rozmlouvám s knihami, víc s pamětnicemi než s novickami.

  „Vyprávím jen o starých věcech, mladší z nás vědí všechno lépe než my, důchodkyně,“ povzdechne si občas dáma, „žiju jen proto, že mám ze zákona zajištěnou věčnost.“ Mlčím, na její dotaz pouze přikyvuji, že znám osud Emily Marty. Pravda, některé její kolegyně mají rády svůj klid v regálech, neboť si užily čtenářů dosyta, jak dosvědčují jejich špinavé a ohrnuté rohy.

Nedávno vyžádanou sbírku básní mi nepůjčili domů. „Zapomněls,“ upozornila mě, „loni jsem měla stovku. Našim důvěrným chvilkám pod přívětivou lampou v tvém obýváku je konec.“

Zdálo by se, že vzácným tiskům je co závidět: bezpečí trezoru, přítmí, stálá teplota. „Chovají se ke mně s noblesou, otvírají mě jemně, v bílých rukavičkách,“ posteskl si mi nedávno jeden z nich, „ale snad dvě století jsem se nepotěšil šustotem svých listů.“

  „Nikdo mi dnes nerozumí,“ slyšel jsem od staromódní parádnice se zlatou ořízkou, „jsem latinsky. Kdeže jsou kouzelné časy klasických gymnázií!“

  S dojetím vzpomínám na logiku s vročením 1867, která se mi dostala do ruky asi před čtyřiceti lety. Zapýřila se tehdy jako panna. Poprvé nahlédla z šera skladu do studovny a nebyla ještě rozřezaná! Nebojte se, počínal jsem si přitom velmi něžně.

Z nostalgie si objednávám dva svazky signatury 331.842, jež mě uváděly do tajů evropské genealogie do chvíle, kdy z nich zmizely tři vyříznuté listy, po čase přišly o další. Chudáci mrzáčci. Měli dvojnásobnou smůlu – na darebáka a nebyly kopírky.

  Co mi prozradila skripta z dějin filozofie? „Kdysi v nás jedna svědomitá filozofka podtrhala nejdůležitější pasáže. Méně pilní studenti se naučí pouze je, o pochopení látky nestojí, trojka je prý dobrá známka. Kdoví, co z nás u zkoušek udělají.“

  „Dva nade mnou debatovali, že jsem po kusech opsaná v jiných knihách, ale zmínka o mně v nich není,“ sdělila mi posmutněle tlustá historie středověku, „a nejsou to prý jen diplomky.“

  „Věřil bys mi, že mám 1237 hesel, z nichž 846 nikdy nikdo nečetl?“ prozradil mi s výčitkou 9. díl naučného slovníku, a proto jsem se zahloubal do hesel karminativum, karnalit, karnauba, karneol a karnet.

  Dosud si však žádná z mých společnic nestěžovala na svého autora. Dal jim život!

 

 

Souchop Josef 

Utrpení starého autora

 

  Pořád jsem věřil literárním teoretikům, že jsem mladý a talentovaný. A najednou mi řeknou, že už nejsem ani mladý, ani talentovaný.  Jako autor postaršího věku prý pouze předstírám smysl pro absurdní humor a ve skutečnosti bastardovsky przním starý dobrý realismus. Takhle jsem dopadl na poslední spisovatelské schůzi, kde mě slavnostně vyřadili. Byl jsem z toho všeho nešťastný, a jak jsem se vracel domů, automaticky jsem otevřel poštovní schránku. V důsledku literárního hoře jsem předtím notně popil ve vinárně, a jak jsem se tak nad otevřenou schránkou nakláněl, ztratil jsem rovnováhu a přešlápl patrně nějakou tajemnou čáru, oddělující čirou realitu od křivého, tajemného absurdna, neboť jsem se zřítil dovnitř. Dvířka za mnou zaklapla a navzdory zákonu reality, jsem já, hmotný autor, byl uvnitř poštovní schránky. Kulatými otvůrky jsem zato ale pěkně viděl na domovní dveře. Teď by se to psalo! Najednou jsem věděl všechno, kdo s kým přichází, kdo s kým se chvatně a tajně líbá, slyšel jsem, co si mumlají ti, kteří šmátrají v cizích schránkách a přitom sami tak toužebně čekají na dopis, na ten svůj dopis. Nyní mi byly jasné všechny milostné trojúhelníky, čtverce i obdélníky, chápal jsem ovály i kosočtverce sousedských vztahů. Také jsem pozoroval holčičku Alenku, která bydlela v přízemí a hrávala si přede dveřmi s loutkou, neuvěřitelně podobnou na výtvarníka Huptícha, co měl v podkroví malířský ateliér a jako kontroverzní talent byl den ode dne rozervanější. Nikdo ani nevěděl, kdy se z domu odstěhoval. Prostě najednou zmizel. První dopis přišel, když jsem spal. Praštil mě pořádně po hlavě. V té době jsem často dřímal, neboť drobty a snítka z kapes, jimiž jsem se živil, pomalu docházely. Vší silou jsem odtrhl známku a s chutí lízal sladký lep. Podle razítka to byl dopis z nakladatelství, ale samotné psaní jsem otevřít nedokázal. Pouze při silném slunečním svitu prozářily paprsky obálku a já se marně pokoušel rozluštit sdělení na několikrát přeloženém listu papíru. Začal jsem ten dopis nenávidět, neboť mi zakrýval otvůrky ve dvířkách a já nic neviděl a byl odsouzený k životu ve tmě. Po sladkém lepu ze známek mi z ničeho nic vypadávaly zuby. Depresivní situace – posedával jsem na vlastních stoličkách. Vzpomínal jsem na dobře míněná slova literárních teoretiků. Vždyť oni to se mnou mysleli hezky a já se jim za dveřmi redakcí posmíval. Dělal jsem posměšky a hloupé obličeje. Ba i parohy jsem některým naznačoval. Ano, tak daleko jsem došel. Potom mne povalila výzva na expres. A abych si vyzvedl doporučený dopis. A já? Já žil ve tmě za dopisy a tušil, že přišly ze zavedených literárních redakcí, kde se rozhodli, že vzhledem k mimořádnému talentu uveřejní všechny mé práce, potřebují však můj souhlas.  Ano! Řval jsem – souhlasím! Já se polepším! Kritici, věřte mi, já už budu hodný, budu psát postmodernisticky, vykašlu se na ty šmírácké manýry, zavánějící realismem. Budu poslušný, jenom mi otevřete schránku! Dopisů přibývalo a mlátily mě po hlavě, a já byl přitisknutý na zadní stěnu schránky, a mé malé, vysušené tělíčko sotva dýchalo. Jednoho dne, kdy jsem už neměl co lízat a nemohl dýchat, jsem usnul nadobro. Poštovní doručovatelé cpali nejrůznější sdělení dovnitř schránky, až jich bylo tolik, že se tím tlakem vyvalila dvířka. Pohlednice, dopisy, oznámení a upomínky se rozletěly po zemi a přivábily holčičky Alenku a Barunku, které si u vchodu do domu hrály s loutkou, co svou podobou tak věrohodně připomínala zmizelého malíře pana Huptícha. Barunka hbitě sáhla a z papírové hromady vytáhla loutku, která vypadala jako pan Souchop, kdyby jej vysušili a zmenšili.

