Rozhovor pro Opičí revue 10/2015

Opičí revue viz

http://opicirevue.cz/obsah/category/rozhovory/

 

Psaní v rauši mi nepřinášelo výsledky…

Rozhovor s Miroslavem Huptychem, básníkem, aforistou, kolážistou a arteterapeutem, o jeho cestě k umění

 

Letošní rok byl pro Vás, zdá se, úspěšný. Vydal jste novou sbírku List za listem (Pistorius&Olšanská) a také jste se scénograficky podílel na opeře Kouzelná flétna. Pracujete pro divadlo často?

Spolupracoval jsem s režisérkou Irenou Žantovskou na baletním představení Zahrada soch (Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem), s režisérem Vladimírem Morávkem (Divadlo Husa na provázku) jsem spolupracoval vícekrát. Morávek viděl můj kalendář Labyrint světa a ráj srdce a oslovil mě, zda bych se nepodílel na scénografii pro Kouzelnou flétnu. Byla to práce více jak na půl roku. Hlavní opona měří jedenáct metrů na šířku a devět metrů na výšku, dohromady je těch opon patnáct a k tomu ještě nějaké scénické prospekty. Scénografie využívá barokní kukátkové scény, kde se ve třech portálech opony střídavě spouštějí. Režisér mi poskytl velkou volnost ve zpracování, měl kromě jiného jakousi ideu „cesty za světlem“. Tamino prochází různými zkouškami, než získá svou Paminu.  Podobným tématem jsem se zabýval při psaní sbírky Tarot a trakaře. Taktéž C. G. Jung ve své hlubinné psychologii popisuje cestu k celistvosti a sebepoznání, která je podrobovaná různým zkouškám. Takže na oponách je řada ezoterických a zednářských symbolů, ale hlavní inspirací mi byla volná fantazie, kterou režisér průběžně podněcoval ještě k dalším snovým kreacím. Práce na oponách se tak podivuhodně sešla s mým duchovním vývojem v posledních letech.

 

Myslíte si, že k tomuto duchovnímu vývoji dozráváme až ve zralém věku?

Já jsem prodělal těžkou krizi středního věku, když mi táhlo na čtyřicítku.  Přišla sametová revoluce, vše se začalo rychle měnit, otevřely se nevídané možnosti v publikování. Odešel jsem z psychiatrické kliniky, kde jsem pracoval bezmála deset let, na volnou nohu. Vrhl jsem se do psaní veršů, pobýval jsem o samotě v bývalém domě spisovatelů na Ždáni (kde napsal většinu svých básní můj oblíbenec Josef Kainar). Bylo to v době, kdy začala první válka v Kuvajtu, na obloze jsem pozoroval americké bombardéry, což při ponoru do sebe mělo brzy za následek, že jsem začal mít obavy z třetí světové války. Deprese se prohloubila do takové míry, že jsem se vrátil domů a dlouho jsem nebyl schopen psát ani vyvíjet jakoukoliv činnost.  Přes půl roku jsem byl na antidepresivech. V roce 1991 jsem dostal nabídku jít pracovat na nově vznikající Krizové centrum RIAPS, což představovalo nastoupit také do pětiletého psychoterapeutického výcviku. Absolvování tohoto výcviku a práce na hlubším sebepoznání mi pomohly vyhrabat se z vlastní krize. Taková sebezkušenost je k nezaplacení pro ty, kteří chtějí jiným pomáhat s jejich krizí. V tu dobu se sem začala také valit dříve nedostupná psychoterapeutická literatura, nejvíce mě asi ovlivnila psychologie C. G. Junga, a to zejména práce se sny. Ve výcviku jsem se opakovaně setkával ve svých zážitcích s neuvěřitelnými náhodami a synchronicitami, což mě vedlo ke stále častějším úvahám o konečnosti či nekonečnosti existence. Zůstávalo však pouze u racionálních spekulací, které byly rozvrtávány těmi podivuhodnými náhodami. Později, když jsem odešel na volnou nohu, toto vnitřní sebezpytování poněkud slehlo, aby se s plnou naléhavostí vrátilo v posledních letech. Zajisté to souvisí s tím, jak přichází čas k rekapitulování doposud prožitého života.

