Pegasovo poučení

Pegasovo poučení

Antologie české poezie 1945 - 2000
Vydalo nakladatelství Paseka 2002

Uspořádali Petr A. Bílek, Miroslav Huptych, Jan Macháček a Vladimír Pistorius
Edičně připravil a autorská hesla napsal Petr A. Bílek

Úvod

Tato antologie si neklade za cíl představit české básníky druhé poloviny století v reprezentativních autorských výborech (na to by musela být mnohonásobně obsáhlejší). Nešlo nám o portréty jednotlivých básníků, ani o připomenutí milníků, které se v té či oné době zdály být současníkům důležité. Snažili jsme se ale postihnout – alespoň v hrubých rysech – základní témata a motivy, i výrazné poetiky, které českou poezii tohoto období formovaly, zachytit či rekonstruovat stopu, jež posledních pět desetiletí v české poezii zanechalo.

 

Básně, které jsme vybrali, jsme nakonec rozdělili do osmi oddílů, které tematizují základní pocity a problémy – vedle tradičních básnických témat smrti, lásky, existence a hledání jistot v návratech do dětství a ve vztahu k vlastní zemi a krajině je to soucit, vábení vyvolavačů, reflexe doby a konečně otázky týkající se smyslu samotné básnické tvorby.

 

V antologii se objevuje 58 básníků. Jsme si vědomi, že jejich výběr i volba jednotlivých básní byly, jakkoliv se na něm podíleli čtyři sestavovatelé, subjektivní – a že ani jinými býti nemohly. Limitoval nás také konečný rozsah, neboť naším cílem nebylo sestavit vyčerpávající několikasvazkové “dílo”, jež je třeba studovat, ale knihu, kterou lze přečíst. (Rádi při tom přiznáváme inspiraci antologií A co básník, která v podstatě zachytila českou poezii prvé poloviny století, a kterou sestavili a v roce 1964 vydali Jiří Brabec, Karel Šiktanc a Jiří Šotola.) Věříme proto, že přehled, jejž držíte v ruce, může jedněm posloužit jako základní vhled, zatímco jiní v něm naleznou alespoň určitou interpretaci vývoje moderní poezie, s níž bude třeba polemizovat.

 

obsah

Pegasovo poučení

(Antologie české poezie 1945-2000)

 

My věčně o sobě … a za horama vlci

František Halas: A co básník

Jan Hanč: Události

Josef Hiršal – Bohumila Grögerová: Otevřený text –variační

Vladimír Holan: Dneska

Ivan Diviš: Archanděl Gabriel stojí u pípy a točí

Milan Nápravník: Vůle k noci

Jiří Gruša: Dodatek

Jan Skácel: Le temps des assassins

Josef Kainar: Kainovo blues

Josef Kostohryz: Neuhne nikdo

Miroslav Holub: Stručná úvaha o potopě

Jan Skácel: Pořád

Jiří Kolář: Oradour

Jiří Pištora: Mezery v paměti 2 a 4

Karel Šiktanc: Zaříkávání mužů

Jiří Pištora: Zazdívání

Antonín Brousek: Dožínky, 1956

Miroslav Holub: Diskobolos

Zbyněk Havlíček: x x x (Je doba erekcí...)

Ivan Diviš: Žalm 60

Miloš Macourek: Strýc Heřman

Jiří Pištora: Litování

Ivan Wernisch: Již přicházejí!

Karel Milota: Brzdařova píseň

Zbyněk Havlíček: N. N.

Ivan Wernisch: x x x (V domě kupce Ivanova…)

Pavel Řezníček: Nekuř v salonu

Ludvík Kundera: Aa

Jiří Rulf: Ranní zpěv

Jiří Gruša: O ráně morové

Karel Šiktanc: My o vlku

Jan Skácel: Ti kteří zakazují

Ivan M. Jirous: x x x (Jilmy porostlé břečťanem…)

Ivan M. Jirous: x x x (Z téhle noci mě nezachrání…)

Michal Ajvaz: Turisti

Jáchym Topol: Bestie

Jan Skácel: Krajina s černým koněm a řekou zapomnění


Věčný zápas s andělem

František Hrubín: Rajský pastel

Jaroslav Seifert: Zápas s andělem

Emil Juliš: Láska?

Oldřich Mikulášek: Jedna z verzí

Vladimír Holan: Ale my

Karel Šiktanc: Adam a Eva

Jiří Šotola: Orfeus

Jiří Kolář: O Libuši a Přemyslovi

Jiří Žáček: Ofélie

Miloš Macourek: Teta Viola

Ivan Wernisch: Když není vyhnutí

Jiří Pištora: I mezi kameny

Zbyněk Havlíček: x x x (Zeď tmy s portálem blesků se otvírá…)

František Hrubín: Romance pro křídlovku [úryvek]

Karel Šiktanc: Adam a Eva: Den druhý

J. H. Krchovský: x x x (Je půlnoc, rozhlas hraje státní hymnu…)

Svatava Antošová: Vojvoda

Pavel Šrut: x x x (Zlá milá vypráví o hladině jezera…)

František Hrubín: Hodina zamilovaných

Jiří Žáček: Tak přicházeje odcházím

Vladimír Holan: Když odcházeli

Oldřich Mikulášek: Milenci

Ivan Wernisch: Zima

Pavel Šrut: Zlá milá si začíná

Jan Zábrana: Lynč

Oldřich Mikulášek: Drama

Vladimír Holan: Pomezí

J. H. Krchovský: x x x (Mé milé je dnes dvacet čtyři…)

Petr Kabeš: x x x (do ráje: do ráje vracen, málem…)

Václav Hrabě: Ukolébavka

Jiří Gruša: Mučení

Václav Hrabě: Jam session s Františkem Gellnerem

Bohumil Hrabal: Muž, který se zrychloval, právě o kolik byl zpožděn

Jiří Pištora: Ostřice

Oldřich Mikulášek: Šokovaná růže (s delfínem)

Vilém Závada: Ach lásko lásko ...

Jiří Pištora: Neděle

Ladislav Fikar: Jarní bouře

Oldřich Mikulášek: Utrpení starého Werthera

Ludvík Kundera: Starý muž mladý básník mladá dívka

Jaroslav Seifert: Kanálská zahrada


Viděl jsem vyvolavače

Ivan Blatný: Terrestris

Karel Hynek: Život krásné hrnčířky

Jiří Kolář: Skutečná událost

Ivan Wernisch: Šel pro krev

Josef Kainar: Provázky

Josef Hanzlík: Potlesk pro Herodesa

Jan Skácel: Učitel druhé smrti

Josef Kainar: Lazar a píseň

Miroslav Huptych: Ďábel

Oldřich Mikulášek: Vyvolavač

 

 

 

Ale to dovnitř zůstává teplé a hebké

Vladimír Holan: Sbohem

Jiří Šotola: Na smrt Václava Tháma

Karel Šiktanc: Licoměrské posvícení

Jan Zábrana: Podnájem

Sylva Fischerová: Tvrďáček

Jan Skácel: Píseň o nejbližší vině

Miroslav Holub: Půl ježka

Jan Skácel: Báseň která odmítá mít název

Jiří Suchý: Setkání s myší

Josef Hanzlík: x x x (Surová zima vraždí králíky...)

Jan Skácel: Nahým a mokrým navrch

Miroslav Holub: Trápení

Jan Skácel: Křehký a ještě křehčí

Ivan Diviš: Sursum Corda (II)

Vladimír Holan: Óda na radost

Ladislav Fikar: Rekviem za Faustinu

Vilém Závada: Slabost srdce

 


Srdeční krajina světa

Bohuslav Reynek: Job v zimě

Vladimír Holan: Vzpomínka II

Emil Juliš: Dávná krajina

Petr Kabeš: x x x (varování přišlo včas...)

Jan Zahradníček: Podzimní

Jan Skácel: Krajina s kyvadly

Bohuslav Reynek: Dveře

František Hrubín: Třetí sen

Jan Skácel: Dětství

Jan Skácel: Verše věnované památce I. E. Babela

Bohuslav Reynek: Odlet vlaštovek

Ivan Diviš: Žalm 30

Luděk Marks: Lednová obleva

Jan Skácel: Jak přicházejí na svět telátka

Jaroslav Seifert: Poutní místo

Jiří Pištora: První sníh

Jan Skácel: Smuténka

František Halas: Dobrý den Brno

Ivan Blatný: Cigareta

Ludvík Kundera: Ponory (4)

Jiří Gruša: V Čechách

Miroslav Červenka: Zahájení Pražského jara

Jan Skácel: Co zbylo z anděla

Bohuslav Reynek: Není tu nikdo...

Jiří Šotola: Óda na hazard

Jan Skácel: Jiná báseň o srdci

Vladimír Vokolek: Loď bláznů

Ivan M. Jirous: Rockerův návrat

Jaroslav Seifert: Věneček šalvějí

Jan Zahradníček: Krajina dětství za deště

Ladislav Dvořák: Srdeň

Ludvík Kundera: Hyacinty (5)

Jan Skácel: Malá nádraží

Karel Šiktanc: Tanec smrti [úryvek]


Sveřep tak trochu vzpřímený

Egon Bondy: x x x (Je možno hledět do oblak…)

Miroslav Červenka: Viktorka

Vladimír Holan: Však také

František Halas: Osudy

Karel Šebek: x x x (Sbírám své texty z úryvků...)