 

 

 

 

Světlík Eduard

Epigramy

 

Žánrová diferenciace I

 

Nešťastná láska k jednomu člověku

stavidla lyriky otvírá.

Z nešťastné lásky k celému lidstvu

rodí se satira.

 

Žánrová diferenciace II

 

Humorista laská,

vtipálek jen tláská

satirik nás spráská.

 

 

Reakce na kritiku

 

Hlubokou vodu

žádný kámen nerozbouří.

Bláto a špína

stříkají jen z louží.

 

 

Šanda Michal

 

Psaný text je záležitost veskrze abstraktní. Zakódovat myšlenku pisatele do písmen a následné rozklíčování čtenářem vyžaduje značné intelektuální schopnosti. Přes všeobecnou gramotnost se ukazuje, že umění psát a přečtenému správně porozumět je záležitostí pouze určitého okruhu lidí. Stejně nevelkého, jako za renesance nebo národního obrození. Obecnou přirozeností lidskou je vyjadřovat se pomocí mnohem snadněji pochopitelných symbolů. Dorozumívali jsme se jimi od pravěkých nákresů na stěně jeskyně v Altamiře po egyptské hieroglyfy v pyramidách. Pravda, úvahu o postmoderních postupech v literatuře pomocí symbolů nezaznamenáme, koho ale zajímá postmoderna? Normální lidé si potřebují sdělit každodenní banality a to pokud možno co nejstručněji. Proto jsme se navrátili ke staré osvědčené praxi.  Stojíme na prahu nové hieroglyfické doby, jen místo kamenného rydla máme moderní nástroje. Bylo by bláhové domnívat se, že po nás coby svědectví zbude Joyceův Odysseus. Zbude tu mobil a v něm sms:

 

K Λ 12 ∩/∩ D # :-( ! Γ :-) ;-) !! k :-) Λ Λ Λ ∏ @ :-( :-))) R.

 

Kocourku, šla jsem přes oběd do Mezibranské k Diorovi, ale měli zavřeno. Smutný smajlík a jsem teda jako že hodně naštvaná. Já se snad pověsím. Ha, ha, spiklenecké mrknutí. Neděs se, to víš, že to kocourku nemyslím doslova. Veselý smajlík. Už ale musím zase utíkat zpátky do kanclu. Pošli mi mejla. Taková jsem už já, všechno je špatně, ale dovedu se tomu zasmát. Renáta

 

 

 

Šofar  Jakub /Trojánek/

 

  Složité věci jsou většinou úplně jednoduché. A v tom je ta složitost. Protože kdyby lidi tuhle housku na krámě pochopili, začali by vlčit a nebyl by klid na práci. A vůbec klid na všechno. I na klid.

  Tak třeba člověk by očekával, že nějaký literární badatel už konečně kápne božskou, bouchne Holanem nebo Hrabalem o stůl a řekne: Sestry čtenářky a bratři čtenáři, už to dále nemohu zapírat, ale role literatury v našem světě už dávno není normotvorná, edukační či emancipační národnostně, politicky či genderově. Jedině snad z té staré party zůstal vkus, krása, nebo jak to chcete nazvat. Dnes vykonává literatura především službu medicínskou: vyvolává různé typy čtenářské libosti a pouští žilou autorské frustraci. Je to nejlevnější lék právě na ty bolesti, které léčit není snadné. A k tomu si ho ještě může pacient předepsat sám. Pro začínající či nerozhodné čtenáře by byli vyškoleni knižní doktoři. Ti by při vyšetření chvíli zkoumali vyplazený jazyk, poslechli si srdce, zeptali se na stolici a pak by třeba řekli: Tak já to vidím na jednoho Rex Stouta týdně, před spaním tak dvacet stránek, když bude víc, nevadí. Přes víkend Philipa K. Dicka, ale v jednom zátahu, nepřerušovat. Za šest neděl se přijďte ukázat. Trošku si to prosvištíme...