 

Pracoval jste také v komunitě pro léčbu drogově závislých, přitahovala vás nějak tato tématika?

 

Surrealisté hlásali rozrušování smyslů nejen alkoholem, avšak mnozí si pomáhali do pekel i různými drogami. Když jsem začínal s psaním, ještě se dal sehnat Fenmetrazin, Efedrin a jiné povzbuzující léky. Pracoval jsem řadu let v nemocnici, tak nebyl problém si něco sehnat. Avšak psaní v rauši mi nepřinášelo kýžené výsledky. Pocity a zážitky při tom byly úžasné, leč napsané verše nestály za nic. Naštěstí v době mého mládí nebyly dostupné tvrdé drogy, nevím, zda bych také neskončil na heroinu, jako řada klientů, kterým jsem se věnoval až v pozdním věku. Pracoval jsem na přelomu tisíciletí tři roky v komunitě Magdaléna pro léčbu drogově závislých. Tato komunita měla až 70% úspěšnost léčby po pěti letech po absolvování léčby u závislých na heroinu. Práce s bývalými feťáky je nesmírně náročná. Bylo to hodně na tělo, dva dny v komunitě, dva dny doma a stále dokola. Ještě k tomu supervize a další vzdělávání, tehdy jsem dokončoval bakalářské studium psychologie a arteterapie. V komunitě „léčíte“ celou svou osobností, tím jací jste, tady. Buď si získáte respekt a klienti vám věří, nebo také ne. Vím, jak bylo nesmírně obtížné získat klienty pro malování, neviděli v tom valného smyslu. Při interpretacích namalovaných obrázků se stále opakovaly projekce sexuálních frustrací.  V komunitě jsou zakázané milostné vztahy, takže erotické symboly viděli zejména muži ve všem namalovaném, což zase ženy rozčilovalo. Tato tematika vedla často k výbuchům agresivity, k mimořádným skupinám, někdy i k vylučování z komunity. Postupně však klienty malování začalo bavit, udělali jsme i nějaké výstavy prací v prostorách komunity, jejich obrázky zdobily jídelnu. Stávalo se, že pak za mnou chodili i v osobním volnu a chtěli si povídat o obrázcích. Byla to však psychicky vyčerpávající práce, doma jsem měl dvě dcery, jednu v podobném věku jako klienty v komunitě, a já jsem zjišťoval, že věnuji daleko více energie práci než vlastním dětem. Režimová léčba kromě terapie spočívala ve valné většině též ve „vychovatelství“, ale zkuste převychovávat dospělé lidi s asociální minulostí, kterou přináší mnoho let života na ulici. Vychovávat můžete zase jen tím, jací jste sami, takže terapeuti musí být silné a přesvědčivé osobnosti. Všechny vaše slabosti jsou brzy odhaleny a klienti jich umějí velmi dobře využít. Protože jsem sám zažil vojenskou výchovu (nevlastní otec byl voják z povolání), odmala mi byla disciplína protivná. V komunitě to však bez pravidel a disciplíny nefunguje. Když klienti zjistili, že nejsem v kontrolování dost důsledný, začalo se mi to vracet. Skončilo to tím, že jsem měl této práce plné zuby. Odcházel jsem z komunity s tím, že jsem se cítil vyhořelý, nechtěl jsem už žádnou terapeutickou činnost, říkal jsem si, že budu raději dělat zahradníka nebo něco podobného. Nakonec se mi podařilo živit a realizovat tím, co pro mě bylo koníčkem, výtvarnou činností.

 

Napsal jste před nedávnem otevřený dopis pražskému primátorovi kvůli bezdomovcům, proč a mělo to nějaký ohlas?