Jiří Kolář: Strašit tady, nebo nestrašit – to je trabl

Oldřich Wenzl: Poznal jsem beznaději

Miroslav Červenka: Trojzvuk

Jiří Pištora: Potom

Karel Šiktanc: Bůh se myje

Pavel Šrut: Rodiče Novákovi

Jiří Rulf: Osmá elegie

Jan Skácel: Teiresias čte zprávu o králi Oidipovi napsanou Braillovým slepeckým písmem

Josef Kostohryz: Zamlčet všechno

Petr Kabeš: x x x (namísto krista chodí po jezeře…)

Jan Skácel: Smlouva

Ivan Wernisch: Když zhaslo slunce

Jan Hanč: Nápisy na záchodech

Oldřich Wenzl: Ryčný pochod

J. H. Krchovský: x x x (Chci-li zmizet beze stopy…)

Jan Skácel: Tráva jako my

Josef Kainar: Jak ulovit štiku dlouhou jako stehno antické bohyně

Emil Juliš: Dospělost

Jiří Rulf: Prospekt na rozhlednu

Ivan Diviš: Jezero Utopia

Bohuslav Reynek: Těšíme se

Ivan Wernisch:x x x (Proč bych tam chodil…)

Josef Topol: Doručitelé věnců

Jiří Šotola: Co a jak

Ivan Wernisch: Kostky jsou vrženy

Petr Kabeš: x x x (temnější místa na předělu stínů…)

Jan Skácel: x x x (za vlastní úzkost…)

Václav Hrabě: Pár tónů

František Hrubín: Temnější obměna touhy

Emil Juliš: Čtyřicetiletý

Ivan Diviš: Tak kolem čtvrté ráno...

Petr Kabeš: x x x (ani stěrač skel mě nepřesvědčí…)

J. H. Krchovský: x x x (Na stropě hořčice a v ní je buřt…)

Ivan Wernisch: Trumfy

Vladimír Holan: Ne

Ludvík Kundera: x x x (Pozdě k ránu…)

Karel Milota: Krajina se zvony

Sylva Fischerová: A i když hledáme jen jména...

Josef Šimon: Vyznání lásky (potulný kuřák cigaret)

Oldřich Mikulášek: Cosi je ve vzduchu


Budu mít děti, říká smrt

Bohuslav Reynek: Mrtvá kočka

Vladimír Holan: Chlapec

Jaroslav Seifert: Nebeské závory

Oldřich Wenzl: Strašné domky a klíč k závrati

Zbyněk Hejda: My umřít

Vladimír Holan: U studánky, u rubínky

Zbyněk Hejda: Pohledem

Antonín Brousek: První láska

Ivan Wernisch: Dutý strom

Jan Zábrana: Aféra ofěra

Jiří Gruša: Z jazyka ke mně

Vladimír Holan: Smrt

Miroslav Huptych: Labuť černá nebo smutková

Petr Borkovec: Gauč

Vladimír Vokolek: Jedna z mnoha

Jan Zábrana: Vzpomínka na mrtvou dívku

Jiří Rulf: Noční zjevení v průjezdu

Jiří Žáček: Židovský hřbitov v K.

Oldřich Mikulášek: Vesnický pohřeb

Jan Skácel: Pohřeb na samém konci léta

Miroslav Červenka: Kapky padají na město a šeptají si

J. H. Krchovský: Bylo mi dneska tak smutno...

Ivan Diviš: Starý vendák plandá v montérkách, s obrovskou

Zbyněk Hejda: A tady všude muziky je plno

Jan Skácel: x x x (tak nepatrný ždibec ticha…)

Bohuslav Reynek: Peří

Jan Skácel: Ti kteří zakázali sami sebe

Jaroslav Seifert: Nemocnice v Motole

Jan Zahradníček: Čtyři léta

Jaroslav Seifert: Milenka básníků

 

Kdo dá básni ovsa

Jiří Kolář: Abeceda osudu

Jiří Gruša: Blázinec a Blatný

Ivan Diviš: Poetica axiomatica IV a V

Vladimír Holan: Svítání

Jiří Kolář: Pegasovo poučení

František Halas: Dolores

Ivan M. Jirous: x x x (Ke konci dní neodvolatelně…)

Josef Kainar: Poézie jak jsi pořád krásná

Egon Bondy: x x x (Že jsem ztratil schopnost k práci…)

Miroslav Holub: Dveře

Jan Skácel: Vítr jménem Jaromír

Miroslav Huptych: Čáp bílý

František Halas: Ohlasy

Jan Skácel: Chci to slyšet

Jaroslav Seifert: Kouř marihuany

Jan Skácel: Poezie

Vladimír Holan: Jeskyně slov

 

Malý slovník autorský

 

Hesla uvedená v tomto slovníčku nabízejí pouze základní orientaci. Autorské životní osudy jsou zmiňovány především tam, kde úzce souvisejí se způsobem tvorby, ne-básnická díla i tvorba pro děti se uvádějí pouze výběrově. Výčet děl básnických je obvykle relativně úplný, až na výjimky však nezmiňuje bibliofilská vydání ani distribuci rukopisů mimo zavedené samizdatové edice. Pozdější úpravy prvních vydání zmiňujeme pouze tam, kde jde o zásahy natolik podstatné, že mění zcela podobu daného díla.

Užité zkratky:

exil. = exilové vydání

ofic. = oficiální vydání

čas. = časopisecké vydání

rkp. = rukopis

 

Ajvaz Michal (* 30. 10. 1949 Praha); vystudovaný bohemista a estetik, až do r. 1994 pracoval v dělnických profesích. Autor próz filosofujícího typu, v nichž využívá prostředků konvenční literatury, ale i možností jazyka k mýtizaci skutečnosti (povídky Návrat starého varana, 1991, Tyrkysový orel, 1997, román Druhé město, 1993), také autor filosofických a estetických prací (Znak a bytí, 1994, Tajemství knihy, 1997) a esejista. Debutoval sbírkou básní Vražda v hotelu Intercontinental (1989), jejíž poetika je blízká pozdějšímu světu A. próz především svou nemetaforičností, prozaizací a vytvářením symbolického směřování ucelených textů.

 

Antošová Svatava (3. 6. 1957 Teplice); vystudovaná knihovnice, v 80. letech pracovala jako dělnice. Její debut (ve sborníku Zelené peří, 1987, a sbírkou Říkají mi poezie, 1987) vzbudil velká očekávání příchodu revoltující básnířky beatnického typu, další sbírka (Ta ženská musí být opilá!, 1990) ještě umocnila expresívní výraz a posunula výraz k litaničnosti. Následnou tvorbou se A. naopak vydala k meditativní úvahovosti (Tórana, 1994, …Aniž ťala hlavou, 1994); ranou patafyzickou poezii z počátku 80. let shrnula do sbírky Kalendář šestého smyslu (1996).

 

Blatný Ivan (* 21. 12. 1919 Brno, + 5. 8. 1990 Colchester (Velká Británie)); syn spisovatele Lva Blatného, původně básník ortenovské generace, autor sbírek impresivně laděné melodické poezie (Paní Jitřenka, 1940, Melancholické procházky, 1941), později vedle tvorby pro děti (Na kopané, 1946, Jedna, dvě, tři čtyři, pět, 1947) směřoval k civilistní poezii s tematikou města (Tento večer, 1945, Hledání přítomného času, 1947), ovlivněné poetikou Skupiny 42. Po emigraci do Velké Británie (1948) strávil téměř celý zbytek života v sanatoriích a do povědomí se vrátil až v 80. letech, kdy Antonín Brousek sestavil z dochovaných rukopisů soubor Stará bydliště (exil. 1979, ofic. 1992), následovaný Pomocnou školou Bixley (exil. 1987, v jiném uspořádání 3 editorů samizdat 1982, ofic.1994). B. próza a publicistika je shrnuta ve svazku Texty a dokumenty 1930-1948 (1999).

 

Bondy Egon (vl. jm. Zbyněk Fišer; * 20. 1. 1930 Praha); počátkem 60. let vystudoval psychologii a filosofii, v roce 1967, po obdržení vědeckých titulů z filosofie, odešel do invalidního důchodu. Jeho rukopisné sbírky distribuované už od počátkem 50. let v edici Půlnoc byly založeny na depoetizaci, na záznamu skutečnosti a jejím bizarním vyhrocení (Totální realismus, rkp. 1950, Trapná poezie, rkp. 1951) či na domýšlení surrealistických podnětů (Pražský život, 1951). Od konce 50. let přibývá v jeho poezii kazatelský tón a komentování dobových jevů, občas se však smysluplně vrátí i ke svým surrealistickým východiskům (Nesmrtelná dívka, rkp. 1958) a k jejich ozvukům v tvorbě beat generation (Kádrový dotazník, 1967). Jeho poezie vyšla souborně v 9 svazcích (Básnické dílo E. B., 1990-93), průběžně publikuje i novou tvorbu (Básně 1988, Odplouvání, 1990, Dvě léta, 1991, Ples upírů, 1995 ad.). Soubor jeho básnické tvorby vyšel pod titulem Básnické dílo v letech 1990-1994 (9 svazků). Prózy, psané souvisle od 70. let, využívají prvků sci-fi (Invalidní sourozenci, rkp. 1974, ofic. 1991), podobenství (Šaman, rkp. 1976, ofic. 1990) či filozofujícího eseje (Sklepní práce, exil. 1988, Leden na vsi, rkp. 1977, ofic. 1995). Jeho filozofické práce naopak používají esejisticko-literární prvky a postupy (Poznámky k dějinám filozofie, 12 rukopisných svazků, ofic. vyd. od r. 1991).

 

Borkovec Petr (*17. 4. 1970 Louňovice pod Blaníkem); autor reflexivní poezie ovlivněné křesťanskou tradicí, ale i smyslem pro osobitost jazyka. Základními konstantami mu jsou vědomí sounáležitosti se světem a s lidmi kolem. Jeho poezie se v jádru nemění, ale spíše hutní a vyzrává; zároveň je těžké vytrhávat jednotlivé básně z celkových kontextů sbírek, v nichž nabývají významy až celkovou kompozicí (Poustevna, věštírna, loutkárna, 1991, Ochoz, 1994, Mezi oknem, stolem a postelí, 1996,Polní práce, 1998). Také překládá z ruštiny a řečtiny (Král Oidipús, 1999).