To by ovšem znamenalo, že vše kolem knih by přešlo z ministerstva kultury pod gesci ministerstva zdravotnictví a lékárny by se propojily s knihkupectvími.

  Líbilo by se to velkým nadnárodním výrobcům klasických léků, zdravotním pojišťovnám nebo lékařské komoře? Nelíbilo. Bouchne někdo Holanem nebo Hrabalem o stůl? Nebouchne. Protože nejsme tak bohatí, abychom se mohli léčit levně.

  Houska na krámě sice ztvrdne, ale nás to přece od čtení a psaní neodradí.

 

 

 

Trefulka Jan

Po třinácti letech

 

  Slyšel jsem čirou náhodou debatu na toto téma v televizi. Od odborníků zvučných jmen jsem se mimo jiné dozvěděl, že pisoár, postavený do výstavní síně a podepsaný autorem-umělcem je už cosi jiného než pisoár. Promění se v předmět, který může být prodán jako umělecké dílo a jeho cena, podle věhlasu „autora“, může jít do desetitisíců.

  Připadá mi, že je to skoro takové mystérium, jako když kněz promění na oltáři nechutný oplatek v tělo Krista Pána. V obou případech je to nesmysl. Rozdíl, ale dost podstatný, je v tom, že proměna v tělo Páně má tisíciletou tradici, byla a je součástí duchovního světa mnohých generací a nese v sobě pro věřící výklad smyslu života, příklad postoje k bližnímu, chcete-li jeden ze základních zákonů, které by snad mohly umožnit další přežití lidského rodu. Mystérium pisoáru, z něhož se údajně v novém kontextu stalo umělecké dílo, odehrává se pouze v hlavě „tvůrce“. Jeho odvaha, nebo spíš drzost, se pokouší přesvědčit diváka, že do výstavní síně postavený pisoár je cosi, co se vyrovná Michelangelovu Davidovi, Beethovenově symfonii nebo románu Franze Kafky. A možná dokonce, má-li dost šarlatánství v povaze, opravdu se považuje za velkého mága, velekněze, za proroka postmoderní doby, zvlášť když ho v tom utvrzuje internacionální společenství fanatických individualistů a snobů, kterým vyhovuje neslýchané zamlžení a zmatení hodnot, protože je nedovedou a nechtějí ani rozpoznat, ani respektovat a vůbec už ne vytvářet.

Umění bylo od počátku po dlouhá tisíciletí spojeno s bohy a mýty, kteří jím vstupovali do života lidí, v něm byly tradovány představy o vzniku světa i člověka a mravní zákony, podle nichž mělo lidské společenství žít. V něm se i odehrával velký duchovní zápas o pravdu o člověku bez boha a bez mýtů. Ale ve chvíli, kdy od nich umění sebe i člověka osvobodilo, když se může svobodně věnovat samo sobě a nečiní si žádné ambice, kromě údajně autentické výpovědi o stavu duše svého tvůrce, ukazuje se, že s velkým a obtížným břemenem služby se z umění vytratila i mravní velikost. Umění už nemá velké osobnosti s mravním kreditem, ale jenom velké režiséry, aranžéry, upravovatele a zjednodušovatele, sestavovatele textů a výrobce hluku, tvůrce billboardů a „epochálních“ kolekcí dámských hábů. Jako by lidé tohoto věku ztratili jakékoliv veliké téma a vůbec chuť o velkých tématech mluvit a naslouchat těm, kteří o nich ještě přemýšlejí. Málem už trojrozměrní dinosauři lámou světové rekordy v ziscích producentů a sympatie, které v lidech vzbuzují, nebudou asi náhodné. Zánik lidské civilizace nebude ovšem způsoben vesmírnou katastrofou, ba ani jadernou válkou, ale vlastní blbostí, nízkostí a neschopností i bez Boha dodržovat pravidla nutná ke slušnému lidskému životu. Stačí sledovat činnost politických stran, vlády, Parlamentu i Senátu České republiky, které jsou pořád snad ještě počítány k evropské lepší společnosti, abychom si představili, co naše potomky v příštím tisíciletí čeká.

  Než však dojde k nejhoršímu, nastanou jistě postupné změny: velká literatura bude celá propasírována televizí, přepsaná do komiksů, jejichž náklady zavalí zbylé, komerčně dosud nevyužité prostory knihoven. Divadla budou hrát jenom zpaskřivené, zhudebněné, „geniálně“ upravené a zrežírované verze klasických her, hororové muzikály a pornografizované Verdiho opery. Novodobé oddělení Národní galerie bude od sklepa po půdu naplněno železným šrotem, zázračně proměněným v umělecká díla. Na nejčestnějším místě, jako vrchol vývoje a suma umělecké imaginace a věšteckého zraku, bude vystaven bidet opatřený podpisem uznávaného populárního umělce, který náhodou také podpořil nějakou budoucí vládnoucí stranu ve volbách.