 

Protože u počítače trávím mnoho hodin denně, relaxuji na procházkách po Praze s fotoaparátem na krku. Objevuji nespočet všelijakých bezdomoveckých doupat. Občas se s bezdomovci dávám do řeči, zajímá mě, co je na dlažbu přivedlo. Ostatně i já jsem byl v osmnácti letech bezdomovcem, po neshodách s nevlastním otcem jsem odešel z domova s kufrem plným knížek, ke kterým se vešlo jen pár trenýrek a triček. Kufr jsem uskladnil u kamaráda a potloukal se, někdy jsem spal po sklepích, v tramvaji, také ve starých bouračkách, po kamarádech „z mokré čtvrti“. Ale do zaměstnání jsem chodil, protože tenkrát, pokud člověk nepracoval, hrozilo mu vězení za příživnictví, na to byl paragraf. Trvalo to několik měsíců, než jsem byl odveden na vojnu. Zjišťuji, že bezdomovců stále přibývá, přibývají mezi nimi i ženy, za chvíli nebude pod pražskými mosty kam ulehnout… V noclehárnách pro bezdomovce chtějí, aby nebyli pod vlivem alkoholu, ale oni jsou ve valné většině závislí alkoholici, tak těžko mohou tuto podmínku plnit, navíc po nich chtějí i symbolickou částku, ale tu oni raději propijí, ostatně mají stále děravé kapsy.  Za Rakousko-Uherska tuláky vraceli „postrkem“ do rodných obcí, které měly za povinnost se o své chudé postarat. Takže existovaly chudobince, pastoušky a podobné útulky pro žebráky. Dnes, když demokracie zaručuje volnost pohybu, to už není možné. Avšak naše společnost je nesrovnatelně bohatší, než byla v minulých staletích, zdá se mi ostudné, že se neumíme o tyto vyděděnce lépe postarat. Stačilo by stavět taková zařízení, kde by mohli přespávat i alkoholici, asi by to musely být prosté betonové cely, ve kterých by mohli pít své krabičáky, asi by tam museli být kromě sociálních pracovníků a psychoterapeutů také policisté. Snad by se dal udržet větší pořádek v okolí takových ubytoven než ten binec kolem jejich doupat, o smradu v nočních tramvajích ani nemluvě. Spousta bezdomovců přišlo o dokumenty, léta nepracují, neplatí si zdravotní pojištění, narůstají jim dluhy, které se stávají nesplatitelnými. Pak už ani nejsou motivováni k hledání zaměstnání, protože by do konce života pracovali pouze pro exekutory; je to začarovaný kruh. Nyní, když si nemůžou vydělat na víno sběrem starého železa a papíru, tak jim nezbývá nic jiného než žebrota a zlodějina. Kdyby jim magistrát umožnil jednoduché práce na úklidu města s výplatou hned na ruku, jako to bývalo dřív, možná by to mnohé odradilo od krádeží.  Na úklid města jsou dnes profesionální firmy a ty nemají o takové pracanty zájem. Dopis vyšel v literárním časopise Tvar, kromě několika ohlasů od literátů to nemělo žádnou odezvu z oficiálních míst. Bylo to v době, kdy primátora MUDr. Svobodu odvolávali z funkce, takže měl zřejmě jiné starosti než odpovídat na takový dopis.

I když píšete básně a tvoříte koláže, vaše občanská zaměstnání stejně vždy směřovala do zdravotnictví a sociální oblasti…

Vyučil jsem se v Tesle mechanikem, ale záhy jsem věděl, že tuhle profesi nikdy nebudu dělat. V odborném učilišti jsme byli pouze dva, kteří nepodepsali smlouvu, že po vyučení zůstanou tři roky pracovat ve fabrice. V sedmnácti letech jsem si nechal narůst dlouhé vlasy, oblečením a zjevem jsem provokoval jako každý puberťák. I několikrát do měsíce si mě volal ředitel učiliště na kobereček, požadoval slušný sestřih a zastrašoval mě tím, že mě nenechají vyučit. Matka mi stále vyhrožovala, že mě ve spánku ostříhá, což mi přišlo jako to nejhorší, co mi může udělat. Nevlastní otec, důstojník, to nemohl prodýchat, sám moc vlasů neměl, proto kdykoliv na mě pohlédl, viděl jsem v jeho tváři vztek…To byla moje vzpoura, být úplně jiný než rodiče, byla to však cesta i k básničkám. Také jsem ihned po vojně odešel pracovat jako sanitář do nemocnice.