 

Brousek Antonín (* 25. 9. 1941 Praha); v 60. letech redaktor a výrazný představitel mladé básnické generace s poetikou založenou na sevřeném, veršově vázaném tvaru (Spodní vody, 1963, Netrpělivost, 1966, Nouzový východ, 1969, náklad zabaven, ofic. až 1992), pak i kritik, překladatel, editor (Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945-55, 1987), po emigraci do Německa v roce 1969 také literární vědec (Na brigádě, 1979, s J. Škvoreckým, souborně v Podřezávání větve,1999). V tvorbě po emigraci sílí sarkasmus, skepse a existenciální tematika (sbírkyKontraband, exil. 1975, Zimní spánek, exil. 1980, Vteřinové smrti, exil. 1987, Babí hodina, 1995). Exilová vydání po r. 1989 přepracoval (Zimní spánek, 1991, Vteřinové smrti, 1994).

 

Červenka Miroslav (* 5. 11. 1932 Praha); literární vědec, v 70. a 80. letech zaměstnanec Pragoprojektu, nyní profesor české literatury na FF UK. Básnicky debutoval v r. 1953 (Po stopách zítřka), dalšími sbírkami vstoupil do okruhu poezie všedního dne kolem časopisu Květen (To jsi ty, země1956, Lijáky, 1960, Hra na hvězdy, 1962). Od počátku 60. let u něho převážil zájem literárněvědný: Č. navázal na strukturalistická bádání J. Mukařovského , věnoval se především otázkám poetiky, versologie, textologie (Symboly, písně a mýty, 1966, Významová výstavba literárního díla, německy 1978, ofic. česky 1992, Styl a význam, 1991, Obléhání zevnitř, 1996, Dějiny českého volného verše, 2001). K poezii se vrátil sbírkami Strojopisná trilogie (samizdat 1985, ofic. 1992) a Za řekou (1996). Také editor, kritik a překladatel.

 

Diviš Ivan (* 18. 9. 1924 Praha, + 7. 4. 1999 Praha); valnou část 50. let strávil jako soustružník, v 60. letech nakladatelský redaktor, od r. 1969 do poloviny 90. let žil v SRN a jeho tvorba vycházela pouze v exilu; po roce 1989 její oficiální vydání D. poněkud přepracovával. Po debutu v roce 1947 (První hudba bratřím) soustavně publikoval od počátku 60. let. Jeho poezie tematicky prochází od pocitů souznění s domovem k zoufalství a absurditě, od vědomí křesťanských hodnot k agresivitě a obviňování. Jednotícím prvkem je exaltovanost výrazu i obraznosti a vršení představ bez analyticky cenzurující racionality. Básnické dílo: Uzlové písmo (1960), Rozpleť sivlasy (1961), Deník molekuly (1962), Eliášův oheň (1962), Morality (1963), Chrlení krve(1964), Umbriana (1965), V jazyku Dolor (1966), Povíme si to! (1967), Sursum (1967),Thanathea (1968), Noé vypouští krkavce (exil. 1975, ofic. 1995), Přece jen… (exil. 1977), Křížatky (exil. 1978), Průvan (exil. 1978), Beránek na sněhu (exil. 1980, ofic. 1994), Odchod z Čech (exil. 1981, ofic. 1990), Žalmy (exil. 1986, ofic. 1991), Obrať koně (exil. 1988, ofic. 1992), Moje oči musely vidět (1991), Tresty (1994), Jedna loď(1994), Kateřina Rynglová (1996), Češi pod Huascaránem (1998), Verše starého muže(1998). Dále vydal soubor rozhlasových úvah pro Svobodnou Evropu Slovem do prostoru (1993) a koláž z deníkových úvah Teorie spolehlivosti (exil. výbor 1972, ofic. rozšířené vyd.1994).

 

Dvořák Ladislav (*1. 12. 1920 Krásněves, + 22. 6. 1983 Rokycany); v 50. a 60. letech dělník a úředník, pak do podpisu Charty 77 knihovník. Vedle bohaté tvorby pro děti a psaní próz (Nelidský kůň, 1966, Šavle meče, exil. 1986) také autor výrazově úsporných, skepticky vyznívajících básní (Kainův útěk, 1958, Vynášení smrti, 1965, Obrys bolesti, 1966, Srdeň, 1969, Hle nyní, v souborném vydání s předchozími sbírkami 1994), v nichž záznam jevové reality obvykle získává existenciální rozměr.

 

Fikar Ladislav (* 29. 6. 1920 Samotín, + 17. 7. 1975 Praha), autor pouze dvou básnických sbírek Samotín (1945) a Kámen na hrob (samizdat 1979, exil.  1988, ofic. v Samotín, 1992), založených na imaginaci směřující k archetypálně vnímaným jevům, ale i na eufonii či náznacích příběhu. Také překladatel z ruštiny, angličtiny a němčiny, ředitel nakladatelství Československý spisovatel (1956-59, 1968-70), v 60. letech filmový dramaturg.

 

Fischerová Sylva (* 5. 11. 1963 Praha); absolventka klasické filologie. Autorka reflexívní poezie, v níž od původní revoltující podoby (Chvění závodních koní, 1986) přešla přes intelektuálně konstruovanou obraznost (Velká zrcadla, 1990) až k spíše symbolickému, existenciálně skeptickému vnímání a psaní (V podsvětním městě, 1994). Sbírkou Šance (1999) oživila své vnímání světa o výrazně transcendentální rozměr, ale ruku v ruce s tím i o konkrétnější obraznost se zřetelně symbolickým směřováním.

 

Grögerová Bohumila (vl. jm. Límová, roz. Tauferová, * 7. 8. 1921 Praha); většinu života strávila jako redaktorka. Značnou část děl pro děti i pro dospělé napsala ve spolupráci s Josefem Hiršalem: sbírku experimentální poezie JOB-BOJ, 1968, soubor textů Trojcestí, 1991 (původně Mlýn, samizdat 1981, Kolotoč, samizdat 1985,Preludium, samizdat 1985) vzpomínky Let let, 3 sv., 1993-94), spolu s ním také dělala většinu překladů, především z němčiny, a připravovala výbory z experimentální poezie. Samostatně vydala soubor textů Meandry (1996), využívající princip ironicky laděné variační hry s logickými zákony textového uspořádání.

 

Gruša Jiří (* 10. 11. 1938 Pardubice); v 60. letech redaktor, v 70. až do podpisu Charty 77 úředník, v letech 1982-90 žil v SRN, nyní velvyslanec. Debutoval sbírkouTorna (1962), rozvíjející principy poezie všedního dne, pak směřoval k experimentalizující poezii (Světlá lhůta, 1964, Cvičení mučení, 1969, Modlitba k Janince, samizdat 1975, ofic. 1994), v níž slova odkazují především sama k sobě a k možnostem a limitům poezie. Od konce 60. let především prozaik (Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele, exil. 1978, ofic. 1990, Janinka, něm. 1984, Mimmner aneb Hra o smrďocha, něm. 1986, česky 1991, Mistr Panny, 1992), po nuceném pobytu v zahraničí píše poezii spíše v němčině (Der Babylonwald, 1991, Wandersteine, 1994) a k básnění v češtině se vrací výjimečně (Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, 2000). Také spoluautor Slovníku českých spisovatelů 1948-1979, exil. 1982, ofic. 1991), esejista (Franz Kafka z Prahy - Franz Kafka aus Prag, něm. 1983), překladatel, editor, autor próz pro děti (Kudláskovy příhody, 1969) a slabikáře s čítankou Máma, táta, já a Eda (exil. 1988, ofic. 1990).

 

Halas František ( * 3. 10. 1901 Brno, + 27. 10. 1949 Praha); od poloviny 20. let nakladatelský redaktor, po válce vysoký úředník ministerstva informací. Po pozdně poetistické prvotině Sépie (1927) ve 30. letech představitel analytické, na kontrastech a zvukomalbě založené poezie s tématem prázdnoty, smrti a limitů psaní (Kohout plaší smrt, 1930, Tvář, 1931, Hořec (1933), Staré ženy, 1935, Dokořán, 1936, Torzo naděje, 1938). Válečná tvorba se zaměřila na zdůrazňování hodnot minulosti (Naše paní Božena Němcová, 1940) a dětství (Ladění, 1942). Po agitačně apelativní válečné a poválečné poezii (V řadě, 1948, ve stejné době přepracoval i předválečné sbírky) se pokusem o nalezení nové, syrově expresívní poetiky stala posmrtně vydaná sbírka A co? (1957) a torza Potopa, Hlad (1965). Také překladatel, editor (výbor z lidové poezie Láska a smrt, 1938, s V. Holanem), autor veršů pro děti (Počitadlo 1948), úvah, esejů o poezii a výtvarném umění, lyrické prózy Já se tam vrátím (1947) a písňových textů.

 

Hanč Jan (* 30. 5. 1916 Plzeň, + 19. 7. 1963 Praha); závodník v lehké atletice, pak úředník a trenér. Člen Skupiny 42, představitel civilistně laděné, skeptické poezie (Události, 1948), autor deníků (posmrtně vydaný soubor Události, 1991; jeho nové vydání z roku 1995 přináší i další, dosud nepublikované básně Sešity s poezií), zdůrazňujících nutnost autorského outsiderství a nevíru v dějově komponovanou literaturu; také autor příruček o běžeckém tréninku a překladatel.

