Noční linka důvěry

Noční linka důvěry

Kniha vyšla v roce 2012 v nakladatelství Pistorius&Olšanská

(55 básní, 14 snů, 16 fotomontáží, přiložen plakát s aforismy a gregeriemi)

u nakladatele www.pistorius.cz

nebo na www.kosmas.cz 

 ukázka z knížky zde 

 celá knížka ke stažení pdf 

 

 

 

 

 

 

Obsah

Oddíl I
Odešla mi máma — 9
Matka je zlá hysterka — 10
O půlnoci ječí do sluchátka:— 11
Babička v noci umřela — 12
Dobrý ráno — 13
Volám z bytu plného knih a obrazů — 14
Sen o andělském básníkovi z alabastru — 16
Zametám v parku u Švermy — 17
Volám vám z pohraničí — 18
Včera jsem spatřil Zubatou — 20
Sen o ďáblovi — 22
Nemusíte mi to věřit — 23
Sen o lišce v jeskyni — 24
Mnohokrát si můžu opakovat — 25
Reklama na život nemá žádný smysl — 26
Již jsem s vámi jednou mluvila — 28
Sen o vaření lidského srdce v kotlíku — 29
Jestlipak víte — 30
Padaly trakaře — 31
V šeru pokoje jsem se díval do zrcadla — 32
Sen o obživlých loutkách — 34
Vím že to co vám řeknu — 35
Volám z propasti — 36
Nemůžu spát — 38
Sen o boji s vlky — 40
Milý pane — 41
V jitřním čase — 42
Nechcete už žít? — 43
Haló haló nezavěšujte — 44
Patříš do blázince! — 46
Večer jsem ulehala ještě normální — 47
Jak se vymýšlí pohádka — 48
Vzadu za budovou Krizového centra — 49
Sen o medvědím představení — 50

 

Oddíl II
Do mého pokoje vlétla sýkorka — 53
Domníval jsem se — 54
Sen o rozmlouvání s ptáky — 56
Ráno — 57
Pitka na hřbitově — 58
Sen o návštěvě u Jaroslava Seiferta — 59
Až si hráběmi nahrabu — 60
Hřeji si večeři na prsou — 61
Na kopci v trávě — 62
Kdybych byl opravdový ohňostrůjce — 64
Sen o čarokrásné dívce — 65
Nejhezčí kytice na hrob básníka — 66
Proč za sebou mám pálit mosty? — 68
Porodila — 69
Starý hodinář na nekonečné pláni — 70
Sen o obživlém staříkovi na pitevně — 71
Namaluj první jarní den — 72
Sen o mluvící koze — 73
Tak pravil klobásník — 74
Zapomenuté — 76
Dívám se přes plot svého manželství — 77
Čvaňhák býval také švihákem — 78
Ptám se — 80
Opět jsem zavinut v povijanu — 82
Odedávna se předbíhám — 83
Zdravím vás hadráci! — 84
Na mysliveckém posedu — 86
Večer jako každý jiný — 88
Sen o Ivanu Vyskočilovi — 89
Vzducholoď vydala vzdálený vzdech — 90
Jít nakoupit nebo už mít nakoupeno? — 92
Moucha se nesměje ani nepláče — 94
Otče — 96
Vždycky jsi byl strom — 98
Louže — 99
Obsah — 101

 

 

Výběr z veršů ze sbírky Noční linka důvěry

 

 

Odešla mi máma

Zeptala se táty: Tak mám tedy odejít?

Táta mlčel

Vzala si tašku

prý se vyspí i na nádraží

Táta šel spát

a mně je hrozně

Máme velký dům

a v něm

prázdno

Starší brácha je na ARO

Drží ho jenom na kapačkách

máma za ním chodí

a vrací se strašně unavená

Zítra jdu naposled do školy

je to pro mě vlastně slavnostní den

loučím se s devítiletkou

Před tátou nesmím plakat

nesnáší to

tříská pak dveřma

Celý dům je rozestavěný

a nedodělaný

Svůj pokoj jsem si sama vyzdobila

teď je nejhezčí

Máma by dům nejraději

prodala – – –

a mně se chce brečet

 

 

Matka je zlá hysterka

a bojí se bráchy

kterej je línej schizofrenik

co se celej den válí

a v noci dělá bordel

 

Kdyby se naplnilo moje přání

tak brácha matku zabije

půjde do basy

anebo ho na furt zavřou

do cvokhausu

 

Konečně bych měla klid – – –

 

Celý Velikonoce jsem prořvala

Každej někoho má – – –


 

 

O půlnoci ječí do sluchátka:

On chce stáhnout roletu

vzbudí dítě

Říká mi píčo

já se už zblázním

 

Ráno v pět ječí do sluchátka:

Stáhl roletu

vzbudil dítě

který po mně furt leze

 

chytá mě kolem krku a

kňučí mamíííí

Odvezte mě!

Přivažte mě!

S tím zvířetem se nedá žít

pořád stahuje a vytahuje

roletu!

 

Z hloubky pokoje zabručí zvíře: Ale no tááák, beruško – – –

 

 

 

 

Dobrý ráno

poznávám vás po hlase

teď jsem přišla z Perlovky

Počkejte ztlumím rádio

Dneska to bylo plonk

žádný kunčafti

Že já kráva někam chodila

teče mi z nosu

chrchlám      

a to sem si koupila nový kozačky

ale dupu v nich zimou

jako v těch starejch

Dopiju čaj a pudu si lehnout

bolí mě celý tělo

Už začíná svítat

Mám kliku

že mám vokno na východ

Západy slunce nesnáším

připomene mi to vždycky

že musím jít

lovit chlapy

což mě sere

ale nic jinýho neumím

Tak dobrou

 

 

 

 

Volám z bytu plného knih a obrazů

Sedím tu sama

listuji v knihách

ale číst už mě netěší

 

Za okny se honí

měsíc se sluncem

 

Týden

Jako by už ani neměl děti

 

Jedinou radost mi dělala myška

Nevím

kde se vzala

Seděla a merčila mě

já zas pozorovala ji

 

Dělila jsem se s ní o všechno

co vím z knih

co jsem vykoukala z obrazů

 

Nevěřil byste

jak je vnímavá

Stačí

že si jen trochu víc přimyslím

trochu víc opepřím

otočí se zády

a trucuje

 

Dnes jsem však pochopila

proč za mnou chodí

poznala jsem jí to na očičkách

 

Poslala ji

Smrt

na výzvědy!

 

Celá se z toho chvěju

Myslíte

že je to opravdu možné

aby taková malá

šedá myška

byla andělem Smrti?

