Brno 2012

Výstava Milovníci knížek - Miroslav Huptych a jeho brněnští přátelé
galerie Biskupský dvůr, Brno, Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6
Výstava je otevřena od 23.10. 2012 - 17.3. 2013

Katalog ke stažení zde

Prodej obrázků

Fotogalerie z vernisáže

 

VERNISÁŽNÍ ŘEČ SPISOVATELE LUDVÍKA NĚMCE 

   Vážení brněnští přátelé Miroslava Huptycha!

  Jsem opravdu překvapený, kolik se vás tu sešlo; až dosud jsem měl za to, že všichni Huptychovi moravští přátelé jsou buď dávno mrtví, nebo roky nezvěstní. Pokud někteří patříte do některé z těchto dvou kategorií, buďte obzvlášť vítáni. Mirek Huptych to s mrtvými vždy uměl dobře – což není ani sexuální narážka, ani připomínka jeho původní profese pitevního zřízence. Že nakonec přešel od těl k duším, to bylo pro celou jeho rodinu velkým a milým překvapením.

  Zrovna nedávno – zhruba před dvaceti lety - jsem s Mirkem Huptychem a Jiřinou Salaquardovou zašel na trochu vína s Oldřichem Mikuláškem. Mikulášek byl už tehdy po smrti, ale to nikomu z nás nevadilo; seděli jsme v noci u jeho hrobu s lampou tramínu, vzpomínali a Mirek hodně kouřil, protože i za Oldřicha. Nakonec Jiřina naznala, že i my živí bychom už měli jít spát, a sdělila to mrtvému básníkovi, který si kdysi zaživa chtěl kvůli ní dát vyvrtat do své berle dírky, aby na ni mohl hrát jako na flétnu. Na tu berlu, ne na Jiřinu (i když: u těch básníků - kdo ví…). „Na shledanou, Oldřichu,“ rozloučila se Jiřina koketně. V té chvíli se v pokojné říjnové noci zvedl větrný vír, sebral všechno suché listí z hrobu a zvedl jej do výše jako obří kytici. „Sakra, Oldřichu,“ řekl Huptych, „jak ty to jen pořád děláš…“

   Na totéž se často ptávám – hlavně v duchu a pod duchnou – Mirka Huptycha. Ostatně i Huptychovy koláže jsou dobrým svědectvím autorova vztahu s živými i mrtvými umělci: z děl umělců dávno mrtvých vytváří díla nová, v nichž mrtví žijí a živí neumírají. Napodobuje tak činnost toho největšího recyklátora a kolážisty, v nějž někteří z nás věří a jiní jen doufají. Všechny nás však v této koláži světa drží totéž lepidlo, o němž promluvím později.

   Předešlá duchařská historka zde plní dvě funkce. Jednak dokumentuje láskyplné vztahy Mirka Huptycha s mrtvými moravskými básníky, jednak je to okruh, který si potřebuji na svém seznamu odškrtnout jako splněný. Mirek mi totiž nechal při přípravě této smuteční řeči naprostou svobodu, jen mi mailem poslal seznam věcí a svých hrdinských činů, na něž nesmím zapomenout. Cituji ze seznamu: Můžeš fabulovat dle libosti, budu rád, když připomeneš přátelství s Mikuláškem, Salaquardovou, Ludvíkem Kunderou, Josefem Souchopem a na koho si ještě vzpomeneš… Nevzpomněl jsem si už na nikoho, ale aspoň Mikuláška i Salaquardovou si si můžeme odškrtnout…

