Život je hrozný společník

Život je hrozný společník

Václav Ryčl
Vydalo nakladatelství Petrov v roce 2004
Z literární a výtvarné pozůstalosti vybrali, uspořádali a ediční poznámkou opatřili Miroslav Huptych a Jan Macháček

Galerie obrázků Václava Ryčla

Dvě recenze na knihu Život je hrozný společník
(literární časopis Tvar) viz:
http://archiv.ucl.cas.cz/getpdf?path=Tvar/2005/7/2.pdf
Recenze na knihu Václava Ryčla Pavilón č. 13
(Literární časopis Tvar) viz:
http://archiv.ucl.cas.cz/getpdf?path=Tvar/2004/4/9.pdf

S Václavem Ryčlem jsem se seznámil v 90. letech, kdy jsem pracoval na Krizovém centru RIAPS. Víckrát jsem s ním hovořil na Lince důvěry, pak za mnou chodíval se svými literárními prácemi. Pokoušel jsem se mu pomoci, nabízel jsem jeho knížku několika nakladatelům, ale bezvýsledně. Teprve po jeho smrti otiskl časopis Tvar (2/1998 a 4/1998 edice Tvary a dále v čísle 7/2003) velkou část povídek z knížky Pavilón č. 13, což bylo i podnětem ke knižnímu vydání (Petrov, Brno 2003).
Paní Kamila Ryčlová mi svěřila celou literární a výtvarnou pozůstalost Václava Ryčla. Uspořádání povídek pro Pavilón č. 13 se ujal prozaik Václav Kahuda. S básníkem Janem Macháčkem jsme z velkého množství rukopisných textů vybrali verše do knihy Život je hrozný společník.
Získal jsem dodatečně ještě část pozůstalosti Václav Ryčla /písemnosti i obrázky/.
Rád bych připravil ještě jednu knížku. 
Hledám někoho, kdo by mi pomohl přepsat rukopisné texty a případně se editorsky podílet na přípravě knížky.

 

Václav Ryčl

Život je hrozný společník

Knihu vydalo nakladatelství Petrov 2004
Verše a ilustrace vybrali, uspořádali a ediční poznámkou opatřili
Miroslav Huptych a Jan Macháček


Václav Ryčl
Narodil se 22. 2. 1966 v Bratislavě, od roku 1973 žil trvale v Praze. Během studia na pražském polygrafickém učilišti psychicky onemocněl. Byl mnohokrát hospitalizován, v roce 1985 mu byl přiznán invalidní důchod. Roku 1994 se nemoc začala výrazně horšit; svůj život skončil na Silvestra 1994 dobrovolným utonutím v Hostivařské nádrži.
Věnoval se umělecké fotografii, navštěvoval kroužky Aleše Kuneše a Jána Šmoka, snímky mu vyšly v časopisu Fotografie a posmrtně v Hostu (3/2004). Kreslil a maloval, zúčastnil se několika kolektivních výstav organizovaných Společností pro duševní zdraví Fokus.
Impulzem k literární tvorbě se mu staly pobyty v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, kde si začal zaznamenávat své zážitky a pocity. Tak vznikl soubor povídek, básní a deníkových záznamů, který se stal jádrem knihy Pavilon číslo 13 (Petrov, Brno 2003).
Za svého života publikoval v Literárních novinách (28/1993 a 33/1993), Vokně (20/1993) a Rautu (červenec 1994), kde vyšly krom ukázek z díla i rozhovor a fotografický portrét V. R. od Tona Stana.
Posmrtně odvysílala (od září 1991) devět Ryčlových povídek stanice Vltava a jeho tvorbu představil třikrát časopis Tvar (2/1998 a 4/1998 v útlých svazcích edice Tvary a dále v čísle 7/2003).
Za povídku Černá hala získal v soutěži Povídka ’94 nejvyšší ocenění, rok poté mu bylo v téže soutěži (Povídka ’95) uděleno 3. místo in memoriam za povídku Sestry psychiatrie.


(dopis V. R. redaktorovi )

Vážený pane Blumfeld S. M.,

zasílám Vám pro časopis Raut nějaké svoje grafiky a kresby; přiložil jsem také fotografie pacientů z psychiatrické léčebny Bohnice a jiné záběry. Nevím, jak se mé práce budou líbit — já kreslím spíš z potřeby odreagovat se, relaxovat… neberu zatím malování příliš vážně — je to taková hra. Fotografuji amatérsky už od svých 15-ti let; fotografoval jsem tehdy Rómy, z toho období mám zvláštní sociologické záběry cikánských rodin. Byly už i zveřejněné v ČSF roku xy… Mohl bych je — pokud by o fotografie byl zájem, nazvětšovat a zaslat. Mám jich plný koš!
Ptáte se už podruhé, proč jsem začal psát a mluvit slovensky. Je to trochu složité. Tak — s tím slovenskočeským psaním jsem skončil. Psal jsem ty texty pro Raut na paviloně č. 2 na vypůjčeném psacím stroji. Měl jsem tehdy aktivní schizofrenii, takže jsem měl např. blud, že na světě panuje PEKLO, že doktor je Satan Ďábel a pacienti čerti… atd. Slovensky jsem to psal proto, že jsem měl vizi, že do mě přestupují telepaticky slovenské osobnosti a že to, co oni si myslí, tak to já říkám — a naopak, tedy že to, co já si myslím, říkají oni… Je to zamotané, ale takhle a podobně všelijak to bylo. Slovenština mi zůstala, mluvím tak — v sebeobraně: např.: jsou lidé, kterých se bojím, mám neurčitý strach z prostředí atd. a tady přijde okamžik, kdy já nasadím „čechoslovenštinu“ — ono je to, verte, také úplne inakšie, keď na takého ofujazdeného frajera, čo na vás reve, zkríknete po slovensky, že mu nabijete papulu; to on sa stiahne ako šnek do svojej ulity a už sa usmieva a dává mi aj mandarinky — zlakne sa!!!! Když mluvím česky — jsem spíš takový tichý, moc toho nenamluvím a jsem plachý a bojácný. Slovenština mi dodává odvahu!!!! Tolik o tom.
Pokud jde o ten „Živočichopis“ — já jsem Vám už jeden životpisec zasílal, ale zřejmě s ním nejste spokojený — tak 2x nevím, co napsat. Sestrojil jsem tedy takový trochu odvážnější text, který přikládám.
Píšete, abych psal dál, aby toho bylo víc. Tak jo. Snažím se, ale knihu Pavilon číslo 13, kterou jsem psal 5 let a z valné většiny povídky z ní jsem vám zasílal, je už dokončená a teď ji koriguje Kristýna Vlachová…. tak mám takové mezidobí, že vůbec netvořím — nepíšu. Vybral jsem pro Vás ale povídky HOŘKOST, POVÍDKA O BOHU…… tj.: z psychiatrie a povídky nové: BEZ NÁZVU. BEZE SLOV. OBRAZ…. jsem zvědavý, co na ty nové řeknete — zda se vám budou líbit….. chtěl bych si najít trochu jiný styl v psaní. Tolik o tom.