 

To mě vede k otázce, jaká to byla cesta, vypadá to, že docela trnitá?

Klidně bych mohl podepsat větu M. Gorkého, že: „Za to, čím jsem, vděčím knize“. V dětství jsme měli v domě vesnickou knihovnu. Ještě jsem neuměl číst, a už jsem tam chodil prohlížet si obrázkové knížky. Vzpomínám si také, že nám maminka četla pohádky, zvlášť jsem měl rád ty orientální, byly to večery plné fantazie a snění o zázračných pohádkových světech. V první třídě jsem si začínal knížky půjčovat. Ve druhé třídě jsem četl Hrdinného kapitána Korkorána, tuhle knížku snad dvacetkrát, často s baterkou pod dekou, pak verneovky, ve čtvrté třídě jsem už četl Mořského vlka od Jacka Londona. Prim měly dobrodružné knihy, kovbojky, indiánky, ale též jsem louskal válečnou literaturu, které jsme měli doma plnou knihovnu. Tak kolem třinácti jsem začal psát román o indiánech, později pod vlivem četby sci-fi literatury jsem cosi smolil o cestách po planetách galaxie. Později jsem to všechno spálil. V šestnácti z ničeho nic jsem si začal s básničkami. Ve škole šla poezie kolem mne, biflování básní zpaměti mi přišlo protivné, moc jsem veršům v čítankách nerozuměl. Avšak jednou po nějakém snu jsem ráno sám začal psát básničku. To už jsme byli přestěhovaní do Prahy a já jel na kole třešňovou rozkvetlou alejí do Radonic, vesnice mého dětství, a navštívil stará místa, kde jsem se vracel k dávným prožitkům, které byly mnohdy těžké. Doma jsem pak ronil verše z počátku ovlivněné četbou čítankových klasiků, později jsem si začal kupovat básnické sbírky, které vycházely v Klubu přátel poezie. Halas, Kainar, Šotola, Skácel, Mikulášek, Holub, Nezval, zpočátku jsem se v moderní poetice příliš neorientoval, ale čím dál víc jsem těmto básníkům přicházel na chuť. Četba moderních básníků proměňovala i můj styl, od rýmovaných básniček jsem přešel k volnému verši.  První básničku jsem publikoval v ženském časopise Vlasta. Byl to tenkrát snad jediný časopis pro ženy a vycházel v nákladu 600 tisíc výtisků, jak mi nedávno Miluše Tikalová sdělila. Vedla tam rubriku Máš-li smutek na duši, svěř se tetě Miluši. Tetě Miluši jsem napsal trudomyslný dopis, jak mě život netěší a jak bych z něho nejraději odešel, přiložil i pár básniček.

 

Míval jste deprese?

Mezi šestnáctým a osmnáctým rokem mi bylo hodně těžko. Měl jsem komplex méněcennosti ze svého zjevu, atmosféra doma byla neúnosná, nevlastní otec mě nesnášel, vyhazoval mě z domova, nevěděl jsem si s tím moc rady, napadaly mě černé myšlenky, proto jsem psal Miluši. Otiskla mi první básničky, kterými založila ve Vlastě novou rubriku Verše do písanky. Jedna z prvních čtyř otištěných básniček zní: Život je pes / život je krásný / Tedy krásný pes? / Řekl bych / život je přehlídka psů / a já medaili nedostal. Když na to dnes zpětně nahlížím, tak je v té básničce zárodek mého pozdějšího aforistického snažení. Otištění veršů bylo pro mě velkým povzbuzením, pustil jsem se s vervou do psaní i čtení poezie. To mi možná zachránilo život. Dodnes s jistým dojetím vzpomínám na toho mladičkého blouda, který se sbírkami veršů chodil do remízku v polích za Prahou a tam si na posedu četl, pozoroval západy slunce, psal verše a snil. V duši mi rezonoval Halasův verš nešťastně šťasten… Svět poezie mi naprosto učaroval, jezdil jsem na osamělé vandry s knížkami veršů v baťohu, prožíval jsem to jako romantické máchovské poutě. Mému trápení ulehčovala četba knih, kde autoři popisovali, jak to na světě mají samotáři těžké, jaký je kříž s láskou a jak je to strašné žít bez lásky.