   Jistě se teď mnozí znepokojeně ptáte, proč se zrovna mně dostalo té mimořádné cti pronést tento proslov. Je to prosté, mám na Huptycha licenční smlouvu. Při vší skromnosti, jsem totiž jediný licencovaný životopisec Miroslava Huptycha. Tu smlouvu jsme spolu kdysi dávno podepsali krví a dalšími tělesnými sekrety, do nichž – slovy Heinricha Bolla – spisovatelé namáčejí hroty svých per jako do inkoustu. Namáčím hodně, ale dosud mám hotový jen název. Huptychova dvoudílná neautorizovaná biografie se bude jmenovat „Co by tomu řekla Maruška“.  Nádherný název, při vší skromnosti. Je upomínkou na naše mladé roky, kdy jsme všichni přátelé, celá naše literární generace při ranním vstávání po mejdanech pravidelně vídali Mirka Huptycha, jak sedí ve slipech na pelesti postele, kudrnatou hlavu má v dlaních a bolestně šeptá právě tuto větu. Co by tomu řekla Maruška... A současně je tento název i hlubokou a hlubokomyslnou poklonou Huptychově manželce Marušce, bez níž by nebylo ani Huptycha, ani jeho díla, ba dokonce ani tohoto proslovu. (O zfilmování této knihy projevila zájem celá řada tvůrců, my s Huptychem jednáme především s Karlem Zemanem, který by jí mohl korunovat svou velkolepou sérii Vynález zkázy, Baron Prášil a Ďáblova Kronika. Samozřejmě že víme, že úžasný Karel Zeman, tvořící podobné úchvatné koláže jako Huptych, je už třicet let po smrti – ale proč by nám to mělo vadit, zvláště když hlavní roli bude hrát – kvůli kudrnatosti i šarmu - mladý Waldemar Matuška?)

   Asi už jste pochopili, že tento proslov se nebude zabývat ani Huptychovým dílem výtvarným, ani dílem literárním, ani arteterapeutickým, ale výhradně moravskými přáteli Mirka Huptycha. Začněme tím největším – myslím tím – největším přítelem. Tím jsem, při vší skromnosti, já. Mirek Huptych byl mým pubescentním idolem, ještě než jsme se poznali. Ani teď – jako ostatně v celém tomto proslovu  - nežertuji. Jeho básen Noční příběh, kterou jsem stokrát četl v Mladém světě, jsem pokládal za nejlepší báseň na světě – spolu s jednou básničkou Jiřiny Kalabisové- Salaquardové („Byl malý chlapec, Vítek, spal“). Když jsem v sedmnácti přijel jako nesmělý venkovánek na slavnou literární soutěž Bieblovy Louny – poprvé ve velkém městě, poprvé v Čechách, poprvé v hotelu, – a u baru uviděl poprvé v životě na vlastní oči Mirka Huptycha a dokonce i Jiřinu Kalabisovou, vrátil jsem se mlčky do svého pokoje, dal do tašky diplom a cenu a okamžitě jsem zase odjel dvanáct hodin vlakem zpátky do Pohořelic u Brna, aniž jsem vůbec s někým na celé soutěži promluvil; tak mě ta přítomnost živoucích idolů rozechvěla. Huptych pak dlouho všem vyprávěl, že neexistuji, že jsem jen něčí mystifikace. Na oplátku si to pak roky mysleli mí brněnští přátelé o něm: nevěřili, že někdo tak úžasný, jak jsem ho líčil, může skutečně existovat. Myslím, že může – ale přece jen mám občas dokonce i já jisté pochybnosti…

   Poprvé jsem s Mirkem Huptychem mluvil v zimě roku 1977 na třídenním mejdanu v Českých Milovech – a protože na autobus jsme všichni spěchali do Moravských Milov, byl jsem svědkem Huptychova prvního překročení českomoravské hranice. Bylo impozantní, přímo césarovské. Protože hranici mezi těmito dvěma kontinenty tvořila řeka – spíše říčka Svratka, většina z nás zůstala stát na břehu. Ne tak Mirek Huptych: galantně uchopil do náruče nejlehčí ženu ze všech přítomných a po pás v ledové vodě propašoval ji z Čech na Moravu.  Když jsme my ostatní zbabělci přešli po dvacet metrů vzdáleném mostu, Mirek mi tu dívku věnoval jako dar k našemu vznikajícímu přátelství. Jsem rád, že to přátelství i ta dívka mi vydržely dodnes. Na výslovné přání mé ženy (je to táž) to řeknu ještě jasněji: Jsem za to Mirkovi vděčný. Protože jsme z chudých poměrů, často jsme si jako dárky museli dávat ženy a dívky; tomuto zvyku nás naučil náš společný přítel a vzor a zachránce Josef Pida Kejha, bez něhož by nebylo ani Huptycha, ani mě, nebo bychom se přinejlepším věnovali uměleckému vyšívání.                 