zdraví vás Václav Ryčl

PS: Prosba o změnu jedné věty slovenských textů pro časopis Raut: Věta: z povídky POCIT: cituji: Ona potom strašně hejdala na houpačce z gumy… atd. Správně má být: Ona se potom strašně hojdala na houpačce z gumy… (hojdala je slovensky houpala). Ještě je tu jedna polemická věc. V těch textech jsou pravopisné chyby: např.: cituji: kryvý… má být správně s měkkým „i“ — krivý, ale vzhledem ke zmatenosti československého jazyka a poetického textu, který je někde až nesrozumitelný, mi připadá zcela nemožné předělávat ty texty do pravopisu slovenského, protože se tam objevují i výrazy — a to často —: české, i celé věty. Takže bych to nechal takhle s těma hrubkama — ono je to pro někoho, kdo se do toho začte a všemu tomu porozumí. Snad nebude nadávat na „prznění“ jazyka.
Jinak děkuji za tu úpravu i názvy. Mně se to líbí, jak jste to udělali vy! Já bych to udělal někde asi delší a něco zase kratší, ale nechme to tak. Zdá se to dobré. Děkuji!!!!!
Ještě bych se rád zmínil o jednom svém příteli, který píše zvláštní, až konstruktivní poesii, a podle mě — i podle jiných soudných kritiků — jsou jeho básně velice dobré. Léčil se donedávna na psychiatrii. Nyní už by měl být vyléčený — z depresí, stavů smutku….
Je nesmělý napsat do redakce sám, proto přikládám jeho adresu. Myslím si, že by byl ohromě šťastný, kdybyste se mu písemně ozvali. Jeho básně stojí za přečtení — případně za zveřejnění.
Děkuji Vám moc!

S pozdravem
Václav Ryčl

(Koncept dopisu Blumfeldovi S. M. — tehdejšímu redaktorovi velkoformátového kulturního časopisu Raut. Ryčl jej psal patrně počátkem roku 1994. Závěrečná pasáž o příteli-básníkovi obsahuje jméno a adresu dotyčného, tyto údaje jsme však z pochopitelných důvodů vypustili. Pozn. red.)

Živočichopis

Václav Ryčl — „Vendo“

Narodil jsem se 22. 2. 1966 v Bratislavě.
Chodil jsem tam do mateřské školky a 1. třídy ZDŠ. Když jsem byl ještě ve školce, moje sestra Kamila si chtěla hrát s panenkou, kterou měla doma. Řekla: „Vendo! Dojdi mi pro ni, já si s ní potřebuju hrát!“ A Vendo přelezl plot mateřské školky, utíkal mezi auty domů — kde už čekala soudružka učitelka a strašně se hněvala. Dostal jsem tehdy astma — nervového původu. Já jsem byl takové slušné, tiché dítě — plaché.
Roku 1973 jsme se přestěhovali do Prahy.
Když mi bylo 15 let, rozjel jsem se za svým otcem, se kterým se matka 7 let rozváděla. Do krve jsme se pohádali, on můj otec je paranoidní schizofrenik a v domě, kde by mělo být čisto, chodí koně, psi, prasata… Všude je hnůj. Na Slovensku mého otce považují za podivína, za komunistického režimu byl zavřený v kriminále za zinscenovanou krádež. Zbláznil se.
Roku 1984 jsme po dohodě s matkou zašel na psychiatrii. Léčil jsem se nejdřív v léčebně Ke Karlovu, kde jsem byl hospitalizovaný na dětském oddělení 8 měsíců — píchali mi inzulínové injekce.
Roku 1985 jsem se začal léčit v PL Bohnice na paviloně číslo 13. Nejdříve šlo o takové problémy spíš civilního rázu (deprese, plachost, strach!). Potom se dostavila hysterie a bludy — začal jsem si o sobě myslet, že jsem svatý, potom že jsem ďábel; že do mě přestupuje telepaticky jiná osobnost, slyšel jsem mluvit zvířata, povídat si ptáky… atakdál atakdál — — — — — Můj současný psychický zdravotní stav je poměrně dobrý. Navštěvuji FOKUS a hledám si zaměstnání.
Píšu vlastně z potřeby. Knihu PAVILON ČÍSLO 13 jsem napsal z touhy nějak sdělit veřejnosti, jaké je to na psychiatrii někdy nesnesitelné. Běžně se o všelijakých skrytých jevech neví, a tak si myslím, že by kniha mohla zaujmout. Je ilustrovaná fotografiemi, kresbami a grafikou. Je doplněna poezií.
Také si myslím, že ty události a pocity z uzavřeného prostoru jsou viděny očima pacienta, takže pro psychiatry a psychology by mohla být zajímavá a podnětná k tomu, aby se něco z toho, co kritizuji, mohlo napravit, změnit. Tolik o mé knize — — —.
Bydlím v Praze Strašnicích, v panelovém bytě. Mám sestru, která maluje, umí asi 5 světových jazyků a má vysokou školu pedagogickou. S mým vzděláním je to slabší — vychodil jsem ZDŠ a mám nedokončené střední vzdělání. Nemám maturitu, protože jsem se ve 4. ročníku polygrafického učiliště psychicky zhroutil a byl jsem hospitalizovaný v PL.
Tehdy mě to hrozně těšilo, že jsem se dostal do takového podivného undergroundu, že jsem z toho začal tepat verše, četl Bukowského… Nohy vystavené na pelesti železné postele, chodil jsem na záchod kouřit startky.
Tolik o mém životě: snad ještě to, že jsem člověk, který by bez jakéhokoliv tvořivého vyjadřování zhynul jak ryba na suchu.