 

Hanzlík Josef (* 19. 2. 1938 Neratovice); nejprve časopisecký redaktor, v letech 1969-91 dramaturg a scénárista filmových studií Barrandov. Jeden z nejvýraznějších básníků mladé generace 60. let, zpočátku romanticky kontrastující krutý svět dospělosti s nevinným světem dětství (Lampa, 1961, Bludný kámen, 1962, Země za Paříží, 1963, Stříbrné oči, 1963, Černý kolotoč, 1964); od poloviny 60. let směřuje k ucelenější vizi světa, založené na symbolickém či alegorickém principu (Úzkost, 1966, Potlesk pro Herodesa, 1967, Krajina Euforie, 1972); ve sbírkách z 80. let je původní básnivost už poněkud omezena, zkonkrétněna do podoby přímo formulovaných soudů a apelů (Požár babylónské věže, 1981, Ikaros existoval, 1986,Kde je ona hvězda, 1990). Také významný autor poezie a próz pro děti (Princ a želva, 1964, O princi s dřevěným mečem, 1972).

 

Havlíček Zbyněk (* 22. 5. 1922 Jilemnice, + 7. 1. 1969 Praha); syn prozaika  Jaroslava Havlíčka, klinický psycholog. Člen pražské surrealistické skupiny, ve své tvorbě zdůrazňoval uvolněnou imaginaci, od počátku 50. let u něho ale zároveň sílí i odkazy k dobové politice a společnosti; s výjimkou několika časopiseckých publikací zůstala jeho tvorba omezena na ineditní sféru (samizdatový výbor z poezie a teoretických statí Dialektika poezie a revoluce, 1979, uspořádal Vratislav Effenberger). Jádro básnického díla shrnuje výbor Otevřít po mé smrti, 1994, uspořádal Jiří Brabec). Také překladatel (M. Nadeau: Dějiny surrealismu, 1994), autor psychoanalytických statí a teoretických studií o moderním umění.

 

Hejda Zbyněk (* 2. 2. 1930 Hradec Králové); vystudovaný historik (spolu s filosofií), v 70. letech antikvář, po podpisu Charty 77 domovník. Autor expresívní lyriky fascinované tématem smrti, v níž jevy každodenního života jsou konfrontovány s barokně laděným vědomím pomíjivosti; v 60. letech vydal 2 sbírky v souboruVšechna slast (1964), další básně do r. 1989 pouze samizdatově a v exilu (Blízkosti smrti, samizdat 1978, exil. 1985,  ofic. 1992, Lady Felthamová, samizdat 1979, exil. 1987, Tři básně, samizdat 1987), pak Pobyt v sanatoriu (1993), A tady všude  muziky je plno (1993), Valse mélancholique (1995),  souborné vydání Básně (1996). Také autor básní v próze (Nikoho tam nepotkám, čas. 1965, knižně 1994), překladatel a editor.

 

Hiršal Josef (* 24. 7. 1920 Chomutičky); od poloviny 40. do poloviny 60. let pracoval převážně jako redaktor, pak se živil pouze literaturou. Původně autor melodické poezie (Vědro stříbra, 1940, Noclehy s klekánicí, 1942, Studené nebe, 1944, apelativní skladba Matky, 1945), od konce 2. světové války také autor básní a próz pro děti. Na přelomu 40. a 50. let vzniká jádro sbírky Soukromá galerie (1965) se zcela jinou, deziluzívně civilistní poetikou. V 60. letech se teoreticky i prakticky věnuje experimentální "konkrétní poezii" (JOB-BOJ, 1968, spolu s Bohumilou Grögerovou), založené na zvukové i vizuální podobě básně. Soudobou básnickou tvorbu reprezentuje sbírka Básně - třásně – rohypnol (1998). Od 70. let vytváří i experimentální záznamové prózy (Trojcestí, 1991, s B.; původně Mlýn, samizdat 1981, Kolotoč, samizdat 1985, Preludium, samizdat 1985)). Také autor adaptací klasických děl, parodií (Párkař, 1997), desítek překladů, editor výborů z experimentální poezie (Experimentální poezie, 1967, s B Grögerovou. Vrh kostek: česká experimentální poezie, 1993, s B. Grögerovou ), nonsensové poezie (Nonsens, 1997, s B. Grögerovou), estetických prací (Slovo, písmo, akce, hlas: K estetice kultury technického věku, 1967, s B. Grögerovou), autor pamětí (Píseň mládí, exil. 1986, ofic. 1991, Vínek vzpomínek, exil. 1989, ofic. 1991, Let let, 3 sv., 1993-94, s B. Grögerovou).

 

Holan Vladimír (* 16. 9. 1905 Praha, + 31. 3. 1980 Praha). Jeden z nejvýznamnějších autorů české poezie 30. - 70. let. Po poetisticky laděné prvotině (Blouznivý vějíř, 1926) vytvořil ve 30. letech typ silně významově zatížené lyriky, využívající paradoxů, neologismů a jazykových posunů (Triumf smrti, 1930, Vanutí, 1932, Oblouk, 1934, Kameni, přicházíš..., 1937); na okupaci reagoval poezií stavěnou na alegorickém principu (Září, 1938, Sen, 1939, První testament, 1940,  vše shrnuto vHavraním brkem, 1946) a příklonem k epice (Terezka Planetová, 1943, Cesta mraku, 1945; dále za války vydal sbírky Záhřmotí, 1940 a Chór, 1941). Záznam příběhu ještě sílí v raně poválečné tvorbě (Rudoarmejci, 1947, Tobě, 1947) a vyvažuje její exklamativnost (Dík Sovětskému svazu, 1945, Panychida, 1945; spolu s oběma předchozími souborně jako Dokument, 1949) ; v letech 1949-63 smí publikovat jen okrajově, pak vychází spolu s novými texty i tvorba psaná od 40. let: epické Příběhy(1963), Mozartiana (1963), Noc s Hamletem (1964) a Noc s Ofélií (1973), v nichž konkrétní příběh je konfrontován s otázkou po abstraktních hodnotách, a lyrické sbírky Bez názvu (1963), Na postupu (1964), Trialog (1964), Bolest (1965), Na sotnách(1967), Asklépiovi kohouta (1970), Předposlední (1982) a Sbohem? (1982), v nichž se výraz oprošťuje od metaforické obraznosti a dosahuje strohého, gnómického charakteru, obnažujícího základní situace lidské existence. H. byl také autorem básnických próz (Kolury, 1932, Lemuria, 1940), veršů pro děti (Bajaja, 1955), překladatelem a editorem (výbor Láska a smrt, 1938, s F. Halasem).

 

Holub Miroslav (* 13. 9. 1923 Plzeň, + 14. 7. 1998 Praha); lékař – imunolog, autor řady vědeckých prací (např. Struktura imunitního systému, 1979). Spoluautor konceptu poezie všedního dne ve 2. polovině 50. let. H. básně jsou založeny na racionální výstavbě a pointě dodávající jim rozměr podobenství, v průběhu 70. a 80. let pouze zesiluje odkazování k vlastní vědecké práci a filosofující ambice (Denní služba, 1958,Achiles a želva, 1960, Slabikář, 1961, Jdi a otevři dveře, 1961, Kam teče krev, 1963,Zcela nesoustavná zoologie, 1963, Tak zvané srdce, 1963, Ačkoli , 1969, Beton, 1970,Události, 1971, Naopak, 1982, Interferon čili O divadle, 1986, Syndrom mizející plíce, 1990, Narození Sisyfovo, 1998). Autor popularizačních esejů a fejetonů na téma vztahu poezie a vědy (Tři kroky po zemi, 1963, K principu rolničky, 1987, Maxwellův démon čili O tvořivosti, 1988, Konec civilizace, 1998), aforismů a sentencí (Ne patrně ne, 1989) a cestopisů (Anděl na kolečkách, 1963, Žít v New Yorku, 1969); také překladatel z angličtiny.

 

Hrabal Bohumil (* 28. 3. 1914 Brno-Židenice, + 3. 2. 1997 Praha); vystudovaný právník, absolvoval celou řadu profesí, od r. 1963 spisovatel z povolání. Na přelomu 40. a 50. let autor básní (Bambino di Praga, Krásná Poldi, poprvé oficiálně ve svazkuPoupata, 1970, náklad zničen, pak až 1990; souborné vydání H. básní obsahují sv. 1-2 Sebraných spisů B. H.;jako báseň byla např. napsána i jedna ze tří verzí Příliš hlučné samoty), poté autor próz, vydávaných souvisle od r. 1963 (soubory povídekPerlička na dně, 1963, Pábitelé, 1964), aniž by však respektovaly chronologii vzniku i původní podobu (ta až v Sebraných spisech B. H., 19 sv., 1991-96). Původní syrovost záznamu surového života je později kontrastována s literární stylizovaností (Ostře sledované vlaky, 1965). H. vytváří typ vyprávění-hovoru, v němž se na principu koláže a montáže sbíhají nejrůznější témata i stylové roviny. H. tvorba vrcholí na počátku 70. let, kdy píše román Obsluhoval jsem anglického krále (samizdat 1975, ofic. 1989) a lyrickou prózu Příliš hlučná samota (samizdat 1976, ofic. 1992); epická linie dále pokračuje v autobiograficky zabarvených prózách Postřižiny (1976),Městečko, kde se zastavil čas (exil. 1978), Krasosmutnění (1979), Harlekýnovy miliony(1981) a v trilogii Proluky (exil. 1986), Vita nuova a Svatby v domě (obojí exil. 1987). Od konce 80. let se věnoval spíše esejistickým dopisům a úvahám využívajícím beletristické prvky (Kouzelná flétna, 1990, Aurora na mělčině, 1992). Spoluautor filmových adaptací vlastních děl (Ostře sledované vlaky, 1966, Skřivánci na niti, 1969, premiéra až 1990, Postřižiny, 1980, Slavnosti sněženek, 1983), autor řady textů k výstavám. Vzhledem k edičním zásahům do jeho textů nabízejí spolehlivá vydání ažSebrané spisy B. H.