 

 

Sen o andělském básníkovi z alabastru. Hádka s M. Nechce mě pustit na výlet. Dole zvoní dvě dívky. Jednu znám, chodila s mým kamarádem. Ptají se, kdy už bude klub. Jsme v Letňanech v bytě mých rodičů, zařízení pokoje je však současné. Dívám se z pátého patra balkónu letňanského bytu, ale ulice je Karlínská. M. říká dívkám, že musím být do 20 hodin doma. Sedíme v pokoji, M. nadává na svou matku, která je u nás na návštěvě. Říká něco v tom smyslu, kdyby už chtěla umřít. Velice se tomu divím. Vztahuji to, co říká, na sebe. Najednou jako by se zablýsklo a já dostávám infarkt. Jsem v krápníkové jeskyni a přichází si pro mě anděl Smrti. Nesu v ruce asi půlmetrovou alabastrovou sochu nahé ženy. Je to vlastně dóza. Má místo břicha elipsovitý otvor, jaký mívají cukřenky. Dovnitř prorůstá zelený břečťan a otvor je vystlán listím. Uvnitř leží malinký anděl - básník[I1] . Je také z alabastru, křídla má složená pod sebou. Má zavřené oči. Dívám se dovnitř. Otvírá oční víčka a hledí na mě uhrančivými smaragdovými zraky.

20. 5. 94

 

 

 

 

Zametám v parku u Švermy

už jsem na tom tak blbě

že leju vodu z flašky

do vyschlejch louží

aby ptáci neměli žízeň

 

I z půdy jsem se vrátila

nevoběšená

 

Ale furt jsem ještě fešná

a s mužskejma to umím

To byste se divil

jaký mám prsa

 

Pozvěte mě na pivo

jenom na jedno – – –

Řekla do sluchátka

v půl čtvrté ráno

 

Ale ty mě nepozveš

Vzdychla

v půl čtvrté ráno

když za okny vykřikl

první jitřní pták

 

 

 

 

Volám vám z pohraničí

Jsme zapadáni sněhem až po střechu

Nevím

jak se to mohlo přihodit

Ráno v posteli mezi mnou a manželem

leží cizí a úplně nahá žena

Nejdřív jsem se pořádně lekla

Ona však na moje otázky neodpovídá

jako bych pro ni byla

neviditelná

Manželovi chtěla něco říct

a místo toho

z úst vytáhla živou rybičku

a hned druhou

Zdá se

že je z toho sama vedle

o to víc z ní vychází rybek

Ale co s nimi?

Manžel jí nabídl můj župan

a začal se před ní předvádět

To já poznám

Vždycky

když chce ukázat

jaký je jura

dělá stojky

Už stojí dýl než hodinu na hlavě

a je celý rudý

Mám strach

aby to s ním neseklo

Ta cizí

sedí u stolu

a pomocí rybiček

poskládaných na desku

zkouší napsat vzkaz

Ale rybky v klidu nepoleží

pokaždé

když už by se dalo něco číst

některá z nich sebou mrskne

a je z toho houbeles

 

Asi budeme muset počkat

až dočista leknou

 

Je mi jich líto

to byste musel vidět

jak zoufale

otvírají tlamičky

 

Možná by stačil hrnec s vodou?

 

Co byste na mém místě dělal vy?

 


 

 

Nemusíte mi to věřit

ale opravdu netuším

jak jsem se ocitl pod sukní

Chvíli jsem se rozkoukával

nedutal

jen přibližně uhadoval

kterým směrem je

vysněný klín

 

Mohl jsem předpokládat

že sem někdo schválně hodí

omamnou dýmovnici

abych zabloudil

 

Ve stavu relativní beztíže

jsem s překvapením zjistil

že mám na sobě rubáš

a navíc naruby

 

Takhle zhastrošený přece nemůžu přijít na návštěvu

do klína

Nemůžu přece riskovat uklování

tažnými ptáky

 

Tak tu sedím

přendávám si hlavu z jedné ruky do druhé

a

jasnozřivě vím

že roztoužený klín

je

co by kamenem dohodil

 

 

 

 

Reklama na život nemá žádný smysl

všechno jsou jenom kulisy

všude zakopávám o kulišáky

samej papundekl

stačí do toho drcnout

a skácí se to

Hotovo! Platejs!

A je vymalováno!

 

Nejhorší jsou řeči okolo stola lalala

 

Pokus o překousnutí šňůry dlouhého vedení

má za následek vyčítavé bučení

 

A není nic strašnějšího

než když užvaněnost

vystřídá

uražené a tupé mlčení

 

Chce se po mně

abych žehnal tvůrčím počinům

rychlíků s kvašáky

co se naládovali koksem

a nepochybují o tom

že tunely jsou stvořeny

pro jejich orgasmus

 

Stačí mi mrknout a vidím

že v kolíbce leží

čertovo lejno

 

V suitě kmocháčků okolo

se vždy najde někdo

kdo vám vrazí vidle pod lopatky

Je to přátelská herda do zad

a kreativci jsou tu od toho

aby vás přesvědčili

že se s tím dá lítat

 

Ano jsem vyhořelej dům

Našli se požárníci

pochcali mě ze všech stran

i kamarádi se na mě vysrali

 

Teď nikomu nevoním

 

Co zbývá?

Posypat spáleniště pracím práškem?

 

Uzel na oprátce

bude hořkou tečkou

po hostině

zvané: Sladký život v reklamě

 

 

 

 

Již jsem s vámi jednou mluvila

pamatujete se?

Povídala jsem vám

jak jsem si zašívala břicho obyčejnou jehlou

když mě zeťák bodnul kudlou

Jen vám jsem svěřila

co se mnou dělal otčím v kozím chlívku

Jen vám jsem řekla

co se událo v polozbořené kapli na hřbitově v Bohnicích

Nikomu jinému jsem nevyprávěla

k čemu všemu mě nutili v tom salonu

Jen vám jsem prozradila

co bylo v černém kufru

Ještě teď se třesu

když na to jen pomyslím

Ne nebojte se

už vám nebudu nabízet svůj klín

ani vás zaklínat

Tolik jsem toho zase nevypila

Minule jsem vám ještě hrála na piáno

pamatujete?

Ale básničky jsem vám ještě nečetla?

Přece jen nějaká šuplata

jsem neotevřela

a neotevřu

Musela bych vypít víc než dnes

a to bych zas už jenom brečela

jako kolikrát

 

Taky se vám tam za okny

začínají probouzet květiny?