   Nedlouho poté se Mirek Huptych rozhodl pochopit duši a srdce moravského lidu hlouběji. Zvolil si pro to klíčové místo i čas – a to Mikulovské vinobraní. A protože já chodil do Mikulova na gymnázium a současně na střední školu dívčí, vybral si mě za průvodce, zatímco našemu příteli Pidovi připadla role bodyguarda. Obé Huptych záhy potřeboval. Protože někdy kolem půlnoci se nám Huptych zdál už dostatečně domestikovaný, abychom ho nechali v amfiteátru na chvíli samotného. Když jsme se vrátili, byl tento skromný umělec centrem veškerého dění – asi jako tady dnes. Velké pódium mu pro jeho happening nestačilo, vytvořil si vlastní prostor: sedl si na velký (a plný) plechový odpadkový koš, posledními penězi podplatil romského houslistu, aby stál vedle něj a hrál nejkrásnější moravské cajdáky – a mezi nimi Mirek Huptych přednášel užaslému a stále mohutnějšímu davu svou památnou mikulovskou přednášku číslo jedna. Pokud její teze někdo z vás nezná, připomenu stručně a ostýchavě, že to byla přednáška o škodlivosti onanie. V těch temných dobách bylo toto téma ještě atraktivní, a protože Mirek mluvil zaníceně, procítěně a nahlas, podařilo se mu kolem sebe obtočit hned dvě dlouhé fronty Moravanů, původně čekajících jen na klobásy a slivovici. Lidé očividně pokládali Mirkovo vystoupení za vyvrcholení celého kulturního programu, tvořeného Kroky Františka Janečka, Felixem Holztmannem a skupinou Plavci – a zprvu se všichni hrozně smáli. Když však ti vnímavější – ti pod dvě promile – začali chápat, že mladý muž v odpadkovém koši myslí svá slova o zhoubnosti samohany naprosto vážně, že je chce nějaký český prahajzl připravit o jedno z mála tehdejších svobodných potěšení, atmosféra v davu zhoustla. Výkřiky, které se začaly ozývat, si ještě ani dnes netroufnu zopakovat. Spolu s Pidou se nám podařilo zachránit Mirka před lynčem až v poslední chvíli  – a před kopanci jej zachránilo snad jen to, že měl celý zadek oblepen tácky od hořčice…

    Nevyprávěl bych tuto nechutnou historku, kdyby nebyla součástí Mirkova zadávacího protokolu pro tento proslov. Doslova mi napsal: „Budu rád, když připomeneš, jak jsem v Mikulově sedě v koši kázal o prospěšnosti onanie…“  A to je druhý důvod, proč jsem překonal svůj stud hovořím právě o takovýchto ordinérních věcech. To Mirkovo právě citované přesvědčení, že oné památně noci kázal v Mikulově o prospěšnosti samohany – zatímco ve skutečnosti mluvil a křičel - s až bolestnou procítěností – o pravém opaku. O škodlivosti samohany. Svou minulost si nějak falšujeme všichni, to zajímavé není – ale pro budoucí i současné znalce Huptychova díla by možná bylo zajímavé, kdy a proč k tomu přepólování Huptychových hlavních a pohlavních zájmů došlo. „Chudák doktor Freud,“ jak píše Woody Allen. „Jaký ten musel mít osobní život…“ Ale myslím si, že ani doktor Freud by na tuto otázku uspokojivě odpovědět nedokázal – a že právě tento rozpor mezi dvěma protikladnými náhledy na tak důležitou součást našich životů je pro výklad Huptychova díla zřejmě klíčový. Co by tomu řekla Maruška, to by jistě bylo zajímavé, protože Huptychova manželka je (zřejmě z nezbytí) psychoterapeutkou – ale já se coby Huptychův životopisec nesmím pouštět do spekulací a přičiním ještě úplný závěr této historky:

    O pár hodin později jsme stáli na liduprázdném mikulovském náměstí a čekali na první ranní autobus. Přistoupily k nám dvě snědé ženy, jež věru nebyly Moravanky, a jedna z nich řekla Mirkovi:

   „Vole, máš tu nějakej byt?“

   „Ne,“ řekl Mirek.

   „A máš auto?“

   „Ne.“

   „A máš koberec?“

   Mirek se zdvořile a udiveně zeptal, k čemu že koberec.

   „Mohli bysme si na něho všichni někde lehnout, vole.“

   Mirek řekl, že koberec nemá, ani ten létací, jenž má původ v daleké zemi za Indem, odkud pochází i rod těchto žen. 

   „My jsme z Poštorné, vole. A máš aspoň dlažební kostku?“

   To už zavánělo násilím, a tak jsem se ujal své role bodyguarda. „K čemu dlažební kostku?“

   „Přece abysme rozmlátili výklad krámu a vzali si ten koberec, vole.“

   Bylo to lákavé. Hrozně lákavé. Naše životy se mohly změnit. Ale Mirek pevně odvětil, že nemá ani tu dlažební kostku.