 

Hrabě Václav (* 13. 6. 1940 Příbram, + 5. 3. 1965 Praha); absolvent češtiny a dějepisu, zemřel tragicky ve 25 letech. Autor veršů, v nichž se rétorika poezie všedního dne mísí s poetikou generace beatniků, touha po autenticitě s proklamativností; posmrtně vyšly v různých uspořádáních výbory z poezie Stop-time(1967 jako účelový tisk, 1969), Blues v modré a bílé (1977), Černé nebe nad městem(exil. 1985), Blues pro bláznivou holku (1990), Blues (1995) a próza Horečka (1994).

 

Hrubín František (* 17. 9. 1910 Praha, + 1. 3. 1971 České Budějovice); knihovník, od r. 1946 spisovatel z povolání. Ve 30. letech vydal tři sbírky lyrické, fragmentárně metaforické poezie (Zpíváno z dálky, 1933, Krásná po chudobě, 1935, Země po polednách, 1937), válečnou tvorbou se vrátil k širším, cyklickým básním s tématem domova, rodu a vlastních kořenů (Včelí plást, 1940, Země sudička, 1941, Cikády,1943, Poledne, 1943, Mávnutí křídel, 1944); po válce (za války nepublikované básně shrnuje Řeka Nezapomnění, 1946) přešel od alegoricko-rétorických skladeb (Chléb s ocelí, 1945, Jobova noc, 1946) k existenciálně laděným sbírkám (Nesmírný krásný život, 1947, Hirošima, 1948); po méně výrazném období 50. let (Motýlí čas, 1948,Můj zpěv, 1956, Proměna, 1957, Až do konce lásky, 1961), kdy se věnoval především psaní pro děti, se prosadil s reflexívními, na prolínání času založenými texty básnickými (Romance pro křídlovku, 1962, Černá denice, 1968, Lešanské jesličky, 1970), ale i prozaickými (Zlatá reneta, 1964) a dramatickými (Srpnová neděle, 1958,Křišťálová noc, 1961, Oldřich a Božena, 1969, Kráska a zvíře, 1970); významný autor veršů i próz pro děti a dětem určených adaptací, překladatel, autor vzpomínek (U stolu, 1958, Lásky, 1967).

 

Huptych Miroslav (* 21. 10. 1952 Varnsdorf); pracoval na patologii a psychiatrii, nyní psychoterapeut. Autor 3 básnických sbírek komponovaných na sjednocujícím principu, jenž básním dodává charakter podobenství či alegoricko symbolického komentáře (Srdcový střelec, 1984, Názorný přírodopis tajnokřídlých, 1989, Tarot a trakaře, 1997), také autor koláží (poetický kalendář Zodiac, 1993, Horoskop, 2001) a editor sbírky lidových pověr a zvyků (Černá slepice, 1991).

 

Hynek Karel (* 11. 9. 1925 Praha, + 9. 1. 1953 Praha); básník surrealistické orientace, jehož tvorba zdůrazňovala prvky hry, mystifikace, parodie a absurdního vyhrocení (rukopisné básnické soubory Ikarské hry, 1951, Deník malého lorda, 1952, prózy Babička po pitvě, 1946, Inu, mládí je mládí, 1948, minidrama Žer nehty stranou, 1952); další dramata a scénáře napsal spolu s Vratislavem Effenbergerem. H. dílo vyšlo souborně ve svazku S vyloučením veřejnosti (1998).

 

Jirous Ivan Martin (* 23. 9. 1944 Humpolec); vůdčí osobnost českého undergroundu 70. a 80. let, po podpisu Charty 77 pětkrát vězněn na celkem osm a půl roku, nyní svobodné povolání. Autor poezie, v níž se provokativní vulgárnost a banalita mísí s respektem k duchovním hodnotám a sebeironií (pův. samizdatové sbírky ze 70. a 80. let Magorův ranní zpěv, 1975, Magorova krabička, 1979, Mládí nevykouřené, 1980,Magorovo borágo, 1981, Magorova mystická růže, 1981, Magorovy labutí písně, 1985, exil. 1986, Ochranný dohled, 1985, Magorův Jeruzalém, 1987, Magorovi ptáci, 1988, souborně v souboru Magorova summa, 1998, který zahrnuje i básně z 90. let ). Jeho kritické práce (výtvarné umění, hudba) sledují především alternativní kulturu (Magorův zápisník, 1997); také autor textů pro děti (Magor dětem, 1991).

 

Juliš Emil (* 21. 10. 1920 Praha); většinu života prožil v dělnických profesích. Původně básník nepoetizujícího záznamu skutečnosti (Progresivní nepohoda, 1965), v dalších sbírkách vydaných v 60. letech především autor experimentální vizuální poezie a poezie založené na variacích a permutacích (Pohledná poezie, 1966, Krajina her, 1967, Vědomí možností, 1969, Pod kroky dýmů, 1969,  Nová země, 1971, náklad zničen, 1992), později v jeho básních sílí i reflexivní tón (Blížíme se ohni, exil. 1987, ofic. 1988, Gordická hlava, 1989, Hra o smysl, 1990, Svět proměn, 1994). Také výtvarník, autor úvah o výtvarném umění (spolu s básněmi a deníkovými úvahami shrnuty ve svazku Nevyhnutelnosti, 1996) a autor básnických próz (Cesta do města Lawn, 1993).

 

Kabeš Petr  (* 21. 6. 1941 Pardubice); od poloviny 60. let redaktor, pak v dělnických profesích. Od počátku 60. let autor lyrické intelektuální poezie s formálními a výrazovými experimenty (Čáry na dlani, 1961, Zahrady na boso, 1963), v nichž se kolážovitě směšují různé styly i citáty jiných textů a využívá se grafických a dalších textových prvků (Mrtvá sezona, 1968, Odklad krajiny, 1970, náklad zničen, exil. 1984, ofic. 1992, Pěší věc, exil. 1987, ofic. 1992, Obyvatelná těla, 1991,  Skanzeny, 1991, Těžítka, 1994).  Jeho básně shrnují soubory Krátké letní procesy (1961-1970), 1998, Kámen ze srdce (1971-1980), 2000, a Pěší věc a jiné předpokoje (1979-1998), 1998. K. je také editorem samizdatových sborníků a výborů a spoluautorem Slovníku českých spisovatelů 1948-1979 (exil. 1982, ofic. 1991).

 

Kainar Josef (* 29. 6. 1917 Přerov, + 16. 11. 1971 Dobříš); železničář, hudebník, od roku 1947 spisovatel z povolání. Tvorba ze 40. let v duchu poetiky Skupiny 42 zachycuje na konkrétních příbězích vykořeněnost moderního člověka (Příběhy a menší básně, 1940, Nové mýty, 1946, Osudy, 1947), v rétorických básních z 50. let v duchu dobové poetiky monumentalizoval úděl socialistického člověka a vytvořil vyhraněný typ agitační poezie (Veliká láska, 1950, Český sen, 1953 Člověka hořce mám rád, 1959), od konce 50. let se vrací spíše k existenciálním východiskům (Lazar a píseň, 1960, Moje blues, 1966, soubor původně časopisecky publikovaných veršů Včela na sněhu, 1982); autor písňových textů (Miss Otis lituje..., 1969, Stará blues, 1982, Stará a nová blues, 1984); také autor dramat (Ubu se vrací aneb Drštky nebudou, 1949,Nebožtík Nasredin, 1959), děl pro mládež (Říkadla, 1948, Nevídáno – neslýcháno, 1964) a "rozhlásků" (veršované komentáře ke dni, souborně Rozhlásky, 1971).

 

Kolář Jiří (* 24. 9. 1914 Protivín); do roku 1945 pracoval jako dělník, pak nakladatelský redaktor, od roku 1950 po propuštění z práce se věnoval pouze tvorbě. Původně básnický představitel poezie Skupiny 42, pak výtvarník-kolážista; od roku 1980 žil v Paříži; značná část jeho tvorby vychází poprvé až v 90. letech v rámci Díla J. K. Po halasovsky laděné prvotině (Křestný list, 1941) si vybudoval vyhraněnou poetiku, v níž volným nemetaforickým veršem, jakoby jen popisujícím realitu, postihuje protiklady moderní civilizace (Limb a jiné básně, 1945, Ódy a variace, 1946; odlišná je pouze sbírka Sedm kantát, 1945). V textech z přelomu 40. a 50. let sílí důraz na autentický záznam (Dny v roce, 1948, Roky v dnech, 1949, sazba rozmetána, ofic. 1992, Černá lyra, 1997, Čas, 1997, Očitý svědek (Deník z roku 1949), exil. 1983, ofic. 1997, Prométheova játra, exil. 1985, ofic. 1990), na surovost a syrovost reality, vůči níž až čtenář zaujímá hodnotící postoj. V polovině 50. let je tato tendence ještě umocněna v básnickém deníku Přestupný rok (napsán 1955, vydán 1996). V další básnické tvorbě, jíž se věnuje až do konce 50. let, spojuje princip prozaického a vědomě depoetizovaného záznamu s principem parafráze odjinud převzatého textu, výpovědi či "hlasu" (Černá lyra, Návod k upotřebení, Marsyas, Z pozůstalosti pana A., Vršovický Ezop, Česká suita; výborem z těchto sbírek jeVršovický Ezop,, 1966, ucelené vydání až v Díle J. K., sv. III, 1993), nebo důsledně  využívá principu parafráze původně nebásnických textů (Mistr Sun o básnickém umění, 1957, Nový Epiktet, 1968, Návod k upotřebení, 1969, zde jde o zcela jiný celek než u předchozí rukopisné sbírky stejného názvu), pak už se mu jazyk stává spíše materiálem pro vizuální poezii (Básně ticha, psáno na přelomu 50. a 60. let, vyd. 1994) a pro výtvarné koláže; od poloviny 60. let se věnuje pouze výtvarnému umění (koláže, proláže), v němž však zachovává básnickou imaginaci. Také autor próz pro mládež a adaptací pro mládež (Ezop: Bajky, 1957, Baron Prášil, 1965), dramatik (Mor v Aténách, 1965), překladatel.

