Zahajovací řeč výstavy

Zahajovací řeč, kterou pronesl Vladimír Pistorius (předseda Českého svazu knihkupců a nakladatelů) na vernisáži výstavy „Milovníci knížek.

/ Na 14. mezinárodním veletrhu Svět knihy 24.2008 a v galerii vily Portheimka 10.2.02. 2009/

 

Vážené dámy, vážení pánové, vážení přátelé. Máme to potěšení vidět znovu po šesti letech, kdy vystavoval v libereckém knihkupectví pana Fryče, výstavu koláží Mirka Huptycha. 

Nevím, zda mi přísluší promlouvat na otevření výstavy. Jednak neumím o výtvarném umění mluvit, a pak – pro mne je pořád Mirek Huptych především básníkem. Dokonce nejvýraznějším básníkem mé vlastní generace, i když vlastně vydal všeho všudy jen tři básnické sbírky. 

Mirek se kolážím začal věnovat již před čtvrt stoletím, tedy zhruba ve stejné době, kdy napsal básně pro svou první básnickou sbírku Srdcový střelec (ta vyšla v roce 1984). A už jeho druhá sbírka Názorný přírodopis tajnokřídlých, vydaná o pět let později, byla ilustrovaná jeho vlastními skvělými kolážemi! Mirek pak střídavě psal a lepil – vlastně až do své třetí a poslední básnické sbírky – Tarot a trakaře, vydané v roce 1997. Pak jako by se váhy začaly převažovat k jedné straně. 

Ale ani během 11 let, jež nás dělí od vydání oné poslední sbírky, na slovesné umění nezanevřel – za posledních 8 let vydal výbor z podivuhodných textů starodávných léčebných návodů, pověr a zaříkavadel Kdo pije vlčí mlíko, aneb jak se léčilo za starodávna, společně s Jiřím Žáčkem připravil antologii českého aforismu Nezabolí jazyk od dobrého slova, s Janem Macháčkem připravil výbor z textů Václava Ryčla Život je hrozný společník a spolu s ním a také se mnou antologii české poezie 2. poloviny 20. století Pegasovo poučení

Slovo je tedy pro Mirka Huptycha stále důležité. Ale jako by jej vše táhlo čím dál víc k výtvarnému projevu, ke kolážím, které se stále více stávají dominantní oblastí jeho vyjádření. Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na pro mne dodnes tak trochu záhadný přerod Jiřího Koláře. 

Utěšuji se tím, že ono je to v Mirkově případě možná jedno – verše, koláže, kalendáře, komponované knížky – v mých očích (a myslím, že i v jeho) je vlastně vše, co dává z ruky, poezií. Poezií, která promlouvá o zvláštním ustrojení svého autora, o jeho fantazii, fascinaci realitou, humoru a čistotě. 

Když jsem se s Mirkem někdy před 15 lety seznámil, měl svůj pokoj, který mu sloužil jako pracovna, přeplněný deskami s tisíci výstřižky, pečlivě roztříděnými do jednotlivých složek. V jedná byly louky, v druhé oblohy, ve třetí ruce, ve čtvrté kočky, v páté kostlivci, v šesté blboun nejapný atd. Neustále se pídil po starých časopisech a obrazových knihách, které by mohl rozstříhat pro své budoucí koláže. To vše se ale změnilo, když si před 4 lety koupil počítač a digitální fotoaparát. Otevřely mu, jak sám říká, možnosti do té doby netušené. Složky výstřižků nahradily počítačové disky, v jejichž adresářích dnes katalogizuje přes 100 000 fotografií a různých motivů. A zhruba ve stejné této době se také riskantně rozhodl věnovat se svým kolážím profesionálně. Již před tím jsme měli možnost vidět různé knihy, které ilustroval, nyní však se tento počet znásobil a dnes již je na světě půl třetí desítky knížek s jeho ilustracemi, nemluvě o řadě časopisů a kalendářů. 

Mirek pomocí nové technologie, kterou pro sebe objevil, oddriftoval do virtuální reality. Ale – zvláštní věc – ona ho nepozřela, naopak on si ji ochočil. Každá technologie se musí odrazit na výsledku uměleckého díla. U Mirkových koláží je ale pozoruhodné, jak malý vliv výměna nůžek a lepidla za Photoshop vlastně přinesla. Jeho základní výtvarný i poetický kód touto záměnou zůstal takřka nedotčen. Stále na nich můžeme obdivovat jeho nápady, díky nimž se v podivuhodném světě zázračně setkávají různé bytosti a objekty v nečekaných souvislostech a situacích, a můžeme se těšit jejich nezměněnou poezií i moudrostí. 

A tak bych Vám na závěr rád popřál, aby se Vám Mirkova výstava líbily tak, jako mně. A pro sebe přidám tiše ještě jedno přání– totiž aby Tarot a trakaře nebyly jeho sbírkou poslední.