 

Myslíte si, že literární časopisy a zejména literární kritika mají dnes svůj smysl, nebo je to jen o tom, kdo je čí kamarád?

Určitě je zapotřebí mít kde publikovat. Mladí autoři se potřebují konfrontovat s ostatními, sdružovat, vyměňovat si názory, hádat se o svůj způsob psaní a vidění světa, hledat svoji cestu. My jsme se společně se Zdeňkem Šimanovským a Zdeňkem Leblem začali scházet na literárních seminářích v Lidové škole umění na Žižkově. Seminář vedla Helena Kupcová, mladá profesorka češtiny na gymnáziu, která po revoluci učila na Literární akademii. Později jsme založili literární skupinu Gloret. Když jsem pracoval v nemocnici na Bulovce, začali vydávat cyklostylovaný časopis Lékořice. Publikovali jsme v něm verše a povídky kamarádů, třeba Zuzany Trojanové, Alexandry Berkové, Ludvíka Němce, Lojzy Marhoula, Jiřího Kukaně, Zdeňka Riegera, Lubomíra Brožka a dalších. Na besedy jsme zvali tehdy ještě proskribované spisovatele Jiřího Šotolu, Miroslava Holuba, Bohumila Hrabala, Ivana Vyskočila a další. Určitě je dnes literární provoz mnohem pestřejší a zároveň nepřehlednější než v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Možnosti literární prezentace, které se nyní nabízejí, jsou úžasné, vlastně si každý může vydat knížku, avšak větším problémem bývá najít pro knihu čtenáře. Dnes je obrovská literární konkurence. Na trhu je tolik skvělých knížek – nejen českých, ale i mistrná díla zahraničních autorů, proč by tedy kdokoli měl číst to, co napsal někdo, kdo ještě nemá ani literární jméno? K tomu, aby autor vešel ve známost, musí být nejen talentovaný, ale musí si ho literární kritika všimnout. To, že je literární kritika často přátelskou službou, není nic nového, takhle se vytvářejí „bubliny“, které obvykle časem vyhasnou. Zdaleka to není tak profláknuté jako ve výtvarném umění, kde je výtvarná kritika leckdy propojena s byznysem kolem prodeje výtvarných děl. Psaním básniček se nikdo neuživí, nákup děl skandalizujících výtvarníků je pro snoby přitažlivý. Mít doma na stěně „něco“ od někoho, o kom se mluví, i kdyby to s prominutím mělo být lejno, to dodává snobovi na důležitosti. Což mi připomíná historku o tom, jak kolážista Karel Trinkewitz v německém exilu sbíral psí exkrementy, sušil je a pak je pozlacoval. Vystavoval je spolu se svými letristickými kolážemi a snobové nebo možná recesisté prý všechna vystavená pozlacená lejna zakoupili.       

Začal jste dělat koláže v souvislosti s časopisem Lékořice?