 


 

Sen o vaření lidského srdce v kotlíku. Čestmír P. na půdě staré budovy psychiatrické kliniky rozdělal oheň a v kotlíku vařil lidské srdce. Přihazoval k němu nějaké byliny a čaroval. Bylo to srdce z nějaké mrtvoly. Zařval jsem na něj: „Ty prase, co to děláš…!“ Nahlédl jsem do kotlíku a viděl, jak se srdce vaří. Napadlo mě, že ten lektvar nebude účinný. Třeba to srdce je od někoho, kdo dostal infarkt. Čestmír říkal, že nebožtíka sám odpitval, že si na to dohlédl, dotyčný prý zemřel na mozkovou mrtvici. Pak jsem se s ním začal rvát, měl v ruce rozpálený pohrabáč a mydlil mě s ním přes ruce.

23. 9. 93                            

 

 

 

V šeru pokoje jsem se díval do zrcadla

tvář se mi začala proměňovat

Čím dál rychleji

běžel film

ksichtů lotrů

promísených

s tvářemi svatých mučedníků

 

Nakonec se v zrcadle

otevřela temná propast

a zvala: VSTUP

 

Ucuknul jsem v závrati

a vyběhl na balkón

 

Nikdy před tím jsem neviděl tak dramatickou oblohu

Vítr hnal oblačná stáda předpotopních potvor

nasvícených úplňkem

a já najednou věděl

že vše souvisí se vším

odjakživa

 

Zajímají vás rodinné výstupy do prvohor?

Sám nevím

proč jsem na mámu

když mě mlátila

zasyčel: Stejně se jednou zabiju!

 

Teď na to myslím – – –

 

Ale jen málokdo rozumí řeči chvění záclon

 

Deníky jsem už spálil

Na co ještě čekám?

 

Na díru ve stropě

skrz

kterou mi plivne Měsíc na čelo?

 

Na pořádný vztek

který mi dá sílu

abych to udělal?

 

Čekárnám: Nazdar!

 

Sen o obživlých loutkách. Jsem ve velké místnosti, snad je to kaple. Na stěnách visí sochy podobné loutkám, prohlížím si je. Některé jsou živé, jiné vyřezané ze dřeva. Živé loutky mají na sobě sádrové šaty a vo­dicí drát za krkem, dřevěné mají šaty z látky. S překvapením jsem zjistil, že jsem jeden z nich, že jsem také loutka a jsem pomalovaný jako klaun. Vyjíždím z kaple na koloběžce ještě s dvěma klauny – jeden z nich je básník Ivo Šmoldas ­ – a projíždíme se po Národní třídě. Druhý klaun je dementní pacient z blázince, trochu se za něj stydím. Chtěl jsem mu napsat na límec košile jeho jméno, ale ruka mi nějak ujela a černým fixem jsem napsal SMRT přes celá záda bílé košile. Cítil jsem provinění vůči jeho matce, která to bude muset vyprat.

11. 9. 94

 

 

 

 

Vím že to co vám řeknu

bude znít nevěrohodně

sama jsem z toho na nervy

Z ničeho nic mi začaly růst na prsou

macešky

Ráno je ostříhám

a přes noc rozkvetou nové

Když si toho konečně všiml i manžel

chce

abych je nestříhala

dokonce se vrátil z obýváku do ložnice

že se mu prý bude lépe usínat i spát

s hlavou v maceškách

Ale mě to netěší

dělat mu polštář

Stačilo

že jsem mu třicet let dělala matraci

Zkusila jsem tři dny nestříhat

ten záhonek

a připadala jsem si jako včelí královna

jestli mi rozumíte

Z toho bzučení a rojení kolem

se hlava točí

 

Možná by se mi ulevilo

kdybych našla nějakého viníka

 

Kdyby jeden

ale na koho se podívám

tak sklopí oči

 

Budete mít pro mě nějakou radu?

Nebo jako všichni

kam jsem volala

budete mlčet

jak zařezanej?

 

 

 

Sen o boji s vlky. Jsem na venkově. K chalupě se blíží dva obrovští vlci. Mám pušku, střílím po nich, oba je skolím. Když se k nim přiblížím, jeden ožije a vrhá se na mě, z blízka do něj střílím. Padá na mě. Ležím mezi vlky a dýkou je dorážím několika ranami do srdce. Uvědomuji si, že se jich musím nějak zbavit. Nožem je otevírám a vyřezávám jejich vnitřnosti, připomíná mi to pitvu. Vlky jsem přetáhl do chalupy, jednoho jsem vyvrhl, jeho vnitřnosti jsem hodil do igelitového pytle, nyní z něj musím stáhnout kůži a naporcovat zbytek. Ve světnici je nějaká starší žena, před kterou z nějakého důvodu chci tuto činnost zatajit. Přichází z vedlejší místnosti a dotazuje se na nejrůznější záležitosti. Snažím se vlky schovat pod stolem, aby si jich nevšimla, zřejmě je to majitelka chalupy. Ptá se mě, proč nejdu ven, čím se teď večer zabývám? Mám něco rozpečeného v troubě, kolem je spousta kuchyňského nádobí a v místnosti je šero. Říkám jí, že může být ráda, že jsem nešel do hospody jako jiní chlapi, pak bych se vrátil opilý, dělal bych kravál, možná bych jí také dal přes hubu, ať mě nechá na pokoji, vařím, ležím, čtu knihy a přemýšlím, což je chvályhodná činnost. Uvědomuji si, že lžu, a v temnotě světnice uvidím jakýsi průsvitný zářící rám, v něm dva svítící body světla, které připomínají zářící oči. Chápu, že je to nejspíše halucinace, že to vidím pouze já, nikoliv stařena. Pod stolem zůstal pouze jeden vlk, druhý se ztratil. Vlk ožívá, překvapuje mě to, musí být přeci po něm. Za chvíli si všimnu, že se proměnil asi v pětileté dítě. Dítě se čímsi krmí. Je mi jasné, že je po pitvě, a protože má v sobě zašité už rozřezané orgány, nemůže jídlo přece už vstřebávat. Sděluji to tomu dítěti, je mi ho nesmírně líto, ale dítě se stále cpe. Když mu dojde to, co jsem mu řekl, začne potravu vyplivovat.

29. 4. 98

 


Milý pane

obrůstání mechem má tu výhodu

že můžu žít na hromádce s kapradinou.

 

Svěřím vám

že bych nevěnoval tolik námahy

vyhnání kapra z kapradí

a kukačky z milenčina kukuče

kdyby mi nehrozilo

že sám už brzy zakukám

 

Já jsem do lesa neřval žádné sprosťárny

a teď slyším: Pojď už spát… pojď už spát…!