/Poprvé vytištěno ve sborníku DUHA 1997/

 

 

Tuček Ondřej

Bonifác

 

  Učí nás literaturu jistý Bonifác. Ostatně, mohli byste ho znát – je ve svém oboru nejlepší v zemi. Co v zemi – na Zemi! Ví o literatuře všechno. (Kdoví, jestli mi právě teď nečte přes rameno.) Bonifác nejen všechno ví, ale je také výtečný analytik a znamenitý syntetik. Má oči rentgenu a instinkt divocha. Ale to ještě pořád není všechno. Bonifác je šoumen. Představte si, že on tohle všechno ještě navíc dovede prodat! Není proto divu, že se na jeho přednáškách střídají okamžiky vesmírného vytržení se salvami smíchu. Nás muže odzbrojí Bonifác i průměrným výkonem, zatímco naše kolegyně zapomínají své osobní údaje už při pouhém Jeho vstupu do posluchárny. Při jeho přednáškách jako na povel tichnou sbíječky, jinak neúnavně drtící dlažbu pod okny školy, a existuje dvě stě padesát svědků na to, jak se po jednom zvlášť odvážném Bonifácově výroku samy od sebe rozsvítily v posluchárně zářivky.

  Naštěstí i on má svou skvrnu na štítě – totiž to, že se z miláčka davů proměňuje u zkoušek v nelítostného bijce. Vyhazuje bez varování za zcela nečekané věci ty nejlepší z nejlepších. (Patří mezi ty vrcholně nebezpečné bytosti, které po vás po pěti letech studia požadují ucelené znalosti, ignorujíce fakt, že jste v prvním ročníku měli problémy s dívkami, ve druhém s alkoholem, ve třetím jste dělali revoluci, ve čtvrtém vstávali v noci k dítěti a v pátém přestavovali byt.) 

  I mně bylo jednoho dne souzeno stanout před Bonifácovou soudnou stolicí.

  „Znáte Dyka!!? vybafl, ještě jsem ani nedosedl.

  To byla samozřejmě rána pod pás. Jaktěživ jsem o žádném Dykovi neslyšel. Můj duševní obzor už delší čas okupoval autor jediný – já sám.

  „Znáte Tučka!!?“ kontroval jsem.

  Znal. A nejen to. Ukázalo se, že jsem jeho zamilovaný autor. Rozpovídal se o mé práci s postavami, ocenil potlačení plánu prostředí ve prospěch šokující pointy. Zaujalo ho – a nepopírám, že mě také – mé neotřelé vidění odvěkých bolestí člověčenstva. Hovořil dlouze a fundovaně a jen tu a tam se mě na něco zeptal.

  A pak se to stalo. Vyhodil mě ze mě.

 

 

Uhde Milan

Chvála moudrého čtenáře

 

  Jan Zábrana rád citoval výrok Jiřího Weila: „Nikdy není autor tak blbej, aby nebyl čtenář ještě blbější.“

  Výrok vypadá hodně cynicky. Rozumím mu však jinak než jako autorskému spoléhání na čtenářovu nedostatečnost. Myslím, že jím Jiří Weil – a jiní, kteří podobnou myšlenku vyslovili před ním – toužil říci, že každý spisovatelský pokus najde nějakého vyznavače. Vzpomínám si, že jsem kdysi jako redaktor dostával na stůl tuze nepodařené povídky provázené autorovým ujištěním, jak nadšení byli čtenáři rukopisu počínaje členy rodiny a konče sousedy. Nemám důvod tomu nevěřit.

  Weilovská maxima se však dá i obrátit: „Nikdy není autor tak moudrý, aby nebyl čtenář ještě moudřejší.“ Typickým dramatikem, který se pasoval na dodavatele mouder na adresu nevědomého diváka, byl podle mě Bertolt Brecht. Daleko víc než jeho závislost na utopické ideji revolučního marxismu mu zazlívám to, jak se vytahoval na obecenstvo. Chtěl poučovat – a poměrně brzy se ukázalo, že se geniálně nadaný divadelník mýlil takřka ve všech idejích, které z jeviště hlásal.

  Ve skutečnosti není autor nikdy moudřejší než jeho nejmoudřejší čtenáři. Setkal jsem se v životě mnohokrát s diváky, kteří mě zkušeností, vhledem do cizích osudů a lidskostí vysoce předčili. Chyběla jim jen ambice upsat se na celý život tvorbě divadelních her. Některé z těch lidí bych mohl jmenovat – svou ženu na prvním místě, ale třeba i dramaturga Karla Krause, doktora Františka Koukolíka nebo psychologa Karla Plocka. Rozhovor s nimi mě pokaždé nezastupitelně obohatil.

  Nikdy jsem při psaní nemyslil na toho, kdo bude můj výtvor číst nebo sledovat jeho scénické provedení. Snažil jsem se vypovědět své co nejpravdivěji a nejpřesněji. Ale když jsem napsané řádky po sobě předčítal, pokaždé mě napadlo, co by na ně řekli mi moudřejší a znalejší čtenáři. Byli mými nedobrovolnými patrony a jsem jim vděčen, že při mně stáli, ačkoli si většinou neuvědomovali, jak mi byli nápomocni. Alespoň dodatečně jim chci touto cestou vzdát chválu.