   „A co teda vůbec máš, vole?“

   Vzpomínám si, jak nad mikulovským Svatým kopečkem začalo svítat; tak tomu bývá ve chvílích, jež vstupují do historie. Protože Mirek Huptych zhluboka pohlédl do temnoty v očích té ženy, ale pak se jeho zrak stočil do slunce. A řekl hlasem pevným a jasným:

   „Když já mám jenom ten talent, holky…“

    Jsem opravdu rád, že když mu ty dvě sudičky poradily, jak má s tím svým talentem naložit, neoslyšel je… 

    Ale takto smutně jsem končit nechtěl, byť na Huptychově vlastnoručním seznamu moravských hrdinských činů zbývají už jen ty tesklivější. Huptych mi napsal: „Můžeš fabulovat dle libosti…“ – ale ani k tomu jsem se nedostal a už ani nedostanu. Pravda, samá pravda, jak napsal náš společný oblíbený básník Josef Kainar. Na seznamu ještě chybí Josef Souchop, brněnský spisovatel a náš společný přítel. Ten často také velmi dumal a mudroval nad Huptychovými kolážemi, byť trochu z jiného úhlu než ctihodný Ludvík Kundera. Seděl jsem s Josefem Souchopem pár let ve společné kanceláři, a protože jsem mu zakázal klást mi jakékoli osobní otázky, často se mně s povzdechem ptával: „Ludvíče, poslouchej, čím si myslíš, že ten Mirek lepí ty své koláže?“ Protože jsem věděl, nač naráží, trval jsem vždy na tom, že buď lepidlem Drago, nebo klovatinou. „Ba ne,“ mudrovával Souchop, „to bude něco úplně jinýho. Vsadil bych se, že něco organickýho. Víš přece, co všechno stříkal na svá plátna Jackson Pollock?“ Já ovšem trval na klovatině, stejně jako Souchop na svých čuňáckých teoriích. „Chlap jako Huptych si přece nemusí lepidlo kupovat,“ říkával mi. „Proto jsou ženské k těm jeho kolážím tak magicky přitahovány. Například u nás doma,“ říkával Josef Souchop, „se naše kočka tře o jeho koláže, i když je mám pod sklem, a mrouskala by pak i s mým plyšovým medvídkem.“ A když jsem i nadále stydlivě mlčel, dodával Souchop temně: „Však ono mu jednou to jeho slavný lepidlo dojde. Při tý jeho nadprodukci. A pak jsem opravdu zvědavej, jak to bude lepit dál…“

    Vážení brněnští přátelé Mirka Huptycha, výsledek vidíme všude tady kolem sebe. Jsem dalek podezření, že Huptychův přechod z koláží typu hand made na dnešní softwarově upravované koláže je následkem nezvratných biologických procesů, jak prorokoval moudrý Josef Souchop. Líbí se mi obě Huptychova výtvarná údobí – stejně jako jsem si třeba zvykl na elektronizovaného Boba Dylana. To jen z dnes povinné nostalgie vzpomínám na desítky papírových složek v bytě u Huptychů, jež byly nadepsány Ňadra, Kníry, Velká ňadra, Ptáci, Dveře, Penisy, Malá ňadra, Velké penisy, Roztomilé děti apod. Jednou jsme k Mirkovi nečekaně přišli se spisovatelkou Alexandrou Berkovou a zastihli Mistra Miroslava při práci. Nečekaný průvan – ale možná to byla jen bouře a tajfun v Sašiným divokém nitru – zvedly do vzduchu stovky vystříhaných pohlavních orgánů, z nichž Mirek zrovna lepil nějakou duchovní kompozici. Až do večera jsme pak lezli po kolenou po pokoji, hledali a občas i nacházeli ztracené orgány, nehledanými slovy poctivě hlásili každý nalezený, a když jsme večer zcela uondaní popíjeli víno, Saša Berková stále opakovala: „Jeden penis tu pořád ještě chybí, vím to.“

    (Zdravím teď Sašu, ať je kdekoli. Vím, že je i tady s námi. Vždycky něco chybí – a doufám, žes to našla… )