 

Chci tančit na pasece s dívkou

na které kalhotky a podprsenka

jen hoří

Chci zasévat blesky a sklízet čerty

Chci naplánovat ještě několik vražd z vilnosti

abych přivedl k orgasmu

čtenáře bulváru

 

A nakonec Japonec

 

zapálím rodný dům

kam jsem si chodil pro facky

protože teď už vím

že dřív než řeknu popel

bude život fuč

 

 


 

V jitřním čase

vyhrazeném pro melancholii

jsem pochopil

že ďábla jsem mylně hledal

v umrlcově chlívku

 

S plácačkou v ruce jsem kraloval

nad bzučivým žitím

 –samozvaný Pán much

 

Jako restituent andělů

požadoval jsem

jejich návrat do kostelních kurníků

aby nezasírali schody peněžních ústavů

 

Zatleskali neznabohové

Taky bych tleskal

ale tvrdím muziku hrou na dudy

 

Nyní je nad slunce jasné

že s přežvýkavci

se nedomluvím vlajkovou řečí

protože vše spěje k zprostředkování

 

Krajnosti jsou nežádoucí

 

Celý vesmír se otáčí kolem středu

kam míří všechny zlaté střední cesty

 

A uprostřed všeho

trůní středa

a prdí do čtvrtka

 

 

Nechcete už žít?

Váš pes už dostal nažrat?

Má vás někdo rád?

Kdo posbírá ty klacky naházené pod nohy?

Díval jste se za dveře?

Možná zaklepala Naděje?

 

Leda bačkorama!

 

Děte se vycpat

anebo spěte dál v tom vašem služebním pokoji

Až budete přes zimu chrápat v kanálu

každou Naději

kerá[I2]  půjde kolem

kopnete do prdele

protože si budete myslet

že vás de okrást

o to málo

co vám ještě zbylo

 

 

 

 

Haló haló nezavěšujte

Opět jsem si zaplaval kraula v hruškovici

No vyválel jsem se na schodech

však všechny schody nevedou do nebe

 

Z domova mě posílají

rovnou do krematoria

 

Dycky ji pak odprosím

Však ona si taky ráda lízne

tak ať se nedělá

 

Musíte být přece v obraze

Tak si vás alespoň maluju

sám pod obraz

 

Můžu se z toho ještě vyhrabat?

 

Včera jsem z okna vlaku

řval do tmy

jako zvíře

Pomohlo mi to asi tak

jako vlkovi je nápomocen vlčí mák

 

Věříte záchranným brzdám?

 

V kapsách mám nalháno

ažaž

Když však teď zastavím

svůj rozjetej vlak

můžu jít do háje zelenýho na fialky

 

Jakýpak léčení? Hned zítra?

Jsem zdravej jako řepa!

Copak jsem si nevysypal na hlavu popelnici?

 

Ty vaše rady jsou možná dobrý pro veverky!

 

Du se voběsit

a na krk si pověsím papír

že jsem k vám volal o pomoc

a že jste mě svýma kecama dorazil

kreténe!

 

 

 

 

Večer jsem uléhala ještě normální

A v šest jsem se vzbudila

A kolem šlehaly plameny

 

Polonahá běhala po domě

A křičela: Hoří!

 

Odvezli ji k nám

 

Kdo by o mě stál?

Už mi bude padesát

Jen se na mě podívejte!

 

Televizním ovladačem

se pokoušela

kamsi dovolat

 

Spodní ret se jí chvěl

 

 


 

Vzadu za budovou Krizového centra

kvete jasmínový keř

Už nechci nic říkat

jen sehnout se

a přivonět

 

Tam vzadu na kolbišti

cirkulárka řve

Už nechci nic slyšet

Co pořezáno

ať oheň vezme

Co hořelo

musí také vyhořet

 

Praskání hluchých pařezů a hořících polen

pod hvězdami

je starobylá řeč

Ať si plameny řeknou své

i já si nechám své

řeřavé

 

Noc se v popel obrátí

a slunce obdaruje orosená stébla trávy

třpytem jitřních hvězdiček

 

Co bylo nahoře

našlo si cestu dolů

 

Chodit bos v orosené trávě

je doporučená terapie

nejen pro

vyhořelé

 

 

 

Sen o medvědím představení. Jsem v klášterním špitále. Obrovský sál, kde leží ve dvou řadách na postelích nemocní. Mám noční službu a procházím sálem, spí tam staří a bezmocní, ale také mladíci. Všimnu si na zemi louže moče. Hledám hadici, abych to spláchl, ale není tam ani odtokový kanálek. Beru smeták a hadr, vytírám louži, ale moče stále přibývá, už je jí plný kýbl. Jeden mladý pacient se vedle postele vyzvracel. Jednomu ze starců se ucpala cévka odvádějící moč, musím ji proplachovat. Dalšího dědu masíruji, mažu ho kafrovým balzámem. Je tam málo světla, jsou rozbité vypínače, zkouším jeden po druhém, až se mi nakonec podaří rozsvítit.

Jsem v místnosti, která připomíná zařízení mateřské školky. Přichází člověk převlečený za medvěda, nejsem si zcela jist, možná je to opravdový medvěd, ale ruce má lidské. Chci zůstat nenápadný, je nás v místnosti víc, medvěd chystá nějaké představení. Má dlouhou dřevěnou tyč, která je nesmírně pružná. Z tyče udělá kruh.

24. 6. 97                            

 

 

 


II. Oddíl

Co si voda mele

 

 

Do mého pokoje vlétla sýkorka

zmateně tloukla křídly o strop

drápky se zachytávala hřbetů knih

 

Roztáhl jsem záclony

otevřel i druhé okno

Leť

nežeru sýkorky

 

Přilétla a usedla vedle na křeslo

Nechala se chytit do hrsti

 

V dlaních jsem cítil tlouct

poplašené srdíčko

 

Neboj

přestal jsem svírat

držet

a chtít

kde co – – –

 

U okna

z rozevřených rukou

se vznesl

anděl

 

 

 

Domníval jsem se

že rozumím tomu

co si voda mele

když podemílá tichý břeh

jakož i pukání starých polen

v plamenech

 

Ulpíval jsem na slovech

jako by to byli motýli

mouchy a jiná žoužel

kterou lze lapit

 

Ověnčen fábory mucholapek

básněmi sbíranými po tmě

chodil jsem koledou

 

A vykoledoval jsem si…

 