                                                                                                                       

 

 

Uher František        

Něco nás nutí psát

           

 

  Stále nás něco nutí usedat a psát. Pokud někdo nepíše vestoje jako Hemingway, aby v případě ohrožení snadněji unikl rozhorleným čtenářům. Přesto bychom si měli uvědomit, že existuje i smysluplná zahálka a když nevíme, kam dřív skočit, měli bychom si skočit do hospody. Pokud člověk není spořílek, protože v hospodě ušetří jedině tehdy, když sedí doma. Můžeme pročíst mnoho moudrých knih, ale k vlastní moudrosti se musíme prožít. Leč pozor, život není tak krátký, abychom se občas nezastavili a nevynadali sami sobě, protože spokojenost je největší luxus, jaký si můžeme občas dovolit. Dobré nápady se totiž většinou dostavují pozdě. Neustále sílí pocit, že literatura a život jsou dva břehy téže řeky, které se od sebe stále víc vzdalují a nejhorlivěji jsou zatracovány knihy, proti jejichž obsahu scházejí argumenty. Setkáváme se s kritickým myšlením, jehož cílem je najít něco špatného na dobrém. Dostáváme rady, abychom psali jako W, X nebo Y, jenomže běda, my to tak špatně neumíme. Víme svoje, není nezbytně nutné považovat za malého myslivečka každého, kdo táhne flintu. I v okázalém rouchu zůstává blábol blábolem. Co vtěsnáme do aforismu, z toho přičinlivý spisovatel vytvoří román. Držíme se raději stranou uznávaných pohodlných tras. I když již nemáme čtenářům co povědět, stále ještě můžeme psát. Pseudonymy používáme pouze tehdy, když se obáváme příliš mnoha zasloužených poct.                     

 

 

Vanča Jaroslav 

O psaní v časech nečtení

 

  Je to ale zatrachtilá situace, milí čtenáři, vždyť to někdy vypadá, že kromě vás už nikdo ničehož nečte, až si jeden říká, má-li to jeho připisování vůbec nějaký smysl. A i ti co dosud čtou, čtou dnes nějak jinak, ne aby hledali odpověď na existenciální otázku Co dělat?, ale spíše samo čtení chápou jako odpověď na ni, tedy jako prostředek, jak se čtením zabavit. Kdepak jsou časy, kdy psaní čtenáře podněcovalo, rozšiřovalo lidské vědomí, lidskou svobodu, cit a soucit?  Což o to, pocit házení hrachu na zeď zažíval homo scriptoris zřejmě odjakživa. Když jsem byl mladý, sebezáhubně romantický básník in spe, oslněný a osmyslněný portréty vousatých bardů v čítankách, obejdoval jsem se v tehdy romantických částech města, chytal se nálad a zaslechl-li jsem zpoza oken přerývané ťukání do psacího stroje, hned jsem si pomyslel, že to tam básník pomocí rumu svádí Múzu a tluče verše, aby si tak vydělal na rum, který opět promění ve verše…  Inu, svět mne už tehdy zajisté podváděl, přepisovala tam spíše sekretářka projev svému šéfovi, v lepším případě tam třeba jiná osvícená písařka rozepisovala samizdat a v nejhorším případě tam vskutku smolil nějaký režimní páprda ze Svazu spisovatelů to, co pak už nikdy nikdo nečetl.

  Dozvěděl jsem se, že psaným slovem se dnes nechává doslova oslovit jen sem tam nějaký ten vzdělaný příslušník střední třídy a ještě ho prý bude ubývat. Představuji si ho jako vás, milí čtenáři, vidím v takovém sympatickém jednotlivci člověka, který vlastně je i není, čte tak trochu navzdory, protože žádné pořádné médium ani reklama na něj moc nemyslí a v jeho čtení ho nepodporuje, naopak, zrazuje vás, abyste si raději koupili – cojávím – třeba automobil, nebo něco stejně málo kompatibilního právě se čtením.  Neplatilo to vždy, v dostavníku či sentinelu bylo lze výhled po šumných dálavách propojit s pohroužením do stránek románu či sbírky básní, a jistě by to šlo i dnes v pendolinu či šinkanzenu, jakkoli se snaží být rychlejší než myšlenka. Dovezou vás co nejrychleji přes lán světa, zřejmě abyste tam měli více času na čtení… Ale ať si jedou rychle jak sluneční paprsek, něco beztak nepředhoní; je to tak rychlé, protože my se nepohybujeme v tom, zato ono se to pohybuje v nás. Je to stres, záhubný strach z toho, že během vstřebávání literárního díla o něco přijdeme, třebas o peníze, které dnes souvisí i s oním nevyslovitelným, jímž se smysl psaní z ekonomických vazeb dříve vyčleňoval. Ale za to opravdu nemůžeme my, vzdělaní lidé střední třídy, vezoucí se někde v podpalubí civilizačního Titaniku. Ti nad námi a ti pod námi, alespoň v našich luzích, beztak ničehož literárně poctivého nečtou, a už vůbec ne nevyslovitelného.