 

Kostohryz Josef (* 25. 12. 1907 Křenovice u Bechyně, + 24. 5. 1987 Praha); původně učitel, po válce úředník, v roce 1951 zatčen a za velezradu odsouzen na doživotí, roku 1963 propuštěn, pak se živil překlady. Autor transcendentálně orientované poezie hledající duchovní hodnoty (Prameny ústí, 1934, Rekviem, 1944,Ať zkamení, 1946), po návratu do literatury na konci 60. let navíc obohacené o kontrast jedince a doby (Jednorožec mizí, 1969, Přísný obraz, 1970, Eumenidy, exil. 1981); také autor básní v próze (Melancholie, exil. 1985, přeprac. ofic. 1991) a produktivní překladatel.

 

Krchovský J. H. (vl. jm. Jiří Hásek, * 22. 4. 1960 Praha); autor neodekadentní, výrazně stylizované poezie, jejíž smysl se odvíjí od ironického rozporu vytříbené formy a dehonestujícího obsahu, gesticky odkazujícího na prázdnotu života, otevřenou erotičnost a existenciální úzkost (samizdatové výbory z vlastní tvorbyValčík s mým stínem, 1986, Nové valčíky, 1985, Kruh kolem lůžka, 1986,  spolu s novou tvorbou v oficiálních souborech Noci, po nichž nepřichází ráno, 1991, Leda s labutí, 1997,Dodatky, 1997).

 

Kundera Ludvík (* 22. 3. 1920 Brno); redaktor, od roku 1955 spisovatel a překladatel z povolání. Autor básní inspirovaných surrealismem, zároveň však zdůrazňujících způsob jazykového ztvárnění (Živly v nás, 1946, Klínopisný lampář, 1948) a obdobně laděných básní v próze (Laviny, 1946) a próz (Konstantina, 1946,Napospas aneb Přísloví pro kočku, 1947), později doplněných i ironickým odstupem a racionální výstavbou (Záznamy a promluvy, 1961, Letní kniha přání a stížností, 1962,Tolik cejchů, 1966, Fragment, 1967, Hruden, 1985, Ptaní, 1990, Malé radosti, 1990,Napříč Fantomázií, 1991, Ztráty a nálezy, 1991, Pády, 1992, Spád věcí a jiné básně, 1992, Sny též: Poezie 1989-1995, 1995). Také autor dramat (Totální kuropění, 1961,Nežert, 1963, Korzár, 1963, Labyrint světa a lusthauz srdce, 1983), dramatických adaptací, scénických pásem, televizních a rozhlasových her, prozaik (Odjezd, 1967), překladatel především z němčiny, ale i z dalších šesti jazyků a z češtiny do němčiny), editor (spisy F. Halase ad.), autor memoárů (Řečiště, 1993), literárněhistorických prací (František Halas, 1999, Vůně soli: Vybrané kapitoly z dějin německé poezie 20. století, 1996), antologií a studií o avantgardních uměleckých směrech (antologie expresionismu Haló, je tady vichr – vichřice, 1969), interpret výtvarného umění, vydavatel bibliofilií. Jeho souborně vydávané dílo zahrnuje Bez názvu (Poezie 1939-1945), 1994, Meandry (Ódy, sarkasmy, truchlení 1945-1969), 2000,Ztráty a nálezy (Poezie 1971-1979), 1991, Úhledná džungle (Texty 1973-1993), 1995, Ve vánici (Dramatické texty 1961-1970), 1997, a Králové, zločinci, mágové (Dramatické texty 1967-1989), 1998.

 

Macourek Miloš (* 2. 12. 1926 Kroměříž); dramaturg, scénárista (více než dvacet pět filmů, sto animovaných filmů, seriály), jako básník původně ovlivněn poetikou skupiny kolem časopisu Květen (Člověk by nevěřil svým očím, 1958), poté autor pohádek, próz a dramat pro děti a scénických adaptací, k poezii se vrátil až ironicko-humoristickou sbírkou Rodinné album (1986).

 

Marks Luděk (       1963      ); básník rozvíjející undergroundové přístupy; jeho dosud jediná sbírka Stín svícnu (1994) nabízí v rámci kultivovaného a po formální stránce propracovaného vázaného verše výraznou dekadentní stylizaci, která je zároveň svým vyhrocením poněkud ironizována.

 

Mikulášek Oldřich (* 26. 5. 1910 Přerov, + 13. 7. 1985 Brno); novinový, rozhlasový a časopisecký redaktor. Po poetismem ovlivněné prvotině (Černý bílý ano ne, 1931) soustavně publikoval od počátku 40. let a rozvíjel konstantní okruh motivů a situací, které v jeho tvorbě nabývaly víc a víc symbolicko-motivickou existenciální platnost (Marné milování, 1940, Křídlovka, 1941, Tráva se raduje, 1942, Podle plotu, 1946, Pulsy, 1947). Po období rétoricko-oslavných, bezproblémově laděných sbírek (Horoucí zpěvy, 1953, Divoké kačeny, 1955, První obrázky, 1959, Albatros, 1961) se vrátil k dramatičtějším, příběhově založeným básním tematizujícím stále zřetelněji i negativní póly života (Krajem táhne prašivec, 1957, Ortely a milosti, 1958, Svlékání hadů, 1963, To královské, 1966, Šokovaná růže, 1969, Agogh, exil. 1979, ofic. 1989). V 70. letech nesměl publikovat a texty tehdy napsané se objevily až v závěru M. života (Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt, 1981, Žebro Adamovo, 1981, Sólo pro dva dechy, 1982, Čejčí pláč, 1984) či posmrtně (Druhé obrázky, 1986, A trubky zlatý prach, 1990). Pro děti napsal veršovanou Pohádku o brněnském krokodýlovi (1962).

 

Milota Karel (, vl. jm. K. Hroch, * 16. 9. 1937 Praha); pracuje v oboru vědeckotechnických informací. Autor experimentálních próz (Noc zrcadel, 1981, Sud, 1993, Ďáblův dům, 1994) a poezie založené na principu variací a permutací (Antilogie aneb Protisloví, 1995), na depoetizaci a experimentech s výrazem (Gregor, 1999); také překladatel z ruštiny.

 

Nápravník Milan (* 28. 5. 1931 Havlíčkův Brod); televizní dramaturg a redaktor, po emigraci v roce 1968 rozhlasový redaktor a pak svobodné povolání v SRN. Původně autor surrealistického zaměření (soubor textů Básně, návěští a pohyby. 1958-1960, bibliofilsky 1966, oficiálně v rozšířené podobě 1994 jako Praha 1958-1967), pak víc a víc zdůrazňující i existenciální rozměr (básně v próze Moták, 1969, rošířené vyd.Kniha moták, 1995, básnická sbírka Vůle k noci, německy 1980, česky exil. 1988, ofic. v rozšířeném vydání 1997). Další sbírku vydal v němčině, publikoval i "surrealistické protokoly" Na břehu (1992) a básně k fotografiím Inverzáž (1995). N. je také fotografem a výtvarníkem.

 

Pištora Jiří (* 12. 6. 1932 Pardubice, + 26. 9. 1970 Praha); knihovník, redaktor, úředník svazu spisovatelů, na počátku normalizace spáchal sebevraždu. Autor skeptické poezie, zdůrazňující aspekty neporozumění, disharmonie a osamění (Hodiny v řece, 1961, Země přibližných, 1965, Mezery v paměti, samizdat 1980, exil. 1984, ofic. 1993); také autor veršů a próz pro děti.

 

Reynek Bohuslav (* 31. 5. 1892 Petrkov, + 28. 9. 1971 Petrkov); malíř, básník a velice produktivní překladatel z francouzštiny a němčiny, ve 20. a 30. letech střídal pobyty v Čechách a ve Francii, pak se usadil na statku v rodišti. Původně autor expresionismem ovlivněné lyriky zasazené do rámce křesťanských hodnot (Žízně, 1921, Smutek země, 1924, Rty a zuby, 1925, básně v próze Rybí šupiny, 1922, Had na sněhu, 1924). Po období pouze výtvarné tvorby se jeho básně oprošťují ve výraze i v kontrastech tematických a směřují k pokoře, prostotě, formální sevřenosti a spirituálnosti (Setba samot, 1936, Pieta, 1940, Podzimní motýli, 1946, Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně, 1969, Odlet vlaštovek, exil. 1980). Souborně vyšly jeho básně jako Básnické dílo (2 sv., exil. 1985-86) a Básnické spisy (1995).

 

Rulf Jiří (* 22. 3. 1947 Praha); novinový a nakladatelský redaktor. Autor eticko-existenciálně laděné poezie (Polední příběh, vlastním nákladem 1983, Prospekt na rozhlednu, 1988, Rádio Netopýr, 1992, Dech vítězů, 1992, Nebezpečné dny, 1996,Maloměstské elegie, 1999); také autor knihy rozhovorů (Jací jsme, 1997), editor dějepisných prací (Předěly staletí: české a světové dějiny v horizontech věků, 2000)  a překladatel operních libret.

 

Řezníček Pavel (* 30. 1. 1942 Blansko); většinu života strávil v manuálních profesích. Tvůrce surrealismem inspirovaných novel (Strop, francouzsky 1983, ofic. 1991, Vedro, 1993, Zvířata, 1993, Alexandr v tramvaji, 1994, Cerf volant, 1995, Holič a boty, 1997) i básní (Kráter Resnik a jiné básně, 1990, Tabákové vejce, 1991, Plovací sval, 1995), v nichž akcentuje především grotesknost a bizarnost, odvíjející se od zcela volné hry asociací; také tvůrce vzpomínkově hyperbolizovaných próz (Hvězdy kvelbu, 1992, Popel žhne, 1996, Blázny šatí stvol, 1998).