Než jsem se vzpamatoval z narozenin

už mi někdo pode dveřmi

strkal kondolence

 

Když domov vezme nohy na ramena

a z oken se vyklánějí nebešťané

není si už co nalhávat

 

Otisky bot

v písku hvězd

jsem nezanechal

ani nějakou originální zkušenost

která se bude připomínat

ještě na lovu ptakoještěrů

 

Četl jsem v novinách

že Mont Peleé v roce 1902

vychrlil žhavý mrak

který v okamžiku pohřbil

třicet tisíc obyvatel

 

Bez rozdílu

jak kdo žil

dobře nebo špatně

 

Přál bych si ležet na mramorovém stolci

dvě stě let bez pohnutí

a pozorovat pohyb hvězd

Snad bych za tu dobu přišel na to

komu

a proč

odpustit

 

 

 

Sen o rozmlouvání s ptáky. Na strom pod okny přiletěli ptáci. Dva dospělí a mládě. Byli velcí asi jako krocani. Peří měli černé a hlavy červené, podobné orlům. Stojím u okna a rozmlouvám s jedním ptákem, je to existenciální rozhovor, pták hovoří výhružně. Nahlas řekl své botanické jméno: Tyrannosaurus rex. Okenní sklo puklo. Z venku zavanul chlad a do pokoje vnikly bublinky, uvnitř bublinek byly jakési znaky. Pochopil jsem, že bych je měl přečíst. Abych tomu sdělení rozuměl, měl jsem u toho zvláštním způsobem kývat hlavou. Kamilka běhala po pokoji a chytala bublinky na prst. Plakal jsem. M. myla nádobí. Nechtěl jsem, aby viděla moje slzy.

24. 10. 93

 

 

 

Sen o návštěvě u Jaroslava Seiferta. Jdu navštívit básníka. Zazvoním u staré vily. Doprovází mě dcera Erika. V předsíni si uvědomuji, že nemám kytici, ale mám s sebou láhev griotky. Přelévám ji do karafy. Všímám si v předsíni lampy, která je sestavená z lebky a kostí. Přichází starší dáma a říká, že nás básník očekává. Procházíme dlouhou chodbou až k pokojíku, kde sedí J. S. v křesle mezi knihami. Jsem rozrušen a lampa, kterou jsem vzal v předsíni, mi upadne na zem. J. S. říká: „Proboha, to je špatné znamení!“ Pokouším se poskládat lampu dohromady, říkám básníkovi, že ji dojdu vrátit tam, kde jsem ji vzal. Vracím se na nádraží, hledám skříňku, kde jsem vzal lampu. Jsem v časové tísni, putuji několikrát mezi bytem básníka a nádražím a nemůžu najít místo pro lampu. Nakonec se mi podaří lampu složit a je z ní nyní cínový svícen. Uvědomuji si, že čas určený pro návštěvu jsem ztratil. J. S. je na odjezdu, je mi to líto.

17. 9. 99

 

 

 

Až si hráběmi nahrabu

dost metafor

zůstanou ulice bez živáčka

noční obloha bez hvězd

divý pes bez blech

a hřbitov bez běd

 

Běda!

To bude dřina!

Rád bych si za pomocníka

zjednal

nějakého vzduchoplavce

Ale to by nesměl přijít jako obvykle

s hlavou v oblacích

protože vzkříšení je vážná záležitost

to není jako vykydat hnůj

a pískat na topoly

 

Ale jak vy si představujete vzkříšení?

Naháči vylezou z hrobů

a budou při chuti?

Anebo to bude jen takový zemědým?

Kouřové postavy

jak ze spáleného listí

se odplouží nahoru?

 

Až já si hráběmi nahrabu na hřbitově

dost listí

počkám si

až mi ho veselý větroplach

zase rozfouká

 

 

 

Kdybych byl opravdový ohňostrůjce

nebál bych se tě oslovit

Avšak z pozice pouhého ohňonoše můžu

akorát tak pozorovat jasoně

kterak klade své kladélko – – –

Nepomohl by mi ani kladkostroj

ani padostroj kočírovaný impresáriem

 

Vynoř se opět z řeky

rozhrň rákosí

a nabídni hladině

zrcadlový obraz své nahoty

 

Nikdo nepolaská tvoje tělo

tak jemnou vlhkostí

jako vlnky zčeřené vzrušeným vánkem

 

Pro pomíjivý život jepic

je tvůj úsměv Kosmovou kronikou

 

Čas zajde za roh

aby tam dodýchal

ale tvoje krása jen tak nezmizí

 

Vítr může odfouknout listí

i kokrhání kohoutů

Avšak řeka se stále bude z moře vracet

v dešti

a oblaka s nekonečnou trpělivostí

budou tvarovat

tvé pomíjivé tělo

z roztroušených cárů božské paměti

 

 

 

Sen o čarokrásné dívce. Jsem ve škole. Studuji večerně. Přednáší nám starší žena literaturu. Sedíme v lavici s Honzou M. Honza říká: „Mrzí mě, že to napsala právě ona!“ Uvědomuji si, že přednášející je autorkou hanlivého článku o Honzovi. Honza říká: „Je to matka Potemníků. Svět je malý, všichni jsme nějak spřízněni a přitom si jdeme po krku.“ Je mi to líto. Honza si přesedá o lavici dopředu. Sedí tam překrásná černovláska. Honza se jí ptá: „Čtete něco o lásce?“ Dívka začíná zpívat, obrací stránky časopisu a je to, jako by se svět rozsvěcel a zhasínal. Zpívá nahlas krásným čistým a omamujícím hlasem. Jsem očarován.

14. 12. 96

 

 

 

Nejhezčí kytice na hrob básníka

je holý strom obsazený havrany

v lichém počtu

 

Havranovitěl jsem celý život

tak proč bych posmrtně nezjednal

partičku havranů

zakrákat na výročí úmrtin?