Nebylo by tomu zajisté tak, kdyby svět nebyl vepsí. A není to dnes už jenom bytostná skuhravost literátova: Je to cosi obecnějšího, až snad všeobecného, vždyť co chvíli se mi teď sune pod oko nějaký text brojící proti nepořádkům stran vyšších principů mravních, nějaký ten výkřik volajícího na poušti bezmoci a zklamání. A zjišťuji radostně, že ony texty nejsou nejen špatně míněny, ale i napsány. Jejich pisatelé jako by si byli dobře vědomi, že je třeba více než kde jinde a kdy jindy dobře formulovat, protože jak jinak chytnout za srdce, zaujmout rozum a zasáhnout svědomí? Domlouváme se takto horizontálně mezi sebou, vertikálně zas tlumočíme slova svých předchůdců našim následovníkům. Slovo má náhle zase smysl; je-li dobře napsané, dá se pak – až dojde na věc -  i dobře povědět.

 

 

 

Vašinka Radim

 

Já o voze ty o koze tu už bylo

 

Bzučení hnusné mouchy tse-tse

vyhání mne ráno z postele

Protřev si oči

a po snídani

znovu ji zarputile honím po pokoji

Až do oběda

který si podávám v kuchyni

kam mouchy nesmějí

A zas jdu po ní

Znaven

posléze usednu k odpočinku

Tu pravidelně mne ta hajtra bodne

a zmámen usnu

prásknuv hlavou na klávesnici

svého počítačového stroje

K večeru s návratem do života 

Pozvedám hlavu patře  

na obrazovku stroje

v očekávání 

obvykle krásné surrealistické básně

již v spánku vymlátím svou hlavou

nosem a uchem pravým i levým

v hlubokém tse-tse spánku

 

Dnes zdiven zírám na výjimku

kdesi vyčtené úsloví

 

Ráda kočka ryby jí ale do vody nechce

 

I pouštím do světa tento verš

zvědav u koho se ujme

 

 

Jaroslav Vejvoda

Tvůrčí čtení

 

Můj oblíbený satirik S. J. Lec odmítl za třeskutého socialismu v mírovém Sarajevu převzít literární cenu neliterárně zásadově: „Sarajevo? Kde zabili mého arcivévodu? Nikdy!“ Přesvědčil mě i bajkou, odmítající halit literární neúspěch do neliterárního úspěchu. Zněla asi tak (cituji z paměti, nezatížené termíny): „Byli dva autoři. Jeden obýval vilu, na chatu jezdil drahým vozem, dobře jedl, uvykl poctám, obdivu, reedicím. Druhý neměl editora, ani čtenářku, ba ani bicykl. Živil se v podnájmu točeným salámem a nehasnoucí nadějí. Čím se lišili? Literárně ničím: oba psali ostošest - špatně!“ Tolik o tvorbě, neboť rozdíly adres, poct, vozů i nákladů přece neobsáhnou muka psaní - je-li vskutku tvůrčí. Tím méně rozkoš ze čtení neovlivněného (ne)vkusem doby a kolegů. Zběhlý čtenář tuší, že míním autorské čtení v jeho pravýznamu, sebetrýzeň četbou vlastní tvorby, bez publika a odměny. Z rostoucích muk zrodu a mizejícího echa vyvozuji, že tvůrčí četba už není autorovi hanbou, ani mukou. Silácké výroky: „Když čtu svůj text, zvracím,“ či „Nečtu po sobě ani titul, ať čtou ty, co nepíšou!“, jsou minulostí. Trh vzešlý z privatizace bez přívlastků (a bez kultury) zaručí autorům rozkoš z četby vlastních děl bez úzkosti z přijetí knižními čtenáři - ti zmizí. Čtěme a pišme hlody a blogy. Zvracení editora samizdatu nepodepsaného (aspoň) jedním z (pěti) jmen autorek i autora (tří set) bestsellerů a nepojmutého rozvinutým trhem, utichne. Nic nebude rušit v éře tvůrčího čtení autorizované čtenáře. Tvůrci, čtěte (vlastní texty)!

 

 

Jan Vodňanský

Na rukou mám mozoly

 

 

Na rukou  mám mozoly

Každý jako fazoli

Na rukou mám mozoly

Mozoly jsou od Zoly

 

            Čet jsem svazek jeho Nany

            Teď jsem trochu uondaný

            Mozoly mám na rukou

            Čekám až mi natlukou

 

Tajná vášeň čtenáře

Krev mi vhání do tváře

Je mi totiž teprv pět

Ale už mě baví svět

 

            Večer spánek předstírám

            A pak tajně otvírám

            Louskám slovo po slovu

            Hříšnou Nanu Zolovu

 

Na rukou mám mozoly

Každý jako fazoli

Na rukou mám mozoly

Mozoly jsou od Zoly

 

            Hlavu mám jak z olova

            Je v ní Nána Zolova

            Nikdo nemá tušení

            Jaké je to vzrušení

 

 

 

Vopěnka Martin

Spisovatel na tvůrčím pobytu

 

   Občas mi taková výzva přijde mailem: „Přihlaste se do výběrového řízení na tvůrčí spisovatelský pobyt v trvání tří měsíců…“  A nejednou jsem si kladl otázku, jak asi ten tvůrčí spisovatelský pobyt vypadá. Dnes večer ve sprše mne napadla odpověď: Bude to něco jako inseminační stanice. Vybraný plemenný býk je zde umístěn ve speciálně připravené, polštáři vystlané kleci. Psací stůl umístěný tak, aby světlo dopadalo zleva, nahrazuje nádoby připravené k odběru vzácného tvůrčího spermatu. Nuže, milý spisovateli, směle do toho. Těšíme se na plody vaší práce.