 

Seifert Jaroslav (* 23. 9. 1901 Praha, + 10. 1. 1986 Praha); novinový a časopisecký redaktor (do roku 1949), na konci 60. let předseda Svazu českých spisovatelů, v 70. letech oficiálně nevydáván (podepsal Chartu 77), v roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Původně básník "proletářské", naivistně vitalistické poezie (Město v slzách, 1921, Samá láska, 1923), pak poetisticky hravých básní (Na vlnách TSF, 1925), do nichž však stále zřetelněji prosakuje i vážný tón (Slavík zpívá špatně, 1926) a existenciální tematika smrti a plynoucího času (Poštovní holub, 1929). Ve 30. letech získává S. poezie zřetelně písňovou formu, ale s ní také rétoricko-komentující přístup (Jablko z klína, 1933, Ruce Venušiny, 1936, Zpíváno do rotačky, 1936, Jaro, sbohem, 1937). Tvorba od konce 30. let reaguje na dobovou situaci alegorizací, patosem i hledáním tradičních hodnot (Osm dní, 1937, Zhasněte světla, 1938, Vějíř Boženy Němcové, 1940, Světlem oděná, 1940, Kamenný most, 1944, Přilba hlíny, 1945). Poválečná tvorba dále rozvíjí tradiční básnický výraz i hodnotovou sféru (Šel malíř chudě do světa, 1949, Píseň o Viktorce, 1950, Maminka, 1954, Chlapec a hvězdy, 1956,Praha, 1964). V 60. letech se S. poetika výrazně mění směrem k příběhovému volnému verši, který se melancholicky či meditativně vrací do minulosti a vyslovuje obecně platné pravdy (Koncert na ostrově, 1965, Halleyova kometa, 1967, Odlévání zvonů, 1967, Morový sloup, exil. 1977, ofic. 1981). Základní skeptický tón je poněkud modifikován v závěrečných sbírkách ke gnómičnosti (Deštník z Piccadilly, 1979) a k harmonii (Býti básníkem, 1983). S. je také autorem črt z rodného Žižkova (Hvězdy nad Rajskou zahradou, 1929) a vzpomínek Všecky krásy světa (exil. 1981, ofic. 1982, kompletně 1992) a překladatel.

 

Skácel Jan (* 7. 2. 1922 Vnorovy, + 7. 11. 1989 Brno); novinářský, rozhlasový a časopisecký redaktor, šéfredaktor časopisu Host do domu (1963-69), v 70. letech oficiálně nevydáván. Tvůrce poezie se stabilním okruhem motivů i témat, jež se objevují už v prvotině Kolik příležitostí má růže (1957). Patří k nim akcentování prostoty, čistoty a etiky, ale i vědomí tragiky "obyčejného" života. Výrazově jde tato poezie od volného verše (Co zbylo z anděla, 1960, Hodina mezi psem a vlkem, 1962) k sevřeným, veršově i melodicky vázaným básním (Smuténka, 1965, Metličky, 1968,Chyba broskví, exil. 1978, Oříšky pro černého papouška, exil. 1980, obojí souhrnně v Naděje s bukovými křídly, 1983), jejichž gnómičnost přechází zvolna do úzkosti a skepse básní 70. a 80. let (Dávné proso, 1981, Odlévání do ztraceného vosku, 1984,Kdo pije potmě víno, 1988, A znovu láska, 1991). Soubor S. poezie vyšel pod titulemBásně (2 sv., 1995-96). S. je také autorem básní pro děti (Jak šel brousek na vandr, 1961, Uspávanky, 1983, Kam odešly laně, 1985, Proč ten ptáček z větve nespadne, 1988), publicistických esejů (Jedenáctý bílý kůň, 1964, Třináctý bílý kůň, 1993) a překladů antických dramat.

 

Suchý Jiří (* 1. 10. 1931 Plzeň); herec, zpěvák, hudebník, textař, scénárista, zakladatel hudebního divadla Semafor. Autor či spoluautor desítek divadelních představení spojujících divadelní a hudební složku (např. Člověk z půdy, 1959, Taková ztráta krve, 1960,  Jonáš a tingl-tangl, 1962, Zuzana je všude jako doma, 1965, Kytice, 1972). Jeho písňové texty byly už v 60. letech vydávány knižně (Klokočí, 1964, Motýl, 1965, Pro kočku, 1968, Písničky, 1969, Růže růžová, 1971, Ty, co už neznáte, 1997), případně spolu s básněmi a prozaickými texty (Knížka neb Co mne jen tak napadlo, 1986, Další knížka, 1991). S. básně obsahuje spolu s prózami i soubor Med ve vlasech(1970) a sbírky Kolik očí má den (1987) a No jo, ale – (1999), další soubory přinášejí pouze prózy (Sto povídek aneb Nesplněný plán, 1966). V 90. letech publikuje celou záplavu nejrůznější tvorby (Další knížka, 1991, 3. knížka, 1999) včetně vzpomínek (Vzpomínání. Od Reduty k Semaforu, 1991, Tak nějak to bylo, 1997, Inventura, 2000). S. básně vyšly souborně v Encyklopedie J. S., Básně A-Ž (1999), písňové texty v Encyklopedie J. S., Písňové texty (dosud 3 sv., 2000), povídky v Encyklopedie J. S., Povídky A-Ž (1999).

 

Šebek Karel (* 3. 4. 1941 Jilemnice, + nezvěstný od 11. 4. 1995); nejprve sanitář, pak pacient psychiatrie. Autor básní psaných v duchu surrealistického toku představ, v nichž záznam momentálního stavu získává i symbolickou platnost; spolu s ironií je jejich nosným tónem úzkost, chaotičnost a negace zahrnující i vlastního tvůrce (soubory básní Ruce vzhůru, 1990, Probuď se anděli, peklo spí, 1994,  Dívej se do tmy, je tak barevná, 1996).

 

Šiktanc Karel (* 10. 7. 1928 Hřebeč); rozhlasový a nakladatelský redaktor, od začátku 70. let příležitostná zaměstnání. Po budovatelsky oslavném začátku (Tobě, živote!, 1951, Pochodeň jara, 1954, Vlnobití, 1956) a naplňování postulátů poetiky skupiny kolem časopisu Květen (Žízeň, 1959, Patetická, 1961) se dopracoval ke zcela osobitému nezaměnitelnému výrazu, jímž spojuje dějinné události s každodenními příběhy. Zde se rodí i ozvláštněnost dikce a důraz na patos či étos přístupu (Heinovské noci, 1960, Nebožka smrt, 1963, Artéská studna, 1964, Zaříkávání živých, 1966, Město jménem Praha, 1967, Adam a Eva, 1968, Horoskopy, 1969, Mariášky, 1970). Vyhraněnost Š. poetiky se ještě umocňuje v 70. a 80. letech, kdy nesmí oficiálně publikovat, ale píše nejpodstatnější skladby: Český orloj (samizdat 1974, exil. 1980, ofic. 1990), Jak se trhá srdce (samizdat 1978, exil. 1983, ofic. 1991 spolu se souborem dalších básní), Tanec smrti aneb Ještě pámbu neumřel (samizdat 1979, ofic.1992). Další texty shrnul do souborů Utopenejch voči (ofic. 1991, původně Pro pět ran blázna krále, samizdat 1979, a Sakramenty, samizdat 1980) a Srdce svého nejez(samizdat 1988, ofic.1994). Ve tvorbě od konce 80. let je patrný příklon ke kratším celkům a ke zvýrazněnější meditativnosti: Ostrov Štvanice (1991), Hrad Kost (1995),Šarlat (1999). Š. je také autorem reportáží, básní pro děti (Papela pana Anděla, 1964), pohádek (Královské pohádky, 1994), překladatelem a editorem.

 

Šimon Josef (* 8. 9. 1948 Cejřov); nakladatelský redaktor, v 80. letech šéfredaktor, nyní nakladatel. Od poloviny 70. let autor civilistní poezie (Snídaně v automatu, 1976,Asfaltoví holubi, 1978, Český den, 1979,  Pouštní pták, 1981, "Ať člověk…". Melancholická kytara, 1982), nesené romantizující gestičností . Š. pozdější poezie je jakoby usazenější a výrazněji tematizuje etický postoj i dobové hledání hodnot (Vyvolávač, 1988, Bít poezií, 1990).

 

Šotola Jiří (* 28. 5. 1924 Smidary, + 8. 5. 1989 Praha); časopisecký redaktor, v 60. letech funkcionář svazu spisovatelů, pak se věnoval pouze literatuře. Debutoval po válce poezií hlásící se k tradici 30. let (Náhrobní kámen, 1946, Čas dovršený, 1946), pak se vrátil s básněmi rétoricko-ideologickými (Červený květ, 1955, Za život, 1955). Budování poetiky všedního dne vrátilo jeho básním originálnější témata i osobitost (Svět náš vezdejší, 1957, rozš. vyd. 1965, Venuše z Mélu, 1959, rozš. vyd. 1965), byť i v této době si uchová zájem o dějiny a jejich politické komentování (Bylo to v Evropě, 1960). Š. básnická tvorba vrcholí ve sbírkách Hvězda Ypsilon (1962), Poste restante(1963), Co a jak (1964) a Podzimníček (1967). Od té doby se věnuje dramatům (Pěší ptáci, 1981) a především historickým románům (Tovaryšstvo Ježíšovo, 1969, Kuře na rožni, 1976, Svatý na mostě, 1978, Malovaný děti, 1983, Osmnáct Jeruzalémů, 1986). Také překladatel a editor.