(Vlastní životopis Václava Ryčla psaný „na objednávku“ pro časopis Raut; jako faksimile vyšel v knize Pavilon číslo 13, Petrov, Brno 2003. a v knize Život je hrozný společník, Petrov, Brno 2004)





*LÁSKA

LÁSKA JE SLUNCE
A POHUPUJÍCÍ SE KLÍČEK NA KRKU
KDY STRACH NEPŘESTÁVÁ CHODIT PO KRKU
A DÁVIT UNAVENÉHO SLEPÉHO VENDU
KTERÝ SI PŘEDEPSAL UMĚNÍ
JAKO LÉK PROTI SEBEVRAŽDĚ
KTERÁ SE BERE BEZ PROTIJEDU



*D...

BYLO MI SOUZENO FOTOGRAFOVAT
OČI SVÉHO OTCE
OČIMA SVÉ TRÝZNĚ
KDYŽ JSEM BYL MALÝ
A VIDĚL JSEM HO MLČET A SVÍRAT MEZI ZUBY PĚST

MRKNUL A TEN SNÍMEK JE SMUTNÝ
JAKOBY PLAKAL A MOJE MAMINKA SEDĚLA VE VLAKU
KTERÝ ODJÍŽDĚL OD OTCE
CO MĚL Z BARÁKU DOMOV PRO ZVÍŘATA
KTERÉ MILOVAL VÍC NEŽ DÍTĚ
KTERÉMU LASKAL SRST
A PAVOUK VE VLASECH DÍTĚTE
VYVOLAL ZUŘIVÝ NÁVAL HRŮZY
ŽE JSEM CUKAL BRADOU V NÁVALU SLZ
A MAMINKA MĚ UKOLÉBÁVALA NA RAMENI



*PŘEMÝŠLENÍ

SLUNCE JE HROZNÝ KOLÁČ MEDU
KTERÝ SE ROZLÉVÁ PO LOUCE
MILENKA SPÍ S ROZEVŘENOU KNIHOU ŇADER
NA BOKU SVÉHO DÍTĚTE

PŘEMÝŠLÍM O OSUDU SVÉ MATKY
JAK SE K NÍ ZACHOVAT
KDYŽ TRÁVOU ZNĚJÍ CVRČCI
A ONA JE UŽ STARÁ

PŘEMÝŠLÍM O OSUDU SVÉHO OTCE
KTERÝ ZABIL SVINI
A ZEŠÍLEL KDYŽ CHODIL NAHÝ
PO SVÉM POZEMKU

ZAHRADA JE KOLÁČ MEDOVÉHO SLUNCE
KTERÉ SI HRAJE S PŘIROZENÍM PSEM
TEN PES JE U KONĚ
KTERÝ HO KOPL DO HNOJE


*POZTRÁCENÝ ŽIVOT

POZTRÁCENÝ ŽIVOT
NA KOUSKY CÁRŮ
KDY PSI TRHAJÍ KUSY PAZNECHTŮ
KDY HADRY JSOU MOKRÉ
A MŮJ OTEC VYBÍRÁ Z PŘIROZENÍ PSA
KLÍŠTĚ
A MEZI ZUBY HO PŘEKOUSNE

MEZI MNOU A OTCEM JE SMRT
DIVOKÁ JAK SLUNCE KDYŽ SE TŘÍŠTÍ O TALÍŘ
ŽE STAROBA JE BEZNADĚJ
PROKVETLÁ PACHEM KÁLENÍ


*CHCÍPL

NA ŽELEZNÉM RÁMU
STOJÍ KVĚT
O KROK DÁL ANDĚLÉ
SHLUKLÍ KOLEM
CHCÍPLÉHO PSA

JEŽÍ SE ANDĚLŮM KŘÍDLA
JEŽÍ SE ANDĚLŮM KŘÍDLA



*CHOROBA

NA POSTELI KDE LEŽÍM
SPÍM A KÁLÍM DO KÁVY
KOUŘÍM A MASTURBUJU
MYSLÍM SI: SMRT JE KOHOUT

RÁNO JE SMRT PRO MĚ
KTERÁ SE BUDÍ JAK STROM
CO V NOCI USÍNAL
A BUDIL SE DEŠTĚM SLZÍ

JSEM-LI ÚCHYLNÝ
ZEŠÍLÍM V POLONAHÉM POCITU
NENAPSANÝCH VERŠŮ
KTERÉ JSOU VE VÝHNI KOVÁŘŮ

POSTEL A NEBE Z HROZNÝCH ČAR
Z MRAKŮ POSETÝMI BRADAVICÍ
SPÍM A PROBOUZÍM SE JAKO STROM
DO ŠÍLENSTVÍ PRÁZDNOTY




***

SEDÍM TIŠE VE TMĚ
V SLUNCI SVÍCE
A JSEM
BŮHVÍ CO


***

na kopci vane vítr
a blázen do něj křičí
kohout v domě hoří
a (…) oři
vyletují do oblak

nejsem ponocný
jsem něco jako funebrák

ten blázen mi podal dlaň
a tvářil se mile
tiskli jsme si dlouho ruce
a tvářili se provinile