 

Je zázrak

že jsi mě zdomestikovala

Vždyť původem dromedár jsem snil

že se vypracuji do podoby jednorožce

Avšak ozvěna

která měla moje záměry potvrdit

mi našla trvalé zaměstnání v blázinci

 

V tvých očích jsem se několikrát málem utopil

Vynořil jsem se vždy malinko zpumprlíkovaný

vlastně pod obraz

Vytřásl jsem mřenky ze srsti

a zaštěkal koledu

abych zakryl dojetí

 

Už bych nespočítal uklouznutí

při tanci s kozou na ledě

A těch pádů z višně do louže – – –

 

Padal jsem

klouzal a balancoval nad propastí

kde levitovala a lamentovala matka

příliš zoufale nerozhodná

aby se mohla znovu narodit

a příliš rozzlobená na svět

aby ho mohla klidným letem opustit

 

I já se vydávám na svůj havraní let

Podzim mi fouká na čelo

Ochlazuje se

takže již nejančím nekotrmelcuji

Od havranů jsem se naučil

krákat jen když

je co říct

 

(Často se konec básně

jakož i života

nepodaří

v takové formě

aby se makovice vysemenila

srdce zatetelilo

a obzor zůstal stále blankytně modrý)

 

 

 

Sen o obživlém staříkovi na pitevně. Jsem zpátky na pitevně. Rozdělují se pitvy. Na mě zbude jeden děda. Začínám pitvu řezem od krku přes hrudník. Když vyndám sternum, děda se začne probírat, je živý. Jsem zděšen, tohoto jsem se vždy obával. Myslím si – je pozdě, tohle otevření hrudníku už nemůže přežít, teď už musí umřít, chvíli čekáme… Děda říká: „Tak mi přece pomozte!“ Beru ho do náruče a jdu s ním za doktory. Mají seminář, sedí jich tam asi dvacet, přicházím s dědou v náruči. Říkám jim, ať mi poradí, co s ním mám dělat. Mlčí. Všichni si myslí, tohle nelze přežít, je to div, že ještě dýchá. Ptám se, jestli bychom s ním neměli jít na chirurgii. Primářka se neochotně zdvíhá. Kráčí dva metry přede mnou, po cestě se zastavuje, žvaní o zbytečnostech se sekretářkou, jsem na ni naštvaný. Je slunečný den, děda se mě drží rukou kolem krku, uvědomuji si, že je nahý, že půjdeme přes ambulanci, kde je plno lidí. Napadá mě, že by ta primadona mohla sundat plášť, přehodit ho přes dědu, ale to by si ho umazala… Jdu s ním na vyhlídku, odkud je vidět Praha, děda říká: „Tám­hle jsou Dejvice, tam jsem bydlel a pracoval.“

9. 2. 95.           

 

 

 

Sen o mluvící koze. Jsem v Afganistanu. Jdu po ulici, kde chodí místní ozbrojenci. Dostanu se do zapadlé ulice, kde mě jeden bojovník pozve do svého domu. Prý tam bydlí s 16 kozami. Vcházím do pokoje, kde je na zemi linoleum a jedna koza. Je velká jako lama a je strakatá. Napadá mě, že tohle je asi koza sánská. Majitel jí sprchuje hlavu horkou vodou a říká, že se jí můžu na cokoliv zeptat, že mi řekne pravdu. Koza na všechny moje otázky odpovídá: „Nééé…“ Avšak když přecházím do vedlejšího pokoje, slyším, jak koza zcela zřetelně řekla: „Bacha!“

22. 9. 96

 

 

 

Zapomenuté

vystrkuje růžky

 

Ze sněhu se vyhrabávají strýčkové

vhodní do každé příhody

Natřásají svá cestovní křídla

před odletem

do erotogenních krajin

 

Vítr si obléká strakatý kabát

uchází se o místo průvodce

v polích za Ďáblicemi

 

A co na to ďáblice?

Vilně hledí na penis vesnického kostela

kterým stoupají k nebesům

spermie modliteb

 

Co nepěkného se narodí

této myšlence

nechci ani domýšlet

 

 

 


 

Dívám se přes plot svého manželství

do písanky jedné prvosenky

Sáňkuje tam v jinotajích

 

Nebyl bych tak jasnozřivý

kdybych netoužil

padnout jí k nohám

jako čerstvý sníh

 

Tak padej!

Když to však nebude pořádná vánice

Jen stěží spolu zabloudíte

na pokoj

 

Jinovatka jako by si říkala o něco jiného

 

Na křižovatce je to snadné

zahneš doprava nebo zahneš doleva

a každopádně si přijdeš na své

 

Ale co s jinovatkou?

Jít jinam?

 

 

 

Čvaňhák býval také švihákem

v tátově stříbrné tabatěrce

jenže vyhulen

znicotněn

jest přivolán

aby dosvědčil

že otec byl lampión

 

Všechny proměny oblaků

louží motovidel třezalek

jsou zázračné

 

Neboť vše

se vypařuje

pulzuje

světélkuje

hýbe kostrou

jednou tak

a podruhé naopak

což není dobrou zprávou

pro puntičkáře

jenž sobě žádá manuál

kterak by myši z mozku

vyoral

 

Škatulkáři

jen si škatulkujte

přišívejte diagnózy

horkou jehlou

 

Kejklíři

škrtejte svými ubohými sirkami

možná se vám podaří někoho

zapálit

napálit

dopálit

 

Jeden druhému vypalujte rybník

prskavkami citací!

 

Třetí v řadě řezej po hlavě

čtvrtého

skálopevnými argumenty

s přáním

zažehnout světlo

 

A možná se dostaví

poznání

v podobě zatoulaného psa

který ze všeho nejvíc

potřebuje pohladit

 

 

Ptám se

jaká síla se může postavit

vašim bejsbolkám nunčakům dranžírákům

vašim zabejčeným hromotlukům

v jejichž vymydlených lebkách

kvedlá kvedlačka spravedlivého hněvu?

 

Lebeda rostoucí z vyholených hlav

svolává dobytek všech zemí světa

k velkému bučení: NIC NEŽ NÁROD!

Tupohlavost a omezenost

jde ruku v ruce

se znovu vyhrabanými dogmaty

jež jako dogy už stěží udržíte

aby se vrhly trhat a rvát

 

Čekáte na písknutí na povel na zhasnutí

Pak vyrazíte urvat si

SVÝ

Co vám spravedlivě náleží

o co vás fotři řezáním připravili

Vyřídíte si to s podělanýma účama

co vám sázely jednu kouli za druhou

Tvrdou dělnickou rukou vypráskáte

ze Svatyně Národa

všechny barevný šmejdy

jakož i nenažraná korytářská prasata

 

To bude teprve pořádná zabíjačka!