   Existence podobných pobytů bohužel svědčí o tom, že dnešní doba dokáže devalvovat úplně všechno – dokonce i tvoření. Jistě, každý opravdový tvůrce potřebuje ke své práci také soustředění a klid. Ale není na spisovatelském životě nejkrásnější právě to, že si tohle všechno musíte vydobýt vy sám? A že vás potom ten nejúžasnější nápad napadne třeba na nádražním hajzlu, kde nemůžete ani dosednout, natož si něco poznamenat? Že se vám hlavou honí věty právě promýšlené zápletky, ale nejprve ještě musíte vyzvednout děti ze školy a napsat s nimi úkoly? Že ve vás zraje téma několik let, pořád se jej trochu bojíte, ale najednou cosi ve vás řekne: „Teď!“ A vy sednete a píšete.

   Pardon, pardon. Nepište! Je přece teprve patnáctého ledna, zatímco váš tvůrčí pobyt začíná až osmnáctého dubna. Plemenný býk také nebývá připuštěn krátce před návštěvou stanice.

 

 

 

Zemančíková Alena

Dvakrát Petlice                                    

 

   V roce 1974 se v mém životě staly dvě hrozné věci: pádem ze skály se zabil můj bratranec a z politických důvodů mě nedoporučili a tedy ani nevzali na vysokou školu. Významem jsou ta dvě neštěstí nesrovnatelná, ale srovnala se místně. Dva týdny jsem strávila na zahradě u Prahy se svojí tetou, abych jí dělala společnost a byla jí útěchou z té ztráty. Teta byla silná žena, pevně odhodlaná se nezhroutit, a strávily jsme spolu docela veselé dny. Jaké byly její noci, to nevím.

Mezi česáním višní a rybízu jsem si na trávníku četla. Teta měla vydání Hrabalovy knížky Obsluhoval jsem anglického krále z Petlice, podepsané autorem a těžko čitelné z desátého nebo kolikátého průklepu. Četla jsem tu knížku za poledního slunce, tak, jak Bohumil Hrabal psával, slunce se odráželo od bílých stránek a světle šedá barva písmen se v něm jevila kontrastně černou a dobře čitelnou (večer v chatě se nedalo přečíst nic). Na rozkvetlé tetině zahradě jsem byla zaplavena krásou Hrabalova textu, horké sluneční vlny splývaly s vlnami vyprávění a lítost nad smrtí tetina syna byla přehlušena trnutím z osudu Hrabalova hrdiny. Cítila jsem, že smysl života spočívá v tom, že žijeme svůj příběh, že nic nezůstane tak, jak se to momentálně jeví, a chce-li člověk vědět, jak to bude dál, nezbývá mu, než žít. Moje studijní ambice se ve srovnání s příběhem Hrabalova hrdiny ukázaly jako něco, co člověk může klidně opustit, pokud mu skutečně jde o něco podstatného, protože na podstatné si člověk přijde sám.

   O deset let později, to už jsem měla tři děti, jsem se i s nimi sebrala a odešla od svého muže. Bylo to převratné rozhodnutí, při němž jsem měla pocit naprosté životní prohry, vše, na co jsem vsadila po onom létě 1974, rodina, děti, příroda, svobodný život mimo vládnoucí struktury, se zhroutilo. Byla jsem s dětmi u rodičů v Praze a nebyla schopná číst nic nového, bylo zase horké léto a já jsem koukala do rozžhaveného pražského nebe a počítala hodiny každého dne. Do té doby, než jsem našla v rodičovské knihovně další knihu z edice Petlice, podepsanou autorem a špatně čitelnou z dvanáctého nebo kolikátého průklepu. Český snář Ludvíka Vaculíka. Začala jsem číst a znovu se mě dotklo, že člověk naplňuje smysl svého života tím, že žije, že přijímá své prohry, zmarněné možnosti, nenaplněné ambice a citové zmatky, že člověk má právo na osud, složený z odboček a zpětných kroků, že život je složitý vzor. Když jsem Český snář dočetla, bylo mi už lépe a mohla jsem se vydat vstříc dalším krizím a průšvihům. Od té doby se mi už nestalo, aby mě v rozhodujícím okamžiku životní krize zachránila kniha, ale protože osudové chvíle přicházejí třikrát, čekám.

 

 

 

 

Jiří Žáček

Nesmrtelná kniha

 

   Gutenbergovská éra prý končí, vytlačena érou počítačů. Tradiční tištěnou knihu prý brzy vystřídá kniha elektronická. Ale i guru postmodernismu Umberto Eco, který rozhodně netrpí staromilstvím, podotýká, že počítač je snadno zranitelný, závislý na elektrické síti a nelze si ho vzít do postele. Připomíná: Knihy patří k těm druhům nástrojů, které jednou vynalezeny nemusí být dále vylepšovány, protože jsou zcela v pořádku v té podobě, v níž byly od počátku, stejně jako kladivo, nůž, lžíce či nůžky.