*PSYCHIATRIE

CHRONICKÉ SLZY BOLÍ
U SRDCE
JEDNA Z ŽEN JE ŠEDIVÁ
OD STRACHU VŠEDNOSTI
JEJÍ TVÁŘ MÁ V SOBĚ
SKROMNOST STAROBY
CO DOKÁŽE SKRÝVAT KOUTY
PROŠEDIVĚLÉ HRŮZY

NA PRAHU DVEŘÍ
VE KTERÝCH SEDÍ MOUCHA
JE SRDCE BLBÉ ŽENY
A ONA SE DLOUBE V NOSE
JAKOBY TUŠILA NEROZHODNOST
DALŠÍHO KROKU
DO TMY BLÁZINCE

JE NEBE PROSÁKLÉ A
VLHKÉ
KDYŽ SE MUŽ PROCHÁZÍ ALEJÍ
A PADAJÍ MU CIGARETY
JEŠTĚ NEDOKOUŘENÉ
Z ROZTŘESENÝCH PRSTŮ
DO DĚR NICOTY

DNES JE TICHÝ DEN
NIKDO HLASNĚ NEPLAKAL


*JARO V ÚSTAVU

když hrajou hrušně
na ústavní anděly
květinky a smrad z těla
je jaro jaro Jaroslav

mám milenců
šňůru jejich lavic
v prokouřených sálech
do kterých kape slunce

pubertální melancholie chlapce
co sedí na tvrdé židli
a opírá si dlaň o jemnou tvář
je zamilovaná a plná jakési nudy

nebo ospalosti kdy se probouzí
do pachu sálu a sebevraždu
si dere do vědomí endogenní tísní
která vychází zprostřed těla

mám rádio a plno lidí cigarety
jsem-li tímto dneska bohatý
závidím jen kocourovi
jeho slastně natočený ocas


*SMRT

VOLÁ MĚ KOHOUT
KYKYRYKÝ
VOLÁ MĚ ABYCH SE NAROVNAL
A VYPUSTIL Z DUŠE TĚŽKÉ ACH

KDYŽ UMŘE TĚLO
JE ZÁPAS JEJÍ DUŠE
JAKO MOJE BROUZDÁNÍ
SPADANÝM LISTÍM

BOJÍM SE ŽIVOTA
JAKO MUTUJÍCÍ KOHOUT KYKYRYKÝ
JAKO BLÁZNIVÝ MUŽ
KTERÝ UMŘEL ZA STOLEM


BLUD A POEZIE

Když pro mě přišla smrt, zastihla mě nahého uprostřed zoufalé trapnosti: POEZIE mi umřela na rtech: My dva - - : lžíce a talíř, hrnek a žízeň, hlad a potřeba se vyčurat; život bez hlavy jen s ocasem tupého vola. Stádo. Stádo. Stádo.
Nějaký nevyléčitelný stav brouzdání myšlenkami. Zvedl jsem telefon a volal linku důvěry; ozval se nepříjemný hlas, tvrdý a v úškrnech zlomyslný: „Tak počítejte do deseti … počítejte kroky. Nevíte, kde jste?“ Ta žena byla asi zavalitá, černá v obličeji protože jí světlo dopadalo na záda, měla hrubou kůži a snad bradavici, natužený účes: Takže vítr z mého hrobu jen poodchýlil složený list papíru. Kdo ví, ale upřimná nebyla a v tom je moje brouzdání poezií: POEZIE se Zet – jako konec abecedy. „Skoro nic nechápu, proč žiju … pořád pryč“
„Kolikrát?“
„- - - - - to nejde spočítat. Asi čtyřikrát práškama, polykal jsem jehly, chtěl se oběsit; podřezal jsem se asi šestkrát. 
Je to divné, už jsem mohl být mimo Poezii, ale žiju: Jednou mi v bludu připadalo, že všechno na Zemi je PEKLO a když se nějak prohřeším postrčí mě nějaký malý muž hierarchii pekelníků blíž ke kotli: TO ZNAMENÁ, že budu v blázinci, nebo v kriminále, kde budu trpět, řvát.
Pocit PEKLA na Zemi byl příšerný a nebralo to konce, bylo to věčné; člověk nikdy neumřel – NIKDY: moje maminka měla věčný život. Trvalo to rok. Nebo století?
Nevěděl jsem, co je konkrétní situace, proč musím udělat zrovna tohle? Muselo se Satanovi zaplatit vždy nějakým hříchem! Měl jsem zvukové halucinace: že v každém zvuku jsem slyšel slovo. Mluvili ptáci, zvířata … jako v pohádce, ale zrůdně načrtnuté; nedalo se utéct nikam!
Pracoval jsem, byl jsem mezi lidmi, ale oni se chovali - - - to nejde říct, jak jsem to vnímal, jakoby všechno mělo jiný smysl . . .
Třeba mě zavřeli a já prosil doktora o kastraci: seděl jsem na jednom místě lavice, zíral do stěny a z té zdi vystupovaly obrázky, malované, většinou polonahé ženy, hýbaly se a já s nimi nějak komunikoval. Nevím proč jsem dostal pár facek. Stále jsem žil ve stavu ohrožení. Musel jsem být někdy příšerně skromný, někdy zas drzý… pamatuji si, že jsem sám sebe považoval za deformovanou zrůdu, příliš namyšlenou …………. Jsem holt nenormální, to je celá moje Poezie, tak ahoj a měj se hezky.“
Ta žena mě už nevnímala, kouřila a já jsem zavěsil pomyslný telefon způsobem, že jsem si hrábl do vlasů. „A už ho nezvedej,“ řekla žena. Myslela něco jiného, ale já jsem pochopil ve své nesmyslnosti, že nemám pomyslně zvedat telefony a podobně … Jsou to hlouposti.
Nejsem si jistý, co je pravda a vnímání skutečnosti.
Asi, když se tři lidé dohodnou n a tom, že ovoce, které leží na stole je pomeranč, ten který bude tvrdit, že je to banán, bude nenormální a bude bitý, kurtovaný a bude křičet hrůzou, protože porušil řád normality, dohodnuté právo tří lidí, společnosti, která se na něčem domluvila. 
Jenom je štěstí, že existuje Poezie. Člověk by umřel, kdyby žil jen s vědomím pomeranče.
Václav Ryčl
Umělecké jméno: Martin Bohatý….!!!!!!