Lékořice byla cyklostylovaná, to se tisklo z blan, na které se psalo obyčejným psacím strojem. Tam šla jako ilustrace pouze nějaká pérovka přímo na blánu. První koláže jsem vlastně lepil na zadní stěnu skříní, které půlily místnost na ubytovně, kde jsem v sedmdesátých letech bydlel. Lepil jsem tam to, co jsem vystříhal z časopisů a fotografických nástěnných kalendářů. Ta koláž měla rozměry čtyři metry na dva, taková surrealistická všehochuť. První koláže, které jsem viděl, byly od Jiřího Koláře v Hrabalově povídkové knize Automat svět. Líbily se mi a řekl jsem si: tohle také zkusím. Ale první skutečná koláž, kterou jsem vytvořil, pochází z roku 1984. Nevím, kam se poděla, dodnes však vidím sedící dámu, která hledí ke kostelu, z něhož se vznáší propisotem vytvořené jakési hvězdice. Nazval jsem tu koláž Tajemství eucharistie, bůhví proč. Dnes, když nahlížím na náhody jinak než dřív, začínám věřit tomu, že nic se v mém životě nestalo jen tak náhodou, to možná platí i o tématu této koláže. Do roku 2002 jsem stříhal a lepil. Pak jsem se naučil pracovat s grafickým programem Photoshop, dodnes je to můj dennodenní pracovní nástroj, nůžky jsem proto pověsil na hřebík. Stále v tomto programu objevuji nové možnosti pro fotomontáže. Když mě chtějí kamarádi popíchnout, tak říkají: „Nojo, to už není ta ruční práce jako dřív…“ Obecně se lidé dívají na počítačovou grafiku trochu s despektem, mnozí si myslí, že je to snadné, že většinu práce udělá počítač, avšak počítač je stále jen sofistikovaným nástrojem. Nápady, myšlenkami a estetickým cítěním jej zatím programátoři nevybavili.

 

Předělával jste někdy starší koláže?

Nalepil jsem za dvacet let hromadu koláží, odhaduji to mezi třemi až pěti tisíci obrázků. Velmi často jsem starší koláže znovu rozstříhal, zvlášť když se mi ta stará už nelíbila a měla v sobě nějaký detail, který se mi hodil do koláže nové. Ve Photoshopu vzniklo za třináct let dalších několik tisíc obrázků. Zde je mnohem snazší předělávání starších montáží. Ilustroval jsem padesát knih, často přebírám inspiraci ze svých starších třeba i lepených obrázků, některé motivy předělávám i několikrát do nových verzí. Někdy se v tom sám ztrácím a musím dohledávat, zda se při ilustrování nových knih neopakuji. Některé montáže pro opony z Kouzelné flétny jsou složeny z několika set jednotlivostí, detailů převzatých z nejrůznějších podkladů. Nyní kromě skenování rytin ze starých knih velmi často stahuji rytiny z různých internetových zdrojů. Kolážista potřebuje pro svou práci obrovský archív obrázků, teď je lze snadno najít na Google, to velmi ulehčuje práci. Jen je třeba si hlídat autorská práva. V zásadě platí, že jsou volná sedmdesát let po smrti autora, já pro koláže zásadně používám detaily z obrázků z 19. století a starších, nebo fotografie z vlastního fotografického archívu, kde mám více jak v tisíci položkách roztříděno přes sto tisíc vlastních fotografií.

 

Máte ještě jiný knižní plán na tento rok?

Nyní pracuji na obrázkové knížce Labyrint světa a ráj srdce, mělo by to být možná až tisíc obrázků.  Komenského Labyrint mě již inspiroval ke třem nástěnným kalendářům, též k padesáti knižním ilustracím, takže je to vlastně logické pokračování.  Pokládám Labyrint za jedno z největších děl české literatury, je pro mě i nesmírně duchovně inspirativní, propojuje se mi s tím, co jsem se dočítal v knihách C. G. Junga, zejména v jeho úžasné Červené knize. Práce na této obrázkové knížce bude zřejmě na několik let, už na tom pracuji bezmála rok a stále jsem někde v přípravách a na začátku. V této knížce by mělo vyvrcholit moje třicetileté kolážové usilování a celoživotní směřování k duchovnímu naplnění. Jestli se mi to podaří, ví jen Bůh. V poslední básnické sbírce List za listem jsem se vrátil k básnické impresi, k jednoduchosti, lehkosti načrtnutí dojmu z viděného fotografickým aparátem, snad nějak podobně jsem začínal s psaním veršů.  Později jsem sbírky složitě koncipoval a konstruoval, jako tomu bylo v sbírce Názorný přírodopis tajnokřídlých nebo Tarot a trakaře. Nyní se vracím zřejmě k juvenilním kořenům, znovu mám radost z prostých veršů o oblacích nebo padajícím listí, věřím, že to není pouhé senilnění.