 

Ti všichni neukojení bouchači

chtějí jezdit v bouráku a jebat Madonnu

Ti všichni si chtějí válet kulky na plážích Miami Beach

Ti všichni půl života zírali na obrazovky televizí a počítačů

a teď mají velký voči

nikoliv pro pláč

 

Teď bude plakat někdo jinej

 

Tobě flusnou do ksichtu

po tobě se projdou v martenskách

tobě nachčijou do huby

 

I tebe hodí do Vltavy

 

Až voda odplaví mrtvoly

nastolí konečně pořádek

 

Raz dva

 

 

 

 

Opět jsem zavinut v povijanu

a kojen vlčicí

Nedoufal jsem

že se mi dostane ještě něčeho tak náruživého

téměř prvobytně pospolného

 

Teprve nyní mi přijde vhod prajazyk

který jsem si schovával pro nebožtíky

 

Ó Prázdnoto! Pamatuješ

jak jsem ti provolával slávu

na sjezdu preclíkářů?

 

Přál jsem si

stát se tvým průkopníkem

Bože

kolik dveří jsem já rozkopal

než jsem dostal zaměstnání na prosektuře

 

Nejraději jsem pitval plukovníky

vždy překvapili nějakou skrytou anomálií

jako ploutve na zádech

čertí ocas

nebo šest pupíků

 

Ó Prázdnoto

dostál jsem čestně slibu

věnovat svůj život průzkumníka

hledání skrytého smyslu

v tobě Nicoto!

 

Dodnes nevím

jestli to je hra na pikanou

anebo za něco netušeného

pykám

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odedávna se předbíhám

myšlenkami na finále

Jitro otvírám s vědomím

že se již připozdívá

 

Avšak tu přichází nezvaný

apokalyptik

a říká: Těšte se parchanti

už je to na spadnutí

Augiášův chlév bude vyčištěn

 

Jakpak k tomu přijdeme my maličtí

telátka teprve narozená?

Sotva jsme se tu začali prdelkovat

Šups s námi na hnůj?

Šups s námi do kanálu?

My jsme přece nestačili nic podělat!

 

Konec ťuvíkání

Konec mrouskání

Konec drátování

 

Ti co neznají v ničem míru

už vám berou míru

na andělské košilky z oblaků

 

Rozšafní věrozvěstové

tajnosnubní brebtalové

připosraní vševědoucníci

 

vezměte to za správný konec

chytněte vola za ocas

a táhněte

tam

kde Nicota

roztahuje svoje hýždě

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Motto: Babka u pásu v bramborárně se otočila od přebírání brambor

a sykla k výpravě novinářů: Že se nestydíte, takhle lhát lidem!

 

Zdravím vás hadráci!

Díky vašim huhlavým hlasům

se pád vlády nekoná

Přítomnost je příliš čerstvá

aby ji prozradila vrozená zasmrádlost

Zdravím vás lichokopytníci

Přeji vašemu hvězdnému cirkusáctví

Nehynoucí potlesk

Zdravím vás vymetači kočičinců

Připíjím na neuhasitelnou žízeň

vašich niterných dolů

na vápno

 

Běloskvoucí lilie

Křišťálově čistí

Neposkvrněni zrozením z bachyně

Vás vydalo samo lůno matičky země

Úsměv vám nepoškodila nespavost

Slova jste kloktali v ústní vodě

tak dlouho

až vám zrcadlo řeklo:

Jsi nejviditelnější

široko i daleko

Jsi zlatoústý

jsi jara a země květ

 

Poleťte včeličky novinářské

nabírejte do sosáčků

narcistický nektar

medializujte

medializujte

medializujte

 

Kdybych uměl zapřáhnout voly do spřežení

Kdybych uměl sedm

jednou ranou zabít

Kdyby se dala vypsat trýzeň majitele tužky

co se zmůže jen na kudrlinky

 

Kdyby tolikrát nadloubané slovo

kdyby

se stalo oraništěm

zemí dobrou

aspoň pro brambory

 

 

 

 

 

 

Na mysliveckém posedu

v remízku za Prahou

při západu slunce

jsem napsal

první básničky

a k tomu zkoušel na flétnu

zapískat cosi

co mělo Múzy přilákat

 

Toho mladického blouda

občas vodím na provázku procházkou

Cuká se kvůli každé prkotině

tu přivonět k jasmínu

tu vrátit se k louži

kvůli zrcadlení

 

Vím o tom šutráku na prameni

a proto se vracím ke studni

abych se v hloubce spatřil

lapen do sítě postýlky

jak ohlodávám králičí kost

 

Vím

že nesmím zamávat tomu dítěti

na rozloučenou

aby mě v noci nebudil

jeho neutišitelný pláč

z opouštění a z opuštěnosti

 

Tak odtud máš to vlčí vytí?

 

Posílám se na stáž ke Štěstěně

myji u ní talíře vylizováním

v naději

že mně přidělí myší roli v nějaké bajce

a já se prohryžu

do paměti našeho rodu

 

Někdo musel tu štafetu

pochodeň křivd a lítostí

zažehnout

jistě ne samovznícením

 

Co jsem si požehnanými léty

v mysli pyšně nasyslil

vzala voda

a s vaničkou slz

odplaval i ten nechtěný parchant

 

Věřil jsem

že moje sklíčenost

porodí botanický klíč

a můj truhlík

dá vzejít

mluvící květině

 

A hle: Dcery jsou heřmánek a vřes

 

Když nebudu mít hodně smůly

nezbude

na štafetovou louč

 

a tma mi bude lehká

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Večer jako každý jiný

a přesto nejdu spát s pokličkami

jak jsem si v poslední době uvykl

Hledám symbol pro majestát majáku

Jde to snadno

proto musím popadnout nejbližší kost

a hnát ho svinským krokem mezi onanisty

 

Přál bych si jednoduchost

nikoliv snadnost

 

Složit z básně napsané na kusu papíru

vlaštovku

je snadné

 

Ale vítr

který mi ukradne papír

pro zamýšlenou báseň

je opravdový básník jednoduchosti

 

 

Sen o Ivanu Vyskočilovi. Jsem ve skupině literárních adeptů. Vyučuje spisovatel Ivan Vyskočil. Sedíme kolem makety města. Spisovatel bere do rukou domy, chrámy a cosi vysvětluje o Principu. Jsem zkoušen, mám nalézt analogii. Jdu ven a přemýšlím o dané tezi. Přicházím na to, že vše je součástí mne. Město symbolizuje mě. Vracím se, procházím prostorami metra, kde je jarmark. Prodávají tam ptáky. Chápu, že inteligence spočívá v umění přizpůsobit se prostředí, proto cinkám zvonečkem, když míjím ptáky. Vstupuji do místnosti s adepty, vše je už jinak, nečekají na mé sdělení. Prožívám osvícení, vůbec nezáleží na mém vysvětlení, jak se blýsknu svým poznáním, protože když vím, tak vím, a je to znát z každého slova i pohybu, i když mluvím úplně o něčem jiném.