***

…spadl mi lístek
z javoru
do vlasů…

a já si myslel
že

někdo
pohladil…



text k hudbě:

*Miluju

mám rád bílý havrany
mám rád bílý nebe
špinavý, zlý a uštvaný
nenávidím
sám sebe

miluju hejna drobných ptáků
na nebi
miluju hnízda šedých krys
k sobě stulených
z černých sklepů mám rád škvory
ty já chytám do svých dlaní
pro amory……..


*ÚCHYLNOST

ÚCHYLKA DUŠE JE K POUSMÁNÍ
JAK DÍTĚ KDYŽ TANCUJE
NA OSAMĚLÉM TALÍŘI

NENÍ ČAS NA ÚCHYLÁKY
KTEŘÍ SE BROUZDAJÍ PARKEM
JSOU DNES TIŠŠÍ
JAK VAVŘÍN UPROSTŘED
CHLEMTAJÍCÍHO SLUNCE

NA TALÍŘI JE DÍTĚ
KTERÉ ZNOVU BROUZDÁ
MYŠLENKAMI MĚSÍCE 


*VLASY

CHCI ABY MI UMŘELY VLASY
CHCI ABY MI UMŘELY VOUSY
CHCI ABY MI UMŘELY CHLUPY

nechci být homosexuál
chci být blbý chlapec
který ví co je úcta k dívce

To je modlitba
k uhrům
a škrábancům noci.

To je modlení
ke světlu
bez kterého se nedá číst
bez kterého Japonci
píšou
až se upíšou ke křoví
které je miluje.


*CESTOU ZPÁTKY

hlava mi usínala na unavených ramenou a myšlenky padaly kamsi
do černého bláta
a rytmus kol nebyl vůbec pravidelný
děda s pootevřenou pusou chrápal — ožralý
dvě slečny se celovaly růžovými rtíky — ožralé
průvodčí se klátil mezi sedadly
a křičel že kleštičky zamrzly — ožralý
voják stulený do zeleného mundůru plakal — ten byl taky...
celý vlak byl ožralý
razil si cestu ospalými reflektory
a hulákal do promrzlého vzduchu že dnes pil
že dnes pil

brzdy zapištěly a zastavily ve stanici
transparent
zpola osvětlený hlásal: Proletáři...
(ostatní usnulo ve tmě)
a malá výpravčí s brýlemi dala zelenou
jel jsem dál
jel jsem dál nazpátek



*Písnička

na vagóně tančí lidi
smějou se a hrajou
na vagóně černej Momo
směje se a kouří čágo

Bílej talíř na ubruse
Bílej ubrus v jednom kuse
— v tomhle domě bydlí Momo
— ten co nemá vlastní domov

na vagóně tančí lidi
smějou se a hrajou
na vagóně černej Momo
směje se a kouří čágo!!!!!!!

Píííísnička.


*Rep.

na ubruse je nervózní tanec
Momo je celej měsíc nervózní
zevrubně listuje knihou
a probírá vlas za vlasem
tancuje jakoby s pěstma a pěstma
a zabije mouchu při tom tanci
na ubruse je ještě moucha
Momo má nohavice vo číslo větší
než Mamo když je ve 2 v noci oblečenej do noci

Momo a Mamo jdou proti vagónu
mají oba dva kytary
a směje se na ně Mima v čágu
tancujou pak 3 lidi na vagóně

Třicet opilých sluncí
Třicet bílých much



*Postpubertus

Na kříži visí netopýr.
To by tak hrálo,
abych se dnes neopil.
Tranzistor
a káva z dehtu.
Můj ksicht jak díra z leptu.
Vodím se za nos
jak vodívají voly
na porážku.
Že směním lásku — — —
Že směním lásku — — —
za vyrážku!
héj
héj
Na kříži visí netopýr.
To by tak hrálo,
abych se dnes neopil.



*EPIŠTOLA II.

Služba satanu: Služba satanu je počítání ovcí,
které se zatoulaly do velkých hal
a češou je tam podivní doktoři.

Had: V pondělí jsem byl v cirkuse a tam byli sloni
s foukacími harmonikami. Chtěl jsem si koupit
gumového hada, ale měli jenom medvídky.

Sluha: Sluha je divný pokud je Rus, když pochází z
jiného kraje je zvláštní.

Rádoby: Ženy jsou veselé a umí číst z nádob. Jsou ale
i ženy, které se po ránu mažou hořčicí.

Šest lidí: Když je šest lidí na záchodě a starý muž kulhá
je tedy sedmý, musí se zaklínat vodou.

Mánie: Rychlost pohybu je nutkání něco měnit velice
razantně. Bylo by dobré mánii vyměnit za krev
vola.

Rómové: Blíží se den a Rómové mlčí, popíjejí kávu a čarují.

Střed: Bod blízkosti je střed. Je to pupeční šňůra,
která vede od úst báby rodičky do vnitřku nemluvněte.