 

Zřejmě je to tendence i dobová, klasická poetičnost se ztrácí, převažuje volný verš, vyzdvihuje se jasná angažovaná poezie…

Je třeba se angažovat pro nějakou změnu… Ale floskule angažovaná poezie je pro moji generaci až ohavná, tím nás masírovali ideologičtí dohlížeči za normalizace, když jsme se pokoušeli publikovat. Pro současné mladé básníky už zřejmě ztratilo slovo angažovanost tu naši pachuť.

Je to tak široký pojem, že každý si pod tím může představit všechno.

Svět se nástupem internetu a mobilních telefonů proměnil skoro k nepoznání. Básnické slovo dříve mělo jinou váhu a jiný význam. Ještě v šedesátých letech minulého století vycházely v Klubu přátel poezie básnické výbory v nákladu až čtyřicet tisíc výtisků, což se dnes při stovkových nákladech básnických sbírek jeví jako neuvěřitelné. V 19. století byli významní básníci ctěni jako národní bardové; když například zemřel Jan Neruda, jeho pohřební průvod na Vyšehrad představoval desetitisíce lidí, mnozí nesli transparenty s názvy jeho sbírek, na Václavském náměstí stály davy lidí v černých oblecích. Když bylo Svatopluku Čechovi padesát let, putovaly za ním s blahopřáním zástupy ctitelů a oslovovali jej „velebný kmete“.  Ale neberte to jako žehrání, je to vývoj, lidé jsou vzdělanější, svět jim poskytuje nevídané možnosti cestování a nejrůznějších zábav. Když někdo v 19. století navštívil Asii, byl to cestovatel, který po návratu psal knihy, dělal přednášky a osvětu. Dnes kdekdo putuje po Indii, navštěvují se nejrůznější exotické destinace včetně stále ještě těžko přístupné Nové Guinei. Tam se jako jeden z prvních roku 1870 vylodil ruský přírodovědec N. N. Miklucho Maklaj, tři roky tam žil mezi lidožrouty, jeho cesta by se bezmála dala porovnat s cestou na Měsíc. Dnes si tam můžete zatelefonovat kamarádovi, a on vám přes mobil bude posílat záběry místní flory i fauny, včetně potomků bývalých lidožroutů. Mobil se podobá pohádkové křišťálové kouli, která bývala v majetku čarodějů, dnes takový zázrak najdete i v kapsách bezdomovců.

 

 

Jak sám říkáte – raději o básničkách. Jak jste se dostal k aforismům?

Jak jsem zmiňoval, už první otištěná básnička Život je pes je lehce aforistická. Měl jsem období v osmdesátých letech, kdy jsem napsal stovky aforismů. Dal jsem si třeba denní penzum padesát aforismů a nešel si lehnout dřív, dokud jsem je nenapsal. Samozřejmě většina za moc nestála, byly to takové slovní hrátky, všelijak přeonačená lidová rčení, úsloví, zpotvořené fráze. Aforistům se stává, že přijdou na stejnou slovní hříčku jako jiný aforista, což není vykrádání, ale mnohá úsloví k tomu přímo nahrávají. Když jsme s Jiřím Žáčkem chystali antologii českého aforismu Nezabolí jazyk od dobrého slova, tak jsme takových variací na různá přísloví našli řadu u různých autorů. Ostatně se to stalo párkrát i mě nebo Jirkovi, že jsme našli jinde podobný aforismus, jako jsme napsali i my.  Občas to může vést i k trapnému pocitu, že jsme to možná dříve četli, zapomněli a pak nevědomky „ukradli“. V 80. letech vyšla knížka gregerií od španělského spisovatele žijící v Argentině Ramóna Goméze de la Serna  Co vykřikují věci. Jeho gregerie mě okouzlily, jsou to takové básnické miniatury, které jsou více než aforismus spíše básnickou metaforou nebo obrazem. Už jejich název je hravě poetický, vznikl dadaisticky, otevřením slovníku na náhodné stránce, kde bylo slovo gregueria – což prý označovalo ve starých slovnících „kvikot prasátek běžících za svou maminkou“. U nás se psaním gregerií věnoval třeba Václav Kubín, vymyslel pro ně český ekvivalent metaforismus. Ten se mi až tolik nelíbí, protože mi připomíná medicínský termín meteorismus, což značí plynatost. Avšak možná to není úplně vzdálené, protože některé aforisticko-gregeristické výtvory mnohou připomínat pšouknutí. Měl jsem mnoho let v šuplíku mnoho set aforismů a gregerií, ale teprve před třemi lety jsem se dostal k tomu, že jsem z nich udělal výběr a vydal ho pod názvem Hodinky s ohňostrojem.