    Úvahy o Huptychově vyhlášeném lepidle uzavřu – stejně jako tento proslov – ještě smutnější vzpomínkou. Ukazuje Mirka Huptycha v temnějším světle – a tento profláknutý příměr volím záměrně, protože šlo o světlo a tmu. Já jsem ta tma, tak zní nejslavnější věta z Huptychova básnického díla. Přesto si Mirek poctivě přál, aby i tato vzpomínka tu dnes zazněla – stejně jako si to hrozně nepřál Josef Souchop. Protože je to vzpomínka na to, jak škaredě se Mirek Huptych pomstil Josefu Souchopovi za ty pomluvy o vysychajícím lepidle. I bílý anděl má temný stín – tak se původně měla jmenovat Huptychova biografie, než jsem přišel na lepší název, Co by tomu řekla Maruška. Smutný příběh se odehrál na smutném místě, už zase na hřbitově, tentokrát na hřbitově v Kunštátu, u hrobu Františka Halase. Ludvík Kundera tam zasvěceně vyprávěl převážně pražským převážně mladým básníkům o Mistrově díle, o Klementu Bochořákovi a o Demlovi, jenže Josef Souchop se ho zeptal: „A je to pravda, pane Ludvíku, že Halas psal vynikající pornografické básně o análním sexu?“ Ludvík Kundera předstíral, že v listopadovém větru neslyší – ale když se Josef Souchop jal drápat na velký kámen u hrobu, aby jednu z těchto básní zpaměti zarecitoval, byl jsem prudérními básníky vyzván, abych si Souchopa odvedl někam pryč, nejlépe k márnici. Tam mi Josef případně a zaníceně vyprávěl – v metaforách srovnatelných s Halasovými – o své pozdní lásce a o nevinných sexuálních praktikách, jimž se spolu oddávají. Já však chtěl poslouchat Kunderovu přednášku o Demlově katolictví – a tak jsem asi po hodině Josefovi řekl: A to se nebojíš, že z toho oslepneš?

   Z čeho?

   Z orálního sexu. Prý jak se ženské hormony dostávají přímo do mužových očí, může se z toho slepnout.

   Josef pobledl. Kdo ti takovou kravinu řekl?

   Mirek Huptych.

   A bylo to. Přátelé, takovou medicínskou vážnost – aspoň v tomto úzkém oboru – Mirek Huptych tehdy mezi námi měl. Všichni víme, že nejlepší mystifikace jsou ty nepřipravené – a tak, když se Josef prodral chumlem básníků, přerušil Kunderovu recitaci Demlových elegií a rovnou se zeptal – ty, Mirku, že je to hovadina, že se z lízání slepne? – Huptych mu bez váhání odpověděl: Já tomu taky nevěřím. Von to dovez náš primář z nějaký konference v Kodani, ale já bych klidně dvě tři dioptrie riskoval…

   A bylo to. Nad Halasovým hrobem se na toto téma rozproudila živá debata, jíž už se bohužel neúčastnil Ludvík Kundera, a za dva týdny navštívila Mirka Huptycha v Praze krásná neznámá žena, neřekla mu „Já jsem ta tma“, ale rovnou ho uvrhla do tmy. Nastříkala mu do očí pepřový sprej. A když Mirek přestal křičet, řekla mu: „To máš za Josífka, ty idiote. Kvůli tobě se se mnou rozešel. Se mnou mohl oslepnout aspoň příjemně…“

 - Už Vilém Závada napsal, že kdo básní zachází, ten básní sejde, a odtud dlouholetý příklon Mirka Huptycha k černobílým kolážím.

    Vážení přátelé – myslím tím přátelé Mirka Huptycha. Po této krátké milostné předehře jsem chtěl konečně přistoupit k samotnému aktu, a to doslova. K motivům ženských aktů v Huptychově díle – a k úvahám o jejich nesporné moravské inspiraci. V poslední chvíli jsem si však řekl, co by tomu řekla Maruška? – a rozhodl jsem se ponechat si tyto zásadní materiály raději do stejnojmenné knihy. Neboť jak napsal jistý Ernest Hemingway: „Je ještě příliš mnoho živých, než abych mohl vyprávět tyto příběhy…“   Takže když jsem v úvodu pozdravil všechny přítomné mrtvé, dovolím si teď učinit totéž i s živými – třebaže neznám klíč, jak odlišit jedny od druhých – a všechny vás vyzvat, abyste se tu bratřili tak kreativně, jako to činí mrtví se živými na těchto Hupytchových magických kolážích…