*Chundelatí sloníci

chundelatí sloník chodí pozpátku
poslouchá zvuk deště
hraje na violu
a myslí že je to děvče

chundelatý sloník
má chobot a je malý
jak přítel mojí choroby

psi ho rozervou
psi kteří mají olysalou kůži

když můj otec zapřáhl koně do oje
sedl si na kočár
vyjel k autobusu

byl jsem malý jako chundelatý sloník
který je hned nemocný
hrůzou z otcova těla

otec měl barák
plný vůně hnoje
a psi mu stáli u boku
jak velké hrdličky

chodil jsem v holinkách
a s napřaženou dlaní jsem prosil
aby můj otec byl přítel
mého citu



*ZIMA

les je trochu zasněžený
Grund má zlou matku
která karmínem rozpukla okno
mého pokoje
včely rostou z úst
když nebe hřmí
obléknu si kabát po otci
a půjdu do lesa
ve velkém kostele vybírají vstupné
katolík: vstup zdarma
jsem sám
a včera jsem v pološeru viděl robustní
kurvu
její spodní prádlo bych mohl prostírat
místo ubrusu
kdyby mě navštívila perverze
les je trochu zasněžený



*ZÍVNUTÍ

do zívnutí bývalých umýváren
kde houstne pára
narval se zadek nějakého muže
a doktor mu ordinoval psí nečas

zabil se muž při kohoutku umyvadla
oběsil se na rámu okna
a visel tak tři čtyři hodiny
než si sestra psychiatrie všimla
ledových nohou ve škvíře dveří

zívnutí elegantního lékaře
v bílém plášti s pruhovanou kravatou
a plástev medových kapek
s jehlami zuřivosti v nahém soucitu

*STAROBA

muž je starý
má šedé vlasy
na těžkém divanu spí
a zdá se mu sen
o bláznivé ženě
která ho o holi oholí
která mu steče moč do bažantů
která bude jeho sestra
a naučí ho znovu číst abecedu
pozpátku jen jak frigidní fenu
a poznat mladou smrt sebevraha
která patří k sentimentu
proč umírá takový mladý
proč není živý když jeho matka byla světice
proč se znovu prokvokočí
a znovu zakleje: staroba je průvan
když vám do huby sere pes



*BEZZUBŮ

Mám stařecké dlaně.
Mám nohu dědka.
Chodím mezi děti.
Pro trochu sypkého štěstí.

Oslíci hýbají ušima.
Dědkové mě zdraví.
Můry jim visí v očích.
Kaditelnice.

V bytě chroustám ořechy.
Bezzubů.
Jím smetanu od sousedky.
A mám mladou chuť ji oslovit
jak z jara, kdy třezalky voněly
a prádlo se pařilo v páře,
kuchařky chodily na skok do dílen
k zámečníkům a červenaly se
jak ráčci, pak spořádaly na hostinách
tuny ryb, kde bylo řečí
jak bublin řek, víno perlilo a
skokem bylo všechno na valné
hromadě; svítalo v útulných podnájmech
a mravenci vylézali,
tančili a povídali si mezi sebou:
co že krásného se děje mezi lidmi ...

Jsem rachitický.
Tváře mám do výhně bílé.
Vousy mastné od makrely.
Trhám strany knih
a balím do nich svoje ruce, upíjím
z hrnečku, na hranici
mezi nebem a zemí, metaři
chodí kolem plotů, usínám v dřevěné
boudě, kde ryby ke mě hlavy kloní, tak,
že je mi veselo, i přijde kluk a krysa,
kluk má prak a krysa sýr,
uzavírají spolu mír, do příští
války, pak kluk napne prak a střelí
straku, ta k zemi padá, krysa jí žere,
spím a vidím příběh, klouby
mi vržou, umírám,
jsem astmatický, připravuji
si poslední píseň: O delfínech,
kterou přednesu na sjezdu, kde
nikdo nebude spát, protože všichni budou
tušit, že je konec. Konec. Konec konců
konec.



*Pohřby

Zemře-li pes
mám třiatřicet slz
na úsměvu kradených
očí,

Jsou ráno pokřivené stařecké
huby
a život řeka tvrdých stop
nasere žemle co drobí
a neoholený pan Tupý a hlavně řeč
která má tatáž slova
„Jak se cítíte stařečků?“
— NA BLITÍ!!! — to on neřekl
to on se jen tak podíval
jsem zblblý ovád
co se mele
od tabulky skla do růže idiotovy
zpovědi:

Na platanu spí sadista
ta větev je uhořelá
jsou na ní kytky:
To ta třezalka tak příšerně voní?
že jsem hlad
a že můra je zrod strachu
v kuchyni smrad
a mletá životní beznaděj.

Mouchy jsem pobil
a nekup ty drobnosti
když to stojí pendrek
a samotu si zaplať
ve vavřínech hrobu
neřvi mi do ucha
nejsem homosexuální
ti pištci mi už lezou
krkem
raději Verner sadista
co uhořel když zabil
co zabil když uhořel
třiatřicet let byl mrtvý
otec
a moje životní tupá melancholie
nevnímá
porody
a další matky Zuzan.



***

kopřivy jsou stažené z kůže
a řvou zarezlou nechutí žít
v ústavních prostorách
andělů
ve dvou dětech žít
jako tanečnice beze snů
s naraženou houslovou čepicí
jen o těch kopřivách
v zažloutlé knize list
co uhnil starci u zubů
a zimou zešílel
zimou zešílela jeho kopřiva
hubená ústa měl ten starý muž
nehnutá ústa
jako by se anděl doposlouchal zábolestí
uzamčených veřejí
jenom o těch kopřivách zmínka
v časopise Snář LP 45
se zlou politikou co si netykal
a fandil ragby
a hnusily se mu vajgly
že vozil mrtvé tak jen v kopřivách
vono vo
těch kopřivách se číst a umejt si v nich vlasy
nohy celej čůrák a pak i prdel
to nejde snít o vysraným štěstí
nezlobí se anděl
že latinsky neumím a ten kluk a piková dáma
ty voba
co jsem potkal v metru
se už dávno uškrtili v objetí
a jazyk jim zůstal viset
ten kříž z kopřiv
když umře pejsek
a děcka jen tak plačou
ta malá hystericky
jako by byla po matce
co furt taky jenom řvala na chlapa
jenže oni se opíjeli
a vyváděli svinstva
to pak ten pejsek musel umřít steskem
a stejně je hlad smrad a neštěstí jako vyšitý
když máte jenom maloučkou chuť kopřiv tzn.: ublížit na zdraví
svýmu bližnímu § 93



*MUŽI

Muži jdou do podsvětí
upsali se ďáblu
napsal jsem báseň
a voni se smáli
pak jsem byl chronik
a měl jsem kávu
cigaretu a plno much.