 

Šrut Pavel (* 3. 4. 1940 Praha); na konci 60. let nakladatelský redaktor, pak svobodné povolání. Po vcelku konvenční prvotině (Noc plná křídel, 1964) si vybudoval svébytnou poetiku reflektující úděl jedince i možnosti jazyka (Přehlásky, 1967,Červotočivé světlo, 1969); v 70. a 80. letech oficiálně nevydáván (rukopisné sbírkyKámen v září, Fénix v dubnu, Přestupný duben, Dechová cvičení), výběr z této tvorby je ve výborech Malá domů (exil. 1989) a Přestupný duben (1989). Jeho poetika se vyvinula k programní nemetaforičnosti, k symbolickému záznamu epizod či sentencí naplněných paradoxy (Cadus rotundus – Sud kulatý, s E. Brikciem, 1993, Cesta do Ďáblic, 1993, Zlá milá, 1997, Papírové polobotky, 2000). Autor řady básnických sbírek pro děti, pohádek a leporel a také písňových textů (Kolej Yesterday, 1990), fejetonů (Konzul v Afrikánech, 1999), překladů, převyprávění a adaptací z angličtiny.

 

Topol Jáchym (* 4. 8. 1962 Praha); syn dramatika Josefa T., bratr hudebníka Filipa T., v 80. letech představitel mladé undergroundové generace, po roce 1989 novinář, nyní student etnologie. Původně autor asociativně uvolněné poezie, stylizované do podoby výkřiků zhnusení nad stavem světa (samizdatové sbírky Náhodnejch 23, 1986, Vlhký básně a jiný příběhy, 1988, ofic. vydaný soubor Miluju tě k zbláznění, 1991, sbírka V úterý bude válka, 1992), pak především prozaik, autor rozsáhlého, složitě komponovaného románu Sestra (1994) a menších, byť poetikou obdobně laděných novel Výlet k nádražní hale (1994) a Anděl (1995). Vydal také překlad pověstí amerických indiánů (Trnová dívka, 1977).

 

Topol Josef (* 1. 4. 1935 Poříčí nad Sázavou); začínal v Burianově D 34, v 60. letech ve svobodném povolání a v Divadle za branou, v 70. letech po podpisu Charty 77 odešel do invalidního důchodu. Autor básnickým viděním i jazykem nesených her akcentujících etické otázky (Půlnoční vítr, 1955, Jejich den, 1959, Konec masopustu, 1963, Kočka na kolejích, 1965, Slavík k večeři, 1967, Hodina lásky, 1968, Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje, předpremiéra 1972, pak zakázána, ofic. 1994,Sbohem, Sokrate!, samizdat 1977, ofic. 1991, Hlasy ptáků, 1989); v roce 1997 vyšel také soubor jeho celoživotního básnického díla Básně.

 

Vokolek Václav (* 1. 1. 1947 Děčín), syn básníka Vladimíra Vokolka, od poloviny 70. let ve svobodném povolání. Autor děl parafrázujících či parodujících klasické texty jak v reflexívní a grafické poezii (Nápisy, 1992, Ten který, 1993, Zříceninový mramor, 1996, Tanec bludných kamenů, 1998), tak i v prózách úvahového (Triptych, 1995, obsahuje i básně; Pátým pádem, 1996) a groteskního ladění (Lov žen a jiné odložené slavnosti, 1993); také autor pohádek a autorských knih, v nichž kombinuje výtvarnou a textovou složku  (Terra nova, 1975, Ze dne na den, 1977, Podzimní hřbitovy, 1988, vše vlastním nákladem)

 

Wenzl Oldřich (* 3. 10. 1921 Mělník, + 7. 8. 1969 Mělník); vystudovaný právník. Tvůrce úvahové, s humorným nadhledem psané poezie, jež se vyvíjela od ovlivnění snovou imaginací ve 40. letech, kdy se projevila W. blízkost poetice surrealismu (Yehudi Menuhin, 1964, Hřích ublížit, 1966) až po příběhové básně (Veliký požár, 1968,Lento, 1971), psané v 60. letech v době téměř desetiletého pobytu v nemocnici; souborné vydání Veškerá poezie (1982).

 

Wernisch Ivan (* 18. 6. 1942 Praha); pracoval převážně v manuálních povoláních, po roce 1989 časopiseckým redaktorem. V 60. letech budovala jeho poezie uzavřený, sugestivní obrazný svět, v němž některé motivy, ale i celé básně se vracejí ve variacích i v doslovném znění (Kam letí nebe, 1961, Těšení, 1963,Zimohrádek, 1965, Dutý břeh, 1967, Loutky, 1970), pak publikoval pouze v samizdatu; tuto tvorbu nabízejí výbory Zasuté zahrady (exil. 1984), Žil, nebyl (exil. 1988) a Včerejší den (1989). Tvorba publikovaná v 90. letech směřuje víc a víc k míšení verše a prozaické promluvy, banality a osudových témat, ale i původnosti a převzatosti (Ó kdežpak, 1991, Frc. Překlady a překrady, 1991, Doupě latinářů, 1992); tyto texty jako by stále víc rezignovaly na vyjadřování jakékoli ideje a byla zcela pootevřeny čistě jazykovému, nitrotextovému či mezitextovému dění smyslu, případně jeho naprostému vnášení vnímatelem (Pekařova noční nůše, 1994,Zlatomodrý konec stařičkého léta, 1994, Proslýchá se, 1996, Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové, 1997). W. publikoval vlastní tvorbu i pod pseudonymy (Václav Rozehnal); je také překladatelem z němčiny (např. soubor německé lidové poezieBeránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl, 1985) a editorem.

 

Zábrana Jan (* 4. 6. 1931 Herálec, + 3. 9. 1984 Praha); po uvěznění otce na počátku 50. let dělník, od druhé poloviny 50. let překladatel z povolání. V 60. letech mu kromě detektivek (Vražda pro štěstí, 1962, Vražda se zárukou, 1964, Vražda v zastoupení, 1967) a prózy pro děti (Táňa a dva pistolníci, 1965; ke spoluautorství na všech těchto dílech se v roce 1990 přihlásil Josef Škvorecký) vyšly tři básnické sbírky: Utkvělé černé ikony (1966), Stránky z deníku (1968),  Lynč (1968), založené na kombinaci autentického životního postoje a kultivovanosti výrazové, která byla dána i obeznámeností s děním ve světové poezii. I vydané texty Z. ještě zpětně upravoval (definitivní znění v souboru Básně, 1993), značná část tvorby však vyšla až posmrtně: básnické soubory Jistota nejhoršího (1991), Zeď vzpomínek (1992), povídky Sedm povídek (1993), rozsáhlé deníkové záznamy Celý život (2, 1992) a soubor esejů Potkat básníka (1989). Je autorem desítek překladů, především z ruštiny a angličtiny.

 

Zahradníček Jan (* 17. 1. 1905 Mastník, + 7. 10. 1960 Uhřínov); redaktor a spisovatel z povolání, v roce 1951 zatčen a odsouzen ke 13 letům vězení, pět měsíců po propuštění v roce 1960 zemřel. Jeho raná lyrika zpracovává podněty expresionismu, zaroveň však nabízí zřetelně křesťanské vnímání světa (Pokušení smrti, bibliofilie, 1930, Návrat, 1930, Jeřáby, 1933, Žíznivé léto, 1935, Pozdravení slunci, 1937). Od vize života naplněného splynutím se světem a s Bohem přechází na konci 30. let k akcentování národní kolektivity (Korouhve, 1940, Pod bičem milostným, 1944, Svatý Václav, bibliofie, 1945, Stará země, 1946). Poválečná tvorba směřuje k varovným obrazům světa bez Boha (La Saletta, 1947, Rouška Veroničina, soukromý tisk, 1949, Znamení moci, dokončeno 1951, exil. 1968, ofic. 1969, náklad zničen, pak 1990), skladby z vězení zvažují základní otázky existence (Dům strach, exil. 1981), dané hraniční zkušeností (v roce 1956 se Z. houbami otrávily a zemřely obě dcery: Čtyři léta, 1969). Z. také překládal, především z němčiny, a psal eseje o básnictví (Oslice Balaamova, 1940).

 

Závada Vilém (* 22. 5. 1905 Hrabová, + 30. 11. 1982 Praha); ve 30. letech redaktor, pak v Univerzitní knihovně a ve spisovatelských funkcích. Oproti poetistické hravosti zdůrazňovaly jeho první sbírky při využití obdobných postupů i tragiku a rozpad světa (Panychida, 1927, Siréna, 1932); následná tvorba hledá spíše pozitivní řešení a její výraz je už neexpresívní, spíše tradiční (Cesta pěšky, 1937,Hradní věž, 1940, Povstání z mrtvých, 1946). Po rétoricko-budovatelských verších z 50. let (Město světla, 1950, Polní kvítí, 1955) našel originální téma i výraz zase až v příklonu k existenciální tematice (Jeden život, 1962), ještě umocněné ve sbírce Na prahu (1970) a pak harmonizované v závěrečné sbírce  Živote, díky (1977). Také autor básní pro děti, publicistiky (Krajina a lidé mého srdce, 1975) a překladatel.

 

Žáček Jiří (* 6. 11. 1945 Chomutov); nakladatelský redaktor, od poloviny 90. let svobodné povolání. Od počátku 70. let autor milostné a humorně pointované poezie (Ráno modřejší večera, 1970, Napjatá struna, 1973, Anonymní múza, 1976, Mezi řečí, 1978, Tři roky prázdnin, 1982, Papírové růže, 1987, Maličkosti, 1988), se vzrůstající popularitou nabývající i určité epigramaticko-satirické momenty (Okurková sezóna, 1981, Rýmy pro kočku, 1984), od 90. let směřující víc a víc k politické proklamaci (Hurá zpátky do Evropy, 1994, Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské, 1995); také překladatel, dramatik (Ptákoviny podle Aristofana, 1989) a velmi produktivní autor básní pro děti (Aprílová škola, 1978, Počítání oveček, 1995), pohádek, slabikářů a čítanek, leporel, omalovánek, aforismů (Noční motýli, 1996, Vy mně taky!, 1999), fejetonů (Polibky a políčky aneb Zpropadené múzy, 1994) a písňových textů (Text-appeal, 1986)