   K přednostem tradiční tištěné knihy patří i některé nekonvenční způsoby jejího užití. Namátkou: kniha spolehlivě nahradí ulomenou nohu postele či skříně; lze ji použít jako schůdek při líbání příliš vysoké přítelkyně i k podložení téže vleže; v případě nouze nahradí balicí, cigaretový i toaletní papír; z vytržených listů můžete skládat čepice, vlaštovky a lodičky k pobavení nudících se dětí; hodí se i k rozdělání ohně při zbloudění v divočině; kniha je vhodnou skrýší k zakládání bankovek na horší časy i tajných milostných dopisů; klasický román v tvrdé vazbě vás ubrání při napadení zuřivým analfabetem; středně velká knihovna při nedostatku jiného paliva postačí k vytopení místního hostince i k upálení místního kacíře…

   Je snad zřejmé, že tradiční tištěná kniha je nahraditelná jen stěží.

 

 

 

 

Žák David

Borgesovy stromy

 

Jorge Luis Borges píše, že není důležité množství přečtených knih, ale jak často se k té které knize vracíme. Bioy Casares v Borgesově povídce TLÖN, UGBAR, ORBIS TERTIUS říká, že zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují počet lidí. Morel, v Casaresově příběhu, se snažil zadržet přítomnost, na věky ji otisknout do pohybujícího se obrazu a vytvořit si tak soukromý ráj. Tato marnost byla korunována – život se stal zásobárnou smrti. Co když s každou napsanou větou, s každým tahem štětce jen konzervujeme okamžik, rouháme se stále proměnlivému pohybu a času, stvořitelskému principu? Možná psaním zasvěcujeme život smrti, z proměnlivého a těkavého se stává nehybný skelet. Možná. Byly kultury, které zakazovaly zpodobňovat Boha i člověka. Byly a jsou přírodní národy, které nikdy své vědění nezapisovaly. Vyprávěly si příběhy a ty putovaly od vypravěče k vypravěči. Tak jako u Maria Vargase Llosy v jeho indiánsko-pralesním románu. Je možné, že i tiskárny jsou ohavnosti, vždyť rozmnožují počet knih. Pak by byl Johannes Gutenberg jedním z největších zločinců všech dob. Každý vytištěný příběh je recyklovaný, má mnoho naklonovaných bratrů a sester. Není už jenom sám v sobě, ale je bezbranně uskladněný na paletách, distribuovaný a prodávaný. Stává se zbožím jako housky, spodní prádlo nebo hrnec z nerezu. Na pultech knižních paláců jsou tisíce hřbetů krčících se pod hřbety progresivnějších a agresivnějších titulů, připomínají namačkaná kuřata ve slepičárnách. Kdekterý čtenář zavrávorá, závrať jej vyvrhne ven do ulice, co nejdál odtud. Podobně se cítím před svou, léty budovanou knihovnou. Přišel čas účtovat a třídit. Abych mohl svobodně dýchat, konečně se zas pohybovat a ne být zkamenělinou uprostřed přeplněných regálů, ponechám si jen několik zásadních knih, k nimž se stále vracím a budu vracet. Protože, jak říká Borges: kniha by měla směřovat ke štěstí, pokud tomu tak není, pak ve skutečnosti neexistuje. Kdo máte zájem zaplavit svůj životní prostor jako Hanťa v Příliš hlučné samotě, rád vám svou knihovnu prodám, abych si mohl koupit zas jiné zbytečnosti. Nebo ji spálím jak v Canettiho Zaslepení? Nechám si jenom Thoreaua a jeho Walden, Eliadeho Šamanismus a z dětství Setonovy Dva divochy, zbavím se i bytu ve městě, koupím maringotku a začnu žít v lesích. Budu sedávat u kmenů obřích smrků, dubů, buků a jedlí, abych jim mohl vyprávět příběhy. Snad mi odpustí všechen ten potištěný papír, smrt stromů, které musely kvůli tomu padnout. A spolu možná procítíme – krásný prožitek a opravdovou zkušenost –, jak říká Borges a dodává, že slepota je dar, obrovský dar, protože dá člověku možnost naslouchat. A já zas budu naslouchat větru v korunách bříz a lip. Mám to skvěle vymyšlené, budu se stále jen vracet. Asi si nechám i toho Borgese.

 

 

Žantovský Petr  

Kdo jsem?

 

Jacques Prévert – Pohádky pro nehodné děti

Samuel Huntington – Střet civilizací

Karel Hynek Mácha - Máj

William Saroyan – Tracyho tygr

Gregory Corso – Armáda

John Kennedy Toole – Spolčení hlupců

František Hrubín – Jobova noc

Stefan Zweig – Hvězdné hodiny lidstva

Robinson Jeffers – Pastýřka putující k dubnu

Josef Kainar – Lazar a píseň

A. A. Milne  - Medvídek Pú

Umberto Eco – Skeptikové a těšitelé

Marina Cvetajeva – Poema konce

Jiří Šotola – Kuře na rožni

Tomáš G. Masaryk – O bolševictví

John Gray – Slamění psi

Milan Kundera – Nesmrtelnost

N. V. Gogol – Mrtvé duše

František Halas – Torzo naděje

Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ

Jack Kerouac – Podzemníci

Karel Poláček – Bylo nás pět

Anton Pavlovič Čechov – Platonov

Michael Crichton – Říše strachu

Francois Villon – Balady

 

Místo toho, abych zabil přidělených 30 řádek planým rozumbradováním, připomněl jsem si starou moudrost: Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Tak jsem 25 řádek popsal knihami, bez nichž bych byl, myslím, někým jiným. Jenže, když se na to tak podívám, kým jsem vlastně teď? Kdo to uhodne, dostane ode mne – knihu!