Mám rohlík
cigaretu
a kartáček na zuby,
jakémusi muži
jsem dlužen
dneska růže.

Musím z matky,
je všude plno maku,
je taková ve dvě hodiny,
neupřimná,
že je hrůza být
na hodinu u šedivé labutě.

Jdu unavený na most
a chytám se svých vousů,
mají chuť ryb
a jeho oči jsou rybníky
plné sleďů
a chaluhy se táhnou podél tratě,
chytám se svých vousů
mají chuť rohových koláčů.

Neznaný
a nevítaný
hloupý chlap,
ve kterým
je sobectví.



*ŽABINCE

smrt
vozí kameny v dole
ztahaná a stále čerstvá
žena
která se svléká na počkání
která si dopíná podvazek
která koketně mrkne
a hned rafne jako vlk

smrtonoš
obchází každé ráno kolem oken
nahlíží a culí se
na malé děcko
na mladou paní
na starou paní
na muže
který si čte noviny

stále
si brousí nože
stříhá ušima jak osel
bere za kliku a hned zas zavírá
leze mezi brouky kolem výkalů
ochutnává dobroty na štědrém stole
líbá se v parku
natahuje nohy a vzdychá
unuděně
připaluje topinky
snídani která je cítit máslem
stále se otáčí někam jinam
chodí a vleče za sebou vlečku jak nevěsta

smrt
a smrtonoš
podávají si ruce jak přátelé
blázni
je jich fůra a všichni hladoví —



*KŘIVÁ ČÁRA NA DLANI
---------------------------------------------------------- 
to je k večeru
to je když rozsvítí se lampy a
tma jde do kolébky, mám tisíc hvězd
na dlani a jimi přikrývám
miminko, ze spaní brebentí, že je
na zahradě tajemné, kde květiny
umí devět světových jazyků a k tomu
kouzlí: sloni, papoušci, mloci, pak
vlezu si k ženě a ona mi povídá:
povídej jak se má havran, tak, že
je sám, říkám a čtu si v chaluhách
noci knížku a cením zuby, rádio
ráno hraje pochody, peřinku proklepávám,
svoje nohy máchám v lavóru, mrkám
kuřím okem, pak se holím, o holi
jdou starci parkem, to je nebe ze
slunce plné prádla na šňůrách, visí
trenýrky dítěte, já metám kozelce, spím
v hadrech na lavičce, to je v hvězdách
psáno, že čerti se žení, když
bouřka čepuje pivo do čepice chuligána,
svítá, v nádražním bufetu, stále delší
vlaky přijíždějí,
přivážejí dobytek a
to
je
celý můj minulý
život.

héj! héj! — koně se choulí k tváři
héj! héj! — anděl spí na oltáři…



*30. prosince 1994

Milá mamo,
promiň, že jsem ti to nenapsal dřív: odpusť mi, prosím tě!
Jsem BLB.

MÁM VELKOU TÍSEŇ,
PANE DOKTOR A
NEŽ ŘEKNEŠ ŠVEC
SPADNE ZA MNOU KLEC

UŽ JEN JEDEN DEN,
NEZOUFÁM,
SNAD ZÍTRA NEBO KDY JINDY
BOTY ŠEVCE OBOUVÁM

JSEM UMĚLECKY ZALOŽEN
CHTĚL BYCH MÍT I MNOHO ŽEN,
JSEM BLB, TO VÍM JISTĚ,
MĚL BYCH SE MODLIT — NA JINÉM MÍSTĚ

FAK ŽE JO.

Je nadání, je, ale málo lidí věnuje pozornost cizímu osudu. Těch dveří, kterých je uzamčeno, nadobro, tiše — klišé.


(Tuto báseň napsal V. R. den před sebevraždou. Pozn. red.)



*Rybníky

Mezi rybníky
mám chuť
na nějaké ruce,
které by konejšily
mé srdce.