Knihy Černá slepice nebo Kdo pije vlčí mlíko, které jste sestavil, jsou z úplně jiného soudku.  Co vás vedlo k zájmu o lidové pověry, zaříkávadla a staré léčebné návody?

V časopisech Světozor a Zlatá Praha z 19. století jsem nacházel články, kde byly publikovány lidové pověry. V rámci národního obrození sbírali obrozenci lidové pověry, pověsti a pohádky. Zvlášť mě okouzlily některé pověry básnickou obrazností. Začal jsem pátrat po dalších zdrojích po knihovnách, procházel jsem národopisné knížky a časopisy a vybíral ty, které mi přišly zvlášť barvité a zajímavé.

Mnoho jsem načerpal z článků a knih Čeňka Zíbrta, což byl hlavní bibliotékář Národního muzea a také šéfredaktor národopisného časopisu Český lid, ale i od dalších významných sběratelů lidového podání jako byl Josef Košťál nebo František Bartoš. Bavilo mě vybírat ze starých knih a časopisů tyto kuriózní miniatury a vracet je zpátky do literárního povědomí.

 

Některá Vaše zaměstnání byla inspirací i pro Vaši tvorbu, vzpomeňme třeba sbírku Noční linka důvěry.

Na Krizovém centru a lince důvěry RIAPS jsem pracoval v devadesátých letech. Měl jsem z té doby poznámky a pár básniček, ale teprve když se mi blížily šedesátiny, rozhodl jsem se po delší době vrátit se k psaní veršů a vydat při té příležitosti novou sbírku. Rozhovory, které jsem vedl na Lince důvěry, mi byly inspirací, ale samozřejmě jsou básnicky transformované do obrazů a metafor. Samozřejmě mi nevolala žádná paní, že jí rostou na prsou fialky a co s tím má dělat, ale volalo mnoho žen, které svým partnerům po letitém soužití zevšedněly, chtěly se poradit, co dělat pro občerstvení manželství. Vlastně jsem si vymýšlel básnické příběhy, ve kterých se odrážela témata, především myšlenky na sebevraždu, s kterými se volající na Linku důvěry nejčastěji obraceli.

 

Uvažoval jste někdy nad literaturou pro děti? Jak v textech, tak obrazech vytváříte spoustu fantazijních světů, což by pro děti bylo jistě lákavé.

Vykládal jsem každý večer před spaním mladší dceři nekonečnou pohádku O zlobivé Janičce a ona mi říkala: Táto, už to konečně napiš! Milovala vyprávění o Janičce, která ve školce dělala psí kusy, neuvěřitelná alotria, kterými učitelky přiváděla k šílenství. Janička byla velká nezbednice, prala se na hřbitově s mrtvolami, kradla vodníkům dušičky, strašila strašidla, vařila z draků guláš pro chudý lid, prezidentovi, který navštívil školku, namydlila schody a spoustu dalších skopičin, které mi slina na jazyk přinesla. Dětem stále někdo říká, co nesmějí dělat, Janička naopak dělala nejen všechno, co se dětem zakazuje, ale ještě mnohem více. Byly to takové fantazie pro malé děti o putování do bonbónové země, plavení se ve zmrzlinovém moři; asi se do toho vyprávění promítalo i to, o čem jsem jako dítě snil. Psaní pohádek však není moje parketa, bavilo mě to vyprávět, ale na psaní jsem nenašel chuť. Ale kdoví, nedávno se mi narodil vnuk, třeba se k tomu vrátím, budu-li mít příležitost mu vyprávět pohádky…

rozhovor připravila Michèle Baladránová