24. 12. 98

 


 

Vzducholoď vydala vzdálený vzdech

Kam odplouvám

když nejsem oblačný?

 

Moji milí čolci

které jsem nachytal na žížaly

v jezírku pod hvězdárnou v Ďáblicích

plavete břichem k nebi

ve sklenici od okurek

 

Smutnohra z dětství

vyplaví ze dna stesk

Nic jiného nám nestiskne hrdlo tak

že slyšíme dech

všeho pomíjivého

 

Kde jste dávní ztracenci?

V kterém nalezinci si váš tatínek hrál na fotra?

Kdepak jsi mrtvý ledňáčku?

Která samota tě rozežírá?

Kterak ozřejmit souvislosti

jež si svou jedinečnost

chtějí vzít do hrobu?

 

Předsevzetí

odpádlovat k pramenům

je třeba načasovat

na chvíli

kdy dojetí

prolomí ledy

 

Nalezení mrtvého ledňáčka

může být dobrým znamením

zvlášť

když věříme

že konečnost

je jedinečnou příležitostí

pro jiné začátky

Larvami brouků počínaje

a vzdychnutím vzdálené vzducholodi

konče

 

 

 

Jít nakoupit nebo už mít nakoupeno?

Toť otázka pro toho

kdo oslavuje kulatiny

a při tom ví

že trvanlivost narozenin nestojí za řeč

 

Putovat širým světem

sbírat flastry a čenichovky

V pondělí se s křikem znovu narodit

V úterý se rozhlížet z kapusty příčin

a vidět až do žaludků následků

Ve středu skutečnost pětkrát změní dres

než si troufne

stát se čtvrtkem

a nakopat pátek do zadku

 

Básníku neboj se a řež do toho

když tě zavřou na latrínu

jednou tě pustí

a zas budeš řezat

aniž bys dvakrát měřil

Stejně nepřijdeš na kloub tomu

proč ti říkají Krvavé koleno

 

Tak mi radil ve vinárně

major civilní obrany

a taky asi fízl

 

Avšak vstoupit do řeky plynutí

a utopit se ve snaze doplavat na lepší břeh

je lepší

než prožít celý život v kadibudce

jako posera

 

Na hajzly jsem měl ovšem kliku

 

Ať se na svět podívám z kteréhokoliv dne týdne

vypadá zítřek bledě

nikoliv černě

 

Je však plno včerejších

kteří věří

že vlka opijí rohlíkem

a kozu podojí

 

Proto dnešní

dávají s důvěrou svůj hlas

plechovým hubám

otvírajícím svou náruč jistot

davům sardinek

 

 

 

Moucha se nesměje ani nepláče

neví

co je to úřad a povinnost

Vyšňořit se na slavnost

Kdo by ji asi pozval?

 

Moucha nepřemýšlí o záhrobí

nemá vlast

Jak by potom mohla někomu nadávat: Vařbuchto!

 

Bzučí na skle okna

sem a tam

jako by ji na nože bral

 

Není-li to bzučení

marným voláním

po daleké cestě?

 

Kdepak

kam se mouchy hrabou na básníky

Ti si pro nic a zanic

jen tak hlavu otloukat nebudou

 

Romantikům není co věřit

Kdyby jen mohli

nakvartýrovat se vám do bytu

zamotají hlavu manželce i dcerám

že to nikdy nikdo nerozmotá

 

Dost bylo bzučení

dost bylo náletů

na okno v hlavě

takhle mi poplést myšlenky!

 

Chcete do nebe?

No prosím

otvírám okno

leťte andílkové

 

do mrazu!

 

 

Otče

 

Poskytuješ nezměrnost nebesům

když zrcadlíš neviditelné bytosti

které si stýskají nad rozmáčklou hnidou

Dáváš definitivu

i hasnoucí jiskře

 

Dobře víš

že dobro není

konzerva s bobřím masem

ani kostel vymletý modlitbami na kámen

že se k poznání nelze přiblížit

zúžením sortimentu

na beránky a vlky

 

Skutečnost je skotačivá

s potěšením ustele

i v lecjaké povaze

Pravdě a Lásce

 

Můžeme si pak ukroutit hlavy

když andělíčkáři společně s kolotočáři

demonstrují

sílu v jednotě

a v klínech jejich praporů

se rodí komety hvězdy hákenkrajce

 

Raději snít

 

procházet se tamaryškovými háji

cinkat pohárem o pohár

jitřit se slovy průzračnými jako neděle

a otázky po víře

zahánět do zelí

k ledabylosti stlučeného kříže

navlečeného do saka po otci

který mě opustil

 

Není divu, že havrani krouží nad žitným polem

Není divu, že na strništi obsazují

souvislosti

myší díry

 

Co všechno mi už hodinové ručičky nabízely

a místo abych bral

tak jsem je mlátil knížkou veršů přes prsty

 

Otče

proč si pořád neodpouštím?

 

Přistihuji se vyhýkaný

mezi dvěma kupkami

mezi vystydlými ňadry Sfingy

podchlazen jitřním vědomím

že vlastní srdce

už nevyháním na pastvu s píšťalkou

 

Až se na nebi otevře bezpočet poklopců

a přijde avízovaná potopa

budu už snad moudřejší

A budu za vodou

budu za vodou – – –

 

 


 

Vždycky jsi byl strom

na který bylo spolehnutí

Drnohryzové byli na tebe krátcí

a fujavice zas nikdy nebyla

dost dlouhá

Kdekdo utrženou ratolestí

vylepšoval svoji image

 

Nyní ležíš podťatý

a už si na tebe brousí zuby tužkárny

 

Břídilové bzikají ostošest

a holečkové

co tě nechali na holičkách

když jsi je potřeboval

tahají si kšandy

 

a nezavřou klapačku

 

A ládovali by se i masařkami

kdyby po nich mohli

aspoň trochu povyrůst

 

Té námahy

jak zahustit větry

a zviditelnit se

 

Stálo za to mlet pantem

Stálo za to žít

A přežít toho

kdo už si ani neškytne

 

 

Louže

 

Stál tu vykotlaný strom

vítr ho vyvrátil

pádem si v patách vyrval jámu

pár mraků zasmutnilo

a zakroužila jepice

 

Až nám také jednou

naprší překotně do bot

zdalipak po nás zbude

klidné místo

kde by se odrazila cizí tvář?

 

 

(Básnička, kterou jsem napsal víc jak před 35 lety

a která se ke mně vrací jako bumerang,

který zapomněl, kam jsem ho poslal…)