----------------------------------------------------------------------------




Ediční poznámka

Máme za sebou cestu Ryčlovými deníky, poznámkovými bloky s náčrty povídek, básní ve stadiu zrodu i strojopisy už hotových básní. Výkřiky, nemocí poznamenané zápisky, podivuhodné verše a básně v próze. Připadali jsme si jako editoři vlčí mlhy. Bylo dobrodružstvím listovat, číst a hledat; bylo mizérií rozhodovat, co vybrat a co zavrhnout.
Měl-li z nanejvýš různorodé změti textů vzniknout výbor poezie, bylo nutno třídit, porovnávat varianty, zároveň však hledat texty, které by ukázaly různé fasety Ryčlova básnického talentu.
Pro představu, jakou podobu měly mnohé z rukopisů, s nimiž jsme pracovali, zařadili jsme do knihy (in: Namísto epilogu) faksimilia z poznámkových bloků Václava Ryčla. Krom jiného je z nich patrno, že jednou z překážek, s nimiž jsme se museli nějak vypořádat, byla obtížná čitelnost některých zápisů, které autor činil během propuknutí nemoci. U většiny básní oddílu prvního a u některých básní z dalších dvou oddílů neexistuje strojopis; v takových případech byly jediným textovým zdrojem právě poznámkové bloky. Bylo tedy zapotřebí co nejpečlivěji luštit mnohá nečitelná slova, hledat, kde končí jeden text a začíná druhý, srovnávat varianty...
Vzhledem k množství a neuspořádanosti zápisů i jejich častému opakování — některé v různých sešitech zapsané básně se lišily jen jediným veršem či slovem, nebo se naopak stejné útržky textu opakovaly v básních, které spolu jinak neměly nic společného — bylo vybírání a třídění velmi obtížné. Situaci nadto dále komplikovala skutečnost, že básně ze zápisníků (na rozdíl od básní ze strojopisů) autor patrně nikdy dodatečně neupravoval; a pokud se mu nápad vrátil, napsal prostě novou báseň.
Celkem jsme měli k dispozici osm poznámkových sešitů; žádný z nich není datován, tudíž není zřejmé, která z variant je původní. K tomu kolem dvou set stran strojopisných básní; taktéž mezi nimi se mnohé z vyskytují v různých přepisech a obměnách.
Důležitou otázkou rovněž bylo, jak texty přepisovat. Texty psané rukou jsou totiž většinou, nikoli však vždy, psány verzálkami. Lze sice předpokládat, že autorovým záměrem bylo usnadnit čitelnost textů pro následné přepisování, avšak některé texty psané rukou verzálkami se pak objevují ve strojopisech jako minuskule. Není to však pravidlem, jindy zůstávají i strojopisy u verzálek… Po konzultacích s odpovědným redaktorem této knihy jsme se rozhodli ponechat verzálky všude tam, kde nemáme autorský strojopis, s výjimkou textů, které jsou rukou autorovou psány minuskulemi.
U velké části strojopisů jsme měli i variantu rukopisnou. Za závaznou podobu jsme považovali strojopis. Někdy jsme však měli několik různých strojopisných verzí — v takovém případě jsme se přiklonili k té, která se nám zdála autorsky nejzralejší či umělecky nejpůsobivější.
Vzhledem k tomu, že Václav Ryčl své básně rozdával přátelům, je možné, že někde existují i další verze strojopisů. Taktéž není jisté, zda všechny přepisy pořizoval sám autor. Tato nejistota je nepříjemná zvláště u básní, které nemají svou předlohu v některém z deníků.
Jiným problémem je způsob, jakým Ryčl zacházel s českým a slovenským jazykem. I zde jsme se snažili držet originální verze textu, jak jen to bylo únosné: korigovat totiž možná nechtěné, možná však chtěné Ryčlovy jazykové úlety, znamenalo by zbavit je letu. Součástí působivosti jeho básní je i samorostlá práce s jazykem, která se úspěšně brání jakýmkoli normám. Vědomě? Nevědomě? — Naštěstí se dochoval koncept dopisu, který napsal Václav Ryčl Blumfeldovi S. M., tehdejšímu redaktorovi časopisu Raut, a ve kterém svůj přístup k tomuto tématu do jisté míry objasňuje. Jeho pokyny jak s texty nakládat byly pro nás vodítkem a při editorské práci jsme je respektovali. I proto jsme se rozhodli učinit koncept dopisu součástí této knihy (in: Namísto prologu).
Nad dokončeným výborem básní Václava Ryčla prožíváme velikou radost: z původní bezradnosti, jak se v záplavě jeho textů vyznat, vyloupla se nakonec sbírka, která je nejen sebezničující výpovědí o tom, že život je hrozný společník.
M. H. a J. M.


Obsah

Namísto prologu
Vážený pane Blumfeld S. M.
Živočichopis

I.
LÁSKA
DĚTI
D...
*** (NEPOZNAL JSEM OTCE)
MAMINKA
*** (PAVOUK NA DLANI)
PRSY
PŘEMÝŠLENÍ
SLUNCE (OTEC LP 93)
*** (A PŘIJDOU DĚTI)
POZTRÁCENÝ ŽIVOT
POZTRÁCENÝ
NEBE
NEVÍM
CHCÍPL
*** (JSEM OTROK BEZ BŘEHU)
*** (Žena seděla sama)
CHOROBA
*** (SEDÍM TIŠE VE TMĚ)
*** (NA KOPCI VANE VÍTR)
*** (HRAJI DIVNOU PÍSEŇ)
PSYCHIATRIE
*** (Herman mě zbil)
KÁVA
KOPŘIVY A NOC
SAMOTA
BEZEDNÉ SLUNCE
JARO V ÚSTAVU
*** (SPAL JSEM U ZDI)
SMRT

II.
BLUD A POEZIE
Matka
Otec (Bez, jáma a nějací lidé)
KRÁL
ESO
SMRT
DÍVKA
KOUŘENÍ
TABÁK
Povídka o sobě
PODOBNOST
*** (Rudý jazyk bílého psa)
MLÁCENÍ NEVINNÝCH OSOB
TOLUEN
NEZAŽIL JSEM NIC
*** (spadl mi lístek)

**III.
MAMINCE
SLOVA
*** (chci vidět nebe)
*** (letím k ženě)
Mlha
Pocit lásky
Navečer
Pocit žalu
Miluju
*** (jsem báseň napsaná pod oko)
OTEC (můj otec je tanečník)
Země
*** (ukolébáni smutkem)
*** (život je kus koně)
ÚCHYLNOST
MESIAC
NOHY
VLASY
BOLEST SMRTI
CESTOU ZPÁTKY
Písnička
Rep.
Postpubertus
EPIŠTOLA II.
Chundelatí sloníci
ZIMA
ZÍVNUTÍ
DOKTOR
*** (Teplo. Na tom teple slza)
STAROBA
BEZZUBŮ
Pohřby
*** (kopřivy jsou stažené z kůže)
MUŽI
ŽABINCE
KŘIVÁ ČÁRA NA DLANI
30. prosince 1994
Rybníky

Namísto epilogu
Faksimilia
Ediční poznámka